Ombudsman: Ministerstvo zdravotnictví nedodržuje zákonné lhůty při vyřizování žádostí o odškodnění za protiprávní sterilizace

„Ministerstvo zdravotnictví nedodržuje zákonné lhůty při vyřizování žádostí o odškodnění za protiprávní sterilizace a nejedná s žadatelkami vstřícně“, zjistil ombudsman. 

Veřejný ochránce práv z vlastní iniciativy prověřoval postup Ministerstva zdravotnictví v řízeních o odškodnění protiprávně sterilizovaných žen. Pro tento krok se rozhodl poté, co se na něj od 1. 1. 2022 obrátilo několik desítek žen, které nebyly se svou žádostí o odškodnění úspěšné. Tyto ženy si stěžovaly nejen na výsledky řízení, ale také na samotný postup ministerstva při vyřizování jejich žádostí. Také Liga lidských práv podala 3 podněty, ve kterých jsme upozorňovali na špatný postup ministerstva i ministra.

Veřejný ochránce práv se zaměřil konkrétně na formální postup Ministerstva zdravotnictví při vyřizování žádostí o odškodnění protiprávních sterilizací. Jeho zjištění odpovídají problémům, se kterými se společně s našimi klientkami potýkáme i my.

Ombudsman zejména zjistil, že ministerstvo nevyřizuje žádosti ve stanovené zákonné lhůtě 60 dnů a uvádí, že v některých případech ji překročilo i trojnásobně. Veřejný ochránce práv takto dlouhé čekání žadatelek na rozhodnutí o žádosti vnímá jako neúměrné a zbytečné. S tím naprosto souhlasíme. Žadatelky nemají jak jinak dosáhnout na finanční satisfakci i samotné uznání pochybení státu a jeho omluvu než skrze ministerstvo. Pro žadatelky je velmi důležité, aby stát uznal, že připustil takto závažné porušení zákona, jehož následky si nesou celý život. Ministerstvo veřejně přiznává, že nemá dostatek pracovníků vyřizujících žádosti o odškodnění, a že mu dorazilo více žádostí o odškodnění, než se kterými počítalo. Jsme však přesvědčeni, že nepřipravenost ministerstva nemůže jít k tíži žadatelkám.

Ke zjištěním Veřejného ochránce práv dodáváme, že některé naše klientky čekají na rozhodnutí i více než rok. Mnoho z nich je pokročilého věku i špatného zdravotního stavu. Dvě naše klientky zemřely předtím, než bylo o jejich žádosti rozhodnuto. Toto čekání plné nejistoty je pro žadatelky velice náročné. Souhlasíme se závěry ombudsmana, že tím, že dlouhodobě nevyřizuje žádosti o odškodnění protiprávních sterilizací, porušuje zásady činnosti správních orgánů i principy dobré správy, konkrétně princip včasnosti. 

Ombudsman proto navrhuje: Za této specifické situace, kdy dochází k překračování zákonných lhůt, by mělo ministerstvo zvážit možnost ve výjimečných případech, tj. u žadatelek pokročilého věku nebo se závažnými diagnózami ohrožení života, vyřizovat jejich žádosti nikoliv dle pořadí, jak byly doručeny, nýbrž přednostně před ostatními.”

Ombudsman dále zjistil, že ze strany zaměstnanců ministerstva dochází k nevstřícné komunikaci, když nereagují na e-maily, nezvedají telefony a nejsou ochotni sdělit prostřednictvím telefonu bližší informace ke stavu řízení. Toto se neděje pouze v komunikaci s žadatelkami, jelikož i zaměstnankyně KVOP se ne vždy na ministerstvo dovolají. Vzhledem k tomu, že i našim klientkám odmítají zaměstnanci ministerstva opakovaně sdělit jakékoli bližší informace ke stavu řízení, se závěry ombudsmana plně souhlasíme.

Celou zprávu si můžete přečíst zde: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/12232 

Pomozte nám v našem úsilí o spravedlivější společnost na: nebýt lhostejný*á má smysl!

Aktuální data a statistiky žádostí o odškodnění nedobrovolných sterilizací

Připravili jsme pro vás příspěvek, týkající se odškodnění nedobrovolných sterilizací. V jednotlivých oknech prezentace můžete vidět data Ministerstva zdravotnictví ČR, data Ligy lidských práv a analýzu 388 anonymizovaných rozhodnutí, kterou poskytla Gwendolyn Albert a Romea.cz.

Více k našemu projektu Vypořádejme se s porodnickým násilím najdete v tiskové zprávě k ukončení projektu.

 

Podpořit naši práci můžete přes portál Darujme.cz. Děkujeme.

Buďte s námi blíže spravedlnosti, protože nebýt lhostejný*á má smysl.

Připomínky Ligy lidských práv k metodice o doprovodu dětí, kterým jsou poskytovány zdravotní služby

Předně chceme ocenit, že se Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo přijmout metodický pokyn k přítomnosti zákonných zástupců a osob blízkých u dětí při poskytování zdravotních služeb, č. j. MZDR 17586/2023-1/OZP, protože jistě v mnohém přispěje ke zlepšení stávající úrovně respektu k právům dětí (a jejich zákonných zástupců či blízkých) v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Na metodickém pokynu vícero bodů oceňujeme, avšak zároveň máme i několik připomínek.

 

Co na metodice oceňujeme:

  • Uznání ústavního přesahu práva dítěte na přítomnost zákonných zástupců během poskytování zdravotních služeb, byť v textu chybí výslovná zmínka o tom, že jde o součást práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).* 
  • Konstatování, že separace dítěte od rodičů je pro dítě významným stresorem, a naopak, že jejich přítomnost a zapojení do ošetřování může mít výrazný pozitivní vliv na léčbu dítěte.
  • Konstatování, že rodiče není možné považovat za pouhou návštěvu.
  • Právo dítěte na přítomnost zákonného zástupce během poskytování zdravotních služeb se vztahuje na oba zákonné zástupce.
  • Konstatování, že pokud je dítě v péči např. domova pro osoby se zdravotním postižením, zařízení vyžadujícím okamžitou pomoc, či dětského centra, může být u něho místo zákonného zástupce osoba, která o něj v zařízení pečuje (např. pečovatel, sestra, sociální pracovník apod.). Do metodiky by však bylo vhodné doplnit, že doprovodem mohou být také pěstouni vzhledem ke snaze omezit umisťování dětí do ústavních zařízení. Dále má-li dítě zákonné zástupce, kteří jsou schopni a ochotni dítě doprovodit, přednost by měli mít oni, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a soud neomezil jejich rodičovskou odpovědnost. 
  • Podrobné vyjádření k nutnosti zkoumat skutečnou povahu nesouhlasu dítěte s přítomností zákonného zástupce či osoby blízké.
  • Konstatování povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb informovat děti i jejich doprovod mj. o právu dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců a souvisejících skutečností.
  • Podrobné vylíčení pozitiv přítomnosti zákonných zástupců či osob blízkých u resuscitace dítěte.

 

V čem vidíme nedostatky metodiky:

  • Metodika je místy stále velmi obecná. Čtenáři z ní nemusí být jasné, jak řešit často se opakující problémové situace. Neměla by se omezit na obecná konstatování podobná zákonným ustanovením. V metodice také není dostatečně formulovaná potřeba tzv. ústavně-konformního výkladu právních norem, tj. výkladu v souladu s ústavním pořádkem, a to tak, aby jej pochopil i čtenář bez právního vzdělání. Jednotlivé právní normy je třeba vykládat s ohledem na nejlepší zájem dítěte a zachování práva na soukromý a rodinný život v co nejširším významu (naopak možnosti omezení je nutné vykládat restriktivně). Celkově také chybí zdůraznění na potřebu hledat způsoby, jak přítomnost zákonného zástupce u dítěte zajistit a nikoli důvody, proč to v konkrétním případě nelze
  • Metodika prakticky nevysvětluje, jak pracovat s právními pojmy a nástroji, např. s testem proporcionality, který ministerstvo sice stručně popisuje, avšak nedává poskytovatelům konkrétní praktický návod, jak jej efektivně používat. Může jít o situaci posuzování možnosti přítomnosti obou či pouze jednoho z rodičů, nebo o situaci přítomnosti doprovodu u dvou dětí hospitalizovaných na stejném pokoji v kombinaci s různým pohlavím (dětí či rodičů).
  • Nesouhlasíme s tím, že „osobám blízkým (…) a jiným osobám určeným dítětem lze (…) jejich přítomnost při poskytování zdravotních služeb dítěte omezit a nemusí být umožněna nepřetržitě“. Existují rodiny, kde si zákonní zástupci nemohou dovolit být s dítětem nepřetržitě po celou dobu hospitalizace (např. typicky samoživitelé z důvodu pracovní povinnosti). Zde je zcela legitimní, aby byla u dítěte přítomna jiná osoba blízká (např. babička, děda, teta apod.), příp. pěstoun, a to ve stejném rozsahu, jako zákonný zástupce (je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte).
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách dodáváme k bodu Ad 2, že jde opět o obecné vyjádření, které bez bližšího přiblížení či uvedení příkladu v praxi nemusí přispět ke zlepšení vznikajících konfliktů. Konkrétně jde o větu „Výkon tohoto práva zároveň nemůže nepřiměřeně zasahovat do práv ostatních pacientů, typicky práva na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb.“. Zde je vhodné zabývat se např. možnosti technického uspořádání místnosti, aby byla přítomnost doprovodu umožněna. Není možné znemožnit doprovod u dvou dětí na jednom pokoji jen pro rozdílné pohlaví doprovodu. Ust. § 47 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o zdravotních službách se vztahuje pouze na poskytování zdravotních služeb, nikoli na doprovod u hospitalizovaného dítěte.
  • Dále je u stejného bodu uvedeno, že přítomnost doprovodu lze v prostorách se zvláštním režimem, např. v řízených epidemiologicko-hygienických zónách, podmínit edukací o nutnosti nosit ochranný oblek, roušku apod. Zde například chybí řešení situace, kdy nemocnice po zákonných zástupcích požaduje také negativní výsledek testu (např. proti COVID-19), který není hrazen z veřejného zdravotního pojištění. 
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách, bodu Ad 2: Zde chybí konstatování, že není možné vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb přítomnost zákonných zástupců u dětí ani časově omezit, natož zcela zakázat.
  • U bodu úhrady nákladů spojených s výkonem práva podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách nám chybí informace, že by úhrada zmiňovaných nákladů měla být přiměřená, pro danou rodinu by neměla být likvidační s ohledem na její socio-ekonomickou situaci, a neuhrazení úhrady by nemělo mít vliv na možnost realizace práva (tzn. na možnost doprovodit dítě), a to v souladu s nálezem Ústavního soudu**.
  • U bodu k poskytování ambulantní péče je uvedeno, že je až na výjimky přítomnost zákonného zástupce dítěte umožněna. Výjimky ministerstvo popisuje pouhým odkazem na § 35 odst. 5 zákona o zdravotních službách, který míří na případy zneužívání či týrání dětí nebo ohrožování jejich zdravého vývoje. Z formulace ministerstva však jasně plyne, že jde jen o demonstrativní výčet výjimek. Zde by však bylo lepší být konkrétnější a poskytnout více vyčerpávající popis výjimek. A to vzhledem k tomu, že v otázce omezení kontaktu dítěte se zákonnými zástupci by se mělo postupovat restriktivně, tzn. omezit jen, sleduje-li to legitimní cíl, jde o opatření nezbytné, přiměřené a nelze využít mírnějšího opatření. 
  • V bodu k přítomnosti doprovodu na pokojích pro pacienty se uvádí, že „v případech zvláštního zřetele hodných (např. u rodiče samoživitele s více dětmi bez podpory rodiny) lze po zvážení aktuální situace a dostupných kapacit zdravotnického zařízení nabídnout pobyt i nezletilému sourozenci dítěte.“. Poskytovatel zdravotních služeb nemá pravomoc zkoumat a hodnotit celkovou situaci rodiny. Umožnit by to měl vždy, je-li kapacita (např. z důvodu kojení sourozence). 
  • U posledně zmíněného bodu také chybí informace, že i když poskytovatel nemá na pokoji přímo lůžko pro doprovod dítěte, může tam být např. na karimatce, či na židli, pokud tím neznemožňuje poskytování zdravotních služeb. V neposlední řadě je zde uvedeno, že na infekčním oddělení lze přítomnost doprovodu v nezbytném rozsahu podmínit, omezit či případně vyloučit. Toto konstatování je opět velmi obecné a nepřispívá k vyjasnění sporných situací. Naopak může být v rozporu s některými skutečnostmi uvedenými v metodice výše, např. o přijetí potřebných hygienických a další opatření, jako je rouška, ochranný oblek, negativní výsledek testu apod. Ministerstvo přitom podmínky blíže rozvádí v bodě přítomnosti doprovodu při poskytování intenzivní péče. 
  • Dále k přítomnosti doprovodu při provádění operačních výkonů – tvrzení, že vnitřní řád může stanovit výjimky umožňující přítomnost doprovodu při úvodu do anestezie pouze u dětí s mentálním či jiným postižením, je potencionálně diskriminační. Doprovod při úvodu do anestezie by měl být možný i u dětí bez postižení. Podstatný by neměl být faktor postižení, ale zda doprovod konkrétní dítě potřebuje. Doprovod by měl, resp. mohl být (pokud je to v nejlepším zájmu dítěte) u dítěte do okamžiku jeho celkového uspání před operací (samozřejmě za splnění všech hygienických podmínek a s tím, že rodič nebude narušovat další poskytování zdravotních služeb). Zároveň by neměl být doprovod vykázán u méně náročných operací, kde není třeba celkové anestezie. Zvlášť pokud je dítě ve stresu.
  • K bodu přítomnosti otce u novorozence po porodu – zde nám přijde problematické, že přítomnost otce by měla být umožněna (nejpozději) bezprostředně po narození dítěte. Otec má právo být u celého porodu od počátku do konce, a to v souladu s přáním rodičky. K tomuto se vyjádřil také Ústavní soud, který konstatoval, že „účast otce u porodu spadá (zejména) do rozsahu základního práva na rodinný život garantovaného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Narození dítěte je totiž bezesporu velmi významným, ne-li dokonce tím nejvýznamnějším okamžikem rodinného život, jehož společné prožití je s to posílit vzájemná a společná pouta mezi matkou, otcem a dítětem. Ústavní soud proto neakceptuje názor, že by právo matky, otce a dítěte být spolu v okamžiku porodu a chvílích bezprostředně následujících mělo zůstat mimo rámec ústavní ochrany“. Přítomnost otce během celé doby porodu je tedy možná, pokud si to přeje matka, byť vzhledem k dítěti toto právo vzniká až okamžikem jeho narození. V metodice by toto vyjasnění mělo zaznít.
  • K bodu poskytování psychiatrické péče – zde bychom chtěli upozornit, že text metodiky vyznívá tak, že zpravidla přítomnost doprovodu v těchto případech není vhodná, ale výjimečně ji lze povolit. Mělo by to však být naopak, tzn. že přítomnost doprovodu u dítěte, kterému je poskytována psychiatrická péče, by měla být v zásadě umožněna s uvedením (konkrétních) výjimek.

Věříme, že i přes výše uvedené nedostatky má metodika potenciál přispět ke zlepšení stávající praxe v přístupu k doprovodu u dětí, jimž jsou poskytovány zdravotní služby.

* Viz výklad k čl. 9 Úmluvy OSN o právech dítěte v Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021.

** Nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3035/15, bod 20.






 

 

 

 

Ministr zdravotnictví přiznal odškodnění ženě, která byla sterilizována kvůli svému romskému původu

V případu naší klientky na podzim roku 2022 došlo k zamítnutí žádosti, navzdory tomu, že jako důvod sterilizace je ve zdravotnické dokumentaci výslovně uveden romský původ žadatelky (o případu jsme informovali zde). Ačkoliv jsme tento a další právní argumenty předložili již v původní žádosti, Ministerstvo zdravotnictví se k nim v rozhodnutí ani nevyjádřilo a žádost zamítli jako nedůvodnou. Jde o náš první úspěšný rozklad, ostatní byly zatím vždy zamítnuty.

Nyní ministr zdravotnictví po námi podaném rozkladu přehodnotil naše námitky, shledal je důvodnými a žena odškodnění obdrží.

V rozkladu jsme namítali především:

  1. diskriminační rasový důvod sterilizace, který lze vyčíst z předložené dokumentace;
  2. absenci zdravotní indikace žadatelky ke sterilizaci;
  3. nedostatky v náležitostech žádosti o sterilizaci;
  4. nedostatky v náležitostech zápisu ze sterilizační komise;
  5. nedostatky v náležitostech souhlasu k operaci;
  6. absenci písemného poučení o nereparabilitě zákroku,
  7. nezohlednění posouzení Odboru zdravotní péče Ministerstva zdravotnictví jakožto důkazního prostředku/podkladu pro napadené rozhodnutí.

V dokumentaci a původním rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví bylo na základě našich námitek shledáno hned několik pochybení. Tím zásadním byl diskriminační rasový důvod uvedený v žádosti o sterilizaci, i v protokolu z jednání sterilizační komise. Tím, že se k němu původně ministerstvo nevyjádřilo, zatížilo rozhdonutí dílčí nepřezkoumatelností.

Ze spisové dokumentace vyplývá, že žádost o sterilizaci i rozhodnutí sterilizační komise, které jsou součástí zdravotnické dokumentace, obsahuje slovo “ROMO“, které vysoce pravděpodobně poukazuje na etnický původ žadatelky a ukazuje na to, že při posuzování její

žádosti byly brány v potaz i jiné než lékařské okolnosti (neboť tato zkratka je zachycena nejen v žádosti o sterilizaci, ale také v protokolu zjednání sterilizační komise). Takový postup spočívající ve vyplnění (popř. v případě žádosti předvyplnění) této zkratky v protokolu o jednání sterilizační komise vyvolává důvodné pochybnosti, jaké všechny faktory zohlednila komise při posuzování žádosti žadatelky. Na tom nic nemění, že žadatelka, ať už z jakéhokoliv důvodu, žádost podepsala. Zohledňování etnického původu žadatele bylo v rozporu s tehdy platnou právní úpravou (viz indikace dle směrnice). Jestliže se ministerstvo v napadeném rozhodnutí vůbec k tomuto tvrzení žadatelky, připomenutému v rámci řízení vyjádřením jiného útvaru ministerstva, vůbec v napadeném rozhodnutí nevyjádřilo (byť i nedopatřením), pak zatížilo své rozhodnutí dílčí nepřezkoumatelností.”

Dalším zásadním nedostatkem byl obecný souhlas “Souhlasím s operací” a podpis žadatelky. Již v původní žádosti jsme upozorňovali, že takový souhlas nemůže být považovaný za informovaný a svobodný, čemuž přisvědčilo i nové rozhodnutí:

“Souhlas uvedený ve zdravotnické dokumentaci je napsán na zadní stránce operační vložky a omezuje se pouze na slova „souhlasím s operací“ (bez další specifikace) a podpis žadatelky. O jakékoliv formě poučení se dokument nezmiňuje. Informace o provedení poučení žadatelky nevyplývají ani z jiných dokumentů doložených ve spise. Uvedené okolnosti lze považovat za takové, které vážně narušují svobodu a prostotu omylu uděleného souhlasu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb., tudíž oproti názoru ministerstva dospívám k závěru zcela opačnému, pokud jde o důvodnost žádosti žadatelky.”

Ministrovo rozhodnutí o rozkladu napravilo předchozí nesprávné rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví a díky tomu bude odškodněna žena, která má na odškodnění jednoznačný nárok. Argumentace navíc vyjasňuje nároky na informovaný a svobodný souhlas a nutnost poučení pacienta, což jsou oblasti, ve kterých byla předchozí rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví nejednoznačná a nekonzistentní.

Obětem protiprávní sterilizace pomáháme díky projektu, který podpořily Norské fondy.

Rozhodnutí o rozkladu – Soňa Karolová

Nemocnice nezákonně skartovala zdravotnické dokumentace již po 10 letech. Oběti protiprávní sterilizace kvůli tomu nedosáhnou na odškodnění

Některé ženy, které chtějí žádat o odškodnění za protiprávně provedenou sterilizaci, mají značně ztížené až znemožněné odškodnění získat. Zdravotnická dokumentace jim totiž byla skartována, některým z nich navíc nezákonně. Jen mezi našimi klientkami jsou jich desítky. Ministerstvo zdravotnictví v současné době drtivou většinu žádostí o odškodnění, u kterých je skartovaná zdravotnická dokumentace, zamítá.

Délka skartační lhůty zdravotnické dokumentace se řídí vyhláškou o zdravotnické dokumentaci. Její nejstarší verzí je vyhláška č. 385/2006 Sb., která byla účinná od 1. 4. 2007. V současné době je účinná vyhláška č. 98/2012 Sb. Obě vyhlášky upravují stejnou skartační lhůtu v případě hospitalizace: 40 let od poslední hospitalizace pacienta ve zdravotnickém zařízení. Porod je v České republice vždy spojen s hospitalizací. Nicméně do dnešní doby existují nemocnice, které skartují porodopisy po kratším časovém období. Nemocnice často jednají na základě zastaralých vnitřních předpisů a jejich skartační plán v některých případech schvaluje městský archiv, jako například v případě Městské nemocnice Ostrava (Fifejdy). Tam se až do podzimu 2022, kdy jsme podali několik stížností na poskytovatele zdravotních služeb, všechny porodopisy skartovaly po 10 letech se souhlasem Archivu města Ostravy.

V této nemocnici podstoupilo zákrok sterilizace více než 20 našich klientek, většina z nich navíc až po roce 1990, někdy dokonce až po roce 2000. Ani tyto zdravotnické dokumentace už neexistují. Tvrzení, že porodopisy mají jinou skartační lhůtu než zdravotnická dokumentace související s hospitalizací, je mylný. Porod ve zdravotnickém zařízení je vždy spojen s hospitalizací, proto by měl být porodopis (a v tomto případě i související zdravotnická dokumentace k provedení sterilizace) uchován v nemocnici 40 let od ukončení hospitalizace (popřípadě 10 let od úmrtí pacienta).

Tuto skutečnost nám potvrdilo Ministerstvo zdravotnictví ČR v reakci na naši žádost o informace:

Porodopis je stejně jako chorobopis soubor informací, údajů, obrazových materiálů apod. vedený o pacientovi, konkrétně o pacientově zdravotním stavu a o postupu zdravotnického zařízení při poskytování zdravotní služeb během hospitalizace pacienta. V případě porodopisu se jedná o matku a novorozence. Porodopis obsahuje např. informace o průběhu porodu, průběhu hospitalizace a další náležitosti jakými jsou např. informované souhlasy. Přijetím těhotné/rodící ženy k porodu dochází v rámci zdravotnického zařízení k přijetí pacientky k hospitalizaci v souvislosti s porodem, tedy k poskytování lůžkové péče v rámci hospitalizace. Na porodopis se tedy vztahuje stejná skartační lhůta, jako je tomu u každé jiné zdravotnické dokumentace při hospitalizace pacienta.“

V případě prvních stížností na Městskou nemocnici Ostrava (Fifejdy), jsme se museli obrátit až ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje. Dle nemocnice totiž skartace proběhla v souladu s právem. Krajský úřad nám potvrdil, že skartace s takto krátkou lhůtou je skutečně nezákonná. V poslední odpovědi od Městské nemocnice Ostrava bylo nakonec přislíbeno, že nemocnice upraví skartační plán tak, aby byl v souladu se v současnosti platnou legislativou. Skartované dokumentace jsou však nenávratně ztraceny.

Odpověď z Ministerstva zdravotnictví na žádost o informace

Odpověď z krajského úřadu

Odpověď z Městské nemocnice Ostrava

Obětem protiprávní sterilizace pomáháme díky projektu financovaného z Norských fondů.