Nejvyšší soud dal šanci na odškodnění chlapci, který ochrnul po povinném očkování

Dnes už 6letý Honzík, kterému ochrnula polovina tváře po povinném očkování v kojeneckém věku, má díky Nejvyššímu soudu šanci na spravedlivou náhradu újmy. Nejvyšší soud odmítl argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, že v českém právním řádu chybí úprava odpovědnosti státu za újmu způsobenou povinným očkováním. Rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Chlapec byl očkován druhou dávkou hexavakcíny a újma mu vznikla v roce 2015. Jenže ještě předtím byl přijat nový občanský zákoník, který z toho starého již nepřevzal objektivní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za újmu způsobenou očkováním. Vzniklo tak právní vakuum, během kterého žádný subjekt nebyl výslovně za újmu odpovědný až do roku 2020, kdy byl přijat zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Zároveň ale od roku 2001 je součástí ústavního pořádku Úmluva o biomedicíně, která zakotvuje právo každého, kdo utrpí újmu způsobenou zákrokem, na spravedlivou náhradu škody.

Nejvyšší soud ve složení soudců Roberta Waltra, Martiny Vršanské a Petra Vojtka v rozsudku uvedl: „Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma do 31. 12. 2013 a poté od 8. 4. 2020, náhrady újmy na zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda a na základě čeho lze dovodit odpovědnost žalované za újmu způsobenou povinným očkováním od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020.“

Odpovědnost státu pak Nejvyšší soud dovodil právě z Úmluvy o biomedicíně a z výkladu překlenujícího mezeru v zákoně, a to tak, že se na případ Honzíka použije zákon o odpovědnosti státu účinný od roku 2020.

Případ se tak vrací zpět k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který se bude zabývat důvodností uplatněného nároku dle později přijatého odškodňovacího zákona. Nezletilý Honzík ale zatím rozhodně nemá vyhráno, a to ze dvou důvodů:

  • Ministerstvo zdravotnictví i navzdory stanovisku ošetřujících lékařů nezletilého popírá souvislost újmy s očkováním a
  • zákon také drasticky omezuje případy, které mají být odškodněny, o čemž jsme informovali zde.

Zdravotní újma nezletilého Honzíka je trvalá, ochrnutí poloviny tváře mu zabraňuje dovírat oko, které se tak musí několikrát denně vykapávat a je náchylné na infekce. Dále má chlapec potíže při jídle a při vyslovování.

Za to, že osoby poškozené povinným očkováním v letech 2014-2020 byly až do dnešního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučeny z nároku odškodnění, je odpovědný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který byl v čele ministerstva od konce roku 2017 do září 2020. Z důvodové zprávy k zákonu vyplývá, že o tomto lidskoprávním deficitu zákona ministerstvo vědělo, přesto ho ignorovalo.

Popis celého případu naleznete zde.

Více informací poskytne: Zuzana Candigliota@llp.cz

Liga poukázala na deficity české demokracie a vlády práva

Jak si Česká republika vede ve srovnání s jinými unijními státy v otázkách dodržování principů demokracie a právního státu? V čem za ostatními evropskými zeměmi pokulháváme a v čem spatřujeme naději v lepší zítřky? Vše se dozvíte níže v tomto článku a v něm zmíněných dokumentech.

Letos na jaře Liga spojila síly s mezinárodní lidskoprávní organizací Liberties a společně s dalšími organizacemi vytvořily souhrnnou zprávu o stavu demokracie a dodržování principů právního státu za uplynulý rok. Šlo o podklad, na jehož základě Evropská komise k tomuto tématu na konci července vydala vlastní zprávu. Vy si nyní můžete přečíst zprávu LibertiesEvropské komise. Dočtete se v nich, jak (ne)efektivní je (nejen) český justiční systém, na jaké úrovni je korupce, (ne)závislost médií, svoboda slova či přístup k informacím, jak si unijní státy vedou ve vyvažování moci ve státě a vládě práva a v neposlední řadě, jaké byly dopady spojené s pandemií COVID-19.

*Pojem „rule of law“ znamená, že stát funguje na principu „vlády práva“, tzn. právní řád stanoví limity uplatňování státní moci a zároveň umožňuje lidem svobodně žít. Jde o jeden ze základních znaků moderního demokratického státu, stejně jako např. garance základních práv. Právní stát se opírá o efektivní, kvalitní a nezávislý justiční systém, který je schopen garantovat právo EU a justiční ochranu (viz Upholding the Rule of Law, 2021).

Digitalizace justice a nezávislosti médií

Výstupy analýzy efektivity justičního systému poukazují na to, že přestože dochází k digitalizaci soudnictví, úroveň digitalizace, na které se momentálně ČR nachází, je stále pod průměrem EU. Na druhou stranu, výroční statistika ministerstva spravedlnosti naznačuje velký posun ve zkracování délky trvání soudních procesů, přičemž ČR se nachází na 7. místě ve srovnání s ostatními členy EU.

Další oblasti, jež se týkají korupce, nezávislosti médií a přístupu k informacím, vykazují další kritické zjištění. Situace v České republice poukazuje na neuspokojivou podporu investigativní žurnalistiky. Obzvláště alarmujícím je nález Evropské federace novinářů (EFJ), jež poukazuje na to, že premiér ČR Andrej Babiš vlastní až 30 % soukromých médií, což lze vnímat jako střet zájmů.

V boji proti COVIDu

Zvláštní apel se kladl na pandemii COVID-19 a dopady souvisejících restriktivních opatření. Liga zde poukazovala na opakující se přešlapy ze strany vlády, resp. ministerstva zdravotnictví, při vydávání mimořádných opatření. Jednou takovou kauzou byl i zákaz přítomnosti otců u porodu během nouzového stavu, jež zavedlo mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví z 18. 3. 2020, a o kterém jsme vás průběžně informovali (viz zde). Ve zprávě zmiňujeme několik dalších případů kterým jsme se v souvislosti s pandemií minulý rok věnovali, resp. aktivně stále věnujeme (například případ chlapce, který nemůže ze zdravotních důvodů nosit roušku a stát mu brání ve vzdělávání).

Pozitivně lze hodnotit snahu ministerstva zdravotnictví, vytvořit přehledné webové stránky se všemi aktuálními opatřeními (byť s několikaměsíčním zpožděním). Ministerstvo vnitra ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictvím dodatečně zveřejnilo také nejčastěji vyskytované dezinformace, čímž se snaží vyvracet lži a mýty v souvislosti s pandemií a vakcínami.

Co na to Evropská komise?

Jak jsme již uvedli, zpráva o stavu fungování právního státu, kterou jsme s Liberties vytvořili, posloužila Evropské komisi k tvorbě její vlastní souhrnné zprávy o stavu fungování a dodržování principů právního státu v zemích EU. Ve své zprávě EK celkově pozitivně hodnotí demokratické směřování členských států (např. v souvislosti s vytýkanými body z předchozího roku), avšak přesto upozorňuje na řadu problematických aspektů dodržování principů demokratického právního státu (např. na otázku nezávislosti soudnictví a médií). V tiskové zprávě EK potom uvádí hlavní problematické oblasti a doporučené budoucí kroky ze strany členských států. Tisková zpráva taktéž obsahuje výstupy a komentáře relevantních komisařů – např. komisařky pro Hodnoty a Transparentnost Věry Jourové a komisaře pro Spravedlnost Didiera Reynderse, kteří ve výročních zprávách spatřují potenciál pro členské státy. Dle obou komisařů je zpráva příležitostí pro progres, dialog a debatu, jak posílit “rule of law”* napříč celou EU (2021 Rule of law, 2021).

Členské státy EU také dostaly prostor vyjádřit se k probíraným bodům zprávy EK. Jednotlivá vyjádření můžete najít na webových stránkách EK zde. Vláda ČR se ve svém vstupu extenzivně vyjadřuje ke všem kritériím odkazováním se na doposud vydané zákony.

Zpráva EK je důležitým dokumentem, díky němuž se může občanská společnost aktivně zapojovat jak do dění ve své zemi, tak do dění Evropské unie, a spolu s EK vytvářet konstruktivní zpětnou vazbu pro členské státy EU. Liga sehrála tuto roli za občanskou společnost, když se svými připomínky přispěla do zprávy pro Liberties.

(ilustrační fotografie převzata z webu Evropské komise)

 

 

 

Nedobrovolně sterilizovaná žena se brání u Evropského soudu pro lidská práva

Paní Maděrová byla v roce 1982 nedobrovolně sterilizována při porodu císařským řezem a v České republice se nedočkala ani potrestání pachatelů, ani odškodnění. Proto se s pomocí Ligy lidských práv obrátila v roce 2013 na Evropský soud pro lidská práva. Jeho rozhodnutí bude vyhlášeno dne 1. 7. 2021 a shrnutí případu soudem je zveřejněno ve francouzštině zde. Poslanecká sněmovna dne 4. 6. 2021 schválila ve třetím čtení návrh zákona, na základě kterého by protiprávně sterilizované ženy mohly být jednorázově odškodněny částkou 300.000 Kč.

Průběh případu klientky

V roce 1982 klientka porodila ve věku 22 let ve znojemské nemocnici císařským řezem a v průběhu porodu jí bez jejího informovaného souhlasu byla provedena také sterilizace. Lékař jí sice po porodu o zákroku latinským výrazem řekl, ale nikdo jí nevysvětlil, co zákrok přesně znamená a že je trvalý. Sterilizace negativně zasáhla do jejího soukromého a rodinného života, neboť klientka se podruhé vdala a se svým druhým manželem plánovala rodinu a snažila se otěhotnět. Podstoupila neúspěšný pokus o umělé oplodnění. O tom, že je trvale neplodná v důsledku sterilizace, se dozvěděla až mnohem později v době, kdy se protiprávní sterilizace žen řešily v televizi, kde odborník srozumitelně vysvětloval, co sterilizace znamená.

Sterilizace neproběhla v souladu s tehdejším zákonem. Klientka o zákrok nežádala, ani jí nebyl nabídnut způsobem odpovídajícím tehdejší právní úpravě – po získání svobodného a informovaného souhlasu a po schválení sterilizační komisí. Nebyla o zákroku předem poučena, ani nebyl předem vyžádán její souhlas. Teprve 3. den po porodu jí byl dán k podpisu čistý list papíru, který byl následně vydáván za informovaný souhlas k zákroku.

Po té, co se klientka dozvěděla o tom, co sterilizace znamená a že jde o nevratný zákrok, obrátila se na advokátku a s její pomocí podala trestní oznámení a také podala žalobu na ochranu osobnosti ke Krajskému soudu v Brně. Požadovala od znojemské nemocnice omluvu a finanční zadostiučinění. Soudy v České republice včetně Ústavního soudu jí však přiznaly jen omluvu, neboť podle nich byl nárok na finanční odškodnění promlčen.

Liga lidských práv převzala zastoupení klientky v průběhu řízení o její stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Podle našeho názoru je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na závažnost zásahu do lidských práv a na to, že klientka nikdy ze strany nemocnice nebyla řádně poučena o důsledcích sterilizace.

Ke sterilizacím v Československu

Od 70. let docházelo k nedobrovolným sterilizacím nejen romských žen jako součást „sociální“ politiky československé vlády. Vláda totalitního státu kolaborovala s gynekologicko-porodnickou obcí. Někdy porodníci prováděli sterilizace také dle vlastního uvážení v situaci, kdy se domnívali, že ví lépe, co je pro ženu dobré. Sterilizace bez svobodného a informovaného souhlasu ženy je jednou z nejzávažnějších forem porodnického násilí. Za provádění tohoto násilí na ženách nebyl v historii naší země nikdo nikdy potrestán.

Hlavními právními problémy nedobrovolných sterilizací byly následující charakteristiky, které definovala kancelář veřejného ochránce práv, když se sterilizacemi v roce 2004 začala zabývat:

  • Chybějící svobodná vůle

Ženy často poskytly svůj souhlas pod nátlakem. Buď na ně tlačili sociální pracovníci, kteří jim vyhrožovali odebráním dětí, nebo zdravotníci u porodu, kdy na ně byl vyvíjen tlak především nedostatkem času pro rozhodnutí.

  • Nedostatečné informace podané pacientce

Často byl souhlas sice poskytnut, ženám ale bylo málokdy vysvětleno, co pro ně bude zákrok znamenat a že je nevratný. Souhlas tedy nebyl informovaný a v souladu se zákonem.

  • Nedostatek formálních náležitostí

Tento aspekt úzce souvisí s předchozím, protože tehdejší zákony požadovaly, aby sterilizace byla provedena pouze se souhlasem pacientky či na její žádost a se souhlasem sterilizační komise. Tyto požadavky byly nezřídka ignorovány a někdy byly tyto souhlasy získány až zpětně po provedení zákroku.

  • Úplná absence souhlasu

V některých případech lékaři tvrdili, že šlo o medicínsky nezbytný zákrok. Nejčastěji sterilizaci vykonali v průběhu druhého císařského řezu. Sterilizace však není život zachraňující úkon, proto je nezbytné, aby k ní pacientka dala informovaný souhlas (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva V. C. proti Slovensku).

Projednávaný odškodňovací zákon může přinést odčinění

Po mnoha pokusech v minulosti o přijetí zákona o odškodnění protiprávně sterilizovaných žen se nakonec podařilo projednat návrh zákona, který předložili poslanci napříč politickými stranami a který v červnu 2021 poslanci schválili ve třetím čtení. Pokud zákon nabyde účinnosti, umožní obětem protiprávně provedených sterilizací získat jednorázové odškodnění ve výši 300.000 Kč.

V důvodové zprávě k návrhu zákona jsou zmíněny závěry veřejného ochránce práv, který poukazuje na to, že jedním z cílů bylo zajištění „kvalitnější populace,“ z čehož lze dovozovat nepřípustný eugenický charakter praxe, která směřovala k omezení počtu narozených dětí v některých skupinách obyvatel, které byly tehdejším režimem vnímány jako problémové, nepřizpůsobivé či nežádoucí, ať již to byla romská populace, nebo osoby s duševním či jiným zdravotním postižením, či osoby s větším počtem dětí. Ze zkušeností Ligy lidských práv se ovšem protiprávní sterilizace týkaly i osob, které tyto parametry nesplňovaly a mezi které patří i naše klientka.

Jak si nenechat líbit neprofesionální jednání úřednice při vyřizování stížnosti proti nemocnici

Právnička Ligy lidských práv nedávno doprovodila klientku na ústní projednání její stížnosti proti nemocnici kvůli porušení práva na nepřetržitý kontakt dítěte s rodičem. Stížnost byla podána k odboru zdravotnictví Krajského úřadu Jihomoravského kraje, kde jednání proběhlo. S ohledem na naprosto neprofesionální jednání úřednice a porušování práv klientky jsme se rozhodli tímto příspěvkem informovat o tomto jednání jako o příkladu špatné praxe a zároveň veřejnost informovat, jaká má práva při vyřizování stížnosti krajským úřadem a jak si nenechat líbit porušování práv ze strany nekompetentních úředníků.

Šlo o případ matky s dnes již osmiletou dcerou, kterou po úrazu oka na začátku dubna 2020 doprovodila do Dětské nemocnice v Brně. Tamější lékaři matce sdělili, že by její dcera měla být na pár dní hospitalizována. Matka se proto vrátila domů sbalit dceři nějaké oblečení a další osobní věci. Když se do nemocnice vrátila, zdravotnický personál ji již k dceři nechtěl pustit s odkazem na nebezpečí nákazy virem covid-19. Matka si pohotově začala celou situaci nahrávat na diktafon a v klidu se snažila s personálem nemocnice domluvit a vysvětlit, že má právo být se svým dítětem. To bohužel k ničemu nevedlo, proto zavolala na Policii ČR, která jí potvrdila, že nemocnice nesmí bránit rodiči ve styku s jeho dítětem. V tu chvíli k matce přistoupili strážníci městské policie, které přivolala vrchní sestra, aby ji z nemocnice vyvedli. Nakonec se matce podařilo domluvit se se zdravotní sestrou a strážníky tak, že dceři mohla zdálky alespoň zamávat a pozdravit ji. Poté nemocnici opustila.

Po stížnosti se nemocnice omluvila, ale chybu nepřiznala

Matka proti postupu nemocnice podala stížnost ve smyslu § 93 a násl. ZZS, kterou adresovala přímo nemocnici (více ke stížnostem ve zdravotnictví zde). Ta se matce sice omluvila, avšak svou chybu nepřiznala. Postup svých zaměstnanců odůvodnila mimořádným protiepidemiologickým opatřením. Tato opatření však nikdy nezasahovala do práva dítěte na nepřetržitý kontakt (§ 28 odst. 3 písm. e) bod 1 zákona o zdravotních službách – dále jen „ZZS“), naopak Ministerstvo zdravotnictví vydalo metodiku, která nepřetržitý kontakt dětí a rodičů i v době nouzového stavu plně podporuje. Postup nemocnice byl proto v rozporu se zákonem. K právu dítěte na nepřetržitý kontakt se svým zákonným zástupcem více v našem článku zde.

Matka se proto s novou stížností obrátila na Krajský úřad Jihomoravského kraje, který požádala o uložení povinnosti nemocnici přijmout nápravná opatření k tomu, aby se podobné situace již nestávaly. Pro účely doplnění informací ke stížnosti a vyjasnění některých nesrovnalostí svolala vedoucí oddělení správních činností odboru zdravotnictví Krajského úřadu Jihomoravského kraje PhDr. Jarmila Pavlíková s matkou a zdravotní sestrou příslušné nemocnice, která byla u incidentu přítomna, osobní setkání.

Způsob, jakým pracovnice krajského úřadu jednání vedla a jak komunikovala se stranami, byl naprosto neprofesionální a v rozporu s principy správního řízení:

1. Bránění právnímu zastoupení stěžovatelky

Úřednice se hned v úvodu rozhořčila nad tím, že naše klientka nepřišla sama, ale se svou právní zástupkyní (právničkou Ligy lidských práv). Tu třikrát za sebou vyzvala, aby “zůstala za dveřmi”, a až když chtěla právní zástupkyně písemné potvrzení o odmítnutí její přítomnosti na jednání, úřednice ustoupila. Klientce přitom vyčetla, že doteď právního zástupce neměla a nyní chce prostřednictvím tohoto zastoupení vyvolávat konflikt. Jde přitom o manipulaci, kterou se úřednice snažila odradit klientku od využití svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 Listiny základních práv a svobod, § 33 správního řádu). Účelem právního zastoupení je efektivně chránit práva a zájmy zastoupeného (tj. klientky), nikoli vyvolávat konflikty. Jediný, kdo hned na začátku vyvolával konflikt, byla úřednice.

2. Zaujaté vedení celého jednání

Úřednice několikrát během jednání zmínila, že je v roli mediátora celého sporu a chce dát stranám prostor vyjádřit se k němu. Mediátor je nestranným profesionálem, který dá oběma stranám sporu prostor se vyjádřit, vyslechne je, pracuje s jejich emocemi, pojmenovává vzniklé problémy, ale nehodnotí je a nenabízí stranám řešení (viz Asociace mediátorů ČR). V tomto případě však úřednice nebyla nestranná. Zcela očividně favorizovala zdravotní sestru, která se schůzky účastnila za nemocnici. Dala jí dostatečný prostor k vyjádření, dávala najevo souhlas s ní a vyzdvihovala náročnost práce zdravotníků v této krizové době. Naopak naší klientce a její právní zástupkyni mnohdy nechtěla dát vůbec prostor k vyjádření, nenechala klientku dokončit myšlenku, skákala jí do řeči, výpověď klientky zlehčovala a negativně hodnotila. Úřednice už na první pohled neměla nestranný přístup a jednala neprofesionálně.

3. Nepravdivé informace ohledně procesních práv klientky

Úřednice opakovaně klientce sdělovala informace, které neměly oporu v právním řádu, případně s ním byly přímo v rozporu. Kromě toho, že na jednání nejprve nechtěla vpustit právní zástupkyni klientky, nechtěla ani uznat sepsanou plnou moc, kterou klientka zmocnila právničku Ligy k zastupování. Když chtěla právnička nechat do spisu zaprotokolovat, že ji úřednice nechtěla na jednání vpustit, bylo jí řečeno, že žádný spis neexistuje, protože pro tyto věci se spisy nezakládají. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, protože přímo ze zákona o zdravotních službách vyplývá právo stěžovatele nahlížet do stížnostního spisu a pořizovat z něj kopie, z čehož logicky vyplývá, že se spis musí vždy založit (§ 94 odst. 1 písm. e) ZZS).

Dále bylo klientce řečeno, že krajský úřad nemá pravomoc nemocnici cokoli přikazovat a zakazovat, proto úřednice chtěla od klientky vědět, co vlastně po krajském úřadu požaduje. Zákon přitom výslovně stanoví, že pokud krajský úřad při šetření stížnosti zjistí, že došlo k porušení práv či zájmů pacienta, uloží nemocnici nápravná opatření a stanoví lhůtu pro jejich splnění, popřípadě podá podnět jinému orgánu (např. České lékařské komoře) a o uložených nápravných opatřeních nebo podnětu informuje zdravotní pojišťovnu pacienta (§ 96 ZZS).

Doporučení pro jednání o stížnosti

Způsob, jakým úřednice krajského úřadu jednání vedla, je učebnicovým příkladem špatné praxe, kterou je potřeba změnit. Pokud se tedy s podobným jednáním setkáte, nenechte si ho líbit. Po přečtení tohoto textu a našich dalších článků (např. k právu na nepřetržitý kontakt nebo k tomu, jak správně podávat stížnosti ve zdravotnictví) budete vědět, na co si dát pozor. Nyní jen pár bodů k připomenutí:

 

  • Vždy jednejte v klidu, slušně a s respektem, a to i když s vámi druhá strana komunikuje způsobem zcela opačným.
  • Rozhovory se zdravotníky a posléze s pracovníky krajského úřadu si nahrávejte na diktafon. Nemusíte se ptát, zda můžete zapnout nahrávání a nemusíte to ani oznamovat. Na pořizování zvukového záznamu pro ochranu svých práv máte právo (§ 88 odst. 1 občanského zákoníku).
  • Do stížnosti nezapomeňte uvést, co po nemocnici, případně po krajském úřadu, požadujete. Pokud nemocnice či konkrétní lékař udělali chybu, požadujte nápravu a přijetí opatření, která zaručí, že se podobná situace nebude opakovat (například proškolení zaměstnanců). Po nemocnici můžete také požadovat omluvu. Do stížnosti také uveďte, že si přejete být vyrozuměni o způsobu vyřízení stížnosti a o přijatých nápravných opatřeních. Vše pište srozumitelně a výstižně.
  • Nebudete-li spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti směřované poskytovateli zdravotních služeb, podejte druhou stížnost krajskému úřadu. Nebudete-li spokojeni ani s vyřízením stížnosti krajským úřadem, můžete si na postup krajského úřadu stěžovat u veřejného ochránce práv (víc v letáku ombudsmana Stížnosti ve zdravotnictví).

Co dělat, když rodiče nesouhlasí s návratem dítěte do školy nebo se vzděláváním v roušce?

Fotografie od Kelly Sikkema z Unsplash.

(Aktualizováno ke dni 18. 11. 2020)

Dne 11. 11. 2020 vláda oznámila, že od 18. 11. 2020 se žáci 1. a 2. ročníků základních škol navrátí z distanční výuky zpátky do škol – k prezenční výuce a že po dětech bude požadováno nošení roušek po celou dobu výuky.

Následně vláda dne 16. 11. 2020 vydala usnesení o přijetí krizového opatření č. 1191, které se s účinností od 18. do 20. 11. 2020 nadále zakazuje osobní přítomnost žáků na základních školách s výjimkou mj. žáků 1. a 2. ročníku, což znamená u těchto žáků zrušení distanční výuky a obnovení docházky do škol. Zároveň Ministerstvo zdravotnictví téhož dne vydalo mimořádné opatření č. j. MZDR 15757/2020-39/MIN/KAN, které po žácích vyžaduje nošení roušek prakticky po celou dobu výuky.

Někteří rodiče ale s návratem děti do škol nesouhlasí, jiní zase nesouhlasí s nošením roušek při výuce. Podívejme se, co k této otázce říká právo a co tito rodiče mohou dělat.

Co říká právní úprava?

Každé dítě má ústavně zaručené právo na ochranu zdravíprávo na vzdělání. Tomu odpovídá povinnost státu zajistit dítěti takové systémové podmínky, které mu umožní se ve zdraví a bezpečí vzdělávat. Právo dítěte na vzdělání je upraveno školským zákonem, ve kterém najdeme právní rámec poskytování vzdělávání, ale i práva a povinnosti žáků i rodičů.

Podle ustanovení § 22 jsou žáci a studenti povinni:

  • řádně docházet do školy a řádně se vzdělávat,
  • dodržovat školní a vnitřní řád a předpisy a pokyny školy k ochraně zdraví a bezpečnosti, s nimiž byli seznámeni,
  • plnit pokyny pedagogických pracovníků škol vydané v souladu s právními předpisy a školním nebo vnitřním řádem.

Podle téhož ustanovení jsou zákonní zástupci povinni:

  • zajistit, aby žák docházel řádně do školy,
  • na vyzvání ředitele školy se osobně zúčastnit projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání žáka,
  • informovat školu o změně zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích žáka nebo jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání,
  • dokládat důvody nepřítomnosti žáka ve vyučování v souladu s podmínkami ve školním řádu,
  • oznamovat škole údaje podstatné pro průběh vzdělávání nebo bezpečnost žáka.

Za přestupek zanedbávání péče o povinnou školní docházku žáka hrozí rodičům pokuta až 5.000 Kč. V případě vážnějšího zanedbávání vzdělávání dítěte by mohlo jít dokonce o trestný čin ohrožování výchovy dítěte, za který hrozí až 2 roky vězení. Za nedodržování povinnosti nosit roušku hrozí podle § 92n/1i+3a zákona o ochraně veřejného zdraví pokuta do 3 milionů Kč, ale nezletilý do 15 let není odpovědný za přestupky a uložení pokuty rodičům za jednání žáka je více než sporné.

Podle § 21 školského zákona mají žáci právo na vzdělání a školské služby dle školského zákona. Kromě toho mají žáci i jejich zákonní zástupci mj. právo vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí jejich vzdělávání, přičemž jejich vyjádřením musí být věnována pozornost odpovídající jejich věku a stupni vývoje, a také právo na informace a poradenskou pomoc školy nebo školského poradenského zařízení v záležitostech týkajících se vzdělávání podle tohoto zákona.

Žáci mají také právo na bezpečnost a ochranu zdraví ve škole, čemuž odpovídá povinnost školy jim tyto podmínky zajistit. Podle § 29 školského zákona jsou školy při vzdělávání povinny přihlížet k základním fyziologickým potřebám žáků a vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání a poskytovat žákům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví.

Zde stojí za zmínku Úmluva o právech dítěte, podle které zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Úmluva je postavena na předpokladu, že rodiče nejlépe znají zájmy svého dítěte a dokážou je naplňovat a chránit a také to svými rozhodnutí dělají. Toto právo a povinnost rodičů se promítá v rodičovské odpovědnosti (§ 558875 NOZ), která mj. zahrnuje péči o dítě, o jeho zdraví a tělesný vývoj, ochranu dítěte, zajištění jeho výchovy a vzdělání aj. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte a rozsah této odpovědnost může změnit jen soud.

Neřešitelný konflikt povinností?

Když právní úpravu shrneme, tak na jedné straně jsou žákům a rodičům stanoveny povinnosti, zejména řádná školní docházka a žákům též dodržování školního řádu, právních předpisů a pokynů školy. Na straně druhé je zde nejlepší zájem dítěte a jeho zájem na ochraně zdraví i na přístupu ke vzdělání. Rodiče mohou pro své dítě vyhodnotit, že obnovení docházky do školy ohrožuje zdraví dítěte nebo zdraví blízkých osob (například v případě rizikové osoby z hlediska nákazy onemocněním covid-19 v domácnosti) nebo že zdraví dítěte ohrožuje celodenní nošení roušky ve škole, neboť narušuje fyziologický proces dýchání u dítěte a představuje rizika pro jeho zdraví.

Rodiče se tak dostávají do konfliktu svých povinností na jednu stranu chtějí dětem dopřát vzdělání, ale zároveň nechtějí ohrožovat zdraví dítěte nebo potenciálně zdraví členů rodiny a jednat v rozporu se svým svědomím. Ať již rodiče nesouhlasí s návratem dítěte do školy, nebo nesouhlasí s nošením roušky během výuky, mohou se v každém případě pokusit zjistit postoj ředitele školy a domluvit na individuálním řešení situace. Víme o případech, kdy školy vyšly rodičům vstříc a umožnily jim vzdělávání dítěte doma a omlouvání absencí zrodinných důvodů, nebo na základě potvrzení lékaře tolerovaly nenošení roušky, případně neřešily to, že dítěti rouška “spadne” a nemá ji nasazenou po celou dobu. Také stojí za zmínku případ radních z Přibyslavi, kteří otevřeně dali místní škole doporučení neaplikovat opatření ministerstva.

Pokud není se školou žádná dohoda možná, můžete zkusit využít možnosti vysvětlené v dalším textu.

1. Pokračování vzdělávání mimo školu

Je možné pokračovat v distančním vzdělávání?

V případě, že přestane platit krizové nebo mimořádné opatření nebo karanténa, kvůli kterým nebyla možná osobní přítomnost většiny žáků ve výuce, pomine zákonný důvod pro distanční vzdělávání (§ 184a školského zákona), a škola se tedy automaticky vrací do běžného režimu prezenční výuky. Pokračování v distančním vzdělávání podle tohoto ustanovení není možné.

Individuální vzdělávání žáka

Jedna z možností je písemně požádat ředitele školy o povolení individuálního vzdělávání žáka podle § 41 školského zákona. Podmínkami povolení této formy vzdělávání jsou:

  • závažné důvody pro individuální vzdělávání,
  • zajištění dostatečných podmínek pro individuální vzdělávání včetně učebních textů,
  • minimální požadavky na vzdělání osoby, která bude žáka vzdělávat: střední vzdělání s maturitou v případě vzdělávání žáka 1. stupně a vysokoškolské vzdělání v případě žáka 2. stupně.

Náležitosti žádosti o povolení individuální vzdělávání jsou uvedeny ve zmíněném ustanovení § 41 školského zákona. Problematická je povinnost doložit vyjádření školského poradenského zařízení, protože jeho obstarání vyžaduje čas. Na druhou stranu stojí za zmínku, že zákon k povolení individuálního vzdělávání nevyžaduje kladné vyjádření poradenského zařízení, takže ředitel může rozhodnout o povolení individuálního vzdělávání na základě uvážení, že jsou dány závažné důvody, například zdravotní důvody nebo svědomí rodičů. Proto doporučujeme k žádosti doložit například vyjádření lékaře nebo jiné přesvědčivé listiny a důkazy. Vzor žádosti naleznete na konci článku.

Pokud dítě nebude do školy docházet do doby, než ředitel o žádosti rozhodne, doporučujeme dítě omluvit z výuky s doložením důvodů nepřítomnosti a zároveň zajišťovat vzdělávání dítěte a o průběhu vzdělávání pořizovat záznamy (například písemné), abyste v případě podezření z přestupku zanedbávání péče o povinnou školní docházku měli jak doložit, že dítě bylo vzděláváno a že tedy vaše jednání nemělo žádnou společenskou škodlivost.

2. Nesouhlas s nošením roušek při výuce

Podle našeho názoru je povinné nošení roušek u dětí při výuce z hlediska jeho práv a zájmů nepřiměřené opatření. Buď by s ohledem na epidemiologickou situaci mělo být nařízeno distanční vzdělávání, nebo by měla být umožněna prezenční výuka s dobrovolným nošením ochranných prostředků a s umožněním vzdělávání z domova na žádost rodičů.

Jaký je aktuální právní stav nošení roušek ve školách?

Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 10. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN, byl s účinností od 21. 10. 2020 zakázán pohyb ve vnitřních prostorech bez ochranných prostředků dýchacích cest (dále roušky) s vymezením různých podmínek a výjimek. Pro účely tohoto článku bylo podstatné, že výjimka byla stanovena pro děti a učitele v mateřské škole a dětské skupině a mimo společné prostory též pro žáky a učitele 1. stupně základní školy.

Městský soud v Praze toto mimořádné opatření dne 13. 11. 2020 zrušil, a to ke dni 21. 11. 2020, takže dal ministerstvu čas zareagovat a vydat nové mimořádné opatření. Ke zrušení došlo kvůli nedostatečnému odůvodnění mimořádného opatření a soud také uvedl, že mimořádné opatření nezohledňuje možné negativní dopady dlouhodobého nošení roušek např. během školní výuky.

Ministerstvo v reakci na rozsudek vydalo dne 16. 11. 2020 nové mimořádné opatření č. j. MZDR 15757/2020-39/MIN/KAN, které nejenže nereaguje na výtky soudu a opět je stejně neodůvodněné z hlediska možných negativních dopadů dlouhodobého nošení roušek na zdraví, ale dokonce v něm chybí předchozí výjimka z povinnosti nosit roušku pro žáky 1. stupně základní školy. Na žáky 1. a 2. ročníků základních škol se tedy nově vztahuje zákaz pobytu ve vnitřních prostorech staveb bez ochranných prostředků dýchacích cest. Jinými slovy tito žáci teď mají povinnost mít roušky po celou dobu výuky, ve třídách i ve společných prostorech.

Jak vyjádřit nesouhlas?

Rodiče mohou písemně vyjádřit nesouhlas s celodenním nošením roušky u svého dítěte, případně i s výhradou svědomí. Ve vyjádření by měly být důvody odmítnutí nošení roušek s odkazem na práva dítěte i rodičů. Vzor žádosti naleznete na konci článku.

Také můžete předložit potvrzení lékaře, že ze zdravotních důvodů dítě není schopno nosit roušku. To některým rodičům zafungovalo, protože v případě rizika, že by dítě mohlo zkolabovat, si školy pravděpodobně netroufnou na nošení roušky trvat.

V každém případě jsou ředitelé škol v nelehké pozici, protože na jednu stranu v budově školy platí povinnost nosit nepřetržitě roušky a ředitel nemá výslovné oprávnění tuto povinnost zmírnit, ale má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání. Na druhou stranu část rodičů odmítá u svých dětí celodenní nošení roušek ve škole a oprávněně poukazuje na to, že je v rozporu se základními fyziologickými potřebami žáků, ztěžuje dýchání, z čehož vyplývají negativní zdravotní dopady i potíže se soustředěním. Lze namítat, že výuka dítěte v takových podmínkách odporuje nejlepšímu zájmu dítěte a zároveň odporuje svědomí rodičů.

Co je dobré vědět?

Ať už je pozice ředitele školy a učitelů jakkoliv nesnadná, je dobré jako rodič vědět toto:

  • Personál školy nemá právo vynucovat nošení roušek fyzicky, například nasazovat roušku žákovi bez souhlasu žáka a jeho rodičů.
  • Personál školy není oprávněn bránit žákovi v povinné školní docházce kvůli nenošení roušky, například znemožněním vstupu do školy. Takové jednání by bylo zjevně nepřiměřené s ohledem na ústavně zaručené právo dítěte na vzdělání a na stanovené výjimky z povinnosti nosit roušky (učitelka v MŠ roušku mít nemusí, ale u žáka ZŠ je nutné ji vynucovat odpíráním vzdělávání?).
  • Personál školy může žáka upozornit na jeho povinnost nosit roušku, ale takovým způsobem, aby nedocházelo k ponižujícími zacházení (=jednání vyvolávající v člověku pocity úzkosti a méněcennosti, které zlomí jeho psychický odpor a které nutí člověka jednat proti své vůli nebo svědomí).
  • Nedodržování povinnosti nosit roušku sice může být přestupkem, ale nezletilí, kteří nedovršili 15 let věku, nejsou odpovědní za přestupky; odpovědnost zákonných zástupců je více než sporná a podle našeho názoru nereálná.
  • Z důvodu, že jednání může být přestupkem, není možné vyloučit, že někteří ředitelé škol zavolají k žákovi bez roušky do školy Policii ČR nebo městskou policii, nebo oznámí věc orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Proto je na místě děti poučit, že v takovém případě mají využít svého práva nevypovídat, a tedy cizím lidem nemají nic říkat bez přítomnosti rodičů a mají trvat na přítomnosti rodičů. Toto poučení dítěte je ostatně vhodné obecně i pro jakékoliv jiné případy.
  • V případě, že nechcete své dítě vystavovat konfliktní situaci a nošení roušek raději akceptujete navzdory svému nesouhlasu s jejich nošením ve výuce, je dobré vědět, že není nijak specifikováno, z jakého materiálu mají být roušky vyrobeny, proto můžete svému dítěti pořídit roušku z co nejprodyšnější látky, která ale není vyloženě děravá, takže stále splňuje podmínku, že brání šíření kapének.

Právní řešení stížnosti, soudy

Kromě již uvedeného je možné se spojit s dalšími rodiči a hledat další způsoby řešení. Rodiče sdílí svoje zkušenosti v řadě FB skupin. V případě nepřijatelného postupu školy (např. znemožnění vstupu žáka do školy, šikana ze strany školy apod.) je možné využít stížnosti k České školní inspekci, případně stížnosti pro diskriminaci k veřejnému ochránci práv. V extrémním případě porušení práv žáka je také možné podat žalobu na školu nebo trestní oznámení.

Dále je možné se obrátit na soud s návrhem na jeho zrušení nového mimořádného opatření ukládajícího nosit žákům roušky, jak již úspěšně učinil žák, kterého zastupovala advokátka Zuzana Candigliota, která zároveň spolupracuje s Ligou lidských práv. Také je možné zkusit podat návrh na vydání předběžného opatření.

V případě dalších dotazů se obraťte na naši poradnu: poradna[zavináč]llp.cz

VZOR – žádost o individuální vzdělávání

ZŠ Komenského
Mgr. Eva Nováková, ředitelka
Komenského 1
602 00 Brno

 

V Brně dne 18. 11. 2020

 

Žádost o povolení individuálního vzdělávání

 

Vážená paní ředitelko,

obracíme se na Vás s žádostí o povolení individuálního vzdělávání naší dcery Elišky Svobodové, RČ 145801/1234, trvale bytem Akátová 1, 602 00 Brno, která v tomto školním roce 2020/21 navštěvuje 2. ročník ZŠ Komenského Brno.

Žádáme o povolení individuálního vzdělávání do konce tohoto pololetí, a to z důvodu ochrany zdraví dcery i rodinných příslušníků.

Dosud s ohledem na epidemiologickou situaci probíhala výuka distanční formou. Dne 16. 11. 2020 vláda přijala krizové opatření č. 1191, podle kterého se žáci 1. a 2. ročníků základních škol navrátí od 18. 11. 2020 k prezenční výuce do škol. Zároveň téhož dne Ministerstvo zdravotnictví vydalo mimořádné opatření č. j. MZDR 15757/2020-39/MIN/KAN, které po dětech vyžaduje celodenní nošení roušek včetně výuky.

S návratem dcery k prezenční výuce, ani s celodenním nošením roušky zásadně nesouhlasíme.

V domácnosti s námi žije 70letá babička s chronickými zdravotními problémy a v případě, že by dcera přinesla ze školy nákazu a nakazila ji, tak by babička byla vážně ohrožena na životě. Celodenní nošení roušek ve škole nepovažujeme za dostatečnou záruku toho, že dcera nákazu ze školy nepřinese. Roušky nemají dostatečnou účinnost k vyloučení přenosu nákazy, navíc je obecně známo, že děti nejsou schopny s rouškami správně nakládat tak, aby jejich použití bylo bezpečné pro ně i pro druhé. Také se obáváme, že se kvůli návratu dcery do školy zvýší pravděpodobnost, že se celá rodina dostaneme znovu do karantény nebo izolace, což ohrožuje podnikání a příjmy naší rodiny.

Dalším důvodem našeho nesouhlasu jsou negativní dopady celodenního nošení roušek na zdraví dcery, které je v rozporu se základními fyziologickými potřebami dítěte. Déletrvající nošení roušky ztěžuje dýchání, může způsobit hypoventilaci, snížení saturace kyslíkem a zvýšení tepové frekvence, zatěžovat kardiovaskulární a termoregulační systém a vést k psychickému stresu, únavě a potížím se soustředěním atd. Vycházíme zejména ze studie „Effect of face veil on ventilator function among Saudi adult females“, z článku „Covid-19: important potential side effects of wearing face masks that we should bear in mind“ i z prohlášení 78 německých lékařů o rizicích nošení roušek při vyučování, což jsou všechno veřejně dostupné zdroje. Také vycházíme ze zkušeností naší dcery, které již deset minut v roušce působí potíže a nutkání „lapat po dechu“, což jí znemožňuje se soustředit.

Výuka dcery v podmínkách celodenního nošení roušky odporuje jejímu nejlepšímu zájmu, přitom podle Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Nucení dcery do celodenního nošení roušky a její návrat do školy s ohledem na riziko pro babičku a naši rodinu odporuje navíc i svědomí nás rodičů a nepřiměřeně zasahuje do našeho ústavně zaručeného práva na svobodu myšlení a svědomí.

Je evidentní, že se naše dcera může efektivně vzdělávat i doma formou individuálního vzdělávání. Již několik týdnů se vzdělávala distančně, což zvládala, plnila si svoje povinnosti a dělala pokroky. Se vzděláváním jsme jí pomáhali my rodiče i babička. Dcera má k výuce doma zajištěny veškeré materiální podmínky – má svůj pokoj s psacím stolem, má k dispozici notebook a internetové připojení a má veškeré školou doporučené a používané učebnice. Vzdělávání dcery bude mít na starosti matka Ing. Jana Svobodová, která má vysokoškolské vzdělání (kopii dokladu o vzdělání přikládáme).

Vzhledem k nedostatku času nebylo možné zatím obstarat vyjádření školského poradenského zařízení, ale současně s touto žádostí jsme požádali o vyjádření Pedagogicko-psychologickou poradnu Brno, které doplníme následně. Připojujeme vyjádření dětské lékařky, která u dcery nedoporučuje celodenní nošení roušky.

Navrhujeme, aby bylo naší žádosti vyhověno a aby dceři bylo povoleno individuální vzdělávání, neboť jsou splněny všechny zákonné podmínky, tedy:

  • jsou dány závažné důvody pro individuální vzdělávání,
  • jsou zajištěny dostatečné podmínky pro individuální vzdělávání,
  • osoba, která bude žáka vzdělávat, získala alespoň střední vzdělání s maturitní zkouškou,
  • jsou zajištěny vhodné učebnice a učební texty, podle nichž se má žák vzdělávat.

S pozdravem

Ing. Jana Svobodová, Ing. Petr Svoboda
rodiče nezletilé

VZOR – nesouhlas s vynucováním nošení roušky při výuce s výhradou svědomí

ZŠ Komenského
Mgr. Eva Nováková, ředitelka
Komenského 1
602 00 Brno

 

V Brně dne 18. 11. 2020

 

Nesouhlas s vynucováním nošení roušky při výuce a výhrada svědomí

 

Vážená paní ředitelko,

s ohledem na aktuální situaci se na Vás obracíme s vyjádřením nesouhlasu s tím, aby u naší dcery Elišky Svobodové, nar. 1. 8. 2014, bylo jakkoliv vynucováno nošení roušky během výuky, neboť to odporuje jejímu nejlepšímu zájmu i našemu svědomí jako zákonných zástupců.

Dosud s ohledem na epidemiologickou situaci probíhala výuka distanční formou. Dne 16. 11. 2020 vláda přijala krizové opatření č. 1191, podle kterého se žáci 1. a 2. ročníků základních škol navrátí od 18. 11. 2020 k prezenční výuce do škol. Zároveň téhož dne Ministerstvo zdravotnictví vydalo mimořádné opatření č. j. MZDR 15757/2020-39/MIN/KAN, které po dětech vyžaduje celodenní nošení roušek ve školách, nejen ve společných prostorech, ale i ve třídách při výuce.

S návratem dcery k prezenční výuce nemáme žádný problém, nemáme ani problém s tím, aby nosila roušku ve společných prostorech školy, ale s celodenním nošením roušky včetně výuky zásadně nesouhlasíme.

Hlavním důvodem našeho nesouhlasu jsou negativní dopady celodenního nošení roušek na zdraví dcery, které je v rozporu se základními fyziologickými potřebami dítěte. Déletrvající nošení roušky ztěžuje dýchání, může způsobit hypoventilaci, snížení saturace kyslíkem a zvýšení tepové frekvence, zatěžovat kardiovaskulární a termoregulační systém a vést k psychickému stresu, únavě a potížím se soustředěním atd. Vycházíme zejména ze studie „Effect of face veil on ventilator function among Saudi adult females“, z článku „Covid-19: important potential side effects of wearing face masks that we should bear in mind“ i z prohlášení 78 německých lékařů o rizicích nošení roušek při vyučování, což jsou všechno veřejně dostupné zdroje. Také vycházíme ze zkušeností naší dcery, které již deset minut v roušce působí potíže a nutkání „lapat po dechu“, což jí znemožňuje se soustředit.

Výuka dcery v podmínkách celodenního nošení roušky odporuje jejímu nejlepšímu zájmu, přitom podle Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.

Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte v souvislosti s celodenním nošením roušky ve škole jakožto „ochrany“ před šířením nákazy onemocněním covid-19 nelze odhlédnout od skutečnosti, že pro děti má toto onemocnění jen zanedbatelná rizika a že ohrožení jiných, rizikových osob, lze v případě učitelů předcházet použitím účinných ochranných pomůcek (respirátorů) nebo v případě rizikových osob v rodině žáka individuálním vzděláváním žáka na žádost rodičů. Také nelze odhlédnout od toho, že roušky nemají dostatečnou účinnost k vyloučení přenosu nákazy, navíc je obecně známo, že děti nejsou schopny s rouškami správně nakládat tak, aby jejich použití bylo bezpečné pro ně i pro druhé.

Nucení dcery do celodenního nošení roušky odporuje navíc i svědomí nás rodičů a nepřiměřeně zasahuje do našeho ústavně zaručeného práva na svobodu myšlení a svědomí.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, shledal, že v případě povinnosti očkování musí existovat výjimka z důvodu myšlení a svědomí, na základě které není možné osobu sankcionovat a vynucovat si splnění povinnosti. Ústavní soud k posouzení výjimky stanovil určitá hodnotící kritéria, mezi která patří například konzistentnost a přesvědčivost tvrzení osoby, naléhavost ústavního zájmu na ochraně autonomie osoby, ale také nebezpečí pro společnost.

Tímto vznášíme výhradu svědomí vůči vynucování nošení roušky u naší dcery při výuce, neboť toto odmítnutí z naší strany naplňuje kritéria Ústavního soudu. Jsme vážně a konzistentně přesvědčeni o tom, že je ohrožen nejlepší zájem naší dcery, její zdraví a její schopnost se vzdělávat. Zároveň nevynucování nošení roušky v jejím případě těžko může představovat ohrožení pro společnost s ohledem na výjimku z nošení roušek pro děti a učitelky v mateřské škole.

Zároveň Vám sdělujeme, že personál školy nemá žádnou kompetenci nošení roušek vynucovat, ani není oprávněn bránit žákovi v plnění povinné školní docházky. Personál školy může žáka pouze informovat o jeho povinnosti nosit roušku, ale nesmí tak činit způsobem, který by dítě nutil činit něco proti své vůli a proti vůli a svědomí jeho rodičů.

Trváme tedy na tom, aby Vaše škola respektovala naši výhradu svědomí a žádným způsobem nevynucovala nošení roušky při výuce u naší dcery.

S pozdravem

 

Ing. Jana Svobodová, Ing. Petr Svoboda
rodiče nezletilé