Připomínky Ligy lidských práv k metodice o doprovodu dětí, kterým jsou poskytovány zdravotní služby

Pondělí, 19. června 2023Aktuality, Práva dětí a rodina, Práva pacientů

Předně chceme ocenit, že se Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo přijmout metodický pokyn k přítomnosti zákonných zástupců a osob blízkých u dětí při poskytování zdravotních služeb, č. j. MZDR 17586/2023-1/OZP, protože jistě v mnohém přispěje ke zlepšení stávající úrovně respektu k právům dětí (a jejich zákonných zástupců či blízkých) v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Na metodickém pokynu vícero bodů oceňujeme, avšak zároveň máme i několik připomínek.

 

Co na metodice oceňujeme:

  • Uznání ústavního přesahu práva dítěte na přítomnost zákonných zástupců během poskytování zdravotních služeb, byť v textu chybí výslovná zmínka o tom, že jde o součást práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).* 
  • Konstatování, že separace dítěte od rodičů je pro dítě významným stresorem, a naopak, že jejich přítomnost a zapojení do ošetřování může mít výrazný pozitivní vliv na léčbu dítěte.
  • Konstatování, že rodiče není možné považovat za pouhou návštěvu.
  • Právo dítěte na přítomnost zákonného zástupce během poskytování zdravotních služeb se vztahuje na oba zákonné zástupce.
  • Konstatování, že pokud je dítě v péči např. domova pro osoby se zdravotním postižením, zařízení vyžadujícím okamžitou pomoc, či dětského centra, může být u něho místo zákonného zástupce osoba, která o něj v zařízení pečuje (např. pečovatel, sestra, sociální pracovník apod.). Do metodiky by však bylo vhodné doplnit, že doprovodem mohou být také pěstouni vzhledem ke snaze omezit umisťování dětí do ústavních zařízení. Dále má-li dítě zákonné zástupce, kteří jsou schopni a ochotni dítě doprovodit, přednost by měli mít oni, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a soud neomezil jejich rodičovskou odpovědnost. 
  • Podrobné vyjádření k nutnosti zkoumat skutečnou povahu nesouhlasu dítěte s přítomností zákonného zástupce či osoby blízké.
  • Konstatování povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb informovat děti i jejich doprovod mj. o právu dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců a souvisejících skutečností.
  • Podrobné vylíčení pozitiv přítomnosti zákonných zástupců či osob blízkých u resuscitace dítěte.

 

V čem vidíme nedostatky metodiky:

  • Metodika je místy stále velmi obecná. Čtenáři z ní nemusí být jasné, jak řešit často se opakující problémové situace. Neměla by se omezit na obecná konstatování podobná zákonným ustanovením. V metodice také není dostatečně formulovaná potřeba tzv. ústavně-konformního výkladu právních norem, tj. výkladu v souladu s ústavním pořádkem, a to tak, aby jej pochopil i čtenář bez právního vzdělání. Jednotlivé právní normy je třeba vykládat s ohledem na nejlepší zájem dítěte a zachování práva na soukromý a rodinný život v co nejširším významu (naopak možnosti omezení je nutné vykládat restriktivně). Celkově také chybí zdůraznění na potřebu hledat způsoby, jak přítomnost zákonného zástupce u dítěte zajistit a nikoli důvody, proč to v konkrétním případě nelze. 
  • Metodika prakticky nevysvětluje, jak pracovat s právními pojmy a nástroji, např. s testem proporcionality, který ministerstvo sice stručně popisuje, avšak nedává poskytovatelům konkrétní praktický návod, jak jej efektivně používat. Může jít o situaci posuzování možnosti přítomnosti obou či pouze jednoho z rodičů, nebo o situaci přítomnosti doprovodu u dvou dětí hospitalizovaných na stejném pokoji v kombinaci s různým pohlavím (dětí či rodičů).
  • Nesouhlasíme s tím, že „osobám blízkým (…) a jiným osobám určeným dítětem lze (…) jejich přítomnost při poskytování zdravotních služeb dítěte omezit a nemusí být umožněna nepřetržitě“. Existují rodiny, kde si zákonní zástupci nemohou dovolit být s dítětem nepřetržitě po celou dobu hospitalizace (např. typicky samoživitelé z důvodu pracovní povinnosti). Zde je zcela legitimní, aby byla u dítěte přítomna jiná osoba blízká (např. babička, děda, teta apod.), příp. pěstoun, a to ve stejném rozsahu, jako zákonný zástupce (je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte).
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách dodáváme k bodu Ad 2, že jde opět o obecné vyjádření, které bez bližšího přiblížení či uvedení příkladu v praxi nemusí přispět ke zlepšení vznikajících konfliktů. Konkrétně jde o větu „Výkon tohoto práva zároveň nemůže nepřiměřeně zasahovat do práv ostatních pacientů, typicky práva na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb.“. Zde je vhodné zabývat se např. možnosti technického uspořádání místnosti, aby byla přítomnost doprovodu umožněna. Není možné znemožnit doprovod u dvou dětí na jednom pokoji jen pro rozdílné pohlaví doprovodu. Ust. § 47 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o zdravotních službách se vztahuje pouze na poskytování zdravotních služeb, nikoli na doprovod u hospitalizovaného dítěte.
  • Dále je u stejného bodu uvedeno, že přítomnost doprovodu lze v prostorách se zvláštním režimem, např. v řízených epidemiologicko-hygienických zónách, podmínit edukací o nutnosti nosit ochranný oblek, roušku apod. Zde například chybí řešení situace, kdy nemocnice po zákonných zástupcích požaduje také negativní výsledek testu (např. proti COVID-19), který není hrazen z veřejného zdravotního pojištění. 
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách, bodu Ad 2: Zde chybí konstatování, že není možné vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb přítomnost zákonných zástupců u dětí ani časově omezit, natož zcela zakázat.
  • U bodu úhrady nákladů spojených s výkonem práva podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách nám chybí informace, že by úhrada zmiňovaných nákladů měla být přiměřená, pro danou rodinu by neměla být likvidační s ohledem na její socio-ekonomickou situaci, a neuhrazení úhrady by nemělo mít vliv na možnost realizace práva (tzn. na možnost doprovodit dítě), a to v souladu s nálezem Ústavního soudu**.
  • U bodu k poskytování ambulantní péče je uvedeno, že je až na výjimky přítomnost zákonného zástupce dítěte umožněna. Výjimky ministerstvo popisuje pouhým odkazem na § 35 odst. 5 zákona o zdravotních službách, který míří na případy zneužívání či týrání dětí nebo ohrožování jejich zdravého vývoje. Z formulace ministerstva však jasně plyne, že jde jen o demonstrativní výčet výjimek. Zde by však bylo lepší být konkrétnější a poskytnout více vyčerpávající popis výjimek. A to vzhledem k tomu, že v otázce omezení kontaktu dítěte se zákonnými zástupci by se mělo postupovat restriktivně, tzn. omezit jen, sleduje-li to legitimní cíl, jde o opatření nezbytné, přiměřené a nelze využít mírnějšího opatření. 
  • V bodu k přítomnosti doprovodu na pokojích pro pacienty se uvádí, že „v případech zvláštního zřetele hodných (např. u rodiče samoživitele s více dětmi bez podpory rodiny) lze po zvážení aktuální situace a dostupných kapacit zdravotnického zařízení nabídnout pobyt i nezletilému sourozenci dítěte.“. Poskytovatel zdravotních služeb nemá pravomoc zkoumat a hodnotit celkovou situaci rodiny. Umožnit by to měl vždy, je-li kapacita (např. z důvodu kojení sourozence). 
  • U posledně zmíněného bodu také chybí informace, že i když poskytovatel nemá na pokoji přímo lůžko pro doprovod dítěte, může tam být např. na karimatce, či na židli, pokud tím neznemožňuje poskytování zdravotních služeb. V neposlední řadě je zde uvedeno, že na infekčním oddělení lze přítomnost doprovodu v nezbytném rozsahu podmínit, omezit či případně vyloučit. Toto konstatování je opět velmi obecné a nepřispívá k vyjasnění sporných situací. Naopak může být v rozporu s některými skutečnostmi uvedenými v metodice výše, např. o přijetí potřebných hygienických a další opatření, jako je rouška, ochranný oblek, negativní výsledek testu apod. Ministerstvo přitom podmínky blíže rozvádí v bodě přítomnosti doprovodu při poskytování intenzivní péče. 
  • Dále k přítomnosti doprovodu při provádění operačních výkonů – tvrzení, že vnitřní řád může stanovit výjimky umožňující přítomnost doprovodu při úvodu do anestezie pouze u dětí s mentálním či jiným postižením, je potencionálně diskriminační. Doprovod při úvodu do anestezie by měl být možný i u dětí bez postižení. Podstatný by neměl být faktor postižení, ale zda doprovod konkrétní dítě potřebuje. Doprovod by měl, resp. mohl být (pokud je to v nejlepším zájmu dítěte) u dítěte do okamžiku jeho celkového uspání před operací (samozřejmě za splnění všech hygienických podmínek a s tím, že rodič nebude narušovat další poskytování zdravotních služeb). Zároveň by neměl být doprovod vykázán u méně náročných operací, kde není třeba celkové anestezie. Zvlášť pokud je dítě ve stresu.
  • K bodu přítomnosti otce u novorozence po porodu – zde nám přijde problematické, že přítomnost otce by měla být umožněna (nejpozději) bezprostředně po narození dítěte. Otec má právo být u celého porodu od počátku do konce, a to v souladu s přáním rodičky. K tomuto se vyjádřil také Ústavní soud, který konstatoval, že „účast otce u porodu spadá (zejména) do rozsahu základního práva na rodinný život garantovaného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Narození dítěte je totiž bezesporu velmi významným, ne-li dokonce tím nejvýznamnějším okamžikem rodinného život, jehož společné prožití je s to posílit vzájemná a společná pouta mezi matkou, otcem a dítětem. Ústavní soud proto neakceptuje názor, že by právo matky, otce a dítěte být spolu v okamžiku porodu a chvílích bezprostředně následujících mělo zůstat mimo rámec ústavní ochrany“. Přítomnost otce během celé doby porodu je tedy možná, pokud si to přeje matka, byť vzhledem k dítěti toto právo vzniká až okamžikem jeho narození. V metodice by toto vyjasnění mělo zaznít.
  • K bodu poskytování psychiatrické péče – zde bychom chtěli upozornit, že text metodiky vyznívá tak, že zpravidla přítomnost doprovodu v těchto případech není vhodná, ale výjimečně ji lze povolit. Mělo by to však být naopak, tzn. že přítomnost doprovodu u dítěte, kterému je poskytována psychiatrická péče, by měla být v zásadě umožněna s uvedením (konkrétních) výjimek.

Věříme, že i přes výše uvedené nedostatky má metodika potenciál přispět ke zlepšení stávající praxe v přístupu k doprovodu u dětí, jimž jsou poskytovány zdravotní služby.

* Viz výklad k čl. 9 Úmluvy OSN o právech dítěte v Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021.

** Nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3035/15, bod 20.






 

 

 

 

Podnět na podporu práv nedobrovolně hospitalizovaných osob

Pátek, 9. června 2023Aktuality, Práva lidí s postižením, Práva pacientů

Ve čtvrtek 8. června jsme se zúčastnili dalšího jednání Výboru proti mučení při Radě vlády pro lidská práva, jehož jsme členem. Důležitým výstupem nyní bylo přijetí podnětu Výboru k zajištění ochrany práv a zájmů pacientů hospitalizovaných bez souhlasu v psychiatrických nemocnicích.

Podnět vznikl na základě příspěvku našeho právníka Karla Lacha na posledním zasedání Výboru na konci minulého roku, kde upozornil na systémové nedostatky ochrany práv psychiatrických pacientů. Od té doby skupina členů Výboru s dalšími experty, včetně nového předsedy Výboru Maroše Matiaška (mimo jiné bývalý právník Ligy, nyní advokát specializující se také na práva zranitelných osob), pracovala na jeho finální podobě.

V podnětu jsme vymezili například následující úkoly:

Pro ministerstvo zdravotnictví:

  1. Vytvořit metodiky upravující: (a) postup poskytovatelů zdravotních služeb při oznamování nedobrovolné hospitalizace pacientů omezených ve svéprávnosti, dále (b) informování nedobrovolně hospitalizovaného pacienta o jeho právním postavení, důvodech hospitalizace a možnostech obrany, a konečně (c) využívání přezkumu nezávislého lékaře
  2. Doplnit vyhlášku o zdravotnické dokumentaci o problematiku vedení dokumentace v souvislosti s nedobrovolnou hospitalizací
  3. S Ústavem zdravotnických informací systematicky a pravidelně sbírat data o nedobrovolných hospitalizacích

Pro ministerstvo spravedlnosti:

  1. Vytvořit pracovní skupinu, jejímiž členy budou i lidé se zkušeností s nedobrovolnou hospitalizací, která bude připravovat návrhy systémových opatření k zajištění efektivnějšího soudního přezkumu nedobrovolných hospitalizací
  2. Zajistit pravidelné multi-oborové vzdělávání pro soudce o problematice nedobrovolných hospitalizací
  3. Aktualizovat metodickou příručku o postupu v detenčních řízeních (tj. přezkum nedobrovolných hospitalizací) z roku 2012

Celé znění podnětu, včetně odůvodnění jednotlivých úkolů, si můžete přečíst zde. Nyní jen dostane Rada vlády pro lidská práva, jejíž předseda by jej měl po schválení předložit vládě. O dalším vývoji vás budeme informovat.

Boj Ligy lidských práv proti zákazu otců o porodu

Pondělí, 29. května 2023Aktuality, Otevřené případy, Porodnictví, Práva pacientů, Případy

Již dříve jsme vás informovali o našem boji proti opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pod záminkou pandemie onemocnění covid-19 formou mimořádných opatření přistoupilo k neodůvodněnému zákazu otců u porodu (naposledy zde). Od té doby se případ vyvinul, proto jsme níže sepsali celý jeho dosavadní průběh.

Nejprve se jednalo o mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 18. 3. 2020, č. j. MZDR 12344/2020-1/MIN/KAN, které ukládalo plošný zákaz přítomnosti otců u porodu. Posléze bylo toto opatření zrušeno a nahrazeno novým, ze dne 27. 3. 2020, č. j. MZDR 13620/2020-1/MIN/KAN, které stanovovalo výjimku ze zákazu pro zvlášť zranitelné ženy a podmínky pro její uplatnění.

Nové mimořádné opatření se lišilo od toho předchozího tak, že stanovovalo výslovný zákaz poskytovatelům zdravotních služeb umožnit přítomnost třetích osob při porodu s výjimkou rodiček – cizinek, dále výjimkou rodiček se závažným duševním onemocněním nebo zdravotním postižením a s výjimkou porodu mrtvých plodů. Byť se jednalo o mírnější zákaz, pro drtivou většinu partnerských párů zůstal plošný zákaz přítomnosti otců u porodu zachován.

Toto mírnější mimořádné opatření bylo posléze zrušeno dalším mimořádným opatřením, ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16214/2020-1/MIN/KAN, které bylo následně zrušeno mimořádným opatřením ze dne 19. 5. 2020, č. j. MZDR 16214/2020-3/MIN/KAN. Tato mimořádná opatření již plošný zákaz přítomnosti otců u porodu nestanovovala.

Dle našeho názoru opatření stanovující plošný zákaz přítomnosti otců u porodu neměla žádné rozumné opodstatnění z hlediska ochrany veřejného zdraví a měla prokazatelně negativní vliv na průběh a výsledek porodu. Opatření hrubě zasahovala do práv nastávajících rodičů, kterými jsou zejména právo na ochranu soukromého a rodinného života, právo na rodičovskou péči, právo na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu. Jsme přesvědčeni, že tato opatření byla rovněž v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.

Stejného názoru byly i desítky rodičů či nastávajících rodičů, kteří se těmito opatřeními cítili bezprostředně dotčeni na svých základních lidských právech. Proti těmto opatřením jsme proto podnikli konkrétní právní kroky, které v tomto shrnujícím článku komplexně popíšeme, společně s průběhem těchto případů. Jednotlivé „větve“ případu si můžete rozkliknout níže.

a) Výzva ke zrušení zákazu přítomnosti otců u porodu adresovaná Ministerstvu zdravotnictví a vládě

Prakticky bezprostředně po vydání prvního mimořádného opatření jsme otevřeným dopisem dne 20. 3. 2020 vyzvali Ministerstvo zdravotnictví a vládu, spolu s dalšími organizacemi a jednotlivci, ke zrušení tohoto opatření. Ministerstvo zdravotnictví ani vláda na tuto výzvu nereagovaly.

b) Žaloba ve správním soudnictví spolu s návrhem na vydání předběžného opatření

Za navrhovatele, nastávající rodiče, jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali dne 26. 3. 2020 žalobu ve správním soudnictví na zrušení mimořádného opatření plošně zakazující přítomnost otců u porodu. Žalobu jsme podali společně s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by bylo porodnici nařízeno umožnit přítomnost otce dítěte u porodu své partnerky při splnění potřebných hygienických podmínek. K tomuto návrhu se posléze jako osoby zúčastněné na řízení připojily desítky rodičů, kteří se cítili tímto zákazem přímo a bezprostředně dotčeni.

Rodiče podávali tento návrh dva dny před očekávaným dnem porodu a dovolávali se svého základního práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na rodičovskou péči a na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu. Také se dovolávali zajištění nejlepšího zájmu nezletilého dítěte.

Městský soud v Praze usnesením návrh nastávajících rodičů odmítl. Stejně tak odmítl vydat předběžné opatření. Dle odůvodnění soudu není možné brojit proti již zrušenému opatření ministerstva, ale ani není možné návrh doplnit a brojit jím proti novému opatření. Hned na druhý den po podání našeho návrhu totiž ministerstvo původní opatření, proti kterému návrh směřoval, zrušilo a nahradilo novým opatřením se stejným zákazem, ale s výjimkami pro zvlášť zranitelné ženy. Přestože advokát zastupující navrhovatele na tuto skutečnost obratem reagoval doplněním návrhu na zrušení i nového opatření s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, soud se s tímto doplněním nevypořádal a ani se nevypořádal s lidskoprávní argumentací rodičů. Odmítl se tak návrhem zabývat a fakticky vyloučil toto opatření zasahující do základních lidských práv navrhovatelů ze soudního přezkumu.

Vzhledem k tomu, že rodiče rozhodnutí považovali za nezákonné, brojili proti němu kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud dal rodičům za pravdu a shledal nezákonnost odmítnutí návrhu Městským soudem. Nejvyšší správní soud uvedl, že „v případě tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod je úkolem soudů důsledně strážit, aby jejich procesním postupem nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), tím spíše za situace zvýšeného rizika pro zachování práv a svobod v mimořádných stavech.“ Nejvyšší správní soud proto věc vrátil zpět k Městskému soudu v Praze k projednání. V době rozhodování Městského soudu v Praze již nebylo v účinnosti žádné mimořádné opatření stanovující plošný zákaz otců při porodu. Aktuální mimořádné opatření naproti tomu upravovalo především přísnější hygienická opatření, např. dezinfekce hygienických ploch, apod.

Rodiče nicméně trvali na soudním přezkumu předchozích mimořádných opatření a stanovení jejich nezákonnosti, byť již nebylo možné tato opatření zrušit.

Městský soud návrh rodičů přesto odmítl. Dle tvrzení soudu totiž na věc aplikovatelný zákon neumožňuje, aby soud posuzoval zákonnost opatření, které již není platné (bylo v mezidobí ministerstvem zrušeno). Soud se tak opět pod záminkou formálních důvodů rozhodl vyhnout přezkumu opatření, které naprosto evidentně zasáhlo do života a práv rodičů a nastávajících rodičů.

Ústavní stížnost

Vzhledem k množství párů, kterým zákaz otců u porodu připadal nepřiměřený a pociťovali jej jako nepřípustný zásah do svých rodičovských práv, jsme za desítky rodičů nebo nastávající rodičů, podali dne 15. 4. 2020 Ústavní stížnost.

Byť jsme Ústavní stížnost podávali v době, kdy Ministerstvo zdravotnictví zrušilo plošný zákaz doprovodu u porodu, resp. jej s účinností od 16. 4. 2020 nahradilo opatřením stanovující podmínky pro výjimky ze zákazu, pro drtivou většinu rodičů se opět jednalo o nepřiměřené opatření zasahující do jejich základních lidských práv. Proto jsme trvali na přezkumu Ústavním soudem.

V Ústavní stížnosti jsme namítali, že mimořádnými opatřeními došlo k zásahu do práv rodičů na respektování soukromého a rodinného života a do jejich rodičovských práv. Rovněž jsme namítali, že výkonem mimořádných opatření došlo k zásahu do práva rodiček před nelidským a ponižujícím zacházením ze strany personálu v souvislosti s větším výskytem porodnického násilí, které v rámci svého působení zaznamenáváme. Dále jsme upozorňovali na to, že i když je potřeba vzít v potaz zájem na ochranu zdraví rodiček, dětí a personálu, tohoto cíle lze dosáhnout i jinými způsoby než plošným zákazem přítomnosti doprovodu u porodu. Navíc do práva na zdraví rodiček a novorozenců zasahuje samotný zákaz doprovodu u porodu, protože na základě studií to vede k častějším komplikacím. Odkázali jsme v tomto ohledu na náš otevřený dopis a na otevřené dopisy řady dalších organizací, kterými jsou např. Unie porodních asistentek, organizace sdružující duly, Česká ženská lobby. Podotýkali jsme též, že zásah byl ministerstvem učiněn bez jakýchkoli odborných podkladů. Na naši žádost o informace, na základě jakých podkladů ministerstvo zakázalo přítomnost doprovodu u porodu, nás ministerstvo odbylo jen obecným sdělením, že je „takřka notorietou, že šlo o reakci na aktuální nepříznivou epidemiologickou situaci stran šíření nového koronaviru a onemocnění COVID-19 v České republice a snahu minimalizovat rizika pro zdravotníky a další pacienty.“ Odpověď ale neobsahovala žádné konkrétní odborné podklady nebo stanoviska.

Ústavní soud naši stížnost z formálních důvodů odmítl. Své odůvodnění založil na skutečnosti, že předmětná mimořádná opatření v době rozhodování již pozbyla platnosti, protože je ministerstvo v mezidobí zrušilo. Ústavní soud tak shledal, že není k projednání stížnosti příslušný, neboť nemůže zrušit již zrušené právní akty. Opět tak došlo k vyloučení přezkumu těchto opatření před soudem.

Podniknuté kroky

březen 2020 – Ministerstvo zdravotnictví vydalo mimořádné opatření stanovující plošný zákaz otců u porodu. V reakci na toto opatření jsme ministerstvo a vládu otevřeným dopisem vyzvali ke zrušení mimořádného opatření, avšak žádnou reakci jsme neobdrželi. Za nastávající rodiče jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali žalobu ve správním soudnictví na zrušení mimořádného opatření, s návrhem na vydání předběžného opatření. Soud návrh rodičů odmítl.

duben 2020 – Za desítky rodičů dotčených mimořádnými opatřeními jsme podali Ústavní stížnost.

květen 2020 – Ústavní soud naši stížnost z formálních důvodů odmítl.

srpen 2020 – Za rodiče, kteří neuspěli s návrhem na zrušení mimořádného opatření a vydání předběžného opatření, jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali kasační stížnost

červen 2020 – Nejvyšší správní soud dal rodičům za pravdu, zrušil usnesení Městského soudu v Praze a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

červenec 2020 – Městský soud v Praze návrh rodičů podrobit přezkumu mimořádné opatření opětovně odmítl.

c) Žaloba na náhradu nemajetkové újmy v civilním soudnictví

Za tentýž pár (za který jsme ve spolupráci s advokátem brojili ve správním soudnictví) a jejich narozenou nezletilou dceru, jsme rovněž dne 30. 3. 2021 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podali žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která byla mimořádným opatřením plošně zakazujícím přítomnost otců u porodu způsobena. Žaloba byla podána podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Vzhledem ke skutečnosti, že rodiče neuspěli u Městského soudu v Praze, který usnesením odmítl jejich návrh na zrušení mimořádného opatření a rovněž odmítl vydat předběžné opatření, došlo k tomu, že matka byla nucena rodit bez přítomnosti otce. Bylo proto namítáno, že v důsledku této skutečnosti bylo zasaženo do práva na respektování rodinného života a dále do rodičovských práv. Matka také namítala, že mimořádným opatřením jí bylo zasaženo do práva na ochranu zdraví. Rodiče dále argumentovali, že bylo zasaženo i do práva jejich dítěte, aby vše, co se jej týká, bylo posuzováno především hlediskem jeho nejlepšího zájmu. Všichni tři žalobci se tudíž domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč pro každého z nich.

Obvodní soud nároku žalobců nevyhověl a žalobu svým rozsudkem zamítl s tím, že nárok nelze pod citovaný zákon podřadit. Jednak proto, že mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví nemělo dle soudu povahu rozhodnutí (ale spíše opatření obecné povahy či právního předpisu), a jednak proto, že citovaný zákon k takovému uplatnění požaduje, aby bylo navíc takové rozhodnutí (pokud by se o rozhodnutí opravdu jednalo) zrušeno či změněno v jiném soudním řízení. Žalobci dále dle soudu nesplnili ani podmínku účasti v předchozím řízení, ve kterém bylo opatření vydáno, protože vydání mimořádného opatření je řízením beznávrhovým a žádné účastníky nemá. Zároveň soud odmítl aplikovat i odpovědnost státu dle tzv. krizového zákona, protože stát podle jeho slov nenese právní odpovědnost za široce působící normotvorbu a za chování osob, které dodržují právní předpisy, ale toliko za konkrétní krizová opatření individuální povahy proti konkrétním adresátům. Tedy že plošná omezení dle soudu odškodňovat nelze.

S tímto výsledkem jsme nesouhlasili, a proto jsme podali odvolání. Argumentovali jsme, že vyloučení odpovědnosti státu za daná opatření je ústavně nekonformní, neboť ve správním soudnictví se rodičům žádné ochrany z ryze formálních důvodů (zrušení mimořádného opatření ministerstvem) nedostalo. Prokazatelně přitom došlo k zásahu do práv žalobců, a to v přímé příčinné souvislosti s vydaným opatřením. Proto jsme odvolací soud varovali před uplatněním přílišného formalismu a navrhovali, aby naopak přistoupil k interpretaci podústavního práva v souladu s principy spravedlnosti.

Odvolací Městský soud v Praze však odvolání nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně v září 2022 potvrdil. V odůvodnění se přitom přidržel právě argumentace Obvodního soudu pro Prahu 2 a dodal, že daný nárok nemůže být projednatelný ani dle odpovědnosti vyplývající z krizového zákona či občanského zákoníku. Závěrem odvolací soud konstatoval, že možnost otce být u porodu nepředstavuje základní právo.

Ústavní stížnost

Ve věci byla dne 5. 12. 2022 podána ústavní stížnost, kde byl namítán zásah do práva na spravedlivý proces, účinnou soudní ochranu a do práva na náhradu škody způsobenou orgánem veřejné správy. Ve stížnosti jsme se nejprve ostře vyhradili vůči právnímu posouzení odvolacího soudu zpochybňující právo otců být u porodu. Jednalo se totiž o názor soudu, který je v rozporu se soudní judikaturou a pojímáním rodičovství v soudobé demokratické společnosti. Dále bylo ve stížnosti uvedeno, že se rodiče mimořádným opatřením pokoušeli bránit skrze správní soudnictví, ale věcný soudní přezkum jim z ryze formálních důvodů umožněn nebyl. Nic jiného, než se pokusit obrany skrze civilní soudnictví a žalobou na náhradu nemajetkové újmy, jim proto nezbylo.

V ústavní stížnosti tak bylo upozorněno, že v podmínkách moderní demokratické společnosti zaležené na respektu k právu není možné, aby se dotčené osoby nemohly za zásah veřejné moci domoci soudní ochrany skrze žádnou větev soudnictví (s výjimkou trestního soudnictví, kam však daný případ nespadal). Nebyla-li tak právní úprava v tehdy platné podobě na situaci spojenou s pandemií covid-19 připravena, je třeba ji vykládat ústavně-konformním způsobem a ochranu dotčených osob – rodičů a dětí – dovodit výkladem soudů. Nadto bylo poukázáno na soudní judikaturu i odbornou literaturu, která odškodnění za opatření obecné povahy (právě tomu se vydávaná mimořádná opatření nejvíce podobala) umožňovala. Dále bylo uvedeno, že pokud nebyla z procesních důvodů nezákonnost opatření konstatována v jiném soudním řízení, měl si tuto otázku jako otázkou předběžnou posoudit právě soud rozhodující o žalobě na odškodnění. Obdobně pak měl odškodňovací soud dle nás postupovat i u namítané chybějící účasti rodičů ve správním řízení během vydávání opatření ministerstvem.

Později byla ústavní stížnost doplněna o argumentaci odkazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 722/23. Právě v tomto usnesení totiž Ústavní soud potvrdil, že pokud se dotčená osoba v podobném případě nemůže domoci satisfakce za zásah do svých práv v rámci správního soudnictví, nejde ještě o zbavení soudní ochrany, neboť nárok včetně zadostiučinění lze řešit právě před soudy civilními. Ústavní soud pak potvrdil, že mimořádné opatření ministerstva je pro tyto případy plně projednatelné dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zároveň bylo potvrzeno, že pokud některé podmínky pro uplatnění takového nároku nejsou před odškodňovacím zákonem z různých důvodů splněny, musí si je daný soud posoudit jako otázku předběžnou. Ústavní soud tak de facto popřel úvahy obecných civilních soudů, když dovodil, že daná opatření ministerstva jsou v rámci civilního soudnictví pro účely odškodnění přezkoumatelná.

O ústavní stížnosti bude Ústavní soud rozhodovat dne 31. 5. 2023 nálezem pod sp. zn. III. ÚS 3319/22.

Podniknuté kroky

březen 2021 – V reakci na výsledek správního soudnictví, které odmítlo žaloby proti mimořádným opatřením, jsme podali civilní žalobu na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

květen 2022 – Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že daný nárok a odškodnění nelze pod uvedený zákon podřadit.

červen 2022 – Podali jsme odvolání k Městskému soudu v Praze.

září 2022 – Městský soud v Praze prakticky překopíroval původní odůvodnění Obvodního soudu pro Prahu 2 a jeho zamítavý rozsudek potvrdil.

prosinec 2022 – Proti výše uvedeným rozhodnutím jsme podali ústavní stížnost.

duben 2023 – Vzhledem k vývoji soudní judikatury jsme ústavní stížnost doplnili odkazem na nedávné usnesení Ústavního soudu dotýkající se dané problematiky.

Práva matek s psychosociálním postižením

Čtvrtek, 2. února 2023Manuály, Poradna, Práva dětí a rodina, Práva lidí s postižením, Práva pacientů, Publikace

Právní příručka pro ženy s psychosociálním postižením.

Příručka je určena především pro ženy s psychosociálním postižením, kterým chybí přehledně podané základní informace o jejich právech a možnostech v souvislosti s těhotenstvím, porodem a mateřstvím. Příručka představuje stručný úvod do této problematiky a jejím cílem není poskytnout čtenářce (či čtenáři) široké a komplexní informace. Účelem je spíše předat základní praktické informace, aby byla čtenářka (či čtenář) schopna se v daném tématu lépe zorientovat.

Stáhnout

Právní příručka pro ženy s psychosociálním postižením – stručnější verze

Jde o ještě stručnější verzi výše uvedené příručky, která se čte o něco snadněji a obsahuje jen ty nejzákladnější infor 

Stáhnout

Jak reagovat, pokud lékař zapsal do zdravotnické dokumentace výkon, který nebyl proveden, a vykázal ho pojišťovně?

Úterý, 8. listopadu 2022Práva pacientů

Nesprávný nebo nepravdivý zápis do zdravotnické dokumentace můžete zjistit, pokud požádáte o umožnění nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo o její kopie. Neoprávněné vykázání výkonu zdravotní pojišťovně můžete zjistit z přehledu vykázané péče, který pojišťovny zpřístupňují svým klientům on-line nebo ze zákona poskytnou jednou ročně formou výpisu na žádost pojištěnce.

Pokud zjistíte, že do zdravotnické dokumentace byl zapsán výkon, který nebyl proveden, a navíc jeho provedení bylo vykázáno zdravotní pojišťovně, můžete to řešit stížností spojenou se žádostí o opravu záznamu ve zdravotnické dokumentaci. Stížnost se nejprve podává samotnému poskytovateli zdravotních služeb. V případě, že nebudete spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti, můžete se obrátit na příslušný krajský úřad. Více informací o tom, jak podat stížnost, se dozvíte v našem článku Stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb snadno a efektivně. O neoprávněně vykázané zdravotní péči také můžete informovat svoji zdravotní pojišťovnu.

(zveřejněno dne 13. 1. 2021)

FAQs: Podezření na zanedbání zdravotní péče

Úterý, 8. listopadu 2022Aktuality, Práva pacientů

V souvislosti s poskytováním zdravotních služeb ukládá zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, povinnost poskytovateli zdravotních služeb dodržovat při své práci aktuální standardy v poskytování zdravotní péče, poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni a zajišťovat podmínky pro uplatňování práv a povinností pacientů. Pojďme se společně podívat na některé otázky týkající se nespokojenosti s poskytováním zdravotních služeb, které nám v naší online právní poradně často kladete.

Kdo je to poskytovatel zdravotních služeb?

Poskytovatelem zdravotních služeb jsou osoby, které mají k poskytování zdravotních služeb oprávnění (tj. nemocnice a další zdravotnická zařízení, lékaři, zdravotní sestry, sanitáři a další nelékařští zdravotní pracovníci (zdravotní sestry, sanitáři, …).

Jaké jsou základní DRUHY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní druhy poskytované zdravotní péče patří (§ 5 zákona o zdravotních službách):

  1. neodkladná péče – se poskytuje v případech, kdy je potřeba zabránit bezprostředně hrozící smrti, vážnému ohrožení zdraví, intenzivní bolesti či změně chování pacienta, který ohrožuje své okolí. Neodkladná péče se poskytuje bez ohledu na zdravotní pojištění. Může jít například o pomoc účastníkům autonehody, kteří mají těžká zranění a jsou ohroženi na životě.
  2. akutní péče – se poskytuje, když je nutné předejít vážnému zhoršení zdravotního stavu či riziku takého zhoršení. Oproti poskytnutí neodkladné péče zde ještě nutně nehrozí vážné poškození zdraví či smrt. Může jít o krvácivé úrazy, stomatologickou pohotovost, prudké zhoršení chronického onemocnění apod.
  3. nezbytná péče – se poskytuje, když ji vyžaduje zdravotní stav pacienta, který je zahraničním pojištěncem, s přihlédnutím k povaze dávek a k délce pobytu na území České republiky. K tomuto více např. zde.
  4. plánovaná péče – všechna ostatní péče, která není výše uvedena. Typicky jde o plánované operační zákroky, vyšetření apod.

Dále lze rozdělit druhy zdravotní péče dle účelu poskytnutí. Toto je podstatné např. pro vymezení péče, která je hraditelná z veřejného zdravotního pojištění. Rozlišujeme preventivní péči, diagnostickou péči, dispenzární péči, léčebnou péči, posudkovou péči, léčebně rehabilitační péči, ošetřovatelskou péči, paliativní péči, lékárenskou péči a klinicko-farmaceutickou péči.

Jaké existují FORMY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní formy poskytované zdravotní péče patří:

A) mbulantní péče (§ 7 ZZS)

U této formy zdravotní péče není nutné přijetí pacienta na lůžko. Může jít o:

  • primární ambulantní péči, jejímž účelem je poskytování preventivní, diagnostické, léčebné a posudkové péče (např. praktický lékař, zubař) nebo o
  • specializovanou ambulantní péči, která je poskytována v rámci jednotlivých oborů (např. chirurgie, urologie). Také sem spadá stacionární péče, což je opakovaná denní ambulantní péče v určitých oborech (např. onkologie, psychiatrie).

B) Jednodenní péče (§ 8 ZZS)

U jednodenní péče se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku ve zdravotnickém zařízení po dobu kratší než 24 hodin. Jedná se zpravidla o plánované jednodušší zákroky. Pokud by se přesáhla doba 24 hodin a je potřeba pacienta hospitalizovat, jde o lůžkovou péči.

C) Lůžková péče (§ 9 ZZS) 

Jde o zdravotní péči, kterou nelze poskytnout ambulantně, ale je nutná hospitalizace, tzn. že pacient je na lůžku ve zdravotnickém zařízení 24 a více hodin. S hospitalizací je vždy nutný písemný souhlas pacienta.

D) Zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta (§ 10 ZZS)

Tato forma péče umožňuje poskytování zdravotní péče u pacienta doma nebo v prostředí nahrazujícím domov (např. v zařízení sociálních služeb). Jde o vhodné řešení pro pacienty, kteří se nemohou s ohledem na svůj zdravotní stav docházet do zdravotnického zařízení.



Jaké jsou základní principy poskytování zdravotní péče?

Zdravotní péče má být pacientovi poskytována pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem (s výjimkou případů stanovených zákonem, kdy souhlas pacienta není potřeba) a v co nejméně omezujícím prostředí. Lékaři také musí zdravotní péči poskytovat podle nejnovějších prokázaných medicínských poznatků (tzv. evidence-based medicine) a udělat vše pro to, aby pacientovi nevznikla žádná újma.

Pacient má dále v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí. Pacient si může svobodně zvolit poskytovatele zdravotních služeb, což však ale nevylučuje jeho právo vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele. 

Zákon také výslovně zakotvuje například právo pacienta na přítomnost zákonného zástupce, osoby blízké nebo jiné osoby, kterou si pacient určí. To je zvlášť podstatné u nezletilých pacientů, kteří mají právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce (resp. osoby, kterou zákonný zástupce určí). Pacient s omezenou svéprávností má právo na nepřetržitou přítomnost opatrovníka. 

Každý pacient má právo přijímat návštěvy, stejně tak může odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny nebo osob připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka (tzn. medici).

Co je to informovaný souhlas?

Informovaný souhlas je na základě čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a dle § 28 zákona o zdravotních službách jeden z nástrojů, pomocí kterého při poskytování zdravotní péče pacient rozhoduje o svém těle. Pacient souhlasem vyjadřuje svou svobodnou vůli zákrok podstoupit. Může si ale vybrat také alternativu k navrhovanému léčebnému postupu nebo léčbu zcela odmítnout (tzv. negativní revers). Součástí informovaného souhlasu je, že lékař pacienta řádně poučí o povaze, důsledcích, alternativách a rizicích navrhované léčby. 

Zakotvení institutu informovaného souhlasu představuje opuštění paternalistického modelu péče a přechod k partnerskému vztahu. Pacienti mohou díky této změně při volbě zdravotní péče zohlednit své individuální potřeby a hodnoty.

Součástí práva rozhodovat o svém těle je i možnost zvolit si variantu, která je z pohledu jiných vnímána jako nerozumná. Udělený souhlas pacient také může odvolat, a to až do chvíle, kdy by mu přerušení zákroku způsobilo vážnou újmu.

Informovaný souhlas je mnohdy mylně vnímán jako dokument, který po přečtení pacient jen podepíše. K jeho platnosti je ale potřeba, aby byl výsledkem dialogu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb. Oba se mohou vzájemně doptávat na relevantní informace týkající se léčebného postupu. Pokud pacient podepíše souhlas bez tohoto postupu, nejde o platný informovaný souhlas. Stejně tak, pokud by došlo k nátlaku a souhlas nebyl svobodný.

Kdy je možné člověka hospitalizovat nebo mu poskytnout zdravotní služby bez jeho souhlasu?

Pacienta je možné hospitalizovat či mu poskytnout neodkladnou péči bez jeho souhlasu jen za splnění všech podmínek, které stanoví zákon (§ 38 zákona o zdravotních službách). Hospitalizaci a poskytnutí zdravotní péče je přitom potřeba od sebe odlišovat. Splnění zákonných podmínek pro hospitalizaci bez souhlasu neznamená automatické splnění podmínek pro poskytnutí zdravotních služeb bez souhlasu pacienta.

Kdy je tedy možné člověka nedobrovolně hospitalizovat?

  1. když mu soud nařídí ochranné léčení formou lůžkové péče, 
  2. když je mu nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví
  3. když je mu podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu
  4. když bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak a jeví alespoň známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky (typicky nedobrovolné hospitalizace v psychiatrických nemocnicích)
  5. když jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby s ní vyslovil souhlas (např. když je v bezvědomí).

Nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností lze bez souhlasu zákonného zástupce nebo opatrovníka hospitalizovat též v případě, jde-li o podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

Kdy je možné poskytnout člověku zdravotní službu bez jeho souhlasu?

Člověku je možné bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči. Půjde o případ, kdy mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit (je v bezvědomí) nebo kdyby v důsledku neléčení vážné duševní poruchy pravděpodobně došlo k vážnému poškození jeho zdraví (např. u akutní psychózy, těžkých depresivních stavů apod.). 

Nezletilému nebo člověku s omezenou svéprávností lze bez jeho souhlasu poskytnout neodkladnou péči, pokud mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit nebo v případě záchrany života nebo zamezení vážného poškození zdraví, příp. při podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

V každém případě je však třeba postupovat individuálně s ohledem na všechny okolnosti daného případu.

Má pacient vůči poskytovateli zdravotních služeb i nějaké povinnosti?

Pacient má při poskytování zdravotních služeb podle § 41 zákona o zdravotních službách následující povinnosti: 

  1. dodržovat individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas,
  2. řídit se vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb,
  3. uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb, které nejsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem (např. některé úkony stomatologa)
  4. pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčivých přípravků, včetně užívání návykových látek, a dalších skutečnostech podstatných pro poskytování zdravotních služeb,
  5. nepožívat během hospitalizace alkohol nebo jiné návykové látky a podrobit se na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře v odůvodněných případech vyšetřením za účelem prokázání, zda je nebo není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

Pokud má pacient zákonného zástupce nebo opatrovníka, pak povinnosti v bodech c) a d) náleží zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je zároveň povinen vytvořit pacientovi podmínky pro splnění povinností dle bodů a), b) a e). Povinnosti uvedené v bodech b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce. 

Pacient, jeho zákonný zástupce nebo opatrovník, příp. osoba určená pacientem, osoba blízká pacientovi nebo osoba ze společné domácnosti, jsou povinni prokázat svou totožnost občanským průkazem, když o to poskytovatel zdravotních služeb požádá. Když pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta odmítne, může poskytovatel odmítnout poskytnutí zdravotní služby, pokud není pacientovi třeba poskytnout neodkladnou péči.

Co dělat, když má člověk pocit, že došlo k zanedbání zdravotní péče?
  1. Zachovat chladnou hlavu
  2. Rozmyslet si, čeho chci dosáhnout – Chci prokázat, že poskytovatel skutečně pochybil? Chci omluvu či finanční kompenzaci? Chci, aby poskytovatel přijal opatření, aby se podobné jednání v budoucnu již neopakovalo? Podle našeho cíle je třeba zvolit další právní kroky…
  3. Zkusit se na řešení domluvit – kontaktovat dotyčnou osobu, která se měla pochybení dopustit, jeho či jejího vedoucího, primáře, ředitele apod. a snažit se situaci probrat a domluvit se na řešení.
  4. Dalším krokem může být mediace – Jde o nenásilný způsob řešení sporů za přítomnosti nestranného odborníka (tzv. mediátora), který stranám pomůže spor rozklíčovat a dojít k dohodě a spokojenosti. Více o mediaci zde.
  5. Pokud nevyjde domluva ani mediace, je vhodné shromáždit si důkazy na podporu svých tvrzení (zdravotní dokumentace, posudek nezávislého odborníka, audiovizuální nahrávky, svědectví apod..) a přistoupit ke stížnosti, případně žalobě. O důkazních prostředcích, stížnosti a žalobě více níže.
Jak prokázat, že došlo k zanedbání lékařské péče?

Prokázat zanedbání lékařské péče může být mnohdy náročné. Může jít například o odborně-technické nesprávnosti v provedení zákroku. Doporučujeme si proto od daného poskytovatele zdravotních služeb vyžádat kopii relevantní zdravotnické dokumentace. Poskytovatel je povinen veškerý postup léčby pacienta do jeho zdravotnické dokumentace zaznamenat (co konkrétně má obsahovat, najdete ve vyhlášce o zdravotnické dokumentaci). Za vytvoření kopie zdravotnické dokumentace poskytovatel může chtít drobný poplatek (např. za papír, tisk apod.). Další možností je objednat se k nahlédnutí do zdravotnické dokumentace (telefonicky či písemně), a tu si zdarma nafotit např. vlastním telefonem. Nahlédnout do zdravotnické dokumentace může sám pacient, jeho zákonný zástupce, opatrovník či jiná osoba, kterou pacient určí.

Se získanou zdravotnickou dokumentací doporučujeme oslovit nezávislého odborníka (tzn. typicky jiného lékaře), který by byl schopný a ochotný postup zaznamenaný ve zdravotnické dokumentaci přezkoumat a zaujmout k němu své odborné stanovisko. I to může sloužit jako důkazní prostředek.

Mimo výše uvedené může být důkazním prostředkem audiovizuální nahrávka jednání poskytovatele zdravotních služeb či výpověď svědků. K pořízení nahrávky přitom není potřeba poskytovatelův souhlas, když nahrávkou chrání jiná práva (např. právě práva pacienta – vizte § 88 odst. 1 občanského zákoníku).

Kdy začít zanedbání lékařské péče řešit?

Co nejdříve! 

Pokud má člověk za to, že došlo k zanedbání lékařské péče a chce nastalou situaci řešit, je vhodné s tím neotálet. Co se týče lhůt, chce-li pacient podat stížnost k České lékařské komoře pro neodborné a neetické jednání lékaře, musí to udělat do 1 roku od okamžiku pochybení lékaře. Když se rozhodne podat stížnost přímo k poskytovateli zdravotních služeb dle § 93 zákona o zdravotních službách, nejsou zákonem stanoveny lhůty, do kdy je zapotřebí stížnost podat. Stížnost nicméně doporučujeme podat co nejdříve poté, co došlo k zanedbání péče.

Pokud se člověk rozhodne podat žaloby na náhradu újmy, je důležité ji soudu předložit do tří let od chvíle, kdy se dozvěděl o vzniklé újmě a o tom, kdo za ni odpovídá. Po uplynutí této doby je nárok na náhradu újmy již tzv. promlčen. To znamená, že by žalovaná strana (např. nemocnice nebo lékař) mohla u soudu úspěšně namítat, že od vzniku újmy uplynulo již dost času na to, aby byla podána žaloba na náhradu újmy. Soud by proto v takovém případě žalobu zamítl.

Je důležité si pohlídat promlčecí lhůtu, která v případě nároků ze zanedbání povinné lékařské péče činí 3 roky od chvíle, kdy se pacient dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, maximálně však za 10 let od vzniku újmy.

Co je možné požadovat u jednotlivých způsobů řešení vzniklé situace?

Záleží na tom, jakým způsobem vzniklou situaci pacient řeší. Pokud se rozhodl podat stížnost, může žádat o prošetření situace, vydání potvrzení o pochybení a přijetí efektivních opatření k nápravě, aby k podobným případům již nedocházelo. Pokud se pacient, který v důsledku pochybení poskytovatele zdravotních služeb přišel k újmě, rozhodne řešit situaci soudní cestou, může požadovat například náhradu za bolest, ale také za ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s léčením a ztrátu na výdělku.

Jak postupovat, když chce pacient podat stížnost?

Pokud máte pacient pochybnosti o postupu lékaře při poskytování zdravotních služeb či související činnosti, může podat stížnost podle § 93 zákona o zdravotních službách. Stížnost může podat nejen samotný pacient, ale i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník či osoba zmocněná pacientem. V případě, že pacient zemřel nebo mu to zdravotní stav neumožňuje, stížnost může podat osoba blízká (například manžel/ka).

Stížnost by měla obsahova především tyto informace: 

  • kdo ji podává, 
  • označení poskytovatele zdravotních služeb, 
  • o jakou věc jde, 
  • co dotyčný navrhuje, 
  • větu o tom, že chce být informován o způsobu vyřízení věci, 
  • datum a podpis.

Podáním stížnosti nevzniká nárok na finanční kompenzaci.

Více o podávání stížnosti naleznete zde.

Jak postupovat, když chce pacient podat žalobu?

Utrpěl-li pacient v důsledku pochybení lékaře či jiného zdravotníka určitou újmu, může žaloba na její náhradu. Často jsou tyto případy spojeny také se zásahem do některého z tzv. osobnostních práv (právo na ochranu života a zdraví, soukromí, důstojnosti, celistvosti člověka apod.). Je proto možné žaloba také na ochranu osobnosti. V každém případě doporučujeme konzultovat podání žaloby s advokátem, protože vždy je potřeba postupovat individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Advokáta je možné si najít zde, případně doporučujeme využít některou z možností nabízených v letáku veřejného ochránce práv, kde mimo jiné popisuje, jak si zajistit bezplatnou právní pomoc.

Co když jde o skutečně velmi závažné pochybení poskytovatele zdravotních služeb?

V případě velmi závažného pochybení lékaře, například neposkytnutí pomoci nebo ublížení na zdraví, je možné podat trestní oznámení. Trestní oznámení může podat kdokoliv na služebně Policie České republiky nebo u státního zastupitelství. Pozor však na ochranu před zneužitím práva podat trestní oznámení – pokud by se ukázalo, že je nařknutí ze spáchání trestného činu záměrně klamavé, mohl by být dotyčný oznamovatel sám stíhán pro trestný čin křivého obvinění.