Vyjádření Ligy lidských práv ke změně koncepce tzv. asistenta pedagoga

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících. Nově se má zásadním způsobem změnit koncepce využívání tzv. asistenta pedagoga, a to ne zcela vhodným způsobem. V důsledku navrhovaných změn může být mnoha žákům se speciálními vzdělávacími potřebami ztížen přístup ke vzdělání.

Asistent pedagoga nyní již nebude považován za podpůrné opatření doporučené školským poradenským zařízením (ŠPZ) konkrétnímu žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). Nově chce Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovi stanovit maximální počet hodin přímé pedagogické činnosti asistenta pedagoga, a to pro každou školu na základě předem určených koeficientů. Základním kritériem bude počet tříd ve škole a jejich průměrné obsazení, včetně zohlednění počtu a stupně znevýhodnění. Určené koeficienty by měly k účinnosti novely (tj. od roku 2024) odpovídat stavu z roku 2021, což nepovažujeme za vhodné vzhledem k rostoucímu počtu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Takto získaná data nebudou v roce 2024 aktuální.

Ředitel školy bude mít povinnost využít podporu asistenta pedagoga, bude-li to nezbytné. Není však jasné, podle jakých kritérií by měli tuto “nezbytnost” posuzovat, resp. jak široká je zde míra uvážení. Předpokládáme, že tato otázka bude řešena metodicky, což však nepovažujeme za dostatečné. Ze zkušenosti totiž víme, že se ředitelé metodikou (jakožto právně nezávazným dokumentem) odmítají řídit např. v situacích, kdy s jejím obsahem nesouhlasí. Dále není jasné, jak často by měl ředitel “nezbytnost” vyhodnocovat, zda jednorázově či periodicky např. před zahájením školního roku. 

Dále chceme poukázat na možný problém kompetence a odbornosti ředitele rozhodnout, zda s ohledem na složení konkrétní třídy bude potřeba přijmout asistenta pedagoga a na jak vysoký úvazek. Rozumíme tomu, že současné nastavení v podobě doporučení ŠPZ je pro poradenská zařízení administrativně náročná. Odhlédneme-li však od tohoto faktoru a od skutečnosti, že ne každá metodika vyhodnocování potřebnosti konkrétního podpůrného opatření pro konkrétní dítě se SVP může být vhodně nastavena, stále v ŠPZ pracuje multioborový kolektiv odborníků, který je pravděpodobně schopen lépe vyhodnotit, zda je podpora asistenta pedagoga nezbytná či nikoli, příp. v jaké míře.

V souvislosti s periodikou a způsobem přezkumu “nezbytnosti” zajištění činnosti asistenta pedagoga si také klademe otázku, jak budou řešeny situace, kdy se maximální počet hodin přímé činnosti asistenta pedagoga v dané škole vyčerpá a dojde ke zjištění, že jsou ve škole další žáci se SVP, kteří by podporu asistenta pedagoga potřebovali (ať už půjde o nově přijaté žáky či u žáky stávající). Podpora asistenta pedagoga bude ze státního rozpočtu hrazena jen do předem stanovené maximální výše. Poté bude potřeba hledat financování činnosti asistenta pedagoga jinde. Klademe si otázku, do jaké míry a kde budou ředitelé ochotni takové financování zajistit.

V neposlední řadě chceme upozornit na možný nedostatek asistentů pedagoga v tzv. malotřídkách. Ty budou moci využít činnosti asistenta pedagoga pouze v případě, že vzdělávají žáky se 4. či 5. stupněm znevýhodnění. 

Co se týče změn financování využívání asistenta pedagoga, plně se ztotožňujeme se stanoviskem ČOSIV.

Závěrem chceme doplnit, že rozumíme snaze státu ušetřit finance (novela bohužel působí více jako snaha o finanční škrt, než jako snaha o zajištění kvalitnějšího a inkluzivnějšího vzdělávání pro každé dítě), avšak škrtat v oblasti pomoci zvlášť zranitelným dětem a jejich přístupu ke vzdělání považujeme za skutečně nešťastné řešení. Jsme si také vědomi toho, že ŠPZ nejsou ve své činnosti v souvislosti s doporučováním jednotlivých podpůrných opatření, včetně asistenta pedagoga, jednotná, avšak navrhované řešení situaci pravděpodobně nezlepší. Naopak ve školách, které integrují vyšší počet žáků se SVP a tím pádem i více asistentů pedagoga, o jejichž část nyní nejspíš přijdou, může nastat situace, kdy pedagogové nebudou zvládat zajistit všechny potřeby těchto žáků a v důsledku toho z dané školy například odejít, neboť budou přetíženi. Novela tak může přinést více problémů než užitku.



(ilustrační fotografie převzata z webu Unsplash)

 

 

 

 

 

Evropský soud pro lidská práva: České orgány nevyšetřily policejní násilí na ženě

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) dnes rozhodl, že Česká republika porušila právo naší klientky na účinné vyšetřování podezření z policejního násilí, které je součástí práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení. Vyšetřování prováděla sama policie, a ne nezávislý orgán, a také bylo vyšetřování ledabylé a nedostatečné. Soud klientce za nemajetkovou újmu přiznal 6.000 EUR, tedy necelých 150.000 Kč.

Případ má počátek v roce 2013 v Praze, kdy policisté zasahovali proti klientce, převezli ji na policejní stanici, kde se k ní chovali velmi hrubě a kde byla vystavena jak fyzickým, tak i slovním útokům. Následně byla převezena na záchytnou stanici a ráno pro ni opět přijeli policisté, kteří pokračovali v ponižování klientky. Celý popis případu naleznete zde.

Zážitek s policií byl pro klientku velmi traumatizující, proto podala trestní oznámení, ke kterému připojila lékařské zprávy dokumentující pohmožděniny a poranění rtu. Trestní oznámení neřešil nezávislý orgán, který k tomu účelu byl zřízený, tedy Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Věc prošetřovala sama policie, která dospěla k závěru, že k žádnému pochybení nedošlo. Když se klientka obrátila přímo na GIBS, GIBS to odmítla řešit. Nepomohla stížnost ke státnímu zastupitelství, ani ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.

Klientka se v roce 2015 s pomocí Ligy lidských práv se stížností obrátila na ESLP. „Ve stížnosti jsme mimo jiné poukázali na selhání vyšetřujícího orgánu při zajišťování videozáznamu z policejní stanice, který mohl významně přispět k objasnění věci. Zatímco klientka podala trestní oznámení dne 21. 2. 2013, což bylo dva dny po jejím propuštění z policejní stanice, videozáznamy z policejní stanice byly vyšetřujícím orgánem vyžádány až 7. 3. 2013, kdy údajně již byly smazány. Přitom Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření konstatovalo, že záznamy jsou automaticky mazány až po 30 dnech.“ vysvětluje Zuzana Candigliota, právní zástupkyně stěžovatelky.

Soud dal klientce zapravdu, že podezření ze špatného zacházení měl od počátku vyšetřovat nezávislý a specializovaný orgán, tedy GIBS. Policejní orgán, který věc namísto GIBS řešil, dle soudu neudělal všechny potřebné kroky k objasnění věci. Soud zmínil, že klientka vůbec nebyla vyslechnuta, nebyla prověřována její věrohodnost, nebyla vyžádána zpráva odborníka ohledně tvrzených psychických problémů, nebyl zpracován lékařský znalecký posudek. Rovněž nezajištění kamerových záznamů podle soudu ukazuje, že vyšetřování nebylo pečlivé.

Soud tedy shledal, že neprovedením účinného vyšetřování došlo k porušení procesního aspektu práva nebýt podroben špatnému zacházení. Na druhou stranu neshledal, že by bylo prokázáno samotné špatné zacházení se stěžovatelkou, neboť k tomu chyběly jednoznačné důkazy. Soud nicméně podotkl, že je to minimálně z části zaviněno státem, který neprovedl účinné a nezávislé vyšetřování. Soud ženě přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 6.000 EUR a náklady řízení 2.000 EUR.

Není to poprvé, co Liga lidských práv uspěla se stížností na nevyšetřování podezření z policejního násilí v České republice. V roce 2013 ESLP shledal porušení práva na účinné vyšetřování špatného zacházení, za což stěžovatel dostal náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč. V roce 2012 ESLP rozhodl o porušení práva na život spojené s neúčinným vyšetřováním, za což pozůstalým přiznal 20.000 EUR. V dalších případech neúčinné vyšetřování shledal již Ústavní soud. Se stížnostmi se ale nepodaří uspět pokaždé, kdy Liga lidských práv považuje vyšetřování za neúčinné. Před týdnem byla jiná stížnost ze strany ESLP zamítnuta.

FAQs: Podezření na zanedbání zdravotní péče

V souvislosti s poskytováním zdravotních služeb ukládá zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, povinnost poskytovateli zdravotních služeb dodržovat při své práci aktuální standardy v poskytování zdravotní péče, poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni a zajišťovat podmínky pro uplatňování práv a povinností pacientů. Pojďme se společně podívat na některé otázky týkající se nespokojenosti s poskytováním zdravotních služeb, které nám v naší online právní poradně často kladete.

Kdo je to poskytovatel zdravotních služeb?

Poskytovatelem zdravotních služeb jsou osoby, které mají k poskytování zdravotních služeb oprávnění (tj. nemocnice a další zdravotnická zařízení, lékaři, zdravotní sestry, sanitáři a další nelékařští zdravotní pracovníci (zdravotní sestry, sanitáři, …).

Jaké jsou základní DRUHY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní druhy poskytované zdravotní péče patří (§ 5 zákona o zdravotních službách):

  1. neodkladná péče – se poskytuje v případech, kdy je potřeba zabránit bezprostředně hrozící smrti, vážnému ohrožení zdraví, intenzivní bolesti či změně chování pacienta, který ohrožuje své okolí. Neodkladná péče se poskytuje bez ohledu na zdravotní pojištění. Může jít například o pomoc účastníkům autonehody, kteří mají těžká zranění a jsou ohroženi na životě.
  2. akutní péče – se poskytuje, když je nutné předejít vážnému zhoršení zdravotního stavu či riziku takého zhoršení. Oproti poskytnutí neodkladné péče zde ještě nutně nehrozí vážné poškození zdraví či smrt. Může jít o krvácivé úrazy, stomatologickou pohotovost, prudké zhoršení chronického onemocnění apod.
  3. nezbytná péče – se poskytuje, když ji vyžaduje zdravotní stav pacienta, který je zahraničním pojištěncem, s přihlédnutím k povaze dávek a k délce pobytu na území České republiky. K tomuto více např. zde.
  4. plánovaná péče – všechna ostatní péče, která není výše uvedena. Typicky jde o plánované operační zákroky, vyšetření apod.

Dále lze rozdělit druhy zdravotní péče dle účelu poskytnutí. Toto je podstatné např. pro vymezení péče, která je hraditelná z veřejného zdravotního pojištění. Rozlišujeme preventivní péči, diagnostickou péči, dispenzární péči, léčebnou péči, posudkovou péči, léčebně rehabilitační péči, ošetřovatelskou péči, paliativní péči, lékárenskou péči a klinicko-farmaceutickou péči.

Jaké existují FORMY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní formy poskytované zdravotní péče patří:

A) mbulantní péče (§ 7 ZZS)

U této formy zdravotní péče není nutné přijetí pacienta na lůžko. Může jít o:

  • primární ambulantní péči, jejímž účelem je poskytování preventivní, diagnostické, léčebné a posudkové péče (např. praktický lékař, zubař) nebo o
  • specializovanou ambulantní péči, která je poskytována v rámci jednotlivých oborů (např. chirurgie, urologie). Také sem spadá stacionární péče, což je opakovaná denní ambulantní péče v určitých oborech (např. onkologie, psychiatrie).

B) Jednodenní péče (§ 8 ZZS)

U jednodenní péče se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku ve zdravotnickém zařízení po dobu kratší než 24 hodin. Jedná se zpravidla o plánované jednodušší zákroky. Pokud by se přesáhla doba 24 hodin a je potřeba pacienta hospitalizovat, jde o lůžkovou péči.

C) Lůžková péče (§ 9 ZZS

Jde o zdravotní péči, kterou nelze poskytnout ambulantně, ale je nutná hospitalizace, tzn. že pacient je na lůžku ve zdravotnickém zařízení 24 a více hodin. S hospitalizací je vždy nutný písemný souhlas pacienta.

D) Zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta (§ 10 ZZS)

Tato forma péče umožňuje poskytování zdravotní péče u pacienta doma nebo v prostředí nahrazujícím domov (např. v zařízení sociálních služeb). Jde o vhodné řešení pro pacienty, kteří se nemohou s ohledem na svůj zdravotní stav docházet do zdravotnického zařízení.



Jaké jsou základní principy poskytování zdravotní péče?

Zdravotní péče má být pacientovi poskytována pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem (s výjimkou případů stanovených zákonem, kdy souhlas pacienta není potřeba) a v co nejméně omezujícím prostředí. Lékaři také musí zdravotní péči poskytovat podle nejnovějších prokázaných medicínských poznatků (tzv. evidence-based medicine) a udělat vše pro to, aby pacientovi nevznikla žádná újma.

Pacient má dále v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí. Pacient si může svobodně zvolit poskytovatele zdravotních služeb, což však ale nevylučuje jeho právo vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele. 

Zákon také výslovně zakotvuje například právo pacienta na přítomnost zákonného zástupce, osoby blízké nebo jiné osoby, kterou si pacient určí. To je zvlášť podstatné u nezletilých pacientů, kteří mají právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce (resp. osoby, kterou zákonný zástupce určí). Pacient s omezenou svéprávností má právo na nepřetržitou přítomnost opatrovníka. 

Každý pacient má právo přijímat návštěvy, stejně tak může odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny nebo osob připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka (tzn. medici).

Co je to informovaný souhlas?

Informovaný souhlas je na základě čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a dle § 28 zákona o zdravotních službách jeden z nástrojů, pomocí kterého při poskytování zdravotní péče pacient rozhoduje o svém těle. Pacient souhlasem vyjadřuje svou svobodnou vůli zákrok podstoupit. Může si ale vybrat také alternativu k navrhovanému léčebnému postupu nebo léčbu zcela odmítnout (tzv. negativní revers). Součástí informovaného souhlasu je, že lékař pacienta řádně poučí o povaze, důsledcích, alternativách a rizicích navrhované léčby. 

Zakotvení institutu informovaného souhlasu představuje opuštění paternalistického modelu péče a přechod k partnerskému vztahu. Pacienti mohou díky této změně při volbě zdravotní péče zohlednit své individuální potřeby a hodnoty.

Součástí práva rozhodovat o svém těle je i možnost zvolit si variantu, která je z pohledu jiných vnímána jako nerozumná. Udělený souhlas pacient také může odvolat, a to až do chvíle, kdy by mu přerušení zákroku způsobilo vážnou újmu.

Informovaný souhlas je mnohdy mylně vnímán jako dokument, který po přečtení pacient jen podepíše. K jeho platnosti je ale potřeba, aby byl výsledkem dialogu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb. Oba se mohou vzájemně doptávat na relevantní informace týkající se léčebného postupu. Pokud pacient podepíše souhlas bez tohoto postupu, nejde o platný informovaný souhlas. Stejně tak, pokud by došlo k nátlaku a souhlas nebyl svobodný.

Kdy je možné člověka hospitalizovat nebo mu poskytnout zdravotní služby bez jeho souhlasu?

Pacienta je možné hospitalizovat či mu poskytnout neodkladnou péči bez jeho souhlasu jen za splnění všech podmínek, které stanoví zákon (§ 38 zákona o zdravotních službách). Hospitalizaci a poskytnutí zdravotní péče je přitom potřeba od sebe odlišovat. Splnění zákonných podmínek pro hospitalizaci bez souhlasu neznamená automatické splnění podmínek pro poskytnutí zdravotních služeb bez souhlasu pacienta.

Kdy je tedy možné člověka nedobrovolně hospitalizovat?

  1. když mu soud nařídí ochranné léčení formou lůžkové péče, 
  2. když je mu nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví
  3. když je mu podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu
  4. když bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak a jeví alespoň známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky (typicky nedobrovolné hospitalizace v psychiatrických nemocnicích)
  5. když jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby s ní vyslovil souhlas (např. když je v bezvědomí).

Nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností lze bez souhlasu zákonného zástupce nebo opatrovníka hospitalizovat též v případě, jde-li o podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

Kdy je možné poskytnout člověku zdravotní službu bez jeho souhlasu?

Člověku je možné bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči. Půjde o případ, kdy mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit (je v bezvědomí) nebo kdyby v důsledku neléčení vážné duševní poruchy pravděpodobně došlo k vážnému poškození jeho zdraví (např. u akutní psychózy, těžkých depresivních stavů apod.). 

Nezletilému nebo člověku s omezenou svéprávností lze bez jeho souhlasu poskytnout neodkladnou péči, pokud mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit nebo v případě záchrany života nebo zamezení vážného poškození zdraví, příp. při podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

V každém případě je však třeba postupovat individuálně s ohledem na všechny okolnosti daného případu.

Má pacient vůči poskytovateli zdravotních služeb i nějaké povinnosti?

Pacient má při poskytování zdravotních služeb podle § 41 zákona o zdravotních službách následující povinnosti: 

  1. dodržovat individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas,
  2. řídit se vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb,
  3. uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb, které nejsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem (např. některé úkony stomatologa)
  4. pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčivých přípravků, včetně užívání návykových látek, a dalších skutečnostech podstatných pro poskytování zdravotních služeb,
  5. nepožívat během hospitalizace alkohol nebo jiné návykové látky a podrobit se na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře v odůvodněných případech vyšetřením za účelem prokázání, zda je nebo není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

Pokud má pacient zákonného zástupce nebo opatrovníka, pak povinnosti v bodech c) a d) náleží zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je zároveň povinen vytvořit pacientovi podmínky pro splnění povinností dle bodů a), b) a e). Povinnosti uvedené v bodech b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce. 

Pacient, jeho zákonný zástupce nebo opatrovník, příp. osoba určená pacientem, osoba blízká pacientovi nebo osoba ze společné domácnosti, jsou povinni prokázat svou totožnost občanským průkazem, když o to poskytovatel zdravotních služeb požádá. Když pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta odmítne, může poskytovatel odmítnout poskytnutí zdravotní služby, pokud není pacientovi třeba poskytnout neodkladnou péči.

Co dělat, když má člověk pocit, že došlo k zanedbání zdravotní péče?
  1. Zachovat chladnou hlavu
  2. Rozmyslet si, čeho chci dosáhnout – Chci prokázat, že poskytovatel skutečně pochybil? Chci omluvu či finanční kompenzaci? Chci, aby poskytovatel přijal opatření, aby se podobné jednání v budoucnu již neopakovalo? Podle našeho cíle je třeba zvolit další právní kroky…
  3. Zkusit se na řešení domluvit – kontaktovat dotyčnou osobu, která se měla pochybení dopustit, jeho či jejího vedoucího, primáře, ředitele apod. a snažit se situaci probrat a domluvit se na řešení.
  4. Dalším krokem může být mediace – Jde o nenásilný způsob řešení sporů za přítomnosti nestranného odborníka (tzv. mediátora), který stranám pomůže spor rozklíčovat a dojít k dohodě a spokojenosti. Více o mediaci zde.
  5. Pokud nevyjde domluva ani mediace, je vhodné shromáždit si důkazy na podporu svých tvrzení (zdravotní dokumentace, posudek nezávislého odborníka, audiovizuální nahrávky, svědectví apod..) a přistoupit ke stížnosti, případně žalobě. O důkazních prostředcích, stížnosti a žalobě více níže.
Jak prokázat, že došlo k zanedbání lékařské péče?

Prokázat zanedbání lékařské péče může být mnohdy náročné. Může jít například o odborně-technické nesprávnosti v provedení zákroku. Doporučujeme si proto od daného poskytovatele zdravotních služeb vyžádat kopii relevantní zdravotnické dokumentace. Poskytovatel je povinen veškerý postup léčby pacienta do jeho zdravotnické dokumentace zaznamenat (co konkrétně má obsahovat, najdete ve vyhlášce o zdravotnické dokumentaci). Za vytvoření kopie zdravotnické dokumentace poskytovatel může chtít drobný poplatek (např. za papír, tisk apod.). Další možností je objednat se k nahlédnutí do zdravotnické dokumentace (telefonicky či písemně), a tu si zdarma nafotit např. vlastním telefonem. Nahlédnout do zdravotnické dokumentace může sám pacient, jeho zákonný zástupce, opatrovník či jiná osoba, kterou pacient určí.

Se získanou zdravotnickou dokumentací doporučujeme oslovit nezávislého odborníka (tzn. typicky jiného lékaře), který by byl schopný a ochotný postup zaznamenaný ve zdravotnické dokumentaci přezkoumat a zaujmout k němu své odborné stanovisko. I to může sloužit jako důkazní prostředek.

Mimo výše uvedené může být důkazním prostředkem audiovizuální nahrávka jednání poskytovatele zdravotních služeb či výpověď svědků. K pořízení nahrávky přitom není potřeba poskytovatelův souhlas, když nahrávkou chrání jiná práva (např. právě práva pacienta – vizte § 88 odst. 1 občanského zákoníku).

Kdy začít zanedbání lékařské péče řešit?

Co nejdříve! 

Pokud má člověk za to, že došlo k zanedbání lékařské péče a chce nastalou situaci řešit, je vhodné s tím neotálet. Co se týče lhůt, chce-li pacient podat stížnost k České lékařské komoře pro neodborné a neetické jednání lékaře, musí to udělat do 1 roku od okamžiku pochybení lékaře. Když se rozhodne podat stížnost přímo k poskytovateli zdravotních služeb dle § 93 zákona o zdravotních službách, nejsou zákonem stanoveny lhůty, do kdy je zapotřebí stížnost podat. Stížnost nicméně doporučujeme podat co nejdříve poté, co došlo k zanedbání péče.

Pokud se člověk rozhodne podat žaloby na náhradu újmy, je důležité ji soudu předložit do tří let od chvíle, kdy se dozvěděl o vzniklé újmě a o tom, kdo za ni odpovídá. Po uplynutí této doby je nárok na náhradu újmy již tzv. promlčen. To znamená, že by žalovaná strana (např. nemocnice nebo lékař) mohla u soudu úspěšně namítat, že od vzniku újmy uplynulo již dost času na to, aby byla podána žaloba na náhradu újmy. Soud by proto v takovém případě žalobu zamítl.

Je důležité si pohlídat promlčecí lhůtu, která v případě nároků ze zanedbání povinné lékařské péče činí 3 roky od chvíle, kdy se pacient dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, maximálně však za 10 let od vzniku újmy.

Co je možné požadovat u jednotlivých způsobů řešení vzniklé situace?

Záleží na tom, jakým způsobem vzniklou situaci pacient řeší. Pokud se rozhodl podat stížnost, může žádat o prošetření situace, vydání potvrzení o pochybení a přijetí efektivních opatření k nápravě, aby k podobným případům již nedocházelo. Pokud se pacient, který v důsledku pochybení poskytovatele zdravotních služeb přišel k újmě, rozhodne řešit situaci soudní cestou, může požadovat například náhradu za bolest, ale také za ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s léčením a ztrátu na výdělku.

Jak postupovat, když chce pacient podat stížnost?

Pokud máte pacient pochybnosti o postupu lékaře při poskytování zdravotních služeb či související činnosti, může podat stížnost podle § 93 zákona o zdravotních službách. Stížnost může podat nejen samotný pacient, ale i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník či osoba zmocněná pacientem. V případě, že pacient zemřel nebo mu to zdravotní stav neumožňuje, stížnost může podat osoba blízká (například manžel/ka).

Stížnost by měla obsahova především tyto informace: 

  • kdo ji podává, 
  • označení poskytovatele zdravotních služeb, 
  • o jakou věc jde, 
  • co dotyčný navrhuje, 
  • větu o tom, že chce být informován o způsobu vyřízení věci, 
  • datum a podpis.

Podáním stížnosti nevzniká nárok na finanční kompenzaci.

Více o podávání stížnosti naleznete zde.

Jak postupovat, když chce pacient podat žalobu?

Utrpěl-li pacient v důsledku pochybení lékaře či jiného zdravotníka určitou újmu, může žaloba na její náhradu. Často jsou tyto případy spojeny také se zásahem do některého z tzv. osobnostních práv (právo na ochranu života a zdraví, soukromí, důstojnosti, celistvosti člověka apod.). Je proto možné žaloba také na ochranu osobnosti. V každém případě doporučujeme konzultovat podání žaloby s advokátem, protože vždy je potřeba postupovat individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Advokáta je možné si najít zde, případně doporučujeme využít některou z možností nabízených v letáku veřejného ochránce práv, kde mimo jiné popisuje, jak si zajistit bezplatnou právní pomoc.

Co když jde o skutečně velmi závažné pochybení poskytovatele zdravotních služeb?

V případě velmi závažného pochybení lékaře, například neposkytnutí pomoci nebo ublížení na zdraví, je možné podat trestní oznámení. Trestní oznámení může podat kdokoliv na služebně Policie České republiky nebo u státního zastupitelství. Pozor však na ochranu před zneužitím práva podat trestní oznámení – pokud by se ukázalo, že je nařknutí ze spáchání trestného činu záměrně klamavé, mohl by být dotyčný oznamovatel sám stíhán pro trestný čin křivého obvinění.

Ministerstvo zdravotnictví zamítlo žádost o odškodnění v případu sterilizace, kde byl jako důvod pro sterilizaci uveden romský původ žadatelky

Od 1. 1. 2022 je účinný zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem. Již od počátku účinnosti žadatelky a žadatelé o odškodnění ale naráží na problémy. Na některé jsme upozornili již v srpnu otevřeným dopisem adresovaným premiérovi a ministru zdravotnictví. Žádný z těchto problémů se doteď nevyřešil. Ministerstvo zdravotnictví navzdory dvouměsíční lhůtě má stále některé nevyřízené žádosti až z ledna a prakticky nejsou uznávány jiné důkazy než zdravotnická dokumentace (víme jen o jednom jiném uznaném důkazu, kdy bylo uznáno potvrzení o sociální dávce). 

Oběti se bojí, že kvůli protahování lhůty na rozhodnutí se odškodnění již nedočkají. Bohužel i v případě jedné naší klientky a dlouholeté bojovnice za práva obětí protiprávní sterilizace, Vlasty Cickové, došlo k úmrtí. Kdyby bylo rozhodnutí vydáno ve lhůtě, mohla se ho dočkat. A není to jediné úmrtí v řadách obětí, ke kterému za uplynulý rok došlo.

Co se týče uznávání jiných důkazů než zdravotnické dokumentace argumentuje Ministerstvo zdravotnictví tím, že musí být prokázána protiprávnost. V některých případech jsou však i přes to, že zdravotnická dokumentace protiprávnost prokazuje, žádosti zamítány. Jsou navíc zamítány i navzdory posouzení Odboru zdravotní péče, které si Ministerstvo zdravotnictví u některých případů vyžádalo.

V několika případech se stalo, že nebyl dodržen postup stanovený sterilizační směrnicí, která určila mimo jiné tuto podmínku: žena, na které měla být sterilizace provedena, podepsala prohlášení, že s provedením sterilizace souhlasí a že bere na vědomí písemné poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní (§ 11 sterilizační směrnice): „Před zákonem podepíše osoba, u níž má být sterilizace provedena, popřípadě její zákonný zástupce (opatrovník), prohlášení, že s provedením sterilizace souhlasí a že bere na vědomí písemné poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní.“ I případy, ve kterých toto poučení chybí, byly zamítnuty.

V nejnovějším rozhodnutí, které se týká naší klientky, došlo k zamítnutí navzdory tomu, že jako důvod sterilizace je ve zdravotnické dokumentaci výslovně uveden romský původ žadatelky. Odbor zdravotní péče ve svém posouzení přímo uvádí následující: “Dle našeho názoru nelze pro sterilizaci [v tomto případě] uvést zdravotní důvody. Rovněž není přípustné uvádět jako důvod ke sterilizaci romský původ žadatelky. Ve zdravotnické dokumentaci chybí jakákoliv zmínka o tom, že byla žadatelka o významu a důsledcích zdravotního výkonu sterilizace poučena.”

Ačkoliv jsme všemi těmito argumenty argumentovali již v původní žádosti, Ministerstvo zdravotnictví se k nim v rozhodnutí ani nevyjádřilo.

Samotný rasový důvod ukazuje na protiprávnost provedené sterilizace. Ostatně i sama důvodová zpráva k zákonu zmiňuje eugenický charakter této státní politiky: “Dalším cílem však bylo i zajištění „kvalitnější populace,“ jak vyplývá ze zpráv okresních národních výborů, jež dávku poskytovaly. Z této skutečnosti lze bezesporu dovozovat nepřípustný eugenický charakter této praxe, která směřovala k omezení počtu narozených dětí v některých skupinách obyvatel, které byly tehdejším režimem vnímány jako problémové, nepřizpůsobivé či nežádoucí, ať již to byla romská populace, jak naznačují zjištění ochránce, anebo osoby s duševním či jiným zdravotním postižením, či osoby s větším počtem dětí.”

Přijetí odškodňovacího zákona bylo dlouhým bojem, který trval více než 18 let. Na Českou republiku apelovaly mezinárodní orgány, aby oběti odškodnila. Nyní, když tento zákon existuje, Ministerstvo zdravotnictví rozhoduje v rozporu s jeho účelem. Tak se ostatně vyjádřila i bývalá zástupkyně ombudsmana a současná členka Rady vlády pro lidská práva Monika Šimůnková: “Takové rozhodnutí, které hodnotí sterilizaci, u které je jako důvod uveden romský původ, jako sterilizaci v souladu s právem, jde bohužel přímo proti smyslu odškodňovacího zákona.”

Ministerstvo zdravotnictví ale nereagovalo na právní argumentaci ve více případech. V žádostech často argumentujeme judikaturou ESLP, diskriminací, náležitostmi a povahou informovaného souhlasu, povinným postupem, který stanovila sterilizační vyhláška nebo například dobrými mravy. Všechna tato argumentace zůstává v rozhodnutích ze strany Ministerstva zdravotnictví nezohledněna, dokonce nezmíněna.

Pro více informací kontaktujte Annu Štefanidesovou na e-mail anna.stefanidesova@llp.cz.

Anonymizované dokumenty:

Žádost o odškodnění

Posouzení Odborem zdravotní péče

Rozhodnutí MZČR

Žádost o sterilizaci + souhlas (výňatek ze zdravotnické dokumentace)

Evropský soud pro lidská práva odmítl stížnost na policejní násilí na vile Milada

Dnes bylo vyhlášeno rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v případě dvou stěžovatelů, kteří podali stížnost na policejní násilí při zásahu proti účastníkům vzpomínkové akce na bývalém squatu Milada v roce 2012. Stížnost byla shledána nepřijatelnou, neboť dle mínění ESLP byly námitky stěžovatelů řádně přezkoumány českými soudy. Rozhodnutí je v angličtině zveřejněno na webu soudu.

Proti účastníkům vzpomínkové akce na bývalém squatu Milada monstrózně zasáhla policie se zapojením vrtulníku a desítek těžkooděnců. Přestože nikdo z účastníků nekladl při zásahu policie odpor, policie vytvořila „bicí uličku“ a každou vyváděnou osobu čekalo kopání a bití pěstmi a obušky. Stěžovatelům i dalším účastníkům policisté způsobili zranění, která jsou potvrzena lékařskými zprávami. Dále policie zničila účastníkům hudební aparaturu a gramofonové desky. Jeden z účastníků akce (nejde o stěžovatele) pro Ligu lidských práv na videu popsal, co se stalo. Popis celého případu i s odkazy na rozhodnutí českých soudů je zde.

Stěžovatelé a další osoby se před českými soudy nepřiměřenému zásahu policie bránili správní žalobou proti nezákonnému zásahu, v žalobě uvedli k událostem po vniknutí policie do vily: „Policisté varovali, že jakýkoliv pohyb budou brát jako útok. Policisté lidem nadávali slovy jako zmrdi, mrdky, feťáci, svině, hovada. Policisté evidentně byli překvapeni, že nikdo nekladl odpor, což komentovali slovy typu „teď mlčej hrdinové, podívejte se na ně na zmrdy“. Skutečnost, že nikdo nekladl odpor, však policistům nezabránila v tom, aby použili bezdůvodně vůči lidem donucovací prostředky. Následně začali účastníky akce postupně odvádět a cestou k východu vytvořili tzv. bicí uličku, kde účastníci akci byli brutálním způsobem biti, a to kopáním, pěstmi, teleskopickými obušky. Účastníci akce museli mít hlavy dolů, jediným smyslem bylo to, aby nemohli následně identifikovat konkrétní policisty. Řada lidí měla v důsledku zásahu policie lehká zranění, ale někteří z účastníků krváceli a museli na ošetření do nemocnice.“

Tento průběh události doložili žalobci lékařskými zprávami o způsobených zraněních a také jej potvrdili svědci z řad ostatních účastníků, z nichž někteří rovněž měli lékařské zprávy. Policisté samozřejmě násilí popřeli. Městský soud v Praze (soudci Havlíková, Řeháková, Kříž) dokazování vyhodnotil v neprospěch žalobců s tím, že tvrzení o bití je nevěrohodné, protože žalobci mohli po svém vyvedení oznámit napadení přítomným osobám stojícím mimo policii, tedy hasičům, zdravotníkům či novinářům. Lékařská zpráva jednoho z žalobců o tržném zranění na hlavě z nemocnice Na Bulovce podle soudu neprokazovala, že zranění způsobili zasahující policisté.

„Důkazy ze strany soudu byly zhodnoceny zcela tendenčně. Soud vůbec nepřihlédl k lékařským zprávám potvrzujícím zranění, ani ke svědeckým výpovědím ostatních účastníků a vytvářel si konstrukce, jak jinak mohli účastníci přijít ke zraněním. Jednoduše řečeno, v podobné situaci oběť nemá jak prokázat policejní násilí, protože svědectví, ani lékařské zprávy soud nevezme v potaz a raději chrání policejní násilníky. A vyšší soudy v čele s Evropským soudem pro lidská práva vadný postup soudu nakonec přikryly namísto toho, aby se řídily judikaturou, která v případech podezření ze špatného zacházení přenáší důkazní břemeno na stát, který má možnost na rozdíl od obětí například pořizovat kamerové záznamy policejního zásahu,“ komentuje případ Zuzana Candigliota, právní zástupkyně stěžovatelů.

Závěrem je na místě zmínit, že předmětnou vilu Milada za ty roky stát nechal zcela zchátrat.

Ministerstvo uložilo pokutu porodní asistentce, ona teď žádá odškodnění za nezákonný postup

Liga lidských práv zastupuje porodní asistentku Johanku Kubaňovou, která čelila likvidační pokutě 120 000 tisíc korun za poskytování péče během porodů v domácím prostředí.

Naši právníci podali naposledy v listopadu 2020 odvolání proti druhému rozhodnutí se sníženou pokutou 80 000 tisíc korun. Po dlouhé nečinnosti státních orgánů pak podali stížnost na průtahy k Ministerstvu zdravotnictví. To se za průtahy omluvilo a rozhodlo o zastavení řízení s odůvodněním, že došlo k promlčení.

Řízení o pokutě bylo tedy zastaveno. Naopak teď Johanka Kubaňová požaduje odškodnění za nezákonný postup.

Díky této kauze se podařilo docílit výkladu, že poskytování první pomoci porodní asistentkou při domácím porodu nemůže být protiprávním jednáním. Tento výklad zaujalo Ministerstvo zdravotnictví na základě našeho prvního odvolání.

“Celé řízení proti porodní asistentce trvalo 4 roky, kdy jí hrozila pokuta v enormní výši, byla odrazována od výkonu své profese a řízení ji profesně poškozovalo. Přitom se klientka ničeho protiprávního nedopustila, naopak poskytováním péče ženám a dětem jednala v jejich nejlepším zájmu. Omluvu tedy nepovažujeme za dostačující a požadujeme náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku tohoto řízení.“ Uvedla advokátka Zuzana Candigliota.

Tiskovou zprávu k této kauze najdete zde: https://llp.cz/blog/premrstena-pokuta-porodni-asistentce-byla-prozatim-zrusena/

K tomuto případu vydala stanovisko také Unie porodních asistentek. Díky tomu mají  porodní asistentky odborné i právní vodítko, jak postupovat:

https://www.unipa.cz/stanovisko-unie-porodnich-asistentek-k-poskytovani-prvni-pomoci-porodni-asistentkou-pri-porodu-ve-vlastnim-socialnim-prostredi-rodicky/

Detailnější informace naleznete na tomto odkazu:

https://llp.cz/blog/porodni-asistentka-celi-likvidacni-pokute/

Všem podporovatelům, kteří přispěli v naší (již uzavřené) kampani na platformě Darujme.cz velmi děkujeme. Díky vaší pomoci byly Johance Kubaňové poskytnuty právní služby.

Liga lidských práv zastupuje porodní asistentku Johanku Kubaňovou v dalších řízeních. Stále totiž pokračujeme v zastupování porodních asistentek, kterým stát znemožňuje asistovat u fyziologických porodů tím, že jim omezuje registraci. Krajské úřady totiž při udělování oprávnění pro porodní asistentky uvádí dodatek: “vyjma vedení fyziologického porodu”. A přitom právě vedení fyziologického porodu je kompetencí porodních asistentek. Bližší informace vám přineseme již brzy.