Boj Ligy lidských práv proti zákazu otců o porodu

Již dříve jsme vás informovali o našem boji proti opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pod záminkou pandemie onemocnění covid-19 formou mimořádných opatření přistoupilo k neodůvodněnému zákazu otců u porodu (naposledy zde). Od té doby se případ vyvinul, proto jsme níže sepsali celý jeho dosavadní průběh.

Nejprve se jednalo o mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 18. 3. 2020, č. j. MZDR 12344/2020-1/MIN/KAN, které ukládalo plošný zákaz přítomnosti otců u porodu. Posléze bylo toto opatření zrušeno a nahrazeno novým, ze dne 27. 3. 2020, č. j. MZDR 13620/2020-1/MIN/KAN, které stanovovalo výjimku ze zákazu pro zvlášť zranitelné ženy a podmínky pro její uplatnění.

Nové mimořádné opatření se lišilo od toho předchozího tak, že stanovovalo výslovný zákaz poskytovatelům zdravotních služeb umožnit přítomnost třetích osob při porodu s výjimkou rodiček – cizinek, dále výjimkou rodiček se závažným duševním onemocněním nebo zdravotním postižením a s výjimkou porodu mrtvých plodů. Byť se jednalo o mírnější zákaz, pro drtivou většinu partnerských párů zůstal plošný zákaz přítomnosti otců u porodu zachován.

Toto mírnější mimořádné opatření bylo posléze zrušeno dalším mimořádným opatřením, ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16214/2020-1/MIN/KAN, které bylo následně zrušeno mimořádným opatřením ze dne 19. 5. 2020, č. j. MZDR 16214/2020-3/MIN/KAN. Tato mimořádná opatření již plošný zákaz přítomnosti otců u porodu nestanovovala.

Dle našeho názoru opatření stanovující plošný zákaz přítomnosti otců u porodu neměla žádné rozumné opodstatnění z hlediska ochrany veřejného zdraví a měla prokazatelně negativní vliv na průběh a výsledek porodu. Opatření hrubě zasahovala do práv nastávajících rodičů, kterými jsou zejména právo na ochranu soukromého a rodinného života, právo na rodičovskou péči, právo na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu. Jsme přesvědčeni, že tato opatření byla rovněž v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.

Stejného názoru byly i desítky rodičů či nastávajících rodičů, kteří se těmito opatřeními cítili bezprostředně dotčeni na svých základních lidských právech. Proti těmto opatřením jsme proto podnikli konkrétní právní kroky, které v tomto shrnujícím článku komplexně popíšeme, společně s průběhem těchto případů. Jednotlivé „větve“ případu si můžete rozkliknout níže.

a) Výzva ke zrušení zákazu přítomnosti otců u porodu adresovaná Ministerstvu zdravotnictví a vládě

Prakticky bezprostředně po vydání prvního mimořádného opatření jsme otevřeným dopisem dne 20. 3. 2020 vyzvali Ministerstvo zdravotnictví a vládu, spolu s dalšími organizacemi a jednotlivci, ke zrušení tohoto opatření. Ministerstvo zdravotnictví ani vláda na tuto výzvu nereagovaly.

b) Žaloba ve správním soudnictví spolu s návrhem na vydání předběžného opatření

Za navrhovatele, nastávající rodiče, jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali dne 26. 3. 2020 žalobu ve správním soudnictví na zrušení mimořádného opatření plošně zakazující přítomnost otců u porodu. Žalobu jsme podali společně s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by bylo porodnici nařízeno umožnit přítomnost otce dítěte u porodu své partnerky při splnění potřebných hygienických podmínek. K tomuto návrhu se posléze jako osoby zúčastněné na řízení připojily desítky rodičů, kteří se cítili tímto zákazem přímo a bezprostředně dotčeni.

Rodiče podávali tento návrh dva dny před očekávaným dnem porodu a dovolávali se svého základního práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na rodičovskou péči a na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu. Také se dovolávali zajištění nejlepšího zájmu nezletilého dítěte.

Městský soud v Praze usnesením návrh nastávajících rodičů odmítl. Stejně tak odmítl vydat předběžné opatření. Dle odůvodnění soudu není možné brojit proti již zrušenému opatření ministerstva, ale ani není možné návrh doplnit a brojit jím proti novému opatření. Hned na druhý den po podání našeho návrhu totiž ministerstvo původní opatření, proti kterému návrh směřoval, zrušilo a nahradilo novým opatřením se stejným zákazem, ale s výjimkami pro zvlášť zranitelné ženy. Přestože advokát zastupující navrhovatele na tuto skutečnost obratem reagoval doplněním návrhu na zrušení i nového opatření s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, soud se s tímto doplněním nevypořádal a ani se nevypořádal s lidskoprávní argumentací rodičů. Odmítl se tak návrhem zabývat a fakticky vyloučil toto opatření zasahující do základních lidských práv navrhovatelů ze soudního přezkumu.

Vzhledem k tomu, že rodiče rozhodnutí považovali za nezákonné, brojili proti němu kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud dal rodičům za pravdu a shledal nezákonnost odmítnutí návrhu Městským soudem. Nejvyšší správní soud uvedl, že „v případě tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod je úkolem soudů důsledně strážit, aby jejich procesním postupem nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), tím spíše za situace zvýšeného rizika pro zachování práv a svobod v mimořádných stavech.“ Nejvyšší správní soud proto věc vrátil zpět k Městskému soudu v Praze k projednání. V době rozhodování Městského soudu v Praze již nebylo v účinnosti žádné mimořádné opatření stanovující plošný zákaz otců při porodu. Aktuální mimořádné opatření naproti tomu upravovalo především přísnější hygienická opatření, např. dezinfekce hygienických ploch, apod.

Rodiče nicméně trvali na soudním přezkumu předchozích mimořádných opatření a stanovení jejich nezákonnosti, byť již nebylo možné tato opatření zrušit.

Městský soud návrh rodičů přesto odmítl. Dle tvrzení soudu totiž na věc aplikovatelný zákon neumožňuje, aby soud posuzoval zákonnost opatření, které již není platné (bylo v mezidobí ministerstvem zrušeno). Soud se tak opět pod záminkou formálních důvodů rozhodl vyhnout přezkumu opatření, které naprosto evidentně zasáhlo do života a práv rodičů a nastávajících rodičů.

Ústavní stížnost

Vzhledem k množství párů, kterým zákaz otců u porodu připadal nepřiměřený a pociťovali jej jako nepřípustný zásah do svých rodičovských práv, jsme za desítky rodičů nebo nastávající rodičů, podali dne 15. 4. 2020 Ústavní stížnost.

Byť jsme Ústavní stížnost podávali v době, kdy Ministerstvo zdravotnictví zrušilo plošný zákaz doprovodu u porodu, resp. jej s účinností od 16. 4. 2020 nahradilo opatřením stanovující podmínky pro výjimky ze zákazu, pro drtivou většinu rodičů se opět jednalo o nepřiměřené opatření zasahující do jejich základních lidských práv. Proto jsme trvali na přezkumu Ústavním soudem.

V Ústavní stížnosti jsme namítali, že mimořádnými opatřeními došlo k zásahu do práv rodičů na respektování soukromého a rodinného života a do jejich rodičovských práv. Rovněž jsme namítali, že výkonem mimořádných opatření došlo k zásahu do práva rodiček před nelidským a ponižujícím zacházením ze strany personálu v souvislosti s větším výskytem porodnického násilí, které v rámci svého působení zaznamenáváme. Dále jsme upozorňovali na to, že i když je potřeba vzít v potaz zájem na ochranu zdraví rodiček, dětí a personálu, tohoto cíle lze dosáhnout i jinými způsoby než plošným zákazem přítomnosti doprovodu u porodu. Navíc do práva na zdraví rodiček a novorozenců zasahuje samotný zákaz doprovodu u porodu, protože na základě studií to vede k častějším komplikacím. Odkázali jsme v tomto ohledu na náš otevřený dopis a na otevřené dopisy řady dalších organizací, kterými jsou např. Unie porodních asistentekorganizace sdružující dulyČeská ženská lobby. Podotýkali jsme též, že zásah byl ministerstvem učiněn bez jakýchkoli odborných podkladů. Na naši žádost o informace, na základě jakých podkladů ministerstvo zakázalo přítomnost doprovodu u porodu, nás ministerstvo odbylo jen obecným sdělením, že je „takřka notorietou, že šlo o reakci na aktuální nepříznivou epidemiologickou situaci stran šíření nového koronaviru a onemocnění COVID-19 v České republice a snahu minimalizovat rizika pro zdravotníky a další pacienty.“ Odpověď ale neobsahovala žádné konkrétní odborné podklady nebo stanoviska.

Ústavní soud naši stížnost z formálních důvodů odmítl. Své odůvodnění založil na skutečnosti, že předmětná mimořádná opatření v době rozhodování již pozbyla platnosti, protože je ministerstvo v mezidobí zrušilo. Ústavní soud tak shledal, že není k projednání stížnosti příslušný, neboť nemůže zrušit již zrušené právní akty. Opět tak došlo k vyloučení přezkumu těchto opatření před soudem.

Podniknuté kroky

březen 2020 – Ministerstvo zdravotnictví vydalo mimořádné opatření stanovující plošný zákaz otců u porodu. V reakci na toto opatření jsme ministerstvo a vládu otevřeným dopisem vyzvali ke zrušení mimořádného opatření, avšak žádnou reakci jsme neobdrželi. Za nastávající rodiče jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali žalobu ve správním soudnictví na zrušení mimořádného opatření, s návrhem na vydání předběžného opatření. Soud návrh rodičů odmítl.

duben 2020 – Za desítky rodičů dotčených mimořádnými opatřeními jsme podali Ústavní stížnost.

květen 2020 – Ústavní soud naši stížnost z formálních důvodů odmítl.

srpen 2020 – Za rodiče, kteří neuspěli s návrhem na zrušení mimořádného opatření a vydání předběžného opatření, jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali kasační stížnost

červen 2020 – Nejvyšší správní soud dal rodičům za pravdu, zrušil usnesení Městského soudu v Praze a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

červenec 2020 – Městský soud v Praze návrh rodičů podrobit přezkumu mimořádné opatření opětovně odmítl.

c) Žaloba na náhradu nemajetkové újmy v civilním soudnictví

Za tentýž pár (za který jsme ve spolupráci s advokátem brojili ve správním soudnictví) a jejich narozenou nezletilou dceru, jsme rovněž dne 30. 3. 2021 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podali žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která byla mimořádným opatřením plošně zakazujícím přítomnost otců u porodu způsobena. Žaloba byla podána podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Vzhledem ke skutečnosti, že rodiče neuspěli u Městského soudu v Praze, který usnesením odmítl jejich návrh na zrušení mimořádného opatření a rovněž odmítl vydat předběžné opatření, došlo k tomu, že matka byla nucena rodit bez přítomnosti otce. Bylo proto namítáno, že v důsledku této skutečnosti bylo zasaženo do práva na respektování rodinného života a dále do rodičovských práv. Matka také namítala, že mimořádným opatřením jí bylo zasaženo do práva na ochranu zdraví. Rodiče dále argumentovali, že bylo zasaženo i do práva jejich dítěte, aby vše, co se jej týká, bylo posuzováno především hlediskem jeho nejlepšího zájmu. Všichni tři žalobci se tudíž domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč pro každého z nich.

Obvodní soud nároku žalobců nevyhověl a žalobu svým rozsudkem zamítl s tím, že nárok nelze pod citovaný zákon podřadit. Jednak proto, že mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví nemělo dle soudu povahu rozhodnutí (ale spíše opatření obecné povahy či právního předpisu), a jednak proto, že citovaný zákon k takovému uplatnění požaduje, aby bylo navíc takové rozhodnutí (pokud by se o rozhodnutí opravdu jednalo) zrušeno či změněno v jiném soudním řízení. Žalobci dále dle soudu nesplnili ani podmínku účasti v předchozím řízení, ve kterém bylo opatření vydáno, protože vydání mimořádného opatření je řízením beznávrhovým a žádné účastníky nemá. Zároveň soud odmítl aplikovat i odpovědnost státu dle tzv. krizového zákona, protože stát podle jeho slov nenese právní odpovědnost za široce působící normotvorbu a za chování osob, které dodržují právní předpisy, ale toliko za konkrétní krizová opatření individuální povahy proti konkrétním adresátům. Tedy že plošná omezení dle soudu odškodňovat nelze.

S tímto výsledkem jsme nesouhlasili, a proto jsme podali odvolání. Argumentovali jsme, že vyloučení odpovědnosti státu za daná opatření je ústavně nekonformní, neboť ve správním soudnictví se rodičům žádné ochrany z ryze formálních důvodů (zrušení mimořádného opatření ministerstvem) nedostalo. Prokazatelně přitom došlo k zásahu do práv žalobců, a to v přímé příčinné souvislosti s vydaným opatřením. Proto jsme odvolací soud varovali před uplatněním přílišného formalismu a navrhovali, aby naopak přistoupil k interpretaci podústavního práva v souladu s principy spravedlnosti.

Odvolací Městský soud v Praze však odvolání nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně v září 2022 potvrdil. V odůvodnění se přitom přidržel právě argumentace Obvodního soudu pro Prahu 2 a dodal, že daný nárok nemůže být projednatelný ani dle odpovědnosti vyplývající z krizového zákona či občanského zákoníku. Závěrem odvolací soud konstatoval, že možnost otce být u porodu nepředstavuje základní právo.

Ústavní stížnost

Ve věci byla dne 5. 12. 2022 podána ústavní stížnost, kde byl namítán zásah do práva na spravedlivý proces, účinnou soudní ochranu a do práva na náhradu škody způsobenou orgánem veřejné správy. Ve stížnosti jsme se nejprve ostře vyhradili vůči právnímu posouzení odvolacího soudu zpochybňující právo otců být u porodu. Jednalo se totiž o názor soudu, který je v rozporu se soudní judikaturou a pojímáním rodičovství v soudobé demokratické společnosti. Dále bylo ve stížnosti uvedeno, že se rodiče mimořádným opatřením pokoušeli bránit skrze správní soudnictví, ale věcný soudní přezkum jim z ryze formálních důvodů umožněn nebyl. Nic jiného, než se pokusit obrany skrze civilní soudnictví a žalobou na náhradu nemajetkové újmy, jim proto nezbylo.

V ústavní stížnosti tak bylo upozorněno, že v podmínkách moderní demokratické společnosti zaležené na respektu k právu není možné, aby se dotčené osoby nemohly za zásah veřejné moci domoci soudní ochrany skrze žádnou větev soudnictví (s výjimkou trestního soudnictví, kam však daný případ nespadal). Nebyla-li tak právní úprava v tehdy platné podobě na situaci spojenou s pandemií covid-19 připravena, je třeba ji vykládat ústavně-konformním způsobem a ochranu dotčených osob – rodičů a dětí – dovodit výkladem soudů. Nadto bylo poukázáno na soudní judikaturu i odbornou literaturu, která odškodnění za opatření obecné povahy (právě tomu se vydávaná mimořádná opatření nejvíce podobala) umožňovala. Dále bylo uvedeno, že pokud nebyla z procesních důvodů nezákonnost opatření konstatována v jiném soudním řízení, měl si tuto otázku jako otázkou předběžnou posoudit právě soud rozhodující o žalobě na odškodnění. Obdobně pak měl odškodňovací soud dle nás postupovat i u namítané chybějící účasti rodičů ve správním řízení během vydávání opatření ministerstvem.

Později byla ústavní stížnost doplněna o argumentaci odkazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 722/23. Právě v tomto usnesení totiž Ústavní soud potvrdil, že pokud se dotčená osoba v podobném případě nemůže domoci satisfakce za zásah do svých práv v rámci správního soudnictví, nejde ještě o zbavení soudní ochrany, neboť nárok včetně zadostiučinění lze řešit právě před soudy civilními. Ústavní soud pak potvrdil, že mimořádné opatření ministerstva je pro tyto případy plně projednatelné dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zároveň bylo potvrzeno, že pokud některé podmínky pro uplatnění takového nároku nejsou před odškodňovacím zákonem z různých důvodů splněny, musí si je daný soud posoudit jako otázku předběžnou. Ústavní soud tak de facto popřel úvahy obecných civilních soudů, když dovodil, že daná opatření ministerstva jsou v rámci civilního soudnictví pro účely odškodnění přezkoumatelná.

O ústavní stížnosti bude Ústavní soud rozhodovat dne 31. 5. 2023 nálezem pod sp. zn. III. ÚS 3319/22.

Podniknuté kroky

březen 2021 – V reakci na výsledek správního soudnictví, které odmítlo žaloby proti mimořádným opatřením, jsme podali civilní žalobu na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

květen 2022 – Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že daný nárok a odškodnění nelze pod uvedený zákon podřadit.

červen 2022 – Podali jsme odvolání k Městskému soudu v Praze.

září 2022 – Městský soud v Praze prakticky překopíroval původní odůvodnění Obvodního soudu pro Prahu 2 a jeho zamítavý rozsudek potvrdil.

prosinec 2022 – Proti výše uvedeným rozhodnutím jsme podali ústavní stížnost.

duben 2023 – Vzhledem k vývoji soudní judikatury jsme ústavní stížnost doplnili odkazem na nedávné usnesení Ústavního soudu dotýkající se dané problematiky.

Práva matek s psychosociálním postižením

Právní příručka pro ženy s psychosociálním postižením.

Příručka je určena především pro ženy s psychosociálním postižením, kterým chybí přehledně podané základní informace o jejich právech a možnostech v souvislosti s těhotenstvím, porodem a mateřstvím. Příručka představuje stručný úvod do této problematiky a jejím cílem není poskytnout čtenářce (či čtenáři) široké a komplexní informace. Účelem je spíše předat základní praktické informace, aby byla čtenářka (či čtenář) schopna se v daném tématu lépe zorientovat.

Právní příručka pro ženy s psychosociálním postižením – stručnější verze

Jde o ještě stručnější verzi výše uvedené příručky, která se čte o něco snadněji a obsahuje jen ty nejzákladnější infor 

Jak reagovat, pokud lékař zapsal do zdravotnické dokumentace výkon, který nebyl proveden, a vykázal ho pojišťovně?

Nesprávný nebo nepravdivý zápis do zdravotnické dokumentace můžete zjistit, pokud požádáte o umožnění nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo o její kopie. Neoprávněné vykázání výkonu zdravotní pojišťovně můžete zjistit z přehledu vykázané péče, který pojišťovny zpřístupňují svým klientům on-line nebo ze zákona poskytnou jednou ročně formou výpisu na žádost pojištěnce.

Pokud zjistíte, že do zdravotnické dokumentace byl zapsán výkon, který nebyl proveden, a navíc jeho provedení bylo vykázáno zdravotní pojišťovně, můžete to řešit stížností spojenou se žádostí o opravu záznamu ve zdravotnické dokumentaci. Stížnost se nejprve podává samotnému poskytovateli zdravotních služeb. V případě, že nebudete spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti, můžete se obrátit na příslušný krajský úřad. Více informací o tom, jak podat stížnost, se dozvíte v našem článku Stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb snadno a efektivně. O neoprávněně vykázané zdravotní péči také můžete informovat svoji zdravotní pojišťovnu.

(zveřejněno dne 13. 1. 2021)

FAQs: Podezření na zanedbání zdravotní péče

V souvislosti s poskytováním zdravotních služeb ukládá zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, povinnost poskytovateli zdravotních služeb dodržovat při své práci aktuální standardy v poskytování zdravotní péče, poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni a zajišťovat podmínky pro uplatňování práv a povinností pacientů. Pojďme se společně podívat na některé otázky týkající se nespokojenosti s poskytováním zdravotních služeb, které nám v naší online právní poradně často kladete.

Kdo je to poskytovatel zdravotních služeb?

Poskytovatelem zdravotních služeb jsou osoby, které mají k poskytování zdravotních služeb oprávnění (tj. nemocnice a další zdravotnická zařízení, lékaři, zdravotní sestry, sanitáři a další nelékařští zdravotní pracovníci (zdravotní sestry, sanitáři, …).

Jaké jsou základní DRUHY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní druhy poskytované zdravotní péče patří (§ 5 zákona o zdravotních službách):

  1. neodkladná péče – se poskytuje v případech, kdy je potřeba zabránit bezprostředně hrozící smrti, vážnému ohrožení zdraví, intenzivní bolesti či změně chování pacienta, který ohrožuje své okolí. Neodkladná péče se poskytuje bez ohledu na zdravotní pojištění. Může jít například o pomoc účastníkům autonehody, kteří mají těžká zranění a jsou ohroženi na životě.
  2. akutní péče – se poskytuje, když je nutné předejít vážnému zhoršení zdravotního stavu či riziku takého zhoršení. Oproti poskytnutí neodkladné péče zde ještě nutně nehrozí vážné poškození zdraví či smrt. Může jít o krvácivé úrazy, stomatologickou pohotovost, prudké zhoršení chronického onemocnění apod.
  3. nezbytná péče – se poskytuje, když ji vyžaduje zdravotní stav pacienta, který je zahraničním pojištěncem, s přihlédnutím k povaze dávek a k délce pobytu na území České republiky. K tomuto více např. zde.
  4. plánovaná péče – všechna ostatní péče, která není výše uvedena. Typicky jde o plánované operační zákroky, vyšetření apod.

Dále lze rozdělit druhy zdravotní péče dle účelu poskytnutí. Toto je podstatné např. pro vymezení péče, která je hraditelná z veřejného zdravotního pojištění. Rozlišujeme preventivní péči, diagnostickou péči, dispenzární péči, léčebnou péči, posudkovou péči, léčebně rehabilitační péči, ošetřovatelskou péči, paliativní péči, lékárenskou péči a klinicko-farmaceutickou péči.

Jaké existují FORMY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní formy poskytované zdravotní péče patří:

A) mbulantní péče (§ 7 ZZS)

U této formy zdravotní péče není nutné přijetí pacienta na lůžko. Může jít o:

  • primární ambulantní péči, jejímž účelem je poskytování preventivní, diagnostické, léčebné a posudkové péče (např. praktický lékař, zubař) nebo o
  • specializovanou ambulantní péči, která je poskytována v rámci jednotlivých oborů (např. chirurgie, urologie). Také sem spadá stacionární péče, což je opakovaná denní ambulantní péče v určitých oborech (např. onkologie, psychiatrie).

B) Jednodenní péče (§ 8 ZZS)

U jednodenní péče se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku ve zdravotnickém zařízení po dobu kratší než 24 hodin. Jedná se zpravidla o plánované jednodušší zákroky. Pokud by se přesáhla doba 24 hodin a je potřeba pacienta hospitalizovat, jde o lůžkovou péči.

C) Lůžková péče (§ 9 ZZS

Jde o zdravotní péči, kterou nelze poskytnout ambulantně, ale je nutná hospitalizace, tzn. že pacient je na lůžku ve zdravotnickém zařízení 24 a více hodin. S hospitalizací je vždy nutný písemný souhlas pacienta.

D) Zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta (§ 10 ZZS)

Tato forma péče umožňuje poskytování zdravotní péče u pacienta doma nebo v prostředí nahrazujícím domov (např. v zařízení sociálních služeb). Jde o vhodné řešení pro pacienty, kteří se nemohou s ohledem na svůj zdravotní stav docházet do zdravotnického zařízení.



Jaké jsou základní principy poskytování zdravotní péče?

Zdravotní péče má být pacientovi poskytována pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem (s výjimkou případů stanovených zákonem, kdy souhlas pacienta není potřeba) a v co nejméně omezujícím prostředí. Lékaři také musí zdravotní péči poskytovat podle nejnovějších prokázaných medicínských poznatků (tzv. evidence-based medicine) a udělat vše pro to, aby pacientovi nevznikla žádná újma.

Pacient má dále v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí. Pacient si může svobodně zvolit poskytovatele zdravotních služeb, což však ale nevylučuje jeho právo vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele. 

Zákon také výslovně zakotvuje například právo pacienta na přítomnost zákonného zástupce, osoby blízké nebo jiné osoby, kterou si pacient určí. To je zvlášť podstatné u nezletilých pacientů, kteří mají právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce (resp. osoby, kterou zákonný zástupce určí). Pacient s omezenou svéprávností má právo na nepřetržitou přítomnost opatrovníka. 

Každý pacient má právo přijímat návštěvy, stejně tak může odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny nebo osob připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka (tzn. medici).

Co je to informovaný souhlas?

Informovaný souhlas je na základě čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a dle § 28 zákona o zdravotních službách jeden z nástrojů, pomocí kterého při poskytování zdravotní péče pacient rozhoduje o svém těle. Pacient souhlasem vyjadřuje svou svobodnou vůli zákrok podstoupit. Může si ale vybrat také alternativu k navrhovanému léčebnému postupu nebo léčbu zcela odmítnout (tzv. negativní revers). Součástí informovaného souhlasu je, že lékař pacienta řádně poučí o povaze, důsledcích, alternativách a rizicích navrhované léčby. 

Zakotvení institutu informovaného souhlasu představuje opuštění paternalistického modelu péče a přechod k partnerskému vztahu. Pacienti mohou díky této změně při volbě zdravotní péče zohlednit své individuální potřeby a hodnoty.

Součástí práva rozhodovat o svém těle je i možnost zvolit si variantu, která je z pohledu jiných vnímána jako nerozumná. Udělený souhlas pacient také může odvolat, a to až do chvíle, kdy by mu přerušení zákroku způsobilo vážnou újmu.

Informovaný souhlas je mnohdy mylně vnímán jako dokument, který po přečtení pacient jen podepíše. K jeho platnosti je ale potřeba, aby byl výsledkem dialogu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb. Oba se mohou vzájemně doptávat na relevantní informace týkající se léčebného postupu. Pokud pacient podepíše souhlas bez tohoto postupu, nejde o platný informovaný souhlas. Stejně tak, pokud by došlo k nátlaku a souhlas nebyl svobodný.

Kdy je možné člověka hospitalizovat nebo mu poskytnout zdravotní služby bez jeho souhlasu?

Pacienta je možné hospitalizovat či mu poskytnout neodkladnou péči bez jeho souhlasu jen za splnění všech podmínek, které stanoví zákon (§ 38 zákona o zdravotních službách). Hospitalizaci a poskytnutí zdravotní péče je přitom potřeba od sebe odlišovat. Splnění zákonných podmínek pro hospitalizaci bez souhlasu neznamená automatické splnění podmínek pro poskytnutí zdravotních služeb bez souhlasu pacienta.

Kdy je tedy možné člověka nedobrovolně hospitalizovat?

  1. když mu soud nařídí ochranné léčení formou lůžkové péče, 
  2. když je mu nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví
  3. když je mu podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu
  4. když bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak a jeví alespoň známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky (typicky nedobrovolné hospitalizace v psychiatrických nemocnicích)
  5. když jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby s ní vyslovil souhlas (např. když je v bezvědomí).

Nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností lze bez souhlasu zákonného zástupce nebo opatrovníka hospitalizovat též v případě, jde-li o podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

Kdy je možné poskytnout člověku zdravotní službu bez jeho souhlasu?

Člověku je možné bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči. Půjde o případ, kdy mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit (je v bezvědomí) nebo kdyby v důsledku neléčení vážné duševní poruchy pravděpodobně došlo k vážnému poškození jeho zdraví (např. u akutní psychózy, těžkých depresivních stavů apod.). 

Nezletilému nebo člověku s omezenou svéprávností lze bez jeho souhlasu poskytnout neodkladnou péči, pokud mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit nebo v případě záchrany života nebo zamezení vážného poškození zdraví, příp. při podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

V každém případě je však třeba postupovat individuálně s ohledem na všechny okolnosti daného případu.

Má pacient vůči poskytovateli zdravotních služeb i nějaké povinnosti?

Pacient má při poskytování zdravotních služeb podle § 41 zákona o zdravotních službách následující povinnosti: 

  1. dodržovat individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas,
  2. řídit se vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb,
  3. uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb, které nejsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem (např. některé úkony stomatologa)
  4. pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčivých přípravků, včetně užívání návykových látek, a dalších skutečnostech podstatných pro poskytování zdravotních služeb,
  5. nepožívat během hospitalizace alkohol nebo jiné návykové látky a podrobit se na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře v odůvodněných případech vyšetřením za účelem prokázání, zda je nebo není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

Pokud má pacient zákonného zástupce nebo opatrovníka, pak povinnosti v bodech c) a d) náleží zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je zároveň povinen vytvořit pacientovi podmínky pro splnění povinností dle bodů a), b) a e). Povinnosti uvedené v bodech b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce. 

Pacient, jeho zákonný zástupce nebo opatrovník, příp. osoba určená pacientem, osoba blízká pacientovi nebo osoba ze společné domácnosti, jsou povinni prokázat svou totožnost občanským průkazem, když o to poskytovatel zdravotních služeb požádá. Když pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta odmítne, může poskytovatel odmítnout poskytnutí zdravotní služby, pokud není pacientovi třeba poskytnout neodkladnou péči.

Co dělat, když má člověk pocit, že došlo k zanedbání zdravotní péče?
  1. Zachovat chladnou hlavu
  2. Rozmyslet si, čeho chci dosáhnout – Chci prokázat, že poskytovatel skutečně pochybil? Chci omluvu či finanční kompenzaci? Chci, aby poskytovatel přijal opatření, aby se podobné jednání v budoucnu již neopakovalo? Podle našeho cíle je třeba zvolit další právní kroky…
  3. Zkusit se na řešení domluvit – kontaktovat dotyčnou osobu, která se měla pochybení dopustit, jeho či jejího vedoucího, primáře, ředitele apod. a snažit se situaci probrat a domluvit se na řešení.
  4. Dalším krokem může být mediace – Jde o nenásilný způsob řešení sporů za přítomnosti nestranného odborníka (tzv. mediátora), který stranám pomůže spor rozklíčovat a dojít k dohodě a spokojenosti. Více o mediaci zde.
  5. Pokud nevyjde domluva ani mediace, je vhodné shromáždit si důkazy na podporu svých tvrzení (zdravotní dokumentace, posudek nezávislého odborníka, audiovizuální nahrávky, svědectví apod..) a přistoupit ke stížnosti, případně žalobě. O důkazních prostředcích, stížnosti a žalobě více níže.
Jak prokázat, že došlo k zanedbání lékařské péče?

Prokázat zanedbání lékařské péče může být mnohdy náročné. Může jít například o odborně-technické nesprávnosti v provedení zákroku. Doporučujeme si proto od daného poskytovatele zdravotních služeb vyžádat kopii relevantní zdravotnické dokumentace. Poskytovatel je povinen veškerý postup léčby pacienta do jeho zdravotnické dokumentace zaznamenat (co konkrétně má obsahovat, najdete ve vyhlášce o zdravotnické dokumentaci). Za vytvoření kopie zdravotnické dokumentace poskytovatel může chtít drobný poplatek (např. za papír, tisk apod.). Další možností je objednat se k nahlédnutí do zdravotnické dokumentace (telefonicky či písemně), a tu si zdarma nafotit např. vlastním telefonem. Nahlédnout do zdravotnické dokumentace může sám pacient, jeho zákonný zástupce, opatrovník či jiná osoba, kterou pacient určí.

Se získanou zdravotnickou dokumentací doporučujeme oslovit nezávislého odborníka (tzn. typicky jiného lékaře), který by byl schopný a ochotný postup zaznamenaný ve zdravotnické dokumentaci přezkoumat a zaujmout k němu své odborné stanovisko. I to může sloužit jako důkazní prostředek.

Mimo výše uvedené může být důkazním prostředkem audiovizuální nahrávka jednání poskytovatele zdravotních služeb či výpověď svědků. K pořízení nahrávky přitom není potřeba poskytovatelův souhlas, když nahrávkou chrání jiná práva (např. právě práva pacienta – vizte § 88 odst. 1 občanského zákoníku).

Kdy začít zanedbání lékařské péče řešit?

Co nejdříve! 

Pokud má člověk za to, že došlo k zanedbání lékařské péče a chce nastalou situaci řešit, je vhodné s tím neotálet. Co se týče lhůt, chce-li pacient podat stížnost k České lékařské komoře pro neodborné a neetické jednání lékaře, musí to udělat do 1 roku od okamžiku pochybení lékaře. Když se rozhodne podat stížnost přímo k poskytovateli zdravotních služeb dle § 93 zákona o zdravotních službách, nejsou zákonem stanoveny lhůty, do kdy je zapotřebí stížnost podat. Stížnost nicméně doporučujeme podat co nejdříve poté, co došlo k zanedbání péče.

Pokud se člověk rozhodne podat žaloby na náhradu újmy, je důležité ji soudu předložit do tří let od chvíle, kdy se dozvěděl o vzniklé újmě a o tom, kdo za ni odpovídá. Po uplynutí této doby je nárok na náhradu újmy již tzv. promlčen. To znamená, že by žalovaná strana (např. nemocnice nebo lékař) mohla u soudu úspěšně namítat, že od vzniku újmy uplynulo již dost času na to, aby byla podána žaloba na náhradu újmy. Soud by proto v takovém případě žalobu zamítl.

Je důležité si pohlídat promlčecí lhůtu, která v případě nároků ze zanedbání povinné lékařské péče činí 3 roky od chvíle, kdy se pacient dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, maximálně však za 10 let od vzniku újmy.

Co je možné požadovat u jednotlivých způsobů řešení vzniklé situace?

Záleží na tom, jakým způsobem vzniklou situaci pacient řeší. Pokud se rozhodl podat stížnost, může žádat o prošetření situace, vydání potvrzení o pochybení a přijetí efektivních opatření k nápravě, aby k podobným případům již nedocházelo. Pokud se pacient, který v důsledku pochybení poskytovatele zdravotních služeb přišel k újmě, rozhodne řešit situaci soudní cestou, může požadovat například náhradu za bolest, ale také za ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s léčením a ztrátu na výdělku.

Jak postupovat, když chce pacient podat stížnost?

Pokud máte pacient pochybnosti o postupu lékaře při poskytování zdravotních služeb či související činnosti, může podat stížnost podle § 93 zákona o zdravotních službách. Stížnost může podat nejen samotný pacient, ale i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník či osoba zmocněná pacientem. V případě, že pacient zemřel nebo mu to zdravotní stav neumožňuje, stížnost může podat osoba blízká (například manžel/ka).

Stížnost by měla obsahova především tyto informace: 

  • kdo ji podává, 
  • označení poskytovatele zdravotních služeb, 
  • o jakou věc jde, 
  • co dotyčný navrhuje, 
  • větu o tom, že chce být informován o způsobu vyřízení věci, 
  • datum a podpis.

Podáním stížnosti nevzniká nárok na finanční kompenzaci.

Více o podávání stížnosti naleznete zde.

Jak postupovat, když chce pacient podat žalobu?

Utrpěl-li pacient v důsledku pochybení lékaře či jiného zdravotníka určitou újmu, může žaloba na její náhradu. Často jsou tyto případy spojeny také se zásahem do některého z tzv. osobnostních práv (právo na ochranu života a zdraví, soukromí, důstojnosti, celistvosti člověka apod.). Je proto možné žaloba také na ochranu osobnosti. V každém případě doporučujeme konzultovat podání žaloby s advokátem, protože vždy je potřeba postupovat individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Advokáta je možné si najít zde, případně doporučujeme využít některou z možností nabízených v letáku veřejného ochránce práv, kde mimo jiné popisuje, jak si zajistit bezplatnou právní pomoc.

Co když jde o skutečně velmi závažné pochybení poskytovatele zdravotních služeb?

V případě velmi závažného pochybení lékaře, například neposkytnutí pomoci nebo ublížení na zdraví, je možné podat trestní oznámení. Trestní oznámení může podat kdokoliv na služebně Policie České republiky nebo u státního zastupitelství. Pozor však na ochranu před zneužitím práva podat trestní oznámení – pokud by se ukázalo, že je nařknutí ze spáchání trestného činu záměrně klamavé, mohl by být dotyčný oznamovatel sám stíhán pro trestný čin křivého obvinění.

Jak si nenechat líbit neprofesionální jednání úřednice při vyřizování stížnosti proti nemocnici

Právnička Ligy lidských práv nedávno doprovodila klientku na ústní projednání její stížnosti proti nemocnici kvůli porušení práva na nepřetržitý kontakt dítěte s rodičem. Stížnost byla podána k odboru zdravotnictví Krajského úřadu Jihomoravského kraje, kde jednání proběhlo. S ohledem na naprosto neprofesionální jednání úřednice a porušování práv klientky jsme se rozhodli tímto příspěvkem informovat o tomto jednání jako o příkladu špatné praxe a zároveň veřejnost informovat, jaká má práva při vyřizování stížnosti krajským úřadem a jak si nenechat líbit porušování práv ze strany nekompetentních úředníků.

Šlo o případ matky s dnes již osmiletou dcerou, kterou po úrazu oka na začátku dubna 2020 doprovodila do Dětské nemocnice v Brně. Tamější lékaři matce sdělili, že by její dcera měla být na pár dní hospitalizována. Matka se proto vrátila domů sbalit dceři nějaké oblečení a další osobní věci. Když se do nemocnice vrátila, zdravotnický personál ji již k dceři nechtěl pustit s odkazem na nebezpečí nákazy virem covid-19. Matka si pohotově začala celou situaci nahrávat na diktafon a v klidu se snažila s personálem nemocnice domluvit a vysvětlit, že má právo být se svým dítětem. To bohužel k ničemu nevedlo, proto zavolala na Policii ČR, která jí potvrdila, že nemocnice nesmí bránit rodiči ve styku s jeho dítětem. V tu chvíli k matce přistoupili strážníci městské policie, které přivolala vrchní sestra, aby ji z nemocnice vyvedli. Nakonec se matce podařilo domluvit se se zdravotní sestrou a strážníky tak, že dceři mohla zdálky alespoň zamávat a pozdravit ji. Poté nemocnici opustila.

Po stížnosti se nemocnice omluvila, ale chybu nepřiznala

Matka proti postupu nemocnice podala stížnost ve smyslu § 93 a násl. ZZS, kterou adresovala přímo nemocnici (více ke stížnostem ve zdravotnictví zde). Ta se matce sice omluvila, avšak svou chybu nepřiznala. Postup svých zaměstnanců odůvodnila mimořádným protiepidemiologickým opatřením. Tato opatření však nikdy nezasahovala do práva dítěte na nepřetržitý kontakt (§ 28 odst. 3 písm. e) bod 1 zákona o zdravotních službách – dále jen „ZZS“), naopak Ministerstvo zdravotnictví vydalo metodiku, která nepřetržitý kontakt dětí a rodičů i v době nouzového stavu plně podporuje. Postup nemocnice byl proto v rozporu se zákonem. K právu dítěte na nepřetržitý kontakt se svým zákonným zástupcem více v našem článku zde.

Matka se proto s novou stížností obrátila na Krajský úřad Jihomoravského kraje, který požádala o uložení povinnosti nemocnici přijmout nápravná opatření k tomu, aby se podobné situace již nestávaly. Pro účely doplnění informací ke stížnosti a vyjasnění některých nesrovnalostí svolala vedoucí oddělení správních činností odboru zdravotnictví Krajského úřadu Jihomoravského kraje PhDr. Jarmila Pavlíková s matkou a zdravotní sestrou příslušné nemocnice, která byla u incidentu přítomna, osobní setkání.

Způsob, jakým pracovnice krajského úřadu jednání vedla a jak komunikovala se stranami, byl naprosto neprofesionální a v rozporu s principy správního řízení:

1. Bránění právnímu zastoupení stěžovatelky

Úřednice se hned v úvodu rozhořčila nad tím, že naše klientka nepřišla sama, ale se svou právní zástupkyní (právničkou Ligy lidských práv). Tu třikrát za sebou vyzvala, aby “zůstala za dveřmi”, a až když chtěla právní zástupkyně písemné potvrzení o odmítnutí její přítomnosti na jednání, úřednice ustoupila. Klientce přitom vyčetla, že doteď právního zástupce neměla a nyní chce prostřednictvím tohoto zastoupení vyvolávat konflikt. Jde přitom o manipulaci, kterou se úřednice snažila odradit klientku od využití svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 Listiny základních práv a svobod, § 33 správního řádu). Účelem právního zastoupení je efektivně chránit práva a zájmy zastoupeného (tj. klientky), nikoli vyvolávat konflikty. Jediný, kdo hned na začátku vyvolával konflikt, byla úřednice.

2. Zaujaté vedení celého jednání

Úřednice několikrát během jednání zmínila, že je v roli mediátora celého sporu a chce dát stranám prostor vyjádřit se k němu. Mediátor je nestranným profesionálem, který dá oběma stranám sporu prostor se vyjádřit, vyslechne je, pracuje s jejich emocemi, pojmenovává vzniklé problémy, ale nehodnotí je a nenabízí stranám řešení (viz Asociace mediátorů ČR). V tomto případě však úřednice nebyla nestranná. Zcela očividně favorizovala zdravotní sestru, která se schůzky účastnila za nemocnici. Dala jí dostatečný prostor k vyjádření, dávala najevo souhlas s ní a vyzdvihovala náročnost práce zdravotníků v této krizové době. Naopak naší klientce a její právní zástupkyni mnohdy nechtěla dát vůbec prostor k vyjádření, nenechala klientku dokončit myšlenku, skákala jí do řeči, výpověď klientky zlehčovala a negativně hodnotila. Úřednice už na první pohled neměla nestranný přístup a jednala neprofesionálně.

3. Nepravdivé informace ohledně procesních práv klientky

Úřednice opakovaně klientce sdělovala informace, které neměly oporu v právním řádu, případně s ním byly přímo v rozporu. Kromě toho, že na jednání nejprve nechtěla vpustit právní zástupkyni klientky, nechtěla ani uznat sepsanou plnou moc, kterou klientka zmocnila právničku Ligy k zastupování. Když chtěla právnička nechat do spisu zaprotokolovat, že ji úřednice nechtěla na jednání vpustit, bylo jí řečeno, že žádný spis neexistuje, protože pro tyto věci se spisy nezakládají. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, protože přímo ze zákona o zdravotních službách vyplývá právo stěžovatele nahlížet do stížnostního spisu a pořizovat z něj kopie, z čehož logicky vyplývá, že se spis musí vždy založit (§ 94 odst. 1 písm. e) ZZS).

Dále bylo klientce řečeno, že krajský úřad nemá pravomoc nemocnici cokoli přikazovat a zakazovat, proto úřednice chtěla od klientky vědět, co vlastně po krajském úřadu požaduje. Zákon přitom výslovně stanoví, že pokud krajský úřad při šetření stížnosti zjistí, že došlo k porušení práv či zájmů pacienta, uloží nemocnici nápravná opatření a stanoví lhůtu pro jejich splnění, popřípadě podá podnět jinému orgánu (např. České lékařské komoře) a o uložených nápravných opatřeních nebo podnětu informuje zdravotní pojišťovnu pacienta (§ 96 ZZS).

Doporučení pro jednání o stížnosti

Způsob, jakým úřednice krajského úřadu jednání vedla, je učebnicovým příkladem špatné praxe, kterou je potřeba změnit. Pokud se tedy s podobným jednáním setkáte, nenechte si ho líbit. Po přečtení tohoto textu a našich dalších článků (např. k právu na nepřetržitý kontakt nebo k tomu, jak správně podávat stížnosti ve zdravotnictví) budete vědět, na co si dát pozor. Nyní jen pár bodů k připomenutí:

 

  • Vždy jednejte v klidu, slušně a s respektem, a to i když s vámi druhá strana komunikuje způsobem zcela opačným.
  • Rozhovory se zdravotníky a posléze s pracovníky krajského úřadu si nahrávejte na diktafon. Nemusíte se ptát, zda můžete zapnout nahrávání a nemusíte to ani oznamovat. Na pořizování zvukového záznamu pro ochranu svých práv máte právo (§ 88 odst. 1 občanského zákoníku).
  • Do stížnosti nezapomeňte uvést, co po nemocnici, případně po krajském úřadu, požadujete. Pokud nemocnice či konkrétní lékař udělali chybu, požadujte nápravu a přijetí opatření, která zaručí, že se podobná situace nebude opakovat (například proškolení zaměstnanců). Po nemocnici můžete také požadovat omluvu. Do stížnosti také uveďte, že si přejete být vyrozuměni o způsobu vyřízení stížnosti a o přijatých nápravných opatřeních. Vše pište srozumitelně a výstižně.
  • Nebudete-li spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti směřované poskytovateli zdravotních služeb, podejte druhou stížnost krajskému úřadu. Nebudete-li spokojeni ani s vyřízením stížnosti krajským úřadem, můžete si na postup krajského úřadu stěžovat u veřejného ochránce práv (víc v letáku ombudsmana Stížnosti ve zdravotnictví).

Úhrada „velkého“ ultrazvuku v těhotenství

V průběhu nízkorizikových těhotenství (tj. nekomplikovaných, fyziologických těhotenství) jsou ženám plně hrazena celkem tři ultrazvuková vyšetření. V praxi se ale ženy setkávají s tím, že tzv. „velký“ ultrazvuk (ultrazvuk prováděný v 18. – 20. týdnu těhotenství) bývá zpoplatňován. A to přesto, že mají nárok na jeho úhradu ze zdravotního pojištění. V následujícím textu se proto věnujeme problematice úhrady za tento ultrazvuk a poskytujeme doporučení co dělat, pokud gynekolog vyžaduje úhradu.

Rozsah péče v těhotenství

Počet ultrazvukových vyšetření hrazených pojišťovnou vychází z doporučených postupů České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČGPS ČLS JEP), které se jmenují „Zásady dispenzární péče ve fyziologickém těhotenství“ a „Pravidelná ultrazvuková vyšetření v průběhu prenatální péče“. Tyto doporučené postupy lze považovat za standard péče o těhotnou ženu s nízkým rizikem, který je třeba dodržovat vždy, pokud nejsou závažné objektivní důvody k jinému postupu. Z takových důvodů může být například indikováno více ultrazvukových vyšetření.

Je důležité neopomenout, že právo využít hrazenou péči neznamená povinnost. Pokud si to žena nepřeje, nemusí v těhotenství absolvovat žádné vyšetření. Pokud tuto péči ale využít chce, je důležité být informovaná o tom, která péče je hrazená a která nikoliv.

Péče o těhotnou ženu v úhradové vyhlášce

Jak probíhají úhrady poskytovatelům zdravotních služeb ze strany zdravotních pojišťoven, najdete v tzv. úhradové vyhlášce (vyhláška č. 268/2019 Sb., od 1. 1. 2021 vyhláška č. 428/2020 Sb.). Péče o těhotné ženy je hrazena v paušálních úhradách za každý trimestr. Zdravotní pojišťovna tedy nehradí každý výkon zvlášť. Některé výkony, mezi které patří i „velký“ ultrazvuk, jsou tzv. signálními výkony a jejich provedením je vykazován kontakt těhotné s poskytovatelem zdravotní péče. Někteří lékaři se mylně domnívají, že jim tyto výkony pojišťovna neproplácí. Není to tak, tyto výkony jsou součástí paušálních plateb za jednotlivé trimestry.

Pokud některý ze signálních výkonů provede jiný než váš registrující lékař, který za vás obdržel paušální platbu za celý trimestr, pojišťovna poskytujícímu lékaři výkon plně uhradí. Zároveň ale platbu odečte vašemu registrujícímu lékaři, protože tyto výkony se hradí pouze jednou.

Ultrazvukový screening ve druhém trimestru neboli „velký“ ultrazvuk

Jde o speciální screeningové vyšetření k včasnému záchytu patologií, které se provádí v 18. – 20. týdnu těhotenství. Ověřuje se správný vývoj plodu, biometrie, odhad hmotnosti plodu, morfologie plodu, lokalizace placenty, množství plodové vody apod. Toto vyšetření je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a jedná se o výkon pod kódem 63411. Zdravotní výkony jsou plně hrazeny podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., která obsahuje Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.

Pro doplnění uvádíme, že i když je ve vyhlášce uvedeno, že se vyšetření provádí v 18. – 20. týdnu těhotenství, podle výše zmíněných odborných standardů lze vyšetření provést v 18. – 23. týdnu těhotenství. Pozdější termín provedení nemá vliv na to, že je výkon hrazen ze zdravotního pojištění.

Pokud váš lékař toto vyšetření sám neprovádí, vypíše na něj žádanku, kde uvede, že chce provést zdravotní výkon 63411 a z jakých důvodů. Jeho provedení bude požadovat od jiného gynekologa, který ho běžně provádí, případně od vyššího pracoviště. V takovém případě je vyšetření zdravotní pojišťovnou hrazeno plně neregistrujícímu poskytovateli zdravotní služby.

Podobným vyšetřením, jako je tzv. „velký“ ultrazvuk, může být „podrobné morfologické vyšetření plodu“, které ale není hrazené zdravotní pojišťovnou a hradí ho žena. Pokud by však gynekolog těhotné ženě vůbec nenabídl zdravotní výkon 63411, který je hrazený zdravotní pojišťovnou, a chtěl ho nahradit výkonem „podrobné morfologické vyšetření plodu“ (toto vyšetření nemá kód, protože je za přímou úhradu), jednal by v rozporu se smlouvou se zdravotní pojišťovnou.

Také superkonsiliární vyšetření ultrazvukové (kód 63415), jehož obsahem je také podrobné morfologické vyšetření plodu, je ze zdravotních důvodů plně hrazeno. Musí však být provedeno nebo vyžádáno vaším registrujícím gynekologem.

Co dělat, pokud máte zájem pouze o péči hrazenou pojišťovnou?

V prvé řadě doporučujeme udělat si přehled o tom, na které výkony máte právo. Pro tento přehled můžete nahlédnout do již zmíněných doporučených postupů „Zásady dispenzární péče ve fyziologickém těhotenství“ a „Pravidelná ultrazvuková vyšetření v průběhu prenatální péče“. V případě, že máte zájem pouze o standardní ultrazvuk hrazený pojišťovnou a nemáte zájem o jiný výkon za přímou úhradu, požadujte po gynekologovi výkon s kódem 63411.

Jako pacientka máte právo být předem informována o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady (§ 28 odst. 3 písm. f) a § 31 zákona o zdravotních službách). Pokud za některý zdravotní výkon platíte, vždy si vyžádejte účtenku. Mělo by z ní být patrno, o jaký výkon se jednalo, kdo a kdy vám jej poskytl a kolik činila zaplacená částka.

A co když gynekolog přesto odmítne hrazený výkon zajistit?

Pokud by gynekolog odmítl provést hrazený výkon nebo vás na něj odeslat, požadujte po něm vydání písemné zprávy o odmítnutí provedení tohoto úkonu. Pro ochranu svých práv také můžete pořizovat zvukovou nahrávku z komunikace s gynekologem, a to i bez jeho souhlasu a bez upozornění (§ 88 občanského zákoníku). Nahrávka se vám bude hodit, pokud se rozhodnete si na lékaře stěžovat.

V případě, že vám gynekolog odpírá hrazený výkon, máte možnost:

  • zvolit si jiného poskytovatele (§ 11/1b zákona o veřejném zdravotním pojištění), nebo
  • požádat svou zdravotní pojišťovnu o zajištění místně a časově dostupného poskytovatele hrazených služeb (§ 40/7 téhož zákona) – jinými slovy pojišťovna má povinnost zajistit vám dostupnost péče, takže po pojišťovně můžete požadovat, aby vám našla smluvního poskytovatele, který vám hrazený výkon poskytne.

Kam podat stížnosti

Pokud vám gynekolog odmítl zajistit hrazený výkon a nabízel vám pouze výkon za přímou úhradu, můžete na něj podat stížnost ke krajskému úřadu. Návod na podání stížnosti najdete v našem článku Stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb snadno a efektivně. Neodborný a neetický postup lékaře může být také důvodem ke stížnosti k České lékařské komoře.

Vzhledem k tomu, že nezajištěním hrazeného úkonu gynekolog pravděpodobně porušil svoji smluvní povinnost vůči zdravotní pojišťovně, je na místě informovat i pojišťovnu a požadovat zjednání nápravy. Pro kontrolu se můžete také u pojišťovny informovat, které výkony vašemu gynekologovi uhradila. Pojišťovny mají povinnost poskytovat pojištěnci informace o uhrazených výkonech (§ 11/1g-h a 43/2 zákona o veř. zdr. pojištění), zpravidla pojišťovny tyto informace zpřístupňují pojištěncům on-line na svých stránkách. Nesrovnalost v úhradách je také důvodem k informování pojišťovny.