Nedobrovolně sterilizovaná žena se brání u Evropského soudu pro lidská práva

Paní Maděrová byla v roce 1982 nedobrovolně sterilizována při porodu císařským řezem a v České republice se nedočkala ani potrestání pachatelů, ani odškodnění. Proto se s pomocí Ligy lidských práv obrátila v roce 2013 na Evropský soud pro lidská práva. Jeho rozhodnutí bude vyhlášeno dne 1. 7. 2021 a shrnutí případu soudem je zveřejněno ve francouzštině zde. Poslanecká sněmovna dne 4. 6. 2021 schválila ve třetím čtení návrh zákona, na základě kterého by protiprávně sterilizované ženy mohly být jednorázově odškodněny částkou 300.000 Kč.

Průběh případu klientky

V roce 1982 klientka porodila ve věku 22 let ve znojemské nemocnici císařským řezem a v průběhu porodu jí bez jejího informovaného souhlasu byla provedena také sterilizace. Lékař jí sice po porodu o zákroku latinským výrazem řekl, ale nikdo jí nevysvětlil, co zákrok přesně znamená a že je trvalý. Sterilizace negativně zasáhla do jejího soukromého a rodinného života, neboť klientka se podruhé vdala a se svým druhým manželem plánovala rodinu a snažila se otěhotnět. Podstoupila neúspěšný pokus o umělé oplodnění. O tom, že je trvale neplodná v důsledku sterilizace, se dozvěděla až mnohem později v době, kdy se protiprávní sterilizace žen řešily v televizi, kde odborník srozumitelně vysvětloval, co sterilizace znamená.

Sterilizace neproběhla v souladu s tehdejším zákonem. Klientka o zákrok nežádala, ani jí nebyl nabídnut způsobem odpovídajícím tehdejší právní úpravě – po získání svobodného a informovaného souhlasu a po schválení sterilizační komisí. Nebyla o zákroku předem poučena, ani nebyl předem vyžádán její souhlas. Teprve 3. den po porodu jí byl dán k podpisu čistý list papíru, který byl následně vydáván za informovaný souhlas k zákroku.

Po té, co se klientka dozvěděla o tom, co sterilizace znamená a že jde o nevratný zákrok, obrátila se na advokátku a s její pomocí podala trestní oznámení a také podala žalobu na ochranu osobnosti ke Krajskému soudu v Brně. Požadovala od znojemské nemocnice omluvu a finanční zadostiučinění. Soudy v České republice včetně Ústavního soudu jí však přiznaly jen omluvu, neboť podle nich byl nárok na finanční odškodnění promlčen.

Liga lidských práv převzala zastoupení klientky v průběhu řízení o její stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Podle našeho názoru je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na závažnost zásahu do lidských práv a na to, že klientka nikdy ze strany nemocnice nebyla řádně poučena o důsledcích sterilizace.

Ke sterilizacím v Československu

Od 70. let docházelo k nedobrovolným sterilizacím nejen romských žen jako součást „sociální“ politiky československé vlády. Vláda totalitního státu kolaborovala s gynekologicko-porodnickou obcí. Někdy porodníci prováděli sterilizace také dle vlastního uvážení v situaci, kdy se domnívali, že ví lépe, co je pro ženu dobré. Sterilizace bez svobodného a informovaného souhlasu ženy je jednou z nejzávažnějších forem porodnického násilí. Za provádění tohoto násilí na ženách nebyl v historii naší země nikdo nikdy potrestán.

Hlavními právními problémy nedobrovolných sterilizací byly následující charakteristiky, které definovala kancelář veřejného ochránce práv, když se sterilizacemi v roce 2004 začala zabývat:

  • Chybějící svobodná vůle

Ženy často poskytly svůj souhlas pod nátlakem. Buď na ně tlačili sociální pracovníci, kteří jim vyhrožovali odebráním dětí, nebo zdravotníci u porodu, kdy na ně byl vyvíjen tlak především nedostatkem času pro rozhodnutí.

  • Nedostatečné informace podané pacientce

Často byl souhlas sice poskytnut, ženám ale bylo málokdy vysvětleno, co pro ně bude zákrok znamenat a že je nevratný. Souhlas tedy nebyl informovaný a v souladu se zákonem.

  • Nedostatek formálních náležitostí

Tento aspekt úzce souvisí s předchozím, protože tehdejší zákony požadovaly, aby sterilizace byla provedena pouze se souhlasem pacientky či na její žádost a se souhlasem sterilizační komise. Tyto požadavky byly nezřídka ignorovány a někdy byly tyto souhlasy získány až zpětně po provedení zákroku.

  • Úplná absence souhlasu

V některých případech lékaři tvrdili, že šlo o medicínsky nezbytný zákrok. Nejčastěji sterilizaci vykonali v průběhu druhého císařského řezu. Sterilizace však není život zachraňující úkon, proto je nezbytné, aby k ní pacientka dala informovaný souhlas (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva V. C. proti Slovensku).

Projednávaný odškodňovací zákon může přinést odčinění

Po mnoha pokusech v minulosti o přijetí zákona o odškodnění protiprávně sterilizovaných žen se nakonec podařilo projednat návrh zákona, který předložili poslanci napříč politickými stranami a který v červnu 2021 poslanci schválili ve třetím čtení. Pokud zákon nabyde účinnosti, umožní obětem protiprávně provedených sterilizací získat jednorázové odškodnění ve výši 300.000 Kč.

V důvodové zprávě k návrhu zákona jsou zmíněny závěry veřejného ochránce práv, který poukazuje na to, že jedním z cílů bylo zajištění „kvalitnější populace,“ z čehož lze dovozovat nepřípustný eugenický charakter praxe, která směřovala k omezení počtu narozených dětí v některých skupinách obyvatel, které byly tehdejším režimem vnímány jako problémové, nepřizpůsobivé či nežádoucí, ať již to byla romská populace, nebo osoby s duševním či jiným zdravotním postižením, či osoby s větším počtem dětí. Ze zkušeností Ligy lidských práv se ovšem protiprávní sterilizace týkaly i osob, které tyto parametry nesplňovaly a mezi které patří i naše klientka.

Panelová debata nad rozsudkem ESLP o povinném očkování v Česku a jeho dopadech

Liga lidských práv pořádá v návaznosti na nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva nad šesticí stížností na systém povinného očkování v Česku panelovou debatu o dopadech verdiktu.

Panelovou debatu budeme ve čtvrtek 29. dubna od 16:30 živě streamovat na Facebooku a zveřejníme také její záznam. Zájemci mohou už nyní pokládat dotazy pro hosty panelu ve FB události. Dotazy bude možno pokládat i během panelu v diskuzi pod přenosem.

Hosté panelové debaty:

  • Barbara Havelková – docentka na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, která se zaměřuje na gender a právo a antidiskriminační právo
  • Zuzana Vikarská – vyučuje ústavní právo a lidská práva na Právnické fakultě MU v Brně, na téma rozsudku napsala článek
  • Adéla Hořejší – advokátka, která se mj. věnuje lidským právům ve zdravotnictví
  • Jan Vavrečka – lékař, který se tématu očkování dlouhodobě věnuje, publikuje kritické články a před vnitrostátními soudy zastupoval dva ze stěžovatelů
  • Martina Suchánková – předsedkyně spolku Rozalio, který Štasburskému soudu předal amicus curiae, v němž poukázal na situaci českých rodin v souvislosti s povinným očkováním
  • Zuzana Candigliota – advokátka spolupracující s Ligou lidských práv, která stěžovatele před ESLP společně zastupovala

Debatu bude moderovat Zuzana Durajová, právnička Kanceláře veřejného ochránce práv, která dříve pracovala v Lize lidských práv.

Štrasburský soud „posvětil“ systém povinného očkování. Jeden soudce se proti verdiktu ohradil

Evropský soud pro lidská práva dnes vyhlásil rozsudek velkého senátu, kterým většinou 16 soudců ze 17 neshledal porušení práv šesti stěžovatelů, kteří brojili proti represivnímu systému povinného očkování v České republice. Jeden ze stěžovatelů dostal pokutu za neočkování svých dospívajících dětí, ostatním stěžovatelům bylo jako neočkovaným nebo částečně očkovaným dětem odepřeno předškolní vzdělání. K rozsudku připojil své částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko belgický soudce Lemmens a podrobné nesouhlasné stanovisko připojil polský soudce Wojtyczek.

„Pro nás je rozsudek samozřejmě zklamáním, protože zvítězila nekritická očkovací ideologie před důkladným posouzením přiměřenosti vynucování potenciálně rizikového zásahu do tělesné integrity, kterým očkování je. Stejně jako u dřívějšího rozsudku štrasburského soudu ve věci domácích porodů zvítězilo i dnes odebrání odpovědnosti za své zdraví jednotlivcům a jejich předání státním nedůvěryhodným odborníkům, kteří agresivně prosazují svoje zájmy a omezují práva lidí, aniž by to bylo medicínsky opodstatněné a aniž by to dávalo i elementární logiku,“ komentuje rozhodnutí soudu advokátka Zuzana Candigliota, která stěžovatele před soudem zastupovala.

Evropský soud pro lidská práva shledal stížnosti částečně za nepřijatelné, částečně se zabýval právem na ochranu soukromého života stěžovatelů, jehož porušení neshledal. „Soud se ohání obecnými pojmy, jako je sociální solidarita, ochrana veřejného zdraví a nejlepší zájem dítěte, ale nezabýval se celou řadou našich argumentů a podkladů, které poukazovaly na nepřiměřenost systému povinného očkování v České republice. Trefně na to poukázal polský soudce ve svém nesouhlasném stanovisku, podle kterého soud doslova ignoroval argumenty stěžovatelů,“ doplňuje Zuzana Candigliota.

Disentující soudce Krzysztof Wojtyczek upozornil například na to, že:

  • vláda nepředložila žádné dokumenty, které by posuzovaly každou nemoc, proti které se povinně očkuje, a zdůvodňovaly nezbytnost povinného očkování
  • soud se nezabýval tím, zda existují méně restriktivní alternativy povinného očkování, zejména systémem dobrovolného očkování, který funguje v celé řadě zemí
  • soud se nezabýval celou řadou relevantních argumentů, které stěžovatelé vznesli, například tím, že podmínění přístupu k předškolnímu vzdělávání očkováním proti tetanu neslouží k ochraně veřejného zdraví, personál mateřských škol nemusí být očkován, Ministerstvo zdravotnictví má neomezenou rozhodovací pravomoc ohledně nařizování očkování nebo že rozhodující osoby jsou v konfliktu zájmů.

Stejně jako u českého Ústavního soudu se i u Evropského soudu pro lidská práva našel pouze jediný soudce, který se kromě obecných floskulí kriticky zabýval přiměřeností právní úpravy povinného očkování.

Nad rozsudkem se pozastavuje lidskoprávní expertka i předsedkyně spolku pro svobodu očkování

Verdikt soudu pro Ligu lidských práv komentuje advokátka a expertka na lidská práva ve zdravotnictví Adéla Hořejší: „Evropský soud pro lidská práva se konzistentně hlásí k východisku, že právo jednotlivce rozhodovat o svém těle je samotným jádrem lidských práv a požívá nejvyšší ochrany. Z mého pohledu se tímto rozhodnutím odchýlil nebezpečným směrem zejména tím, že rezignoval na kritické zkoumání národní úpravy a její odůvodněnosti a přiměřenosti a akceptoval obecné tvrzení státu, že chrání společnost, aniž by to bylo podloženo odbornými analýzami.“ Dále advokátka doplňuje: „Soud nám vysílá zprávu, že stát je takový náš tatínek, který ví nejlépe, co potřebujeme, poslušnost je oceňována, autonomie sankcionována, pro naše vlastní dobro. Paternalistické pojetí státu však neodpovídá deklarovanému standardu lidských práv.“

K rozhodnutí se vyjadřuje i Martina Suchánková ze spolku ROZALIO, který prosazuje svobodné a informované očkování: „Pozastavujeme se nad tím, že se soudu jeví v pořádku odpírání přístupu dětí k předškolnímu vzdělávání, když je tímto Česká republika v rámci Evropy takřka raritou. V drtivé většině evropských zemích toto není běžnou praxí a děti ve školkách jsou stejně zdravé jako děti v našich školkách. Kdyby toto opatření bylo tak nesmírně důležité pro ochranu zdraví dětí, jak je možné, že jinde jsou děti zdravé i bez toho?“

Shrnutí případů s popisem hlavních argumentů najdete v minulé tiskové zprávě z července 2020, kdy proběhlo slyšení před velkým senátem štrasburského soudu.

Dva z projednaných případů jsou podrobně popsány zdezde.

Štrasburský soud projedná šest stížností na povinné očkování

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku projedná ve středu 1. července 2020 šest stížností proti České republice, které směřují proti odpírání předškolního vzdělávání nekompletně očkovaným dětem a proti pokutě otci, který odmítl povinné očkování. Liga lidských práv podávala stížnost za dva ze stěžovatelů, ale advokátka Ligy jako společná zástupkyně vystoupí za všechny na ústním jednání. Na bezplatné právní zastoupení stěžovatelů a další náklady vyhlašujeme sbírku.

V prvním z případů zastupujeme otce, který dostal v roce 2003 pokutu za to, že nenechal očkovat své dospívající děti proti obrně, hepatitidě typu B a tetanu. Ústavní soud v jeho případě sice dospěl k závěru, že musí existovat výjimka z povinného očkování z důvodu náboženského přesvědčení rodičů, neuznal však, že by pokutou bylo zasaženo do jeho práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

Ve druhém případu zastupujeme chlapce, který nebyl kvůli nekompletnímu očkování přijat k předškolnímu vzdělávání do dvou mateřských škol v místě bydliště. Jeho rodiče s vysokoškolským vzděláním v oblasti biologie po pečlivém uvážení zvolili pro své dítě individuální očkovací kalendář a nechali jej očkovat jen proti nemocem, které považovali za nejzávažnější – záškrtu, tetanu, černému kašli, obrně a hemofilovým infekcím. Nepřijetí dítěte do mateřské školy považujeme za diskriminační.

Podmínku očkování pro přístup k předškolnímu vzdělávání označila za nepřiměřenou a diskriminační také veřejná ochránkyně práv.

Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení zákonů, které stanoví podmínku očkování pro přístup k předškolnímu vzdělávání, zamítl, ale vyzval zákonodárce k převzetí odpovědnosti státu za poškození zdraví způsobené povinným očkováním. Odškodňovací zákon byl sice před několika měsíci přijat, ale v problematické podobě.

Ústavní soud se odmítl vypořádat s námitkami stěžovatelů a ideologicky obhajoval povinné očkování. Věcným přezkumem nastaveného systému se zabývala pouze ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková ve svém odlišném stanovisku (od str. 25 nálezu).

Více informací poskytne:

Zuzana Candigliota
advokátka a právnička Ligy lidských práv
tel. 607 005 043

 

 

Mohou státy omezovat občany s duševním onemocněním v jejich volebním právu?

Nejnovějším příspěvkem do diskuze je nedávné vyjádření komisařky Rady Evropy pro lidská práva, podle které je praxe omezování volebního práva u lidí s postižením diskriminační, ničím nepodložená a v rozporu s Úmluvou OSN o právech lidí se zdravotním postiženm. Klíčové v této otázce bude ale až závazné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se v aktuálně projednávaném případu vyjádří k tomu, zda je tento postup v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Český Nejvyšší soud nedávno možnost soudů omezit svéprávnost v oblasti volebního práva potvrdil. Liga lidských práv zastává názor opačný a věříme, že se Štrasburský soud postaví za volební právo pro všechny lidi bez diskriminace.

Evropský soud pro lidská práva bude rozhodovat případ (stížnost č. 43564/17), v němž se vyjádří k otázce, zda je v souladu s Úmluvou (Článek 3 Dodatkového protokolu) omezení člověka s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením ve výkonu volebního práva.

V České republice stejně jako v mnoha dalších Evropských státech může být člověk s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením zbaven volebního práva. V nedávné době toto diskriminační jednání vůči osobám s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, potvrdil Nejvyšší soud ČR. Státy tento svůj postup odůvodňují jednak tím, že je potřeba chránit volební proces, kterého se mohou účastnit jen lidé, kteří mu rozumí a dále ochranou osob, které by z důvodu své neznalosti mohly být zneužity a nuceny hlasovat podle vůle někoho jiného.

Souhlasíme s komisařkou Rady Evropy, že tyto argumenty jsou zcestné a v rozporu se závazky, které státům vyplývají z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Pokud bychom připustili argument, že hlasovat může jen ten, kdo plně rozumí volebnímu procesu, tak bychom s čistým svědomím již nikdy nemohli jít k volbám, pokud bychom předem nenastudovali volební programy všech stran, vzájemně je neporovnali a neprověřili si všechny kandidáty. Argumentace, že volit může jen ten, kdo volbám dostatečně rozumí může nakonec vést k tomu, že zjistíme že sami nejsme dost moudří na to, abychom volili. Volební kampaně navíc už dávno nemíří na rozum ale na emoce a racionálního voliče potkáme spíše ve science-fiction než u volební urny.

K druhému argumentu, týkajícímu se obav z manipulace osobami s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, doložila komisařka Rady Evropy výzkumy. Z nich vyplývá, že osoby s duševním onemocněním ve státech (např. Rakousko), kde je jim to umožněno, hlasují v průměru naprosto shodně jako zbytek populace a nejsou tak jako skupina o nic víc ovlivněni např. k volbě populistických stran. Státům naopak (z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením) vyplývá povinnost vytvořit pro tuto skupinu dostupné prostředky pro to, aby se mohly voleb účastnit.

Omezení osob s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením je tak podle nás neodůvodněné. Toto zbytečné omezení znemožňuje lidem získat pocit, že mohou ovlivnit dění kolem sebe, a prosazovat zájmy, které jsou spojeny s jejich potřebami a přáními.