Středa, 9. března 2011Tiskové zprávy
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se nedávno postavilo proti návrhu NERVu na zrušení takzvaných praktických a speciálních škol, známějších spíše pod dřívějším názvem zvláštní či pomocné školy. Liga lidských práv se tématem vzdělávání a zejména právem dítěte na vzdělání v běžné škole dlouhodobě zabývá. Právníci a pedagogové Ligy postup ministerstva podrobili kritice.
Jedním z kritizovaných bodů je doposud stále neupravené ustanovení § 10 odst. 2 vyhlášky č. 73/2005 Sb. o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. To umožňuje doplnit žáky v praktické škole dalšími žáky bez zdravotního postižení, kterých může být ve třídě až 25%. Toto ustanovení legalizuje vzdělávání zdravých dětí ve škole určené pro děti s handicapem. V praktických a speciálních školách jsou tak vyučovány děti, jež tam nepatří.
Podle odborníků Ligy je současný postup nefunkční. Místo aby ministerstvo školství podporovalo zařazení co nejvíce dětí do základních škol a v rámci inkluzívního přístupu věnovalo každému dítěti individuální péči, volí současné vedení MŠMT postup zcela opačný. Preferuje výuku žáků hendikepovaných i dětí bez postižení ve školách, které svou kvalitou absolventy znevýhodňují. Nebere při tom ohled ani na doporučení Národní ekonomické rady vlády, které zdůrazňuje ekonomickou zátěž současného systému praktického a speciálního školství pro Českou republiku. Argumentem ministerstva je nepřipravenost běžných základních škol na práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami.
„Jestliže ale mohou pedagogové na praktických školách učit žáky podle dvou vzdělávacích programů, tak to jistě zvládnou i učitelé na běžných základních školách v rámci inkluzivního přístupu. A speciální pedagogové se o ztrátu práce bát nemusí, neboť najdou uplatnění v běžných ZŠ nebo jako konzultanti či asistenti učitelů,“ reagovala pedagožka projektu Férová škola Katarína Krahulová.
Právníci a pedagogové Ligy lidských práv prosazují inkluzivní vzdělávání všech dětí bez rozdílu. Minulý rok vláda schválila Národní akční plán inkluzivního vzdělávání (NAPIV), jehož cílem bylo zvýšit otevřenost českého školství. Plán se zatím nezačal realizovat a kroky současného ministerstva směřují opačným směrem. „Jestliže ministerstvo praktické a speciální školy rušit nechce, mělo by se alespoň snažit o to, aby se snižovaly počty žáků na těchto školách a fungovala maximální prostupnost směrem k běžným základním školám.“ komentovala současné dění právnička Ligy Iva Pikalová.
Bližší informace poskytne:
Iva Pikalová, právnička Ligy lidských práv, tel. 777 621 227, email: ipikalova@llp.cz
Úterý, 8. března 2011Zprávy z médií
Práce ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami se dá označit přinejlepším za zpátečnickou. Začalo to v roce 2005 kosmetickou úpravou zákona, kdy se zvláštní školy přejmenovaly na praktické či speciální. Vrcholem reformy speciálního vzdělávacího proudu tehdy bylo odstranění pejorativního pojmenování. A co dál?
Vše zůstává při starém, na školách praktických se vyučuje stejně jako kdysi na zvláštních a stále je navštěvují tisíce dětí, které tam nepatří. Dostanou se tam jednoduše. Praktické a speciální školy totiž mohou přijmout až 25 procent žáků bez jakéhokoliv postižení. A protože školy potřebují peníze a peníze přicházejí jen s žáky, představují „zvlášťky“ ideální úložiště pro děti, jež běžné školy nechtějí. Systém se nezastavuje a spokojeně dál vrtá díru do státního rozpočtu tím, že produkuje v řadě případů nezaměstnatelné absolventy.
Utvrzení neutěšené situace Současné ministerstvo se staví proti návrhu NERV na zrušení praktických škol a argumentuje nepřipraveností běžné školy vzdělávat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Jestliže ale mohou podle dvou vzdělávacích programů učit pedagogové na praktických školách, tak to jistě zvládnou i učitelé na běžných základkách. A speciální pedagogové se o ztrátu práce bát nemusí, neboť najdou uplatnění v běžných ZŠ nebo jako konzultanti či asistenti učitelů.
Možná by ministerstvo školství mohlo namísto předpisového designérství konečně udělat rozhodnutí, která školní praxi pomohou. Třeba ta, o nichž nás již koncem roku 2010 ujistil odbor speciálního vzdělávání a rovných příležitostí ve školství. Tedy o podpoře učitelů běžných základních škol ve výuce znevýhodněných žáků. Navrhované znění vyhlášek týkajících se vzdělávání žáků se speciálními potřebami a nadaných žáků je spíše utvrzením stávající neutěšené situace a krokem zpět než smělým tahem vstříc otevřenému školství, které je schopné reagovat na individuální potřeby každého žáka.
Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 na www.lidovky.cz a naleznete jej zde.
Autorkami článku jsou Katarína Krahulová a Iva Pikalová z Ligy lidských práv.
Úterý, 8. března 2011Zprávy z médií
Myslíte si, že by vaše dítě mělo mít při styku s policií právo na zákonné zacházení? Nebo že mentální postižení je dostatečným důvodem k tomu, aby s vámi jednali slušně a bez nátlaku? Jste na omylu!
Úchvatný příklad zacházení s vyslýchaným dítětem předvedli příslušníci nejmenovaného oddělení české policie. Ačkoli je v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže zdůrazněn princip přiměřeného přístupu, tedy povinnost postupovat s „přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu a rozumové a mravní vyspělosti“, realita je někdy trochu jiná. Dítě se chce napít? Chce se mu na záchod? Necítí se bezpečně? No a co! Tady jste u policie.
Žádný trik není dost špinavý
Když není u výslechu dítěte přítomen právník, rodič, ani jiná osoba, která by doopravdy mohla hájit jeho práva, může policie jednat, jak se jí zachce. Co třeba zkusit pár manipulačních technik? Když je v místnosti jen paní učitelka (a ta ledacos raději přeslechne), dá se vyzkoušet prakticky cokoliv.
Co například metoda ohrané desky? Dokola, dokola, dokola, dokola… Až to vyslýchané dítě přestane bavit a po dvou sté na položenou otázku něco odpoví. Nebo je zde také oblíbený fígl „kamarád nám to už všechno řekl, takže teď už je to jedno… Klidně nám to všechno pověz.“ Využít je možno i pro dítě bezpochyby motivační frázi: „Jakmile nám to všechno povíš, můžeš jít domů. Tatínek už čeká venku, tak rychle!“
Kouzelné slůvko „NE“
Myslíte si, že máte právo proti sobě nevypovídat? A jste si jisti, že je tomu tak i doopravdy? A kolikrát člověk musí říct „Ne.“, „Ne, už nechci.“, „Ne, chci jít domů.“, aby to opravdu na někoho zapůsobilo? Když není přítomen právní zástupce, můžete to zopakovat milionkrát a nemusíte se obávat, že by to někoho vzrušilo. Jede se dál.
Ještě nedávno jsem si myslela, že mnohahodinový výslech byl záležitostí 50. let, pronásledování politických vězňů a praktik totalitního režimu. Divili byste se, ale není tomu tak. Když se chce, všechno jde. A tak i vaše dítě může chtě nechtě být u výslechu tak dlouho, dokud se z toho třeba nezblázní. Když to strážce zákona omrzí, mohou si s ním pro změnu vyzkoušet rekonstrukci na místě činu. Bez ohledu na to, že jim to v danou chvíli zákon nedovoluje. Ve výčtu „dobré praxe“ policie chybí pak snad už jen hra na hodného a zlého policistu, žárovka svítící do obličeje a típání cigaret o ruku. K tomu naštěstí nedošlo.
Pevná ruka zákona?
Přestože se případ ocitl před soudem, ani soudce nějaké to „selhání“ orgánů nevytrhlo z letargie všední praxe. Sám soud měl s řízením problémy, a tak bylo lepší určité věci nakonec prostě neřešit. Však se svět nezblázní… Do rozhodnutí se napíše jen to, co se „hodí“ a zbytek se vynechá. Není třeba někoho zatěžovat mnohastránkovým popisem chyb.
Možná vás napadne, že tyhle postupy by na malé sígry přece jen měly platit. Že by policie měla postupovat tvrdou rukou a dětští kriminálníci stejně směřují jen do basy. Dovedete si ale představit, že vaše dítě při běžném klukovském blbnutí před domem nechtěně někoho zraní? Může se to stát kdykoliv…
Ačkoliv zákon o soudnictví ve věcech mládeže stanoví jasná pravidla pro řízení s dětmi a mládeží, zřejmě nedochází k jejich plnění. Zásada odpovídajícího přístupu k dítěti vzhledem k jeho věku, tělesnému a duševnímu zdraví i rozumovým schopnostem stojí na prvním místě. Dokonce je v zákoně stanoveno i to, že orgány činné v trestním řízení a soud musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Jak ovšem do tohoto obrázku, jež malují naše zákony, zapadá praxe, kdy nedojde k odpovídajícímu poučení dítěte o tom, že nemusí vypovídat? Že výslech může být přerušen? Nebo že s sebou může mít právníka?
Děravý zákon děti nechrání
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže je sice relativně novým právním předpisem, ovšem ne zase tak novým, aby nemohly být jeho chyby za sedm let platnosti už dávno opraveny. Zejména právo na povinné zastoupení advokátem pro děti mladší 15 let, tam kde ho mládež od 15 do 18 roků má, považuji za skutečně velký nedostatek.
Takže, kdyby se nešťastnou náhodou přihodila nějaká podobná událost vám, chraňte své dítě a dopřejte mu advokáta. Člověk totiž nikdy neví, co se může stát za dveřmi policejní služebny.
Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 na akltualne.blog.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je právnička Centra advokacie mentálně postižených a Ligy lidských práv Barbora Rittichová.
Neděle, 20. února 2011Zprávy z médií
Dva týdny starý verdikt Ústavního soudu týkající se povinnosti očkovat vlastní děti nám znovu připomnělo, že svobodná volba nepatří v našem životě k úplně automatickým položkám. Přesto se něco děje: podle strážců ústavy stát neměl právo udělit Pavlu Vavřičkovi (který před osmi lety odmítl nechat očkovat své děti) pokutu. A dále platí, že všichni rodiče mají za určitých podmínek právo očkování odmítnout. Bojovat za něco, co je na Západě běžné, může být dodnes obtížné. Už dávno to ale není beznadějné.
Chtěl mě vyhodit
O tom, jak těžké je vzepřít se silné autoritě, by mohla vyprávět Bri Hurley, energická tanečnice a učitelka orientálních tanců. Rodačka z amerického San Franciska, která žije v Česku už deset let, podstatnou část z toho v Brně, zjistila tíhu úkolu za dramatických okolností. Bulku, kterou si před třemi lety sama našla v prsu, lékaři diagnostikovali jako rakovinu. Šok z vážné nemoci ještě znásobil způsob, jakým se o ní paní Hurley dozvěděla. “Lékařka mi prostě řekla, že mi nezbývá moc času, pokud nepůjdu okamžitě na operaci, že nebudu moci plně používat levou ruku,“ popisuje paní Hurley. “Moje první reakce byla jednoduchá: utéct pryč.“ Na operaci měla jít okamžitě, ale protože těsně předtím prodělala další vážnou nemoc, požádala o odklad a mezitím začala studovat jiné možnosti, jak se se zákeřnou chorobou vyrovnat. Zásadně změnila životosprávu (šálek zeleného čaje, který popíjí v čajovně v centru Brna, je toho výrazem: dva roky neměla v ústech cukr, alkohol nebo cokoli z mouky), začala užívat byliny a homeopatika. Na odkladu operace se sice s lékaři domluvila, ale předcházelo tomu nepříjemné setkání s chirurgem a jeho týmem – nikdo neodpověděl na její pozdrav, nikdo se nepředstavil a nikdo se nezeptal, zda jí nevadí, že ji budou polonahou prohlížet před tolika lidmi.
To vše odvál fakt, že operace – provedená jiným chirurgem – pak dopadla výborně: následné testy ukazovaly, že rakovina z jejího těla vymizela. Tady ale boj teprve začal. Nový onkolog, k němuž začala po operaci chodit, jí doporučil, aby podstoupila další léčbu, protože rakovina byla “velmi agresivní“. A to dost rozsáhlou – pět let hormonální léčby, radioterapii a chemoterapii. Ač byla Bri Hurley na počátku rozhodnutá do toho jít, po delší úvaze a sbírání informací změnila názor. Když to ovšem oznámila lékaři, pohrozil jí, že ji vyhodí ze svojí péče, a později se také dozvěděla, že lékař spolu se svým nadřízeným doporučil její pojišťovně, aby jí – pokud bude dál odmítat navrženou léčbu – neproplácela pravidelné testy. “Byla jsem v šoku,“ říká dnes už se smíchem. “Ale myslím, že mě takto chtěl donutit, abych se podřídila jeho pohledu na věc.“
Tento příběh má zatím dobrý konec – našla si novou lékařku, která po vyšetření konstatovala, že Bri drastickou léčbu navrhovanou předchozím lékařem nepotřebuje, chodí pravidelně na testy, jež jí díky zásahu lékařky znovu proplácí pojišťovna. Ale hlavně – je zdravá.
Jen žádné výhody
Matěji Jungwirthovi (19) jde spíše než o zdraví o jeho důstojnost. Student oktávy pražského osmiletého gymnázia PORG prodělal dva měsíce po narození zánět mozkových blan, následkem čehož trpí těžkou sluchovou vadou. Jenže celý jeho dosavadní život, včetně putování vzdělávacím systémem, tím nebyl nijak ovlivněn – školkou, základní i střední školou prošel se slyšícími spolužáky, aniž by potřeboval zvláštní úlevy. “Vždyť já ani neumím znakovat, zatím jsem se to nenaučil,“ usmívá se Matěj, který díky kvalitním digitálním naslouchadlům a umění odezírat komunikuje zcela bez problémů.
Na speciální zacházení narazil poprvé až loni na podzim, když absolvoval generálku státní maturity a zjistil, že byl přeřazen do skupiny sluchově postižených.
Jedinou částí zkoušky, kterou nemohl projít normálním způsobem, byla poslechová část testování znalostí angličtiny – při puštěném CD Matěj nevyužije schopnost odezírat. Prakticky to ale znamená, že by kompletně celou maturitu seděl v jiné místnosti než všichni ostatní, měl by nárok na více přestávek a více času na dokončení zkoušky. A jako bonus: až se na jaře pojede “naostro“, bude mít i jinou verzi testu a zmiňovaný poslech cizího jazyka se ho nebude týkat vůbec. A to studenta, který má na kontě dvě mezinárodní zkoušky z angličtiny absolvované na British Council, ambici studovat na některé z prestižních amerických univerzit (a stipendium, které mu to umožňuje), dost naštvalo.
Obrátil se proto na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), jež organizuje státní maturity, aby nechali vše při starém a přizpůsobili jeho potřebám pouze poslechovou část maturity z angličtiny (místo přehrávače by text Matějovi přečetl někdo “naživo“). Na takovém řešení se lze bez problémů domluvit s British Council, ale CERMAT to smetl ze stolu s tím, že je to moc složité. “British Council ale dělá po celém světě miliony testů ročně,“ diví se Matěj.
Jeho snahu domoci se svého práva podporuje i ředitel gymnázia, a student tedy nakonec poslal stížnost na ministerstvo školství. Spor je momentálně na mrtvém bodě, protože se čeká na úřední odpověď. “Nejde jen o mě, je to důležité v obecnější rovině. Je nutné ukázat, že je tady něco špatně,“ říká bojovný gymnazista. “A lidi, co budou po mně, třeba nebudou muset nic takového řešit.“
Děkuji, nechci
Čtyřiatřicetiletá finanční manažerka Jana tvrdý zápas o vlastní pohled na věc dotáhla až k vítěznému soudu. Ve hře je opět očkování. “Měla jsem za to, že je prospěšné, a dál jsem to neřešila,“ vzpomíná nad sklenkou červeného v pizzerii na pražské Palmovce. Hlavní důvod zápasu – tříapůlletá Barbora – se právě v dětském koutku soustředěně snaží nacpat pestrobarevné plastové vozítko na skluzavku a nevypadá, že by jí něco scházelo. Jenže jí cosi schází – a to série očkování, které jiné české děti v jejím věku mají. Barborčini rodiče se totiž po jejím narození nejprve rozhodli očkování odložit a pak je i úplně odmítli. “Začala jsem sbírat informace a změnila jsem názor,“ vysvětluje mladá maminka. “Vadí mi, že mě nějaká autorita – k níž navíc velmi často necítím důvěru – nutí, abych dávala svému dítěti něco, o čem jsem přesvědčená, že je škodlivé. A vadí mi, že nikoho nezajímá můj názor.“ Odmítnutí ovšem mělo pro rodiče obvyklé následky (nejprve nátlak dětského lékaře, včetně hrozby, že už dál nebude dítě ošetřovat, pak předvolání na hygienu a trest). Což ve formě pokuty znamenalo celkem osmnáct tisíc korun a později i další problémy, třeba nemožnost Barborku přihlásit do státní školky, protože tam nemají neočkované děti přístup.
Pokuta byla později snížena (na dvanáct tisíc) a nakonec ji z obavy před exekucí zaplatili, ale to nic nezměnilo na tom, že se rodiče rozhodli bránit. Zažalovali ministerstvo zdravotnictví s argumentem, že Česko ratifikovalo mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají rodiče právo na svobodné rozhodnutí – a v prvním kole jim dal Městský soud v Praze za pravdu. Proti tomu se zase ohradilo ministerstvo a teď se čeká na rozhodnutí další instance, Nejvyššího správního soudu. “Pokud to bude potřeba, jsme připraveni jít až k Evropskému soudu pro lidská práva,“ říká Jana, podpořená ne úplně automatickým vítězstvím v prvním kole. “Nejde jen o nás a naše dítě, ale i o další rodiče.“
Co je normální
Aktéři podobných příběhů často slýchají, že dělají mnoho povyku pro nic. Očkování dětí je přece běžné, o léčbě pacienta rozhoduje lékař a neslyšící student by měl přece dělat zkoušky podle pravidel pro neslyšící studenty.
Jenže svoboda volby má před tímto pohledem přednost a jsou země, kde o tom dnes už nikdo nepochybuje. Snad nejlépe je to vidět na očkování. Zatímco v Česku děti povinně dostávají hned devět druhů, podle analýzy Ligy lidských práv z loňského prosince jsou to ve Francii tři, v Belgii jedna a v Německu, Rakousku, Irsku či Velké Británii dokonce ani jedna státem nařízená injekce. Přestože je v těchto zemích očkování dobrovolné, procento “proočkovanosti“ populace je na podobně vysoké úrovni jako v Česku.
V Česku se naproti tomu věci mění jen velmi pomalu, na což se lze dívat optimisticky (aspoň něco) i pesimisticky (ne dost), a rodiče či právníci kritizující český očkovací systém dělají obojí. Loni na podzim z listu očkování ubyla problematická vakcína proti tuberkulóze a objevilo se několik zásadních soudních rozhodnutí – zásadních proto, že o očkování třeba Ústavní soud rozhodoval vůbec poprvé, ale hlavně proto, že zmiňovaní strážci ústavy občanům přiznali právo očkování odmítnout a naopak odmítli možnost takové rodiče pokutovat. Jiné hlasy ve veřejné debatě ovšem upozorňují, že pokud rodiče nečtou po nocích výroky Ústavního soudu, nic se pro ně nemění a očkování dál zůstává povinné ve stávajícím rozsahu. “Lékaři budou dál udávat rodiče na hygienické stanice, budou jim dál říkat, že je to povinné. Rodiče v tomto prostě musí dál bojovat,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Ve zdravotnictví to platí obecně. Tam totiž pacienti na papíře řadu práv mají, praxe tuto teorii často neodráží – zejména proto, že lidé o možnostech, které jim zákony dávají, nevědí nebo nemají odvahu se v těžké situaci postavit autoritě. Hřiště navíc není nijak přehledné. Na jedné straně se ministerstvo zdravotnictví připravuje do legislativního procesu vpustit nový zákon o zdravotních službách, jenž práva pacientů oklešťuje. Na straně druhé se ovšem do schvalovacího kolečka chystá nový občanský zákoník (k němuž se ještě podrobně dostaneme), který naopak právo volby rozšiřuje – lidé by podle něj třeba mohli nově odmítnout být po smrti pitváni.
Ustupte celku
Pátrání po tom, proč to jde tak ztuha, nevyžaduje příliš námahy. Ta nejjednodušší a nejbanálnější odpověď je ta správná: jde o dědictví komunismu. Právní podhoubí, z něhož jsme se stále plně nevynořili, nakonec důkladně zanalyzoval tým tuzemských právníků v předloni vydané knize Komunistické právo v Československu. Jeho podstatu prolínající se všemi druhy práva jeden z autorů, Vojtěch Šimíček, shrnul jako “upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními“. Komunisté nově definovali roli státu i jeho občana a jejich vzájemný vztah: v jasné nevýhodě byl jedinec nucený se “společné“ vůli podřizovat. Češi, zbavení za komunismu svých přirozených elit, toto myšlení přejali a dodnes se ho úplně nezbavili. Komunistické právo proto stále vykukuje i v dalších oblastech života, třeba u nakládání s majetkem – lidé kupříkladu nemohou zcela volně rozhodovat o tom, co se stane s jejich majetkem po smrti. Nemohou v závěti vázat dědictví na konkrétní podmínky (třeba dokončení vzdělání), nemohou se s budoucími dědici dohodnout ještě za svého života či není možné odkázat jednu konkrétní věc konkrétnímu člověku nebo instituci (obraz muzeu). Majitelé bytů zase mají omezené možnosti, jak se zbavit problematických nájemníků.
Změny jsou pomalé, ale přesto je jasné, že tato “marxistická převýchova“ pomalu vyprchává. Jednak se mění právo samotné. Právě nejkřiklavější pozůstatky totality, k nimž patří dědické právo, odstraňuje nový občanský zákoník, na kterém pracuje tým právníků v čele s Karlem Eliášem už osm let. A podstatně se zde rozšiřuje prostor pro svobodnou vůli – právě třeba v rozhodování o vlastním majetku.
Otec, který svou buldočí vytrvalostí “zařídil“ v úvodu zmíněný rozsudek Ústavního soudu týkající se očkování, se už k celé kauze (jak vzkázal Respektu) nechce vracet. Emancipovaných rodičů, kteří se stavějí “na zadní“, ovšem každopádně přibývá. “Jde to ale pomalu. Lidi se musí odnaučit tolik poslouchat,“ říká Martina Suchánková, šéfka sdružení Rozalio, které se zabývá očkováním.
Článek byl ublikován dne 20. 2. 2011 v časopise Respekt.
Autorem článku je Silvie Lauder, Respekt.
