ESLP vynesl v listopadu 2025 rozsudek ve věci A. R. proti Polsku, který zásadně ovlivňuje vnímání právní jistoty. Soud konstatoval, že Polsko porušilo právo na respektování soukromého života, které každému garantuje možnost činit autonomní rozhodnutí o vlastním těle a rodině bez svévolných zásahů státu. Jádrem sporu nebylo jen samotné zpřísnění interrupční legislativy, ale především procesní chaos a nejistota, do které stát uvrhl ženu v kritické životní situaci.
Diagnóza v právním vakuu
Všechno začalo v roce 2020 u stěžovatelky A. R., která během plánovaného těhotenství obdržela tragickou zprávu, že plod trpí trisomií 18, tedy genetickou poruchou s malou prognózou na přežití známou jako Edwardsův syndrom. Ta byla podle tehdy platného polského práva jednoznačným důvodem pro legální ukončení těhotenství.
V téže době však do osudu stěžovatelky zasáhla politika, kdy se Polsko nacházelo v bezprecedentní situaci. Ústavní soud sice již v říjnu 2020 vynesl rozsudek, jímž takové interrupce (z důvodu ,,poškození plodu”) prohlásil za neústavní, ale k jeho oficiálnímu zveřejnění došlo až na konci ledna následujícího roku. Mezitím vzniklo tříměsíční právní vakuum, v jehož pasti se stěžovatelka ocitla. Chtěla podstoupit interrupci, na kterou měla podle platných zákonů stále právo, ale v zemi vládl chaos. Nemocnice pod vlivem politického tlaku a v obavách z budoucích postihů odmítaly zákrok provést, přestože starý zákon formálně stále platil. V atmosféře nejistoty, strachu lékařů a hrozící uzávěry hranic kvůli pandemii koronaviru nakonec žena, zbavená možnosti legální péče ve své vlasti, musela narychlo vycestovat na kliniku do Nizozemska, kde interrupci podstoupila.
Nelegitimní soudci a princip právní jistoty
ESLP se při posuzování věci nezaměřil na debatu o interrupcích jako takovou, nýbrž na dodržování základních principů právního státu. Aby mohl stát zasáhnout do soukromí jednotlivce, musí tak učinit „v souladu se zákonem“. V tomto případě však Polsko podle ESLP selhalo hned ve dvou rovinách.
Prvním problémem byla samotná legitimita orgánu, který změnu v Polsku spustil. Soud odkázal na své předchozí závěry a konstatoval, že složení polského Ústavního soudu bylo nezákonné. V rozhodujícím senátu totiž zasedali lidé jmenovaní na místa soudců, která již byla legálně obsazena. Protože o omezení práv stěžovatelky rozhodovalo těleso, které neodpovídalo kritériím soudu zřízeného zákonem, nebyla splněna základní podmínka zákonnosti zásahu.
Druhým pilířem rozsudku byla naprostá nepředvídatelnost práva. Soud zdůraznil, že pokud stát mění pravidla v tak citlivé oblasti, musí být jasná a srozumitelná. Tříměsíční prodleva mezi vynesením a zveřejněním rozsudku vytvořila nepřípustné právní vakuum. Stát podle ESLP nesmí přenášet chaos ve svých institucích na bedra občanů, kteří pak v krizových momentech netuší, jaká mají práva a co jim hrozí.
Náhrada za způsobenou újmu
ESLP v rozsudku zdůraznil, že tato procesní anomálie, kdy země několik měsíců otálela se zveřejněním soudního rozhodnutí, přímo zasáhla do práv stěžovatelky. Tato prodleva následně vytvořila stav, kdy nemocnice z důvodu své opatrnosti odmítaly poskytovat péči, na kterou vznikal podle stále platných zákonů nárok.
Soud připomněl, že prvořadou povinností státu je garantovat srozumitelné a stabilní právní prostředí. Stát nesmí dopustit, aby se jednotlivci ocitli v právním vakuu a nesli následky nelegitimních mocenských procesů. Jako kompenzaci za toto selhání přiznal ESLP stěžovatelce náhradu škody ve výši 1 495 EUR, čímž Polsku uložil povinnost uhradit náklady na její cestu, ubytování a provedení zákroku v zahraničí. Vedle toho soud stanovil odškodnění ve výši 15 000 EUR za nemajetkovou újmu, které má stěžovatelce vykompenzovat hluboký stres a úzkost vyvolané dlouhodobou nejistotou, do níž ji stát uvrhl.
Polsko je nyní povinno tyto částky vyplatit do tří měsíců od nabytí právní moci rozsudku, jinak mu hrozí úroky z prodlení (stanovené Evropskou centrální bankou navýšené o tři procentní body). Přestože oficiální vyjádření polských představitelů zatím chybí, finanční kompenzace jsou pro členské státy Rady Evropy právně závazné a v individuálních případech bývají standardně vypláceny, což dává stěžovatelce reálnou naději, že své prostředky skutečně obdrží.
Rozhodnutí ve věci A. R. však přesahuje hranice Polska a potvrzuje univerzální význam právní jistoty pro každého jednotlivce. Jasně stvrzuje, že ochrana lidské důstojnosti v demokratické společnosti vyžaduje srozumitelné prostředí, v němž občané nenesou následky selhání státních institucí nebo nepředvídatelných změn pravidel. Tento verdikt je tak zásadním příspěvkem k ochraně základních práv před systémovou nejistotou a svévolí moci.
Markéta Křenková, studentka právnické fakulty MUNI a dobrovolnice Ligy lidských práv