Úterý, 20. listopadu 2012Zprávy z médií
Článek vyšel v Lidových novinách dne 20.11.2012, autorkou textu je Barbora Říhová.
Policie může vyslýchat děti bez rodičů či advokáta, jen za dohledu sociální pracovnice * Chystá se ústavní stížnost
Policie si pro třináctiletého hocha přijela domů. Podezřívala ho, že kradl. Rodiče nebyli doma. Muži zákona chlapce odvezli na služebnu, matce zavolali cestou.
Chlapcův věk hraje v celém příběhu důležitou roli: kdyby mu bylo o dva roky více, musel by s ním být na služebně i obhájce. Takhle ho policie vyslýchala jen za přítomnosti sociální pracovnice. Dlužno poznamenat, že mu nehrozil za případnou krádež tak přísný postih, jako kdyby mu bylo patnáct a více.
Liga lidských práv, na niž se obrátila se stížností chlapcova matka, považuje každopádně postup policistů za diskriminační. Chystá ústavní stížnost, jíž chce docílit změny zákona, aby se i dětem pod 15 let hned přiděloval obhájce.
„Chceme, aby dítě při zjišťování, zda spáchalo nějaký čin, mělo stejná práva jako mladiství a dospělí v trestním řízení,“ vysvětlila LN právnička ligy Anna Hofschneiderová.
Kdyby se stížností uspěli, museli by zákonodárci zákon přepsat a je možné, že by se tak na stůl opět dostal i návrh na snížení věku trestní odpovědnosti. „Jsem stoupencem snížení hranice na 14 let a u násilných činů třeba i na 13,“ řekl LN Jeroným Tejc (ČSSD), člen ústavněprávního výboru.
Nyní je praxe taková, že chce-li policie dítě vyslechnout, musí s ním být sociální pracovnice, někdy policie může, ale nemusí přizvat i rodiče. Výslechu se sice může účastnit i advokát, ale jen v případě, že si ho rodiče dítěte sami přivedou a zaplatí. Naopak mladistvému je advokát přidělen hned a placen je státem.
Dítě dostane advokáta až v okamžiku, když případ skončí u soudu pro mládež. „To ale může být trochu pozdě,“ souhlasí předsedkyně Českého helsinského výboru Anna Šabatová. Především proto, že u soudu pro mládež se už příliš neřeší vina či nevina dítěte a vychází se hlavně z policejního spisu.
Soud se pak zabývá hlavně tím, zda by neměl dítě poslat do výchovného ústavu, zařadit ho do terapeutického programu nebo mu třeba zakázat navštěvovat nějaké podniky.
Hlavním motivem ústavní stížnosti je právě zmíněný případ třináctiletého (dnes již čtrnáctiletého) chlapce z Královéhradeckého kraje. Podle Ligy lidských práv policie v jeho případě pochybila hned několikrát. „Když dítě vraceli mamince, policista přiznal, že kluk nechtěl mluvit,“ popisuje právnička Anna Hofschneiderová. „Pokud to tak bylo, měli ho okamžitě zavézt domů, protože měl právo nevypovídat,“ podotýká.
V ten moment měla zakročit sociální pracovnice. Ta ale údajně neudělala nic. „Advokát je jediný schopen dohlédnout, aby se vše dělo podle zákona. Sociální pracovnice nejsou odbornice na trestní právo,“ říká Jiří Císař z České advokátní komory.
Dítě nemá nárok na obhájce
Další chyby se policie podle ligy dopustila druhý den, když se rozhodla chlapce vyslechnout ještě jednou, tentokrát ale z pozice svědka. Policie totiž podezřívala z krádeží kromě něho ještě tři další pachatele, kterým už bylo víc než 18 let. „Nelze ho jednou vyslýchat jako podezřelého a podruhé jako svědka, protože je pak nucen svědčit sám proti sobě. Navíc policie tento protokol používá v řízení proti samotnému chlapci,“ uvádí Hofschneiderová.
Dodává, že chlapec si ze zkušenosti na policii odnesl trauma. „Když musí někam jít kvůli vyšetřování – byl třeba u znalce, který zkoumal jeho věrohodnost –, má strach, že se nevrátí domů,“ popisuje právnička.
Ministerstvo spravedlnosti argumentuje tím, že dítě sice nedostane advokáta hned, ale také mu nehrozí vězení. „Z právního hlediska dítě pod 15 let věku nemůže spáchat trestný čin, neboť není trestně odpovědné,“ uvedla mluvčí ministerstva spravedlnosti Petra Hrubá. Navíc kdyby měly nárok na právníka i děti, znamenalo by to pro stát vyšší výdaje.
Právníci mají ale na věc jiný názor. „Všeobecně mají děti méně práv a menší ochranu než dospělí. Dostávají se do naprosto katastrofálních podmínek,“ souhlasí známá advokátka Klára Samková.
Podobně mluví i Jiří Císař z České advokátní komory. „Je to věc, které nebyla nikdy věnována adekvátní pozornost. Pokud má nárok na právní pomoc osoba starší patnácti i osmnácti let, tak lze předpokládat, že zákonná hranice patnácti let, která zakládá trestní odpovědnost, je odůvodňována rozumovou vyspělostí,“ vysvětluje.
Rozumově nejvyspělejší jsou dospělí, o něco méně pak mladiství. „A ten ještě mladší bude tedy tu právní pomoc potřebovat nejvíc, protože je na tom nejhůř,“ zdůrazňuje Císař.
Pondělí, 22. října 2012Zprávy z médií
Dva právníci z Ligy lidských práv, Petr Hanslian a Denisa Slašťanová, se seznámili s finským systémem zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a se způsobem transformace sociálních služeb. Deník Referendum zveřejňuje zprávu z jejich studijního pobytu.
Právníci z brněnské nevládní organizace Ligy lidských práv měli možnost strávit v srpnu tohoto roku týden ve finských Helsinkách. Hledali zde dobrou praxi v oblasti zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a informace o transformaci sociálních služeb. Tato studijní cesta byla zrealizována v rámci projektu Ligy lidských práv s názvem Nástroje pro zaměstnávání lidí s postižením v procesu transformace ústavů. Projekt je financován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Cesty se společně s právníky Ligy zúčastnily také představitelky poskytovatelů sociálních služeb a krajských úřadů z Moravskoslezského kraje a kraje Vysočina, které se zde měly možnost seznámit s prací svých finských kolegů.
Jak funguje proces transformace sociálních služeb v zahraničí, se odborníci vydali zkoumat také do Velké Británie a do Nizozemí. Nabyté zkušenosti poté představí na 14 workshopech a společně se zřizovateli a pracovníky ústavů se pokusí najít vhodný nástroj pro zlepšení zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. O těchto zahraničních cestách a také příbězích lidí se zdravotním postižením v České republice byl natočen dokumentární film. Ten bude mít premiéru na podzim tohoto roku a po premiéře bude také dostupný zdarma na webových stránkách Ligy lidských práv. K porovnání zahraničních zkušeností s těmi českými poslouží také analýza porovnávající zahraniční právní úpravy a podmínky v Česku, jejíž vytvoření bylo prvním krokem celého projektu.
Transformace sociální péče ve Finsku
Poskytování péče lidem se zdravotním postižením a celkový systém sociálního zabezpečení je ve Finsku velmi dobře financovaný. A to nejen ve srovnání s Českou republikou, ale také s ostatními státy Evropské unie. Podle slov finských sociálních pracovníků bylo při jakýchkoliv vládních škrtech zasahováno do oblasti péče o lidi s postižením vždy co možná nejméně. Přesto v 90. letech, kdy Finsko prodělalo těžkou hospodářskou krizi v důsledku rozpadu Sovětského svazu, bylo nutné zásadně změnit přístup k ústavní péči o lidi s postižením a začít uvažovat o jejich zapojení do pracovního procesu. První impulzy směrem k deinstitucionalizaci ústavů, vzniku komunitního bydlení, s tím souvisejícího zaměstnávání a dalších aktivit směřujících k celkovému osamostatnění a sociální inkluzi lidí s postižením tedy vznikly jako důsledek potřeby zlevnit systém celé péče. Tato skutečnost je velmi zajímavá zejména ve srovnání se situací v České republice, protože zde je naopak oblast sociálního zabezpečení financována často nedostatečně. O tom, zda společně s transformací dojde také ke snižování nákladů, se tedy stále vedou polemiky.
Proces deinstitucionalizace, který ve Finsku začal před asi dvaceti lety, je v současnosti téměř u konce. Podle organizace FAIDD (The Finnish Association on Intellectual and Developmental Disabilities) dnes žije ve velkých ústavech, které známe z České republiky, pouze kolem desíti procent z celkového odhadovaného počtu lidí s postižením. Podle zmiňované organizace FAIDD žije ve zhruba pět a půl milionovém Finsku kolem 0,8% až 0,9% lidí s duševním postižením, tedy zhruba 40 000 – 45 000 lidí. Asi polovina (cca 23 000) je ve věku 18 – 65 let. Děti a mladí lidé bydlí nejčastěji se svými rodinami. Kolem 3000 lidí žije buď úplně samostatně, nebo s určitou mírou podpory. Až 10 000 lidí bydlí v tzv. grouphomes, tedy jakýchsi společných domech, které se však nacházejí v běžné zástavbě. Okolo 1 700 lidí stále bydlí v ústavech. Všechna tato čísla jsou však pouze odhadní, ve Finsku lidé s postižením nejsou samozřejmě podrobeni žádné registraci. Důležité je také zmínit, že existuje vládní program, který směřuje k uzavření i posledních zbylých ústavů. Až tato situace nastane, lidé s velmi těžkým postižením, kteří z různých důvodů nebudou schopní bydlet v komunitě, budou v budoucnu figurovat jako pacienti ve zdravotnických službách.
S deinstitucionalizací a změnou životních podmínek jde ruku v ruce také nutnost zajistit placenou práci. Ani ve Finsku se však tato otázka nevyhnula určitému vývoji. Na konci 50. a na počátku 60. let začala vznikat první chráněná pracovní místa. Dnes je ve Finsku okolo 300 takových pracovišť, kde pracuje až 14 000 lidí. Bohužel jen velmi málo těchto pracovníků pobírá mzdu (okolo 350 lidí). Velká část zaměstnanců také pracuje na běžných pracovních místech, například v restauracích, obchodech, kancelářích, atd. Avšak stále jsou klienty sociálního sytému, takže nepobírají běžný plat, ale pouze jakési dávky na přilepšenou ve výši 5 – 12 Euro denně. Proti tomuto systému se však staví řada odborníků a lze očekávat, že i v této oblasti dojde ke změnám. A to i z důvodu ekonomického. Podle finských odborníků je systém, kde lidé s postižením pracují (ti, kteří jsou toho schopni) výhodnější, než stávající situace, kde jsou tito potenciální pracovníci „pouze“ klienty sociální péče.
Problematické je také legislativní opatření, díky němuž mají lidé, kteří pobírají dávky, kvůli svému postižení velmi ztížené podmínky při hledání práce. Tito lidé již nejsou považováni za tzv. pracovní sílu (workforce) a místní úřady práce jim tedy neposkytují takové služby, jako lidem, kteří tyto dávky nepobírají. A pokud už příjemce této dávky placenou práci najde, většinou uzavírá pracovní poměr pouze na částečný úvazek, aby případná výše jeho příjmu neznemožnila nárok na tuto dávku. Často je tato situace důsledkem toho, že uplatnění na otevřeném pracovním trhu je velmi nejisté a pro člověka s postižením zvlášť. V pobírání těchto dávek zůstává tedy určitá jistota.
Zajímavým systémem dofinancování sociálních služeb ve Finsku je tzv. The Finnish Slot Machine Association RAY. Jedná se o systém, v němž jsou příjmy z hracích automatů, na které má stát monopol, zdrojem financí pro sociální politiku státu, mimo jiné i pro sociální služby. Jednou z takto podpořených organizací je například již zmiňována organizace FAIDD (v roce 2011 představovala u této organizace podpora z hracích automatů až 69% jejích zdrojů). Tento systém je rozhodně velmi kontroverzní a v Evropě jedinečný. Nicméně ze zkušeností, které jsme měli možnost nabýt, nevyznělo, že by s tímto finančním příspěvkem z hazardu měla finská veřejnost nebo samotní příjemci této finanční podpory morální problém, naopak, spíše jsou na tuto praxi pyšní. Je otázkou, jakou odezvu by měla takováto praxe v naší společnosti.
Klíčovou roli při poskytování sociálních služeb ve Finsku sehrávají obce, které jsou odpovědné za poskytování služeb občanům. Stát vypracovává strategické národní programy a směrnice a alokuje finance financování obcím, aby mohly zajistit poskytování sociálních služeb. Odpovědnými orgány v této oblasti jsou Ministerstvo práce a ekonomiky, Ministerstvo sociálních věcí a zdraví a Ministerstvo školství. Jak jsme se dozvěděli, obdobně jako v České republice, i ve Finsku často spolupráce mezi jednotlivými zainteresovanými autoritami vázne.
Pokud se podíváme na zaměstnanost lidí se zdravotním postižením ve Finsku v číslech, tak dle statistik z roku 2011 je celková pracovní síla obyvatelstva 2,6 milionu osob a nezaměstnanost 7,8%. Z celkového počtu 203 000 uchazečů o zaměstnání je 93 000 uchazečů se zdravotním postižením. Přibližně polovina nezaměstnaných osob se zdravotním postižením ve Finsku se snaží vstoupit na pracovní trh.
Od roku 1995 fungují ve Finsku tzv. inovativní modely zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jejich výsledkem je například větší organizovanost služeb, jejich individualizace, větší zaměřenost na cíl. Objevují se noví poskytovatelé služeb – víceúčelová centra, nadace poskytující sociální služby. Od roku 2004 vystupují do popředí různé sociální firmy jako prostředek začlenění osob se zdravotním postižením na otevřený trh práce.
Zásadní je individuální podpora zdravotně postižených zaměřená na nalezení práce na otevřeném pracovním trhu, přičemž významnou roli sehrává tzv. Jobcoaching (pracovní asistence, asistence v práci, vedení k práci). Organizace ASPA, kterou odborníci taktéž navštívili, nastartovala v roce 2012 inspirativní projekt The Bridge to work (Most k práci), kterého je jobcoaching součástí. Cílem projektu je větší míra inkluze zdravotně postižených, do společnosti prostřednictvím práce. Projekt podporuje lidi s částečnou pracovní schopností nebo zdravotním postižením prostřednictvím tréninkových pracovních komunit a současně by měl přinést nové nástroje pro všechny zainteresované v oblasti práce a sociálních věcí, tzv. Support to work model. Tento model je založen na spolupráci mezi klientem, zaměstnavatelem a prostředníkem, který by měl být jakýmsi supervizorem a poskytovatelem podpory pro klienta i pro zaměstnavatele.
Celkově hraje také významnou roli osvětová činnost a předávání zkušeností o celé problematice. Také díky těmto aktivitám není pro finskou společnost zaměstnávání lidí s postižením natolik vzdálená otázka, jako je tomu například v České republice. Tyto aktivity by v našich krajích měly výrazně zesílit, aby česká společnost nejenom byla na změny připravena, ale aby se na integraci osob se zdravotním postižením na pracovní trh i aktivně podílela.
Zprávu vydal Deník Referendum dne 22. října 2012.
Pátek, 12. října 2012Zprávy z médií
článek vyšel 10. 10. 2012 v časopisu Žena a život, autorkou textu je Ludmila Hamplová.
ČÍM VÍC VÍTE O SVÉM ZDRAVÍ, TÍM LÉPE PRO VÁS. PŘESTO JE NĚKDY OBTÍŽNÉ ZÍSKAT INFORMACE A PROSADIT SVOJE PRÁVA. ALE POKUD SE TO MÁ POVÉST, MUSÍTE VĚDĚT, JAKÁ TO JSOU.
Pokaždé, když se ocitnete v lékařské ordinaci nebo jste hospitalizovaná v nemocnici, máte svá práva. Jste to vy, kdo spolurozhoduje o tom, jak, kde a jestli vůbec se necháte léčit. Poradíme vám, na co všechno máte nárok a jak sebou nenechat manipulovat.
Hlavně se ptejte
Základem je právo na informace o vašem zdravotním stavu. Každý lékař vás musí informovat také o vyšetřeních, která vám doporučuje, a o všech možnostech léčby. Nestačí jen to, že vám lékař řekne, že tyhle léky jsou podle něj nejlepší. Stejně tak máte právo vědět, co by pro vaše zdraví znamenalo, když vyšetření nebo léčbu odmítnete. „Je to právě pacient, kdo musí učinit svobodné a informované rozhodnutí a dát s péčí informovaný souhlas. A to bez informací nejde,“ vysvětluje Zuzana Candigliota, právnička z Ligy lidských práv, která se zabývá právem ve zdravotnictví. Když máte dostatek informací, můžete sama zvážit, co je pro vás nejlepším řešením s ohledem na váš životní styl a hodnoty.
Proč a jak
Mezi důležité otázky, které byste svému lékaři měla položit ještě před tím, než se začnete léčit, patří: Proč mi předepisujete právě tento lék? Jaké jsou možné vedlejší účinky? Jaké mám další možnosti léčby? Jak poznám, že léčba zabírá?
Možná vás to překvapí, ale podle serveru Healthcarecommunication.com jsou právě tyto otázky mezi těmi, na které pacienti nejčastěji v ordinaci zapomínají. Stejně tak je důležité zajímat se o to, co sama pro sebe můžete udělat, aby se vám vedlo lépe. Na druhé straně, pokud si vyloženě nepřejete, aby vás lékař informoval o vašem zdravotním stavu, máte na to plné právo. Počítejte ale s tím, že lékař po vás bude požadovat písemné potvrzení, že jste se takto rozhodla.
Víc hlav víc ví
S letošní změnou zákona máte právo na konzultaci svých obtíží kromě vašeho ošetřujícího lékaře s dalším odborníkem. Toto právo můžete využít pokažbude dé, když máte pochybnosti o léčbě, která je vám nabízena, nebo „jen“ chcete vědět, jestli se vaše obtíže nedají řešit i jinak. Jenže podle zákona není úplně jasné, jestli za další konzultaci budete platit nebo ne.
Čistě teoreticky se můžete k jinému odborníkovi objednat a nic neplatit, stejně tak se můžete setkat s tím, že lékař chtít konzultaci zaplatit. Jiného lékaře můžete vyhledat i tehdy, když vám váš stávající z jakéhokoli důvodu nevyhovuje a vy ho chcete změnit. Svého praktického lékaře, gynekologa a zubaře můžete vyměnit jednou za tři měsíce, ostatní lékaře lze změnit kdykoli. Stejně snadno lze přejít i do jiné nemocnice.
Něco jiného ale je, když jste hospitalizovaná a nevyhovuje vám jeden konkrétní lékař. V takovém případě můžete zkusit požádat, aby se o vás staral někdo jiný, nebo si na lékaře stěžovat jeho nadřízenému. „Pacient má možnost do souhlasu s hospitalizací výslovně uvést, že si nepřeje, aby mu určitý lékař poskytoval péči. Nemocnici pak nezbývá než zařídit, aby byla péče zajištěna jiným lékařem, který má službu, pokud je to samozřejmě možné,“ radí Zuzana Candigliota.
Další novinkou v zákoně je, že si svého lékaře v nemocnici můžete legálně zaplatit například při porodu nebo u plánované operace. Podle ceníku nemocnice si tak můžete vybrat třeba primáře oddělení. Ne všechny nemocnice ale tuto službu nabízí, stejně tak se mohou lišit ceny. Příplatek může být tisícikoruna, ale třeba i patnáct tisíc.
Nejste spokojená? Stěžujte si
„Pacient může podat stížnost k vedení zdravotnického zařízení, které ji musí vyřídit a o výsledku pacienta vyrozumět do 30 dnů, v odůvodněných případech lze lhůtu prodloužit o dalších 30 dnů,“ vysvětluje právnička. Pokud nebudete spokojená s výsledkem šetření, můžete se obrátit na odbor zdravotnictví krajského úřadu. Na postup konkrétního lékaře můžete podat stížnost k České lékařské komoře, a to až do uplynutí jednoho roku od údajného pochybení lékaře. V případě, že vám lékař či nemocnice odmítne poskytnout péči, která je hrazená, obraťte se na svou zdravotní pojišťovnu. *
KDY (NE)VĚŘIT SVÉMU LÉKAŘI
BOLESTIVÁ MENSTRUACE
Váš gynekolog tvrdí, že je to normální? Může ale jít o příznak endometriózy, vážného onemocnění, které může ohrozit vaši plodnost. A při běžném gynekologickém vyšetření ho nelze objevit. Info najdete i na www.bolestivamenstruace.cz.
POROD
Pokud to nechcete nechat na lékaři, vyberte si sama. Ujasněte si, co od porodu očekáváte, vytvořte si svůj porodní plán a navštivte předem vybranou porodnici. Varovat by vás mělo, když personál odmítá odpovídat na vaše otázky nebo je nepříjemný. Chcete-li, můžete sido porodnice vzít dulu nebo svou vlastní porodní asistentku. Informace o tom, na co máte během porodu právo, najdete na www.aperio.cz.
OČKOVÁNÍ DĚTÍ
Zodpovědnost za to, zda své děti necháte očkovat a proti jakým nemocem, máte vy. Lékař vám nic nemůže nařídit, jen doporučit. Pokud odmítnete očkování, pravděpodobně podá podnět sociálnímu odboru a ten s vámi zahájí šetření. Vždy je ale lepší se s lékařem dohodnout, třeba tím, že podepíšete negativní revers nebo navštívíte dalšího specialistu na očkování. Podrobné informace najdete na www.vakciny.net.
CHRONICKÁ BOLEST
Pokud bolest zasahuje do běžného života, potřebujete léčbu specialisty a ne jen větší dávky analgetik. Opravdu neplatí, že bolest „musíte“ vydržet, i když vám to říká lékař. Pomoc najdete v některém z center pro léčbu bolesti. Více na www.lecba-bolesti.cz.
Také při jednání s lékařem platí – důvěřuj, ale prověřuj. A když se vám jeho názor nezdá, jděte za dalším.
Pondělí, 1. října 2012Aktuality
Právní poradna pro pacienty, která funguje při webu Férové nemocnice, slaví jubilejní 3000 položený dotaz. Úplně první dotaz byl položen téměř před šesti lety, přesně 11. listopadu 2006. Podívejte se, jak jsme obě události oslavili.
11. listopadu 2006 – Robert Cholenský, Eva Rožková (uprostřed) a Michaela Kopalová (vpravo) oslavují historicky první dotaz právní poradny pro pacienty. Tehdy ještě fungovala na centrálním webu Ligy lidských práv.
1. října 2012 – Oslava jubilejního 3000. dotazu v právní poradně pro pacienty s názvem Férová nemocnice.
Děkujeme všem dobrovolníkům z řad studentů práv, bez kterých by poradna nemohla fungovat. Na dotazy se snažíme odpovídat do čtyř týdnů. Hodně se jich ale opakuje, a tak by nám práci hodně usnadnilo a urychlilo, kdyby si tazatelé napřed pročetli již zodpovězené dotazy. Děkujeme.
Pondělí, 3. září 2012Tiskové zprávy
V procesu transformace sociálních služeb, by si Česká republika mohla vzít příklad z Finska, kde se změnami začali už na počátku devadesátých let. Tamní podpora státu dává klientům sociálních služeb možnost značného výběru. České odborníky na návštěvě ve Finsku nejvíce zaujal tzv. Job coach – profesionální asistent, který pomáhá lidem s postižením hledat zaměstnání.
Klient si tedy může vybrat, zda například využije služeb města, aby mu pomohlo připravit se a následně najít stálé zaměstnání nebo obdobnou spolupráci naváže s jinou organizací, jejíž služby město nakupuje. Ve všech případech jim v tom pomáhá tzv. Job coach, tedy asistent školený pro tuto činnost.
„Podpora Job coache provází člověka s postižením v různých životních situacích. Často začíná již během studií, kdy student získává první pracovní zkušenosti a následuje i v dalších fázích přípravy na zaměstnávání nebo i při samotné práci,“ uvedl právník Ligy lidských práv Petr Hanslian.
Finské nevládní organizace pomáhají místním orgánům a poskytují informace o všech aspektech zaměstnávání. Touto činností nejen pomáhají k zapojení pracovníků s postižením na trh práce, ale také často vyrovnávají rozdíly mezi jednotlivými finskými regiony.
Jak funguje proces transformace sociálních služeb v zahraničí, se odborníci vydali zkoumat také do Anglie a do Nizozemí. Prvním krokem bylo vytvoření analýzy porovnávající zahraniční právní úpravy a podmínky v Česku. Nabyté zkušenosti poté představí na 14 workshopech a společně se zřizovateli a pracovníky ústavů se pokusí najít vhodný nástroj pro zlepšení zaměstnávání lidí se zdravotním postižením.
Bližší informace poskytne:
Petr Hanslian, právník Ligy lidských práv, e-mail: phanslian@llp.cz
Denisa Slašťanová, právnička Ligy lidských práv, e-mail: dslastanova@llp.cz
Pracovní cesta se uskutečnila jako součást projektu „Nástroje pro zaměstnávání lidí s postižením v době transformace ústavů“ realizovaného v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, financovaného z ESF a státního rozpočtu České republiky.
