Zveřejnili jsme videa nejen pro zdravotníky: Rozvoj znalostí a dovedností užitečných v porodnické praxi

Pondělí, 18. září 2023Aktuality, Vzdělávání

Na YouTube kanálu Ligy lidských práv najdete sérii výukových videí, která byla natočena v rámci cyklu vzdělávání „Rozvoj znalostí a dovedností užitečných v porodnické praxi“.

Videa jsou určena především pro lékaře a lékařky pracující v oblasti porodnictví, porodní asistentky a studenty a studentky medicíny nebo porodní asistence. Videa jsou rozdělena na jednotlivé kapitoly a vy se na ně nyní můžete podívat zde.

Témata vzdělávání:

Komunikace jako zdroj dobrého plánu péče

Kateřina Hájková Klíčová – socioložka, terapeutka a lektorka

Evidence-based péče: co to je, jak vzniká a umíme ji poskytovat?

Markéta Pavlíková – biostatistička

Právo jako jistota pro zdravotníky i rodící ženy

Anna Štefanidesová – právnička Ligy lidských práv, Sandra Pašková – právnička

Výuková videa byla vytvořena díky podpoře Fondy EHP a Norska.

Vy naši práci můžete také podpořit, a to na portálu Darujme.cz: https://bit.ly/3D58YVv

Připomínky Ligy lidských práv k metodice o doprovodu dětí, kterým jsou poskytovány zdravotní služby

Pondělí, 19. června 2023Aktuality, Práva dětí a rodina, Práva pacientů

Předně chceme ocenit, že se Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo přijmout metodický pokyn k přítomnosti zákonných zástupců a osob blízkých u dětí při poskytování zdravotních služeb, č. j. MZDR 17586/2023-1/OZP, protože jistě v mnohém přispěje ke zlepšení stávající úrovně respektu k právům dětí (a jejich zákonných zástupců či blízkých) v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Na metodickém pokynu vícero bodů oceňujeme, avšak zároveň máme i několik připomínek.

 

Co na metodice oceňujeme:

  • Uznání ústavního přesahu práva dítěte na přítomnost zákonných zástupců během poskytování zdravotních služeb, byť v textu chybí výslovná zmínka o tom, že jde o součást práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).* 
  • Konstatování, že separace dítěte od rodičů je pro dítě významným stresorem, a naopak, že jejich přítomnost a zapojení do ošetřování může mít výrazný pozitivní vliv na léčbu dítěte.
  • Konstatování, že rodiče není možné považovat za pouhou návštěvu.
  • Právo dítěte na přítomnost zákonného zástupce během poskytování zdravotních služeb se vztahuje na oba zákonné zástupce.
  • Konstatování, že pokud je dítě v péči např. domova pro osoby se zdravotním postižením, zařízení vyžadujícím okamžitou pomoc, či dětského centra, může být u něho místo zákonného zástupce osoba, která o něj v zařízení pečuje (např. pečovatel, sestra, sociální pracovník apod.). Do metodiky by však bylo vhodné doplnit, že doprovodem mohou být také pěstouni vzhledem ke snaze omezit umisťování dětí do ústavních zařízení. Dále má-li dítě zákonné zástupce, kteří jsou schopni a ochotni dítě doprovodit, přednost by měli mít oni, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a soud neomezil jejich rodičovskou odpovědnost. 
  • Podrobné vyjádření k nutnosti zkoumat skutečnou povahu nesouhlasu dítěte s přítomností zákonného zástupce či osoby blízké.
  • Konstatování povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb informovat děti i jejich doprovod mj. o právu dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců a souvisejících skutečností.
  • Podrobné vylíčení pozitiv přítomnosti zákonných zástupců či osob blízkých u resuscitace dítěte.

 

V čem vidíme nedostatky metodiky:

  • Metodika je místy stále velmi obecná. Čtenáři z ní nemusí být jasné, jak řešit často se opakující problémové situace. Neměla by se omezit na obecná konstatování podobná zákonným ustanovením. V metodice také není dostatečně formulovaná potřeba tzv. ústavně-konformního výkladu právních norem, tj. výkladu v souladu s ústavním pořádkem, a to tak, aby jej pochopil i čtenář bez právního vzdělání. Jednotlivé právní normy je třeba vykládat s ohledem na nejlepší zájem dítěte a zachování práva na soukromý a rodinný život v co nejširším významu (naopak možnosti omezení je nutné vykládat restriktivně). Celkově také chybí zdůraznění na potřebu hledat způsoby, jak přítomnost zákonného zástupce u dítěte zajistit a nikoli důvody, proč to v konkrétním případě nelze. 
  • Metodika prakticky nevysvětluje, jak pracovat s právními pojmy a nástroji, např. s testem proporcionality, který ministerstvo sice stručně popisuje, avšak nedává poskytovatelům konkrétní praktický návod, jak jej efektivně používat. Může jít o situaci posuzování možnosti přítomnosti obou či pouze jednoho z rodičů, nebo o situaci přítomnosti doprovodu u dvou dětí hospitalizovaných na stejném pokoji v kombinaci s různým pohlavím (dětí či rodičů).
  • Nesouhlasíme s tím, že „osobám blízkým (…) a jiným osobám určeným dítětem lze (…) jejich přítomnost při poskytování zdravotních služeb dítěte omezit a nemusí být umožněna nepřetržitě“. Existují rodiny, kde si zákonní zástupci nemohou dovolit být s dítětem nepřetržitě po celou dobu hospitalizace (např. typicky samoživitelé z důvodu pracovní povinnosti). Zde je zcela legitimní, aby byla u dítěte přítomna jiná osoba blízká (např. babička, děda, teta apod.), příp. pěstoun, a to ve stejném rozsahu, jako zákonný zástupce (je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte).
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách dodáváme k bodu Ad 2, že jde opět o obecné vyjádření, které bez bližšího přiblížení či uvedení příkladu v praxi nemusí přispět ke zlepšení vznikajících konfliktů. Konkrétně jde o větu „Výkon tohoto práva zároveň nemůže nepřiměřeně zasahovat do práv ostatních pacientů, typicky práva na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb.“. Zde je vhodné zabývat se např. možnosti technického uspořádání místnosti, aby byla přítomnost doprovodu umožněna. Není možné znemožnit doprovod u dvou dětí na jednom pokoji jen pro rozdílné pohlaví doprovodu. Ust. § 47 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o zdravotních službách se vztahuje pouze na poskytování zdravotních služeb, nikoli na doprovod u hospitalizovaného dítěte.
  • Dále je u stejného bodu uvedeno, že přítomnost doprovodu lze v prostorách se zvláštním režimem, např. v řízených epidemiologicko-hygienických zónách, podmínit edukací o nutnosti nosit ochranný oblek, roušku apod. Zde například chybí řešení situace, kdy nemocnice po zákonných zástupcích požaduje také negativní výsledek testu (např. proti COVID-19), který není hrazen z veřejného zdravotního pojištění. 
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách, bodu Ad 2: Zde chybí konstatování, že není možné vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb přítomnost zákonných zástupců u dětí ani časově omezit, natož zcela zakázat.
  • U bodu úhrady nákladů spojených s výkonem práva podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách nám chybí informace, že by úhrada zmiňovaných nákladů měla být přiměřená, pro danou rodinu by neměla být likvidační s ohledem na její socio-ekonomickou situaci, a neuhrazení úhrady by nemělo mít vliv na možnost realizace práva (tzn. na možnost doprovodit dítě), a to v souladu s nálezem Ústavního soudu**.
  • U bodu k poskytování ambulantní péče je uvedeno, že je až na výjimky přítomnost zákonného zástupce dítěte umožněna. Výjimky ministerstvo popisuje pouhým odkazem na § 35 odst. 5 zákona o zdravotních službách, který míří na případy zneužívání či týrání dětí nebo ohrožování jejich zdravého vývoje. Z formulace ministerstva však jasně plyne, že jde jen o demonstrativní výčet výjimek. Zde by však bylo lepší být konkrétnější a poskytnout více vyčerpávající popis výjimek. A to vzhledem k tomu, že v otázce omezení kontaktu dítěte se zákonnými zástupci by se mělo postupovat restriktivně, tzn. omezit jen, sleduje-li to legitimní cíl, jde o opatření nezbytné, přiměřené a nelze využít mírnějšího opatření. 
  • V bodu k přítomnosti doprovodu na pokojích pro pacienty se uvádí, že „v případech zvláštního zřetele hodných (např. u rodiče samoživitele s více dětmi bez podpory rodiny) lze po zvážení aktuální situace a dostupných kapacit zdravotnického zařízení nabídnout pobyt i nezletilému sourozenci dítěte.“. Poskytovatel zdravotních služeb nemá pravomoc zkoumat a hodnotit celkovou situaci rodiny. Umožnit by to měl vždy, je-li kapacita (např. z důvodu kojení sourozence). 
  • U posledně zmíněného bodu také chybí informace, že i když poskytovatel nemá na pokoji přímo lůžko pro doprovod dítěte, může tam být např. na karimatce, či na židli, pokud tím neznemožňuje poskytování zdravotních služeb. V neposlední řadě je zde uvedeno, že na infekčním oddělení lze přítomnost doprovodu v nezbytném rozsahu podmínit, omezit či případně vyloučit. Toto konstatování je opět velmi obecné a nepřispívá k vyjasnění sporných situací. Naopak může být v rozporu s některými skutečnostmi uvedenými v metodice výše, např. o přijetí potřebných hygienických a další opatření, jako je rouška, ochranný oblek, negativní výsledek testu apod. Ministerstvo přitom podmínky blíže rozvádí v bodě přítomnosti doprovodu při poskytování intenzivní péče. 
  • Dále k přítomnosti doprovodu při provádění operačních výkonů – tvrzení, že vnitřní řád může stanovit výjimky umožňující přítomnost doprovodu při úvodu do anestezie pouze u dětí s mentálním či jiným postižením, je potencionálně diskriminační. Doprovod při úvodu do anestezie by měl být možný i u dětí bez postižení. Podstatný by neměl být faktor postižení, ale zda doprovod konkrétní dítě potřebuje. Doprovod by měl, resp. mohl být (pokud je to v nejlepším zájmu dítěte) u dítěte do okamžiku jeho celkového uspání před operací (samozřejmě za splnění všech hygienických podmínek a s tím, že rodič nebude narušovat další poskytování zdravotních služeb). Zároveň by neměl být doprovod vykázán u méně náročných operací, kde není třeba celkové anestezie. Zvlášť pokud je dítě ve stresu.
  • K bodu přítomnosti otce u novorozence po porodu – zde nám přijde problematické, že přítomnost otce by měla být umožněna (nejpozději) bezprostředně po narození dítěte. Otec má právo být u celého porodu od počátku do konce, a to v souladu s přáním rodičky. K tomuto se vyjádřil také Ústavní soud, který konstatoval, že „účast otce u porodu spadá (zejména) do rozsahu základního práva na rodinný život garantovaného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Narození dítěte je totiž bezesporu velmi významným, ne-li dokonce tím nejvýznamnějším okamžikem rodinného život, jehož společné prožití je s to posílit vzájemná a společná pouta mezi matkou, otcem a dítětem. Ústavní soud proto neakceptuje názor, že by právo matky, otce a dítěte být spolu v okamžiku porodu a chvílích bezprostředně následujících mělo zůstat mimo rámec ústavní ochrany“. Přítomnost otce během celé doby porodu je tedy možná, pokud si to přeje matka, byť vzhledem k dítěti toto právo vzniká až okamžikem jeho narození. V metodice by toto vyjasnění mělo zaznít.
  • K bodu poskytování psychiatrické péče – zde bychom chtěli upozornit, že text metodiky vyznívá tak, že zpravidla přítomnost doprovodu v těchto případech není vhodná, ale výjimečně ji lze povolit. Mělo by to však být naopak, tzn. že přítomnost doprovodu u dítěte, kterému je poskytována psychiatrická péče, by měla být v zásadě umožněna s uvedením (konkrétních) výjimek.

Věříme, že i přes výše uvedené nedostatky má metodika potenciál přispět ke zlepšení stávající praxe v přístupu k doprovodu u dětí, jimž jsou poskytovány zdravotní služby.

* Viz výklad k čl. 9 Úmluvy OSN o právech dítěte v Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021.

** Nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3035/15, bod 20.






 

 

 

 

Podnět na podporu práv nedobrovolně hospitalizovaných osob

Pátek, 9. června 2023Aktuality, Práva lidí s postižením, Práva pacientů

Ve čtvrtek 8. června jsme se zúčastnili dalšího jednání Výboru proti mučení při Radě vlády pro lidská práva, jehož jsme členem. Důležitým výstupem nyní bylo přijetí podnětu Výboru k zajištění ochrany práv a zájmů pacientů hospitalizovaných bez souhlasu v psychiatrických nemocnicích.

Podnět vznikl na základě příspěvku našeho právníka Karla Lacha na posledním zasedání Výboru na konci minulého roku, kde upozornil na systémové nedostatky ochrany práv psychiatrických pacientů. Od té doby skupina členů Výboru s dalšími experty, včetně nového předsedy Výboru Maroše Matiaška (mimo jiné bývalý právník Ligy, nyní advokát specializující se také na práva zranitelných osob), pracovala na jeho finální podobě.

V podnětu jsme vymezili například následující úkoly:

Pro ministerstvo zdravotnictví:

  1. Vytvořit metodiky upravující: (a) postup poskytovatelů zdravotních služeb při oznamování nedobrovolné hospitalizace pacientů omezených ve svéprávnosti, dále (b) informování nedobrovolně hospitalizovaného pacienta o jeho právním postavení, důvodech hospitalizace a možnostech obrany, a konečně (c) využívání přezkumu nezávislého lékaře
  2. Doplnit vyhlášku o zdravotnické dokumentaci o problematiku vedení dokumentace v souvislosti s nedobrovolnou hospitalizací
  3. S Ústavem zdravotnických informací systematicky a pravidelně sbírat data o nedobrovolných hospitalizacích

Pro ministerstvo spravedlnosti:

  1. Vytvořit pracovní skupinu, jejímiž členy budou i lidé se zkušeností s nedobrovolnou hospitalizací, která bude připravovat návrhy systémových opatření k zajištění efektivnějšího soudního přezkumu nedobrovolných hospitalizací
  2. Zajistit pravidelné multi-oborové vzdělávání pro soudce o problematice nedobrovolných hospitalizací
  3. Aktualizovat metodickou příručku o postupu v detenčních řízeních (tj. přezkum nedobrovolných hospitalizací) z roku 2012

Celé znění podnětu, včetně odůvodnění jednotlivých úkolů, si můžete přečíst zde. Nyní jen dostane Rada vlády pro lidská práva, jejíž předseda by jej měl po schválení předložit vládě. O dalším vývoji vás budeme informovat.

Boj Ligy lidských práv proti zákazu otců o porodu

Pondělí, 29. května 2023Aktuality, Otevřené případy, Porodnictví, Práva pacientů, Případy

Již dříve jsme vás informovali o našem boji proti opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pod záminkou pandemie onemocnění covid-19 formou mimořádných opatření přistoupilo k neodůvodněnému zákazu otců u porodu (naposledy zde). Od té doby se případ vyvinul, proto jsme níže sepsali celý jeho dosavadní průběh.

Nejprve se jednalo o mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 18. 3. 2020, č. j. MZDR 12344/2020-1/MIN/KAN, které ukládalo plošný zákaz přítomnosti otců u porodu. Posléze bylo toto opatření zrušeno a nahrazeno novým, ze dne 27. 3. 2020, č. j. MZDR 13620/2020-1/MIN/KAN, které stanovovalo výjimku ze zákazu pro zvlášť zranitelné ženy a podmínky pro její uplatnění.

Nové mimořádné opatření se lišilo od toho předchozího tak, že stanovovalo výslovný zákaz poskytovatelům zdravotních služeb umožnit přítomnost třetích osob při porodu s výjimkou rodiček – cizinek, dále výjimkou rodiček se závažným duševním onemocněním nebo zdravotním postižením a s výjimkou porodu mrtvých plodů. Byť se jednalo o mírnější zákaz, pro drtivou většinu partnerských párů zůstal plošný zákaz přítomnosti otců u porodu zachován.

Toto mírnější mimořádné opatření bylo posléze zrušeno dalším mimořádným opatřením, ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16214/2020-1/MIN/KAN, které bylo následně zrušeno mimořádným opatřením ze dne 19. 5. 2020, č. j. MZDR 16214/2020-3/MIN/KAN. Tato mimořádná opatření již plošný zákaz přítomnosti otců u porodu nestanovovala.

Dle našeho názoru opatření stanovující plošný zákaz přítomnosti otců u porodu neměla žádné rozumné opodstatnění z hlediska ochrany veřejného zdraví a měla prokazatelně negativní vliv na průběh a výsledek porodu. Opatření hrubě zasahovala do práv nastávajících rodičů, kterými jsou zejména právo na ochranu soukromého a rodinného života, právo na rodičovskou péči, právo na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu. Jsme přesvědčeni, že tato opatření byla rovněž v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.

Stejného názoru byly i desítky rodičů či nastávajících rodičů, kteří se těmito opatřeními cítili bezprostředně dotčeni na svých základních lidských právech. Proti těmto opatřením jsme proto podnikli konkrétní právní kroky, které v tomto shrnujícím článku komplexně popíšeme, společně s průběhem těchto případů. Jednotlivé „větve“ případu si můžete rozkliknout níže.

a) Výzva ke zrušení zákazu přítomnosti otců u porodu adresovaná Ministerstvu zdravotnictví a vládě

Prakticky bezprostředně po vydání prvního mimořádného opatření jsme otevřeným dopisem dne 20. 3. 2020 vyzvali Ministerstvo zdravotnictví a vládu, spolu s dalšími organizacemi a jednotlivci, ke zrušení tohoto opatření. Ministerstvo zdravotnictví ani vláda na tuto výzvu nereagovaly.

b) Žaloba ve správním soudnictví spolu s návrhem na vydání předběžného opatření

Za navrhovatele, nastávající rodiče, jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali dne 26. 3. 2020 žalobu ve správním soudnictví na zrušení mimořádného opatření plošně zakazující přítomnost otců u porodu. Žalobu jsme podali společně s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by bylo porodnici nařízeno umožnit přítomnost otce dítěte u porodu své partnerky při splnění potřebných hygienických podmínek. K tomuto návrhu se posléze jako osoby zúčastněné na řízení připojily desítky rodičů, kteří se cítili tímto zákazem přímo a bezprostředně dotčeni.

Rodiče podávali tento návrh dva dny před očekávaným dnem porodu a dovolávali se svého základního práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na rodičovskou péči a na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu. Také se dovolávali zajištění nejlepšího zájmu nezletilého dítěte.

Městský soud v Praze usnesením návrh nastávajících rodičů odmítl. Stejně tak odmítl vydat předběžné opatření. Dle odůvodnění soudu není možné brojit proti již zrušenému opatření ministerstva, ale ani není možné návrh doplnit a brojit jím proti novému opatření. Hned na druhý den po podání našeho návrhu totiž ministerstvo původní opatření, proti kterému návrh směřoval, zrušilo a nahradilo novým opatřením se stejným zákazem, ale s výjimkami pro zvlášť zranitelné ženy. Přestože advokát zastupující navrhovatele na tuto skutečnost obratem reagoval doplněním návrhu na zrušení i nového opatření s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, soud se s tímto doplněním nevypořádal a ani se nevypořádal s lidskoprávní argumentací rodičů. Odmítl se tak návrhem zabývat a fakticky vyloučil toto opatření zasahující do základních lidských práv navrhovatelů ze soudního přezkumu.

Vzhledem k tomu, že rodiče rozhodnutí považovali za nezákonné, brojili proti němu kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud dal rodičům za pravdu a shledal nezákonnost odmítnutí návrhu Městským soudem. Nejvyšší správní soud uvedl, že „v případě tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod je úkolem soudů důsledně strážit, aby jejich procesním postupem nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), tím spíše za situace zvýšeného rizika pro zachování práv a svobod v mimořádných stavech.“ Nejvyšší správní soud proto věc vrátil zpět k Městskému soudu v Praze k projednání. V době rozhodování Městského soudu v Praze již nebylo v účinnosti žádné mimořádné opatření stanovující plošný zákaz otců při porodu. Aktuální mimořádné opatření naproti tomu upravovalo především přísnější hygienická opatření, např. dezinfekce hygienických ploch, apod.

Rodiče nicméně trvali na soudním přezkumu předchozích mimořádných opatření a stanovení jejich nezákonnosti, byť již nebylo možné tato opatření zrušit.

Městský soud návrh rodičů přesto odmítl. Dle tvrzení soudu totiž na věc aplikovatelný zákon neumožňuje, aby soud posuzoval zákonnost opatření, které již není platné (bylo v mezidobí ministerstvem zrušeno). Soud se tak opět pod záminkou formálních důvodů rozhodl vyhnout přezkumu opatření, které naprosto evidentně zasáhlo do života a práv rodičů a nastávajících rodičů.

Ústavní stížnost

Vzhledem k množství párů, kterým zákaz otců u porodu připadal nepřiměřený a pociťovali jej jako nepřípustný zásah do svých rodičovských práv, jsme za desítky rodičů nebo nastávající rodičů, podali dne 15. 4. 2020 Ústavní stížnost.

Byť jsme Ústavní stížnost podávali v době, kdy Ministerstvo zdravotnictví zrušilo plošný zákaz doprovodu u porodu, resp. jej s účinností od 16. 4. 2020 nahradilo opatřením stanovující podmínky pro výjimky ze zákazu, pro drtivou většinu rodičů se opět jednalo o nepřiměřené opatření zasahující do jejich základních lidských práv. Proto jsme trvali na přezkumu Ústavním soudem.

V Ústavní stížnosti jsme namítali, že mimořádnými opatřeními došlo k zásahu do práv rodičů na respektování soukromého a rodinného života a do jejich rodičovských práv. Rovněž jsme namítali, že výkonem mimořádných opatření došlo k zásahu do práva rodiček před nelidským a ponižujícím zacházením ze strany personálu v souvislosti s větším výskytem porodnického násilí, které v rámci svého působení zaznamenáváme. Dále jsme upozorňovali na to, že i když je potřeba vzít v potaz zájem na ochranu zdraví rodiček, dětí a personálu, tohoto cíle lze dosáhnout i jinými způsoby než plošným zákazem přítomnosti doprovodu u porodu. Navíc do práva na zdraví rodiček a novorozenců zasahuje samotný zákaz doprovodu u porodu, protože na základě studií to vede k častějším komplikacím. Odkázali jsme v tomto ohledu na náš otevřený dopis a na otevřené dopisy řady dalších organizací, kterými jsou např. Unie porodních asistentek, organizace sdružující duly, Česká ženská lobby. Podotýkali jsme též, že zásah byl ministerstvem učiněn bez jakýchkoli odborných podkladů. Na naši žádost o informace, na základě jakých podkladů ministerstvo zakázalo přítomnost doprovodu u porodu, nás ministerstvo odbylo jen obecným sdělením, že je „takřka notorietou, že šlo o reakci na aktuální nepříznivou epidemiologickou situaci stran šíření nového koronaviru a onemocnění COVID-19 v České republice a snahu minimalizovat rizika pro zdravotníky a další pacienty.“ Odpověď ale neobsahovala žádné konkrétní odborné podklady nebo stanoviska.

Ústavní soud naši stížnost z formálních důvodů odmítl. Své odůvodnění založil na skutečnosti, že předmětná mimořádná opatření v době rozhodování již pozbyla platnosti, protože je ministerstvo v mezidobí zrušilo. Ústavní soud tak shledal, že není k projednání stížnosti příslušný, neboť nemůže zrušit již zrušené právní akty. Opět tak došlo k vyloučení přezkumu těchto opatření před soudem.

Podniknuté kroky

březen 2020 – Ministerstvo zdravotnictví vydalo mimořádné opatření stanovující plošný zákaz otců u porodu. V reakci na toto opatření jsme ministerstvo a vládu otevřeným dopisem vyzvali ke zrušení mimořádného opatření, avšak žádnou reakci jsme neobdrželi. Za nastávající rodiče jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali žalobu ve správním soudnictví na zrušení mimořádného opatření, s návrhem na vydání předběžného opatření. Soud návrh rodičů odmítl.

duben 2020 – Za desítky rodičů dotčených mimořádnými opatřeními jsme podali Ústavní stížnost.

květen 2020 – Ústavní soud naši stížnost z formálních důvodů odmítl.

srpen 2020 – Za rodiče, kteří neuspěli s návrhem na zrušení mimořádného opatření a vydání předběžného opatření, jsme ve spolupráci s advokátem Ondřejem Pecákem podali kasační stížnost

červen 2020 – Nejvyšší správní soud dal rodičům za pravdu, zrušil usnesení Městského soudu v Praze a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

červenec 2020 – Městský soud v Praze návrh rodičů podrobit přezkumu mimořádné opatření opětovně odmítl.

c) Žaloba na náhradu nemajetkové újmy v civilním soudnictví

Za tentýž pár (za který jsme ve spolupráci s advokátem brojili ve správním soudnictví) a jejich narozenou nezletilou dceru, jsme rovněž dne 30. 3. 2021 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podali žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která byla mimořádným opatřením plošně zakazujícím přítomnost otců u porodu způsobena. Žaloba byla podána podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Vzhledem ke skutečnosti, že rodiče neuspěli u Městského soudu v Praze, který usnesením odmítl jejich návrh na zrušení mimořádného opatření a rovněž odmítl vydat předběžné opatření, došlo k tomu, že matka byla nucena rodit bez přítomnosti otce. Bylo proto namítáno, že v důsledku této skutečnosti bylo zasaženo do práva na respektování rodinného života a dále do rodičovských práv. Matka také namítala, že mimořádným opatřením jí bylo zasaženo do práva na ochranu zdraví. Rodiče dále argumentovali, že bylo zasaženo i do práva jejich dítěte, aby vše, co se jej týká, bylo posuzováno především hlediskem jeho nejlepšího zájmu. Všichni tři žalobci se tudíž domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč pro každého z nich.

Obvodní soud nároku žalobců nevyhověl a žalobu svým rozsudkem zamítl s tím, že nárok nelze pod citovaný zákon podřadit. Jednak proto, že mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví nemělo dle soudu povahu rozhodnutí (ale spíše opatření obecné povahy či právního předpisu), a jednak proto, že citovaný zákon k takovému uplatnění požaduje, aby bylo navíc takové rozhodnutí (pokud by se o rozhodnutí opravdu jednalo) zrušeno či změněno v jiném soudním řízení. Žalobci dále dle soudu nesplnili ani podmínku účasti v předchozím řízení, ve kterém bylo opatření vydáno, protože vydání mimořádného opatření je řízením beznávrhovým a žádné účastníky nemá. Zároveň soud odmítl aplikovat i odpovědnost státu dle tzv. krizového zákona, protože stát podle jeho slov nenese právní odpovědnost za široce působící normotvorbu a za chování osob, které dodržují právní předpisy, ale toliko za konkrétní krizová opatření individuální povahy proti konkrétním adresátům. Tedy že plošná omezení dle soudu odškodňovat nelze.

S tímto výsledkem jsme nesouhlasili, a proto jsme podali odvolání. Argumentovali jsme, že vyloučení odpovědnosti státu za daná opatření je ústavně nekonformní, neboť ve správním soudnictví se rodičům žádné ochrany z ryze formálních důvodů (zrušení mimořádného opatření ministerstvem) nedostalo. Prokazatelně přitom došlo k zásahu do práv žalobců, a to v přímé příčinné souvislosti s vydaným opatřením. Proto jsme odvolací soud varovali před uplatněním přílišného formalismu a navrhovali, aby naopak přistoupil k interpretaci podústavního práva v souladu s principy spravedlnosti.

Odvolací Městský soud v Praze však odvolání nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně v září 2022 potvrdil. V odůvodnění se přitom přidržel právě argumentace Obvodního soudu pro Prahu 2 a dodal, že daný nárok nemůže být projednatelný ani dle odpovědnosti vyplývající z krizového zákona či občanského zákoníku. Závěrem odvolací soud konstatoval, že možnost otce být u porodu nepředstavuje základní právo.

Ústavní stížnost

Ve věci byla dne 5. 12. 2022 podána ústavní stížnost, kde byl namítán zásah do práva na spravedlivý proces, účinnou soudní ochranu a do práva na náhradu škody způsobenou orgánem veřejné správy. Ve stížnosti jsme se nejprve ostře vyhradili vůči právnímu posouzení odvolacího soudu zpochybňující právo otců být u porodu. Jednalo se totiž o názor soudu, který je v rozporu se soudní judikaturou a pojímáním rodičovství v soudobé demokratické společnosti. Dále bylo ve stížnosti uvedeno, že se rodiče mimořádným opatřením pokoušeli bránit skrze správní soudnictví, ale věcný soudní přezkum jim z ryze formálních důvodů umožněn nebyl. Nic jiného, než se pokusit obrany skrze civilní soudnictví a žalobou na náhradu nemajetkové újmy, jim proto nezbylo.

V ústavní stížnosti tak bylo upozorněno, že v podmínkách moderní demokratické společnosti zaležené na respektu k právu není možné, aby se dotčené osoby nemohly za zásah veřejné moci domoci soudní ochrany skrze žádnou větev soudnictví (s výjimkou trestního soudnictví, kam však daný případ nespadal). Nebyla-li tak právní úprava v tehdy platné podobě na situaci spojenou s pandemií covid-19 připravena, je třeba ji vykládat ústavně-konformním způsobem a ochranu dotčených osob – rodičů a dětí – dovodit výkladem soudů. Nadto bylo poukázáno na soudní judikaturu i odbornou literaturu, která odškodnění za opatření obecné povahy (právě tomu se vydávaná mimořádná opatření nejvíce podobala) umožňovala. Dále bylo uvedeno, že pokud nebyla z procesních důvodů nezákonnost opatření konstatována v jiném soudním řízení, měl si tuto otázku jako otázkou předběžnou posoudit právě soud rozhodující o žalobě na odškodnění. Obdobně pak měl odškodňovací soud dle nás postupovat i u namítané chybějící účasti rodičů ve správním řízení během vydávání opatření ministerstvem.

Později byla ústavní stížnost doplněna o argumentaci odkazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 722/23. Právě v tomto usnesení totiž Ústavní soud potvrdil, že pokud se dotčená osoba v podobném případě nemůže domoci satisfakce za zásah do svých práv v rámci správního soudnictví, nejde ještě o zbavení soudní ochrany, neboť nárok včetně zadostiučinění lze řešit právě před soudy civilními. Ústavní soud pak potvrdil, že mimořádné opatření ministerstva je pro tyto případy plně projednatelné dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zároveň bylo potvrzeno, že pokud některé podmínky pro uplatnění takového nároku nejsou před odškodňovacím zákonem z různých důvodů splněny, musí si je daný soud posoudit jako otázku předběžnou. Ústavní soud tak de facto popřel úvahy obecných civilních soudů, když dovodil, že daná opatření ministerstva jsou v rámci civilního soudnictví pro účely odškodnění přezkoumatelná.

O ústavní stížnosti bude Ústavní soud rozhodovat dne 31. 5. 2023 nálezem pod sp. zn. III. ÚS 3319/22.

Podniknuté kroky

březen 2021 – V reakci na výsledek správního soudnictví, které odmítlo žaloby proti mimořádným opatřením, jsme podali civilní žalobu na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

květen 2022 – Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že daný nárok a odškodnění nelze pod uvedený zákon podřadit.

červen 2022 – Podali jsme odvolání k Městskému soudu v Praze.

září 2022 – Městský soud v Praze prakticky překopíroval původní odůvodnění Obvodního soudu pro Prahu 2 a jeho zamítavý rozsudek potvrdil.

prosinec 2022 – Proti výše uvedeným rozhodnutím jsme podali ústavní stížnost.

duben 2023 – Vzhledem k vývoji soudní judikatury jsme ústavní stížnost doplnili odkazem na nedávné usnesení Ústavního soudu dotýkající se dané problematiky.

FAQs: Zdravotnické dokumentace

Středa, 22. února 2023Poradna

Zdravotnickou dokumentaci upravuje primárně zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Obsahuje mnoho údajů od identifikace pacienta a poskytovatele zdravotních služeb, přes informace o zdravotním stavu pacienta a provedené léčbě, po rodinnou, osobní a pracovní anamnézu pacienta. Může mít i různé přílohy. Řádné vedení zdravotnické dokumentace je důležité z mnoha důvodů. Pacient zpětně vidí a ověřuje, jaké zdravotnické služby mu byly poskytnuty, může léčebný postup konzultovat s jiným lékařem, použít dokumentaci jako potenciální důkazní prostředek apod. Poskytovatel může pomocí zdravotnické dokumentace doložit, že postupoval v souladu se současným vědeckým poznáním a právními předpisy. 

Níže stručně rozebereme otázky týkající se zdravotnické dokumentace, na které se nás často ptáte.

Co je to zdravotnická dokumentace a k čemu slouží?

Zdravotnická dokumentace je soubor informací vztahující se k historii poskytování zdravotní péče pacientovi. Obsahuje informace o osobě pacienta a jeho anamnéze (tzn. s čím se v minulosti pacient a jeho blízcí příbuzní léčili). Dle ustanovení § 54 odst. 1 zákona o zdravotních službách může být zdravotnická dokumentace vedena v listinné nebo elektronické podobě, příp. v kombinaci obou těchto forem. 

Vedení zdravotnické dokumentace je jednou z povinností poskytovatele zdravotních služeb (§ 53 odst.1). Zdravotnickým pracovníkům slouží k zachování návaznosti péče (tj. jako podklad pro poskytování zdravotních služeb v budoucnu) a zároveň se jedná o doklad o správnosti péče (tzv. postupu založeného na vědeckých důkazech). 

Zdravotnická dokumentace je také zdrojem informací pro samotného pacienta. Může mu sloužit jako zdroj informací či jako důkazní prostředek v případném sporu o poskytování zdravotních služeb. 

V neposlední řadě může být se souhlasem pacienta je zdravotnická dokumentace také zdrojem jak pro výzkum v oblasti lidského zdraví, tak pro studenty lékařství či dalších oborů ve zdravotnictví.

Jaké informace se do zdravotnické dokumentace zapisují?

Právními předpisy je dáno, co by měla zdravotnická dokumentace obsahovat (§ 53 odst. 2 ZZS). Jedná se o identifikační údaje pacienta a poskytovatele, informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče. Zdravotnické zařízení má povinnost vést zápisy ve zdravotnické dokumentaci průkazně, pravdivě a čitelně (§ 54 odst.2). Zápis musí být opatřen datem, identifikací a podpisem osoby, která provedla zápis. Detailní výčet toho, co všechno musí obsahovat zdravotnická dokumentace obsahuje vyhláška o zdravotnické dokumentaci. 

Jak mohu zjistit, co obsahuje moje zdravotnická dokumentace?

Jako pacient máte právo nahlížet a pořizovat si výpisy nebo kopie zdravotnické dokumentace, a to na základě žádosti podle § 66 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Nahlížení má probíhat za přítomnosti poskytovatele zdravotní péče či jeho zaměstnance. Tento požadavek plyne z povinnosti lékařů uchovávat u sebe originály zdravotnické dokumentace, tudíž přítomnost další osoby má bránit zejména odcizení některých částí dokumentace. Proto by vás nemělo překvapit, že zejména v nemocnicích Vás nenechají s vaší dokumentací o samotě. 

Nahlédnutí do zdravotnické dokumentace či pořizování výpisů nebo kopií není ve většině zdravotnických zařízení možné ihned. Výpis či kopii by zdravotnické zařízení mělo pořídit do 30 dnů od obdržení žádosti, avšak v praxi je tato doba různě dlouhá [§ 66 odst.1 písm. a.)].



Kdo může do zdravotnické dokumentace nahlížet, příp. si z ní dělat kopie?

Do zdravotnické dokumentace může nahlížet a dělat z ní kopie (§ 65 odst. 1 ZZS):

  • sám pacient, jeho zákonný nástupce,
  • osoba, kterou určil pacient nebo
  • jeho zákonný zástupce či opatrovník,
  • osoba, která je pacientem uvedena na formuláři „Poučení a souhlas s hospitalizací nebo ambulantní péčí“, který se ukládá do zdravotnické dokumentace,
  • pěstoun nebo jiná pečující osoba,
  • jiná osoba zmocněná na základě plné moci.

Pokud pacient nemůže kvůli svému zdravotnímu stavu určit, kdo  smí zjišťovat aktuální informace o jeho zdravotním stavu, mají toto právo osoby blízké (tedy rodiče, děti, prarodiče, vnuci, manžel/ka, sourozenci). Informace uvedené v informovaném souhlasu lze rodinným příslušníkům sdělovat také po telefonu, a to např. na základě hesla, které si pacient zvolí při příjmu a sdělí ho v rodině.

Před každým nahlédnutím do zdravotnické dokumentace se dle § 66 odst. 5 zákona o zdravotních službách musí dotyčná osoba prokázat průkazem totožnosti. Nahlédnutí pak dle odst. 6 musí být zaznamenáno do zdravotnické dokumentace (to platí i v případě poskytnutí informací osobám bez souhlasu pacienta).

Může si poskytovatel za pořízení kopie zdravotnické dokumentace něco účtovat?

Ano, za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické dokumentace může poskytovatel požadovat úhradu nákladů. Výše požadovaného poplatku za pořízení kopií nesmí přesáhnout náklady spojené s jejich pořízením, bude se tedy lišit podle rozsahu poskytnuté dokumentace, ale poskytovatel obecně může chtít uhradit pouze náklady např. na papír, barvu do kopírky, příp. za odeslání. Ceník za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické dokumentace musí být veřejně dostupný [§ 66 odst.3 písm. a.)]. Avšak pořizování si kopií nebo výpisků vlastními prostředky (mobil, fotoaparát) v průběhu nahlížení je bezplatné. Pokud poskytovatel zdravotních služeb není schopen zajistit nahlížení, musí do 5 dnů ode dne, kdy vám tuto skutečnosti sdělil, zhotovit kopii. Zhotovení této kopie je pak rovněž bezplatné.

Jak řešit situace, kdy ve zdravotnické dokumentaci něco chybí nebo naopak obsahuje údaje, které by obsahovat neměla?

Právní předpisy upravují, jaké informace by zdravotnická dokumentace měla obsahovat. Zdravotnické zařízení musí vést zápisy v dokumentaci průkazně, pravdivě a čitelně. Zákon o zdravotních službách umožňuje zápis ve zdravotnické dokumentaci opravit (§ 54 odst. 4). Opravy zápisů se provádí novým zápisem, přičemž původní zápis musí zůstat čitelný. Zápis se opatří datem opravy, identifikací a podpisem osoby, která opravu provedla. Opravit nebo doplnit zápis ve zdravotnické dokumentaci je možné i na žádost pacienta. Je-li oprava zápisu prováděna na žádost pacienta, vyznačí se tato skutečnost společně s datem provedení opravy zápisu a zápis podepíše příslušný zdravotnický pracovník a pacient.

V případě, že ve vaší zdravotnické dokumentaci některé údaje chybí nebo dokumentace např. obsahuje údaje, které nejsou pravdivé, doporučujeme vám se obrátit na daného poskytovatele a požadovat provedení opravy zápisu.

Je-li ve zdravotnické dokumentaci obsažen nepravdivý údaj, máte také možnost podat stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb, který zápis provedl.

Pokud např. došlo ke ztrátě části zdravotnické dokumentace a hrozí, že vaše osobní údaje budou zneužity, je vhodné případ ohlásit Úřadu pro ochranu osobních údajů. Tento úřad může udělit zdravotnickému zařízení pokutu.

Co dělat, když poskytovatel nespolupracuje?

Nesprávný nebo nepravdivý zápis do zdravotnické dokumentace můžete zjistit, pokud požádáte o umožnění nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo o její kopie. Neoprávněné vykázání výkonu zdravotní pojišťovně můžete zjistit z přehledu vykázané péče, který pojišťovny zpřístupňují svým klientům on-line nebo ze zákona poskytnou jednou ročně formou výpisu na žádost pojištěnce.

Pokud zjistíte, že do zdravotnické dokumentace byl zapsán výkon, který nebyl proveden, a navíc jeho provedení bylo vykázáno zdravotní pojišťovně, můžete to řešit stížností spojenou se žádostí o opravu záznamu ve zdravotnické dokumentaci. Stížnost se nejprve podává samotnému poskytovateli zdravotních služeb. V případě, že nebudete spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti, můžete se obrátit na příslušný krajský úřad. Více informací o tom, jak podat stížnost, se dozvíte v našem článku Stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb snadno a efektivně. O neoprávněně vykázané zdravotní péči také můžete informovat svoji zdravotní pojišťovnu.

Co se stane s dokumentací v případě úmrtí pacienta, a co v případě úmrtí lékaře či zániku zdravotnického zařízení?

V případě, že došlo (či dojde) k zániku zdravotnického zařízení, nebo úmrtí poskytovatele zdravotních služeb, dokumentaci zajistí a zabezpečí příslušný správní orgán (tj. typicky krajský úřad, v jehož obvodu byl daný poskytovatel zdravotních služeb). Ten zajistí ochranu dokumentace před zveřejněním a ztrátou, přičemž ji správní orgán drží, dokud si pacient nezvolí nového poskytovatele. O tomto postupu jsou pacienti informováni, např. prostřednictvím oznámení v příslušné ordinaci. Více k tomuto najdete zde.

Při úmrtí pacienta nejčastějšími otázkami bývá, kto do ní může nahlížet a na jakou dobu se uchovává. Zdravotnická dokumentace se uchovává u poskytovatele zdravotních služeb, který službu poskytl. Doby povinného uchování upravuje § 5 vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, přičemž zpravidla činí 5 let, neupraví-li příloha jinak. Konkrétněji je to následovně: 

  • u ambulantní péče je to 5 let od posledního poskytnutí zdravotních služeb
  • u registrujícího praktického lékaře je to 10 let od okamžiku, kdy pacient k lékaři přešel, příp. kdy pacient zemřel
  • u dětského praktického lékaře je to 10 let od nabytí 19 let 
  • u zubaře a gynekologa je to 5 let od posledního poskytnutí zdravotních služeb
  • u lůžkové péče se zdravotnická dokumentace skartuje po 40 letech od ukončení hospitalizace, příp. 10 let od úmrtí pacienta
  • v případě zániku či úmrtí registrujícího praktického lékaře (příp. dětského praktického lékaře) uchovává dokumentaci krajský úřad (viz výše) po dobu 10 let, v jiných případech 5 let

Nahlížet do ní mohou osoby blízké podle § 33 odst. 4 zákona o zdravotních službách, přičemž mají nárok znát výsledek pitvy, pokud byla provedena. Nahlížení, pořizování výpisů a kopií je možné pouze v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem.

Mají příbuzní a třetí osoby právo na informace o zdravotním stavu pacienta?

Pacient může, ale nemusí určit osoby, kterým mohou být poskytnuty informace o jeho zdravotním stavu. Obvykle se to děje vyplněním formuláře při příjmu osoby do péče. Stejně tak může určit, zda jsou tyto osoby oprávněny nahlížet do zdravotnické dokumentace, či rozhodnout o poskytnutí zdravotních služeb. Na druhou stranu, pacient může výslovně uvést, které osoby nebudou mít k informacím přístup. Všechny souhlasy a zákazy lze kdykoliv odvolat.

V případě, že tak nebylo učiněno, případně pacient není schopen osoby určit, mají právo na informace a nahlédnutí do zdravotnické dokumentace pacienta jeho zákonní zástupci, pečující osoba a osoby blízké (např. rodiče, prarodiče, děti, vnoučata, sourozenci, manžel nebo registrovaný partner, nebo osoby spolu trvale žijící), přičemž od nich poskytovatel péče může požadovat prokázání totožnosti (pomocí dokladu totožnosti). Totožnost osoby může potvrdit i sám pacient.

Jiné osoby mají právo na informace pouze, pokud je pacient označil v již zmíněném formuláři. V praxi se však stává, že poskytovatel péče přijme pacienta ve stavu, kdy není možné takový souhlas udělit. Pro tento případ je vhodné, aby pacient předem napsal souhlas opravňující třetí osobu k právu na informace (případně i k nahlížení do zdravotnické dokumentace), a následně ho nechal ověřit.



Co dělat, když poskytovatel nespolupracuje?

Pacient má právo nahlížet, pořizovat výpisy, kopie a také žádat o kompletní kopii dokumentace. V praxi často dochází k situaci, kdy poskytovatel odmítá vyhovět a tím pádem neplní svou zákonnou povinnost.  V tomto případě je možné podat stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb. Bližší informace k stížnosti naleznete na odkazu. 

Případ dobré praxe a spolupráce OSPODu s rodiči. Posuzujeme však všechny rodiče stejným metrem?

Čtvrtek, 9. února 2023Aktuality, Poradna, Práva dětí a rodina, Případy, Uzavřené případy

Přinášíme vám případ rodiny, které už Liga lidských práv dříve pomohla. Nejprve zde soud zamítl návrh na nařízení ústavní výchovy a místo toho rozhodl, že děti zůstanou v péči svých rodičů, kterým však stanovil výchovná omezení. Nyní došlo k výraznému zmírnění omezení, a to díky přístupu rodičů, OSPODu (orgán sociálně-právní ochrany dětí) i soudu.

Matka se dlouhodobě ambulantně psychiatricky léčí, bere medikaci, má invalidní důchod a nemůže pracovat. Otec dříve pracoval, ale aby se mohl rodině více věnovat, zaměstnání opustil a pomáhá matce s řízením domácnosti a s péčí o děti. Žijí z invalidního důchodu, dávek a příspěvků. Rodiče vychovávají dvě děti se specifickými potřebami. I přes to všechno jsou ale schopní dětem zajistit dobrou stravu, ošacení, aktivity ke kvalitně strávenému volnému času a dokonce jim spoří.

 

Jaká soud stanovil rodičům výchovná omezení?

Co rodiče nejvíc omezovalo, byla povinnost zajistit v domácnosti třetí plně svéprávnou osobu při onemocnění dětí, a to minimálně na 2 hodiny denně (původně 6 hodin). Rodiče se však již o děti dokáží postarat zcela sami. To potvrdila i pracovnice OSPOD, společně s právníkem Ligy lidských práv a praktickým lékařem dětí. Dále rodiče velmi mrzelo, že nemohou s dětmi trávit dostatek času. Podmínky totiž byly nastaveny tak, že v průběhu školního roku byly obě děti ubytovány na internátu a během letních prázdnin musely být na dětských (alespoň příměstských) táborech. Výjimkou byl pouze jeden týden v červenci a jeden týden v srpnu. Tato dvě výchovná omezení chtěli rodiče zrušit.

Rodiče všechna soudem stanovená omezení řádně plní, snaží se skutečně nic nepodcenit. Spolupracují se všemi zainteresovanými subjekty, se soudem, OSPOD, sociálními službami, školou, pediatrem apod. V počátcích rodičovství potřebovali pomoct s rodičovskými kompetencemi a vedením domácnosti. Zapojili se do různých pomocných programů (sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi s poruchami autistického spektra, nácvik domácích prací apod.). Nyní už vše zvládají sami. Když jsou děti nemocné, konzultují situaci s lékařem, když je potřeba tak i s OSPODem. Na léto dětem zajistí různé tábory a další podnětné aktivity.  

Podstatné u tohoto případu je, že se rodiče aktivně snaží a dělají vše pro to, aby dali svým dětem vše potřebné. Plní také veškeré podmínky, které jim soud nařídil. Čas ale plyne, děti jsou starší a rodiče zkušenější. 

Právník Ligy lidských práv proto pomohl rodičům sepsat návrh na změnu rozhodnutí soudu (původní rozhodnutí bylo už jednou změněno – z původně 6 hodin denně přítomnosti třetí osoby, když byly děti nemocné, na 2 hodiny denně). V nynějším návrhu rodiče požadovali zrušení povinnosti přítomnosti třetí osoby v případě nemoci dětí a povinnost zajistit dětem tábory přes léto tak, aby byly děti s rodiči dva týdny v červenci a dva týdny v srpnu. Pracovnice OSPOD i dětský lékař s tímto návrhem souhlasili. 

Jde o případ dobré praxe jak rodičů, tak OSPOD, který s rodinou skutečně spolupracuje a respektuje právo na rodinný život všech jejích členů a nejlepší zájem nezletilých podle Úmluvy o právech dítěte. 

Zároveň však z případu vyvstává otázka, zda se u rodičů a jejich schopností a dovedností postarat se o své děti měří stejným metrem. U rodičů s postižením / duševním onemocněním, příp. ze sociálně slabších poměrů vnímáme silný tlak na to, aby vše dělali téměř dokonale, nedocházelo k žádným chybám a přešlapům. Každý přitom máme právo chybovat. Liší se však potřeba podpory či pomoci a její forma. O podobném problému psala již Kancelář veřejného ochránce práv. Říká, že z podnětů na nešetrné či nerovné zacházení, které ombudsmanovi často chodí od rodičů s psychosociálním postižením, a v nichž shledá pochybení, bývá patrné předsudečné uvažování a přístup ze strany OSPOD a např. veřejných opatrovníků. To je mimo jiné dáno nedostatkem informací o možnostech podpory a pomoci takovým rodinám.

V souvislosti s prací s rodiči s psychosociálním postižením vydala Liga lidských práv edukační video, které vychází z uspořádaného workshopu pro pomáhající profese. Spustíte ho kliknutím na ikonu pravo ➡️

Soud návrhu, který Liga lidských práv pomohla rodičům sepsat, vyhověl, ale stále v této rodině platí další výchovná omezení. Netvrdíme, že je to nutně špatně, ale kdyby rodiče byli v lepším sociálním postavení, neměli by duševní onemocnění, je možné, že by je společnost považovala za velmi vzorné rodiče. Zmíněná rodina může být pod výrazně větším drobnohledem než jiné rodiny, kde se tyto prvky zranitelnosti neobjevují nebo nejsou tak výrazné.

 

Podpořte Ligu lidských práv, protože nebýt lhostejný/á má smysl!