Matka se domáhá nahlédnutí do spisu OSPOD, i když jde o kolizní opatrovnictví

Liga lidských práv převzala případ matky, které OSPOD jako kolizní opatrovník odepřel nahlédnutí do spisu o jejím dítěti. Chceme poukázat na systémový problém, který spočívá v nekontrolovatelnosti práce OSPOD ve funkci kolizního opatrovníka v opatrovnických sporech. Ne vždy vykonává OSPOD tuto funkci profesionálně, efektivně a v zájmu dítěte. Už jen z důvodu kontroly by rodič měl mít právo nahlížet do spisu svého dítěte, pokud tím není nějak konkrétně ohrožen zájem dítěte, což musí být odůvodněná výjimka, ne pravidlo.

Orgány odmítly zpřístupnit spis pro údajné porušení rovnosti účastníků řízení

Matka z Brna se v červnu 2021 obrátila na OSPOD Úřadu městské části Brno-Bohunice s žádostí o nahlédnutí do spisu, který tento úřad jako kolizní opatrovník vede o jejím nezletilém synovi. Žádost podala z důvodu, aby zjistila zda spis obsahuje zápis jednání pracovnice OSPOD se zmocněnkyní matky a co tento zápis obsahuje. Úřad jí odpověděl, že po dobu výkonu kolizního opatrovnictví nelze umožnit nahlížení do spisu, a to ani rodičům nezletilých dětí, protože by to prý představovalo porušení zásady rovného postavení účastníků občanskoprávního řízení.

Proti tomu matka podala odvolání, ve kterém odkázala na platný zákon, který umožňuje odmítnout přístup do spisu pouze, pokud by to bylo v rozporu se zájmem dítěte. Poukázala na to, že OSPOD nijak nezdůvodnil, čím by byl ohrožen zájem dítěte jejím nahlédnutím do spisu. Odvolací orgán Magistrát města Brna odvolání zamítl s odůvodněním, že zájem dítěte spočívá v tom, že nezletilý nebude zkrácen na svém právu rovnosti účastníka řízení.

Soud nejprve žalobu odmítl, ale po zásahu Nejvyššího správního soudu ji musí projednat

Matka s postupem správních orgánů nesouhlasila, proto podala správní žalobu k soudu. Argumentovala tím, že nebylo odůvodněno, jaký konkrétní zájem dítěte by byl nahlédnutím matky do spisu ohrožen. Poukázala na to, že zákon o sociálně-právní ochraně dětí neuvádí, že by výkon kolizního opatrovnictví byl důvodem k odmítnutí přístupu rodičů do spisu. Stejný závěr zastává i veřejný ochránce práv. Také upozornila na to, že nahlédnutí do spisu představuje kontrolu výkonu činnosti kolizního opatrovníka.

Krajský soud v Brně žalobu odmítl, protože podle jeho názoru OSPOD ve funkci kolizního opatrovníka nemá vrchnostenské postavení, a proto nespadá do pravomoci správního soudnictví. Proti tomu matka podala kasační stížnost s odůvodněním, že rozhodování o právu nahlížet do spisu představuje rozhodování o právech a povinnostech a rozhodující orgán je ve vrchnostenském postavení.

Nejvyšší správní soud jí dal za pravdu a uvedl, že se lze ztotožnit se stěžovatelkou, že: „odmítnutím její žádosti nahlédnout do předmětného spisu bylo zasaženo do jejího práva coby zákonného zástupce nezletilého ověřovat (resp. „kontrolovat“), jakým způsobem OSPOD postupuje, případně zda nedochází k nepřiměřenému zásahu do soukromí její rodiny.“

Případ se tak vrátil k novému posouzení Krajskému soudu v Brně.

Podniknuté kroky:

  • červen 2021 – Úřad městské části Brno-Bohunice odmítl žádost matky o nahlédnutí do spisu dítěte, proti čemuž podala odvolání
  • srpen 2021 – Magistrát města Brna odvolání zamítl
  • říjen 2021 – Matka podala správní žalobu
  • únor 2022 – Krajský soud v Brně žalobu odmítl
  • duben 2022 – Proti odmítnutí žaloby byla podána kasační stížnost, ke které se vyjádřil žalovaný magistrát
  • listopad 2022 – Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení
  • leden 2023 – Magistrát se vyjádřil k žalobě
  • duben 2023 – Na vyjádření bylo reagováno replikou

 

Náhledový obrázek od Nathan Dumlao – Unsplash

Připojili jsme se k otevřenému dopisu k přístupu k péči porodních asistentek

Liga lidských práv se připojila k otevřenému dopisu organizací i jednotlivců k přístupu žen k péči porodních asistentek. Otevřený dopis reaguje na stanovisko rozesílané gynekologům jejich profesní organizací, které znevažuje péči porodních asistentek jakožto péči bez medicínského přínosu, nebezpečnou a nehospodárnou a odrazuje gynekology od vypsání žádanky ženám, které o tuto péči hrazenou pojišťovnou mají zájem. Přitom opak je pravdou – péče porodních asistentek je přínosná nejen na základě vědeckých poznatků, ale i zkušeností žen, které oceňují návštěvy porodních asistentek zejména v šestinedělí.

Otevřený dopis je adresován předsedovi vlády Petru Fialovi, ministru zdravotnictví Vlastimilu Válkovi a zmocněnkyni pro lidská práva Kláře Šimáčkové Laurenčíkové. Celý otevřený dopis i s podpisy organizací a jednotlivců je zveřejněn na webu www.chcisvojiporodniasistentku.cz, kde také můžete připojit svůj podpis i se vzkazem.

 

Znění otevřeného dopisu:

Vážený pane premiére, vážený pane ministře zdravotnictví, vážená paní zmocněnkyně vlády pro lidská práva,

obracíme se na Vás kvůli stanovisku České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana E. Purkyně k odborné péči porodních asistentek, a to zejména k domácí péči v šestinedělí. Toto stanovisko obsahuje mnoho nepravd, ke kterým se musíme vyjádřit jak za profesní  organizace porodních asistentek, tak za lidskoprávní organizace, další odborníky zabývající se porodnictvím i příjemkyně péče.

V prvé řadě se musíme vymezit proti tomu, že péče porodních asistentek v domácím prostředí do dnešní doby nepatří. Opak je pravdou. Stačí se podívat do západních zemí jako je Rakousko, Německo, Nizozemí či Velká Británie, kde je tato péče standardem hrazeným z veřejného zdravotního pojištění. Naopak v České republice žena po propuštění z porodnice nemá k dispozici automaticky žádnou péči až do konce šestinedělí. Jedná se přitom o citlivé a mnohdy náročné období a péče porodní asistentky v domácím prostředí ženy může pomoci ženám po stránce fyzické, tak i v oblasti psychiky. Zároveň jde o péči preventivního charakteru, která může včas zachytit začínající zdravotní problémy.

Zadruhé, výhodou péče poskytované v domácím prostředí je právě to, že žena nemusí nikam cestovat a péče je jí poskytnuta v jejím vlastním prostředí. Představa, že žena například po císařském řezu, tedy rozsáhlé břišní operaci, bude absolvovat cestu do ambulance, když jí odborná péče může být poskytnuta doma, je absurdní. Kontinuální péče porodní asistentky, a to včetně právě takovýchto návštěv, je naopak výhodná nejen pro ženy, ale i pro systém veřejného zdravotního pojištění.

Tvrzení, že by péče porodních asistentek zhoršila současnou špičkovou úroveň českého porodnictví, je devalvující  pro všechny porodní asistentky a znevažuje odbornost jejich kompetencí. Porodní asistentky mají v systému péče o těhotné a rodící ženy a ženy po porodu své nezastupitelné místo. Kompetence porodních asistentek jsou dány platnou legislativou, jejich péče je navíc zakotvena i v systému veřejného zdravotního pojištění. I ve stanovisku zmiňovaná samostatná pracoviště porodních asistentek mohou legálně existovat a existují (pro domácí návštěvy jde o tzv. kontaktní pracoviště), jelikož porodní asistentka může svou péči poskytovat i bez odborného dohledu. Tato péče je ale pro mnoho žen nedostupná právě i z finančního důvodu, jelikož si péči musí hradit jako samoplátkyně. Někteří poskytovatelé péče včetně porodnic se snaží ženám poporodní péči zpřístupnit, neboť si uvědomují její důležitost, a tak přímo návštěvní službu porodní asistentkou nabízejí. V ojedinělých případech zajišťuje poporodní návštěvu porodní asistentka z ordinace gynekologa, ale jedná se opravdu o raritní praxi. Mimo jiné i proto, že odborná společnost ČGPS či konkrétní lékaři této péči kladou do cesty v některých případech překážky.

Nakonec, není pravdou, že lékař není povinen vystavit žádanku pro indikaci péče porodní asistentky. Výkon číslo 06211 (návštěva těhotné nebo matky v šestinedělí) není podmíněn žádným specifickým zdravotním stavem kromě toho, že je žena těhotná nebo v období šestinedělí, a tato péče tak má být přístupná všem ženám. Tak se ostatně vyjádřil již v roce 2018 veřejný ochránce práv, podle kterého je návštěvní služba porodní asistentky prospěšná a měla by být dostupná všem ženám, které o ni mají zájem, neboť ženy mají právo si samy určit, jakou péči z nabízených možností chtějí čerpat. Dále si dovolíme připomenout programové prohlášení Vaší současné vlády ze dne 6. 1. 2022, kde uvádí, že podpoří ženy v jejich volbě poskytovatele péče v těhotenství, při porodu i po něm tím, že zpřístupní péči porodních asistentek s důrazem na kontinuálnost péče poskytované jednou osobou.

Apelujeme na Vás, aby došlo co nejdříve k vytvoření Koncepce péče o matku a dítě, kde by byla role porodní asistentky v systému poskytované péče jasně ustanovena mezi ostatními poskytovateli primární zdravotní péče.

Zároveň apelujeme na to, aby do doby vzniku Koncepce péče o matku a dítě, Ministerstvo zdravotnictví zajistilo ve spolupráci s odbornými společnostmi sjednocení postupu v případě, že žena žádá svého registrujícího gynekologa o indikaci péče porodní asistentky, a tím předešlo záměrnému bojkotování prokazatelně prospěšné péče všem ženám.

 

Originální stanovisko jak bylo doručené emailem ošetřujícímu gynekologovi na základě jeho dotazu k indikaci péče porodní asistentky:

 

Evropský soud pro lidská práva: České orgány nevyšetřily policejní násilí na ženě

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) dnes rozhodl, že Česká republika porušila právo naší klientky na účinné vyšetřování podezření z policejního násilí, které je součástí práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení. Vyšetřování prováděla sama policie, a ne nezávislý orgán, a také bylo vyšetřování ledabylé a nedostatečné. Soud klientce za nemajetkovou újmu přiznal 6.000 EUR, tedy necelých 150.000 Kč.

Případ má počátek v roce 2013 v Praze, kdy policisté zasahovali proti klientce, převezli ji na policejní stanici, kde se k ní chovali velmi hrubě a kde byla vystavena jak fyzickým, tak i slovním útokům. Následně byla převezena na záchytnou stanici a ráno pro ni opět přijeli policisté, kteří pokračovali v ponižování klientky. Celý popis případu naleznete zde.

Zážitek s policií byl pro klientku velmi traumatizující, proto podala trestní oznámení, ke kterému připojila lékařské zprávy dokumentující pohmožděniny a poranění rtu. Trestní oznámení neřešil nezávislý orgán, který k tomu účelu byl zřízený, tedy Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Věc prošetřovala sama policie, která dospěla k závěru, že k žádnému pochybení nedošlo. Když se klientka obrátila přímo na GIBS, GIBS to odmítla řešit. Nepomohla stížnost ke státnímu zastupitelství, ani ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.

Klientka se v roce 2015 s pomocí Ligy lidských práv se stížností obrátila na ESLP. „Ve stížnosti jsme mimo jiné poukázali na selhání vyšetřujícího orgánu při zajišťování videozáznamu z policejní stanice, který mohl významně přispět k objasnění věci. Zatímco klientka podala trestní oznámení dne 21. 2. 2013, což bylo dva dny po jejím propuštění z policejní stanice, videozáznamy z policejní stanice byly vyšetřujícím orgánem vyžádány až 7. 3. 2013, kdy údajně již byly smazány. Přitom Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření konstatovalo, že záznamy jsou automaticky mazány až po 30 dnech.“ vysvětluje Zuzana Candigliota, právní zástupkyně stěžovatelky.

Soud dal klientce zapravdu, že podezření ze špatného zacházení měl od počátku vyšetřovat nezávislý a specializovaný orgán, tedy GIBS. Policejní orgán, který věc namísto GIBS řešil, dle soudu neudělal všechny potřebné kroky k objasnění věci. Soud zmínil, že klientka vůbec nebyla vyslechnuta, nebyla prověřována její věrohodnost, nebyla vyžádána zpráva odborníka ohledně tvrzených psychických problémů, nebyl zpracován lékařský znalecký posudek. Rovněž nezajištění kamerových záznamů podle soudu ukazuje, že vyšetřování nebylo pečlivé.

Soud tedy shledal, že neprovedením účinného vyšetřování došlo k porušení procesního aspektu práva nebýt podroben špatnému zacházení. Na druhou stranu neshledal, že by bylo prokázáno samotné špatné zacházení se stěžovatelkou, neboť k tomu chyběly jednoznačné důkazy. Soud nicméně podotkl, že je to minimálně z části zaviněno státem, který neprovedl účinné a nezávislé vyšetřování. Soud ženě přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 6.000 EUR a náklady řízení 2.000 EUR.

Není to poprvé, co Liga lidských práv uspěla se stížností na nevyšetřování podezření z policejního násilí v České republice. V roce 2013 ESLP shledal porušení práva na účinné vyšetřování špatného zacházení, za což stěžovatel dostal náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč. V roce 2012 ESLP rozhodl o porušení práva na život spojené s neúčinným vyšetřováním, za což pozůstalým přiznal 20.000 EUR. V dalších případech neúčinné vyšetřování shledal již Ústavní soud. Se stížnostmi se ale nepodaří uspět pokaždé, kdy Liga lidských práv považuje vyšetřování za neúčinné. Před týdnem byla jiná stížnost ze strany ESLP zamítnuta.

Evropský soud pro lidská práva odmítl stížnost na policejní násilí na vile Milada

Dnes bylo vyhlášeno rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v případě dvou stěžovatelů, kteří podali stížnost na policejní násilí při zásahu proti účastníkům vzpomínkové akce na bývalém squatu Milada v roce 2012. Stížnost byla shledána nepřijatelnou, neboť dle mínění ESLP byly námitky stěžovatelů řádně přezkoumány českými soudy. Rozhodnutí je v angličtině zveřejněno na webu soudu.

Proti účastníkům vzpomínkové akce na bývalém squatu Milada monstrózně zasáhla policie se zapojením vrtulníku a desítek těžkooděnců. Přestože nikdo z účastníků nekladl při zásahu policie odpor, policie vytvořila „bicí uličku“ a každou vyváděnou osobu čekalo kopání a bití pěstmi a obušky. Stěžovatelům i dalším účastníkům policisté způsobili zranění, která jsou potvrzena lékařskými zprávami. Dále policie zničila účastníkům hudební aparaturu a gramofonové desky. Jeden z účastníků akce (nejde o stěžovatele) pro Ligu lidských práv na videu popsal, co se stalo. Popis celého případu i s odkazy na rozhodnutí českých soudů je zde.

Stěžovatelé a další osoby se před českými soudy nepřiměřenému zásahu policie bránili správní žalobou proti nezákonnému zásahu, v žalobě uvedli k událostem po vniknutí policie do vily: „Policisté varovali, že jakýkoliv pohyb budou brát jako útok. Policisté lidem nadávali slovy jako zmrdi, mrdky, feťáci, svině, hovada. Policisté evidentně byli překvapeni, že nikdo nekladl odpor, což komentovali slovy typu „teď mlčej hrdinové, podívejte se na ně na zmrdy“. Skutečnost, že nikdo nekladl odpor, však policistům nezabránila v tom, aby použili bezdůvodně vůči lidem donucovací prostředky. Následně začali účastníky akce postupně odvádět a cestou k východu vytvořili tzv. bicí uličku, kde účastníci akci byli brutálním způsobem biti, a to kopáním, pěstmi, teleskopickými obušky. Účastníci akce museli mít hlavy dolů, jediným smyslem bylo to, aby nemohli následně identifikovat konkrétní policisty. Řada lidí měla v důsledku zásahu policie lehká zranění, ale někteří z účastníků krváceli a museli na ošetření do nemocnice.“

Tento průběh události doložili žalobci lékařskými zprávami o způsobených zraněních a také jej potvrdili svědci z řad ostatních účastníků, z nichž někteří rovněž měli lékařské zprávy. Policisté samozřejmě násilí popřeli. Městský soud v Praze (soudci Havlíková, Řeháková, Kříž) dokazování vyhodnotil v neprospěch žalobců s tím, že tvrzení o bití je nevěrohodné, protože žalobci mohli po svém vyvedení oznámit napadení přítomným osobám stojícím mimo policii, tedy hasičům, zdravotníkům či novinářům. Lékařská zpráva jednoho z žalobců o tržném zranění na hlavě z nemocnice Na Bulovce podle soudu neprokazovala, že zranění způsobili zasahující policisté.

„Důkazy ze strany soudu byly zhodnoceny zcela tendenčně. Soud vůbec nepřihlédl k lékařským zprávám potvrzujícím zranění, ani ke svědeckým výpovědím ostatních účastníků a vytvářel si konstrukce, jak jinak mohli účastníci přijít ke zraněním. Jednoduše řečeno, v podobné situaci oběť nemá jak prokázat policejní násilí, protože svědectví, ani lékařské zprávy soud nevezme v potaz a raději chrání policejní násilníky. A vyšší soudy v čele s Evropským soudem pro lidská práva vadný postup soudu nakonec přikryly namísto toho, aby se řídily judikaturou, která v případech podezření ze špatného zacházení přenáší důkazní břemeno na stát, který má možnost na rozdíl od obětí například pořizovat kamerové záznamy policejního zásahu,“ komentuje případ Zuzana Candigliota, právní zástupkyně stěžovatelů.

Závěrem je na místě zmínit, že předmětnou vilu Milada za ty roky stát nechal zcela zchátrat.

Nejvyšší soud dal šanci na odškodnění chlapci, který ochrnul po povinném očkování

Dnes už 6letý Honzík, kterému ochrnula polovina tváře po povinném očkování v kojeneckém věku, má díky Nejvyššímu soudu šanci na spravedlivou náhradu újmy. Nejvyšší soud odmítl argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, že v českém právním řádu chybí úprava odpovědnosti státu za újmu způsobenou povinným očkováním. Rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Chlapec byl očkován druhou dávkou hexavakcíny a újma mu vznikla v roce 2015. Jenže ještě předtím byl přijat nový občanský zákoník, který z toho starého již nepřevzal objektivní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za újmu způsobenou očkováním. Vzniklo tak právní vakuum, během kterého žádný subjekt nebyl výslovně za újmu odpovědný až do roku 2020, kdy byl přijat zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Zároveň ale od roku 2001 je součástí ústavního pořádku Úmluva o biomedicíně, která zakotvuje právo každého, kdo utrpí újmu způsobenou zákrokem, na spravedlivou náhradu škody.

Nejvyšší soud ve složení soudců Roberta Waltra, Martiny Vršanské a Petra Vojtka v rozsudku uvedl: „Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma do 31. 12. 2013 a poté od 8. 4. 2020, náhrady újmy na zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda a na základě čeho lze dovodit odpovědnost žalované za újmu způsobenou povinným očkováním od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020.“

Odpovědnost státu pak Nejvyšší soud dovodil právě z Úmluvy o biomedicíně a z výkladu překlenujícího mezeru v zákoně, a to tak, že se na případ Honzíka použije zákon o odpovědnosti státu účinný od roku 2020.

Případ se tak vrací zpět k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který se bude zabývat důvodností uplatněného nároku dle později přijatého odškodňovacího zákona. Nezletilý Honzík ale zatím rozhodně nemá vyhráno, a to ze dvou důvodů:

  • Ministerstvo zdravotnictví i navzdory stanovisku ošetřujících lékařů nezletilého popírá souvislost újmy s očkováním a
  • zákon také drasticky omezuje případy, které mají být odškodněny, o čemž jsme informovali zde.

Zdravotní újma nezletilého Honzíka je trvalá, ochrnutí poloviny tváře mu zabraňuje dovírat oko, které se tak musí několikrát denně vykapávat a je náchylné na infekce. Dále má chlapec potíže při jídle a při vyslovování.

Za to, že osoby poškozené povinným očkováním v letech 2014-2020 byly až do dnešního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučeny z nároku odškodnění, je odpovědný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který byl v čele ministerstva od konce roku 2017 do září 2020. Z důvodové zprávy k zákonu vyplývá, že o tomto lidskoprávním deficitu zákona ministerstvo vědělo, přesto ho ignorovalo.

Popis celého případu naleznete zde.

Více informací poskytne: Zuzana Candigliota@llp.cz