Připomínky Ligy lidských práv k metodice o doprovodu dětí, kterým jsou poskytovány zdravotní služby

Pondělí, 19. června 2023Aktuality, Práva dětí a rodina, Práva pacientů

Předně chceme ocenit, že se Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo přijmout metodický pokyn k přítomnosti zákonných zástupců a osob blízkých u dětí při poskytování zdravotních služeb, č. j. MZDR 17586/2023-1/OZP, protože jistě v mnohém přispěje ke zlepšení stávající úrovně respektu k právům dětí (a jejich zákonných zástupců či blízkých) v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Na metodickém pokynu vícero bodů oceňujeme, avšak zároveň máme i několik připomínek.

 

Co na metodice oceňujeme:

  • Uznání ústavního přesahu práva dítěte na přítomnost zákonných zástupců během poskytování zdravotních služeb, byť v textu chybí výslovná zmínka o tom, že jde o součást práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).* 
  • Konstatování, že separace dítěte od rodičů je pro dítě významným stresorem, a naopak, že jejich přítomnost a zapojení do ošetřování může mít výrazný pozitivní vliv na léčbu dítěte.
  • Konstatování, že rodiče není možné považovat za pouhou návštěvu.
  • Právo dítěte na přítomnost zákonného zástupce během poskytování zdravotních služeb se vztahuje na oba zákonné zástupce.
  • Konstatování, že pokud je dítě v péči např. domova pro osoby se zdravotním postižením, zařízení vyžadujícím okamžitou pomoc, či dětského centra, může být u něho místo zákonného zástupce osoba, která o něj v zařízení pečuje (např. pečovatel, sestra, sociální pracovník apod.). Do metodiky by však bylo vhodné doplnit, že doprovodem mohou být také pěstouni vzhledem ke snaze omezit umisťování dětí do ústavních zařízení. Dále má-li dítě zákonné zástupce, kteří jsou schopni a ochotni dítě doprovodit, přednost by měli mít oni, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a soud neomezil jejich rodičovskou odpovědnost. 
  • Podrobné vyjádření k nutnosti zkoumat skutečnou povahu nesouhlasu dítěte s přítomností zákonného zástupce či osoby blízké.
  • Konstatování povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb informovat děti i jejich doprovod mj. o právu dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců a souvisejících skutečností.
  • Podrobné vylíčení pozitiv přítomnosti zákonných zástupců či osob blízkých u resuscitace dítěte.

 

V čem vidíme nedostatky metodiky:

  • Metodika je místy stále velmi obecná. Čtenáři z ní nemusí být jasné, jak řešit často se opakující problémové situace. Neměla by se omezit na obecná konstatování podobná zákonným ustanovením. V metodice také není dostatečně formulovaná potřeba tzv. ústavně-konformního výkladu právních norem, tj. výkladu v souladu s ústavním pořádkem, a to tak, aby jej pochopil i čtenář bez právního vzdělání. Jednotlivé právní normy je třeba vykládat s ohledem na nejlepší zájem dítěte a zachování práva na soukromý a rodinný život v co nejširším významu (naopak možnosti omezení je nutné vykládat restriktivně). Celkově také chybí zdůraznění na potřebu hledat způsoby, jak přítomnost zákonného zástupce u dítěte zajistit a nikoli důvody, proč to v konkrétním případě nelze. 
  • Metodika prakticky nevysvětluje, jak pracovat s právními pojmy a nástroji, např. s testem proporcionality, který ministerstvo sice stručně popisuje, avšak nedává poskytovatelům konkrétní praktický návod, jak jej efektivně používat. Může jít o situaci posuzování možnosti přítomnosti obou či pouze jednoho z rodičů, nebo o situaci přítomnosti doprovodu u dvou dětí hospitalizovaných na stejném pokoji v kombinaci s různým pohlavím (dětí či rodičů).
  • Nesouhlasíme s tím, že „osobám blízkým (…) a jiným osobám určeným dítětem lze (…) jejich přítomnost při poskytování zdravotních služeb dítěte omezit a nemusí být umožněna nepřetržitě“. Existují rodiny, kde si zákonní zástupci nemohou dovolit být s dítětem nepřetržitě po celou dobu hospitalizace (např. typicky samoživitelé z důvodu pracovní povinnosti). Zde je zcela legitimní, aby byla u dítěte přítomna jiná osoba blízká (např. babička, děda, teta apod.), příp. pěstoun, a to ve stejném rozsahu, jako zákonný zástupce (je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte).
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách dodáváme k bodu Ad 2, že jde opět o obecné vyjádření, které bez bližšího přiblížení či uvedení příkladu v praxi nemusí přispět ke zlepšení vznikajících konfliktů. Konkrétně jde o větu „Výkon tohoto práva zároveň nemůže nepřiměřeně zasahovat do práv ostatních pacientů, typicky práva na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb.“. Zde je vhodné zabývat se např. možnosti technického uspořádání místnosti, aby byla přítomnost doprovodu umožněna. Není možné znemožnit doprovod u dvou dětí na jednom pokoji jen pro rozdílné pohlaví doprovodu. Ust. § 47 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o zdravotních službách se vztahuje pouze na poskytování zdravotních služeb, nikoli na doprovod u hospitalizovaného dítěte.
  • Dále je u stejného bodu uvedeno, že přítomnost doprovodu lze v prostorách se zvláštním režimem, např. v řízených epidemiologicko-hygienických zónách, podmínit edukací o nutnosti nosit ochranný oblek, roušku apod. Zde například chybí řešení situace, kdy nemocnice po zákonných zástupcích požaduje také negativní výsledek testu (např. proti COVID-19), který není hrazen z veřejného zdravotního pojištění. 
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách, bodu Ad 2: Zde chybí konstatování, že není možné vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb přítomnost zákonných zástupců u dětí ani časově omezit, natož zcela zakázat.
  • U bodu úhrady nákladů spojených s výkonem práva podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách nám chybí informace, že by úhrada zmiňovaných nákladů měla být přiměřená, pro danou rodinu by neměla být likvidační s ohledem na její socio-ekonomickou situaci, a neuhrazení úhrady by nemělo mít vliv na možnost realizace práva (tzn. na možnost doprovodit dítě), a to v souladu s nálezem Ústavního soudu**.
  • U bodu k poskytování ambulantní péče je uvedeno, že je až na výjimky přítomnost zákonného zástupce dítěte umožněna. Výjimky ministerstvo popisuje pouhým odkazem na § 35 odst. 5 zákona o zdravotních službách, který míří na případy zneužívání či týrání dětí nebo ohrožování jejich zdravého vývoje. Z formulace ministerstva však jasně plyne, že jde jen o demonstrativní výčet výjimek. Zde by však bylo lepší být konkrétnější a poskytnout více vyčerpávající popis výjimek. A to vzhledem k tomu, že v otázce omezení kontaktu dítěte se zákonnými zástupci by se mělo postupovat restriktivně, tzn. omezit jen, sleduje-li to legitimní cíl, jde o opatření nezbytné, přiměřené a nelze využít mírnějšího opatření. 
  • V bodu k přítomnosti doprovodu na pokojích pro pacienty se uvádí, že „v případech zvláštního zřetele hodných (např. u rodiče samoživitele s více dětmi bez podpory rodiny) lze po zvážení aktuální situace a dostupných kapacit zdravotnického zařízení nabídnout pobyt i nezletilému sourozenci dítěte.“. Poskytovatel zdravotních služeb nemá pravomoc zkoumat a hodnotit celkovou situaci rodiny. Umožnit by to měl vždy, je-li kapacita (např. z důvodu kojení sourozence). 
  • U posledně zmíněného bodu také chybí informace, že i když poskytovatel nemá na pokoji přímo lůžko pro doprovod dítěte, může tam být např. na karimatce, či na židli, pokud tím neznemožňuje poskytování zdravotních služeb. V neposlední řadě je zde uvedeno, že na infekčním oddělení lze přítomnost doprovodu v nezbytném rozsahu podmínit, omezit či případně vyloučit. Toto konstatování je opět velmi obecné a nepřispívá k vyjasnění sporných situací. Naopak může být v rozporu s některými skutečnostmi uvedenými v metodice výše, např. o přijetí potřebných hygienických a další opatření, jako je rouška, ochranný oblek, negativní výsledek testu apod. Ministerstvo přitom podmínky blíže rozvádí v bodě přítomnosti doprovodu při poskytování intenzivní péče. 
  • Dále k přítomnosti doprovodu při provádění operačních výkonů – tvrzení, že vnitřní řád může stanovit výjimky umožňující přítomnost doprovodu při úvodu do anestezie pouze u dětí s mentálním či jiným postižením, je potencionálně diskriminační. Doprovod při úvodu do anestezie by měl být možný i u dětí bez postižení. Podstatný by neměl být faktor postižení, ale zda doprovod konkrétní dítě potřebuje. Doprovod by měl, resp. mohl být (pokud je to v nejlepším zájmu dítěte) u dítěte do okamžiku jeho celkového uspání před operací (samozřejmě za splnění všech hygienických podmínek a s tím, že rodič nebude narušovat další poskytování zdravotních služeb). Zároveň by neměl být doprovod vykázán u méně náročných operací, kde není třeba celkové anestezie. Zvlášť pokud je dítě ve stresu.
  • K bodu přítomnosti otce u novorozence po porodu – zde nám přijde problematické, že přítomnost otce by měla být umožněna (nejpozději) bezprostředně po narození dítěte. Otec má právo být u celého porodu od počátku do konce, a to v souladu s přáním rodičky. K tomuto se vyjádřil také Ústavní soud, který konstatoval, že „účast otce u porodu spadá (zejména) do rozsahu základního práva na rodinný život garantovaného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Narození dítěte je totiž bezesporu velmi významným, ne-li dokonce tím nejvýznamnějším okamžikem rodinného život, jehož společné prožití je s to posílit vzájemná a společná pouta mezi matkou, otcem a dítětem. Ústavní soud proto neakceptuje názor, že by právo matky, otce a dítěte být spolu v okamžiku porodu a chvílích bezprostředně následujících mělo zůstat mimo rámec ústavní ochrany“. Přítomnost otce během celé doby porodu je tedy možná, pokud si to přeje matka, byť vzhledem k dítěti toto právo vzniká až okamžikem jeho narození. V metodice by toto vyjasnění mělo zaznít.
  • K bodu poskytování psychiatrické péče – zde bychom chtěli upozornit, že text metodiky vyznívá tak, že zpravidla přítomnost doprovodu v těchto případech není vhodná, ale výjimečně ji lze povolit. Mělo by to však být naopak, tzn. že přítomnost doprovodu u dítěte, kterému je poskytována psychiatrická péče, by měla být v zásadě umožněna s uvedením (konkrétních) výjimek.

Věříme, že i přes výše uvedené nedostatky má metodika potenciál přispět ke zlepšení stávající praxe v přístupu k doprovodu u dětí, jimž jsou poskytovány zdravotní služby.

* Viz výklad k čl. 9 Úmluvy OSN o právech dítěte v Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021.

** Nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3035/15, bod 20.






 

 

 

 

FAQs: Zdravotnické dokumentace

Středa, 22. února 2023Poradna

Zdravotnickou dokumentaci upravuje primárně zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Obsahuje mnoho údajů od identifikace pacienta a poskytovatele zdravotních služeb, přes informace o zdravotním stavu pacienta a provedené léčbě, po rodinnou, osobní a pracovní anamnézu pacienta. Může mít i různé přílohy. Řádné vedení zdravotnické dokumentace je důležité z mnoha důvodů. Pacient zpětně vidí a ověřuje, jaké zdravotnické služby mu byly poskytnuty, může léčebný postup konzultovat s jiným lékařem, použít dokumentaci jako potenciální důkazní prostředek apod. Poskytovatel může pomocí zdravotnické dokumentace doložit, že postupoval v souladu se současným vědeckým poznáním a právními předpisy. 

Níže stručně rozebereme otázky týkající se zdravotnické dokumentace, na které se nás často ptáte.

Co je to zdravotnická dokumentace a k čemu slouží?

Zdravotnická dokumentace je soubor informací vztahující se k historii poskytování zdravotní péče pacientovi. Obsahuje informace o osobě pacienta a jeho anamnéze (tzn. s čím se v minulosti pacient a jeho blízcí příbuzní léčili). Dle ustanovení § 54 odst. 1 zákona o zdravotních službách může být zdravotnická dokumentace vedena v listinné nebo elektronické podobě, příp. v kombinaci obou těchto forem. 

Vedení zdravotnické dokumentace je jednou z povinností poskytovatele zdravotních služeb (§ 53 odst.1). Zdravotnickým pracovníkům slouží k zachování návaznosti péče (tj. jako podklad pro poskytování zdravotních služeb v budoucnu) a zároveň se jedná o doklad o správnosti péče (tzv. postupu založeného na vědeckých důkazech). 

Zdravotnická dokumentace je také zdrojem informací pro samotného pacienta. Může mu sloužit jako zdroj informací či jako důkazní prostředek v případném sporu o poskytování zdravotních služeb. 

V neposlední řadě může být se souhlasem pacienta je zdravotnická dokumentace také zdrojem jak pro výzkum v oblasti lidského zdraví, tak pro studenty lékařství či dalších oborů ve zdravotnictví.

Jaké informace se do zdravotnické dokumentace zapisují?

Právními předpisy je dáno, co by měla zdravotnická dokumentace obsahovat (§ 53 odst. 2 ZZS). Jedná se o identifikační údaje pacienta a poskytovatele, informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče. Zdravotnické zařízení má povinnost vést zápisy ve zdravotnické dokumentaci průkazně, pravdivě a čitelně (§ 54 odst.2). Zápis musí být opatřen datem, identifikací a podpisem osoby, která provedla zápis. Detailní výčet toho, co všechno musí obsahovat zdravotnická dokumentace obsahuje vyhláška o zdravotnické dokumentaci. 

Jak mohu zjistit, co obsahuje moje zdravotnická dokumentace?

Jako pacient máte právo nahlížet a pořizovat si výpisy nebo kopie zdravotnické dokumentace, a to na základě žádosti podle § 66 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Nahlížení má probíhat za přítomnosti poskytovatele zdravotní péče či jeho zaměstnance. Tento požadavek plyne z povinnosti lékařů uchovávat u sebe originály zdravotnické dokumentace, tudíž přítomnost další osoby má bránit zejména odcizení některých částí dokumentace. Proto by vás nemělo překvapit, že zejména v nemocnicích Vás nenechají s vaší dokumentací o samotě. 

Nahlédnutí do zdravotnické dokumentace či pořizování výpisů nebo kopií není ve většině zdravotnických zařízení možné ihned. Výpis či kopii by zdravotnické zařízení mělo pořídit do 30 dnů od obdržení žádosti, avšak v praxi je tato doba různě dlouhá [§ 66 odst.1 písm. a.)].



Kdo může do zdravotnické dokumentace nahlížet, příp. si z ní dělat kopie?

Do zdravotnické dokumentace může nahlížet a dělat z ní kopie (§ 65 odst. 1 ZZS):

  • sám pacient, jeho zákonný nástupce,
  • osoba, kterou určil pacient nebo
  • jeho zákonný zástupce či opatrovník,
  • osoba, která je pacientem uvedena na formuláři „Poučení a souhlas s hospitalizací nebo ambulantní péčí“, který se ukládá do zdravotnické dokumentace,
  • pěstoun nebo jiná pečující osoba,
  • jiná osoba zmocněná na základě plné moci.

Pokud pacient nemůže kvůli svému zdravotnímu stavu určit, kdo  smí zjišťovat aktuální informace o jeho zdravotním stavu, mají toto právo osoby blízké (tedy rodiče, děti, prarodiče, vnuci, manžel/ka, sourozenci). Informace uvedené v informovaném souhlasu lze rodinným příslušníkům sdělovat také po telefonu, a to např. na základě hesla, které si pacient zvolí při příjmu a sdělí ho v rodině.

Před každým nahlédnutím do zdravotnické dokumentace se dle § 66 odst. 5 zákona o zdravotních službách musí dotyčná osoba prokázat průkazem totožnosti. Nahlédnutí pak dle odst. 6 musí být zaznamenáno do zdravotnické dokumentace (to platí i v případě poskytnutí informací osobám bez souhlasu pacienta).

Může si poskytovatel za pořízení kopie zdravotnické dokumentace něco účtovat?

Ano, za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické dokumentace může poskytovatel požadovat úhradu nákladů. Výše požadovaného poplatku za pořízení kopií nesmí přesáhnout náklady spojené s jejich pořízením, bude se tedy lišit podle rozsahu poskytnuté dokumentace, ale poskytovatel obecně může chtít uhradit pouze náklady např. na papír, barvu do kopírky, příp. za odeslání. Ceník za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické dokumentace musí být veřejně dostupný [§ 66 odst.3 písm. a.)]. Avšak pořizování si kopií nebo výpisků vlastními prostředky (mobil, fotoaparát) v průběhu nahlížení je bezplatné. Pokud poskytovatel zdravotních služeb není schopen zajistit nahlížení, musí do 5 dnů ode dne, kdy vám tuto skutečnosti sdělil, zhotovit kopii. Zhotovení této kopie je pak rovněž bezplatné.

Jak řešit situace, kdy ve zdravotnické dokumentaci něco chybí nebo naopak obsahuje údaje, které by obsahovat neměla?

Právní předpisy upravují, jaké informace by zdravotnická dokumentace měla obsahovat. Zdravotnické zařízení musí vést zápisy v dokumentaci průkazně, pravdivě a čitelně. Zákon o zdravotních službách umožňuje zápis ve zdravotnické dokumentaci opravit (§ 54 odst. 4). Opravy zápisů se provádí novým zápisem, přičemž původní zápis musí zůstat čitelný. Zápis se opatří datem opravy, identifikací a podpisem osoby, která opravu provedla. Opravit nebo doplnit zápis ve zdravotnické dokumentaci je možné i na žádost pacienta. Je-li oprava zápisu prováděna na žádost pacienta, vyznačí se tato skutečnost společně s datem provedení opravy zápisu a zápis podepíše příslušný zdravotnický pracovník a pacient.

V případě, že ve vaší zdravotnické dokumentaci některé údaje chybí nebo dokumentace např. obsahuje údaje, které nejsou pravdivé, doporučujeme vám se obrátit na daného poskytovatele a požadovat provedení opravy zápisu.

Je-li ve zdravotnické dokumentaci obsažen nepravdivý údaj, máte také možnost podat stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb, který zápis provedl.

Pokud např. došlo ke ztrátě části zdravotnické dokumentace a hrozí, že vaše osobní údaje budou zneužity, je vhodné případ ohlásit Úřadu pro ochranu osobních údajů. Tento úřad může udělit zdravotnickému zařízení pokutu.

Co dělat, když poskytovatel nespolupracuje?

Nesprávný nebo nepravdivý zápis do zdravotnické dokumentace můžete zjistit, pokud požádáte o umožnění nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo o její kopie. Neoprávněné vykázání výkonu zdravotní pojišťovně můžete zjistit z přehledu vykázané péče, který pojišťovny zpřístupňují svým klientům on-line nebo ze zákona poskytnou jednou ročně formou výpisu na žádost pojištěnce.

Pokud zjistíte, že do zdravotnické dokumentace byl zapsán výkon, který nebyl proveden, a navíc jeho provedení bylo vykázáno zdravotní pojišťovně, můžete to řešit stížností spojenou se žádostí o opravu záznamu ve zdravotnické dokumentaci. Stížnost se nejprve podává samotnému poskytovateli zdravotních služeb. V případě, že nebudete spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti, můžete se obrátit na příslušný krajský úřad. Více informací o tom, jak podat stížnost, se dozvíte v našem článku Stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb snadno a efektivně. O neoprávněně vykázané zdravotní péči také můžete informovat svoji zdravotní pojišťovnu.

Co se stane s dokumentací v případě úmrtí pacienta, a co v případě úmrtí lékaře či zániku zdravotnického zařízení?

V případě, že došlo (či dojde) k zániku zdravotnického zařízení, nebo úmrtí poskytovatele zdravotních služeb, dokumentaci zajistí a zabezpečí příslušný správní orgán (tj. typicky krajský úřad, v jehož obvodu byl daný poskytovatel zdravotních služeb). Ten zajistí ochranu dokumentace před zveřejněním a ztrátou, přičemž ji správní orgán drží, dokud si pacient nezvolí nového poskytovatele. O tomto postupu jsou pacienti informováni, např. prostřednictvím oznámení v příslušné ordinaci. Více k tomuto najdete zde.

Při úmrtí pacienta nejčastějšími otázkami bývá, kto do ní může nahlížet a na jakou dobu se uchovává. Zdravotnická dokumentace se uchovává u poskytovatele zdravotních služeb, který službu poskytl. Doby povinného uchování upravuje § 5 vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, přičemž zpravidla činí 5 let, neupraví-li příloha jinak. Konkrétněji je to následovně: 

  • u ambulantní péče je to 5 let od posledního poskytnutí zdravotních služeb
  • u registrujícího praktického lékaře je to 10 let od okamžiku, kdy pacient k lékaři přešel, příp. kdy pacient zemřel
  • u dětského praktického lékaře je to 10 let od nabytí 19 let 
  • u zubaře a gynekologa je to 5 let od posledního poskytnutí zdravotních služeb
  • u lůžkové péče se zdravotnická dokumentace skartuje po 40 letech od ukončení hospitalizace, příp. 10 let od úmrtí pacienta
  • v případě zániku či úmrtí registrujícího praktického lékaře (příp. dětského praktického lékaře) uchovává dokumentaci krajský úřad (viz výše) po dobu 10 let, v jiných případech 5 let

Nahlížet do ní mohou osoby blízké podle § 33 odst. 4 zákona o zdravotních službách, přičemž mají nárok znát výsledek pitvy, pokud byla provedena. Nahlížení, pořizování výpisů a kopií je možné pouze v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem.

Mají příbuzní a třetí osoby právo na informace o zdravotním stavu pacienta?

Pacient může, ale nemusí určit osoby, kterým mohou být poskytnuty informace o jeho zdravotním stavu. Obvykle se to děje vyplněním formuláře při příjmu osoby do péče. Stejně tak může určit, zda jsou tyto osoby oprávněny nahlížet do zdravotnické dokumentace, či rozhodnout o poskytnutí zdravotních služeb. Na druhou stranu, pacient může výslovně uvést, které osoby nebudou mít k informacím přístup. Všechny souhlasy a zákazy lze kdykoliv odvolat.

V případě, že tak nebylo učiněno, případně pacient není schopen osoby určit, mají právo na informace a nahlédnutí do zdravotnické dokumentace pacienta jeho zákonní zástupci, pečující osoba a osoby blízké (např. rodiče, prarodiče, děti, vnoučata, sourozenci, manžel nebo registrovaný partner, nebo osoby spolu trvale žijící), přičemž od nich poskytovatel péče může požadovat prokázání totožnosti (pomocí dokladu totožnosti). Totožnost osoby může potvrdit i sám pacient.

Jiné osoby mají právo na informace pouze, pokud je pacient označil v již zmíněném formuláři. V praxi se však stává, že poskytovatel péče přijme pacienta ve stavu, kdy není možné takový souhlas udělit. Pro tento případ je vhodné, aby pacient předem napsal souhlas opravňující třetí osobu k právu na informace (případně i k nahlížení do zdravotnické dokumentace), a následně ho nechal ověřit.



Co dělat, když poskytovatel nespolupracuje?

Pacient má právo nahlížet, pořizovat výpisy, kopie a také žádat o kompletní kopii dokumentace. V praxi často dochází k situaci, kdy poskytovatel odmítá vyhovět a tím pádem neplní svou zákonnou povinnost.  V tomto případě je možné podat stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb. Bližší informace k stížnosti naleznete na odkazu. 

Jak reagovat, pokud lékař zapsal do zdravotnické dokumentace výkon, který nebyl proveden, a vykázal ho pojišťovně?

Úterý, 8. listopadu 2022Práva pacientů

Nesprávný nebo nepravdivý zápis do zdravotnické dokumentace můžete zjistit, pokud požádáte o umožnění nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo o její kopie. Neoprávněné vykázání výkonu zdravotní pojišťovně můžete zjistit z přehledu vykázané péče, který pojišťovny zpřístupňují svým klientům on-line nebo ze zákona poskytnou jednou ročně formou výpisu na žádost pojištěnce.

Pokud zjistíte, že do zdravotnické dokumentace byl zapsán výkon, který nebyl proveden, a navíc jeho provedení bylo vykázáno zdravotní pojišťovně, můžete to řešit stížností spojenou se žádostí o opravu záznamu ve zdravotnické dokumentaci. Stížnost se nejprve podává samotnému poskytovateli zdravotních služeb. V případě, že nebudete spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti, můžete se obrátit na příslušný krajský úřad. Více informací o tom, jak podat stížnost, se dozvíte v našem článku Stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb snadno a efektivně. O neoprávněně vykázané zdravotní péči také můžete informovat svoji zdravotní pojišťovnu.

(zveřejněno dne 13. 1. 2021)

FAQs: Podezření na zanedbání zdravotní péče

Úterý, 8. listopadu 2022Aktuality, Práva pacientů

V souvislosti s poskytováním zdravotních služeb ukládá zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, povinnost poskytovateli zdravotních služeb dodržovat při své práci aktuální standardy v poskytování zdravotní péče, poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni a zajišťovat podmínky pro uplatňování práv a povinností pacientů. Pojďme se společně podívat na některé otázky týkající se nespokojenosti s poskytováním zdravotních služeb, které nám v naší online právní poradně často kladete.

Kdo je to poskytovatel zdravotních služeb?

Poskytovatelem zdravotních služeb jsou osoby, které mají k poskytování zdravotních služeb oprávnění (tj. nemocnice a další zdravotnická zařízení, lékaři, zdravotní sestry, sanitáři a další nelékařští zdravotní pracovníci (zdravotní sestry, sanitáři, …).

Jaké jsou základní DRUHY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní druhy poskytované zdravotní péče patří (§ 5 zákona o zdravotních službách):

  1. neodkladná péče – se poskytuje v případech, kdy je potřeba zabránit bezprostředně hrozící smrti, vážnému ohrožení zdraví, intenzivní bolesti či změně chování pacienta, který ohrožuje své okolí. Neodkladná péče se poskytuje bez ohledu na zdravotní pojištění. Může jít například o pomoc účastníkům autonehody, kteří mají těžká zranění a jsou ohroženi na životě.
  2. akutní péče – se poskytuje, když je nutné předejít vážnému zhoršení zdravotního stavu či riziku takého zhoršení. Oproti poskytnutí neodkladné péče zde ještě nutně nehrozí vážné poškození zdraví či smrt. Může jít o krvácivé úrazy, stomatologickou pohotovost, prudké zhoršení chronického onemocnění apod.
  3. nezbytná péče – se poskytuje, když ji vyžaduje zdravotní stav pacienta, který je zahraničním pojištěncem, s přihlédnutím k povaze dávek a k délce pobytu na území České republiky. K tomuto více např. zde.
  4. plánovaná péče – všechna ostatní péče, která není výše uvedena. Typicky jde o plánované operační zákroky, vyšetření apod.

Dále lze rozdělit druhy zdravotní péče dle účelu poskytnutí. Toto je podstatné např. pro vymezení péče, která je hraditelná z veřejného zdravotního pojištění. Rozlišujeme preventivní péči, diagnostickou péči, dispenzární péči, léčebnou péči, posudkovou péči, léčebně rehabilitační péči, ošetřovatelskou péči, paliativní péči, lékárenskou péči a klinicko-farmaceutickou péči.

Jaké existují FORMY poskytované zdravotní péče?

Mezi základní formy poskytované zdravotní péče patří:

A) mbulantní péče (§ 7 ZZS)

U této formy zdravotní péče není nutné přijetí pacienta na lůžko. Může jít o:

  • primární ambulantní péči, jejímž účelem je poskytování preventivní, diagnostické, léčebné a posudkové péče (např. praktický lékař, zubař) nebo o
  • specializovanou ambulantní péči, která je poskytována v rámci jednotlivých oborů (např. chirurgie, urologie). Také sem spadá stacionární péče, což je opakovaná denní ambulantní péče v určitých oborech (např. onkologie, psychiatrie).

B) Jednodenní péče (§ 8 ZZS)

U jednodenní péče se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku ve zdravotnickém zařízení po dobu kratší než 24 hodin. Jedná se zpravidla o plánované jednodušší zákroky. Pokud by se přesáhla doba 24 hodin a je potřeba pacienta hospitalizovat, jde o lůžkovou péči.

C) Lůžková péče (§ 9 ZZS) 

Jde o zdravotní péči, kterou nelze poskytnout ambulantně, ale je nutná hospitalizace, tzn. že pacient je na lůžku ve zdravotnickém zařízení 24 a více hodin. S hospitalizací je vždy nutný písemný souhlas pacienta.

D) Zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta (§ 10 ZZS)

Tato forma péče umožňuje poskytování zdravotní péče u pacienta doma nebo v prostředí nahrazujícím domov (např. v zařízení sociálních služeb). Jde o vhodné řešení pro pacienty, kteří se nemohou s ohledem na svůj zdravotní stav docházet do zdravotnického zařízení.



Jaké jsou základní principy poskytování zdravotní péče?

Zdravotní péče má být pacientovi poskytována pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem (s výjimkou případů stanovených zákonem, kdy souhlas pacienta není potřeba) a v co nejméně omezujícím prostředí. Lékaři také musí zdravotní péči poskytovat podle nejnovějších prokázaných medicínských poznatků (tzv. evidence-based medicine) a udělat vše pro to, aby pacientovi nevznikla žádná újma.

Pacient má dále v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí. Pacient si může svobodně zvolit poskytovatele zdravotních služeb, což však ale nevylučuje jeho právo vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele. 

Zákon také výslovně zakotvuje například právo pacienta na přítomnost zákonného zástupce, osoby blízké nebo jiné osoby, kterou si pacient určí. To je zvlášť podstatné u nezletilých pacientů, kteří mají právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce (resp. osoby, kterou zákonný zástupce určí). Pacient s omezenou svéprávností má právo na nepřetržitou přítomnost opatrovníka. 

Každý pacient má právo přijímat návštěvy, stejně tak může odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny nebo osob připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka (tzn. medici).

Co je to informovaný souhlas?

Informovaný souhlas je na základě čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a dle § 28 zákona o zdravotních službách jeden z nástrojů, pomocí kterého při poskytování zdravotní péče pacient rozhoduje o svém těle. Pacient souhlasem vyjadřuje svou svobodnou vůli zákrok podstoupit. Může si ale vybrat také alternativu k navrhovanému léčebnému postupu nebo léčbu zcela odmítnout (tzv. negativní revers). Součástí informovaného souhlasu je, že lékař pacienta řádně poučí o povaze, důsledcích, alternativách a rizicích navrhované léčby. 

Zakotvení institutu informovaného souhlasu představuje opuštění paternalistického modelu péče a přechod k partnerskému vztahu. Pacienti mohou díky této změně při volbě zdravotní péče zohlednit své individuální potřeby a hodnoty.

Součástí práva rozhodovat o svém těle je i možnost zvolit si variantu, která je z pohledu jiných vnímána jako nerozumná. Udělený souhlas pacient také může odvolat, a to až do chvíle, kdy by mu přerušení zákroku způsobilo vážnou újmu.

Informovaný souhlas je mnohdy mylně vnímán jako dokument, který po přečtení pacient jen podepíše. K jeho platnosti je ale potřeba, aby byl výsledkem dialogu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb. Oba se mohou vzájemně doptávat na relevantní informace týkající se léčebného postupu. Pokud pacient podepíše souhlas bez tohoto postupu, nejde o platný informovaný souhlas. Stejně tak, pokud by došlo k nátlaku a souhlas nebyl svobodný.

Kdy je možné člověka hospitalizovat nebo mu poskytnout zdravotní služby bez jeho souhlasu?

Pacienta je možné hospitalizovat či mu poskytnout neodkladnou péči bez jeho souhlasu jen za splnění všech podmínek, které stanoví zákon (§ 38 zákona o zdravotních službách). Hospitalizaci a poskytnutí zdravotní péče je přitom potřeba od sebe odlišovat. Splnění zákonných podmínek pro hospitalizaci bez souhlasu neznamená automatické splnění podmínek pro poskytnutí zdravotních služeb bez souhlasu pacienta.

Kdy je tedy možné člověka nedobrovolně hospitalizovat?

  1. když mu soud nařídí ochranné léčení formou lůžkové péče, 
  2. když je mu nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví
  3. když je mu podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu
  4. když bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak a jeví alespoň známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky (typicky nedobrovolné hospitalizace v psychiatrických nemocnicích)
  5. když jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby s ní vyslovil souhlas (např. když je v bezvědomí).

Nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností lze bez souhlasu zákonného zástupce nebo opatrovníka hospitalizovat též v případě, jde-li o podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

Kdy je možné poskytnout člověku zdravotní službu bez jeho souhlasu?

Člověku je možné bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči. Půjde o případ, kdy mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit (je v bezvědomí) nebo kdyby v důsledku neléčení vážné duševní poruchy pravděpodobně došlo k vážnému poškození jeho zdraví (např. u akutní psychózy, těžkých depresivních stavů apod.). 

Nezletilému nebo člověku s omezenou svéprávností lze bez jeho souhlasu poskytnout neodkladnou péči, pokud mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit nebo v případě záchrany života nebo zamezení vážného poškození zdraví, příp. při podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

V každém případě je však třeba postupovat individuálně s ohledem na všechny okolnosti daného případu.

Má pacient vůči poskytovateli zdravotních služeb i nějaké povinnosti?

Pacient má při poskytování zdravotních služeb podle § 41 zákona o zdravotních službách následující povinnosti: 

  1. dodržovat individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas,
  2. řídit se vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb,
  3. uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb, které nejsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem (např. některé úkony stomatologa)
  4. pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčivých přípravků, včetně užívání návykových látek, a dalších skutečnostech podstatných pro poskytování zdravotních služeb,
  5. nepožívat během hospitalizace alkohol nebo jiné návykové látky a podrobit se na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře v odůvodněných případech vyšetřením za účelem prokázání, zda je nebo není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

Pokud má pacient zákonného zástupce nebo opatrovníka, pak povinnosti v bodech c) a d) náleží zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je zároveň povinen vytvořit pacientovi podmínky pro splnění povinností dle bodů a), b) a e). Povinnosti uvedené v bodech b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce. 

Pacient, jeho zákonný zástupce nebo opatrovník, příp. osoba určená pacientem, osoba blízká pacientovi nebo osoba ze společné domácnosti, jsou povinni prokázat svou totožnost občanským průkazem, když o to poskytovatel zdravotních služeb požádá. Když pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta odmítne, může poskytovatel odmítnout poskytnutí zdravotní služby, pokud není pacientovi třeba poskytnout neodkladnou péči.

Co dělat, když má člověk pocit, že došlo k zanedbání zdravotní péče?
  1. Zachovat chladnou hlavu
  2. Rozmyslet si, čeho chci dosáhnout – Chci prokázat, že poskytovatel skutečně pochybil? Chci omluvu či finanční kompenzaci? Chci, aby poskytovatel přijal opatření, aby se podobné jednání v budoucnu již neopakovalo? Podle našeho cíle je třeba zvolit další právní kroky…
  3. Zkusit se na řešení domluvit – kontaktovat dotyčnou osobu, která se měla pochybení dopustit, jeho či jejího vedoucího, primáře, ředitele apod. a snažit se situaci probrat a domluvit se na řešení.
  4. Dalším krokem může být mediace – Jde o nenásilný způsob řešení sporů za přítomnosti nestranného odborníka (tzv. mediátora), který stranám pomůže spor rozklíčovat a dojít k dohodě a spokojenosti. Více o mediaci zde.
  5. Pokud nevyjde domluva ani mediace, je vhodné shromáždit si důkazy na podporu svých tvrzení (zdravotní dokumentace, posudek nezávislého odborníka, audiovizuální nahrávky, svědectví apod..) a přistoupit ke stížnosti, případně žalobě. O důkazních prostředcích, stížnosti a žalobě více níže.
Jak prokázat, že došlo k zanedbání lékařské péče?

Prokázat zanedbání lékařské péče může být mnohdy náročné. Může jít například o odborně-technické nesprávnosti v provedení zákroku. Doporučujeme si proto od daného poskytovatele zdravotních služeb vyžádat kopii relevantní zdravotnické dokumentace. Poskytovatel je povinen veškerý postup léčby pacienta do jeho zdravotnické dokumentace zaznamenat (co konkrétně má obsahovat, najdete ve vyhlášce o zdravotnické dokumentaci). Za vytvoření kopie zdravotnické dokumentace poskytovatel může chtít drobný poplatek (např. za papír, tisk apod.). Další možností je objednat se k nahlédnutí do zdravotnické dokumentace (telefonicky či písemně), a tu si zdarma nafotit např. vlastním telefonem. Nahlédnout do zdravotnické dokumentace může sám pacient, jeho zákonný zástupce, opatrovník či jiná osoba, kterou pacient určí.

Se získanou zdravotnickou dokumentací doporučujeme oslovit nezávislého odborníka (tzn. typicky jiného lékaře), který by byl schopný a ochotný postup zaznamenaný ve zdravotnické dokumentaci přezkoumat a zaujmout k němu své odborné stanovisko. I to může sloužit jako důkazní prostředek.

Mimo výše uvedené může být důkazním prostředkem audiovizuální nahrávka jednání poskytovatele zdravotních služeb či výpověď svědků. K pořízení nahrávky přitom není potřeba poskytovatelův souhlas, když nahrávkou chrání jiná práva (např. právě práva pacienta – vizte § 88 odst. 1 občanského zákoníku).

Kdy začít zanedbání lékařské péče řešit?

Co nejdříve! 

Pokud má člověk za to, že došlo k zanedbání lékařské péče a chce nastalou situaci řešit, je vhodné s tím neotálet. Co se týče lhůt, chce-li pacient podat stížnost k České lékařské komoře pro neodborné a neetické jednání lékaře, musí to udělat do 1 roku od okamžiku pochybení lékaře. Když se rozhodne podat stížnost přímo k poskytovateli zdravotních služeb dle § 93 zákona o zdravotních službách, nejsou zákonem stanoveny lhůty, do kdy je zapotřebí stížnost podat. Stížnost nicméně doporučujeme podat co nejdříve poté, co došlo k zanedbání péče.

Pokud se člověk rozhodne podat žaloby na náhradu újmy, je důležité ji soudu předložit do tří let od chvíle, kdy se dozvěděl o vzniklé újmě a o tom, kdo za ni odpovídá. Po uplynutí této doby je nárok na náhradu újmy již tzv. promlčen. To znamená, že by žalovaná strana (např. nemocnice nebo lékař) mohla u soudu úspěšně namítat, že od vzniku újmy uplynulo již dost času na to, aby byla podána žaloba na náhradu újmy. Soud by proto v takovém případě žalobu zamítl.

Je důležité si pohlídat promlčecí lhůtu, která v případě nároků ze zanedbání povinné lékařské péče činí 3 roky od chvíle, kdy se pacient dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, maximálně však za 10 let od vzniku újmy.

Co je možné požadovat u jednotlivých způsobů řešení vzniklé situace?

Záleží na tom, jakým způsobem vzniklou situaci pacient řeší. Pokud se rozhodl podat stížnost, může žádat o prošetření situace, vydání potvrzení o pochybení a přijetí efektivních opatření k nápravě, aby k podobným případům již nedocházelo. Pokud se pacient, který v důsledku pochybení poskytovatele zdravotních služeb přišel k újmě, rozhodne řešit situaci soudní cestou, může požadovat například náhradu za bolest, ale také za ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s léčením a ztrátu na výdělku.

Jak postupovat, když chce pacient podat stížnost?

Pokud máte pacient pochybnosti o postupu lékaře při poskytování zdravotních služeb či související činnosti, může podat stížnost podle § 93 zákona o zdravotních službách. Stížnost může podat nejen samotný pacient, ale i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník či osoba zmocněná pacientem. V případě, že pacient zemřel nebo mu to zdravotní stav neumožňuje, stížnost může podat osoba blízká (například manžel/ka).

Stížnost by měla obsahova především tyto informace: 

  • kdo ji podává, 
  • označení poskytovatele zdravotních služeb, 
  • o jakou věc jde, 
  • co dotyčný navrhuje, 
  • větu o tom, že chce být informován o způsobu vyřízení věci, 
  • datum a podpis.

Podáním stížnosti nevzniká nárok na finanční kompenzaci.

Více o podávání stížnosti naleznete zde.

Jak postupovat, když chce pacient podat žalobu?

Utrpěl-li pacient v důsledku pochybení lékaře či jiného zdravotníka určitou újmu, může žaloba na její náhradu. Často jsou tyto případy spojeny také se zásahem do některého z tzv. osobnostních práv (právo na ochranu života a zdraví, soukromí, důstojnosti, celistvosti člověka apod.). Je proto možné žaloba také na ochranu osobnosti. V každém případě doporučujeme konzultovat podání žaloby s advokátem, protože vždy je potřeba postupovat individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Advokáta je možné si najít zde, případně doporučujeme využít některou z možností nabízených v letáku veřejného ochránce práv, kde mimo jiné popisuje, jak si zajistit bezplatnou právní pomoc.

Co když jde o skutečně velmi závažné pochybení poskytovatele zdravotních služeb?

V případě velmi závažného pochybení lékaře, například neposkytnutí pomoci nebo ublížení na zdraví, je možné podat trestní oznámení. Trestní oznámení může podat kdokoliv na služebně Policie České republiky nebo u státního zastupitelství. Pozor však na ochranu před zneužitím práva podat trestní oznámení – pokud by se ukázalo, že je nařknutí ze spáchání trestného činu záměrně klamavé, mohl by být dotyčný oznamovatel sám stíhán pro trestný čin křivého obvinění.

Ministerstvo stáhlo kontroverzní novelu zákona o ochraně veřejného zdraví

Pátek, 3. dubna 2015Aktuality

Náš otevřený dopis k zastavení pokusu o zavedení násilné zdravotnické péče, který jsme společně s Rozalio koncem března poslali ministrům a poslancům, slaví úspěch. Ministerstvo zdravotnictví na jeho základě stáhlo novelu zákona o ochraně veřejného zdraví z projednávání ve sněmovně!

Dopis upozorňoval na to, že do návrhu zákona se mimo veřejnou diskuzi zapracovala kontroverzní změna, která by v případě schválení novely umožnovala například očkování dětí bez či dokonce proti souhlasu rodičů.

Podařilo se nám dokonce zjistit, kdo za tímto pozměňovacím návrhem stojí – je jím samotné ministerstvo zdravotnictví a hlavní hygienik Valenta.

Budeme i nadále dělat vše proto, abychom zabránili těnto represivním tendencím ve zdravotnictví a prosadili skutečnou svobodnou volbu rodičů v otázce očkování dětí.

banner čtverec