Středa, 18. srpna 2010Aktuality
Článek byl publikován dne 17. 8. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Proti dosavadnímu systému očkování dětí v ČR je možné mít z hlediska ochrany lidských práv výhrady. Stát u nás v této otázce v porovnání se západními vyspělými státy nepoměrně více zasahuje do možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech. O tom, kdy a proti čemu bude dítě naočkováno namísto rodičů a jimi zvolených lékařů rozhodují ministerští úředníci, k tomu dosti netransparentně a ne vždy v souladu s názory odborné lékařské veřejnosti. Problémem je také to, že stát očkování nařizuje, ale za škodu na zdraví způsobenou nežádoucí účinky vakcín nepřevzal odpovědnost. Rozebrat veškeré právní aspekty očkování ale nebude předmětem tohoto příspěvku. Ten se hlavně zaměří na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého v současnosti nelze pokutovat rodiče za to, že nenaočkovali své děti v souladu s očkovacím kalendářem. Nejprve si ale připomeneme starší významné rozhodnutí tohoto soudu v oblasti tzv. „povinného“ očkování.
Je vůbec očkovací povinnost v souladu s ústavou?
Legitimita nařizování očkování právními předpisy dosud nebyla nikým příliš zpochybňována. K tomuto tématu dosud existoval jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2006 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=6463&mark=) (ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 As 17/2005), podle kterého povinné očkování neporušuje právo na informovaný souhlas, neboť se jedná o výjimku v zájmu ochrany veřejného zdraví v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soud v tomto případě zamítl kasační stížnost rodičů, kteří byli pokutováni za nesplnění očkování u svého dítěte. Tomuto rozsudku však lze vytknout to, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti a nezbytnosti takového opatření, což je podle této úmluvy rovněž podmínkou pro to, aby bylo možné omezit právo odmítnout jakýkoli zákrok na sobě nebo svých dětech. Soud se nevypořádal s tím, zda k ochraně veřejného zdraví nepostačí systém dobrovolného očkování bez represe, jako je tomu téměř všude na západ od nás, ani s tím, zda všech deset u nás povinně dětem očkovaných nemocí skutečně ohrožuje veřejné zdraví. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která už 5 let leží na Ústavním soudu pod spisovou značkou III. ÚS 449/2006. Soudci si jsou určitě vědomi toho, že to nebudou mít lehké. Ať rozhodnou jakkoli, stejně bude nález podroben tvrdé kritice. Námitky rodičů o protiústavnosti současného stavu ale nelze jen tak lehce smést ze stolu.
Mohou být očkování nařizována vyhláškou?
V minulosti se k povinnému očkování také několikrát vyjádřil ombudsman. Ten vyjádřil stanovisko, že vyhrožovat neočkujícím rodičům odebráním dítěte je nepřijatelné a jedinou možnou sankcí za neodůvodněné odmítání očkování je přiměřená pokuta. Jenže teď podle čerstvého červencového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=23196&mark=) (ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010), nebude možné rodičům ukládat ani ty pokuty. Tedy alespoň dokud se nezmění právní úprava.
V tomto rozsudku soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Soud se pouze ztotožnil s jednoduchou argumentací Ligy lidských práv v tom, že konkrétní očkování, které je třeba dětem aplikovat, nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví. V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V odůvodnění je uvedeno, že je nutné, aby skutková podstata deliktu byla dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. V současné době je totiž situace taková, že zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti těm nemocem, které stanoví vyhláška. A Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
Je také možné upozornit na obdobný nález Ústavního soudu Slovenské republiky, (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=13786) (ze dne 6. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 7/1994). Už v devadesátých letech tento soud dovodil, že podmínky, rozsah a způsob poskytování zdravotní péče nelze upravovat nařízením vlády. Jelikož se jedná o ústavně zaručená práva a svobody občanů, je podle soudu třeba upravit jejich meze zákonnou formou. Mohu zmínit i právní úpravu v Itálii, kde jsou rovněž některá očkování povinná, ale jen proti čtyřem nemocem. Každé z těchto čtyř očkování je upraveno speciálním zákonem (např. zákon č. 51 z roku 1966 o povinnosti očkování proti obrně).
A co závaznost nového rozsudku Nejvyššího správního soudu?
Otázka, která teď aktuálně v souvislosti s tímto rozhodnutím vyvstává, je závaznost jeho závěru o tom, že rodiče na základě vyhlášky nelze za neočkování pokutovat. Hygienické stanice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví dosud byly zvyklé jako na běžícím pásu neočkující rodiče předvolávat a pokutovat je a této pozice se budou neochotně vzdávat. Prokazuje to dvojí metr, s kterým přistupují k rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Zatímco na zmíněný rozsudek z roku 2006, který uznával právo omezit informovaný souhlas rodičů ve prospěch veřejného zdraví, tyto orgány ve svých rozhodnutích o přestupcích pravidelně odkazují jako na obecně platný výklad, u nového červencového rozhodnutí je to najednou jinak. Už mám k dispozici jedno srpnové rozhodnutí hygienické stanice, podle kterého je rozsudek právně závazný jen ve vztahu ke stranám řízení, pro ostatní subjekty rozhodnutí údajně představuje jen nezávazné vodítko. Hygienická stanice se tak rozhodla, že se tímto „vodítkem“ nebude řídit a uznala opět rodiče vinnými z přestupku.
Obecnou závaznost tohoto rozsudku také zpochybnil právník Radek Policar ve svém článku ve Zdravotnických novinách ze dne 9. 8. 2010 (http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/je-povinne-ockovani-jeste-povinne-453586). Podle něj se totiž soudci senátu, kteří vydali červencové rozhodnutí, dopustili vážného pochybení a dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Podle Poličara totiž šlo skutkově a právně o stejnou kauzu, kterou už dříve jiný senát Nejvyššího správního soudu řešil v roce 2006. I tehdy totiž byli rodiče pokutováni za neočkování svých dětí a bylo rozhodnuto, že je to v pořádku. Podle Poličara tedy došlo ke změně právního názoru, a tudíž senát neměl věc rozhodovat sám, ale správně ji měl předat rozšířenému senátu. Rovněž upozornil, že soud příliš nerozpracoval argumentaci, proč třeba u trestního zákoníku, který rovněž obdobným legislativně technickým přístupem konkretizuje některé trestné činy odkazem na podzákonný předpis, o protiústavnost nejde. Argumentaci soudu tedy neshledává zcela přesvědčivou a v závěru hygienickým stanicím doporučuje, aby se názorem soudu neřídily a dál neočkující rodiče trestaly
K tomu, že jde o jiné rozhodnutí ve stejné věci, je třeba dodat, že v případě z roku 2006 stěžovatelé vůbec jako důvod své kasační stížnosti neuváděli tu skutečnost, že povinnost stanovuje pouhá vyhláška. Svou argumentaci omezili pouze na tvrzení, že mají právo na informovaný souhlas, a soud na ni nepřistoupil. Teprve až v druhém případě stěžovatelé zastoupeni Ligou lidských práv výslovně jako jeden z důvodů kasační stížnosti namítali s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu, že zákon o ochraně veřejného zdraví dostatečně určitě a jasně nestanovuje meze podzákonné úpravy, neboť zejména výčet samotných povinných očkování je stanoven až v podzákonné právní úpravě. Vzhledem k tomu, že soudy ve správním soudnictví jsou až na výjimky vázány důvody kasační stížnosti, není překvapující, že se v roce 2006 soud sám z vlastní aktivity nezabýval otázkou mezí zákonné úpravy. Stěžovatelé nic v tomto směru nenamítali, proto měl tehdy soud celkem logicky za to, že stěžovatelé shledávají omezení práva vyhláškou legitimním. Měl by Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem? Pokud ano, pak by tak musel činit prakticky neustále. Pokud ne, pak podle mého mínění nedošlo ke změně právního názoru, neboť v prvním případě z roku 2006 tato otázka vůbec nebyla předmětem řízení a poprvé byla řešena až rozhodnutím z minulého měsíce. Červencový rozsudek se přitom s ostatními závěry předchozího rozsudku plně ztotožňuje.
Další otázkou je paralela s trestním zákoníkem, kdy například u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci rovněž stanoví výčet nemocí až podzákonný předpis. Radku Policarovi je možné dát za pravdu, že soud v tomto ohledu nedostatečně vysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti od právní úpravy povinného očkování. Domnívám se, že opravdu mezi konstrukcí v trestním zákoníku a v zákoně o ochraně veřejného zdraví ve spojení s přestupkovým zákonem žádný podstatný rozdíl není. Na druhou stranu ústavnost této konstrukce v trestním zákoníku nikdy nebyla posuzována Ústavním soudem, ani Nejvyšším soudem. Když jsem pro srovnání nahlédla do italského trestního zákoníku, tak jsem tam žádný odkaz na seznam nakažlivých nemocí v podzákonném předpisu nenašla. Je v něm upraven trestný čin šíření syfilidy a kapavky. Šíření ostatních onemocnění, jako je třeba virus HIV, se podle tamní soudní praxe posuzuje jako trestný čin ublížení na zdraví. Česká úprava v trestním zákoníku, která odkazuje na podzákonný předpis, se mi jeví z hlediska ústavních principů přinejmenším jako sporná. Z toho důvodu nepovažuji až tak za podstatné, že se tímto obdobným ustanovením soud podrobně nezabýval, zbytek argumentace soudu je velmi přesvědčivý.
Co bude následovat teď?
Hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví jako odvolací orgán se buď rozhodnou toto nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovat, nebo jej prostě respektovat nebudou s odkazem na „nezávaznost“ dál budou pokračovat v trestání neočkujících rodičů. Pak se ale jistě tito rodiče, kteří v televizi slyšeli, že dostat pokutu za neočkování podle soudu nemohou, budou cítit dotčení na svých právech a budou se obracet na správní soudy. V každém případě lze očekávat, že ministerstvo bude chtít přijmout novou právní úpravu a dostat do zákona tatáž očkování, která jsou dosud ve vyhlášce. Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.
Autorka pracuje v Lize lidských práv
Středa, 11. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 11. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pětadvacet tisíc Čechů nemůže volit, protože jsou zbaveni svéprávnosti. Jako kdyby k urnám nesmělo celé jedno okresní město. Situace se ale možná změní. Podle Ústavního soudu je volební právo natolik posvátné, že se na něj při zbavování svéprávnosti musí klást zvláštní důraz.
Vítězství pro duševně nemocné lidi vybojoval už před několika týdny Jiří Soldán z Brna, jenž se nemohl zúčastnit voleb do Senátu v roce 2008. Podle jeho právníka Maroše Matiaška z Ligy lidských práv je to protiústavní, a proto žádal zrušení sporného ustanovení ve volebním zákoně.
A Ústavní soud mu dal částečně za pravdu. Zákon sice nezrušil, ale v rámci nálezu vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. Případ Jiřího Soldána totiž ukázal na obecný problém.
„Je to vzkaz nižším soudům, aby se volebním právem speciálně zabývaly. Pokud tedy soudce rozhodne, že člověk není schopný volit, musí svůj závěr odůvodnit a explicitně napsat proč,“ vysvětlil Matiaško.
V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.
Ústavní soudci také velmi konkrétně ukázali na viníka současného stavu. Jsou jím nižší soudy. „V důsledku stávající praxe obecných soudů reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav, spočívající v tom, že způsobilosti k právním úkonům jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva,“ konstatuje soud. Tisíce nesvéprávných
Počty lidí, kteří nemohou volit, pak ústavní soudci považují za alarmující. K říjnu 2009 bylo v Česku 25 386 lidí zbavených způsobilosti k právním úkonům. Podle odborníků jde o pozůstatek přetrvávajícího trendu už z doby před rokem 1989, kdy byla lidská práva zcela ignorována.
„Soudy nikdy nezkoumaly a ani dnes nezkoumají schopnost volit,“ řekl iDNES.cz Matiaško. Ten je sice s výrokem částečně spokojen, vidí v něm ale další problém. Jak budou soudy posuzovat schopnost člověka volit? Jste schopný volit?
Podle Matiaška tento problém Ústavní soud neřeší a nenabízí ani metodu, jak to zjistit. „Podle čeho to stanovíme? Podle IQ, podle nějakého dotazníku?“ ptá se právník.
Matiaško by proto právo volit nechal všem lidem. „Pokud je někdo postižen opravdu těžce, tak svého práva prostě nevyužije, ale měl by ho mít,“ tvrdí.
Místopředseda Městského soudu v Praze Jaromír Jirsa ale v posuzování způsobilosti nevidí problém. „Já bych si pozval dotyčného člověka, další svědky, příbuzné a zajímal bych se, co o volbách, stranách a politickém systému ví, jak se orientuje. Pokud bych viděl, že chápe princip voleb a má svoje politické preference, tak ať samozřejmě má právo svůj lístek do urny vhodit,“ řekl Jirsa.
„Někteří občané zcela zbavení způsobilosti k právním úkonům by zcela jistě zvládli realizaci svého základního práva,“ myslí si soudce.
Pátek, 6. srpna 2010Aktuality
Ministerstvo spravedlnosti přiznalo naší klientce odškodnění za průtahy v soudním řízení na ochranu osobnosti. Řízení trvalo ve dvou stupních celkem 3 roky a 3 měsíce. Paní K. se žalobou domáhala omluvy a finančního zadostiučinění za protiprávní sterilizaci, která jí byla provedena bez jejího souhlasu.
I když délka řízení není na české podmínky nijak nezvykle dlouhá, případ paní K. ještě neskončil. Nadále pokračuje řízení o dovolání a byla rovněž podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ministerstvo v tomto případě spatřilo pochybení soudů v délce řízení „zejména s ohledem na nepochybný význam řízení pro žadatelku“. Právě význam řízení je jedno z kritérií v manuálu o odškodňování za průtahy, podle kterého ministerstvo posuzuje žádosti o odškodnění. Konkrétně v tomto případě se jedná o otázku zdraví žadatelky, což odůvodňuje její zájem na rychlém vyřízení věci.
Liga lidských práv pro podání žádosti o odškodnění za průtahy využila bezplatných právních služeb advokátní kanceláře Tomáš Rašovský v rámci spolupráce s Pro bono centrem.
Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti naleznete zde.
O výsledku odvolání paní K. jsme informovali zde.
Čtvrtek, 5. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 5. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pokud úkolem justice je prosazování spravedlnosti a práv jednotlivců, tak největší problém vidím v soudcích. Říká to předseda Ligy lidských práv David Zahumenský, který před časem spoluorganizoval seminář, na němž spolu se soudci a právními experty bilancoval dvacetiletí svobodné české justice.
Proč právě v soudcích?
Soudci nejsou úředníci, ale často se tak chovají. Někdy i hůř. Chybí jim odvaha rozhodovat a vykládat právo v souladu s principem spravedlnosti. Často se snaží věc takzvaně vyřídit a méně se zabývat její podstatou. Samozřejmě legislativa je v mnoha ohledech nedostatečná, ale soudce by měl umět se s tím vypořádat, vyjít z ústavy. A to často není schopen…
Čím to je?
Důkladnější analýzy chybějí. Jednou z mála je práce soudce Zdeňka Kühna, který zkoumá příčiny neuspokojivého stavu soudnictví v zemích střední a východní Evropy. Česko snad na tom bylo ještě hůř než okolní země. Společenská prestiž soudců byla podryta procesy v padesátých letech a politizací… Je to dědictví minulého režimu.
Vyřeší situaci generační výměna?
Jedním ze zásadních aspektů je systém výběru a jmenování soudců. Jenže ten je zcela nesystémový. Na semináři jsme dospěli k tomu, že výběr nových soudců je strašně neprůhledný. Bylo by například potřeba snížit vlivy psychologických posudků. Výběrová řízení na pozici soudce se dostatečně nezveřejňují. Někdy se informace objeví jen na stránkách konkrétního soudu a tak krátce, že o tom ví jen ten, kdo byl upozorněn.
Ale mladí soudci přinášejí změny. Nebo ne?
Kariérní model, kdy je absolvent vychováván stávajícími soudci, přispívá k jakémusi zapouzdření justice. Justici by prospěla větší otevřenost. Navíc věk nemusí sám o sobě tolik znamenat. Zajímavý model zavedli v Izraeli – součástí výběru soudců je týdenní pobyt s výběrovou komisí, takže její členové mohou hlouběji poznat jejich osobnosti. A jméno budoucího soudce je veřejně vyvěšeno a každý se k němu může vyjádřit… u nás nic takového ani zdaleka neexistuje.
Dá se říct, že mladý soudce je odvážnější, míň konzervativní?
Ani to nemusí úplně platit, pokud není silná osobnost, tak podlehne tlakům a přizpůsobí se. Nebo odejde jinam. Ale s generační výměnou souvisí odchod soudců a je třeba se bavit o tom, jak soudce k odchodu motivovat. Někteří soudci mohou být vyhořelí a je výhodnější je finančně motivovat k odchodu než nechat špatně rozhodovat. Což se také třeba může týkat soudců, kteří vynášeli politicky motivované rozsudky.
Co říkáte návrhům na justiční reformu současné koalice?
Je to poměrně obecné. Problémů v justici je spousta, ale důležité je, aby změny nakonec neposílily vliv moci výkonné. Podporujeme tvorbu lepšího rámce pro systémovou nezávislost soudní moci.
Držely po listopadu 1989 změny v justici krok se změnami ve společnosti?
Rychlé zásahy mohou být nebezpečné. Některé okamžiky se navíc promarnily. V době působení Otakara Motejla na ministerstvu spravedlnosti pokus o reformu ztroskotal na rozhádanosti. Od té doby navíc panuje trend, při němž ministerstvo spravedlnosti je bráno jako politicky důležitý resort a jsou tam jmenováni politici, kteří zajistí vliv. Už se neopakovalo, aby ministrem byl nezávislý odborník jako Motejl.
Hovoří se o těchto problémech dost?
Soudci – i ti, kteří chtějí změny, se málo snaží, komunikace s veřejností je slabá… Analýzy nejsou zvěřejněny, nejsou diskutovány… Soudci řeknou, že chtějí být nezávislí, ale měli by to víc vysvětlovat. Nejčastěji slyšíme stížnosti na nízké platy.
Úterý, 3. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.
Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.
AUTOMATICKY NEVOLIT
Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.
Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.
PROLOMENÉ TABU
V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.
SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ
Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?
Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.
ČESKÉ ROZPORY
Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.
Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Reportáž byla odvysílána dne 30. 7. 2010 na ČT1 v pořadu Události.
Průlomové rozhodnutí Nejvyšší správního soudu, rodičům, kteří nechtějí své děti očkovat, už nehrozí pokuta. Jako první o tom informovaly Lidové noviny. Na soud se obrátili rodiče, kteří povinné očkování odmítli a museli pokutu zaplatit. Soud ale akceptoval jejich argumentaci, že vyhláška ministerstva zdravotnictví o očkování proti infekčním nemocím odporuje Listině základních práv a svobod.
Josef MARŠÁL, moderátor
——————–
Průlomové rozhodnutí Nejvyšší správního soudu, rodičům, kteří nechtějí své děti očkovat, už nehrozí pokuta. Jako první o tom informovaly Lidové noviny. Na soud se obrátili rodiče, kteří povinné očkování odmítli a museli pokutu zaplatit. Soud ale akceptoval jejich argumentaci, že vyhláška ministerstva zdravotnictví o očkování proti infekčním nemocím odporuje Listině základních práv a svobod.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Za odmítnutí očkovat dítě takzvanou hexavakcínou kvůli vedlejším účinkům dostali rodiče pokutu 8 tisíc od hygieniků. S pomocí Ligy lidských práv se obrátili na Nejvyšší správní soud a vyhráli.
František EMMERT, mluvčí, Nejvyšší správní soud
——————–
Stát nemůže udělovat sankci za povinnost, kterou ukládá pouze ve vyhlášce, a nikoliv v zákonu.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Stát teď musí pokutu 8 tisíc korun žalujícím rodičům vrátit. Jiní zaplatili i 20 tisíc. Verdikt ale probíhající debatu o povinném očkování neukončil.
Roman PRYMULA, lékař, předseda České vakcinologické společnosti
——————–
Řešení tohoto problému by mohlo být v tom, že bychom ta základní očkování dali do zákona a vyhláška by naopak upravovala jenom ta doplňková očkování nebo ta, která nejsou tak podstatná.
Zuzana CANDIGLIOTA, advokátka, Liga lidských práv, zástupkyně žalujících rodičů
——————–
Očkování by mělo být založeno na dobrovolném souhlasu těch rodičů a informovaném, takže ten lékař by měl v ideálním případě rodičům vysvětlit, v čem je to očkování dobré a vysvětlit i ty rizika.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Odborníci soudí, že po zlomovém verdiktu by se měl změnit zákon a celý systém vakcinace. V některých západních zemích například nevezmou do školy dítě, pokud není očkované proti některým nemocem. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v každém případě pravomocné a hygienici další pokuty za odmítnutí očkování ukládat nemohou. Eliška Bučinová a Vlastimil Weiner, Česká televize.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 30. 7. 2010 na www.ct24.cz a naleznete jej zde.
Praha – Stát už nesmí trestat rodiče pokutami, když odmítnou povinnou vakcínu pro dítě. Pokud by je chtěl přesto pokutovat, musí se změnit současná pravidla. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS), který takto minulý týden rozhodl případ rodičů z Moravy, to uvedly dnešní Lidové noviny (LN).
Rozhodnutí podle soudců NSS vysvětluje, že stát nemá na trestání právo, protože povinnost očkovat určuje podrobně pouze vyhláška ministerstva zdravotnictví (MZ). A to je dle soudců málo na to, aby stát za její porušení mohl trestat. Proti povinnému očkování bojují i některá občanská sdružení. Rozsudek je pravomocný, hygienici už tak další pokuty za odmítnuté očkování ukládat nemohou.
Liga lidských práv zastupovala ve sporu rodiče, jejichž dítě mělo po očkování hexavakcínou vedlejší reakce. V dalším očkování proto Gabriela a Vilém Čechovi s výjimkou tetanu odmítli pokračovat a od hygieniků dostali pokutu 8 tisíc korun. Podle soudu ale takový krok odporuje Listině základních práv a svobod. Stát tak musí rodičům pokutu vrátit. Jiní rodiče zaplatili za odmítnuté očkování dokonce i 20 tisíc. „Pokud si chce stát tuto povinnost vynucovat, tak to musí být upraveno na úrovni zákona,“ uvedl předseda senátu NSS Jaroslav Vlašín, který případ rozhodoval.
Případ Čechových se teď vrací Městskému soudu v Praze, který je pro své další rozhodnutí názorem NSS vázán. MZ tak bude muset vymyslet, jak si s pravidly dále poradí. „Zatím to nemůžeme komentovat. Nejdříve to musí probrat naši právníci,“ sdělil mluvčí úřadu Vlastimil Sršeň. Předseda České vakcinologické společnosti Roman Prymula je rozhodnutím soudu překvapen. Bude podle něj muset dojít k úpravě zákona: „Řešení tohoto problému by mohlo být v tom, že bychom základní očkování dali do zákona a vyhláška by naopak upravovala jenom doplňková očkování nebo ta, která nejsou tak podstatná.“ Povinnost by stále platila, jen by se za její porušování nesmělo trestat.
Očkovací kalendář a další povinnosti určovala až dosud vyhláška právě proto, že má proti zákonu několik výhod, její změna je poměrně snadná a rychlá. Zákon naopak musí projít legislativním procesem. Jedním z možných řešení je přejít na model ze zahraničí. V některých evropských státech totiž podle Prymuly dítě nesmí nastoupit do školy, když není očkované. „Rodiče nejsou sankcionováni za to, že nenechali dítě očkovat, ale za to, že nejdou do školy,“ dodal.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 30. 7. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Nejvyšší správní soud dal minulý týden poprvé za pravdu rodičům, kteří odmítají povinné očkování pro své děti. Soud rozhodl, že stát nemůže rodiče trestat, protože povinnost děti očkovat je pouze ve vyhlášce. „Pokud si chce stát tu povinnost vynucovat, musí to být upraveno na úrovni zákona,“ řekl soudce NSS Jaroslav Vlašín.
Verdikt soudu je po mnoha podobných sporech prvním, který se přiklonil na stranu rodičů odmítajících očkování svých dětí. Nejvyšší správní soud ministerstvu zdravotnictví vzkázal, že povinnost očkování musí přejít z vyhlášky do zákona, jinak nemá stát na udělování pokut právo. Informaci přinesly Lidové noviny.
„Za porušení takového zákona pak může stát sankcionovat. Musí se ale smířit s tím, že pokud by se prováděla změna, bude to obtížnější,“ řekl pro LN Jaroslav Vlašín, předseda senátu Nejvyššího správního soudu, jenž měl případ na starosti.
Ulevit se tak může rodině Čechových. Gabriela a Vilém Čechovi odmítli očkování svých dětí a za to si před dvěma lety „vysloužili“ od hygienické stanice pokutu ve výši 8 tisíc korun. Proti té se bránili u Městského soudu v Praze, ten však jejich žalobu proti ministerstvu zdravotnictví zamítl.
Případ se teď vrátí zpět k pražskému soudu, který se musí ve svém novém rozhodnutí řídit verdiktem Nejvyššího správního soudu. Ministerstvo zdravotnictví situaci zatím odmítá komentovat. „Nejdříve to musí probrat naši právníci,“ řekl Lidovým novinám ministerský mluvčí Vlastimil Sršeň.
„Vyhláška odporuje Listině základních práv a svobod“
U soudu pomáhala Čechovým Liga lidských práv. Ta argumentovala upozorněním, že ministerská vyhláška o povinnosti očkovat děti odporuje čtvrtému článku Listiny základních práv a svobod. Ten jasně určuje, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona.
„Pomáháme nejen Čechovým, ale také dalším rodinám. Současná právní úprava totiž podle našeho názoru nerespektuje lidská práva. Tento systém represí neplatí nikde v západních zemích. Ty by nám měly být vzorem,“ řekla iDNES.cz právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Zároveň dodala, že verdikt Nejvyššího správního soudu ukončí současný přístup hygienických stanic, které pokuty za neočkování často rozdávají. „Tuto pokutu můžete dostat i jako dospělý, pokud nepodstoupíte povinné očkování,“ upozornila Candigliota na fakt, že povinné očkování se netýká jen dětí.
Bez očkování děti do školky nesmí
Čechovi ale mají další problém – jejich děti nemohou chodit do školky, protože ta je odmítá přijmout právě z důvodu chybějícího očkování. Právnička ligy lidských práv upozornila na zajímavý paradox: „I kdyby těm dětem chybělo jedno jediné očkování, například proti tolik diskutované tuberkulóze, do školky je nevezmou.“
V západních zemích je prý jiná situace. „Například na severu Itálie neočkované děti klidně do školky mohou, zákaz přichází až v momentě rozšíření nějakého epidemiologického onemocnění,“ vysvětlila iDNES.cz Candigliota.
Situace je podle ní v České republice taková, že děti jsou za neočkování zbytečně trestány. „Vždyť se mohou stýkat s jinými dětmi venku, v odpoledních kroužcích a kdekoliv jinde. Proto nechápu, proč by nemohly neočkované děti do školky,“ nechápe zástupkyně Ligy lidských práv.
Očkování jen s informovaným souhlasem
Situace se možná změní zanesením povinnosti očkování do zákona. Liga lidských práv to však odmítá. „Nikdo by neměl být trestán za to, že očkování odmítne. Je to otázkou široké diskuse, nicméně si myslíme, že lékaři by měli očkovat děti na základě souhlasu jeijch rodičů. Ti by však měli být doktorem předem informováni o všech rizicích,“ upozornila Candigliota.
Problémy s očkováním nejsou časté, ale přesto se vyskytují. „Jsme v kontaktu s rodinou, kde po aplikaci dávky hexavakcíny ochrnulo do té doby úplně zdravé dítě,“ uvedla právnička. Rodina prý zvažuje právní kroky, ale neví, proti komu.
„Stát za očkování dětí nepřevzal žádnou zodpovědnost. Převzal ji pouze v případě prasečí chřipky, kdy chtěl lidi přesvědčit, aby se nechali očkovat. Teď je za následky očkování zodpovědný pouze lékař. To je ale nespravedlivé, protože on nemá na výběr – očkovat musí,“ vysvětlila nesnadnou situaci právnička.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 30. 7. 2010 v Lidových novinách.
PRAHA Očkování dětí si nevynucuje u rodičů jenom Česko. Podobně jsou na tom i další východní státy v Evropě. Naopak směrem na západ jsou pravidla volnější – rodiče tam mohou nechat své děti očkovat dobrovolně.
„Podobně jako v západních zemích, tedy Rakousku, Německu, Švýcarsku či Velké Británii, je možné i při principu dobrovolnosti dosáhnout vysoké proočkovanosti populace,“ tvrdí David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv. Právě tato organizace radí ročně desítkám rodičů s povinným očkováním a s tím, co nařizuje zákon.
Povinný systém očkování funguje kromě Česka třeba i na Slovensku, v Polsku či Maďarsku. Podle Ligy lidských práv na rodiče mnohem víc než nařízení povinného očkování zabírá osvětová informační kampaň, která jim dá na výběr, České zdravotnictví však nadále zůstává mezi státy s nejvyšším počtem povinných vakcinací. Zdejší děti si musí v prvních letech svého života nechat píchnout injekci hned proti deseti nemocem.
Jinde v Evropě to bývá mnohem méně. Například v Itálii čtyři, ve Francii dokonce jen tři.
Stát, či rodina? Kdo má vědět, co je pro děti optimální V Česku se za neočkování dětí trestá často pokutami. Ty se mohou vyšplhat až na deset tisíc korun. Nepřímou sankcí jsou ale i další problémy s úřady. Děti pak nepřijmou do některých školek nebo nemohou jet na tábor či školu v přírodě. Podobný systém funguje i v jiných státech. Záhumenský si ale myslí, že by se vše mělo ještě lépe prodiskutovat. „Jsou to přece rodiče, ne stát, kdo má vědět, co je nejlepší pro jejich děti,“ argumentuje.
Pátek, 30. července 2010Tiskové zprávy
Rodičům, kteří se rozhodnou své děti neočkovat nebo očkování odložit, už nehrozí pokuta. Minulou středu o tom rozhodl Nejvyšší správní soud (NSS). Soud přijal argumentaci Ligy lidských práv, která upozornila na fakt, že vyhláška o očkování proti infekčním nemocem odporuje článku 4 Listiny základních práv a svobod. Končí tak mnohdy značně necitlivá praxe úředníků hygienických stanic, kteří ukládali rodinám až dvacetitisícové pokuty za neočkování či odložení vakcinace dítěte, a to i v případech, kdy rodiče s očkováním přestali kvůli značným vedlejším účinkům.
Rodiče, které Liga před Nejvyšším správním soudem zastupovala, se po negativních reakcích svého dítěte na hexavakcínu rozhodli v očkování s výjimkou tetanu nepokračovat. Hygienická stanice jim za to uložila pokutu osm tisíc korun. Stát jim teď bude muset peníze vrátit. „Rozhodnutí NSS tak částečně uzavřelo kapitolu totalitního přístupu zákazů a příkazů a dává českým rodičům více svobody, ale také odpovědnosti při rozhodování o zdraví svých dětí,“ komentuje verdikt soudu předseda Ligy David Zahumenský. Soud zároveň jasně řekl, že samo ministerstvo zdravotnictví nemůže rozhodovat o tom, jakým očkováním se mají děti podrobit. Očkování musejí být stanovena zákonem, čemuž by měla předcházet dostatečná odborná a veřejná diskuse.
Povinné očkování sehrálo historicky kladnou roli při kontrole a snížení výskytu řady nemocí. Zkušenosti z mnoha starších členských států EU, například z Rakouska, Německa, Švýcarska nebo Velké Británie, ale ukazují, že vhodně zvolenou informační kampaní je možné dosáhnout vysoké proočkovanosti i bez represe namířené vůči rodinám. Odpadá zde přitom nejen narušování důvěry mezi rodiči a pediatry, kteří hygienikům neočkování dítěte hlásí, ale rodiče jsou také transparentněji informováni o přínosech a rizicích spojených s očkováním. „Ze zkušeností Ligy vyplývá, že čeští lékaři se často nesprávně domnívají, že rodiče nemusejí o rizicích spojených s očkováním informovat, nebo tato rizika bagatelizují,“ uvádí Zahumenský.
I když rodiče již není možné pokutovat za to, že se očkovací vyhláškou neřídí, některé nepřímé sankce stále zůstávají v platnosti. Dítě, které nebylo řádně naočkováno, nesmí být přijato do mateřské školy a nemůže ani na tábor, školu v přírodě či lyžařský výcvik. „Takto přísné opatření, které brání dětem v přístupu ke vzdělávání a dalším aktivitám, považujeme za nepřiměřené. I kdyby dítěti chybělo byť jen jedno očkování, proti němuž se třeba ani jinde v Evropě neočkuje, a kdyby všechny ostatní děti naočkovány byly, přesto se toto dítě například školy v přírodě účastnit nesmí. To nemá ve vyspělých zemích obdoby.“ uvádí právnička Ligy Zuzana Candigliota.
Rozhodnutí NSS tak otvírá diskusi o tom, jakým způsobem má český stát zajistit podmínky pro ochranu zdraví dětí. Změnu nevyhovujícího systému by měla přinést dlouho očekávaná reforma zdravotnictví. Podle Ligy, která se problematikou povinného očkování dlouhodobě zabývá a nyní zpracovává analýzu přístupů k očkování dětí v Evropě, je nutné, aby nový ministr zdravotnictví dokončil přijetí připravené vyhlášky o zrušení plošného očkování proti tuberkulóze, po kterém odborníci dlouhodobě volají. Dále je třeba zamezit trestání rodin, které očkování ze zdravotních důvodů odmítají, a nastavit systém očkování tak, aby byla v co největší míře respektována svobodná volba rodičů v otázkách zdraví jejich dětí.
Další informace poskytnou:
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
tel.: 777 893 871
David Zahumenský
právník a předseda Ligy lidských práv
tel.: 608 719 535
Rozsudek Nejvyššího správního soudu je k dispozici zde.
Informace k případu, kdy v roce 2008 došlo k pokusu rodiče z Brna odkládající očkování kriminalizovat najdete zde.
Informace k případu, kdy zcela absurdně uloženou pokutu zrušilo samo ministerstvo jsou zde.
