Benefiční turnaj v kopané zachrání poradnu pro pacienty

Zahrát si, pobavit se, stmelit kolektiv a podpořit správnou věc. Pod tímto heslem pořádá nezisková organizace Liga lidských práv benefiční fotbalový turnaj pro firmy a jejich zaměstnance. Liga Cup 2011 se koná 3. září na hřišti 1. FC Zbrojovka Brno v Brněnských Ivanovicích. Výtěžek bude věnován na chod bezplatné právní poradny pro pacienty.

Nejen zábavu a pozitivní teambuilding, ale i navázání vztahů s novými obchodními partnery nabízí firmám účast na fotbalovém turnaji Liga Cup 2011. V prostředí sportovního areálu fotbalového klubu Zbrojovka Brno mohou účastníci změřit síly s ostatními brněnskými společnostmi zvučných jmen, jako jsou BVV, GE Money Bank, FNZ a další.

Jednotlivá mužstva navíc čeká exhibiční zápas s hvězdným týmem herců divadla Husa na provázku. Pro vítěze jsou připraveny atraktivní ceny a pohár. Fanoušci a rodiny doprovázející podnikové týmy se ale také nudit nebudou. Mohou si totiž užít mnoha atrakcí a pestrého doprovodného programu. Zájemci o turnaj se mohou přihlásit do konce srpna na níže uvedené kontaktní adrese.

Výtěžek z turnaje bude věnován na chod Férové nemocnice, bezplatné právní poradny pro pacienty.

„Férová nemocnice bohužel nebyla v letošním roce podpořena z nadací. Proto pevně věříme, že s pomocí brněnských firem se nám podaří získat takovou částku, která zajistí její fungování na další rok,“ vysvětlil důvod pořádání turnaje Petr Jeřábek z Ligy lidských práv.

V rámci tohoto unikátního projektu zodpověděli odborníci již přes 1 500 dotazů k problematice práv pacientů, proškolili lékaře a další zdravotnický personál, vydali užitečné manuály a nabídli zdarma právní pomoc i zastoupení. Pouze pacient dostatečně informovaný o svém zdravotním stavu a právech může být lékařům partnerem.

Turnaj pořádá Liga lidských práv, nezisková organizace, která již od roku 2002 hájí férové a důstojné podmínky pro život v České republice. Liga provozuje bezplatnou právní poradnu, vyhrává soudní spory na straně slabších a pomáhá zlepšit práci zdravotníků, učitelů, soudců i policistů.
Bližší informace poskytne:

Petr Jeřábek, koordinátor dárcovství Ligy lidských práv
tel.: 776 234 446, e-mail: pjerabek@llp.cz

Pozvánka na Liga Cup 2011.

Informace o projektu Férová nemocnice.

Účastníci:

    
  
 

Partneři:

      


Mediální partner:


 
 

Chraňme si své sojky

Lidé, kteří upozorní na nekalé praktiky, to mají v Česku těžké. Často přijdou o práci, hrozí jim stíhání za pomluvu nebo vyzrazení tajných informací. Přitom bychom si „ty, co pískají na píšťalku“ – whistleblowers –, měli hýčkat. Tím, že dokážou překonat strach a vykřiknout, zachraňují svět.

Učitelka mateřské školy Radmila Ľubová je od rána jako na trní. Pokradmu pozoruje rodiče “svých“ dětí a z výrazu jejich tváří se snaží vyčíst, co si myslí. Viděli ji včera v televizi? Co říkají tomu, že byla odsouzena pro pomluvu? Chápou, že nic neprovedla, jen upozornila na nepravosti ve svém předchozím zaměstnání? Odpověď se z tváří vyčíst nedá. Rodiče debatu na tohle téma nezačínají, učitelka také ne. Vnímá ale, že se řada z nich tváří tak nějak jinak, a je jí z toho úzko. Děti jsou sdílnější, ptají se: “Paní učitelko, zavřou vás?“

Když šli Radmila Ľubová a její manžel Miroslav, počítačový odborník, letos začátkem března k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, ani je nenapadlo, že odejdou s pětiměsíční podmínkou. Svědomí měli čisté. Neudělali přece nic špatného, na-opak. Upozornili odpovědné orgány na podezření, že zástupce ředitelky novojičínského dětského domova Michal Pokorný bije děti. Ľubové, která tehdy pracovala v ústavu jako vychovatelka, se s tím, že ho zástupce ztloukl, svěřil jeden z hochů. Další děti to potvrdily.

Ľubovi napsali, tehdy ještě anonymně, na krajský úřad a ombudsmanovi. Chtěli, aby se věc prošetřila. Kraj měl hned jasno. Poměry v domově není třeba zkoumat, protože se tam žádné nepravosti dít nemohou. “Jsou tam kvalifikovaní pracovníci, kteří prošli psychologickým testem,“ vyjádřila se k podnětu Ivana Jírů z krajského odboru školství. Ombudsman své šetření uzavřel konstatováním, že se nedá zjistit, jak se věci mají. Manželům se takový přístup nelíbil, vyšli z anonymity, a když je oslovila média, věc jim popsali. Ústav přešel do protiútoku, dal trestní oznámení kvůli údajné pomluvě.

Ještě v průběhu soudního líčení byli manželé klidní. Mluvilo se o tom, že Radmila Ľubová nebyla první, komu se hoch svěřil. O bití řekl také jiným vychovatelům, stejně jako sociální pracovnici, která ho navštěvovala. Ta se dala u soudu slyšet, že jí děti takové věci opravdu říkají, ale ona je nebere vážně, protože dobře ví, z jakých rodin pocházejí. Vychovatelé, kteří jsou v domově zaměstnaní, nechtějí z obav o práci o věci vůbec mluvit. Soud měl ale k dispozici výpověď bývalého vychovatele, kterému chlapec o bití řekl ještě dřív než Radmile Ľubové. Soudce Jiří Hanzelka přesto kauzu uzavřel slovem “vinni“. Ľubovým vyčetl, že první podněty poslali anonymně a “manipulovali“ rodiči dětí tím, že jim sehnali právní zástupce. O zájmy dětí jim prý vlastně vůbec nešlo. Údajně se chtěli vedení ústavu jen pomstít za to, že Ľubovou nepřeřadilo z nočních služeb na denní.

“Vážím si toho, že se mi ten kluk svěřil,“ říká dnes Radmila Ľubová. “Rozhodla jsem se, že to nemůžu nechat jen tak. Nemůžu být strašpytel.“ Právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota považuje rozsudek za šokující a věří v nápravu u odvolacího soudu. “Snad nebude slepý a uvidí, že Ľubovi byli jediní, kterým osud dětí nebyl lhostejný,“ říká. “Ale i když třeba nakonec odsouzeni nebudou, několikaletý proces je připravil o mnoho volného času, peněz a poškodil je i jinak.“

Hrdina, naivka, nebo práskač?

Ľubovi jsou ukázkový příklad toho, jak těžké to mají v Česku lidé, kteří nezištně upozorní na nějaký závažný problém. V některých zemích si podobné odvážlivce hýčkají, angličtina má pro ně od konce šedesátých let minulého století celkem poetický výraz whistleblowers – podle “to blow the whistle“, hvízdat na píšťalku. V Nizozemsku jsou to ti, kdo na poplach rozezní zvon. Čeština pro ně slovo zatím nemá. Bývalý poslanec a bojovník za otevřenou společnost Oldřich Kužílek by uvítal, kdyby se vžilo pojmenování sojky – podle ptáka, který les křikem varuje, že se blíží nebezpečí.

Lidská “sojka“ většinou upozorňuje na nepravosti, které se týkají prostředí, kde působí nebo dříve působila. Bývá proto první, kdo o nekalostech mluví, a ví toho pochopitelně mnohem víc než lidé zvenčí. Nenechat věci být ale žádá velkou odvahu. Vztahy s kolegy a nadřízenými se oznámením většinou tak naruší, že si musí hledat jinou práci. Navíc odvážlivec riskuje pomstu od lidí, na jejichž nekalosti upozornil. Whistleblowers bývají často, tak jako Ľubovi, stíháni za pomluvu, případně za neoprávněné nakládání s tajnými daty.

Američané se díky whistleblowerům v posledních letech dozvěděli o vadných autech, rizikovém léku Vioxx či šlendriánu na ropném vrtu společnosti BP v Mexickém zálivu. Také česká historie takové lidi zná. Jen namátkou, pracovnice Národního bezpečnostního úřadu Jitka Šmídová oznámila, že měla na žádost ředitele dát prověrku jeho kamarádovi, který ji podle pravidel dostat neměl. Odmítla to a prozradila médiím. Byla propuštěna, dlouho nemohla najít práci ve státní správě, nakonec se stala asistentkou na Ústavním soudu. Nebo starostka malé obce na Havlíčkobrodsku Jana Borkovcová, která upozornila na to, že tehdejší ministr zemědělství Petr Zgarba chce zneužít dotaci a udělat si za ni kanalizaci ke svému pozemku, kde chtěl stavět lázně. Veřejné peníze byly zachráněny, ke zneužití dotace nedošlo, ale zastupitelé starostku odvolali z funkce. Po jejím upozornění totiž přišel o kanalizaci nejen Zgarba, ale spolu s ním celá obec.

Nejznámějším whistleblowerem poslední doby je bývalý šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek, který odhalil korupci na ministerstvu životního prostředí. Jím pořízené nahrávky upozornily mimo jiné na to, že projekt pražské čistírny odpadních vod měl být o tři miliardy korun předražený a pět set milionů z toho mělo putovat do kasy ODS. Ministr Pavel Drobil rezignoval, ještě předtím ale stihl Michálka odvolat. Ten dnes pracuje na fondu jako řadový pracovník a exministr Drobil v novinách oznámil, že ho požene k soudu. Jen ještě není rozhodnut, zda podá trestní oznámení, nebo občanskoprávní žalobu.

Zrovna Česko a další postkomunistické země potřebují odvážné protikorupční bubeníky jako sůl. Fakt, že novou zhoubou postkomunistické Evropy se po komunismu stala korupce, zmiňují čím dál častěji nejen tuzemská, ale i západoevropská média, naposled týdeník The Economist. Vedle toho, že uplacené ohýbání veřejných zakázek zůstává většinou bez trestu, není vyšetřeno a veřejnost už to vlastně ani nečeká, označil za jednu z příčin také špatnou ochranu lidí, kteří korupci oznamují. Stínové sítě bohatnoucí z korupce znemožňují, aby se v zemi dalo smysluplně vládnout. “Už dvacet let poté, co východní Evropa nabyla svobodu, jí hrozí, že o ni zase přijde,“ varuje The Economist.

V očích české veřejnosti jsou ale whistleblowers tak trochu blázni. Podle průzkumu, který provedla před dvěma lety Transparency International, převažuje názor, že jsou sice “potřební, ale mnoho svým postupem nezmohou a často špatně skončí“. O postojích dotázaných vypověděla i slova, která navrhovali místo pojmu whistleblower. Asi polovina z nich navrhovala pozitivní nebo neutrální názvy – hrdina, poctivec, oznamovatel. Zhruba čtvrtina dotázaných dvojznačné – dobrodruh, idealista, naivka, aktivista. Celá čtvrtina tázaných lidí “sojky“ odsoudila názvy jako potížista, udavač, práskač, bonzák.

Když korupce bere radost

Právě jedno z těchto slov, udavač, dělalo vrásky bývalému kapitánovi fotbalového mužstva Libice nad Cidlinou Radku Váňovi. Nikdo mu to slovo sice do očí neřekl, jemu samotnému ale často přišla na mysl otázka: “Jsem udavač?“ Váňovou zásluhou všichni viděli, jak fungují úplatky v nižší fotbalové soutěži. Ve spolupráci s Českou televizí natočil skrytou kamerou – během jediného víkendu na podzim roku 2003 – hned několik rozhodčích, kteří byli za pětistovku ochotni pískat ve prospěch jeho mužstva. Bylo to poprvé, kdy byla prokázána fotbalová korupce, byť v té nejnižší soutěži. Soud ji později potrestal pokutou a dočasným zákazem činnosti.

“Je to skoro deset let, ale pořád to mám v paměti tak živě, jako kdyby to bylo včera,“ vzpomíná Radek Váňa, personální ředitel a jednatel firmy vyrábějící stavební stroje, na chvíli, kdy se rozhodl, že takovýhle fotbal už hrát nechce. Rozhodnutí to bylo těžké. Váňa totiž hrál kopanou od šesti let a tak jako ostatní fotbalisté se s korupcí potkával odmala. “Už jako žáci jsme se učili podvádět,“ říká. “Trenér si třeba vzal útočníky a učil je simulovat, spadnout ve vápně tak, aby rozhodčí mohl písknout desítku. Běda tomu, kdo při zápase po náznaku faulu nespadl. Trenér mu vynadal: Říkal jsem ti, že rozhodčí je na naší straně, tak proč jsi nespadl?“ Dokud byl Váňa malý, připadalo mu to normální. A když zásluhou jeho pádu družstvo vyhrálo, cítil se jako hrdina.

Teprve postupem času mu začalo docházet, jak je to zvrácené. “Jak stárnete, není pro vás už tak důležité, jestli s Horní Dolní vyhrajete. Chcete si zahrát,“ říká. Jenže všudypřítomná korupce a pocit trapnosti nakonec radost ze hry úplně vytlačily: “Po zápase se stydíte: plácáme se po ramenou, chlubíme se, že jsme vyhráli. Jak z toho ale mohu mít radost, když vím, že to bylo ovlivněné? Připadalo mi to čím dál víc absurdní.“ Domů chodil po zápase otrávený a jeho manželka už to jednou nevydržela. “Řekla mi: Buď s tím něco dělej, nebo se na ten fotbal vykašli,“ vypráví Váňa. “Řekl jsem si: Tak fajn.“ Zavolal spolužákovi z průmyslovky, který dělal v televizi, a nápad ukázat fotbalovou korupci v přímém přenosu byl na světě.

Váňa měl sice po odvysílání reportáže dobrý pocit, že udělal, co bylo třeba, jinak mu ale whistleblowerská aktivita moc radosti nepřinesla. Fotbal přestal hrát úplně. “Nechtěl jsem se na hřišti s nikým pasovat,“ říká. Jeho dosavadní známí se rozdělili na dvě zhruba stejně početné skupiny. “Jedni mi fandili, ti druzí uhýbali pohledem,“ popisuje. Horší než reakce okolí byly ale podle Váni jeho vlastní těžké myšlenky: “Pořád se mi vracelo, že jsem ukázal na konkrétní lidi, že jsem je vlastně udal.“

Mocná zbraň proti korupci

Změnit český pohled na whistleblowery by chtěl matematik Karel Janeček, zakladatel společnosti RSJ Algorithmic Trading, která patří mezi největší obchodníky na světových derivátových trzích. Letos v březnu založil Nadační fond proti korupci a jeho první aktivitou bylo ocenění dvou odvážlivců. Už zmíněný bývalý šéf fondu životního prostředí Libor Michálek dostal půl milionu korun a Ondřej Závodský, který upozornil na korupční zadávání zakázek ministerstvem vnitra, sto tisíc korun.

“Řada lidí si pořád myslí, že ten, kdo nahlásí korupci, je udavač. Je to pozůstatek totality,“ říká Janeček. “Když vidíte, že sousedovi vykrádají byt, bez váhání voláte policii. Přitom korupce je ta nejhorší forma krádeže. Bankovní lupič je svým způsobem sympatický, musí aspoň prokázat odvahu. Korupčník je zbabělec, který zůstává schovaný.“ A navíc rozvrací systém svobodné společnosti, na kterém parazituje. Ničí důvěru v něj, stejně jako jeho srozumitelnost. Přestává být jasné, zda ten či onen vyhrál proto, že byl lepší, nebo proto, že víc zaplatil. Ale jak dokládá příběh Radka Váni, s mizící fair play mizí také radost ze hry.

“Roky mě štvalo naše korupční prostředí. Pro ekonomiku je to úděsné, korupce ji skutečně devastuje,“ vysvětluje motivy pro založení protikorupční nadace Karel Janeček. Poslední kapkou, po které se rozhodl jednat, byla povolební dohoda sociálních a občanských demokratů na pražském magistrátu. O korupci, která se v dobách pražského vládnutí těchto dvou stran rozbujela, se popsaly už stohy papíru. Janeček se marně těšil, že poslední volby něco změní. Matematiku Janečkovi je jasné, že bez odvážných poctivců se nad korupcí vyhrát nedá. Kromě cen whistleblowerům plánuje také udílení grantů lidem, kteří se korupci teprve rozkrýt chystají. “Zájemce musí prokázat, že má dobré informace. Pak může dostat peníze na to, aby pořídil také důkazy,“ říká Janeček. Matematik sice uznává, že každý, kdo upozorní na korupci, byť by šlo jen o drobné peníze na vesnické úrovni, si zaslouží uznání a vážnost. Plánuje ale, že jeho nadace se bude věnovat jen velkým kauzám. Právě od nich si slibuje, že mohou prostředí nejúčinněji změnit: “Když se chytí jedna dvě opravdu velké ryby nebo několik středních, bude to mít velký dopad,“ říká. “Ostatní se potom leknou.“

Whistleblower se smí mýlit

Všichni aktéři whistleblowingu, ať už oznamovatelé či neziskové organizace, se shodují: Česku by pomohl zvláštní zákon, nejlépe po vzoru britského Public Information Disclosure Act. Ten dává návod, jak postupovat. Systém chráněného oznámení je trojstupňový. Whistleblower se má nejdříve obrátit na svého zaměstnavatele. Pokud by mu hrozila osobní újma, bál se zničení nebo zamaskování důkazů či se na zaměstnavatele už v minulosti marně obrátil, má kontaktovat kontrolní orgán. Podle názoru Transparency International by bylo nejlepší zřídit pro tento účel zvláštní instituci, která by nejen přijímala oznámení, ale poskytovala i poradenství a hodnotila, jak systém funguje. Teprve třetí možností je v britské praxi ta, že se whistleblower obrátí na svého poslance, neziskovou organizaci, policii nebo média.

Při dodržení těchto pravidel je whistleblower celkem velkoryse chráněn. Jeho totožnost nesmí být bez jeho souhlasu zveřejněna, může oznamovat anonymně. Následně požívá imunitu, za oznámení nesmí být vystaven šikaně na pracovišti, stíhán v trestním ani občanskoprávním řízení. Podle právničky Transparency International Radky Pavlišové by neměl být stíhán dokonce ani tehdy, když se nakonec ukáže, že se mýlil. “Důležité je, aby konal ve veřejném zájmu a v dobré víře,“ říká Pavlišová. “Stíhání by mu podle mě mělo hrozit jen tehdy, kdyby se prokázalo, že to z jeho strany byla msta.“

Neziskovým organizacím (Transparency International, Oživení a Otevřená společnost s Oldřichem Kužílkem) se podařilo dostat ochranu whistleblowerů do protikorupční strategie vlády Petra Nečase. To je sice dobrá zpráva, v rychlé přijetí zákona, který by whistleblowery chránil, ale zatím doufat nemůžeme. Strategie totiž ukládá jenom to, že do konce letošního roku bude hotova “analýza stávající situace“. Ani na této analýze ale zatím nikdo pracovat nezačal.


Článek byl publikován dne 1. 5. 2011 v časopise Respekt.

Autorkou článku je Hana Čápová, Respekt.

Jsi Rom, jdi do zvláštní školy. Praxe trvá, na vině jsou i testy inteligence

Česko se dlouhodobě potýká s kritikou, že řada děti končí ve zvláštních školách, aniž by tam skutečně patřily. S tím souvisí i diagnostika v poradnách, které o tom rozhodují. Člověk v tísni prověřil inteligenční test, který je jako jediný v ČR označován za „kulturně nezatížený“. Došel k závěru, že dětem může spíš uškodit, než pomoct.

Člověk v tísni navštěvoval loni od března do listopadu tři romské rodiny. „Třem chlapcům jsme nejdříve zadali test standardním způsobem. Pak jsme za nimi opakovaně jezdili a test s nimi znovu procházeli. Ptali jsme se, jak jednotlivým úlohám rozumí,“ popsala Adéla Lábusová, která se na analýze podílela.

Výzkum ukázal, že děti jsou v testu SON-R (o testu čtěte více v boxu) neúspěšné nikoli z důvodu odlišné mentální dispozice, ale kvůli odlišné výchově. „Sociálně znevýhodněným dětem chybí potřebné znalosti a zkušenosti, aby mohly být v testech úspěšné,“ doplňuje Lábusová.

To znamená, že dítě, které v testu neuspěje, nemusí být lehce mentálně retardované. Na to, že je řada školáků takto mylně diagnostikována, upozornilo v roce 2009 ministerstvo školství. Průzkum tehdy ukázal, že každý čtvrtý Rom končí neprávem v praktické (bývalé zvláštní) škole . Dva roky předtím skupina osmnácti Romů uspěla u soudu ve Štrasburku, který jim dal za pravdu, že je ČR diskriminovala ve vzdělání, když jim neumožnila chodit do běžné školy.

Praktické školy jsou primárně určeny pro lehce mentálně retardované děti, mohou ale přijmout až 25 procent žáků bez jakéhokoliv znevýhodnění. Doporučení k zařazení do praktické školy dává pedagogicko-psychologická poradna. Podmínkou umístění je souhlas rodičů.

Cílem Člověka v tísni není, aby se test přestal používat. „Chceme upozornit na to, že zásadní je způsob interpretace výsledků testu. Sestavit zcela kulturně či sociálně nezatížený test nejde, a pokud bude nějaký test považován a proklamován jako nezatížený, tak to povede k tomu, že děti budou v tomto testu vycházet stejně jako v jakémkoli jiném testu inteligence s tím rozdílem, že výsledky ze SON-R budou považované za objektivnější, což je omyl,“ zdůrazňuje Lábusová.

Poradny se brání. „Nevycházíme jen z testu. S dítětem mluví psycholog i pedagog, s rodiči zase sociální pracovnice, jsme v úzkém kontaktu se školou. Snažíme se, aby dítě, pokud je to možné, zůstalo na běžné škole,“ tvrdí psycholožka Darja Staroňová z ostravské pedagogicko-psychologické poradny.

Člověk v tísni apeluje na to, aby se s dítětem pracovalo ještě mnohem víc než dosud, a to nejen v poradně, ale také přímo v rodině a ve škole. „Tvrzení, že se špatně testuje a že poradny pracují špatně, však nevypovídá o celé realitě. Je také nutné říct, že poradny mají ztížené podmínky, protože jsou personálně poddimenzované,“ doplňuje Lábusová. Rodičům chybí informace

To, že se na zvláštní školu dostávají i děti na hranici lehkého mentálního postižení, které by stejně tak mohly chodit i do běžné školy, potvrzuje Ivana Slavíková z Institutu pedagogicko-psychologického poradenství.

„Občas se stane, že je k zařazení do praktické školy doporučeno dítě, které má intelektové schopnosti hraniční a nebo dítě, kterému to na běžné škole nejde a na praktickou školu je sice doporučeno, ale má tam být vzděláváno podle běžného RVP ( rámcový vzdělávací program, pozn. red .) ne podle RVP s lehkým mentálním postižením,“ uvedla Slavíková.

Výhodou přestupu je podle ní menší kolektiv a kvalifikovaní speciální pedagogové. „Hlavní nevýhodou je, že některé základní školy praktické – a je jich dost – nemají učitele plně kvalifikované pro výuku všeobecně vzdělávacích předmětů jako fyzika, chemie, zeměpis vyučovaných na druhém stupni,“ dodává.

„Poradny na rovinu neřeknou příklad špatné praxe, ale kdyby bylo vše dodržováno tak, jak má, tak by nedošlo k rozsudku ve Štrasburku. Doba uběhla a problémy s diagnostikou přetrvávají,“ připomíná Katarína Krahulová, která pracuje na projektu Ligy lidských práv Férová škola.

Podle Krahulové je problém v tom, že všechny školy nejsou připravené na to učit společně zdravé i různě znevýhodněné děti. Zároveň nejsou rodiny vždy dobře informované. „Často se k nim nedostanou všechna fakta o tom, že praktická škola jejich dětem nenabídne plnohodnotné vzdělání,“ dodala Krahulová.


Článek byl publikován dne 9. 4. 2011 na www.zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.

Autorem článku je Barbora Říhová, zpravy.IDNES.cz

Přijďte na film „Školy na férovku“

POZVÁNKA NA PRAŽSKOU PREMIÉRU FILMU

„ŠKOLY NA FÉROVKU“

Přesvědčte se na vlastní oči, že společné vzdělávání všech dětí funguje!
ve čtvrtek 7. dubna 2011 od 16.00 v Americkém centru U.S. Embassy Praha na adrese Tržiště 13, Praha 1.
Liga lidských práv Vás srdečně zve na pražskou premiéru půlhodinového filmu o vzdělávání zdravotně a sociálně handicapovaných dětí v běžných třídách, která proběhne ve čtvrtek 7. dubna 2011 v Americkém centru U.S. Embassy. Film představí tři děti, jejich rodiče, jejich učitele i jejich spolužáky. Ukáže vám, jak žijí, jak se učí a vůbec jak se těmto dětem daří ve školách, které Liga ocenila za jejich přístup Certifikátem Férová škola. Film je určen nejen ředitelům a pedagogům škol, ale i široké veřejnosti.
Program

16.00 Zahájení a úvodní slovo David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv a David Gainer, kulturní atašé velvyslanectví U.S.A v Praze

16.30 Promítnutí filmu

17.00 Diskuse s Eugenem Sokolovským, režisérem filmu, Eliškou Novoměstskou, ředitelkou ZŠ Šaratice a Monikou Tannenbergerovou, pedagožkou projektu Férová škola

17.30 Občerstvení

„Školy na férovku“ je film o inkluzivním vzdělávání, tedy o vzdělávání zdravotně či sociálně znevýhodněných či nějak odlišných dětí v rámci běžných škol a tříd, který Liga připravila ve spolupráci s profesionálními tvůrci – režisérem Eugenem Sokolovským a producentem Petrem Bílkem. Přestože inkluze je v zahraničí běžný a úspěšný vzdělávací systém, u nás vůči němu stále panují předsudky. Proto jsme se rozhodli představit veřejnosti tři české školy, které na principech inkluze fungují a do běžných tříd se jim daří úspěšně začleňovat například i žáky s tělesným postižením, děti s lehkým mentálním postižením, autisty, romské děti a v neposlední řadě i děti velmi nadané, které rovněž potřebují zvláštní péči pedagogů.
Další informace o projektu Férová škola najdete na www.ferovaskola.cz.

Bližší informace poskytne:
Iva Pikalová, právnička a koordinátorka projektu Férová škola, 777 621 227, ipikalova@llp.cz

Mámy „rebelky“

To, co je pro většinu maminek a jejich dětí normou nebo nutným zlem: očkování, antibiotika, porod v porodnici, je pro jiné nepřijatelná cesta. Proč se některé mámy rozhodnou rodit doma nebo nenechají očkovat své děti ani proti smrtelným chorobám?

Setkaly jsme se se třemi maminkami, které se vzbouřily proti normám společnosti. Nejsou to bláznivé divoženky zanedbávající své děti. Naopak – své potomky nade všechno milují. Proč se rozhodly jít proti proudu a co tím riskují?

Postřehy z praxe

* Loni bylo v ČR zrušeno povinné očkování novorozenců proti tuberkulóze. Negativní vedlejší účinky byly silnější než přínosy.
* V ČR existuje povinné očkování proti žloutence typu B (nákaza se přenáší krví a pohlavním stykem). Riziko vedlejších účinků vakcíny je 7,5x vyšší než pravděpodobnost nákazy.
* V mnoha státech EU je očkování dobrovolné a průměrná proočkovanost se pohybuje kolem 90 % jako v ČR. (ROZALIO)

OČKOVAT DĚTI? NIKDY!
Andrea (31): „Chci pro svoje děti to nejlepší.“

Když si povídáte s Andreou Jasenčukovou, proč nechce dát očkovat své děti, vypadá to, že na začátku všeho byla neochota a nevlídný přístup lékařů, se kterými se setkávala při mnoha různých návštěvách. „Chtěla jsem vysvětlit, co přesně je v očkovacích ampulích, nedostala jsem kloudnou odpověď,“ říká Andrea. Její nejstarší pětiletý chlapeček prošel normálním očkováním, ale dvě mladší děti už očkovat nedá. „Když jsem si četla informace o očkování na internetu, zjistila jsem, že existují výzkumy například o tom, že v zemích, kde se očkuje, je až tisíckrát vyšší výskyt autistických dětí. Samozřejmě se to dá zpochybnit, ale já tomu věřím. Ve skutečnosti nikdo neví o dopadu očkování na zdraví lidí za padesát nebo sto let. Očkovací látka přece není bílý jogurt, na kterém si přečtete složení, ale je to chemie, také mrtvé buňky… Nechci, aby moje děti měly v těle nějaké mrtvé buňky!“ Andrea říká, že vyznává zdravý životní styl a její filozofi e zachází do extrémů. „Jsem pro zdravý život v té nejsyrovější formě, a podle mě je s očkováním neslučitelný.“ Andreu ke změně názoru nedonutí ani fakt, že jí je nevezmou do školky. Lékař Andreiných dětí musel nahlásit její odmítnutí na příslušnou krajskou hygienickou stanici, následoval soud. „Čekala jsem, že přijde sankce, finanční postih, ale rok za mřížemi s dvouletým odkladem za ohrožování dítěte mě vyděsil. Andree se dostalo pomoci od Ligy lidských práv a Nejvyšší správní soud ji nakonec osvobodil. „Dřív jsem se bála o svém rozhodnutí mluvit, ale už ne. Ať si na mě lidi ukazují prstem a říkají, že ohrožuji život svých dětí. Já si myslím opak. Jsem ráda, že se nad tématem rozbouřila diskuse. Nikoho nepřesvědčuji, ale snad je to aspoň impulzem k tomu, aby se lidi přestali chovat jako ovce.“

Pohled ze dvou stran

MUDr. Hana Cabrnochová, předsedkyně Sdružení dětských lékařů

Co si myslíte o současném způsobu očkování dětí?
Současný způsob považuji za vyhovující, v nedávném průzkumu se ukázalo, že 99 % rodičů v ČR je přesvědčeno o prospěšnosti očkování. Rozvolnění by přineslo pokles proočkovanosti se všemi riziky nejen pro neočkované děti. Souhlasíte s tím, aby podle nového návrhu byli rodiče dětí, kteří nedají své potomky očkovat, postiženi? Nejedná se o nový návrh, pouze na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl zpochybněný princip postihování rodičů za to, že nedají očkovat své dítě. Jedná se spíše o technickou debatu o právní podobě, a nikoliv o změnu toho, co u nás platí již několik let.

Martina Suchánková ROZALIO – Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování.

Co si myslíte o rozhodnutí rodičů, kteří odmítnou očkovat své děti i proti závažným nemocem?
Chci předeslat, že očkování dět í je ze zákona povinné a kvůli tomu jsou vlastně pod tlakem rodiče i lékaři. Jejich rozhodnutí často vyhoví spíše termínům očkovacího kalendáře než zdravot nímu stavu dítěte. Mám zkušenost, že rodiče, kteří se rozhodnou neočkovat své dět i, tak činní na základě pečlivého uvážení. Na jedné misce vah je riziko nákazy, na druhé riziko vážných vedlejších účinků. Zatímco o rizicích nemocí je informací dostatek, o rizicích vedlejších účinků vakcín se nemluví. Chcete vědět více o očkování? Podívej te se na www.rozalio.cz

ALTERNATIVNÍ LÉČBA
Gita (40): „Okolí mě nutí lhát!“

Čtyřicetiletá Gita svoji čtyřletou dceru odmítá dát naočkovat, maso jí poprvé uvařila až ve třech letech, mléčné výrobky neservírovala nikdy. Navíc věří jen homeopatům. Pediatra má jen pro jistotu, kdyby do práce potřebovala vystavit paragraf. „Svými názory zvedám tlak hlavně těm, kteří o problematice vůbec nic nevědí a nikdy si třeba o očkování nic nenačetli,“ svěřuje se Gita, která nastudovala spoustu odborné alternativní literatury. „Když se mi narodila malá, tak se na mě už v porodnici dívala lékařka s opovržením, když jsem řekla jasné ne jakémukoli očkování,“ vypráví Gita. Když jí dcerka povyrostla do školkového věku, nastal problém. „Bez očkování mi ji do státní školky vzít nechtěli, navíc byl problém s jídelníčkem. Odmítám totiž, aby moje dítě jedlo den co den maso nebo pro změnu nějaké sladké jídlo, kde jsou kvanta cukru. Takže jsem zvolila školku soukromou, vegetariánskou.
Je drahá, ale můžeme si vybírat, co dcera bude jíst,“ říká sympatická žena. A co když malou přemůže nemoc? Zatím se prý Gitě daří vyléčit ji podomácku. Úspěšně se popraly i s nebezpečnou laryngitidou a příznaky lymské boreliózy. „K pediatrovi zajdu, jen když se chci ujistit, že jsem nemoc správně rozpoznala. Léky, které dceři předepíše, si buď nevyzvednu, nebo si je nechám doma jako pojistku. Zatím jsem jí je ale nikdy nepodala,“ šokuje mě Gita. Prý jí na všechno stačí bylinky, zábaly, akupresura a jiné přírodní postupy. Občas chodí na konzultace ke svému homeopatovi. „Tam je ale těžké se v akutním případě dostat, termíny jsou plné na měsíce dopředu,“ hájí svoji samoléčbu Gita. A co říkají jejímu přístupu třeba rodiče? Prý je to s nimi těžké jako s neobeznámeným pediatrem. „Nikoho o svých názorech nepřesvědčuji, s nikým se nepřu, do diskusí s neinformovaným člověkem se nepouštím. Přiznávám, že někdy raději zalžu, abych měla klid, už nechci, aby si mě podávala hygiena a lékaři mezi sebou jako krkavčí matku,“ uzavírá svoje povídání Gita.

Pohled ze dvou stran

Znovu odpovídá MUDr. Hana Cabrnochová

Co říkáte tomu, že matka dítěti nepodává léky ani mléčné výrobky? Sama jsem zažila situaci, kdy rodiče sráželi synovi teplotu homeopatiky a dítě muselo být s febrilními křečemi hospitalizované. Jednoznačně bylo vážně ohroženo na zdraví! Vědomé omezování přísunu vápníku malému dítěti může vést k závažnému poškození zdraví a mělo by být postupováno jako v podobných situacích, kdy dochází k poškozování dítěte, včetně trestněprávní odpovědnosti.

Alexander Fesik, lékař homeopat (www.alex anderfes ik .cz)

Co říkáte na léčbu malých dětí výhradně homeopatiky?
Homeopatií se zabývám už téměř třicet let a za tu dobu jsem poznal mnoho žen, které otěhotněly a porodily právě díky homeopatii. Narodilo se a vyrostlo mnoho zdravých dětí léčených pouze homeopaticky. Můžeme tedy mluvit o celé „homeopatické generaci“. Ty to dět i za svůj život skoro neužívaly žádné jiné léky, mnohé z nich nejsou očkované a jsou v průměru zdravější, schopnější, odolnější než ty neléčené homeopaticky. Výhodou homeopatické – léčby je i kromě jiného individuální přistup k pacientovi.
ovi.

PORODY DOMA

Pavlína (35): „První dítě jsem porodila doma.“

Během těhotenství chodila Pavlína jen do poradny k porodní asistentce. „Chtěla jsem rodit doma, ale v záloze jsem měla jednu porodnici asi dvacet minut od nás, druhou pět minut autem, kdyby byl nutný akutní převoz,“ vypráví mladá žena. Porod trval jen čtyři hodiny. Většinu času byla Pavlína ve vodě a manžel jí masíroval záda. Nakonec malého porodila ve dřepu na dece v kuchyni. Menší potíže nastaly, jen když se jí neodlučovala placenta. Asistentka jí zařídila převoz do nemocnice, kde k tomu však došlo bez lékařského zásahu. „Porodní asistentka dobře znala mě i můj zdravotní stav a já jí důvěřovala. U nás žádná porodnice vedení porodu vlastní asistentkou neumožňuje, na mnoho dotazů tam odpovídají monotónně: u nás se to dělá takhle. Já chtěla mít během porodu klid na svoji práci, a ne vyjednávat o svých přáních. Asistentka sledovala, zda porod dobře pokračuje, zda jsme oba v pořádku. Následující dny nás chodila kontrolovat domů,“ vypráví matka pětiměsíčního syna. Klidně by do toho prý šla znovu. Prioritou pro ni ale je typ péče. Kdyby mohla rodit se svojí asistentkou a manželem bez rušení, může to být i v porodním domě nebo k normálnímu porodu nakloněné nemocnici. Mrzí ji, že se zamlčují rizika porodu v nemocnici. Proti srsti je Pavlíně i jazyk typu: „Ženu rodil ten a ten.“ Ona chtěla rodit sama za sebe. Ptáte se, jak to, že neměla strach vzít na sebe zodpovědnost za život svého dítěte? „To přece děláme všichni, co se rozhodneme mít děti. Věřím, že jsem zvolila ten nejbezpečnější způsob,“ odpovídá rozhodně.

Ne vždy to vyjde!

Že nemusí v případě domácího porodu všechno ideálně dopadnout, svědčí případ z roku 2009. Tehdy přiváděla na svět v jednom pražském bytě dítě prezidentka Unie porodních asistentek, „porodní bába“ Ivana Königsmarková. Porod skončil špatně, dítě bylo přidušené a je trvale postižené. Asistentce hrozí za ublížení na zdraví z nedbalosti až čtyři roky vězení!

Pohled ze dvou stran

Zuzana Štromerová, BSc., soukromá porodní asistentka

Jak byste komentovala domácí porod Pavlíny, u něhož jste asistovala?
Pro zdravou ženu je porod doma, pokud o ni peč uje odborník (porodní asistentka nebo lékař), stejně bezpečný jako porod v nemocnici. To je závěr jedné rozsáhlé odborné studie Svět ové zdravotnické organizace. Pavlína chtěla péči zaměřenou na matku a dítě, nikoli na výsledky různých vyšetření, a byla připravená si za mou službu sama platit, protože není hrazená z veřejného zdravot ního pojištění. Během těhot enství se nezabývám jen dělohou a jejím obsahem, ale tím, jak žena stav prožívá, jak vnímá změny, které jí těhot enství přináší, jak se jim přizpůsobuje, jak navazuje kontakt s dítětem. Zajímá mě, jak vše prožívá otec. V posledních čtyřech týdnech před porodem sleduji kromě fyziologických funkcí ženy také polohu a postavení miminka a to, jak se k porodu chystá, jak prospívá. Podle zevního vyšetření ženy v posledních týdnech těhot enství je možné získat představu o průběhu porodu. Vzhledem k tomu, že ženy, které se chystají porodit doma, netrpí žádnou chorobou a neužívají během těhotenství a porodu žádné léky, lze se spolehnout na to, že pokud by vznikla komplikace, budou se její příznaky objevovat zvolna, a tak bude dostatek času k případnému přesunu do porodnice.

MUDr. Vladimír Dvořák, předseda České gynekologické a porodnické společnosti

Jaký je váš názor na porody doma?
Porody doma považuji za zbytečný hazard se zdravím rodičky a novorozence. I těhotenství, které probíhá zcela fyziologicky, není zárukou toho, že porod bude bez problémů. Nikdo neumí s jistotou stanovit, který porod proběhne nekomplikovaně. Chápu přirozenou touhu rodiček, aby porod proběhl ve vlídném prostředí, ale cestou je postupná modernizace našich porodnic a maximální snaha vyjít rodičkám vstřic, ale ne návrat o sto či více let do minulosti. Když posloucháte „mámy rebelky“, možná se vám na vteřinku zdá, že se nezávisle rozhodly jít svou cestou a mají pro to své důvody. Jenže pak vás napadne: udělala bych to i já? Rozhodně ne! Co si myslíme o jednotlivých příbězích my? Očkování dětí bychom se nevyhýbaly, spíš bychom se snažily vytvořit individuální očkovací plán. S homeopatiky máme poměrně dobré zkušenosti, ale „když jde do tuhého“, stejně nakonec vsadíme na antibiotika. A porody doma? Zcela stojíme za názorem Vladimíra Dvořáka. Nikdy! Když máma ručí za život dítěte, nevyplatí se riskovat.


Článek byl publikován dne 14. 3. 2011 v časopise Blesk pro ženy.


Autorkami článku jsou Kateřina Pokorná a Olga Poucherová, Blesk pro ženy.