Pondělí, 10. července 2023Otevřené případy, Případy
Když se v lednu 2014 narodila v klidu domova zdravá holčička, její rodiče rozhodně neočekávali, že dítě zůstane vinou schválností matrikářek bez rodného listu skoro dva roky. Rodina se soudně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem matričního úřadu. I když veřejná ochránkyně práv zjistila pochybení úřadů, soudy žalobu zamítly a naopak rodinu vytrestaly stanovením povinnosti nahradit náklady řízení téměř 84.000 Kč.
Matrika šikanovala rodinu za porod doma
Několik dní po porodu otec oznámil matričnímu úřadu narození dítěte a přiložil k tomu řadu listin. Mimo jiné těhotenský průkaz matky, ve kterém gynekoložka potvrdila odpovídající termín porodu, a souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství z prosince 2013, kdy se žena na úřad dostavila osobně v pokročilém stádiu těhotenství. Dále bylo předloženo čestné prohlášení otce o narození dítěte.
Úřednice matriky městyse Choltice ovšem s otcem od počátku jednala velmi arogantně z toho důvodu, že si rodiče zvolili domácí porod, například se ho ptala, zda jsou v nějaké sektě. Úřednice po otci neustále požadovala další neexistující doklady k prokázání toho, že žena dítě porodila. Nebyla ale schopna specifikovat, jaké doklady požaduje, nebo požadovala doklady, které nebyly způsobilé prokázat, která žena dítě porodila. Dále matrikářka vyvíjela nátlak na sdělení jména porodní asistentky, která u porodu poskytovala péči. Rodiče ale odmítli jméno porodní asistentky sdělit, aby ji nevystavili riziku pokuty s ohledem na represivní politiku státu vůči porodním asistentkám.
Bezprostředně po nahlášení narození dítěte podala úřednice matriky podnět na OSPOD, aniž by cokoliv nasvědčovalo zanedbávání dítěte. Následovalo několik návštěv sociálních pracovnic, první proběhla ještě v den oznámení narození dítěte, což bylo pro matku několik dní po porodu velmi stresující a pro oba rodiče ponižující.
S ohledem na jednání matrikářky otec trval na další komunikaci výhradně přes datovou schránku a také trval na vydání rodného listu s tím, že již všechny potřebné doklady byly předloženy a že již rodiče nemají co dokládat. Matrika si z vlastní iniciativy vyžádala informace od gynekoložky, která potvrdila, že v 32. týdnu těhotenství matku vyšetřila. Ze zprávy lékařky jednoznačně vyplývalo, že žena musela porodit. Úřad ovšem nadále nepřistoupil k vydání rodného listu a vytvářel další obstrukce, kterými obtěžoval rodinu. Například úřednice se starostou chtěli kontrolovat, zda dítě existuje, přitom existence dítěte byla zjištěna při šetření OSPOD. Nakonec úřad zamítl zápis dítěte do knihy narození, rodiče podali odvolání, ale ani s tím neuspěli. Naopak se setkali se šikanózním jednáním pracovníků Krajského úřadu Pardubického kraje, kteří opět činili nátlak na udání porodní asistentky a vyhrožovali “sociálkou”.
Rodiče se rozhodli svůj případ medializovat, aby poukázali na absurditu postupu státu vůči nim a jejich dítěti. Mezitím se věc vrátila z krajského úřadu zpět na matriční úřad, ale ten ani poté nevydal rodný list a namísto toho věc “přepinkl” soudu podnětem k zahájení řízení o určení mateřství. Soud rozhodl, že žena je matkou dítěte, a to aniž by byly prováděny nové důkazy a aniž by bylo nutné odhalit totožnost porodní asistentky, na což úřady tak tlačily. Nakonec po 20 měsících se dítě dočkalo rodného listu, ale i ten museli rodiče několik měsíců po rozhodnutí soudu urgovat.
Veřejná ochránkyně práv zjistila pochybení
Rodiče se v průběhu řízení obrátili na veřejnou ochránkyni práv, která shledala řadu pochybení matričního a krajského úřadu (zpráva o šetření, konečné hodnocení). Nahlášení rodiny na OSPOD bylo podle ní nezákonné. Matriční úřad podle ochránkyně pochybil tím, že na základě podkladů, které shromáždil, nezapsal dítě do knihy narození a nevydal rodný list. Naopak to, že úřad dal podnět soudu k řízení o určení mateřství, vnímala ochránkyně jen jako sankci vůči rodičům za jejich nesoučinnost. Rodiče ovšem neodmítali součinnost, pouze po svých zkušenostech s úřednicemi odmítali dokládat svévolně požadované podklady, které nesloužily k prokázání toho, kdo je matkou dítěte.
Rodina požaduje odškodnění za způsobenou újmu
Rodina se rozhodla požadovat za postup matričního úřadu náhradu újmy, neboť kvůli tomu měla obtíže se zajištěním zdravotní péče dítěti, rodiče nemohli dítěti uzavřít pojistku ani spoření a celá rodina nemohla cestovat. Hlavně ale rodina žila ve stresu, zejména z možných pokusů o odebrání dítěte, kterým jim bylo opakovaně vyhrožováno. Navíc úřední svévole matričního úřadu byla i v rozporu s praxí jiných matričních úřadů, které na základě obdobných dokladů v případě jiných rodin vydávaly rodné listy. Rodina ale také chtěla přispět k tomu, aby se podobný postup úřadu neopakoval jak vůči nim, tak vůči jiným rodinám.
Podniknuté kroky:
- březen 2015 – podána žaloba na náhradu škody a újmy způsobené nesprávným úředním postupem proti České republice, zastoupené Ministerstvem vnitra
- prosinec 2019 – Obvodní soud pro Prahu 7 (soudkyně Kaňáková) rozsudkem žalobu zamítl s tím, že to údajně byli rodiče, kdo matričnímu úřadu neposkytl potřebnou součinnost, a uložil žalobcům nahradit náklady řízení ve výši téměř 30.000 Kč vedlejšímu účastníku řízení – městysu Choltice, proti kterému ani žalobci nepodali žalobu
- leden 2020 – žalobci podali proti rozsudku odvolání, ve kterém upozornili na tendenční přístup soudu prvního stupně a nesprávné posouzení případu
- prosinec 2020 – Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, kromě toho, že zvýšil částku, kterou mají žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku – městysu Choltice na nákladech řízení. Celková částka nákladů řízení tak přesáhla 56.000 Kč.
- duben 2021 – bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, ovšem pouze za nezletilou, které bylo odpíráno vydání rodného listu, a to z důvodu soudního poplatku, který za jednoho žalobce činí 14.000 Kč
- únor 2022 – Nejvyšší soud svým rozsudkem zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to z důvodu vady řízení (nerozlišení nároků z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu)
- září 2022 – Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu opět zamítl s tím, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a uložil nezletilé žalobkyni povinnost zaplatit státu a městysu Choltice na nákladech řízení téměř 16.000 Kč
- říjen 2022 – nezletilá žalobkyně proti rozsudku podala odvolání
- březen 2023 – Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil nezletilé žalobkyni povinnost uhradit na nákladech řízení dalších téměř 12.000 Kč
- červen 2023 – nezletilá proti rozsudkům podala ústavní stížnost a namítala porušení ochrany jejího nejlepšího zájmu, jejího práva na náhradu nemajetkové újmy a jejího vlastnického práva
Náhledový obrázek od Priscilla Du Preez – Unsplash
Úterý, 7. září 2021Tiskové zprávy
Dnes už 6letý Honzík, kterému ochrnula polovina tváře po povinném očkování v kojeneckém věku, má díky Nejvyššímu soudu šanci na spravedlivou náhradu újmy. Nejvyšší soud odmítl argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, že v českém právním řádu chybí úprava odpovědnosti státu za újmu způsobenou povinným očkováním. Rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Chlapec byl očkován druhou dávkou hexavakcíny a újma mu vznikla v roce 2015. Jenže ještě předtím byl přijat nový občanský zákoník, který z toho starého již nepřevzal objektivní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za újmu způsobenou očkováním. Vzniklo tak právní vakuum, během kterého žádný subjekt nebyl výslovně za újmu odpovědný až do roku 2020, kdy byl přijat zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Zároveň ale od roku 2001 je součástí ústavního pořádku Úmluva o biomedicíně, která zakotvuje právo každého, kdo utrpí újmu způsobenou zákrokem, na spravedlivou náhradu škody.
Nejvyšší soud ve složení soudců Roberta Waltra, Martiny Vršanské a Petra Vojtka v rozsudku uvedl: „Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma do 31. 12. 2013 a poté od 8. 4. 2020, náhrady újmy na zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda a na základě čeho lze dovodit odpovědnost žalované za újmu způsobenou povinným očkováním od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020.“
Odpovědnost státu pak Nejvyšší soud dovodil právě z Úmluvy o biomedicíně a z výkladu překlenujícího mezeru v zákoně, a to tak, že se na případ Honzíka použije zákon o odpovědnosti státu účinný od roku 2020.
Případ se tak vrací zpět k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který se bude zabývat důvodností uplatněného nároku dle později přijatého odškodňovacího zákona. Nezletilý Honzík ale zatím rozhodně nemá vyhráno, a to ze dvou důvodů:
- Ministerstvo zdravotnictví i navzdory stanovisku ošetřujících lékařů nezletilého popírá souvislost újmy s očkováním a
- zákon také drasticky omezuje případy, které mají být odškodněny, o čemž jsme informovali zde.
Zdravotní újma nezletilého Honzíka je trvalá, ochrnutí poloviny tváře mu zabraňuje dovírat oko, které se tak musí několikrát denně vykapávat a je náchylné na infekce. Dále má chlapec potíže při jídle a při vyslovování.
Za to, že osoby poškozené povinným očkováním v letech 2014-2020 byly až do dnešního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučeny z nároku odškodnění, je odpovědný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který byl v čele ministerstva od konce roku 2017 do září 2020. Z důvodové zprávy k zákonu vyplývá, že o tomto lidskoprávním deficitu zákona ministerstvo vědělo, přesto ho ignorovalo.
Popis celého případu naleznete zde.
Více informací poskytne: Zuzana Candigliota@llp.cz
Pondělí, 24. února 2020Otevřené případy
Čtyřměsíční Honzík z Jihomoravského kraje ochrnul v roce 2015 po druhé dávce hexavakcíny na polovinu tvářičky. Odborní lékaři shledali, že jde o postižení v důsledku očkování a že i přes léčbu a rehabilitaci nelze očekávat zlepšení. Ministerstvo zdravotnictví ale žádost rodiny o mimosoudní odškodnění odmítlo. Za doživotní újmu tak podle státu nenese nikdo odpovědnost. S tím se rodiče nechtěli smířit a s pomocí Ligy lidských práv podali proti státu žalobu o náhradu újmy.
Chlapeček byl zcela zdravý, když byl ve věku 4 měsíců očkován druhou dávkou hexavakcíny. Na druhý den si jeho matka všimla nepatrného nedovírání očička, po týdnu mu ochrnula celá polovina tvářičky. Odborní lékaři shledali, že jde o postižení v důsledku očkování a že i přes veškerou léčebnou a rehabilitační péči nelze očekávat zlepšení. Proto rodiče chtějí pro svého synka spravedlivou kompenzaci trvalých následků, ale také kompenzaci za vynaložené náklady související s dosavadní léčbou.
„Podle starého občanského zákoníku nesl odpovědnost za nežádoucí účinky očkování lékař, i když při aplikaci vakcíny nepochybil. Nový občanský zákoník tuto tzv. objektivní odpovědnost zrušil, ale zároveň nebyla výslovně přenesena na stát, čímž vznikla nepřijatelná situace, že se k odpovědnosti nehlásí nikdo. Domníváme se, že odpovědnost státu vyplývá z obecných právních ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti, z práva na ochranu zdraví i z mezinárodních úmluv. Stát očkování nařizuje jako povinné bez možnosti volby, tak také musí nést odpovědnost za jím způsobené negativní důsledky,“ uvádí k případu advokátka Zuzana Candigliota, která rodinu zastupuje.
Právní pomoc Honzíkovi můžete podpořit v kampani Ligy lidských práv.
Ústavní soud řadu let volal po tom, aby byl v Česku přijat zákon o odpovědnosti státu za újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním. Návrh zákona předložila vláda na jaře 2019. Zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, byl přijat s účinností od 8. 4. 2020.
Podniknuté kroky
- červen 2016 > Rodiče chlapce požádali stát o náhradu újmy a zdraví ve výši 2 miliony korun.
- prosinec 2016 > Ministerstvo zdravotnictví žádost o mimosoudní vyrovnání odmítlo.
- březen 2017 > Rodiče chlapce podali s pomocí Ligy lidských práv žalobu o náhradu újmy na zdraví.
- listopad 2017 > Vyjádření Ministerstva zdravotnictví k žalobě.
- březen 2018 > Liga lidských práv předložila soudu odborný článek prof. JUDr. Ivo Telce, CSc. „Spravedlivá náhrada újmy způsobené veřejným očkováním“.
- duben 2019 > Obvodní soud pro Prahu 2 (soudkyně Jana Hercíková) žalobu zamítl s odůvodněním, že neexistuje právní úprava, která by vymezovala odpovědnost státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním.
- září 2019 > Rodiče chlapce podali s pomocí Ligy lidských práv odvolání k Městskému soudu v Praze.
- únor 2020 > Městský soud v Praze (soudci Vladimír Fučík, Eliška Mrázková a Pavel Vlach) potvrdil rozsudek Obvodního soudu a našemu klientovi pouze zrušil povinnost uhradit protistraně náklady řízení.
- červen 2020 > Za chlapce jsme podali dovolání k Nejvyššímu soudu s argumentací, že nižší soudy rozhodly formalisticky a nezbývaly se výkladem, který umožňuje nahradit dítěti újmu
- červen 2021 > Doložili jsme Nejvyššímu soudu komunikaci rodičů chlapce s ministrem Adamem Vojtěchem, který odmítl přezkoumání jejich žádosti i jejich podnět ke změně odškodňovacího zákona.
- srpen 2021 > Nejvyšší soud (soudci Robert Waltr, Martina Vršanská a Petr Vojtek) zvolil takový výklad právní úpravy, který umožňuje odškodnění v případech újmy způsobené povinným očkováním, rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
- prosinec 2021 > Ministerstvo podalo proti rozsudku Nejvyššího soudu ústavní stížnost a namítalo porušení práva státu na spravedlivý proces a dalších práv, stížnost však byla Ústavním soudem obratem odmítnuta jako nepřípustná a předčasná.
- od ledna 2021 > Věc před Obvodním soudem pro Prahu 2 byla přidělena jinému soudci. Soudce Ivo Krýsa nejprve vyzval strany ke smíru, který ale nebyl s ohledem na postoj ministerstva možný. Od května 2022 soud činil kroky k zadání znaleckého posudku. Dokonce ustanovil jeden znalecký ústav, ale následně ho znaleckého úkolu zprostil kvůli pozastavení znalecké činnosti. Následně soud informoval účastníky, že řada znalců či znaleckých ústavů či možných znalců ad hoc z různých důvodů odmítla zpracovat znalecký posudek nebo nereagovala. Soud požadoval součinnost po účastnících řízení k nalezení znalce, která byla poskytnuta.
- listopad 2023 > Nakonec soud ustanovil ad hoc znalkyní dětskou lékařku Hanu Cabrnochovou, která je vysoce problematickou osobou kvůli svým vazbám na výrobce vakcín, ale i kvůli chybějící odbornosti pro znalecký úkol. Žalobce proti jejímu ustanovení podal námitky.
- rok 2024 > Případ chlapce převzala nová soudkyně Kateřina Pelišová a v únoru 2024 zprostila výkonu znalecké činnosti dětskou lékařku Cabrnochovou a zároveň ustanovila novým znalcem ad hoc dětského lékaře Daniela Dražana, který je z hlediska konfliktu zájmů i chybějící odbornosti stejně problematický jako Cabrnochová. Opět jsme podali námitky, a to jak proti znalci, tak i námitku podjatosti proti soudkyni, neboť ustanovení další takové osoby nelze chápat jinak, než jako schválnost. Námitku proti znalci jsme ještě podrobně odůvodnili. Soudkyně byla shledána nepodjatou, následně soudkyně rozhodla o vyloučení znalce Dražana. Doplnili jsme do spisu odborný článek, ve kterém je popsán z medicínského hlediska případ nezletilého. Soudkyně ustanovila jiného znalce, proti kterému jsme již neměli námitky.
- prosinec 2024 > Byl nám doručen znalecký posudek, jehož závěrem je, že příčinou postižení chlapce je podání vakcíny Infanrix Hexa.
Tiskové zprávy k případu a mediální ohlasy
Pátek, 26. října 2018Tiskové zprávy
Nejvyšší soud odmítl dovolání lékařů ve známé kauze „brněnské záchranky“. Byla tak potvrzena omluva a finanční odškodnění pro rodičku a jejího syna za zásah do jejich práv v souvislosti s nedobrovolným převozem do nemocnice po domácím porodu. Neúspěšná Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje ještě může podat ústavní stížnost.
Spor byl o tom, zda může lékař záchranné služby přinutit rodičku za asistence policie k převozu novorozence narozeného doma za situace, kdy dítě nemá žádné známky poruchy zdraví a rodiče si přejí s dítětem zůstat doma a vyhledat další zdravotní péči později. „Neoprávněnost zásahu do osobnostních práv podle Nejvyššího soudu nemůže být vyloučena tím, že původce neoprávněného zásahu jednal v dobré víře a že lékař byl přesvědčen, že převoz nezletilého na neonatologické oddělení je v jeho nejlepším zájmu,“ okomentovala rozhodnutí soudu právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Rozhodnutí soudů v tomto případu vyvrací několik zažitých mýtů, ty nejzajímavější jsme vypsali níže:
Negativní revers
V případě, že rodiče odmítají za dítě navrhovanou péči, která není nezbytně nutná k záchraně života a zdraví, použije se negativní revers (písemné odmítnutí péče), což je nástroj k zajištění právní ochrany poskytovatele zdravotních služeb před případnou odpovědností za následky neposkytnutí péče. (Krajský soud v Brně)
- Není tedy pravda, že v případě nezletilých nelze negativní revers použít, jak se traduje mezi zdravotníky.
- Není ani pravdou další tradovaná pověra, že platnost negativního reversu může být snadno zpochybněna. Soud výslovně uvedl, že mu není znám jediný případ úspěšného zpochybnění negativního reversu, ale ani případ zpochybnění negativního reversu v soudním řízení vůbec.
Odpovědnost rodičů za dítě, presumpce shodného zájmu rodičů a dítěte
Z hodnotového hlediska by v daném případě bylo principiálně zcela nesprávné stavět proti sobě zájmy matky a jejího novorozeného dítěte. Prvotní a nejsilnější odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte nesou jeho rodiče. Je právem rodičů rozhodnout o léčbě, a tedy i hospitalizaci svého dítěte. (Krajský soud v Brně)
- Není tedy pravda, že za dítě a péči o něj nesou odpovědnost zdravotníci, což velice často tvrdí rodičům v nemocnicích, aby mohli rozhodovat o všech aspektech péče o dítě namísto rodičů (např. včetně dokrmování, preventivní péče)
Skutečné a bezprostřední ohrožení
K zásahům činěným v zájmu dítěte proti vůli matky při porodu a poporodní péče je nezbytné skutečné a bezprostřední ohrožení života a zdraví nenarozeného dítěte, toto ohrožení musí být skutečně prokázáno a pro tak extrémní zásah, jako je převoz dítěte do nemocnice za asistence policie, nestačí „obecná hrozba“ (Krajský soud v Brně, dále v jiných případech nález Ústavního soudu I. ÚS 1565/14, rozsudek Evr. soudu pro lidská práva ve věci Hanzelkovi proti České republice, č. stížnosti 43643/10)
- Není tedy pravda, že lékař může svévolně tvrdit, že dítě je ohroženo, a mocensky si vynucovat postup, s kterým rodiče nesouhlasí
Nadměrná a zbytečná péče jako zásah do osobnostních práv
Nadměrná a zbytečná péče nemusí být postupem non lege artis, ale na druhé straně může jít o neoprávněný zásah do osobnostních práv pacienta, konkrétně neoprávněný zásah do soukromí. (Vrchní soud v Olomouci)
- Není tedy pravda, že zákrok, který je podle názoru lékařů „lege artis“, nemůže zasahovat do osobnostních práv pacienta
Popis případu a rozhodnutí soudů naleznete zde.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
tel. 607 005 043
e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz
Čtvrtek, 2. srpna 2018Aktuality
Nejnovějším příspěvkem do diskuze je nedávné vyjádření komisařky Rady Evropy pro lidská práva, podle které je praxe omezování volebního práva u lidí s postižením diskriminační, ničím nepodložená a v rozporu s Úmluvou OSN o právech lidí se zdravotním postiženm. Klíčové v této otázce bude ale až závazné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se v aktuálně projednávaném případu vyjádří k tomu, zda je tento postup v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Český Nejvyšší soud nedávno možnost soudů omezit svéprávnost v oblasti volebního práva potvrdil. Liga lidských práv zastává názor opačný a věříme, že se Štrasburský soud postaví za volební právo pro všechny lidi bez diskriminace.
Evropský soud pro lidská práva bude rozhodovat případ (stížnost č. 43564/17), v němž se vyjádří k otázce, zda je v souladu s Úmluvou (Článek 3 Dodatkového protokolu) omezení člověka s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením ve výkonu volebního práva.
V České republice stejně jako v mnoha dalších Evropských státech může být člověk s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením zbaven volebního práva. V nedávné době toto diskriminační jednání vůči osobám s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, potvrdil Nejvyšší soud ČR. Státy tento svůj postup odůvodňují jednak tím, že je potřeba chránit volební proces, kterého se mohou účastnit jen lidé, kteří mu rozumí a dále ochranou osob, které by z důvodu své neznalosti mohly být zneužity a nuceny hlasovat podle vůle někoho jiného.
Souhlasíme s komisařkou Rady Evropy, že tyto argumenty jsou zcestné a v rozporu se závazky, které státům vyplývají z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.
Pokud bychom připustili argument, že hlasovat může jen ten, kdo plně rozumí volebnímu procesu, tak bychom s čistým svědomím již nikdy nemohli jít k volbám, pokud bychom předem nenastudovali volební programy všech stran, vzájemně je neporovnali a neprověřili si všechny kandidáty. Argumentace, že volit může jen ten, kdo volbám dostatečně rozumí může nakonec vést k tomu, že zjistíme že sami nejsme dost moudří na to, abychom volili. Volební kampaně navíc už dávno nemíří na rozum ale na emoce a racionálního voliče potkáme spíše ve science-fiction než u volební urny.
K druhému argumentu, týkajícímu se obav z manipulace osobami s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, doložila komisařka Rady Evropy výzkumy. Z nich vyplývá, že osoby s duševním onemocněním ve státech (např. Rakousko), kde je jim to umožněno, hlasují v průměru naprosto shodně jako zbytek populace a nejsou tak jako skupina o nic víc ovlivněni např. k volbě populistických stran. Státům naopak (z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením) vyplývá povinnost vytvořit pro tuto skupinu dostupné prostředky pro to, aby se mohly voleb účastnit.
Omezení osob s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením je tak podle nás neodůvodněné. Toto zbytečné omezení znemožňuje lidem získat pocit, že mohou ovlivnit dění kolem sebe, a prosazovat zájmy, které jsou spojeny s jejich potřebami a přáními.
