Mohou státy omezovat občany s duševním onemocněním v jejich volebním právu?

Nejnovějším příspěvkem do diskuze je nedávné vyjádření komisařky Rady Evropy pro lidská práva, podle které je praxe omezování volebního práva u lidí s postižením diskriminační, ničím nepodložená a v rozporu s Úmluvou OSN o právech lidí se zdravotním postiženm. Klíčové v této otázce bude ale až závazné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se v aktuálně projednávaném případu vyjádří k tomu, zda je tento postup v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Český Nejvyšší soud nedávno možnost soudů omezit svéprávnost v oblasti volebního práva potvrdil. Liga lidských práv zastává názor opačný a věříme, že se Štrasburský soud postaví za volební právo pro všechny lidi bez diskriminace.

Evropský soud pro lidská práva bude rozhodovat případ (stížnost č. 43564/17), v němž se vyjádří k otázce, zda je v souladu s Úmluvou (Článek 3 Dodatkového protokolu) omezení člověka s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením ve výkonu volebního práva.

V České republice stejně jako v mnoha dalších Evropských státech může být člověk s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením zbaven volebního práva. V nedávné době toto diskriminační jednání vůči osobám s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, potvrdil Nejvyšší soud ČR. Státy tento svůj postup odůvodňují jednak tím, že je potřeba chránit volební proces, kterého se mohou účastnit jen lidé, kteří mu rozumí a dále ochranou osob, které by z důvodu své neznalosti mohly být zneužity a nuceny hlasovat podle vůle někoho jiného.

Souhlasíme s komisařkou Rady Evropy, že tyto argumenty jsou zcestné a v rozporu se závazky, které státům vyplývají z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Pokud bychom připustili argument, že hlasovat může jen ten, kdo plně rozumí volebnímu procesu, tak bychom s čistým svědomím již nikdy nemohli jít k volbám, pokud bychom předem nenastudovali volební programy všech stran, vzájemně je neporovnali a neprověřili si všechny kandidáty. Argumentace, že volit může jen ten, kdo volbám dostatečně rozumí může nakonec vést k tomu, že zjistíme že sami nejsme dost moudří na to, abychom volili. Volební kampaně navíc už dávno nemíří na rozum ale na emoce a racionálního voliče potkáme spíše ve science-fiction než u volební urny.

K druhému argumentu, týkajícímu se obav z manipulace osobami s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, doložila komisařka Rady Evropy výzkumy. Z nich vyplývá, že osoby s duševním onemocněním ve státech (např. Rakousko), kde je jim to umožněno, hlasují v průměru naprosto shodně jako zbytek populace a nejsou tak jako skupina o nic víc ovlivněni např. k volbě populistických stran. Státům naopak (z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením) vyplývá povinnost vytvořit pro tuto skupinu dostupné prostředky pro to, aby se mohly voleb účastnit.

Omezení osob s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením je tak podle nás neodůvodněné. Toto zbytečné omezení znemožňuje lidem získat pocit, že mohou ovlivnit dění kolem sebe, a prosazovat zájmy, které jsou spojeny s jejich potřebami a přáními.

Volební právo pro všechny

Otevřený dopis nevládních organizací k přijímanému stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR

Vážené soudkyně a soudci,

v příštích dnech budete rozhodovat o tom, jestli nadále mohou obecné soudy omezovat v rámci řízení svéprávnosti i výkon aktivního volebního práva při volbách do Poslanecké sněmovny, do Senátu, do krajských zastupitelstev a obecní samosprávy, při volbě prezidenta a práva hlasovat v obecním a krajském referendu (dále jen „volební právo“). My, níže podepsané organizace zabývající se právy lidí s mentálním a psychosociálním postižením, vítáme, že se Nejvyšší soud rozhodl podstoupit kroky k sjednocení judikatury v této oblasti pomocí vydání závazného stanoviska.

Zároveň bychom chtěli poukázat na několik dimenzí této problematiky, které by neměly být opomenuty v další diskuzi, proto si naše postřehy dovolujeme zaslat tímto otevřeným dopisem. Chtěli bychom také Nejvyšší soud upozornit na to, že otázka omezování svéprávnosti v oblasti voleb není specifická pro Českou republiku, ale řeší se ve velké většině evropských zemí, zejména v zemích bývalého východního bloku, jakož i na mezinárodní úrovni. Věříme, že přijaté stanovisko bude v souladu s nejnovějším vývojem v oblasti mezinárodního práva a tedy že nebude nadále umožňovat arbitrární zásahy do základních lidských práv lidí se zdravotním postižením.

 

1.  Volební právo pro všechny jako základ demokratického zřízení

V České republice je v současné době více než 30 tisíc lidí omezených ve svéprávnosti, ale zdaleka ne všichni jsou omezeni také ve sféře aktivního volebního práva. Tato problematika se tedy týká poměrně malé skupiny lidí. Uznání práva volit je ale důležitým momentem nejenom pro všechny lidi omezené ve svéprávnosti, ale i pro demokracii jako takovou.

I v moderních demokraciích byly historicky různé skupiny osob vylučovány z práva participovat na veřejném a politickém životě. Ať už se jednalo o ženy, kterým bylo plné volební právo v Československu přiznáno až v ústavě z r. 1920, nebo třeba Afroameričany, kteří mohou v USA volit až od roku 1965, vždy bylo omezení volebního práva odůvodňováno neschopností těchto skupin porozumět volbám, nebo snahou o ochranu volebního procesu. Skutečným důsledkem těchto omezení však bylo to pouze to, že se tito lidé stali pro politiky neviditelnými a bylI považováni za občany druhé kategorie.

Lidé se zdravotním postižením jsou poslední skupinou, u kterých je účast na volebním procesu problematizována. Přitom vývoj na poli lidských práv mluví jasně – pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, musíme umožnit jeho výkon opravdu všem dospělým lidem. Završením snahy lidí se zdravotním postižením o uznání jejich lidských práv na rovnoprávném základě s ostatními bylo přijetí Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, která netoleruje žádné výjimky z aktivního nebo pasivního volebního práva odůvodněné druhem či stupněm postižení, nebo mírou potřebné podpory. Třešničkou na dortu pak bylo přijetí nominanta Austrálie a člověka s mentálním postižením, Roberta Martina, za člena Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Tedy orgánu, který závazně interpretuje danou Úmluvu. [1]

 

2.  Volební právo a Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

V roce 2009 ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením také Česká republika, tato pak byla vyhlášena ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 10/2010 Sb. m. s. Tento nejnovější lidskoprávní dokument přinesl změnu paradigmatu ohledně práv lidí se zdravotním postižením a zavázal státy mj. aby opustily staré koncepty způsobilosti, či svéprávnosti a systémy tzv. náhradního rozhodování a nahradily je modely podporovaného rozhodování, ve kterých je respektována jedinečnost a autonomie každého člověka. Úmluva se v článku 29 také postavila proti omezování práva podílet na veřejném a politickém životě z důvodu existence zdravotního postižení.  Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením následně potvrdil, že i omezení výkonu volebního práva v rámci řízení o svéprávnosti je v rozporu s tímto článkem:

Výbor také odkazuje na článek 12 odst. 2 Úmluvy, podle kterého členské státy musí uznat a chránit svéprávnost lidí s postižením ‚na rovnoprávném základě s ostatními,‘ včetně oblasti politického života, která zahrnuje i právo volit. Podle článku 12 odst. 3 Úmluvy mají členské státy pozitivní závazek činit všechny nezbytné kroky k tomu, aby umožnily lidem s postižením faktický výkon jejich právní způsobilosti. Z toho podle názoru Výboru vyplývá, že zbavením stěžovatelů volebního práva, založeném na domnělém či skutečném mentálním postižením, stát porušil své povinnosti dle článku 29 ve spojením s článkem 12 Úmluvy.

Protože už samotné posuzování způsobilosti jednotlivců je ve své podstatě diskriminační, podle názoru Výboru [omezení volebního práva] nemůže být považováno za legitimní. Zrovna tak není proporcionální k účelu, kterým je zachování integrity politického systému členského státu. Výbor opakuje, že na základě článku 29 Úmluvy je každý členský stát povinen přizpůsobit volební systémy tak, aby byly ‚vhodné, přístupné a lehce srozumitelné a použitelné‘ a tam kde je to potřeba, aby umožnili lidem s postižením podporu u voleb. Takovým způsobem stát zajistí, že lidé s mentálním postižením odevzdají stejně jako všichni ostatní kompetentní hlas, a zároveň nezasáhne do tajnosti voleb.[2]

 

3.  Volební právo a Rada Evropy

Dne 19. prosince 2011 vydala tzv. Benátská komise (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavněprávního charakteru) Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách.  V tomto revidovaném stanovisku se Benátská komise jednoznačně postavila na stranu volebního práva pro všechny:

Všeobecné hlasovací právo je základním principem evropského volebního dědictví [a] lidé se zdravotním postižením nesmí být v tomto ohledu diskriminováni, jak vyplývá z článku 29 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.[3]

K výkonu volebního práva u lidí s postižením se vyjádřil i Výbor ministrů Rady Evropy, kdy ve svém stanovisku uvedl:

Členské státy musí zajistit, že legislativa neobsahuje žádná ustanovení, která zbavují lidi s postižením práva volit nebo být volen.

Všichni lidé s postižením, ať mají fyzické, smyslové nebo mentální postižení, duševní onemocnění, či trpí chronickou nemocí, mají právo volit na stejném základě jako ostatní občané, a neměli by být zbaveni tohoto práva žádným zákonem upravující otázky svéprávnosti, rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu či jiným opatřením odkazujícím na existenci postižení, kognitivní funkce či domnělé schopnosti.

Státy by měly zajistit, že diskriminace na základě zdravotního postižení je zakázána ve všech oblastech politického a veřejného života, ať už jde o možnost volit a být volen, o výkon mandátu, o možnost být aktivní v politických stranách nebo nevládních organizacích, či o výkon veřejné funkce.[4]

Podobně, Komisař Rady Evropy pro lidská práva ve svém vyjádření ze dne 22. března 2011 potvrdil, že stanovení výjimek ze všeobecného volebního práva je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením:

Princip všeobecného volebního práva není aplikován univerzálně. Lidem s psychosociálním a mentálním postižením je volební právo odepíráno, nejčastěji jako důsledek zbavení nebo omezení svéprávnosti.

Ve skutečnosti Úmluva nespecifikuje žádné výjimky z práv, které obsahuje. Naopak, říká, že státní orgány musí uznat právo lidí s postižením na právní způsobilost ve všech oblastech života na rovnoprávném základě s ostatními.

Ústředním cílem Úmluvy je propagovat, chránit a zajistit plné a rovné užívání všech lidských práv pro lidi se zdravotním postižením. Tato úprava nedává prostor k existenci žádného procesu, v průběhu kterého by soudy nebo lékaři mohli posuzovat schopnost volit a rozhodovat o tom, jestli idem volit umožní nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že netestujeme schopnosti ostatních lidí bez postižení, takový přístup je zjevnou diskriminací.[5]

 

4.  Praxe posuzování způsobilosti volit v ČR

V souvislosti s posuzováním „volební způsobilosti“ také vyslovujeme obavu, že současný systém znaleckých posudků dává široký prostor k arbitrárním a nepřezkoumatelným rozhodnutím. V současné době neexistuje v Česku ani v zahraničí jednotná vědecky uznaná metoda pro posouzení schopnosti odevzdat hlas ve volbách. V praxi jsme se setkali s tím, že znalci si vytvořili názor ohledně schopnosti volit na základě toho, jestli člověk správně odpověděl na otázku „Kdo je v současné době prezidentem?“ nebo „Jaké politické strany znáte?“. Jiný znalec dokonce uznal, že pokud se člověk může fyzicky dostavit do volební místnosti, je výkonu volebního práva schopen. Politická volba je přitom velice individuálním a osobním rozhodnutím a lze si jen těžko představit, že by mohly existovat objektivní kritéria pro posouzení schopnosti takové rozhodnutí učinit. Navíc, jak byl řečeno výše, u žádné jiné skupiny obyvatel není zkoumána schopnost zvolit si svého kandidáta nebo politickou stranu. Systém, který zpochybňuje schopnost volit jen u lidí se zdravotním postižením, když u ostatních lidí je toto právo zaručeno bez výjimky, je zjevně diskriminační a v dnešní společnosti nepřípustný. Takový závěr nakonec vyplývá i z mezinárodních dokumentů, které jsou popsány výše. Naopak, jak vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, stát musí vynaložit patřičné úsilí, aby byly volby přístupné pro všechny, a to zejména přizpůsobením volebního procesu a zajištěním podpory těm, kteří ji potřebují.

 

5.  Omezení výkonu volebního práva z pohledu Občanského zákoníku

Podle ustanovení §55 odst. 2 Občanského zákoníku lze omezit svéprávnost člověka jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Míru rizika pro práva člověka je tedy potřeba posuzovat u každé z oblastí, ve kterých je člověk omezován. Přitom, lze si jen těžko představit, jakým způsobem by měl soud posuzovat újmu hrozící člověku z toho, že odevzdá svůj volební hlas. Pokud je omezení volebního práva u lidí se zdravotním postižením vedeno s cílem ochránit veřejnost, či volební systém, takové opatření nikdy nebude v souladu se zněním a účelem Občanského zákoníku.

Na okraj uvádíme, že ve společnosti je zakořeněný předsudek, že lidé s mentálním či psychosociálním postižením jsou více „manipulovatelní“ a že u jiných lidí podobná manipulace s hlasy nehrozí. Takové tvrzení nemá žádný empirický základ. Z výzkumů naopak, vyplývá, že informace podané přístupnou formou nebo blízkou osobou můžou zvýšit míru porozumění této informaci. [6]

Nakonec všechny předvolební kampaně jsou založeny na přesvědčování a lze jen těžko rozlišit, které z odevzdaných hlasů jsou ve skutečnosti „racionální.“ Z tohoto důvodu musí stát nastavit takové podmínky, aby docházelo ke zneužití volebního procesu co nejméně, ale bez toho, aby zasahoval do práva jednotlivců svoji volbu učinit. Vzhledem k tomu, že v současné době je na svéprávnosti v oblasti volebního práva omezeno řádově pouze několik tisíc lidí, je zjevné, že i kdyby se všechny tyto osoby rozhodly volit, nezpůsobilo by to vzhledem k mnohamiliónovému elektorátu v Česku zásadní změnu.

 

Podepsané organizace:

Liga lidských práv, www.llp.cz

Quip, z.ú., www.kvalitavpraxi.cz

Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, www.spmpcr.cz

Inventura, www.inventura.org

Mental Disability Advocacy Centre, www.mdac.info

SKOK do života, www.skokdozivota.cz

 

[1] Více viz v tiskové zprávě organizace Quip: http://www.kvalitavpraxi.cz/aktuality/ochrana-prav/velky-krok-prvni-clovek-s-potizemi-v-uceni-zvolen-clenem-vyboru-osn

[2] Rozhodnutí Výboru OSN o právech osob se zdravotním postižením Zsolt Bujdosó a ostatní proti Maďarsku ze dne 16. 10. 2013, č. CRPD/C/10/D/2011, odst. 9.5 – 9.6. Dokument je dostupný na adrese: http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/CRPD/Jurisprudence/CRPD-C-10-D-4-2011_en.doc

[3] Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách, CDL-AD(2011)045. Dokument je dostupný na adrese: http://www.venice.coe.int/docs/2011/CDL-AD(2011)045-e.pdf

[4] Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, 16.11.2011, č. CM/Rec(2011)14. Dokument je dostupný na adrese: https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectId=09000016805cbe4e

[5] Komentář Komisaře Rady Evropy pro lidská práva „Lidem se zdravotním postižením nesmí být odepíráno právo volit,“ 2011. Dokument je dostupný na adrese: http://www.coe.int/en/web/commissioner/-/persons-with-disabilities-must-not-be-denied-the-right-to-vote?inheritRedirect=true

[6] Wong, J.G. Improvement of decision making abilities. Psychological Medicine, 30, str. 295-300.

Ministerstvo zdravotnictví odmítlo odškodnit chlapce, u něhož lékaři potvrdili poškození zdraví po povinném očkování

Ministerstvo zdravotnictví odmítlo historicky první žádost o odškodnění závažných následků povinného očkování. Za doživotní újmu spočívající v ochrnutí půlky obličeje téměř 2letého Honzíka z Jihomoravského kraje tak podle ministerstva nikdo nenese odpovědnost. S tím se jeho rodiče nechtějí smířit a s pomocí Ligy lidských práv připravují žalobu proti státu.

Chlapeček byl zcela zdravý, když byl ve věku 4 měsíců očkován druhou dávkou hexavakcíny. Na druhý den si jeho matka všimla nepatrného nedovírání očička, po týdnu mu ochrnula celá polovina tvářičky. Odborní lékaři shledali, že jde o postižení v důsledku očkování. I přes veškerou léčebnou a rehabilitační péči nelze podle lékařů očekávat zlepšení. Proto rodiče chtějí pro svého synka spravedlivou kompenzaci trvalých následků, ale také kompenzaci za vynaložené náklady související s dosavadní léčbou.

Ústavní soud už téměř dva roky volá po odškodňování újmy na zdraví vzniklé povinným očkováním, ale Ministerstvo zdravotnictví zatím připravilo jen věcný záměr odškodňovacího zákona, který dosud nebyl zveřejněn. Podle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu by převzetí odpovědnosti státu za tuto újmu přispělo ke zmírnění obav rodičů z nepříznivých následků očkování.

Podle starého občanského zákoníku nesl odpovědnost za nežádoucí účinky očkování lékař, i když při aplikaci vakcíny nepochybil. Nový občanský zákoník tuto tzv. objektivní odpovědnost zrušil, ale zároveň nebyla výslovně přenesena na stát, čímž vznikla nepřijatelná situace, že se k odpovědnosti nehlásí nikdo. Domníváme se, že odpovědnost státu vyplývá z obecných právních ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti, z práva na ochranu zdraví i z mezinárodních úmluv. Stát očkování nařizuje jako povinné bez možnosti volby, tak také musí nést odpovědnost za jím způsobené negativní důsledky, uvádí k případu advokátka Zuzana Candigliota, která rodinu zastupuje.

Bližší informace poskytne:

Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 607 005 043, e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz

Ke stažení:

Evropský soud odsoudil Českou republiku za uvěznění stěžovatele v domě hrůzy na 8 měsíců

Evropský soud pro lidská práva dnes rozhodl o tom, že svévolným umístěním člověka s duševním postižením do ústavu došlo k porušení jeho práv. Pětapadesátiletý učitel v důchodu, Jaroslav Červenka, byl osm měsíců zavřen a nuceně léčen jen na základě souhlasu své opatrovnice.

Pan Červenka byl v roce 2005 zbaven svéprávnosti. V únoru 2011 ho jeho opatrovnice, zaměstnankyně úřadu městské části, zavezla 100 kilometrů z jeho pražského domu pod záminkou, že jde na rehabilitaci zraněného kolene. Namísto toho ho vzala do Lázní Letiny, domova se zvláštním režimem určeného pro lidi s demencí a Alzheimerovou nemocí s kapacitou 260 míst. V roce 2013 vydal Veřejný ochránce práv zprávu, ve které řekl, že podmínky v tomto ústavu jsou nedůstojné a některá z porušení práv klientů mohou představovat správní delikt, přestupek, či trestný čin.

Když se pan Červenka zeptal personálu, kdy ho pustí domů, bylo mu řečeno: “To se mýlíte, z Lázní Letiny nikdo neodchází domů.” Jeho pobyt v ústavu byl podle českého práva považováno za dobrovolný, jelikož jeho opatrovnice za něj podepsala smlouvu o sociálních službách.

V Lázních Letiny byl uvězněn po dobu osmi měsíců za otřesných podmínek

“Bylo to strašné, první věc, kterou jsem si všiml bylo že pro 50 lidí fungovaly jen dvě toalety. Všude na zemi byly použité plenky. Uklízelo se sporadicky.“

Život v ústavu byl podroben přísnému režimu, podobnému tomu ve vězení. Pan Červenka nesměl ven bez dozoru, byly mu podávány nevhodné léky proti jeho vůli, neměl ani mobilní telefon. Příchozí a odchozí pošta byla kontrolována personálem. Tak jako ostatní klienti, i pan Červenka dostával jen kašovitou stravu.

Stížnosti pana Červenky, včetně trestního oznámení z března 2011, byla ignorována

V dubnu 2011 se mu podařilo kontaktovat právníky Ligy lidských práv a Mental disability advocacy centre (MDAC). Pomohli mu dostat se z ústavu a podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

Jeho stížnost měla okamžitý dopad, v roce 2015 vyzvala Veřejná ochránkyně práv vládu, aby Lázně Letiny byly uzavřeny. Při tom poukázala na svá dřívější zjištění – klienti byli přivazováni ke stolům a byli nuceni sdílet zubní kartáčky a oblečení, celkově s nimi bylo zacházeno jako s objekty.

Česká vláda však dodnes neučinila žádné kroky k uzavření ústavu v Letinách.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že umístění pana Červenky do ústavu byl porušením jeho práva na osobní svobodu dle článku 5 Evropské úmluvy o lidských právech a že mu stát neumožnil se proti tomuto porušení nijak bránit. Tento případ může ovlivnit život až 28 000 lidí, kteří jsou momentálně v ústavech pro lidi se zdravotním postižením.

Zuzana Durajová, právnička Ligy lidských práv připomíná:

„V České republice mohou být tisíce lidí ve stejné pozici, jako pan Červenka, ponecháni sami sobě v nelidských podmínkách, ignorování autoritami. Rozsudek Štrasburského soudu je zásadní a vysílá jasnou zprávu vládě, že i lidé omezeni na svéprávnosti mají být slyšeni a má s nimi být zacházeno s respektem k jejich lidské důstojnosti.“

Liga a MDAC souhlasí s vyjádřením Veřejné ochránkyně práv, že ústav Letiny by měl ukončit činnost a všichni klienti by měli být navráceni do důstojného prostředí v komunitě, spolu s individualizovanou podporou. V budoucnu budou apelovat na české orgány, aby situací stovek klientů vyřešily.

Další informace:

  • Rozsudek ve věci Červenka proti České republice najdete zde.
  • Pro další informace kontaktuje Zuzanu Durajovou, právničku LIgy lidských práv – zuzana.durajova@llp.cz.
  • Právníci Ligy lidských práv a Mental Disability Advocacy Centre (MDAC) zastupovali pana Červenku před českými soudy a Evropským soudem pro lidská práva
  • MDAC je mezinárodní nevládní organizace, která využívá práva k zajištění rovnosti, inkluze a spravedlnosti pro lidi s mentálním postižením na celém světě.

mdacllp.logo.barevne

Inkluze po seversku: Mix zdravých, postižených, cizinců a žádné propadání

Normální je různorodost. Z této myšlenky vychází vzdělávací systémy většiny skandinávských zemí, v nichž inkluzivní vzdělávání funguje již od devadesátých let. O svých zkušenostech s inkluzí hovořili na páteční konferenci v Praze experti z Norska a Islandu, kde prakticky neexistují speciální školy. Podle expertů se Česko může na severu inspirovat.

(Pokračování textu…)