Středa, 15. února 2012Zprávy z médií
Řidič autobusu, jenž popisoval předvolební plakáty, byl odsouzen na sto dnů vězení. Podle Anny Šabatové je nejspíš zvolený výklad formálně právně možný, ale přitom zjevně pochybný nejen proto, že se jedná o politický protest.
Roman Smetana se před necelými dvěma lety rozhodl k politickému protestu, za nějž byl tento týden odsouzen na sto dnů do vězení. Celá kauza začala na jaře roku 2010, kdy olomoucký řidič autobusu psal slogany na předvolební plakáty všech velkých politických stran a politikům přikresloval tykadla.
Podle zjištění MF Dnes patřilo nejvíc pokreslených plakátů občanským demokratům, kteří se také jako jediní u soudu domáhali, aby jim řidič zaplatil škodu patnáct tisíc korun. Krom toho mu původní rozsudek uložil odpracování sto hodin obecně prospěšných prací.
Smetana tresty odmítl. „Odmítám vykonat uložený trest obecně prospěšných prací, stejně tak odmítám, aby mi byl přeměněn na odnětí svobody. Jsem přesvědčen, že slušní a poctiví lidé do vězení nepatří,“ napsal tehdy Smetana v prohlášení Probační a mediační službě, která měla dohlížet na vykonání trestu.
Vzápětí odmítl i náhradní trest v podobě domácího vězení, který soudkyně zvažovala. Soudkyně Markéta Langerová, žena exposlance a jednoho z nejvlivnějších politiků ODS posledního desetiletí Ivana Langera, mu proto trest změnila na sto dní vězení. Tedy v poměru 1:1. Za jednu hodinu práce jeden den ve vězení.
„Vím, kdo je váš manžel. Je to jeden z největších gaunerů v ODS i v celé české politice. Přesto vás osobně nepovažuji za podjatou,“ uvedl v květnu loňského roku s tím, že slovo gauner nepovažuje za vulgarismus. „Gauner je dnes už téměř synonymem pro příjmení vašeho manžela,“ dodal.
Předsedkyně Českého helsinského výboru Anna Šabatová hodnotí trest uložený Romanu Smetanovi kriticky. „Osobně mám sympatie pro občana Romana Smetanu. Nevidím v něm vandala, který poškozuje cizí majetek,“ uvedla Šabatová pro Deník Referendum.
„Jeho čin, právě v kontextu jeho dalšího jednání, se odlišuje od běžných předvolebních aktivit obdobného typu. Dostal skutečně politickou dimenzi, i když formálně právně je zvolený výklad asi možný. Ale i zde zůstává pochybnost,“ myslí si Šabatová.
Poškození cizí věci je podle ní totiž především „antisprejerský paragraf“, který směřuje spíše k ochraně budov či jiných hodnot, jež jsou trvale esteticky znehodnoceny například pošplícháním černou barvu. „Což je u předvolebního plakátu problematické, protože po nějaké době bude takový plakát stejně strhnut nebo přelepen jiným, z povahy věci,“ vysvětlila.
Argument, že v tomto případě jde o vyjádření politického názoru, je podle ní navíc přesvědčivý. „A ještě silnějším se stal v kontextu dalšího jednání pana Romana Smetany. Odmítnutí vykonat i mírný trest obecně prospěšných prací i odmítnutí peněz ze sbírky, kterou spontánně zahájili sympatizující občané, politickou dimenzi represe jenom podtrhuje,“ myslí si Šabatová.
„Ovšem vydala-li se státní moc směrem, kterým se vydala na počátku, nemá cestu zpátky. Neodpracované hodiny musí ze zákona na nepodmíněný trest odnětí svobody proměnit,“ vysvětlila v rozhovoru pro Deník Referendum předsedkyně Českého helsinského výboru.
Možná si už teď někteří podle Anny Šabatové s klasikem říkají „kdybych to byl býval věděl, tak bych se tou cestou nebyl býval vydal“. Také předseda Ligy lidských práv David Záhumenský se domnívá, že celá věc mohla dopadnout jinak, neboť mělo platit, že trestní právo má sloužit až jako krajní řešení, které se použije pouze tehdy, pokud mírnější prostředky nepostačují.
„Konkrétně ve věci pana Smetany mohli politici, pokud se domnívali, že jim byla způsobena škoda, podat žalobu k civilnímu soudu. Kdyby soud přesvědčili, přiznal by jim náhradu a pokud by řidič neplnil dobrovolně, došlápl by si na něj exekutor,“ uvedl Záhumenský.
Řidič Smetana po skončení pondělního jednání soudu řekl, že ani teď se verdiktu nepodvolí. „Do vězení nenastoupím, bude na mne muset vydat zatykač a nechat mne zadržet,“ vzkázal podle Mf Dnes soudkyni Langerové. Hrozí tak, že se absurdnost nepoměru mězi proviněním a trestem ještě prohloubí. Romanu Smetanovi bude totiž hrozit další stíhání za maření výkonu úředního rozhodnutí a další navýšení trestu až na tři roky nepodmíněně.
„Pokud nechce strávit přes tři měsíce za mřížemi, mohl by se obrátit na pana prezidenta s žádostí o milost,“ doplnil předseda Ligy Lidských práv. To vzhledem ke zvolenému přístupu pasivní rezistence Roman Smetana zřejmě neudělá. Kvůli tomu, že se nenechal zastupovat advokátem a nepodával odvolání, nenabízí se nyní ani možnost domáhat se zrušení rozsudku u Ústavního soudu.
Podle advokáta Pavla Čižinského ho tak před vězením mohou ochránit pouze dvě možnosti. Buď mu prezident udělí milost z vlastní iniciativy či na žádost jiných občanů. Anebo se někdo obrátí na ministra spravedlnosti s žádostí, aby odložil výkon trestu a podal stížnost pro porušení zákona, kterou by se pak zabýval Nejvyšší soud.
Článek byl publikován dne 15.2.2012 na denikreferendum.cz a najdete jej zde.
Pátek, 20. ledna 2012Zprávy z médií
V Česku roste počet nesvéprávných lidí. Soudy jim odebírají občanský průkaz čím dál častěji. Kritizuje to nejenom ombudsman, ale i Evropský soud pro lidská práva. Zásadní omezení svobody se u nás týká 26 tisíc lidí. Jedním z nich je i Jaroslav Červenka z Prahy, jehož výjimečným případem se teď zabývá Ústavní soud.
Jaroslavu Červenkovi je 55 let. Žije sám v malé garsonce v Praze, rád hraje na klavír a hodně čte. Už sedm let ale nemůže samostatně rozhodovat o svém životě. Soud ho zbavil svéprávnosti a jako opatrovníka mu přidělil městskou část Praha 11.
Na začátku loňského roku pana Červenku odvezla jedna z úřednic, údajně pod záminkou rehabilitace, do lázní v Letinech – domova se zvláštním režimem, kde se léčí nemohoucí a těžce nemocní lidé.
„Ona mě sedmého února bez jakéhokoliv vysvětlení odvezla do lázní Letiny u Plzně a tam mě umístila, utekla jak dítě a nechala mě na židli. Tam jsou lidi schizofrenicky poškození a s Alzheimery a já jsem se tam ocitnul. Mám IQ 127 a deset let Univerzity Karlovy,“ vypráví Jaroslav Červenka.
Stačil jeden podpis opatrovnice a muž už se nemohl vrátit zpět do Prahy. V Letinách pak proti své vůli strávil více než sedm měsíců.
„Ocitnul jsem se na židli mezi babičkama, které tam jejich děti nechaly a prodaly jim baráček. Babička tam roní slzy, neví si rady a já tam mám řešit třeba problémy jídla, kdy tam se nedá absolutně nic jíst. Osm měsíců jsem byl zavřený jak zvíře,“ popisuje.
Úřady chybu nepřipouští
Pan Červenka se u policie ani soudů práva nedovolal. Ředitel Lázní Letiny Aleš Patera Radiožurnálu napsal, že vše proběhlo podle zákona. Domov přijal pana Červenku na základě smlouvy o poskytnutí sociální služby, kterou podepsala opatrovnice.
Jestli opravdu do takového zařízení pětapadesátiletý muž patřil, nechtěl Patera komentovat. Sociální odbor Prahy 11 pochybení nepřipouští.
„O veškerých opatřeních byl a je průběžně informován opatrovnický soud. Veškeré neběžné právní úkony, včetně uzavření smlouvy o poskytnutí sociálních služeb, které opatrovník za opatrovaného učinil, byly schváleny rozsudkem opatrovnického soudu,“ napsal pražský úřad.
Proč Jaroslavu Červenkovi sebrali občanský průkaz a proč skončil v ústavu, úřad odmítá vysvětlit. Podle opatrovnice Zdeňky Jebavé jde o citlivé údaje.
„Já vám k tomu nemůžu říct vůbec nic. To jsou osobní údaje klienta, takže jeho diagnóza, počet hospitalizací v psychiatrických léčebnách, to jsou samozřejmě velmi důvěrné informace,“ uvedla Jebavá.
Prvního zastání se tak Jaroslav Červenka dočkal až u ombudsmana. Podle něj je umístění do ústavu s režimovým opatřením zásahem do práva svobody pobytu a pohybu, který zaručuje Listina základních práv a svobod.
Případ míří k Ústavnímu soudu
Soud podle ombudsmana musí posoudit důvody, proč je umístění do zařízení navrhováno a zjistit i názor opatrovaného člověka. Jaroslav Červenka ale tvrdí, že se ho nikdo na názor neptal. Případem se proto také začala zabývat Liga lidských práv a jejich právnička Barbora Rittichová.
„Případem pana Červenky jsme se začali zabývat na základě jeho podnětu a potom se do toho zařízení vydal náš kolega, zjistil, jaký je stav, a byl z toho velmi překvapen. Na základě toho jsme se pustili do celé řady dalších právních kroků,“ říká.
Případ pana Červenky proto Liga podala k Ústavnímu soudu. Požaduje po státu finanční náhradu újmy. Právnička upozorňuje, že k takovému omezování práv nemá v budoucnu docházet.
„Máme stále institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, respektive i institut omezení způsobilosti k právním úkonům. V některých státech už od toho upustili a funguje to. Namísto toho, aby tu byl nějaký opatrovník, který rozhoduje za člověka, tak jsou tu takzvaní podpůrci. Mimo jiné v novém občanském zákoníku už tyto instituty jsou, takže uvidíme, jak vejdou do praxe,“ vysvětluje Rittichová.
Celý článek a reportáž Petry Benešové z Českého rozhlasu si můžete přečíst zde.
Čtvrtek, 19. ledna 2012Tiskové zprávy
Evropský soud pro lidská práva odsoudil Bulharsko za to, že dovoluje, aby byli lidé s postižením umisťováni do ústavů jen na základě souhlasu jejich opatrovníka. Tato praxe přetrvává i v České republice, kde je více než 30 tisíc lidí pod opatrovnictvím. Proto je dobře, že se u nás chystají změny, které by měly nadměrné institucionalizaci lidí s postižením zabránit.
Štrasburský soud rozhodoval o případu pana Staneva, kterého jeho opatrovnice umístila do ústavu poskytujícího sociální služby, i když s tím sám nesouhlasil. Tím, že mu stát neumožnil bránit se proti svému umístění, zasáhl podle soudu do jeho osobní svobody a soukromého života. Navíc, kvůli dezolátnímu stavu ústavu, nedostatečné hygieně a stravě, byl podle soudu pán Stanev také vystaven ponižujícímu zacházení. Soud neuznal ani námitku, že na zlepšení kvality sociálních služeb nemá stát peníze. Naopak, Bulharsko teď bude muset zaplatit panu Stanevovi 15 tisíc eur za újmu, kterou v ústavu utrpěl.
Podobné případy se vyskytují i u nás
Praxi umisťování lidí do zařízení sociálních služeb proti jejich vůli nedávno kritizoval i český ombudsman. Konkrétně šlo o případ pana Červenky, který byl v identické situaci jako pan Stanev. Ombudsman řekl, že o tom, zda půjde člověk zbaven způsobilosti k právním úkonům do ústavu, musí rozhodnout soud. V praxi ale o umístění člověka do ústavu bez jeho souhlasu soudy nutně nerozhodují. O případech se totiž často vůbec nedozvědí. Podle zákona zatím opatrovníci ani poskytovatelé sociálních služeb nemají povinnost to soudu oznámit. Proto je pravděpodobné, že se situace ani po vydaném stanovisku ombudsmana příliš nezměnila.
Lidé, kteří kvůli omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům končí za zdmi ústavů, mají novu naději. Od letošního ledna je účinná novela zákona o sociálních službách, podle které má dnes každý člověk právo na poskytování sociálních služeb v nejméně restriktivním prostředí. „V praxi to znamená, že pokud existuje nějaká jiná možnost, jak člověku zajistit podporu, například využití terénních služeb nebo asistence, opatrovník nesmí člověka umístit v ústavu. Z toho vyplývá povinnost státu tyto alternativní služby zajistit, aby nikdo nebyl nucen žít v ústavu proti své vůli,“ říká k tomu právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv Barbora Rittichová.
V současnosti žije v podobných ústavech více než 20 tisíc lidí. Podle Rittichové jsou nejproblematičtějšími tzv. domovy se zvláštním režimem, ve kterých jsou klienti zamčeni bez možnosti volného pohybu. V nich často končí právě lidé zbaveni způsobilosti k právním úkonům, podobně jako pan Červenka.
Bližší informace poskytne:
Barbora Rittichova, právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv, mail: brittichova@mdac.info, tel: 773 621 228
Zuzana Durajová, právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv, mail: zdurajova@llp.cz, tel.: 773 692 282
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Stanev proti Bulharsku je k dispozici zde (v anglickém znění):
http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight=stanev&sessionid=85062032&skin=hudoc-en
Pondělí, 2. ledna 2012Zprávy z médií
Hosťom mesiaca december k téme pacientských práv a úskalí pri ich presadzovaní je JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., ktorý od roku 2008 pôsobil ako právnik Centra advokácie duševne postihnutých (MDAC) a v Lige ľudských práv (LLP). V súčasnosti pracuje pre Londýnsku organizáciu Interights, a rovnako pre advokátsku kanceláriu, ktorá úzko spolupracuje s českou mimovládnou organizáciou Liga lidských práv. Viac sa dozviete v rozhovore.
MEDIUS: Vyštudovali ste právo na Univerzite v Olomouci, a zároveň obor sociálnej práce, sociálnej politiky a psychológie na Masarykovej univerzite. Pracovali ste pre MDAC. Čo je predmetom jej činnosti?
Mental Disability Advocacy Center (MDAC) je medzinárodná mimovládna organizácia, ktorá sa zameriava na presadzovanie systémových zmien v oblasti dodržiavania ľudských práv osôb s duševným postihnutím. Svoje ciele dosahuje metódou strategickej litigácie, teda zastupovaním strategických prípadov pred medzinárodnými súdmi a kvázisúdnymi orgánmi, ďalej presadzovaním legislatívnych reforiem, napríklad v oblasti spôsobilosti na právne úkony a vzdelávaním.
MEDIUS: Kde pôsobíte momentálne?
V súčasnosti pôsobím v Londýnskej organizácii Interights. Zároveň pôsobím v advokátskej kancelárii, ktorá veľmi úzko spolupracuje s českou mimovládnou organizáciou Liga lidských práv.
MEDIUS: Akým témam sa venujete?
Venujem sa primárne téme ochrany práv osôb so zdravotným postihnutím, ďalej právu na zdravie, zákazu mučenia, ponižujúceho a neľudského zaobchádzania a v poslednej dobe aj otázke nápravy neprimeraných zásahov do ľudských práv a slobôd na domácej úrovni. Okrem medzinárodného práva je mojou obľúbenou oblasťou trestné právo.
MEDIUS: Ako dlho sa už zaoberáte problematikou práv osôb s duševným postihnutím?
Tejto téme sa venujem od začiatku roku 2008, teda systematicky už štyri roky.
MEDIUS: Ako by ste definovali najpálčivejšie problémy, s ktorými sa pri uplatňovaní svojich práv stretávajú pacienti s duševným postihnutím?
Zásadné problémy vidím tri, tým prvým je systém systematickej ústavnej starostlivosti a úplná nedostupnosť služieb v komunite. To je na Slovensku najmä prípad sociálnych služieb a v tomto ohľade je na tom Slovensko veľmi zle. V Českej republike je situácia odlišná, tam je problém najmä inštitucionalizácia v mamutích liečebniach s viac ako tisíc lôžkami.
Tým druhým je právny status osôb s duševným postihnutím, konkrétne mám na mysli inštitúty pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. A tretím problémom je absencia inkluzívneho vzdelávania a neprimerane rozšírený systém segregovaného špeciálneho školstva.
Na tieto nadväzujú ďalšie problémy. Konkrétne môžem pomenovať systematické porušovanie práva na osobnú slobodu v prípade nedobrovoľných hospitalizácií. V praxi je tento systém extrémne formalistický, a to až do takej miery, že to hraničí s absurditou a ponúka sa otázka vôbec po zmysluplnosti celého konania. Veľmi problematické sú automatické dôsledky pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Ľudia pod opatrovníctvom automaticky prichádzajú o celé spektrum základných práv a slobôd, od viacerých aspektov práva na rodinný život, cez majetkové práva, až po práva politické. Slovenský systém je veľmi staromódny a rigidný a z právneho hľadiska jednoznačne v rozpore s medzinárodným právom.
MEDIUS: Aké sú z Vášho hľadiska najväčšie nedostatky súčasnej právnej úpravy, ktoré majú vplyv na život
duševne postihnutých osôb?
Právna úprava je čiastková a je roztrieštená do niekoľkých predpisov. To je dedičstvo prístupu k tejto marginalizovanej skupine, ktorá stála a doposiaľ bohužiaľ stojí na okraji záujmu praktizujúcich právnikov i teoretikov. V zahraničí sú bežné komplexné právne predpisy upravujúce otázky právneho postavenia osôb so zdravotným postihnutím. Môžem spomenúť napríklad veľmi komplexný americký zákon Americans with Disabilities Act. Takže prvý nedostatok je chýbajúca právna úprava, ideálne ucelená.
A konkrétne, kde vidím nedostatky? V prvom rade je nutné reformovať systém opatrovníctva, inštitúty pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony musia nahradiť menej reštriktívne a na mieru šité opatrenia založené na myšlienke tzv. podporovaného rozhodovania. S tým súvisí otázka automatických dôsledkov pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Tieto zásahy je potrebné zrušiť, ide napríklad o prekážku výkonu volebného práva, nemožnosť uzavrieť manželstvo, či vylúčenie testamentárnej spôsobilosti. V súčasnosti sa vedie diskusia, či je vhodné automatické dôsledky opatrovníctva nahradiť individualizovaným rozhodnutím súdu. Inými slovami, či napríklad automatickú prekážku výkonu volebného práva založenú na pozbavení spôsobilosti na právne úkony nahradiť možnosťou v individuálnych prípadoch rozhodnúť o nespôsobilosti voliť. Niektoré súdy prijali tento opatrný postoj, ktorý bol, ale na druhej strane ostro odmietnutý orgánmi OSN a Rady Európy. Budeme si musieť počkať na prípadné ďalšie rozhodnutie medzinárodného súdu.
Ďalej si myslím, že je vhodné legislatívne upraviť deinštitucionalizáciu, a to ako v podobe vymožiteľného práva na život v komunite, tak v podobe konkrétneho legislatívneho záväzku transformovať pobytové inštitúcie a vytvárať služby v komunite.
Otáznikom je pre mňa systém nedobrovoľných hospitalizácií. Dohovor OSN o právach osôb so zdravotným postihnutím je jasný, pozbavenie osobnej slobody založené na zdravotnom postihnutí, teda aj „duševnej poruche“, je v rozpore s článkom 14 tohto Dohovoru. Je evidentné, že bude nutné upustiť od súčasného systému nedobrovoľných hospitalizácií.
MEDIUS: Mohli by ste porovnať situáciu v Českej republike a na Slovensku?
Situácia je v mnohým ohľadoch odlišná. Začnem opatrovníctvom, najmä vďaka mimovládnym organizáciám a aktívnym sudcom, ako je napríklad pani doktorka Wagnerová, je problém zásahov do spôsobilosti na právne úkony veľmi dobre judikovaný Ústavným súdom. To je prvý obrovský rozdiel, pretože na Slovensku chýba relevantná judikatúra a toto téma je stále akoby zabudnuté.
Tiež je nutné spomenúť nový český občiansky zákonník, ktorý ruší pozbavenie spôsobilosti na právne úkony a zavádza menej reštriktívne opatrenia. Bohužiaľ, ale zostáva inštitút obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Na Slovensku sa nový zákon pripravuje, Ministerstvo spravodlivosti zatiaľ paragrafové znenie nezverejnilo.
Ďalší rozdiel je v politike deinštitucionalizácie sociálnych služieb. V Českej republike naplno beží pilotný projekt financovaný zo zdrojov EU, vďaka ktorému bude transformovaných niekoľko desiatok ústavov vo všetkých krajoch. Okrem toho tento projekt vytvára predpoklady a motivuje zriaďovateľov, najmä kraje, aby politiku transformácie prijali a rozvíjali vlastnými silami za podpory Ministerstva práce. Toto je príklad veľmi dobrej praxe. Bohužiaľ v Českej republike, na rozdiel od Slovenska, nedošlo k žiadnej transformácii inštitucionálnej psychiatrickej starostlivosti. Psychiatrická starostlivosť je poskytovaná v obrovských kolosoch ako sú Dobřany pri Plzni, Černovice v Brne alebo Bohnice v Prahe.
Rozdiel je aj v politike inklúzie žiakov so zdravotným postihnutím. České Ministerstvo školstva počas vlády Mirka Topolánka vypracovalo Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, ktorý mal byť základom reformy systému segregovaného školstva. Na Slovensku sa len tieto mesiace rozbieha diskusia, ktorá konečne začína pokrývať aj osoby so zdravotným postihnutím a nie len sociálne znevýhodnené deti. Celkovo môžem povedať, že Česká republika môže byť pre Slovensko určitým vzorom, a to dobrými aj zlými príkladmi. Pre slovenské orgány je to výhodné, pretože môžu aplikovať to, čo sa osvedčilo u našich susedov a zároveň sa vyhnúť chybám, ktoré tieto reformy brzdia.
MEDIUS: Akej téme sa hodláte venovať ako hosť mesiaca a prečo?
Ako hosť mesiaca by som sa venoval dvom témam. Konkrétne sa zameriam na situáciu osôb vo výkone trestu odňatia slobody alebo výkonu väzby. A to z hľadiska absolútneho zákazu mučenia, ponižujúceho alebo neľudského zaobchádzania podľa článku 3 Európskeho dohovoru o ľudských právach.
V prvom príspevku sa budem zaoberať otázkou dostupnosti a prístupnosti zdravotnej starostlivosti. V druhom príspevku sa viac špecificky pozriem na koncept tzv. primeraných opatrení (angl. reasonable accommodation) vo vzťahu k osobám so zdravotným postihnutím pozbavených osobnej slobody. Dôvod je ten, že bohužiaľ stále dochádza k tomu, že osoby pozbavené osobnej slobody nedosiahnu na adekvátnu zdravotnú starostlivosť, resp. podmienky výkonu trestu alebo väzby nerešpektujú ich špecifické potreby vyplývajúce zo zdravotného postihnutia. V súčasnosti sa podobným prípadom z Českej republiky bude zaoberať Európsky súd pre ľudské práva a na domácej úrovni v inom prípade pripravujeme žalobu na náhradu imateriálnej ujmy proti Českej republike.
Ďakujem za rozhovor.
Spracoval: Zuzana Zoláková
Článek byl publikován dne 15.12.2011 a naleznete jej zde.
Neděle, 4. prosince 2011Tiskové zprávy
Liga lidských práv v sobotu vyhlásila výsledky prvního ročníku soutěže o nejlepší lidskoprávní diplomku roku 2011. První místo a odměnu 5000 korun získala Monika Mareková z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, která se ve své práci věnovala střetům práva na soukromý život a práva na ochranu veřejné bezpečnosti. (Pokračování textu…)
