Úředníci ji dva roky šikanovali a protizákonně hrozili odebráním dcery do ústavní výchovy

Naše klientka chtěla pro svou dceru s lehkým mentálním postižením asistenta pedagoga nejen během výuky, ale i ve školní družině a na škole v přírodě, na což má ze zákona právo.  Škola nebyla schopna zákonné požadavky naplnit a naopak kontaktovala orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Ten podal k soudu návrh na zahájení řízení o nařízení výchovného opatření z důvodu údajně špatné komunikace klientky se školou. Matka žila dva roky ve strachu, že přijde o dceru. 

Dcera naší klientky má lehké mentální postižení. V září 2013 nastoupila na základní školu, kde potřebovala asistenta pedagoga a individuální vzdělávací plán. Škola nebyla schopna zajistit asistenta pedagoga i pro školní družinu – požadovala naopak, aby si rodina hradila osobního asistenta sama.

Škola namísto pomoci rodině kontaktovala OSPOD

Pracovnice OSPOD Brno-Židenice podala k soudu návrh na zahájení řízení o nařízení výchovného opatření z důvodu údajně špatné komunikace klientky se školou. OSPOD ihned sáhl po nejtěžším kalibru, který má k dispozici – obrátil se na soud – bez toho, aby s klientkou konzultoval, v čem shledává nedostatky v její péči, což je v přímém rozporu se zákonem. OSPOD ovšem neměl s klientkou ani co projednávat, neboť ze všech důkazů vyplývalo, že o dceru pečovala ve všech směrech řádně. Klientce tak bezdůvodně hrozilo odebrání dcery a její umístění do ústavní výchovy.

Klientce jsme pomohli s podáním stížnosti proti OSPOD. Nesprávnost úředního postupu OSPOD konstatoval nadřízený orgán, který uvedl, že: „… celkový souhrn podkladů spisové dokumentace ukazuje nejen na hrubě nesprávný, ale přímo nezákonný postup pracovnice práva Vaší dcery. Pracovnice povětšinou nehájila zájmy dítěte, nýbrž valná část její „sociální práce“ s rodinou spočívala ve vyvíjení nátlaku na Vás jakožto matku individuálně integrované žákyně se speciálními vzdělávacími potřebami…“

Pochybení OSPOD konstatovala i veřejná ochránkyně práv a Ministerstvo práce a sociálních věcí

Otec nezletilé, který nežije ve společné domácnosti, nikdy nezaznamenal důvody, proč by měla být jeho dcera matce odebrána. Domnívá se, že klientka o jejich společnou dceru pečuje dobře a svědomitě a že dcera k ní má velmi dobrý a úzký vztah. Důvodem odebrání dítěte měla být špatná spolupráce se školou a to, že pracovnice nevidí jiný způsob, jak problém řešit. OSPOD svůj postoj nepřehodnotil ani přesto, že klientka sama učinila kroky k dosažení konstruktivní dohody se školou a situace již tak byla vyřešena. Pracovnice OSPOD pouze povýšeným a zastrašujícím způsobem hrozila klientce odebráním dcery do ústavní péče.

S ohledem na hrozbu odebrání dcery byla klientka nucena si zajistit služby advokáta specializujícího se na rodinné právo, což pro ni představovalo nemalou finanční zátěž přes 35.000 Kč. Když bylo nakonec řízení po dvou letech na návrh OSPOD zastaveno, Městský soud v Brně klientce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Po podaném odvolání a zrušení výroku odvolacím soudem městský soud znovu rozhodl, že OSPOD nelze zavázat k náhradě nákladů řízení jinému účastníkovi.

Liga lidských práv nabídla klientce zastupování v řízení o náhradě škody a nemajetkové újmy. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice uznalo, že OSPOD pochybil, ale přiznalo klientce pouze minimální zadostiučinění ve výši 10.000 Kč. To ani zdaleka nepokrylo čas, který klientka strávila brojením proti postupu OSPOD, natož aby jí kompenzovalo i způsobené útrapy. Ministerstvo zcela odmítlo klientce uhradit náklady, které vynaložila na advokáta. Klientka proto podala žalobu k soudu a domáhala se další náhrady nemajetkové újmy ve výši 30.000 Kč a vynaložených nákladů na advokáta.

Obvodní soud pro Prahu 2 zcela překvapivě žalobu zamítl s tím, že se OSPOD žádného nesprávného úředního postupu nedopustil. Proti rozsudku jsme podali odvolání a Městský soud v Praze naopak shledal nesprávný úřední postup. Podle soudu OSPOD postupoval zjevně v rozporu s tím, co mu ukládá zákon o sociálně-právní ochraně dětí, a postupoval nepřiměřeně. Podle odvolacího soudu:

„…důvodem podání návrhu nebyla konkrétní zjištění OSPOD o nedostatcích v péči o nezletilou, ale snaha napomoci škole v šikanózním postupu vůči žalobkyni jako matce nezletilého dítěte, které s ohledem na svůj zdravotní stav potřebovalo tomu odpovídající speciální přístup, matka však nechtěla nechat nezletilou vzdělávat v segregované škole a snažila se zajistit podmínky pro její vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu.“

Přestože odvolací soud nepochyboval o tom, že klientka byla vystavena zraňující situaci a vznikla jí nemajetková újma, přiznal jí na zadostiučinění pouhých dalších 10.000 Kč (za dva roky řízení tedy klientka celkem získala 20.000 Kč). Dalších 20.000 Kč za nemajetkovou újmu jí soud nepřiznal s absurdní argumentací, že v řízení o výchovném opatření byla zastoupena advokátem, tudíž nečelila návrhu OSPOD sama a bez kvalifikované pomoci. Náhradu škody za toto zastoupení advokátem jí ale nepřiznal. Stejně tak jí nepřiznal náklady řízení za samotné odškodňovací řízení, protože její žaloba byla jen částečně úspěšná.

Když celý příběh shrneme: Klientka byla dva roky vláčena po soudech, hrozilo jí odebrání dítěte a žila v neskutečném stresu. Za právní služby vynaložila přes 35.000 Kč. Nakonec bylo soudně uznáno, že řízení bylo šikanózní, ale klientka získala na „odškodnění“ pouhých 20.000 Kč, tedy mnohem méně než byla nucena vynaložit za právní služby.

Chtěli jsme docílit spravedlivého řešení, proto jsme se obrátili na Nejvyšší soud a na Ústavní soud. Nejde pouze o tento případ, ale rovněž o jiné podobné případy. Naším cílem je:

  • Aby rodiče poškození šikanozním postupem OSPOD obdrželi od státu odpovídající zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
  • Aby jim kromě toho byla uhrazena plná výše nákladů, které odůvodněně vynaložili na právní služby
  • Aby byly volány k odpovědnosti osoby, které postupovaly nezákonně.

Proti výroku odvolacího soudu o výši odškodnění jsme s klientkou podali dovolání. Nejvyšší soud ho však ze dvou důvodů odmítl. 1) Zaprvé, odvolací soud naší klientce nepřiznal celou původně požadovanou částku na přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, ale přisoudil jí alespoň 20.000,- Kč. Formálně tak byla v řízení úspěšná, a proto proti tomuto rozhodnutí nemohla podat dovolání. 2) Zadruhé, dovolání je přípustné pouze proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (řízení o menším peněžitém plnění se nazývá bagatelním). Klientka původně požadovala 40.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy a 30.000,- Kč na náhradu skutečné škody. Obě částky dovolací soud posuzoval samostatně, a protože ani jedna nedosahuje hranice hranice bagatelního sporu, konstatoval, že odvolání je i z tohoto důvodu nepřípustné.

S dovoláním jsme zároveň podali ústavní stížnost proti výroku o nepřiznání nákladů v odškodňovacího řízení. Tu však Ústavní soud odmítl s tím, že by měl nejprve rozhodnout dovolací soud o dovolání proti výši odškodnění, protože by svým rozhodnutím mohl ovlivnit také náklady řízení.

Poté, co dovolací soud vydal usnesení o odmítnutí dovolání, jsme podali další ústavní stížnost proti rozhodování obecných soudů v této věci. Namítali jsme primárně zásah do práva na spravedlivý proces, jehož součástí je mimo jiné právo na přístup k soudu a právo na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Obecné soudy totiž svými výše uvedenými rozhodnutími de facto říkají, že byť stát v určitých situacích může pochybit a postupovat nezákonně, odpovědnost za takové jednání nepřevezme, anebo v lepším případě ji převzít může, ale pouze částečně a poškozené osobě nahradí újmu zcela nedostatečně.

Výsledkem tak může být stav, kdy si lidé raději nechají nestandardní až protiprávní jednání ze strany státu líbit, místo toho, aby se snažili dosáhnout alespoň částečného zadostiučinění.

 

Podniknuté kroky:

Liga lidských práv se dlouhodobě zabývá problematikou zbytečného odebírání dětí z rodin, jejich umisťování do ústavů a nezákonných postupů OSPOD.

Pomozte nám zabránit těmto situacím do budoucna a podpořte naši kampaň. Podpořte změnu, kterou ve společnosti potřebujeme. Děkujeme!

 

Porodní asistentce stát odmítá udělit povolení vést domácí porody

Zastupujeme bezplatně porodní asistentku, které stát znemožňuje asistovat u fyziologických porodů tím, že ji omezuje v registraci. Klientka nebojuje jen za sebe, ale za práva všech porodních asistentek v Česku – aby mohly ženám poskytovat komplexní péči v jejich sociálním prostředí včetně asistence u porodů doma a poskytnutí následné péče novorozencům, jak je to běžné v západní Evropě a jak doporučuje i Světová zdravotnická organizace.

Naše klientka je od roku 2015 registrovaná na Ministerstvu zdravotnictví jako odborník v oboru porodní asistentka pracující bez odborného dohledu. Krajský úřad jí ale možnost poskytovat ženám kompletní péči porodní asistentky odepřel, když v jejím oprávnění uvedl dodatek: vyjma vedení fyziologického porodu. Tím jí výrazně omezil rozsah poskytované péče a fakticky znemožnil výkon její profese, jelikož poskytování péče u porodu je hlavní podstatou práce porodní asistentky.

Porodní asistentka se proti rozhodnutí úřadů několikrát odvolala a žádala o zrušení omezení své registrace, ale Ministerstvo zdravotnictví sporné rozhodnutí úřadu potvrdilo. Její zastoupení jsme proto převzali a pomohli jí proti rozhodnutí ministerstva podat správní žalobu, na jejímž základě soud rozhodnutí obou úřadů zrušil. Úřady poté žádost o rozšíření registrace i napotřetí zastavily. V listopadu 2019 jsme proto podali další správní žalobu.

 

Podniknuté kroky:

  • prosinec 2014 – podána žádost o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb v „oboru porodní asistentka, pro druh zdravotní péče ošetřovatelská péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta“. 
  • leden 2015 – Krajský úřad Středočeského kraje klientce udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb v „oboru porodní asistentka (vyjma fyziologického porodu) pro druh zdravotní péče ošetřovatelská péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta“, proti kterému klientka podala odvolání s námitkou, že o omezení služeb nežádala
  • březen 2015 – Ministerstvo zdravotnictví napadené rozhodnutí úřadu potvrdilo s tím, že omezení je dáno přímo zákonem o zdravotních službách a že úřad omezení uvedl, aby ze strany klientky předešel případnému protiprávnímu jednání.
  • červen 2015 – Klientka podala žádost o udělení, respektive rozšíření oprávnění i pro vedení fyziologického porodu.
  • červenec 2015 – Krajský úřad klientku vyzval k doložení dokladů o technickém a personálním zabezpečení požadovaných služeb a po reakci klientky, že nehodlá zřizovat zdravotnické zařízení a tedy není co dokládat, řízení zastavil pro nedoložení dokladů. Naše klientka se proti tomuto odvolala.
  • listopad 2015 – Ministerstvo zdravotnictví usnesení úřadu zrušil a vrátil k opětovnému projednání s odůvodněním, že úřad žádost klientky nesprávně posoudil jako žádost o změnu oprávnění ve smyslu jeho rozšíření o pracoviště porodní asistentky, kde jsou vedeny fyziologické porody.
  • leden 2016 – Na výzvu úřadu k odstranění nejasností v žádosti klientka upřesnila, že hodlá poskytovat „zdravotní péči ve vlastním sociálním zázemí pacienta“.
  • únor 2016 – Krajský úřad řízení opět zastavil s odůvodněním, že o žádosti klientky o „udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru porodní asistentka, pro druh zdravotní péče ošetřovatelská péče v souvislosti s porodem a těhotenstvím, forma péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta“, již bylo dříve rozhodnuto.
  • duben 2016 – Proti usnesení úřadu podala klientka odvolání, které ale Ministerstvo zdravotnictví svým rozhodnutím zamítlo a napadené usnesení potvrdilo.
  • červen 2016 – Klientka s pomocí Ligy lidských práv podala správní žalobu proti rozhodnutí ministerstva.
  • duben 2019 – Krajský soud v Praze rozhodnutí ministerstva i usnesení Krajského úřadu Středočeského kraje zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v případě řízení o žádosti se překážka věci rozhodnuté vztahuje pouze na pozitivní správní rozhodnutí, tj. pouze na takové, kterým bylo určité právo přiznáno, nikoliv na rozhodnutí negativní.
  • červen 2019 – Krajský úřad Středočeského kraje řízení potřetí zastavil s odůvodněním, že žádost je právně nepřípustná, neboť ze zákona o zdravotních službách a souvisejících prováděcích právních předpisů lze dovodit, že ve vlastním sociálním prostředí pacienta nelze fyziologický porod vést. V odůvodnění úřad odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2016, dle kterého „v České republice nemůže porodní asistentka získat oprávnění k samostatnému vedení fyziologického porodu v domácím prostředí“. I proti tomuto usnesení se klientka odvolala.
  • srpen 2019 – Ministerstvo zdravotnictví odvolání jako nedůvodné zamítlo a napadené usnesení úřadu o zastavení řízení potvrdilo s odůvodněním, že úřad správně odkázal na právní předpisy, jež jasně deklarují, že péče spočívající ve vedení porodu je podmíněna existencí zdravotnického zařízení s personálním a věcným vybavením, kterážto právní úprava neumožňuje poskytovat tuto péči a tyto výkony pro jejich rizikovost pro pacienty (ženy i děti) ve vlastním sociálním prostředí pacienta.
  • listopad 2019 – Klientka s pomocí Ligy lidských práv podala správní žalobu proti rozhodnutí ministerstva.
  • květen 2020 – Klientka obdržela vyjádření protistrany ke znění správní žaloby

Právní pomoc pro porodní asistenku můžete podpořit v kampani Ligy lidských práv

 

Lékaři nerespektovali přání rodičky a provedli nástřih hráze proti její vůli

Lékař z nemocnice v Rychnově nad Kněžnou nerespektoval přání rodičky a i přes její výslovný nesouhlas provedl nástřih hráze a předčasně přestřihl pupeční šňůru. Dítě navíc odnesli ihned po porodu, aniž by ho ukázali rodičům. Došlo tak k zásadnímu porušení rodičovských práv a práva na informovaný souhlas.

Na podzim roku 2007 byla do nemocnice v Rychnově nad Kněžnou přijata žena s rozběhnutým porodem. Rodička si přála normální přirozený porod bez nadbytečných lékařských zásahů. Chtěla si dopředu připravit tzv. porodní plán, který by obsahoval soupis přání a preferencí během porodu. Nemocnice to však neumožňovala, rodička tedy požádala personál ústně, aby ji informoval o veškerých zákrocích a o důvodech jejich provedení.

Lékař toto přání nerespektoval a pokusil se během vyšetření svévolně o protržení vaku blan, přestože k tomu nebyl žádný zdravotní důvod. Žena si včas všimla, že doktor chce tento zákrok provést a odmítla jej. V konečné fázi porodu lékař provedl na rodičce tzv. epiziotomii (nástřih hráze) i přes její výslovný nesouhlas.

Rodičům nebyl umožněn kontakt s dítětem

Ihned po narození dítěte lékař přestřihl pupeční šňůru, přestože si rodiče okamžité přestřižení nepřáli a chtěli nechat pupečník nejprve dotepat. Lékař opět ignoroval tento požadavek, pupeční šňůru přestřihl a poté primář odnesl zdravé dítě bez jediného slova pryč od rodičů, aniž by jim dítě ukázal. Dítě se přitom narodilo zcela v pořádku, což bylo následně dokázáno provedenými testy. Rodiče se navíc výslovně vyjádřili, že si přejí mít dítě ihned po porodu u sebe.

Následně lékař přistoupil k rodičce a bez jejího souhlasu začal tahat za pupeční šňůru, což rodička odmítla, jelikož si přála vyčkat na přirozený porod placenty. Až poté lékař zkontroloval, zda je placenta odloučená, a začal tahal za pupečník.

Rutinní praxe nerespektuje přání pacientek

Žena byla nucena podřídit se rutinní praxi nemocnice bez ohledu na svá legitimní přání, o kterých opakovaně svého lékaře a nemocniční personál informovala. Personál do porodu zasahoval bez jakéhokoliv zdravotního důvodu. Nástřih hráze způsobil ženě komplikace dlouho po porodu a přístup personálu na ní zanechal hlubokou nedůvěru ve zdravotnictví.

Ve zdravotnické dokumentaci byla rodička označena jako „nespolupracující konfliktní rodička“, přitom to byl personál, který odmítal s rodičkou spolupracovat a respektovat ji. Byla porušena práva ženy na ochranu osobnosti, její právo na informovaný souhlas a rodičovská práva k dítěti. Pacientka podala stížnost na postup lékařů a následně byla nucena obrátit se na soud.

 

Podniknuté kroky:

  • březen 2008 – Byla podána stížnost na postup lékařů.
  • červen 2008 – Česká lékařská komora posoudila stížnosti jako nedůvodné.
  • prosinec 2009 – Byla podána žaloba na ochranu osobnosti na Oblastní nemocnici Rychnov nad Kněžnou.
  • červenec 2012 – Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že péče údajně byla lege artis, nicméně se nevypořádal s tím, zda byla poskytnuta s informovaným souhlasem.
  • srpen 2012 – Bylo podáno odvolání proti rozsudku.
  • červenec 2014 – Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc soudu prvního stupně.
  • listopad 2014 – U Krajského soudu v Hradci Králové po odchodu předchozí soudkyně do důchodu převzal věc jiný soudce a proběhla nová jednání.
  • leden 2015 – Krajský soud žalobu zamítl. Následně bylo podáno odvolání k Vrchnímu soudu v Praze.
  • říjen 2016 – Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Podali jsme dovolání k Nejvyššímu soudu.
  • červen 2018 – Nejvyšší soud dovolání odmítl.
  • říjen 2018 – Podali jsme ústavní stížnost.
  • březen 2020 – Ústavní soud stížnost odmítl. Připravujeme stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

 

Tiskové zprávy:

Podpořit zastupování tohoto případu a změnit praxi českých porodnic můžete v naší dárcovské kampani.

 

Chlapce, který ochrnul po povinném očkování, stát odmítá odškodnit

Chlapeček byl zcela zdravý, když byl ve věku 4 měsíců očkován druhou dávkou hexavakcíny. Na druhý den si jeho matka všimla nepatrného nedovírání očička, po týdnu mu ochrnula celá polovina tvářičky. Vzhledem k tomu, že podle odborných lékařů jde o důsledek očkování, rodiče chtějí pro svého synka spravedlivou kompenzaci trvalých následků, ale také kompenzaci za vynaložené náklady související s dosavadní léčbou.

„Podle starého občanského zákoníku nesl odpovědnost za nežádoucí účinky očkování lékař, i když při aplikaci vakcíny nepochybil. Nový občanský zákoník tuto tzv. objektivní odpovědnost zrušil, ale zároveň nebyla výslovně přenesena na stát, čímž vznikla nepřijatelná situace, že se k odpovědnosti nehlásí nikdo. Domníváme se, že odpovědnost státu vyplývá z obecných právních ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti, z práva na ochranu zdraví i z mezinárodních úmluv. Stát očkování nařizuje jako povinné bez možnosti volby, tak také musí nést odpovědnost za jím způsobené negativní důsledky,“ uvádí k případu advokátka Zuzana Candigliota, která rodinu zastupuje.

Ústavní soud už od roku 2015 volal po tom, aby byl v Česku přijat zákon o odpovědnosti státu za újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním. Návrh zákona předložila vláda až na jaře 2019. Zákon č. 116/2020 Sb.o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, byl přijat o rok později na jaře 2020, ovšem v problematickém znění. S ohledem na dobu účinnosti tohoto zákona se možnost odškodnění na Honzíka nevztahuje.

 

Podniknuté kroky

Tiskové zprávy k případu a mediální ohlasy

Právní pomoc Honzikovi můžete podpořit v kampani Ligy lidských práv

 

Mladý muž byl tři týdny nedobrovolně hospitalizován bez soudního přezkumu

Mladý muž byl více než tři týdny hospitalizován v psychiatrické nemocnici bez rozhodnutí soudu. Byl tak nezákonně omezen na osobní svobodě. Stát za to odmítá převzít zodpovědnost a nahradit mu utrpěnou nemajetkovou újmu.

Náš klient byl proti své vůli hospitalizován (16. 2.) v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. O tři dny později (19. 2.) Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že jeho převzetí do nemocnice naplnilo zákonné předpoklady (viz § 38 odst. 1 zákona o zdravotních službách) a zahájil řízení o nedobrovolné hospitalizaci.

Proti rozhodnutí soudu se klient po deseti dnech (29. 2.) odvolal a ve stejný den byl na žádost rodiny převezen do jiného zařízení – na Psychiatrickou kliniku 1. LF UK a VFN. Nicméně s hospitalizací stále nesouhlasil. Klinika tak dala podnět Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby určil, zda jsou zákonné podmínky nedobrovolné hospitalizace splněny i po převozu klienta. Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl zahájit nové řízení o nedobrovolné hospitalizaci (1. 3.), protože o věci stále rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 (tzv. „překážka věci zahájené“). Ten však den nato (2.3.) řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu zastavil, neboť měl za to, že „převoz“ pacienta = „propuštění“, které je zákonným předpokladem pro zastavení tohoto řízení. Žádné další řízení už Obvodní soud pro Prahu 2 nezahájil, a tak byl náš klient omezen na svobodě bez soudního rozhodnutí až do svého propuštění (25. 3.) z kliniky, tedy celých 23 dnů.

Klient se stal obětí nedokonalého soudního systému

Pochybení spatřujeme u obou obvodních soudů:

  • Obvodní soud pro Prahu 8 špatně použil právní analogii, když dal rovnítko mezi „propuštění“ z nedobrovolné hospitalizace a „převezení“ pacienta do jiného zdravotnického zařízení. Zákon výslovně neříká, jak postupovat v případě přeložení nedobrovolně hospitalizovaného pacienta do jiného zařízení. Je však třeba si uvědomit, že detenční řízení má být zastaveno pouze, pokud dojde k odpadnutí důvodů pro jeho vedení. Jde totiž o soudní ochranu práva na osobní svobodu jedince, který nemá mnoho možností, jak se sám v dané situaci bránit. Přeložením pacienta mu totiž svobodu nevrací. Důvody pro zkoumání přípustnosti nedobrovolné hospitalizace tak neodpadávají, ba naopak by je soud měl zkoumat znovu.
  • Obvodní soud pro Prahu 2 špatně posoudil existenci překážky věci zahájené a nezahájil nové řízení, respektive v něm nepokračoval. K tomu, aby mohl „překážku věci zahájené“ konstatovat, je třeba, aby se obě řízení týkala totožných účastníků a stejná byla i projednávaná věc.

Avšak v těchto případech účastníci nebyli stejní, neboť se změnilo zdravotnické zařízení, v němž hospitalizace probíhala.Stejná nebyla ani projednávaná věc. Proti své vůli může být člověk hospitalizován jen tehdy, pokud jsou splněny najednou tyto tři podmínky:

    • pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí
    • pacient jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky
    • hrozbu ze strany pacienta nelze odstranit jinak

Není tedy možné, aby soud bez bližšího dokazování konstatoval, že situace klienta byla stejná na začátku hospitalizace a v době jeho převozu do jiného zařízení. Obvodní soud pro Prahu 2 podle nás tímto svým (ne)konáním zasáhl do práva klienta na osobní svobodu, jakož i do jeho práva na tělesnou i duševní integritu.

Čeho chceme dosáhnout?

Chceme, aby stát převzal zodpovědnost za nemajetkovou újmu, kterou našemu klientu způsobila činnost obecných soudů ve věci jeho nedobrovolné hospitalizace a tuto mu nahradila v penězích. Proto jsme podali na stát žalobu k náhradě této újmy.

 

Podniknuté kroky:

    • leden 2017žaloba proti státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávním úředním postupem
    • listopad 2017 – Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že soudy ve věci postupovaly správně a v souladu s právním řádem
    • prosinec 2017 – podali jsme odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně
    • červenec 2019 – Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že se plně ztotožňuje s jeho výrokem i s odůvodněním
    • říjen 2019 – podali jsme dovolání k Nejvyššímu soudu

Porodní asistentka čelí likvidační pokutě 120 tisíc korun

Liga lidských práv zastupuje bezplatně porodní asistentku, která čelí pokutě 120 tísíc korun za poskytování péče během porodů v domácím prostředí. V této kauze hájíme práva všech porodních asistentek v Česku – aby mohly ženám poskytovat komplexní péči v jejich sociálním prostředí včetně asistence u porodů doma a poskytnutí následné péče novorozencům, jak je to běžné v západní Evropě a jak doporučuje i Světová zdravotnická organizace.

Likvidační pokutu ji Krajský úřad Středočeského kraje vyměřil  za poskytování zdravotní péče během porodů v domácím prostředí.  Více informací o této kauze v tiskové zprávě.

Poskytování péče porodními asistentkami u porodů ve vlastním sociálním prostředí je v západních evropských zemích legální a výzkumy potvrzují, že je tento typ péče u žen s nízkým rizikem srovnatelně bezpečný pro dítě jako porod v nemocnici, ale je významně zdravotně výhodnější pro matky.

 

Podniknuté kroky

  • červen 2018 – Krajský úřad Středočeského kraje vyměřil klientce pokutu ve výši 120 tisíc korun za poskytování zdravotní péče během porodů v domácím prostředí.
  • srpen 2018 – Klientka s pomocí Ligy lidských práv podala odvolání.
  • listopad 2018 – Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutí úřadu zrušilo pro nedostatek důvodů a vrátilo mu věc k novému projednání.

Právní pomoc pro porodní asistenku můžete podpořit v kampani Ligy lidských práv