Myslíte si, že by vaše dítě mělo mít při styku s policií právo na zákonné zacházení? Nebo že mentální postižení je dostatečným důvodem k tomu, aby s vámi jednali slušně a bez nátlaku? Jste na omylu!

Úchvatný příklad zacházení s vyslýchaným dítětem předvedli příslušníci nejmenovaného oddělení české policie. Ačkoli je v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže zdůrazněn princip přiměřeného přístupu, tedy povinnost postupovat s „přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu a rozumové a mravní vyspělosti“, realita je někdy trochu jiná. Dítě se chce napít? Chce se mu na záchod? Necítí se bezpečně? No a co! Tady jste u policie.

Žádný trik není dost špinavý

Když není u výslechu dítěte přítomen právník, rodič, ani jiná osoba, která by doopravdy mohla hájit jeho práva, může policie jednat, jak se jí zachce. Co třeba zkusit pár manipulačních technik? Když je v místnosti jen paní učitelka (a ta ledacos raději přeslechne), dá se vyzkoušet prakticky cokoliv.

Co například metoda ohrané desky? Dokola, dokola, dokola, dokola… Až to vyslýchané dítě přestane bavit a po dvou sté na položenou otázku něco odpoví. Nebo je zde také oblíbený fígl „kamarád nám to už všechno řekl, takže teď už je to jedno… Klidně nám to všechno pověz.“ Využít je možno i pro dítě bezpochyby motivační frázi: „Jakmile nám to všechno povíš, můžeš jít domů. Tatínek už čeká venku, tak rychle!“

Kouzelné slůvko „NE“

Myslíte si, že máte právo proti sobě nevypovídat? A jste si jisti, že je tomu tak i doopravdy? A kolikrát člověk musí říct „Ne.“, „Ne, už nechci.“, „Ne, chci jít domů.“, aby to opravdu na někoho zapůsobilo? Když není přítomen právní zástupce, můžete to zopakovat milionkrát a nemusíte se obávat, že by to někoho vzrušilo. Jede se dál.

Ještě nedávno jsem si myslela, že mnohahodinový výslech byl záležitostí 50. let, pronásledování politických vězňů a praktik totalitního režimu. Divili byste se, ale není tomu tak. Když se chce, všechno jde. A tak i vaše dítě může chtě nechtě být u výslechu tak dlouho, dokud se z toho třeba nezblázní. Když to strážce zákona omrzí, mohou si s ním pro změnu vyzkoušet rekonstrukci na místě činu. Bez ohledu na to, že jim to v danou chvíli zákon nedovoluje. Ve výčtu „dobré praxe“ policie chybí pak snad už jen hra na hodného a zlého policistu, žárovka svítící do obličeje a típání cigaret o ruku. K tomu naštěstí nedošlo.

Pevná ruka zákona?

Přestože se případ ocitl před soudem, ani soudce nějaké to „selhání“ orgánů nevytrhlo z letargie všední praxe. Sám soud měl s řízením problémy, a tak bylo lepší určité věci nakonec prostě neřešit. Však se svět nezblázní… Do rozhodnutí se napíše jen to, co se „hodí“ a zbytek se vynechá. Není třeba někoho zatěžovat mnohastránkovým popisem chyb.

Možná vás napadne, že tyhle postupy by na malé sígry přece jen měly platit. Že by policie měla postupovat tvrdou rukou a dětští kriminálníci stejně směřují jen do basy. Dovedete si ale představit, že vaše dítě při běžném klukovském blbnutí před domem nechtěně někoho zraní? Může se to stát kdykoliv…

Ačkoliv zákon o soudnictví ve věcech mládeže stanoví jasná pravidla pro řízení s dětmi a mládeží, zřejmě nedochází k jejich plnění. Zásada odpovídajícího přístupu k dítěti vzhledem k jeho věku, tělesnému a duševnímu zdraví i rozumovým schopnostem stojí na prvním místě. Dokonce je v zákoně stanoveno i to, že orgány činné v trestním řízení a soud musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Jak ovšem do tohoto obrázku, jež malují naše zákony, zapadá praxe, kdy nedojde k odpovídajícímu poučení dítěte o tom, že nemusí vypovídat? Že výslech může být přerušen? Nebo že s sebou může mít právníka?

Děravý zákon děti nechrání

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže je sice relativně novým právním předpisem, ovšem ne zase tak novým, aby nemohly být jeho chyby za sedm let platnosti už dávno opraveny. Zejména právo na povinné zastoupení advokátem pro děti mladší 15 let, tam kde ho mládež od 15 do 18 roků má, považuji za skutečně velký nedostatek.

Takže, kdyby se nešťastnou náhodou přihodila nějaká podobná událost vám, chraňte své dítě a dopřejte mu advokáta. Člověk totiž nikdy neví, co se může stát za dveřmi policejní služebny.

Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 na akltualne.blog.cz a naleznete jej zde.

Autorem článku je právnička Centra advokacie mentálně postižených a Ligy lidských práv Barbora Rittichová.

děti, policie, právo, učitel