Pomůžou nám pokuty pro lékaře?

Vláda včera schválila nový zákon o zdravotních službách. Ten zavádí mimo jiné možnost uložit finanční sankce nemocnicím a lékařům, kteří poruší práva pacientů. Podle prezidenta České lékařské komory Milana Kubka to ale povede jen k tomu, že pacienti budou mít šanci „zchladit si žáhu na lékařích“. Je možné, že se pan Kubek nemýlí, problém ovšem vidím někde jinde.

Vymahatelnost práva je základ

Nechci ani v nejmenším zpochybňovat skutečnost, že pokud zdravotníci poruší zákon, měla by následovat sankce. Na Ligu lidských práv se každoročně obracejí stovky pacientů a je zřejmé, že v praxi stále dochází k nerespektování informovaného souhlasu pacienta, znemožňování přístupu do zdravotnické dokumentace, jejímu nedbalému vedení nebo dokonce přepisování. To, že za takové jednání bude možné uložit pokuty v řádu stovek tisíc korun, může jistě přispět k tomu, že práva pacientů nezůstanou jen prázdnými slovy.

Na druhou stranu další sankční mechanismus není to jediné, co pacienti potřebují. Už nyní máme k dispozici nejméně osm mechanismů žaloby či stížnosti. Každý občan se může obrátit na vedoucího zařízení, zřizovatele, Českou lékařskou komoru, zdravotní pojišťovnu a někdy i veřejného ochránce práv; dále můžeme podat trestní oznámení, žalobu na ochranu osobnost ke krajskému soudu a žalobu na náhradu škody na zdraví k soudu okresnímu. Pokud využijeme všech možností, zaměstnáme řešením svého případu velké množství osob a výše nákladů na veřejné prostředky tomu bude odpovídat. Ani to ovšem nemusí stačit k získání spravedlivé satisfakce. A co hůř: v mnoha případech se přes všechnu námahu nedozvíme, co se vlastně stalo a proč se to stalo.

Zdravotnictví je specifický systém

Jako všude jinde i ve zdravotnictví dochází k chybám a lajdáctví. Jenže nespokojeným pacientům ve většině případů nejde o tučné odškodné či pomstu vůči lékařům. Mnohdy získá pacient podezření na pochybení zdravotníků v důsledku toho, že jeho zdravotní stav se místo zlepšení zhorší. Jakmile se ale pokouší zjistit více, naráží na hradbu mlčení a mlžení. Když nespokojený klient zdravotnictví sepíše oficiální stížnost, nikdo jej nepozve na osobní schůzku a výsledkem snažení bývá zpravidla stručný dopis oznamující, že se nepodařilo zjistit pochybení. Tito lidé, kterým by často stačila omluva a ujištění, že se něco podobného nebude opakovat, případně určitá finanční satisfakce (či „jen“ srozumitelné vysvětlení toho, co se vlastně stalo, podané někým nezaujatým), pak rozezleni podávají trestní oznámení, píší žaloby a bojují s nemocnicemi „na život a na smrt“.

Zdravotnictví je specifický systém charakteristický spíše dlouhodobými vztahy, neboť například chronicky nemocní pacienti vyžadují mnohaletou péči. Kromě toho je důležité, aby pacienti měli ve zdravotníky i v zdravotnictví jako celek důvěru. Máloco ji ovšem nabourá tak razantně jako soudní řízení. Na tuto situaci politici v řadě zemí reagují podporou mimosoudního řešení sporů spojenou s efektivním řešením stížností pacientů. Příkladem mohou být různé formy veřejného pacientského ombudsmana, jež existují v Norsku, Spojeném království, Irsku nebo Rakousku. Mezi výhody patří nezávislost na zdravotnických zařízeních, která zaručuje nestranné řešení stížností, a specializace umožňující nahlédnout do dokumentace pacienta.

Jde to i u nás?

Liga lidských práv oslovila Ministerstvo zdravotnictví s doporučením, aby byly obdobné specializované instituce zřízeny také v ČR – například při zdravotních odborech krajských úřadů. Pokud by pomáhaly mimosoudnímu řešení sporů, náklady na soudní proces by se snížily, zatímco důvěra občanů v systém by se zvýšila. Vedlejším ziskem by byl nárůst povědomí zřizovatelů nemocnic o problémech provázejících poskytování péče, což umožňuje prevenci podobných situací.

Nevyplatí se tedy investovat do hledání efektivního řešení stížností i u nás? Ministerstvo zdravotnictví se s naší připomínkou k zákonu o zdravotních službách vypořádalo se slovy, že „taková právní úprava by byla nad rámec tohoto zákona“. Do jakého zákona by mělo účinné řešení stížností pacientů patřit, už úředníci neuvedli.

Více informací k tématu najdete v publikaci Ochrana práv pacientů – návrhy k diskusi o mimosoudním řešení sporů ve zdravotnictví.

Článek byl publikován dne 30. 6. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.

Autorem příspěvku je David Zahumenský, právník a předseda Ligy lidských práv.

Mediace – efektivní způsob, jak řešit nespokojenost pacientů

Článek byl publikován dne 19. 10. 2009 v časopise Tempus Medicorum.
Mediace je způsob mimosoudního urovnání sporu, který využívá neutrální osobu – mediátora – k nalezení uspokojivého řešení pro obě strany. Pomocí mediace lze řešit stížnosti pacientů i případy, kdyby pacient mohl úspěšně zažalovat zdravotnické zařízení a vysoudit na něm finanční odškodnění.
V prvním případě je mediace výhodná proto, že se vedení nemocnice může lépe obeznámit s nedostatky poskytování zdravotní péče na svých odděleních, ve druhém případě je výhodou možnost razantního snížení částky, kterou by jinak nařídil uhradit soud.

Mediace šetří finanční náklady, je rychlá, výsledku musí být dosaženo v průběhu 2 až 5 schůzek, a především je důvěrná. Vše, co se při ní odehraje, zůstává veřejnosti skryto a zdravotnické zařízení tím chrání svou dobrou pověst. Liga lidských práv v současné době nabízí zdravotnickým zařízením bezplatné poradenství v oblasti řešení sporů pomocí mediace a zajistí jim služby mediátora zdarma.

Vládě se nelíbí svěrací kazajky

Rozrušeným či agresivním pacientům svítá na lepší časy. Kazajka nebo popruhy budou až poslední možnost.

PRAHA Vláda se včera shodla, že používání omezujících prostředků ve zdravotní péči má být upraveno zákonem. A zároveň má být jen výjimečné.
Včerejší rozhodnutí vlády znamená, že ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS) pravidla pro užívání omezujících prostředků zapracuje do novely zákona o péči o zdraví lidu nebo do zákona o zdravotních službách.
V Julínkově zákoně by se tak měly objevit teze, s nimiž přišel vládní výbor pro lidská práva a biomedicínu. “Přikurtování, použití svěrací kazajky, umístění do síťového lůžka nebo na izolaci dnes není zákonem upraveno,” říká člen výboru a právník Ligy lidských práv David Záhumenský. “Přitom jde o velmi závažný zásah do osobní svobody.” Absenci úpravy omezujících prostředků ve zdravotnictví kritizoval i Evropský výbor pro zabránění mučení.
Vládní výbor zároveň navrhl, jak by měla vypadat správná praxe. První pokusy o zklidnění rozrušených nebo agresivních pacientů mají být nekontaktní – třeba slovní pokyny, Pokud slova nepomohou, může nastoupit fyzické zklidnění -ale jen pomocí rukou. Popruhy nebo kazajka by se měly používat velice zřídka, vždy z nařízení nebo se souhlasem lékaře. Použití omezujících prostředků by mělo trvat co nejkratší dobu. “Nikdy by neměly být používány, nebo jejich použití prodlužováno, jako trest,” stojí v materiálu vládního výboru pro lidská práva, který předložil vládě. Každý případ by měl být zaznamenán ve zvláštní knize se jménem lékaře, který opatření nařídil.
“Zásada nejméně restriktivního přístupu nebyla zdůrazňována,” těší se na změnu praxe David Záhumenský. “Zdravotníci nebyli vedeni k tomu, aby vynaložili dostatečné úsilí a bez nejdůraznějších způsobů omezení se obešli. Zákonná úprava povede k tomu, že je budou používat méně,” říká.
Článek vyšel dne 27.3.2008 v Lidových novinách.