Předtím, než se pustíme do výkladu zákonných ustanovení, je třeba zmínit, že Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo dne 16. 3. 2020 opatření obecné povahy, kterým nařídilo poskytovatelům zdravotních služeb akutní lůžkové péče, aby omezili provádění plánovaných zdravotních výkonů na míru nezbytně nutnou. V ostatních případech se však poskytovatelé musí dál řídit zákonem. Jen pro vysvětlení – poskytovatel může být jak fyzická, tak i právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb, takže poskytovatel je jak samostatný praktický lékař, tak i nemocnice.

Může poskytovatel přerušit poskytování zdravotních služeb?

Pod pojmem „přerušení“ zákon o zdravotních službách (§ 26/1 ZZS) rozumí neposkytování zdravotních služeb nepřetržitě po dobu delší než 1 měsíc, nejdéle na dobu 1 roku. Přerušit poskytování zdravotních služeb může každý poskytovatel bez uvedení důvodu, má ale povinnost to oznámit nejpozději 60 dnů předem krajskému úřadu a zdravotním pojišťovám, s kterými má smlouvu, a také informaci zpřístupnit pacientům. Tato lhůta však nemusí být dodržena, pokud důvod přerušení neumožnil včasné oznámení, v takovém případě musí poskytovatel oznámení učinit bez zbytečného odkladu. V případě, že se např. ambulantní lékař rozhodl přerušit poskytování zdravotních služeb z důvodu ohrožení koronavirem a nedostatku ochranných pomůcek, může tak učinit i bez dodržení uvedené lhůty.

Pokud tedy váš registrující lékař přerušil poskytování zdravotních služeb a váš zdravotní stav vyžaduje zdravotní péči, máte možnost:

• zvolit si jiného poskytovatele ( 11/1b zákona o veřejném zdravotním pojištění – ZVZP), nebo
• požádat svou zdravotní pojišťovnu o zajištění místně a časově dostupného poskytovatele hrazených služeb ( 40/7 ZVZP).

Váš původní lékař, který činnost přerušil, je povinen předat jinému poskytovateli kopii vaší zdravotnické dokumentace nebo výpis z ní za účelem zajištění návaznosti zdravotních služeb (§ 26/3 ZZS). Také je povinen zpřístupnit pacientům informaci o poskytnutí neodkladné péče jiným poskytovatelem v rámci jeho ordinační doby (§ 45/2e ZZS).

Může mě poskytovatel odmítnout přijmout do péče?

Poskytování zdravotních služeb je v ČR založeno na tom, že si pacient může svobodně zvolit poskytovatele zdravotních služeb, přičemž výjimky stanoví jen zákon. Ty jsou odůvodněny hlavně tím, aby nedošlo k přetížení jednoho poskytovatele a snížení kvality zdravotních služeb.

Zákon stanoví 4 důvody, pro které může poskytovat odmítnout přijmout pacienta do péče:

• Překročení únosného pracovního zatížení, v jehož důsledku by mohlo dojít ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti poskytovaných zdravotních služeb již přijatým pacientům, tzn. že poskytovatel má již plnou kapacitu.
• Provozní důvody, nedostatečné personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení – v souvislosti s koronavirem to může být např. nedostatek ochranných pomůcek, který je odůvodněně vyhodnocen jako překážka v poskytování péče dalším pacientům.
• V případě praktických lékařů vzdálenost místa pobytu pacienta, která by neumožňovala výkon návštěvní služby.
• Poskytovatel nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta.

Poskytovatel však nesmí pacienta odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud je třeba mu poskytnout neodkladnou péči, jde-li o porod nebo o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem (§ 48/3 ZZS, § 5/1a ZZS).

Důvody odmítnutí přijetí pacienta do péče posuzuje poskytovatel, který je povinen o tom pacientovi vydat písemnou zprávu s uvedením důvodu odmítnutí (§ 48/5 ZZS).

Může mi poskytovatel, který mě má již v péči, odmítnout poskytnout zdravotní služby?

Zde může jít o odmítnutí či odložení jednorázového ošetření, stejně jako o úplné vyloučení pacienta z péče (ukončení péče). Tímto odmítnutím může být ohrožena místní a časová dostupnost zdravotní péče.

Odmítnutí jednorázového ošetření

U jednorázového ošetření se z logiky věci uplatní kapacitní a provozní důvody stejně jako u předchozí otázky, a to s výjimkou neodkladné a jiné výše uvedené nezbytné péče.

V případě odložení ošetření je potřeba vycházet z nařízení vlády o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb, podle kterého se plánovaná péče (jiná než neodkladná a akutní péče) poskytuje „ve lhůtě, která je lékařsky odůvodnitelná a vychází z objektivního lékařského posouzení současného zdravotního stavu pojištěnce, anamnézy a pravděpodobného průběhu jeho nemoci, bolestivosti nebo povahy jeho onemocnění“. Tuto lhůtu stanoví při sestavení individuálního léčebného postupu ošetřující zdravotnický pracovník, který tuto péči indikoval, přičemž lhůta nesmí překročit lhůtu stanovenou pro tuto plánovanou hrazenou péči v příloze č. 2 k tomuto nařízení.

Kromě toho zákon o zdravotních službách (§ 50) dává zdravotnickému pracovníkovi (nejčastěji je to zaměstnanec poskytovatele, ale též zdravotnický pracovník přímo jako poskytovatel) právo neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. Dále může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. O této skutečnosti je povinen ihned informovat poskytovatele, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele, který mu zdravotní služby poskytne, pokud pacient zajištění jiného poskytovatele neodmítne (záznam o odmítnutí je součástí zdravotnické dokumentace). Zdravotnický pracovník nemůže odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z důvodu svědomí a náboženského vyznání, pokud by tím došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem.

Úplné vyloučení z péče

Poskytovatel může zcela ukončit péči o pacienta pouze ze zákonem stanovených důvodů. Přitom současně platí, že ukončením péče nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta a také nelze ukončit péči o pacienta v případě neodkladné a jiné výše uvedené nezbytné péče (§ 48/2 a 3 ZZS).

Jde o tyto zákonné důvody:

• Poskytovatel prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele – tento důvod tedy nelze uplatnit bez souhlasu pacienta.
• Pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb, což znamená, že Váš zdravotní stav již nevyžaduje další zdravotní péči tohoto poskytovatele. Tento důvod se neuplatní, pokud jde o registrujícího poskytovatele v primární ambulantní péči (praktický lékař, zubní lékař, gynekolog).
• Pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb.
• Pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený individuální léčebný postup, pokud s poskytnutím zdravotních služeb vyslovil souhlas, nebo se neřídí vnitřním řádem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem.
• Pacient přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb, kromě případu, kdy neposkytování součinnosti souvisí se zdravotním stavem pacienta.

Stejně jako u odmítnutí přijetí do péče platí to, že důvody ukončení péče posuzuje poskytovatel, který je povinen o tom pacientovi vydat písemnou zprávu s uvedením důvodu ukončení (§ 48/5 ZZS).

Jaké má zdravotník/poskytovatel práva a povinnosti v souvislosti s koronavirem?

Zdravotník má právo na informaci od pacienta, že je pacient nosičem infekční nemoci dle zákona o ochraně veřejného zdraví, a o dalších závažných skutečnostech týkajících se pacientova zdravotního stavu (§ 50/1a ZZS). Pacient má tedy povinnost zdravotníka upozornit na to, že je nebo může být nakažen koronavirem.

Dále má zdravotník právo neposkytnout zdravotní služby, pokud by tím došlo k přímému ohrožení jeho života nebo vážnému ohrožení zdraví (§ 50/1b ZZS), což je více rozvedeno výše. V souvislosti s koronavirem se může jednat o situaci, kdy zdravotník spadá do rizikové skupiny, která je ohrožena ve zvýšené míře.

Co se týká povinností poskytovatele v souvislosti s koronavirem, pak je potřeba zmínit především povinnost neprodleně ohlásit orgánu ochrany veřejného zdraví zjištění infekčního onemocnění nebo podezření na ně a také zajistit provedení prvních nezbytných opatření k zamezení šíření onemocnění včetně odběru biologického materiálu a jeho vyšetření, další opatření provádí dle pokynu orgánu ochrany veřejného zdraví (§ 62/1 zákona o ochraně veřejného zdraví – ZOVZ).

Jak se bránit proti porušení práv a neoprávněnému odepření péče?

V případě, že pacient domnívá, že poskytovatel porušil jeho práva a neoprávněně mu odepřel zdravotní péči, má několik možností řešení.

Jak je už uvedeno výše, pacient si může zvolit jiného poskytovatele nebo požádat svou zdravotní pojišťovnu o zajištění místně a časově dostupného poskytovatele hrazených služeb.

Dále je možné využít právních prostředků k ochraně svých práv, ale problémem mohou být chybějící důkazy. Proto je dobré vědět, že pacient má právo si pořizovat nahrávky hovorů (telefonních i při osobním styku) se zdravotníky pro ochranu svých práv, a to i bez jejich souhlasu a bez upozornění (§ 88 občanského zákoníku).

Pacient dále může na zdravotníka nebo poskytovatele podat stížnost dle zákona o zdravotních službách (§ 93 a násl.), která se nejprve podává samotnému poskytovateli a v případě, že není řádně vyřízena, může podat stížnost správnímu orgánu, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb (nejčastěji krajský úřad, odbor zdravotnictví). V případě pochybení lékaře je možné podat stížnost i k České lékařské komoře.

V případě, že je život a zdraví pacienta v ohrožení, je možné se obrátit na soud s návrhem na předběžné opatření. Soud musí rozhodnout do 7 dnů a může poskytovateli nařídit poskytnutí zdravotní péče. Vzhledem k tomu, že by soud mohl odmítnout nedostatečně odůvodněný a podložený návrh, doporučujeme využít služeb advokáta se zaměřením na zdravotnické právo. V případě vzniku újmy také můžete podat na poskytovatele žalobu na náhradu újmy na zdraví nebo jiné újmy.

V závažných případech, kdy odepřením péče mohlo dojít k některému z trestných činů proti životu a zdraví, je možné podat trestní oznámení.