Nejvyšší soud dal šanci na odškodnění chlapci, který ochrnul po povinném očkování

Dnes už 6letý Honzík, kterému ochrnula polovina tváře po povinném očkování v kojeneckém věku, má díky Nejvyššímu soudu šanci na spravedlivou náhradu újmy. Nejvyšší soud odmítl argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, že v českém právním řádu chybí úprava odpovědnosti státu za újmu způsobenou povinným očkováním. Rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Chlapec byl očkován druhou dávkou hexavakcíny a újma mu vznikla v roce 2015. Jenže ještě předtím byl přijat nový občanský zákoník, který z toho starého již nepřevzal objektivní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za újmu způsobenou očkováním. Vzniklo tak právní vakuum, během kterého žádný subjekt nebyl výslovně za újmu odpovědný až do roku 2020, kdy byl přijat zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Zároveň ale od roku 2001 je součástí ústavního pořádku Úmluva o biomedicíně, která zakotvuje právo každého, kdo utrpí újmu způsobenou zákrokem, na spravedlivou náhradu škody.

Nejvyšší soud ve složení soudců Roberta Waltra, Martiny Vršanské a Petra Vojtka v rozsudku uvedl: „Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma do 31. 12. 2013 a poté od 8. 4. 2020, náhrady újmy na zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda a na základě čeho lze dovodit odpovědnost žalované za újmu způsobenou povinným očkováním od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020.“

Odpovědnost státu pak Nejvyšší soud dovodil právě z Úmluvy o biomedicíně a z výkladu překlenujícího mezeru v zákoně, a to tak, že se na případ Honzíka použije zákon o odpovědnosti státu účinný od roku 2020.

Případ se tak vrací zpět k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který se bude zabývat důvodností uplatněného nároku dle později přijatého odškodňovacího zákona. Nezletilý Honzík ale zatím rozhodně nemá vyhráno, a to ze dvou důvodů:

  • Ministerstvo zdravotnictví i navzdory stanovisku ošetřujících lékařů nezletilého popírá souvislost újmy s očkováním a
  • zákon také drasticky omezuje případy, které mají být odškodněny, o čemž jsme informovali zde.

Zdravotní újma nezletilého Honzíka je trvalá, ochrnutí poloviny tváře mu zabraňuje dovírat oko, které se tak musí několikrát denně vykapávat a je náchylné na infekce. Dále má chlapec potíže při jídle a při vyslovování.

Za to, že osoby poškozené povinným očkováním v letech 2014-2020 byly až do dnešního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučeny z nároku odškodnění, je odpovědný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který byl v čele ministerstva od konce roku 2017 do září 2020. Z důvodové zprávy k zákonu vyplývá, že o tomto lidskoprávním deficitu zákona ministerstvo vědělo, přesto ho ignorovalo.

Popis celého případu naleznete zde.

Více informací poskytne: Zuzana Candigliota@llp.cz

Chlapce, který ochrnul po povinném očkování, stát odmítá odškodnit

Chlapeček byl zcela zdravý, když byl ve věku 4 měsíců očkován druhou dávkou hexavakcíny. Na druhý den si jeho matka všimla nepatrného nedovírání očička, po týdnu mu ochrnula celá polovina tvářičky. Vzhledem k tomu, že podle odborných lékařů jde o důsledek očkování, rodiče chtějí pro svého synka spravedlivou kompenzaci trvalých následků, ale také kompenzaci za vynaložené náklady související s dosavadní léčbou.

„Podle starého občanského zákoníku nesl odpovědnost za nežádoucí účinky očkování lékař, i když při aplikaci vakcíny nepochybil. Nový občanský zákoník tuto tzv. objektivní odpovědnost zrušil, ale zároveň nebyla výslovně přenesena na stát, čímž vznikla nepřijatelná situace, že se k odpovědnosti nehlásí nikdo. Domníváme se, že odpovědnost státu vyplývá z obecných právních ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti, z práva na ochranu zdraví i z mezinárodních úmluv. Stát očkování nařizuje jako povinné bez možnosti volby, tak také musí nést odpovědnost za jím způsobené negativní důsledky,“ uvádí k případu advokátka Zuzana Candigliota, která rodinu zastupuje.

Ústavní soud už od roku 2015 volal po tom, aby byl v Česku přijat zákon o odpovědnosti státu za újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním. Návrh zákona předložila vláda až na jaře 2019. Zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, byl přijat o rok později na jaře 2020, ovšem v problematickém znění. S ohledem na dobu účinnosti tohoto zákona se možnost odškodnění na Honzíka nevztahovala.

Ministerstvo nejprve prosadilo výklad, že stát odpovědnost nenese

Přesně tím Ministerstvo zdravotnictví ve sporu argumentovalo – že se na případ nový odškodňovací zákon nevztahuje a že odpovědnost nelze dovodit ani z jiných právních předpisů. V reakci na to jsme soudu předložili odborný článek Spravedlivá náhrada újmy způsobené veřejným očkováním, který dovozuje odpovědnost státu v těchto případech.

Kromě toho ministerstvo popíralo i příčinnou souvislost mezi obrnou lícního nervu a aplikací hexavakcíny. Na podporu tohoto tvrzení předložilo vyjádření Romana Prymuly za Českou vakcinologickou společnost ČLS JEP, ve kterém bylo uvedeno, že příčinná souvislost je „naprosto nepravděpodobná a prakticky ji můžeme téměř vyloučit“. Za nezletilého jsme předložili odborné vyjádření zpracované jeho ambulantním neurologem , který za vysoce pravděpodobnou příčinu újmy na zdraví nezletilého shledává očkování hexavakcínou z důvodu nejen časové souvislosti, ale i vyloučení jiných příčin. Neurolog také vyvrátil závěry České vakcinologické společnosti zahraničním odborným článkem, který obrnu lícního nervu uvádí jako vzácnou komplikaci u očkování proti hepatitidě B, což je složka hexavakcíny.

Soudkyně Jana Hercíková žalobu nezletilého zamítla s tím, že neexistuje právní úprava, která by vymezovala odpovědnost státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním a že není úkolem soudem vyplňovat legislativní mezeru. Její rozsudek potvrdil odvolací soud. Rodiče ještě zkusili poslat osobní dopis tehdejšímu ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi a požádali ho o schůzku a vyslechnutí, přezkoumání jejich žádosti o odškodnění nezletilého a o iniciování změny zákona. Ten jim ve své odpovědi pouze formálně vyjádřil soucit, ale schůzku i přezkum žádosti odmítl a změnu zákona také.

Až Nejvyšší soud dovodil odpovědnost státu

Až Nejvyšší soud tyto rozsudky zrušil jako odporující Úmluvě o biomedicíně a legislativní mezeru překlenul výkladem, že je třeba na případ chlapce aplikovat nový odškodňovací zákon. S interpretací práva ve prospěch osob poškozených očkováním na zdraví však nesouhlasilo ministerstvo a podalo proti rozsudku Nejvyššího soudu dovolání, ve kterém absurdně argumentovalo porušením ústavně zaručeného práva státu (!) na spravedlivý proces a vlastnit majetek. Ústavní stížnost byla obratem odmítnuta a věc se tak vrátila k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který bude provádět dokazování.

Za nemravným a nelidským postojem ministerstva, že ve prospěch poškozených očkováním nesmí být použit nový odškodňovací zákon, a jeho agresivním prosazováním včetně ústavní stížnosti stojí úřední osoby Jan Bačina (v pozici ředitele právního odboru) a Denisa Kopková (v pozici zástupce ředitele právního odboru). Je nepochopitelné, že podle nich by odškodnění chlapce porušilo ústavně zaručená práva ministerstva, resp. státu, ale zásah do ústavně zaručených práv chlapce nevnímají. Z pohledu Ligy lidských práv je ostudou, že ministerstvo nehledá spravedlivé řešení, ale prosazuje výklad, který je zjevně, slovy občanského zákoníku, v rozporu s dobrými mravy a urážející obyčejné lidské cítění.

 

Podniknuté kroky

  • červen 2016 – Rodiče chlapce požádali stát o náhradu újmy a zdraví ve výši 2 miliony korun.
  • prosinec 2016 – Ministerstvo zdravotnictví žádost o mimosoudní vyrovnání odmítlo.
  • březen 2017 – Rodiče chlapce podali s pomocí Ligy lidských práv žalobu o náhradu újmy na zdraví.
  • listopad 2017Vyjádření Ministerstva zdravotnictví k žalobě.
  • březen 2018 – Liga lidských práv předložila soudu odborný článek prof. JUDr. Ivo Telce, CSc. „Spravedlivá náhrada újmy způsobené veřejným očkováním“.
  • duben 2019 – Obvodní soud pro Prahu 2 (soudkyně Jana Hercíková) žalobu zamítl s odůvodněním, že neexistuje právní úprava, která by vymezovala odpovědnost státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním.
  • září 2019 – Rodiče chlapce podali s pomocí Ligy lidských práv odvolání k Městskému soudu v Praze.
  • únor 2020 – Městský soud v Praze (soudci Vladimír Fučík, Eliška Mrázková a Pavel Vlach) potvrdil rozsudek Obvodního soudu a našemu klientovi pouze zrušil povinnost uhradit protistraně náklady řízení.
  • červen 2020 – Za nezletilého bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu.
  • srpen 2021 – Nejvyšší soud (soudci Robert Walter, Martina Vršinská a Petr Vojtek) svým rozsudkem oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení
  • prosinec 2021 – Ministerstvo zdravotnictví podalo proti rozsudku Nejvyššího soudu ústavní stížnost, která byla obratem odmítnuta.
  • leden 2022 – Případ převzal jiný soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Ivo Krýsa, který se nejprve dotázal na možnost nového mimosoudního posouzení nároku a přerušení řízení, což bylo oběma stranami odmítnuto. Následně zadal zpracování znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

Tiskové zprávy k případu a mediální ohlasy

Právní pomoc Honzikovi můžete podpořit v kampani Ligy lidských práv

+function(w, d, s, u, a, b) { w['DarujmeObject'] = u; w[u] = w[u] || function () { (w[u].q = w[u].q || []).push(arguments) }; a = d.createElement(s); b = d.getElementsByTagName(s)[0]; a.async = 1; a.src = "https:\/\/www.darujme.cz\/assets\/scripts\/widget.js"; b.parentNode.insertBefore(a, b); }(window, document, 'script', 'Darujme'); Darujme(1, "7utinub7nlz06jg0", 'render', "https:\/\/www.darujme.cz\/widget?token=7utinub7nlz06jg0", "270px");

Případ brněnské záchranky po osmi letech končí

Nejvyšší soud odmítl dovolání lékařů ve známé kauze „brněnské záchranky“. Byla tak potvrzena omluva a finanční odškodnění pro rodičku a jejího syna za zásah do jejich práv v souvislosti s nedobrovolným převozem do nemocnice po domácím porodu. Neúspěšná Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje ještě může podat ústavní stížnost.

Spor byl o tom, zda může lékař záchranné služby přinutit rodičku za asistence policie k převozu novorozence narozeného doma za situace, kdy dítě nemá žádné známky poruchy zdraví a rodiče si přejí s dítětem zůstat doma a vyhledat další zdravotní péči později. „Neoprávněnost zásahu do osobnostních práv podle Nejvyššího soudu nemůže být vyloučena tím, že původce neoprávněného zásahu jednal v dobré víře a že lékař byl přesvědčen, že převoz nezletilého na neonatologické oddělení je v jeho nejlepším zájmu,“ okomentovala rozhodnutí soudu právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.

Rozhodnutí soudů v tomto případu vyvrací několik zažitých mýtů, ty nejzajímavější jsme vypsali níže:

Negativní revers

V případě, že rodiče odmítají za dítě navrhovanou péči, která není nezbytně nutná k záchraně života a zdraví, použije se negativní revers (písemné odmítnutí péče), což je nástroj k zajištění právní ochrany poskytovatele zdravotních služeb před případnou odpovědností za následky neposkytnutí péče. (Krajský soud v Brně)

  • Není tedy pravda, že v případě nezletilých nelze negativní revers použít, jak se traduje mezi zdravotníky.
  • Není ani pravdou další tradovaná pověra, že platnost negativního reversu může být snadno zpochybněna. Soud výslovně uvedl, že mu není znám jediný případ úspěšného zpochybnění negativního reversu, ale ani případ zpochybnění negativního reversu v soudním řízení vůbec.

Odpovědnost rodičů za dítě, presumpce shodného zájmu rodičů a dítěte

Z hodnotového hlediska by v daném případě bylo principiálně zcela nesprávné stavět proti sobě zájmy matky a jejího novorozeného dítěte. Prvotní a nejsilnější odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte nesou jeho rodiče. Je právem rodičů rozhodnout o léčbě, a tedy i hospitalizaci svého dítěte. (Krajský soud v Brně)

  • Není tedy pravda, že za dítě a péči o něj nesou odpovědnost zdravotníci, což velice často tvrdí rodičům v nemocnicích, aby mohli rozhodovat o všech aspektech péče o dítě namísto rodičů (např. včetně dokrmování, preventivní péče)

Skutečné a bezprostřední ohrožení

K zásahům činěným v zájmu dítěte proti vůli matky při porodu a poporodní péče je nezbytné skutečné a bezprostřední ohrožení života a zdraví nenarozeného dítěte, toto ohrožení musí být skutečně prokázáno a pro tak extrémní zásah, jako je převoz dítěte do nemocnice za asistence policie, nestačí „obecná hrozba“ (Krajský soud v Brně, dále v jiných případech nález Ústavního soudu I. ÚS 1565/14, rozsudek Evr. soudu pro lidská práva ve věci Hanzelkovi proti České republice, č. stížnosti 43643/10)

  • Není tedy pravda, že lékař může svévolně tvrdit, že dítě je ohroženo, a mocensky si vynucovat postup, s kterým rodiče nesouhlasí

Nadměrná a zbytečná péče jako zásah do osobnostních práv

Nadměrná a zbytečná péče nemusí být postupem non lege artis, ale na druhé straně může jít o neoprávněný zásah do osobnostních práv pacienta, konkrétně neoprávněný zásah do soukromí. (Vrchní soud v Olomouci)

  • Není tedy pravda, že zákrok, který je podle názoru lékařů „lege artis“, nemůže zasahovat do osobnostních práv pacienta

Popis případu a rozhodnutí soudů naleznete zde.

 

Bližší informace poskytne:

Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
tel. 607 005 043
e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz

Mohou státy omezovat občany s duševním onemocněním v jejich volebním právu?

Nejnovějším příspěvkem do diskuze je nedávné vyjádření komisařky Rady Evropy pro lidská práva, podle které je praxe omezování volebního práva u lidí s postižením diskriminační, ničím nepodložená a v rozporu s Úmluvou OSN o právech lidí se zdravotním postiženm. Klíčové v této otázce bude ale až závazné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se v aktuálně projednávaném případu vyjádří k tomu, zda je tento postup v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Český Nejvyšší soud nedávno možnost soudů omezit svéprávnost v oblasti volebního práva potvrdil. Liga lidských práv zastává názor opačný a věříme, že se Štrasburský soud postaví za volební právo pro všechny lidi bez diskriminace.

Evropský soud pro lidská práva bude rozhodovat případ (stížnost č. 43564/17), v němž se vyjádří k otázce, zda je v souladu s Úmluvou (Článek 3 Dodatkového protokolu) omezení člověka s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením ve výkonu volebního práva.

V České republice stejně jako v mnoha dalších Evropských státech může být člověk s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením zbaven volebního práva. V nedávné době toto diskriminační jednání vůči osobám s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, potvrdil Nejvyšší soud ČR. Státy tento svůj postup odůvodňují jednak tím, že je potřeba chránit volební proces, kterého se mohou účastnit jen lidé, kteří mu rozumí a dále ochranou osob, které by z důvodu své neznalosti mohly být zneužity a nuceny hlasovat podle vůle někoho jiného.

Souhlasíme s komisařkou Rady Evropy, že tyto argumenty jsou zcestné a v rozporu se závazky, které státům vyplývají z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Pokud bychom připustili argument, že hlasovat může jen ten, kdo plně rozumí volebnímu procesu, tak bychom s čistým svědomím již nikdy nemohli jít k volbám, pokud bychom předem nenastudovali volební programy všech stran, vzájemně je neporovnali a neprověřili si všechny kandidáty. Argumentace, že volit může jen ten, kdo volbám dostatečně rozumí může nakonec vést k tomu, že zjistíme že sami nejsme dost moudří na to, abychom volili. Volební kampaně navíc už dávno nemíří na rozum ale na emoce a racionálního voliče potkáme spíše ve science-fiction než u volební urny.

K druhému argumentu, týkajícímu se obav z manipulace osobami s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, doložila komisařka Rady Evropy výzkumy. Z nich vyplývá, že osoby s duševním onemocněním ve státech (např. Rakousko), kde je jim to umožněno, hlasují v průměru naprosto shodně jako zbytek populace a nejsou tak jako skupina o nic víc ovlivněni např. k volbě populistických stran. Státům naopak (z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením) vyplývá povinnost vytvořit pro tuto skupinu dostupné prostředky pro to, aby se mohly voleb účastnit.

Omezení osob s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením je tak podle nás neodůvodněné. Toto zbytečné omezení znemožňuje lidem získat pocit, že mohou ovlivnit dění kolem sebe, a prosazovat zájmy, které jsou spojeny s jejich potřebami a přáními.

Volební právo pro všechny

Otevřený dopis nevládních organizací k přijímanému stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR

Vážené soudkyně a soudci,

v příštích dnech budete rozhodovat o tom, jestli nadále mohou obecné soudy omezovat v rámci řízení svéprávnosti i výkon aktivního volebního práva při volbách do Poslanecké sněmovny, do Senátu, do krajských zastupitelstev a obecní samosprávy, při volbě prezidenta a práva hlasovat v obecním a krajském referendu (dále jen „volební právo“). My, níže podepsané organizace zabývající se právy lidí s mentálním a psychosociálním postižením, vítáme, že se Nejvyšší soud rozhodl podstoupit kroky k sjednocení judikatury v této oblasti pomocí vydání závazného stanoviska.

Zároveň bychom chtěli poukázat na několik dimenzí této problematiky, které by neměly být opomenuty v další diskuzi, proto si naše postřehy dovolujeme zaslat tímto otevřeným dopisem. Chtěli bychom také Nejvyšší soud upozornit na to, že otázka omezování svéprávnosti v oblasti voleb není specifická pro Českou republiku, ale řeší se ve velké většině evropských zemí, zejména v zemích bývalého východního bloku, jakož i na mezinárodní úrovni. Věříme, že přijaté stanovisko bude v souladu s nejnovějším vývojem v oblasti mezinárodního práva a tedy že nebude nadále umožňovat arbitrární zásahy do základních lidských práv lidí se zdravotním postižením.

 

1. Volební právo pro všechny jako základ demokratického zřízení

V České republice je v současné době více než 30 tisíc lidí omezených ve svéprávnosti, ale zdaleka ne všichni jsou omezeni také ve sféře aktivního volebního práva. Tato problematika se tedy týká poměrně malé skupiny lidí. Uznání práva volit je ale důležitým momentem nejenom pro všechny lidi omezené ve svéprávnosti, ale i pro demokracii jako takovou.

I v moderních demokraciích byly historicky různé skupiny osob vylučovány z práva participovat na veřejném a politickém životě. Ať už se jednalo o ženy, kterým bylo plné volební právo v Československu přiznáno až v ústavě z r. 1920, nebo třeba Afroameričany, kteří mohou v USA volit až od roku 1965, vždy bylo omezení volebního práva odůvodňováno neschopností těchto skupin porozumět volbám, nebo snahou o ochranu volebního procesu. Skutečným důsledkem těchto omezení však bylo to pouze to, že se tito lidé stali pro politiky neviditelnými a bylI považováni za občany druhé kategorie.

Lidé se zdravotním postižením jsou poslední skupinou, u kterých je účast na volebním procesu problematizována. Přitom vývoj na poli lidských práv mluví jasně – pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, musíme umožnit jeho výkon opravdu všem dospělým lidem. Završením snahy lidí se zdravotním postižením o uznání jejich lidských práv na rovnoprávném základě s ostatními bylo přijetí Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, která netoleruje žádné výjimky z aktivního nebo pasivního volebního práva odůvodněné druhem či stupněm postižení, nebo mírou potřebné podpory. Třešničkou na dortu pak bylo přijetí nominanta Austrálie a člověka s mentálním postižením, Roberta Martina, za člena Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Tedy orgánu, který závazně interpretuje danou Úmluvu. [1]

 

2. Volební právo a Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

V roce 2009 ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením také Česká republika, tato pak byla vyhlášena ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 10/2010 Sb. m. s. Tento nejnovější lidskoprávní dokument přinesl změnu paradigmatu ohledně práv lidí se zdravotním postižením a zavázal státy mj. aby opustily staré koncepty způsobilosti, či svéprávnosti a systémy tzv. náhradního rozhodování a nahradily je modely podporovaného rozhodování, ve kterých je respektována jedinečnost a autonomie každého člověka. Úmluva se v článku 29 také postavila proti omezování práva podílet na veřejném a politickém životě z důvodu existence zdravotního postižení. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením následně potvrdil, že i omezení výkonu volebního práva v rámci řízení o svéprávnosti je v rozporu s tímto článkem:

Výbor také odkazuje na článek 12 odst. 2 Úmluvy, podle kterého členské státy musí uznat a chránit svéprávnost lidí s postižením ‚na rovnoprávném základě s ostatními,‘ včetně oblasti politického života, která zahrnuje i právo volit. Podle článku 12 odst. 3 Úmluvy mají členské státy pozitivní závazek činit všechny nezbytné kroky k tomu, aby umožnily lidem s postižením faktický výkon jejich právní způsobilosti. Z toho podle názoru Výboru vyplývá, že zbavením stěžovatelů volebního práva, založeném na domnělém či skutečném mentálním postižením, stát porušil své povinnosti dle článku 29 ve spojením s článkem 12 Úmluvy.

Protože už samotné posuzování způsobilosti jednotlivců je ve své podstatě diskriminační, podle názoru Výboru [omezení volebního práva] nemůže být považováno za legitimní. Zrovna tak není proporcionální k účelu, kterým je zachování integrity politického systému členského státu. Výbor opakuje, že na základě článku 29 Úmluvy je každý členský stát povinen přizpůsobit volební systémy tak, aby byly ‚vhodné, přístupné a lehce srozumitelné a použitelné‘ a tam kde je to potřeba, aby umožnili lidem s postižením podporu u voleb. Takovým způsobem stát zajistí, že lidé s mentálním postižením odevzdají stejně jako všichni ostatní kompetentní hlas, a zároveň nezasáhne do tajnosti voleb.[2]

 

3. Volební právo a Rada Evropy

Dne 19. prosince 2011 vydala tzv. Benátská komise (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavněprávního charakteru) Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách. V tomto revidovaném stanovisku se Benátská komise jednoznačně postavila na stranu volebního práva pro všechny:

Všeobecné hlasovací právo je základním principem evropského volebního dědictví [a] lidé se zdravotním postižením nesmí být v tomto ohledu diskriminováni, jak vyplývá z článku 29 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.[3]

K výkonu volebního práva u lidí s postižením se vyjádřil i Výbor ministrů Rady Evropy, kdy ve svém stanovisku uvedl:

Členské státy musí zajistit, že legislativa neobsahuje žádná ustanovení, která zbavují lidi s postižením práva volit nebo být volen.

Všichni lidé s postižením, ať mají fyzické, smyslové nebo mentální postižení, duševní onemocnění, či trpí chronickou nemocí, mají právo volit na stejném základě jako ostatní občané, a neměli by být zbaveni tohoto práva žádným zákonem upravující otázky svéprávnosti, rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu či jiným opatřením odkazujícím na existenci postižení, kognitivní funkce či domnělé schopnosti.

Státy by měly zajistit, že diskriminace na základě zdravotního postižení je zakázána ve všech oblastech politického a veřejného života, ať už jde o možnost volit a být volen, o výkon mandátu, o možnost být aktivní v politických stranách nebo nevládních organizacích, či o výkon veřejné funkce.[4]

Podobně, Komisař Rady Evropy pro lidská práva ve svém vyjádření ze dne 22. března 2011 potvrdil, že stanovení výjimek ze všeobecného volebního práva je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením:

Princip všeobecného volebního práva není aplikován univerzálně. Lidem s psychosociálním a mentálním postižením je volební právo odepíráno, nejčastěji jako důsledek zbavení nebo omezení svéprávnosti.

Ve skutečnosti Úmluva nespecifikuje žádné výjimky z práv, které obsahuje. Naopak, říká, že státní orgány musí uznat právo lidí s postižením na právní způsobilost ve všech oblastech života na rovnoprávném základě s ostatními.

Ústředním cílem Úmluvy je propagovat, chránit a zajistit plné a rovné užívání všech lidských práv pro lidi se zdravotním postižením. Tato úprava nedává prostor k existenci žádného procesu, v průběhu kterého by soudy nebo lékaři mohli posuzovat schopnost volit a rozhodovat o tom, jestli idem volit umožní nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že netestujeme schopnosti ostatních lidí bez postižení, takový přístup je zjevnou diskriminací.[5]

 

4. Praxe posuzování způsobilosti volit v ČR

V souvislosti s posuzováním „volební způsobilosti“ také vyslovujeme obavu, že současný systém znaleckých posudků dává široký prostor k arbitrárním a nepřezkoumatelným rozhodnutím. V současné době neexistuje v Česku ani v zahraničí jednotná vědecky uznaná metoda pro posouzení schopnosti odevzdat hlas ve volbách. V praxi jsme se setkali s tím, že znalci si vytvořili názor ohledně schopnosti volit na základě toho, jestli člověk správně odpověděl na otázku „Kdo je v současné době prezidentem?“ nebo „Jaké politické strany znáte?“. Jiný znalec dokonce uznal, že pokud se člověk může fyzicky dostavit do volební místnosti, je výkonu volebního práva schopen. Politická volba je přitom velice individuálním a osobním rozhodnutím a lze si jen těžko představit, že by mohly existovat objektivní kritéria pro posouzení schopnosti takové rozhodnutí učinit. Navíc, jak byl řečeno výše, u žádné jiné skupiny obyvatel není zkoumána schopnost zvolit si svého kandidáta nebo politickou stranu. Systém, který zpochybňuje schopnost volit jen u lidí se zdravotním postižením, když u ostatních lidí je toto právo zaručeno bez výjimky, je zjevně diskriminační a v dnešní společnosti nepřípustný. Takový závěr nakonec vyplývá i z mezinárodních dokumentů, které jsou popsány výše. Naopak, jak vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, stát musí vynaložit patřičné úsilí, aby byly volby přístupné pro všechny, a to zejména přizpůsobením volebního procesu a zajištěním podpory těm, kteří ji potřebují.

 

5. Omezení výkonu volebního práva z pohledu Občanského zákoníku

Podle ustanovení §55 odst. 2 Občanského zákoníku lze omezit svéprávnost člověka jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Míru rizika pro práva člověka je tedy potřeba posuzovat u každé z oblastí, ve kterých je člověk omezován. Přitom, lze si jen těžko představit, jakým způsobem by měl soud posuzovat újmu hrozící člověku z toho, že odevzdá svůj volební hlas. Pokud je omezení volebního práva u lidí se zdravotním postižením vedeno s cílem ochránit veřejnost, či volební systém, takové opatření nikdy nebude v souladu se zněním a účelem Občanského zákoníku.

Na okraj uvádíme, že ve společnosti je zakořeněný předsudek, že lidé s mentálním či psychosociálním postižením jsou více „manipulovatelní“ a že u jiných lidí podobná manipulace s hlasy nehrozí. Takové tvrzení nemá žádný empirický základ. Z výzkumů naopak, vyplývá, že informace podané přístupnou formou nebo blízkou osobou můžou zvýšit míru porozumění této informaci. [6]

Nakonec všechny předvolební kampaně jsou založeny na přesvědčování a lze jen těžko rozlišit, které z odevzdaných hlasů jsou ve skutečnosti „racionální.“ Z tohoto důvodu musí stát nastavit takové podmínky, aby docházelo ke zneužití volebního procesu co nejméně, ale bez toho, aby zasahoval do práva jednotlivců svoji volbu učinit. Vzhledem k tomu, že v současné době je na svéprávnosti v oblasti volebního práva omezeno řádově pouze několik tisíc lidí, je zjevné, že i kdyby se všechny tyto osoby rozhodly volit, nezpůsobilo by to vzhledem k mnohamiliónovému elektorátu v Česku zásadní změnu.

 

Podepsané organizace:

Liga lidských práv, www.llp.cz

Quip, z.ú., www.kvalitavpraxi.cz

Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, www.spmpcr.cz

Inventura, www.inventura.org

Mental Disability Advocacy Centre, www.mdac.info

SKOK do života, www.skokdozivota.cz

 

[1] Více viz v tiskové zprávě organizace Quip: http://www.kvalitavpraxi.cz/aktuality/ochrana-prav/velky-krok-prvni-clovek-s-potizemi-v-uceni-zvolen-clenem-vyboru-osn

[2] Rozhodnutí Výboru OSN o právech osob se zdravotním postižením Zsolt Bujdosó a ostatní proti Maďarsku ze dne 16. 10. 2013, č. CRPD/C/10/D/2011, odst. 9.5 – 9.6. Dokument je dostupný na adrese: http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/CRPD/Jurisprudence/CRPD-C-10-D-4-2011_en.doc

[3] Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách, CDL-AD(2011)045. Dokument je dostupný na adrese: http://www.venice.coe.int/docs/2011/CDL-AD(2011)045-e.pdf

[4] Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, 16.11.2011, č. CM/Rec(2011)14. Dokument je dostupný na adrese: https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectId=09000016805cbe4e

[5] Komentář Komisaře Rady Evropy pro lidská práva „Lidem se zdravotním postižením nesmí být odepíráno právo volit,“ 2011. Dokument je dostupný na adrese: http://www.coe.int/en/web/commissioner/-/persons-with-disabilities-must-not-be-denied-the-right-to-vote?inheritRedirect=true

[6] Wong, J.G. Improvement of decision making abilities. Psychological Medicine, 30, str. 295-300.