Evropský soud pro lidská práva odmítl stížnost na policejní násilí na vile Milada

Dnes bylo vyhlášeno rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v případě dvou stěžovatelů, kteří podali stížnost na policejní násilí při zásahu proti účastníkům vzpomínkové akce na bývalém squatu Milada v roce 2012. Stížnost byla shledána nepřijatelnou, neboť dle mínění ESLP byly námitky stěžovatelů řádně přezkoumány českými soudy. Rozhodnutí je v angličtině zveřejněno na webu soudu.

Proti účastníkům vzpomínkové akce na bývalém squatu Milada monstrózně zasáhla policie se zapojením vrtulníku a desítek těžkooděnců. Přestože nikdo z účastníků nekladl při zásahu policie odpor, policie vytvořila „bicí uličku“ a každou vyváděnou osobu čekalo kopání a bití pěstmi a obušky. Stěžovatelům i dalším účastníkům policisté způsobili zranění, která jsou potvrzena lékařskými zprávami. Dále policie zničila účastníkům hudební aparaturu a gramofonové desky. Jeden z účastníků akce (nejde o stěžovatele) pro Ligu lidských práv na videu popsal, co se stalo. Popis celého případu i s odkazy na rozhodnutí českých soudů je zde.

Stěžovatelé a další osoby se před českými soudy nepřiměřenému zásahu policie bránili správní žalobou proti nezákonnému zásahu, v žalobě uvedli k událostem po vniknutí policie do vily: „Policisté varovali, že jakýkoliv pohyb budou brát jako útok. Policisté lidem nadávali slovy jako zmrdi, mrdky, feťáci, svině, hovada. Policisté evidentně byli překvapeni, že nikdo nekladl odpor, což komentovali slovy typu „teď mlčej hrdinové, podívejte se na ně na zmrdy“. Skutečnost, že nikdo nekladl odpor, však policistům nezabránila v tom, aby použili bezdůvodně vůči lidem donucovací prostředky. Následně začali účastníky akce postupně odvádět a cestou k východu vytvořili tzv. bicí uličku, kde účastníci akci byli brutálním způsobem biti, a to kopáním, pěstmi, teleskopickými obušky. Účastníci akce museli mít hlavy dolů, jediným smyslem bylo to, aby nemohli následně identifikovat konkrétní policisty. Řada lidí měla v důsledku zásahu policie lehká zranění, ale někteří z účastníků krváceli a museli na ošetření do nemocnice.“

Tento průběh události doložili žalobci lékařskými zprávami o způsobených zraněních a také jej potvrdili svědci z řad ostatních účastníků, z nichž někteří rovněž měli lékařské zprávy. Policisté samozřejmě násilí popřeli. Městský soud v Praze (soudci Havlíková, Řeháková, Kříž) dokazování vyhodnotil v neprospěch žalobců s tím, že tvrzení o bití je nevěrohodné, protože žalobci mohli po svém vyvedení oznámit napadení přítomným osobám stojícím mimo policii, tedy hasičům, zdravotníkům či novinářům. Lékařská zpráva jednoho z žalobců o tržném zranění na hlavě z nemocnice Na Bulovce podle soudu neprokazovala, že zranění způsobili zasahující policisté.

„Důkazy ze strany soudu byly zhodnoceny zcela tendenčně. Soud vůbec nepřihlédl k lékařským zprávám potvrzujícím zranění, ani ke svědeckým výpovědím ostatních účastníků a vytvářel si konstrukce, jak jinak mohli účastníci přijít ke zraněním. Jednoduše řečeno, v podobné situaci oběť nemá jak prokázat policejní násilí, protože svědectví, ani lékařské zprávy soud nevezme v potaz a raději chrání policejní násilníky. A vyšší soudy v čele s Evropským soudem pro lidská práva vadný postup soudu nakonec přikryly namísto toho, aby se řídily judikaturou, která v případech podezření ze špatného zacházení přenáší důkazní břemeno na stát, který má možnost na rozdíl od obětí například pořizovat kamerové záznamy policejního zásahu,“ komentuje případ Zuzana Candigliota, právní zástupkyně stěžovatelů.

Závěrem je na místě zmínit, že předmětnou vilu Milada za ty roky stát nechal zcela zchátrat.

Nejvyšší soud dal šanci na odškodnění chlapci, který ochrnul po povinném očkování

Dnes už 6letý Honzík, kterému ochrnula polovina tváře po povinném očkování v kojeneckém věku, má díky Nejvyššímu soudu šanci na spravedlivou náhradu újmy. Nejvyšší soud odmítl argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, že v českém právním řádu chybí úprava odpovědnosti státu za újmu způsobenou povinným očkováním. Rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Chlapec byl očkován druhou dávkou hexavakcíny a újma mu vznikla v roce 2015. Jenže ještě předtím byl přijat nový občanský zákoník, který z toho starého již nepřevzal objektivní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za újmu způsobenou očkováním. Vzniklo tak právní vakuum, během kterého žádný subjekt nebyl výslovně za újmu odpovědný až do roku 2020, kdy byl přijat zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Zároveň ale od roku 2001 je součástí ústavního pořádku Úmluva o biomedicíně, která zakotvuje právo každého, kdo utrpí újmu způsobenou zákrokem, na spravedlivou náhradu škody.

Nejvyšší soud ve složení soudců Roberta Waltra, Martiny Vršanské a Petra Vojtka v rozsudku uvedl: „Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma do 31. 12. 2013 a poté od 8. 4. 2020, náhrady újmy na zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda a na základě čeho lze dovodit odpovědnost žalované za újmu způsobenou povinným očkováním od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020.“

Odpovědnost státu pak Nejvyšší soud dovodil právě z Úmluvy o biomedicíně a z výkladu překlenujícího mezeru v zákoně, a to tak, že se na případ Honzíka použije zákon o odpovědnosti státu účinný od roku 2020.

Případ se tak vrací zpět k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který se bude zabývat důvodností uplatněného nároku dle později přijatého odškodňovacího zákona. Nezletilý Honzík ale zatím rozhodně nemá vyhráno, a to ze dvou důvodů:

  • Ministerstvo zdravotnictví i navzdory stanovisku ošetřujících lékařů nezletilého popírá souvislost újmy s očkováním a
  • zákon také drasticky omezuje případy, které mají být odškodněny, o čemž jsme informovali zde.

Zdravotní újma nezletilého Honzíka je trvalá, ochrnutí poloviny tváře mu zabraňuje dovírat oko, které se tak musí několikrát denně vykapávat a je náchylné na infekce. Dále má chlapec potíže při jídle a při vyslovování.

Za to, že osoby poškozené povinným očkováním v letech 2014-2020 byly až do dnešního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučeny z nároku odškodnění, je odpovědný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který byl v čele ministerstva od konce roku 2017 do září 2020. Z důvodové zprávy k zákonu vyplývá, že o tomto lidskoprávním deficitu zákona ministerstvo vědělo, přesto ho ignorovalo.

Popis celého případu naleznete zde.

Více informací poskytne: Zuzana Candigliota@llp.cz

Liga poukázala na deficity české demokracie a vlády práva

Jak si Česká republika vede ve srovnání s jinými unijními státy v otázkách dodržování principů demokracie a právního státu? V čem za ostatními evropskými zeměmi pokulháváme a v čem spatřujeme naději v lepší zítřky? Vše se dozvíte níže v tomto článku a v něm zmíněných dokumentech.

Letos na jaře Liga spojila síly s mezinárodní lidskoprávní organizací Liberties a společně s dalšími organizacemi vytvořily souhrnnou zprávu o stavu demokracie a dodržování principů právního státu za uplynulý rok. Šlo o podklad, na jehož základě Evropská komise k tomuto tématu na konci července vydala vlastní zprávu. Vy si nyní můžete přečíst zprávu Liberties i Evropské komise. Dočtete se v nich, jak (ne)efektivní je (nejen) český justiční systém, na jaké úrovni je korupce, (ne)závislost médií, svoboda slova či přístup k informacím, jak si unijní státy vedou ve vyvažování moci ve státě a vládě práva a v neposlední řadě, jaké byly dopady spojené s pandemií COVID-19.

*Pojem „rule of law“ znamená, že stát funguje na principu „vlády práva“, tzn. právní řád stanoví limity uplatňování státní moci a zároveň umožňuje lidem svobodně žít. Jde o jeden ze základních znaků moderního demokratického státu, stejně jako např. garance základních práv. Právní stát se opírá o efektivní, kvalitní a nezávislý justiční systém, který je schopen garantovat právo EU a justiční ochranu (viz Upholding the Rule of Law, 2021).

Digitalizace justice a nezávislosti médií

Výstupy analýzy efektivity justičního systému poukazují na to, že přestože dochází k digitalizaci soudnictví, úroveň digitalizace, na které se momentálně ČR nachází, je stále pod průměrem EU. Na druhou stranu, výroční statistika ministerstva spravedlnosti naznačuje velký posun ve zkracování délky trvání soudních procesů, přičemž ČR se nachází na 7. místě ve srovnání s ostatními členy EU.

Další oblasti, jež se týkají korupce, nezávislosti médií a přístupu k informacím, vykazují další kritické zjištění. Situace v České republice poukazuje na neuspokojivou podporu investigativní žurnalistiky. Obzvláště alarmujícím je nález Evropské federace novinářů (EFJ), jež poukazuje na to, že premiér ČR Andrej Babiš vlastní až 30 % soukromých médií, což lze vnímat jako střet zájmů.

V boji proti COVIDu

Zvláštní apel se kladl na pandemii COVID-19 a dopady souvisejících restriktivních opatření. Liga zde poukazovala na opakující se přešlapy ze strany vlády, resp. ministerstva zdravotnictví, při vydávání mimořádných opatření. Jednou takovou kauzou byl i zákaz přítomnosti otců u porodu během nouzového stavu, jež zavedlo mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví z 18. 3. 2020, a o kterém jsme vás průběžně informovali (viz zde). Ve zprávě zmiňujeme několik dalších případů kterým jsme se v souvislosti s pandemií minulý rok věnovali, resp. aktivně stále věnujeme (například případ chlapce, který nemůže ze zdravotních důvodů nosit roušku a stát mu brání ve vzdělávání).

Pozitivně lze hodnotit snahu ministerstva zdravotnictví, vytvořit přehledné webové stránky se všemi aktuálními opatřeními (byť s několikaměsíčním zpožděním). Ministerstvo vnitra ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictvím dodatečně zveřejnilo také nejčastěji vyskytované dezinformace, čímž se snaží vyvracet lži a mýty v souvislosti s pandemií a vakcínami.

Co na to Evropská komise?

Jak jsme již uvedli, zpráva o stavu fungování právního státu, kterou jsme s Liberties vytvořili, posloužila Evropské komisi k tvorbě její vlastní souhrnné zprávy o stavu fungování a dodržování principů právního státu v zemích EU. Ve své zprávě EK celkově pozitivně hodnotí demokratické směřování členských států (např. v souvislosti s vytýkanými body z předchozího roku), avšak přesto upozorňuje na řadu problematických aspektů dodržování principů demokratického právního státu (např. na otázku nezávislosti soudnictví a médií). V tiskové zprávě EK potom uvádí hlavní problematické oblasti a doporučené budoucí kroky ze strany členských států. Tisková zpráva taktéž obsahuje výstupy a komentáře relevantních komisařů – např. komisařky pro Hodnoty a Transparentnost Věry Jourové a komisaře pro Spravedlnost Didiera Reynderse, kteří ve výročních zprávách spatřují potenciál pro členské státy. Dle obou komisařů je zpráva příležitostí pro progres, dialog a debatu, jak posílit “rule of law”* napříč celou EU (2021 Rule of law, 2021).

Členské státy EU také dostaly prostor vyjádřit se k probíraným bodům zprávy EK. Jednotlivá vyjádření můžete najít na webových stránkách EK zde. Vláda ČR se ve svém vstupu extenzivně vyjadřuje ke všem kritériím odkazováním se na doposud vydané zákony.

Zpráva EK je důležitým dokumentem, díky němuž se může občanská společnost aktivně zapojovat jak do dění ve své zemi, tak do dění Evropské unie, a spolu s EK vytvářet konstruktivní zpětnou vazbu pro členské státy EU. Liga sehrála tuto roli za občanskou společnost, když se svými připomínky přispěla do zprávy pro Liberties.

(ilustrační fotografie převzata z webu Evropské komise)

 

 

 

Nedobrovolně sterilizovaná žena se brání u Evropského soudu pro lidská práva

Paní Maděrová byla v roce 1982 nedobrovolně sterilizována při porodu císařským řezem a v České republice se nedočkala ani potrestání pachatelů, ani odškodnění. Proto se s pomocí Ligy lidských práv obrátila v roce 2013 na Evropský soud pro lidská práva. Jeho rozhodnutí bude vyhlášeno dne 1. 7. 2021 a shrnutí případu soudem je zveřejněno ve francouzštině zde. Poslanecká sněmovna dne 4. 6. 2021 schválila ve třetím čtení návrh zákona, na základě kterého by protiprávně sterilizované ženy mohly být jednorázově odškodněny částkou 300.000 Kč.

Průběh případu klientky

V roce 1982 klientka porodila ve věku 22 let ve znojemské nemocnici císařským řezem a v průběhu porodu jí bez jejího informovaného souhlasu byla provedena také sterilizace. Lékař jí sice po porodu o zákroku latinským výrazem řekl, ale nikdo jí nevysvětlil, co zákrok přesně znamená a že je trvalý. Sterilizace negativně zasáhla do jejího soukromého a rodinného života, neboť klientka se podruhé vdala a se svým druhým manželem plánovala rodinu a snažila se otěhotnět. Podstoupila neúspěšný pokus o umělé oplodnění. O tom, že je trvale neplodná v důsledku sterilizace, se dozvěděla až mnohem později v době, kdy se protiprávní sterilizace žen řešily v televizi, kde odborník srozumitelně vysvětloval, co sterilizace znamená.

Sterilizace neproběhla v souladu s tehdejším zákonem. Klientka o zákrok nežádala, ani jí nebyl nabídnut způsobem odpovídajícím tehdejší právní úpravě – po získání svobodného a informovaného souhlasu a po schválení sterilizační komisí. Nebyla o zákroku předem poučena, ani nebyl předem vyžádán její souhlas. Teprve 3. den po porodu jí byl dán k podpisu čistý list papíru, který byl následně vydáván za informovaný souhlas k zákroku.

Po té, co se klientka dozvěděla o tom, co sterilizace znamená a že jde o nevratný zákrok, obrátila se na advokátku a s její pomocí podala trestní oznámení a také podala žalobu na ochranu osobnosti ke Krajskému soudu v Brně. Požadovala od znojemské nemocnice omluvu a finanční zadostiučinění. Soudy v České republice včetně Ústavního soudu jí však přiznaly jen omluvu, neboť podle nich byl nárok na finanční odškodnění promlčen.

Liga lidských práv převzala zastoupení klientky v průběhu řízení o její stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Podle našeho názoru je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na závažnost zásahu do lidských práv a na to, že klientka nikdy ze strany nemocnice nebyla řádně poučena o důsledcích sterilizace.

Ke sterilizacím v Československu

Od 70. let docházelo k nedobrovolným sterilizacím nejen romských žen jako součást „sociální“ politiky československé vlády. Vláda totalitního státu kolaborovala s gynekologicko-porodnickou obcí. Někdy porodníci prováděli sterilizace také dle vlastního uvážení v situaci, kdy se domnívali, že ví lépe, co je pro ženu dobré. Sterilizace bez svobodného a informovaného souhlasu ženy je jednou z nejzávažnějších forem porodnického násilí. Za provádění tohoto násilí na ženách nebyl v historii naší země nikdo nikdy potrestán.

Hlavními právními problémy nedobrovolných sterilizací byly následující charakteristiky, které definovala kancelář veřejného ochránce práv, když se sterilizacemi v roce 2004 začala zabývat:

  • Chybějící svobodná vůle

Ženy často poskytly svůj souhlas pod nátlakem. Buď na ně tlačili sociální pracovníci, kteří jim vyhrožovali odebráním dětí, nebo zdravotníci u porodu, kdy na ně byl vyvíjen tlak především nedostatkem času pro rozhodnutí.

  • Nedostatečné informace podané pacientce

Často byl souhlas sice poskytnut, ženám ale bylo málokdy vysvětleno, co pro ně bude zákrok znamenat a že je nevratný. Souhlas tedy nebyl informovaný a v souladu se zákonem.

  • Nedostatek formálních náležitostí

Tento aspekt úzce souvisí s předchozím, protože tehdejší zákony požadovaly, aby sterilizace byla provedena pouze se souhlasem pacientky či na její žádost a se souhlasem sterilizační komise. Tyto požadavky byly nezřídka ignorovány a někdy byly tyto souhlasy získány až zpětně po provedení zákroku.

  • Úplná absence souhlasu

V některých případech lékaři tvrdili, že šlo o medicínsky nezbytný zákrok. Nejčastěji sterilizaci vykonali v průběhu druhého císařského řezu. Sterilizace však není život zachraňující úkon, proto je nezbytné, aby k ní pacientka dala informovaný souhlas (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva V. C. proti Slovensku).

Projednávaný odškodňovací zákon může přinést odčinění

Po mnoha pokusech v minulosti o přijetí zákona o odškodnění protiprávně sterilizovaných žen se nakonec podařilo projednat návrh zákona, který předložili poslanci napříč politickými stranami a který v červnu 2021 poslanci schválili ve třetím čtení. Pokud zákon nabyde účinnosti, umožní obětem protiprávně provedených sterilizací získat jednorázové odškodnění ve výši 300.000 Kč.

V důvodové zprávě k návrhu zákona jsou zmíněny závěry veřejného ochránce práv, který poukazuje na to, že jedním z cílů bylo zajištění „kvalitnější populace,“ z čehož lze dovozovat nepřípustný eugenický charakter praxe, která směřovala k omezení počtu narozených dětí v některých skupinách obyvatel, které byly tehdejším režimem vnímány jako problémové, nepřizpůsobivé či nežádoucí, ať již to byla romská populace, nebo osoby s duševním či jiným zdravotním postižením, či osoby s větším počtem dětí. Ze zkušeností Ligy lidských práv se ovšem protiprávní sterilizace týkaly i osob, které tyto parametry nesplňovaly a mezi které patří i naše klientka.

Jak si nenechat líbit neprofesionální jednání úřednice při vyřizování stížnosti proti nemocnici

Právnička Ligy lidských práv nedávno doprovodila klientku na ústní projednání její stížnosti proti nemocnici kvůli porušení práva na nepřetržitý kontakt dítěte s rodičem. Stížnost byla podána k odboru zdravotnictví Krajského úřadu Jihomoravského kraje, kde jednání proběhlo. S ohledem na naprosto neprofesionální jednání úřednice a porušování práv klientky jsme se rozhodli tímto příspěvkem informovat o tomto jednání jako o příkladu špatné praxe a zároveň veřejnost informovat, jaká má práva při vyřizování stížnosti krajským úřadem a jak si nenechat líbit porušování práv ze strany nekompetentních úředníků.

Šlo o případ matky s dnes již osmiletou dcerou, kterou po úrazu oka na začátku dubna 2020 doprovodila do Dětské nemocnice v Brně. Tamější lékaři matce sdělili, že by její dcera měla být na pár dní hospitalizována. Matka se proto vrátila domů sbalit dceři nějaké oblečení a další osobní věci. Když se do nemocnice vrátila, zdravotnický personál ji již k dceři nechtěl pustit s odkazem na nebezpečí nákazy virem covid-19. Matka si pohotově začala celou situaci nahrávat na diktafon a v klidu se snažila s personálem nemocnice domluvit a vysvětlit, že má právo být se svým dítětem. To bohužel k ničemu nevedlo, proto zavolala na Policii ČR, která jí potvrdila, že nemocnice nesmí bránit rodiči ve styku s jeho dítětem. V tu chvíli k matce přistoupili strážníci městské policie, které přivolala vrchní sestra, aby ji z nemocnice vyvedli. Nakonec se matce podařilo domluvit se se zdravotní sestrou a strážníky tak, že dceři mohla zdálky alespoň zamávat a pozdravit ji. Poté nemocnici opustila.

Po stížnosti se nemocnice omluvila, ale chybu nepřiznala

Matka proti postupu nemocnice podala stížnost ve smyslu § 93 a násl. ZZS, kterou adresovala přímo nemocnici (více ke stížnostem ve zdravotnictví zde). Ta se matce sice omluvila, avšak svou chybu nepřiznala. Postup svých zaměstnanců odůvodnila mimořádným protiepidemiologickým opatřením. Tato opatření však nikdy nezasahovala do práva dítěte na nepřetržitý kontakt (§ 28 odst. 3 písm. e) bod 1 zákona o zdravotních službách – dále jen „ZZS“), naopak Ministerstvo zdravotnictví vydalo metodiku, která nepřetržitý kontakt dětí a rodičů i v době nouzového stavu plně podporuje. Postup nemocnice byl proto v rozporu se zákonem. K právu dítěte na nepřetržitý kontakt se svým zákonným zástupcem více v našem článku zde.

Matka se proto s novou stížností obrátila na Krajský úřad Jihomoravského kraje, který požádala o uložení povinnosti nemocnici přijmout nápravná opatření k tomu, aby se podobné situace již nestávaly. Pro účely doplnění informací ke stížnosti a vyjasnění některých nesrovnalostí svolala vedoucí oddělení správních činností odboru zdravotnictví Krajského úřadu Jihomoravského kraje PhDr. Jarmila Pavlíková s matkou a zdravotní sestrou příslušné nemocnice, která byla u incidentu přítomna, osobní setkání.

Způsob, jakým pracovnice krajského úřadu jednání vedla a jak komunikovala se stranami, byl naprosto neprofesionální a v rozporu s principy správního řízení:

1. Bránění právnímu zastoupení stěžovatelky

Úřednice se hned v úvodu rozhořčila nad tím, že naše klientka nepřišla sama, ale se svou právní zástupkyní (právničkou Ligy lidských práv). Tu třikrát za sebou vyzvala, aby “zůstala za dveřmi”, a až když chtěla právní zástupkyně písemné potvrzení o odmítnutí její přítomnosti na jednání, úřednice ustoupila. Klientce přitom vyčetla, že doteď právního zástupce neměla a nyní chce prostřednictvím tohoto zastoupení vyvolávat konflikt. Jde přitom o manipulaci, kterou se úřednice snažila odradit klientku od využití svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 Listiny základních práv a svobod, § 33 správního řádu). Účelem právního zastoupení je efektivně chránit práva a zájmy zastoupeného (tj. klientky), nikoli vyvolávat konflikty. Jediný, kdo hned na začátku vyvolával konflikt, byla úřednice.

2. Zaujaté vedení celého jednání

Úřednice několikrát během jednání zmínila, že je v roli mediátora celého sporu a chce dát stranám prostor vyjádřit se k němu. Mediátor je nestranným profesionálem, který dá oběma stranám sporu prostor se vyjádřit, vyslechne je, pracuje s jejich emocemi, pojmenovává vzniklé problémy, ale nehodnotí je a nenabízí stranám řešení (viz Asociace mediátorů ČR). V tomto případě však úřednice nebyla nestranná. Zcela očividně favorizovala zdravotní sestru, která se schůzky účastnila za nemocnici. Dala jí dostatečný prostor k vyjádření, dávala najevo souhlas s ní a vyzdvihovala náročnost práce zdravotníků v této krizové době. Naopak naší klientce a její právní zástupkyni mnohdy nechtěla dát vůbec prostor k vyjádření, nenechala klientku dokončit myšlenku, skákala jí do řeči, výpověď klientky zlehčovala a negativně hodnotila. Úřednice už na první pohled neměla nestranný přístup a jednala neprofesionálně.

3. Nepravdivé informace ohledně procesních práv klientky

Úřednice opakovaně klientce sdělovala informace, které neměly oporu v právním řádu, případně s ním byly přímo v rozporu. Kromě toho, že na jednání nejprve nechtěla vpustit právní zástupkyni klientky, nechtěla ani uznat sepsanou plnou moc, kterou klientka zmocnila právničku Ligy k zastupování. Když chtěla právnička nechat do spisu zaprotokolovat, že ji úřednice nechtěla na jednání vpustit, bylo jí řečeno, že žádný spis neexistuje, protože pro tyto věci se spisy nezakládají. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, protože přímo ze zákona o zdravotních službách vyplývá právo stěžovatele nahlížet do stížnostního spisu a pořizovat z něj kopie, z čehož logicky vyplývá, že se spis musí vždy založit (§ 94 odst. 1 písm. e) ZZS).

Dále bylo klientce řečeno, že krajský úřad nemá pravomoc nemocnici cokoli přikazovat a zakazovat, proto úřednice chtěla od klientky vědět, co vlastně po krajském úřadu požaduje. Zákon přitom výslovně stanoví, že pokud krajský úřad při šetření stížnosti zjistí, že došlo k porušení práv či zájmů pacienta, uloží nemocnici nápravná opatření a stanoví lhůtu pro jejich splnění, popřípadě podá podnět jinému orgánu (např. České lékařské komoře) a o uložených nápravných opatřeních nebo podnětu informuje zdravotní pojišťovnu pacienta (§ 96 ZZS).

Doporučení pro jednání o stížnosti

Způsob, jakým úřednice krajského úřadu jednání vedla, je učebnicovým příkladem špatné praxe, kterou je potřeba změnit. Pokud se tedy s podobným jednáním setkáte, nenechte si ho líbit. Po přečtení tohoto textu a našich dalších článků (např. k právu na nepřetržitý kontakt nebo k tomu, jak správně podávat stížnosti ve zdravotnictví) budete vědět, na co si dát pozor. Nyní jen pár bodů k připomenutí:

 

  • Vždy jednejte v klidu, slušně a s respektem, a to i když s vámi druhá strana komunikuje způsobem zcela opačným.
  • Rozhovory se zdravotníky a posléze s pracovníky krajského úřadu si nahrávejte na diktafon. Nemusíte se ptát, zda můžete zapnout nahrávání a nemusíte to ani oznamovat. Na pořizování zvukového záznamu pro ochranu svých práv máte právo (§ 88 odst. 1 občanského zákoníku).
  • Do stížnosti nezapomeňte uvést, co po nemocnici, případně po krajském úřadu, požadujete. Pokud nemocnice či konkrétní lékař udělali chybu, požadujte nápravu a přijetí opatření, která zaručí, že se podobná situace nebude opakovat (například proškolení zaměstnanců). Po nemocnici můžete také požadovat omluvu. Do stížnosti také uveďte, že si přejete být vyrozuměni o způsobu vyřízení stížnosti a o přijatých nápravných opatřeních. Vše pište srozumitelně a výstižně.
  • Nebudete-li spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti směřované poskytovateli zdravotních služeb, podejte druhou stížnost krajskému úřadu. Nebudete-li spokojeni ani s vyřízením stížnosti krajským úřadem, můžete si na postup krajského úřadu stěžovat u veřejného ochránce práv (víc v letáku ombudsmana Stížnosti ve zdravotnictví).