Čtvrtek, 6. prosince 2018Aktuality
Ministerstvo školství předložilo do připomínkového řízení novelu vyhlášky č. 27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných žáků. Tento návrh mění dosavadní kurz vývoje českého školství a hrozí návratem k segregaci dětí ve vzdělávání. Místo podpory společného vzdělávání otevírá ministerstvo legální cestu segregovanému vzdělávání dětí s postižením a zhoršení podmínek pro jejich vzdělávání ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Liga se proto ráda připojila do iniciativy českých i mezinárodních organizací a připojila se k tomuto otevřenému dopisu (ke stažení zde):
Vážený pan předseda vlády České republiky
Ing. Andrej Babiš
Vážený pan ministr školství
Ing. Rober Plaga, Ph.D.
Vážená paní náměstkyně
Mgr. et Mgr. Dana Prudíková, Ph.D.
Vážený pan náměstek
Mgr. Václav Pícl
Úřad vlády České republiky
Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Malá Strana
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Karmelitská 529/5, 118 00 Praha
V Praze dne 6. 12. 2018
Otevřený dopis k návrhu novelizace vyhlášky
č. 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami
Vážený pane premiére, vážený pane ministře, paní náměstkyně, pane náměstku,
obracíme se na Vás jako vnitrostátní i mezinárodní nevládní neziskové organizace působící mimo jiné v oblasti podpory inkluzivního vzdělávání. Jsme totiž znepokojeni informacemi o plánované novelizaci vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (dále také jen „vyhláška“).
Navrhované znění vyhlášky počítá s několika změnami, které jsou v rozporu se závazkem České republiky postupně zavádět inkluzivní vzdělávací systém a realizovat tak právo každého žáka na inkluzivní vzdělávání i povinností předcházet diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání.
Připomínáme, že podle článku 24 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále také jen „Úmluva“) mají všichni žáci právo na přístup k inkluzivnímu, kvalitnímu a bezplatnému vzdělávání v místě, kde žijí, a také na to, aby nebyli z důvodu svého postižení vyloučeni ze všeobecné vzdělávací soustavy.
Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (dále také jen „Výbor OSN“), který poskytuje členským státům autoritativní interpretaci Úmluvy, ve svém Obecném komentáři č. 4 z roku 2016 (OSN dok. CRPD/C/GC/4) výslovně konstatuje, že tento závazek není slučitelný
s udržováním dvou vzdělávacích systémů – systému běžného a systému speciálního (§ 39). Stejným způsobem Výbor OSN zdůrazňuje, že Úmluva zakazuje vylučování žáků s postižením z běžné vzdělávací soustavy podmiňováním jejich zařazení úrovní jejich vzdělávacích schopností, tedy zaváděním inkluze „na základě potenciálu žáka“ (§ 18).
Ačkoli je zřejmé, že přechod ze segregovaného (dvouproudého) vzdělávacího systému nelze realizovat ze dne na den, kroky, které nevedou k postupnému odstraňování speciálního vzdělávacího systému, jsou v rozporu s tímto mezinárodním závazkem a právem žáků na inkluzivní vzdělávání. Domníváme se, že připravovaná novela vyhlášky, je právě takovýmto krokem.
Jsme znepokojeni zejména navrhovaným zněním § 19, kterým Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále také jen „Ministerstvo“):
- a) opět odstraňuje jasnou deklaraci preference vzdělávání v běžném vzdělávacím systému oproti systému speciálnímu (§ 19 odst. 1);
- b) znovu umožňuje vylučování dětí, žáků a studentů s postižením pouze na základě existence postižení, nikoli jejich speciálních potřeb, které mohou z určitého typu postižení vyplývat (§ 19 odst. 2);
- c) znovu zavádí možnost ve školách pro žáky s mentálním postižením vzdělávat i žáky bez tohoto typu postižení (§ 19 odst. 4).
Z mezinárodních závazků České republiky plyne povinnost státu činit postupné kroky k odstraňování speciálního vzdělávání systému. Novelizace předpisů týkající se vzdělávání proto musí směřovat k tomuto cíli. Postupnými kroky lze chápat zejména upřesňování legislativy tak, aby se vzdělávání v segregovaném (speciálním) systému umožňovalo stále užšímu spektru žáků (a jejich podíl v tomto systému se tedy snižoval), a zároveň tak, aby vyšší podpora naopak směřovala do běžného systému vzdělávání. Cílem je, aby přístupnost běžného vzdělávacího systému a v něm poskytovaná podpora byla pro všechny žáky nejméně srovnatelná s tou v systému speciálním.
V tomto ohledu je formulace v současnosti obsažená v § 19 odst. 1 vyhlášky velmi důležitou deklarací, že Ministerstvo hodlá tyto základní závazky a směřování vzdělávacího systému respektovat a podporovat. Z toho důvodu nesouhlasíme s názorem Ministerstva, že tato deklarace je, s ohledem na existenci obdobného pravidla ve školském zákoně (zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základní, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání), nadbytečná.1 Pokud Ministerstvo deklaruje, že motivací je negativní reakce veřejnosti na povinnost primárně vzdělávat žáky v běžné škole, je nezbytné poukázat na povinnost Ministerstva o výhodách inkluzivního vzdělávání srozumitelně informovat, nikoli nekonzistentně „mlžit“ o své skutečné podpoře inkluzivního vzdělávání.
Za stěžejní problematické body navrhovaného znění považujeme opětovné odstranění možnosti vzdělávat děti, žáky a studenty s postižením jen ve školách, které jsou specificky zřízeny jako specializované na podporu žáků s určitým druhem postižení. Důvodem pro tuto úpravu je podle Ministerstva2 problém s dostupností takto specializovaných škol, například
v oblastech s nižší populací, a pravděpodobně rovněž problém s nízkou naplněností speciálních škol, ve kterých se mohou vzdělávat jen někteří žáci s postižením. Řešením nedostupnosti kvalitního a na potřeby orientovaného vzdělávání pro žáky s postižením je však implementace inkluzivního vzdělávání a zajištění dostačující podpory v běžných místních základních školách, nikoli opětovné rozšiřování možnosti umístění žáků do speciálních škol. Není vůbec patrné, jak mohou školy, které jsou zaměřeny na vzdělávání žáků se všemi druhy postižení, těmto žákům poskytnout kvalitní specializovanou podporu. Každý žák s postižením má své vysoce individuální vzdělávací potřeby a tyto nejen, že se liší u každého žáka v rámci téhož typu postižení, ale jsou zcela nesouměřitelné s žáky s odlišným druhem postižení. Je zřejmé, že jedinou motivací tohoto kroku je vyloučení žáků s postižením z běžného vzdělávacího systému. Je proto zjevně segregační a nemá nic společného se snahou zajistit kvalitní a dostupné vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.
V této souvislosti je nutné připomenout, že rozšíření možnosti do škol pro žáky s mentálním postižením umisťovat i žáky bez mentálního postižení se úzce dotýká také vzdělávání romských žáků, kteří v českém vzdělávacím systému historicky čelí systémové diskriminaci a segregaci, která se projevovala a projevuje zejména výrazně disproporčním zastoupením těchto žáků ve speciálních školách a zejména tzv. školách praktických (jejichž školní vzdělávací plán byl upraven podle rámcového vzdělávacího plánu s přílohou LMP). Právě toto disproporční zastoupení romských žáků ve školách pro žáky s mentálním postižením bylo shledáno diskriminačním Evropským soudem pro lidská práva již v roce 2007 (D. H. a ostatní proti České republice, rozsudek Velkého senátu ze dne 13. 11. 2007, č. 57325/00) a opět v roce 2014 Evropskou komisí, která ze stejného důvodu zahájila proti České republice řízení pro porušení členského státu (tzv. infringement proceedings).
V reakci na obě tyto události přijala Česká republika několik opatření, která lze hodnotit pozitivně. Patří mezi ně také například Strategie romské integrace do roku 2020, která v oblasti vzdělávání v cíli 5.2 specificky hovoří odstranění praxe nesprávného zařazování romských dětí do vzdělávání s nižšími vzdělávacími ambicemi. Navrhovaná novela vyhlášky jde přímo proti těmto snahám i doposud přijatým opatřením. Vyvstává proto podezření, že cílem této nově navrhované úpravy je pouze opět umožnit vzdělávání dětí bez mentálního postižení, popř. dětí s poruchami učení a chování v bývalých praktických školách, mj. z důvodu úbytku žáků na těchto školách.
Jediným řešením Ministerstvem formulovaných výzev je proto co nejvyšší rozšíření podpory do běžných základních škol tak, aby vzdělávací systém poskytoval skutečně kvalitní vzdělávání zaměřené na individuální potřeby. Minimem v rámci této snahy je zajistit, aby podpora poskytovaná na běžných základních školách byla nejméně srovnatelná s podporou poskytovanou ve speciálních školách, a rodiče proto nebyli vystaveni dilematu mezi „kvalitním vzděláním“ a vzděláním v běžné základní škole. Této snaze však Ministerstvo odporuje rovněž navrhovaným zněním § 17 vyhlášky, podle kterého se omezí maximální počet pedagogických pracovníků na dva ve třídách běžných škol. Ministerstvo deklaruje, že omezení se nebude vztahovat na třídy škol speciálních, u kterých se naopak v zájmu významného posílení kvality poskytovaného vzdělávání3počítá s automatickou přítomností dvou pedagogických pracovníků. Zvyšování kvality vzdělávání ve speciálních školách na úkor škol běžných je v rozporu s výše popsanými závazky vyplývajícími z práva na inkluzivní vzdělávání.
Vážený pane premiére, vážený pane ministře, páni náměstci, věříme, že Ministerstvo svůj postoj k mezinárodním závazkům České republiky přehodnotí, a vydá se cestou postupného, konzistentního a transparentního zavádění inkluzivního vzdělávacího systému tak, jak přislíbilo. Navrhované znění vyhlášky by v tomto ohledu představovalo znepokojující krok zpět.
S úctou
Maroš Matiaško
Fórum pro lidská práva, předseda
Steven Allen
Validity, ředitel
Dorde Jovanović
European Roma Rights Centre, prezident
Klára Šimáčková Laurenčíková
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, předsedkyně
Pavla Baxová
Rytmus, ředitelka
Michal Miko
RomanoNet, z. s., ředitel
Nikola Taragoš
Romodrom, o. p. s., ředitel programů
Jelena Silajdžić
Slovo 21, z. s., ředitelka
Petr Máčal
ředitel IQ Roma servis, z. s.
Sri Kumar Vishwanathan
ředitel, Vzájemné soužití, o. p. s.
Marta Smolíková
ředitelka Otevřená společnost, o. p. s.
David Tišer
ředitel Ara Art, z. s.
Zdeněk Ryšavý
ředitel, Romea, o. p. s.
Martin Cichý
ředitel, Romano Jasnica, z. s.
Petra Szaffnerová Bímonová
ředitelka, Kleja, z. s.
Miroslav Zima
ředitel Drom, romské středisko – Brno
Miroslav Klempár
ředitel Awen Amenca, z. s.
Žaneta Mirgová
ředitelka Asociace romských rodičů, z. s.
Martina Horváthová
předsedkyně Klub Barvaľipen, z. s.
Emil Voráč
ředitel Khamoro, o. p. s.
Helena Balabánová
ředitelka Společně-Jekhetane, o. p. s.
Štefan Grinvalský
ředitel, Beleza, z. s
Šárka Souchopová
projektový manažer platformy NADĚJE PRO AUTISMUS
Milena Němcová
koordinátorka platformy NADĚJE PRO AUTISMUS
zástupkyně Odborné skupiny VVZPO pro koncepční řešení problematiky života osob s PAS
členka Výkonného výboru Unie pečujících
členka Jednoty pro deinstitucionalizaci
zakládající členka aliance Rodiče za inkluzi
Marta Pečeňová
předsedkyně organizace Za sklem o. s.
zástupkyně Odborné skupiny VVZPO pro koncepční řešení problematiky života osob s PAS
koordinátorka platformy Naděje pro Autismus
Lucie Rybová
Český helsinský výbor, z.s., ředitelka
Monika Šimúnková
bývalá zmocněnkyně pro lidská práva
Dan Petrucha
Liga lidských práv, leader
Úterý, 18. září 2018Aktuality
Začátkem září se médii prohnala zpráva o dívce, která po odhození papírku skončila v poutech; zákrokem se pochlubila přímo MP Ostrov na své facebookové stránce. V poutech přitom neskončila kvůli samotnému odhození; přivolaní strážníci dívku vyzvali, aby s nimi šla na služebnu, kde by jí ukázali kamerový záznam. Dívka opětovně odmítla, čímž se dopustila neuposlechnutí výzvy úřední osoby. Je v takovém případě v pořádku ji zpacifikovat a odvléci ji na služebnu silou? Nikoliv.
Přímo zákon o obecní policii říká, že “donucovací prostředky je strážník oprávněn použít v zájmu ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní”, případně k ochraně “majetku nebo k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek”. Narušila dívka v dané situaci veřejný pořádek? Dejme tomu. Narušila jej vážným způsobem? Jen stěží.
Je chybné říci ve zkratce, že dívka byla spoutána za pouhé odhození papírku. Mnohem větší chybou by však bylo tvrdit, že (městská) policie je tu od toho, aby ji občané nekriticky poslouchali. Vyhodnotí-li strážník, že nebyla uposlechnuta jeho výzva, má zákonem danou možnost si její poslechnutí vynutit – udělením pokuty podle přestupkového zákona (v případě neuposlechnutí výzvy úřední osoby lze udělit pokutu až 10 tisíc). Použití donucovacích prostředků v situaci, která není nijak naléhavá, vyvstalé navíc z naprosté banality, je však naprosto nepřípustné.
Má-li to být “adekvátní postup” a “standardní zásah městské policie, která sjednává pořádek”, jak do médií uvedl starosta obce Ostrov, je na místě nejen stížnost ke krajskému úřadu jako orgánu nadřízenému zřizovateli, ale i bdělost nad dalším postupem strážníků (nejen) v Ostrově. Policie, ať už státní nebo městská, je tu od toho, aby občany chránila – ne aby si vynucovala poslušnost násilím. Donucovací prostředky musí být krajní možností, nikoliv denním chlebem. Dokud tomu tak nebude, je na místě každý neadekvátní zásah kritizovat.
Čtvrtek, 6. září 2018Aktuality
Dnes jsme předali ministrovi zdravotnictví Adamu Vojtěchovi „Petici za práva rodiček, zdraví a bezpečí při porodu“ s více než 5.000 podpisy. Následně s ministrem proběhla diskuze na téma porodních domů, do které se kromě právničky Ligy lidských práv a iniciátorky petice Zuzany Candigliota přišly zapojit také Markéta Pavlíková, biostatistička, Marie Vnoučková, porodní asistentka, Kateřina Hájková Klíčová, ředitelka Unie porodních asistentek, a Eliška Vlasta Kupšovská, provozovatelka webu ambulantniporod.cz a mapy porodních asistentek.
Setkání proběhlo jako reakce na nedávné vyjádření ministra na facebooku, že nepodporuje vznik porodních domů z důvodu negativního postoje „odborné veřejnosti“. Ministr se takto vyjádřil v souvislosti s projednáváním podnětu k porodním domům na jednání vlády, který zpracovala právnička Zuzana Candigliota v rámci Pracovní skupiny pro porodnictví při Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Podnět přitom nepožadoval zřizování porodních domů, ale revizi současné právní úpravy, která brání vzniku porodních domů a obsahuje na základě tlaku lékařů nesplnitelné požadavky.
Účastnice schůzky vysvětlovaly panu ministrovi, kdo je to porodní asistentka a jaké má kompetence, co je to kontinuální péče porodní asistentky a její výhody, co je to porodní dům, jak funguje a jaké má výsledky v zahraničí. Hlavní slovo měla Markéta Pavlíková, která ministra seznámila s výsledky vědeckých studií a zahraniční praxí. Zuzana Candigliota ministrovi vysvětlila, v čem spatřuje vady současné vyhláškové úpravy porodního domu – omezení základních práv rodiček, dětí a porodních asistentek pouhou vyhláškou a přijetí úpravy bez přizvání porodních asistentek.
Pan ministr měl řadu dotazů, např. co je špatně na současné právní úpravě, proč ženám nestačí možnost ambulantního porodu, proč mají některé organizace porodních asistentek jiné názory aj. Také informoval, že podnět k porodním domům byl schválen a že se ministerstvo bude provádět analýzu k porodním domům. To byla překvapivá informace, protože podle dostupných informací na webu Úřadu vlády byl naopak materiál stažen z programu jednání.
Schůzku uzavřela právnička Ligy tím, že systém porodní péče je založen na představě lékařů, co je pro ně optimální, a pokud se to některým ženám nelíbí, tak jim lékaři a stát brání zajistit si jiný typ péče, i kdyby si péči chtěly uhradit ze svého. Tím jsou trestány a je to také v rozporu s deklarovaným cílem bezpečí rodiček a dětí.
Podklady, které byly předány ministrovi:
Čtvrtek, 2. srpna 2018Aktuality
Nejnovějším příspěvkem do diskuze je nedávné vyjádření komisařky Rady Evropy pro lidská práva, podle které je praxe omezování volebního práva u lidí s postižením diskriminační, ničím nepodložená a v rozporu s Úmluvou OSN o právech lidí se zdravotním postiženm. Klíčové v této otázce bude ale až závazné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se v aktuálně projednávaném případu vyjádří k tomu, zda je tento postup v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Český Nejvyšší soud nedávno možnost soudů omezit svéprávnost v oblasti volebního práva potvrdil. Liga lidských práv zastává názor opačný a věříme, že se Štrasburský soud postaví za volební právo pro všechny lidi bez diskriminace.
Evropský soud pro lidská práva bude rozhodovat případ (stížnost č. 43564/17), v němž se vyjádří k otázce, zda je v souladu s Úmluvou (Článek 3 Dodatkového protokolu) omezení člověka s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením ve výkonu volebního práva.
V České republice stejně jako v mnoha dalších Evropských státech může být člověk s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením zbaven volebního práva. V nedávné době toto diskriminační jednání vůči osobám s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, potvrdil Nejvyšší soud ČR. Státy tento svůj postup odůvodňují jednak tím, že je potřeba chránit volební proces, kterého se mohou účastnit jen lidé, kteří mu rozumí a dále ochranou osob, které by z důvodu své neznalosti mohly být zneužity a nuceny hlasovat podle vůle někoho jiného.
Souhlasíme s komisařkou Rady Evropy, že tyto argumenty jsou zcestné a v rozporu se závazky, které státům vyplývají z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.
Pokud bychom připustili argument, že hlasovat může jen ten, kdo plně rozumí volebnímu procesu, tak bychom s čistým svědomím již nikdy nemohli jít k volbám, pokud bychom předem nenastudovali volební programy všech stran, vzájemně je neporovnali a neprověřili si všechny kandidáty. Argumentace, že volit může jen ten, kdo volbám dostatečně rozumí může nakonec vést k tomu, že zjistíme že sami nejsme dost moudří na to, abychom volili. Volební kampaně navíc už dávno nemíří na rozum ale na emoce a racionálního voliče potkáme spíše ve science-fiction než u volební urny.
K druhému argumentu, týkajícímu se obav z manipulace osobami s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, doložila komisařka Rady Evropy výzkumy. Z nich vyplývá, že osoby s duševním onemocněním ve státech (např. Rakousko), kde je jim to umožněno, hlasují v průměru naprosto shodně jako zbytek populace a nejsou tak jako skupina o nic víc ovlivněni např. k volbě populistických stran. Státům naopak (z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením) vyplývá povinnost vytvořit pro tuto skupinu dostupné prostředky pro to, aby se mohly voleb účastnit.
Omezení osob s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením je tak podle nás neodůvodněné. Toto zbytečné omezení znemožňuje lidem získat pocit, že mohou ovlivnit dění kolem sebe, a prosazovat zájmy, které jsou spojeny s jejich potřebami a přáními.
Středa, 25. července 2018Aktuality
Krátké zamyšlení naší právničky Sandry Paškové pro emagazín a2larm.cz o historicky první pokutě za asistenci u domácího porodu.
Rok 2018 představuje historický milník porodní asistence v České republice. Krajský úřad Středočeského kraje udělil historicky první pokutu porodní asistentce za poskytování péče během porodu doma. A při zemi se rozhodně nedržel, pokuta ve výši 120 000 Kč je likvidační.
Kdo vlastně je porodní asistentka? Chce se mi odpovědět: štvaná zvěř. Porodní asistentka je odbornice na péči o zdravou ženu během těhotenství, porodu a šestinedělí. Její péče je kontinuální, založená na systému „one to one“ (během celého těhotenství a porodu o ženu pečuje jedna osoba). K tomu, aby péči mohla porodní asistentka vykonávat samostatně, musí jí být udělena registrace krajským úřadem. Předpisy upravující porodní asistenci nejsou zcela jednoznačné, ovšem troufám si říct, že ministerstvo zdravotnictví se rozhodlo pořádně je ohnout. A krajské úřady kráčí v jeho stopách, což není nijak překvapivé.
Domácí porod je podle ministerstva riziko. Proč se tedy snaží zamezit zdravotníkům, aby toto riziko snižovali?
Tak začaly i peripetie porodní asistentky Johanky Kubáňové. V roce 2015 obdržela omezenou registraci s dovětkem „vyjma vedení fyziologického porodu“. Přistoupíme-li na to, že krajský úřad je oprávněn porodní asistentku takto omezit, může Johanka Kubáňová ženám poskytovat péči s výjimkou vedení porodu. Otázky, kde je jeho hranice a zda může s ženou trávit první dobu porodní doma, či nikoli, nebyly krajský úřad ani ministerstvo zdravotnictví s to zodpovědět. Porodní asistentky tak zůstávají v nejistotě. Ostatně ani do porodnic ženy neodjíždějí hned na začátku porodu, a pokud ano, jsou často odeslány domů. Z toho lze vyvodit, že trávit první dobu porodní doma není rizikové – a už vůbec ne s odbornicí. Porodní asistentka tedy nadále poskytovala ženám péči před samotným porodem i po něm. Největší dilema nastává ve chvíli, kdy žena odmítne na závěr porodu odjet do porodnice. Porodní asistentka v tu chvíli musí řešit hned několik zásadních právních i morálních otázek. Někteří však mají jasno.
Mají ženy rodit doma samy?
Je opravdu cílem Ministerstva zdravotnictví ponechat rodící ženy bez péče a donutit porodní asistentky, aby ve chvíli samotného narození dítěte, tedy když jsou nejvíce potřebné, odešly v obavě, že by mohly porušit předpisy? Nebo jen ministerští úředníci nedomysleli důsledky svého postoje k domácím porodům? Tento postoj lze shrnout takto: Ženy mohou rodit doma, ale samy.
Absurditu celé situace nelze vyjádřit lépe, než to v crowdfundingové kampani na právní zastupování učinila sama Johanka Kubáňová: „Jsem tedy v paradoxní a neřešitelné situaci: Když se žena rozhodne při započetí svého porodu neodejít do zdravotnického zařízení a já od ní odejdu, čelím trestní odpovědnosti i občanskoprávní odpovědnosti, prohřešuji se i proti zákonu o zdravotních službách, v neposlední řadě čelím i vlastnímu etickému přesvědčení. A když u ženy zůstanu, čelím zase přestupkovému řízení.“
Částka na právní zastupování pokutované porodní asistentky byla vybrána v rekordním čase, stačil jediný den. Lidé přispívají dále, čímž nejen že vyjadřují podporu Johance Kubáňové, ale také tím dávají najevo, že si přejí zrušení absurdních omezení porodní asistence.
Jaký cíl vlastně ministerstvo zdravotnictví svými regulacemi sleduje? Zamýšlím se nad tím od doby, kdy začalo omezovat registrace porodních asistentek a současně tvrdit, že porod doma je legitimní volbou ženy. A abych nezapomněla: jde prý o ochranu dětí. Domácí porod je podle ministerstva riziko. Proč se tedy snaží zamezit zdravotníkům, aby toto riziko snižovali? Něco mi zřejmě uniká.
Společensky škodlivé jednání
Johanka Kubáňová se měla dopustit přestupku, tedy protiprávního jednání, jehož znakem je společenská škodlivost. Právě ta však v tomto případě chybí. Odborně poskytnutou péči od vysokoškolsky vzdělané odbornice na vedení fyziologického porodu nelze označit za společensky škodlivou. Žena, která se rozhodne přivést své dítě na svět v domácím prostředí, má právo na zdravotní péči a stejně tak i novorozenec. A tak si troufám říct, že jediného škodlivého jednání se dopouští ministerstvo zdravotnictví, když svým výkladem znemožňuje asistenci u domácích porodů, čímž vystavuje rodičky i jejich děti mnoha rizikům.
Volba místa a způsobu porodu je často důsledkem traumatického zážitku spojeného s porodnickým násilím, jindy vychází z přesvědčení rodičky. Žen, které hledají porodní asistentku, je mnoho a ani po regulačních opatřeních ministerstva zdravotnictví jich zřejmě neubývá. A tak nezbývá než ministerským úředníkům vysvětlit, že porodní asistentky tu nejsou od toho, aby přesvědčovaly ženy, že by neměly rodit ve zdravotnickém zařízení, ale aby pomáhaly těm, které se pro domácí porod svobodně rozhodnou. Sledují tedy legitimní cíl: ochranu žen a dětí. Můžeme jen doufat, že nám nezačnou utíkat tam, kde si jejich práce váží.
Autorka je právnička Ligy lidských práv.
