Soud: ředitel výchovného ústavu musí zajistit dostatečnou podporu odcházejícímu mladému člověku

Krajský soud v Praze v jednom z našich případů minulý týden rozhodl, že ředitel výchovného ústavu se dopustil nezákonného zásahu tím, když nezajistil mladému člověku podporu při odchodu z ústavu do samostatného života. Podle krajského soudu má mladý člověk při odchodu z ústavu soudně vymahatelné veřejné subjektivní právo nejen na věcnou pomoc a jednorázový peněžitý příspěvek (až do výše 25 tis. Kč), ale také na zajištění poradenské pomoci při vyřizování bydlení, práce i řešení jiných tíživých životních situací. Pokud ředitel ústavu nechá dítě odejít bez zajištění této základní podpory, jedná podle soudu nezákonně.

Případ se týkal chlapce, který měl odcházet z výchovného ústavu z důvodu blížící se zletilosti. Personál výchovného ústavu přechod chlapce do samostatného života s odkazem na to, že chlapec má matku, která by se o něj měla postarat. S tou však chlapec neměl kontakt. Ačkoli se snažil zajistit si bydlení v domě na půli cesty, nikde se to nepodařilo. Ústav tak opouštěl v situaci, kdy neměl zajištěno bydlení ani práci a jednou dávkou, kterou pobíral byl přídavek na dítě ve výši 700 Kč. Od ústavu mu byla přiznáno odchodné ve výši 2000 Kč a během dvou měsíců  získal ještě mimořádnou okamžitou pomoc ve výši 3 000 Kč. Částky dohromady však v žádném případě nemohly stačit ani na zaplacení kauce k nájemnímu bytu a chlapec tak byl zcela odkázán na pomoc známých.

Nedostatečná podpora mladým dospělým odcházejícím z ústavů, jejichž zranitelnost je zvyšována návykem na ústavní prostředí, které často nevede ke skutečné samostatnosti, není ojedinělým problémem. Mladí dospělí opouštějící ústavní péči tak jsou jednou z skupin nejvíce ohroženou sociálními jevy jako je bezdomovectví či závislost na návykových látkách.
Liga lidských práv snaží upozorňovat vládu a Ministerstvo práce a sociálních věcí, že zde chybí koordinace poskytované podpory a kontrola, zda je podpora skutečně poskytována způsobem odpovídajícím potřebám mladých lidí.

Transformace sociálních služeb a zaměstnávání lidí s postižením ve Finsku

Dva právníci z Ligy lidských práv, Petr Hanslian a Denisa Slašťanová, se seznámili s finským systémem zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a se způsobem transformace sociálních služeb. Deník Referendum zveřejňuje zprávu z jejich studijního pobytu.

Právníci z brněnské nevládní organizace Ligy lidských práv měli možnost strávit v srpnu tohoto roku týden ve finských Helsinkách. Hledali zde dobrou praxi v oblasti zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a informace o transformaci sociálních služeb. Tato studijní cesta byla zrealizována v rámci projektu Ligy lidských práv s názvem Nástroje pro zaměstnávání lidí s postižením v procesu transformace ústavů. Projekt je financován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Cesty se společně s právníky Ligy zúčastnily také představitelky poskytovatelů sociálních služeb a krajských úřadů z Moravskoslezského kraje a kraje Vysočina, které se zde měly možnost seznámit s prací svých finských kolegů.

Jak funguje proces transformace sociálních služeb v zahraničí, se odborníci vydali zkoumat také do Velké Británie a do Nizozemí. Nabyté zkušenosti poté představí na 14 workshopech a společně se zřizovateli a pracovníky ústavů se pokusí najít vhodný nástroj pro zlepšení zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. O těchto zahraničních cestách a také příbězích lidí se zdravotním postižením v České republice byl natočen dokumentární film. Ten bude mít premiéru na podzim tohoto roku a po premiéře bude také dostupný zdarma na webových stránkách Ligy lidských práv. K porovnání zahraničních zkušeností s těmi českými poslouží také analýza porovnávající zahraniční právní úpravy a podmínky v Česku, jejíž vytvoření bylo prvním krokem celého projektu.

Transformace sociální péče ve Finsku
Poskytování péče lidem se zdravotním postižením a celkový systém sociálního zabezpečení je ve Finsku velmi dobře financovaný. A to nejen ve srovnání s Českou republikou, ale také s ostatními státy Evropské unie. Podle slov finských sociálních pracovníků bylo při jakýchkoliv vládních škrtech zasahováno do oblasti péče o lidi s postižením vždy co možná nejméně. Přesto v 90. letech, kdy Finsko prodělalo těžkou hospodářskou krizi v důsledku rozpadu Sovětského svazu, bylo nutné zásadně změnit přístup k ústavní péči o lidi s postižením a začít uvažovat o jejich zapojení do pracovního procesu. První impulzy směrem k deinstitucionalizaci ústavů, vzniku komunitního bydlení, s tím souvisejícího zaměstnávání a dalších aktivit směřujících k celkovému osamostatnění a sociální inkluzi lidí s postižením tedy vznikly jako důsledek potřeby zlevnit systém celé péče. Tato skutečnost je velmi zajímavá zejména ve srovnání se situací v České republice, protože zde je naopak oblast sociálního zabezpečení financována často nedostatečně. O tom, zda společně s transformací dojde také ke snižování nákladů, se tedy stále vedou polemiky.

Proces deinstitucionalizace, který ve Finsku začal před asi dvaceti lety, je v současnosti téměř u konce. Podle organizace FAIDD (The Finnish Association on Intellectual and Developmental Disabilities) dnes žije ve velkých ústavech, které známe z České republiky, pouze kolem desíti procent z celkového odhadovaného počtu lidí s postižením. Podle zmiňované organizace FAIDD žije ve zhruba pět a půl milionovém Finsku kolem 0,8% až 0,9% lidí s duševním postižením, tedy zhruba 40 000 – 45 000 lidí. Asi polovina (cca 23 000) je ve věku 18 – 65 let. Děti a mladí lidé bydlí nejčastěji se svými rodinami. Kolem 3000 lidí žije buď úplně samostatně, nebo s určitou mírou podpory. Až 10 000 lidí bydlí v tzv. grouphomes, tedy jakýchsi společných domech, které se však nacházejí v běžné zástavbě. Okolo 1 700 lidí stále bydlí v ústavech. Všechna tato čísla jsou však pouze odhadní, ve Finsku lidé s postižením nejsou samozřejmě podrobeni žádné registraci. Důležité je také zmínit, že existuje vládní program, který směřuje k uzavření i posledních zbylých ústavů. Až tato situace nastane, lidé s velmi těžkým postižením, kteří z různých důvodů nebudou schopní bydlet v komunitě, budou v budoucnu figurovat jako pacienti ve zdravotnických službách.

S deinstitucionalizací a změnou životních podmínek jde ruku v ruce také nutnost zajistit placenou práci. Ani ve Finsku se však tato otázka nevyhnula určitému vývoji. Na konci 50. a na počátku 60. let začala vznikat první chráněná pracovní místa. Dnes je ve Finsku okolo 300 takových pracovišť, kde pracuje až 14 000 lidí. Bohužel jen velmi málo těchto pracovníků pobírá mzdu (okolo 350 lidí). Velká část zaměstnanců také pracuje na běžných pracovních místech, například v restauracích, obchodech, kancelářích, atd. Avšak stále jsou klienty sociálního sytému, takže nepobírají běžný plat, ale pouze jakési dávky na přilepšenou ve výši 5 – 12 Euro denně. Proti tomuto systému se však staví řada odborníků a lze očekávat, že i v této oblasti dojde ke změnám. A to i z důvodu ekonomického. Podle finských odborníků je systém, kde lidé s postižením pracují (ti, kteří jsou toho schopni) výhodnější, než stávající situace, kde jsou tito potenciální pracovníci „pouze“ klienty sociální péče.

Problematické je také legislativní opatření, díky němuž mají lidé, kteří pobírají dávky, kvůli svému postižení velmi ztížené podmínky při hledání práce. Tito lidé již nejsou považováni za tzv. pracovní sílu (workforce) a místní úřady práce jim tedy neposkytují takové služby, jako lidem, kteří tyto dávky nepobírají. A pokud už příjemce této dávky placenou práci najde, většinou uzavírá pracovní poměr pouze na částečný úvazek, aby případná výše jeho příjmu neznemožnila nárok na tuto dávku. Často je tato situace důsledkem toho, že uplatnění na otevřeném pracovním trhu je velmi nejisté a pro člověka s postižením zvlášť. V pobírání těchto dávek zůstává tedy určitá jistota.

Zajímavým systémem dofinancování sociálních služeb ve Finsku je tzv. The Finnish Slot Machine Association RAY. Jedná se o systém, v němž jsou příjmy z hracích automatů, na které má stát monopol, zdrojem financí pro sociální politiku státu, mimo jiné i pro sociální služby. Jednou z takto podpořených organizací je například již zmiňována organizace FAIDD (v roce 2011 představovala u této organizace podpora z hracích automatů až 69% jejích zdrojů). Tento systém je rozhodně velmi kontroverzní a v Evropě jedinečný. Nicméně ze zkušeností, které jsme měli možnost nabýt, nevyznělo, že by s tímto finančním příspěvkem z hazardu měla finská veřejnost nebo samotní příjemci této finanční podpory morální problém, naopak, spíše jsou na tuto praxi pyšní. Je otázkou, jakou odezvu by měla takováto praxe v naší společnosti.

Klíčovou roli při poskytování sociálních služeb ve Finsku sehrávají obce, které jsou odpovědné za poskytování služeb občanům. Stát vypracovává strategické národní programy a směrnice a alokuje finance financování obcím, aby mohly zajistit poskytování sociálních služeb. Odpovědnými orgány v této oblasti jsou Ministerstvo práce a ekonomiky, Ministerstvo sociálních věcí a zdraví a Ministerstvo školství. Jak jsme se dozvěděli, obdobně jako v České republice, i ve Finsku často spolupráce mezi jednotlivými zainteresovanými autoritami vázne.

Pokud se podíváme na zaměstnanost lidí se zdravotním postižením ve Finsku v číslech, tak dle statistik z roku 2011 je celková pracovní síla obyvatelstva 2,6 milionu osob a nezaměstnanost 7,8%. Z celkového počtu 203 000 uchazečů o zaměstnání je 93 000 uchazečů se zdravotním postižením. Přibližně polovina nezaměstnaných osob se zdravotním postižením ve Finsku se snaží vstoupit na pracovní trh.

Od roku 1995 fungují ve Finsku tzv. inovativní modely zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jejich výsledkem je například větší organizovanost služeb, jejich individualizace, větší zaměřenost na cíl. Objevují se noví poskytovatelé služeb – víceúčelová centra, nadace poskytující sociální služby. Od roku 2004 vystupují do popředí různé sociální firmy jako prostředek začlenění osob se zdravotním postižením na otevřený trh práce.

Zásadní je individuální podpora zdravotně postižených zaměřená na nalezení práce na otevřeném pracovním trhu, přičemž významnou roli sehrává tzv. Jobcoaching (pracovní asistence, asistence v práci, vedení k práci). Organizace ASPA, kterou odborníci taktéž navštívili, nastartovala v roce 2012 inspirativní projekt The Bridge to work (Most k práci), kterého je jobcoaching součástí. Cílem projektu je větší míra inkluze zdravotně postižených, do společnosti prostřednictvím práce. Projekt podporuje lidi s částečnou pracovní schopností nebo zdravotním postižením prostřednictvím tréninkových pracovních komunit a současně by měl přinést nové nástroje pro všechny zainteresované v oblasti práce a sociálních věcí, tzv. Support to work model. Tento model je založen na spolupráci mezi klientem, zaměstnavatelem a prostředníkem, který by měl být jakýmsi supervizorem a poskytovatelem podpory pro klienta i pro zaměstnavatele.

Celkově hraje také významnou roli osvětová činnost a předávání zkušeností o celé problematice. Také díky těmto aktivitám není pro finskou společnost zaměstnávání lidí s postižením natolik vzdálená otázka, jako je tomu například v České republice. Tyto aktivity by v našich krajích měly výrazně zesílit, aby česká společnost nejenom byla na změny připravena, ale aby se na integraci osob se zdravotním postižením na pracovní trh i aktivně podílela.

Zprávu vydal Deník Referendum dne 22. října 2012.

K zaměstnávání zdravotně postižených chybí firmám motivace, tvrdí odborníci

Česká legislativa upravující zaměstnávání osob se zdravotním postižením má stále určité rezervy. K zaměstnání osob s handicapem firmám chybí dostatečná motivace a přetrvávající překážkou je i smýšlení veřejnosti. Přesvědčení o tom sdílí řada českých odborníků a neziskových organizaci.

Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) je každý desátý občan České republiky osobou se zdravotním postižením. Většina těchto lidí žije ve velkokapacitních ústavech a nemá klasické zaměstnání, a to mnohdy i přesto, že řada z nich pracovat může a navíc také chce.

Legislativa a politiky zaměstnanosti často opomíjejí fakt, že většina lidí se zdravotním postižením je, za předpokladu, že jim budou poskytnuty potřebné podmínky, schopna pracovat,“ píše se v nedávno vydané publikaci Ligy lidských práv s názvem Zaměstnávání lidí s postižením a transformace sociálních služeb, která se snaží zmapovat situaci v České republice a přijít s doporučeními na její změnu.

Potvrzují to i čísla ČSÚ a Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, z nichž lze vyčíst, že v roce 2007 se mezi zdravotně postiženými občany nacházelo až 62 % úplně soběstačných lidí (v produktivním věku). Podíl zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných činil 14 %.

Hlavní legislativou, která upravuje práva a povinnosti související se zaměstnáváním lidí ze zdravotním handicapem, je Zákon o zaměstnanosti, který si v letošním roce prošel novelizací. I přesto, že od července došlo ke zpřísnění podmínek pro firmy, které nechtějí do svého pracovního kolektivu přijmout zdravotně postiženého, situace na českém trhu práce není podle řady odborníků a zástupců neziskových situací zdaleka ideální.

Povinnost zaměstnávat zdravotně postižené osoby mají v Česku společnosti, které zaměstnávají více než 25 zaměstnanců – v takovém případě musí zdravotně postižení tvořit minimálně 4 % jejich pracovního kolektivu. Firma se ale může z této státem dané povinnosti vykoupit (tzv. náhradním plněním).

I přes zpřísněné podmínky se k této možnosti podle informací médií kloní až 50 % firem. Je to pro ně pohodlnější, tvrdí odborníci a neziskové organizace.

Chybí motivace a pobídky

Situace zaměstnávání osob se zdravotním postižením v České republice není dobrá zejména s ohledem na nedokonalosti legislativy a malou motivaci zaměstnavatelů osoby se zdravotním postižením zaměstnávat,“ řekla EurActivu jedna z autorek výše zmiňované studie Denisa Slašťanová.

Motivace zaměstnavatelů, která by měla být v režii státu, by se podle Slašťanové měla týkat třeba potřebných stavebních úprav na pracovišti, jež by umožnily, aby práci vykonával zdravotně postižený zaměstnanec. Náklady, stejně jako ony úpravy, by měly být přiměřené.

S větší stimulací zaměstnavatelů v odstraňování bariér na pracovišti souhlasí i Ladislav Kucharský, místopředseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR. „Jednou z bariér je bariéra fyzická – jen velmi pozvolna totiž vznikají místa, kam se zdravotně postižení mohou dostat bez pomoci někoho jiného. Takže ucházet se o zaměstnání v budově, kam vedou jen a jen schody, je vlastně zbytečné,“ uvedl.

Na mezery v české legislativě, která upravuje zaměstnávání tělesně handicapovaných, poukazuje i Petr Krčál, radní kraje Vysočina pro sociální oblast. Největší nedostatek spatřuje v tom, že zákony nepodporují aktivní zaměstnávání zdravotně postižených občanů. „Za svou praxi jsem se na Vysočině setkal pouze s jedním případem, kdy se firma sama přihlásila o to, že chce nabídnout práci pro zdravotně postižené občany,“ řekl redakci.

Zhoršení přinesla krize

Najít uplatnění na pracovním trhu není v současné době snadné ani pro člověka, který netrpí žádným tělesným handicapem, natož pak pro tělesně postiženého. Podle oficiálních údajů Českého statistického úřadu bylo ke konci loňského roku v České republice více jak půl milionu nezaměstnaných, z toho 12,5 % tvořily osoby se zdravotním postižením.

Tak, jak se zostřují podmínky na obchodním trhu i trhu práce, reálné šance většiny zdravotně postižených, zejména pak těch nekvalifikovaných a více postižených, klesají,“ domnívá se Karel Rychtář, místopředseda Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených v ČR.

Podle něj tu ale přesto existuje řada firem, které zdravotně postižené zaměstnávat chtějí. Tato skupina sociálně odpovědných zaměstnavatelů prý navíc neustále roste.

Stále ale chybí i tak jednoduchý základ, jakým je veřejně dostupný, státem garantovaný seznam firem, které zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením,“ postěžoval si redakci.

Mezi další bariéry, které ztěžují osobám se zdravotním postižením jejich přístup na otevřený trh práce, patří třeba i velmi slabá osvětová činnost, která by zabránila tomu, aby veřejnost práci těchto osob nezaměňovala za sociálně pracovní terapii.

V pobytových zařízeních se totiž zdravotně postižení mohou často setkávat s prací v podobě tzv. ergoterapie nebo sociálněterapeutických dílen, v nichž nejde o výdělečnou činnost, ale například o „léčbu prací“ či o podporu sociálně pracovních návyků.

Podporujme konkurenceschopnost

A co je tedy potřeba změnit? „Především se musí změnit nastavení společnosti ve vztahu k lidem se zdravotním postižením, k čemu bezpochyby přispívá transformace sociálních služeb. K tomu je ale zapotřebí větší osvětová činnost, networking a spolupráce všech do problematiky zapojených autorit,“ nabízí odpověď již citovaná Slašťanová z neziskové organizace Liga lidských práv.

S nutnou změnou v myšlení veřejnosti souhlasí i odborář Ladislav Kucharský. „Strkáme hlavu do písku a tváříme se, že zdravotně postižení neexistují. Oni ale existují, jen jsou schovaní,“ uvedl.

Kromě toho, že lidé musí pochopit, že handicap nemusí být pro zaměstnání nutnou překážkou, se podle Karla Rychtáře z Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených musí rapidně změnit i pohled státní správy na celou podstatu problému. „Vhodné a stabilní pracovní místo vzniká především v úspěšném podniku, který se dobrovolně a na základě praktických informací rozhodne zaměstnat osobu s postižením, jež má předpoklady se začlenit a osobně se rozvíjet i přes svůj handicap,“ vysvětlil EurActivu.

Pokud se jedná o specializované zaměstnavatele či sociálně integrační podnikatele, které zastupujeme, měla by být podporována jejich nezávislost a konkurenceschopnost. Je to jediná cesta ke snížení dotací či příspěvků, bez nichž nikde na světě nemohou plnit svou funkci,“ dodal.

Pokud se zaměstnavatel rozhodne, že zaměstná osobu se zdravotním postižením, vytvoří na základě písemné dohody s úřadem práce tzv. chráněné pracovní místo. To musí provozovat po určitou dobu a zaměstnávat na něm pouze tělesně handicapované občany. Na jeho vytvoření pobírá od úřadu příspěvky.

Zaměstnavatel, který ve své společnosti zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením (z celkového počtu svých zaměstnanců), získává ještě příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob.

 

Zpráva byla zveřejněna na serveru www.euractiv.cz dne 26. září 2012.

Předpokladem lepšího uplatnění lidí s postižením je kooperace všech subjektů

Transformace sociálních služeb se podle Ligy lidských práv neobejde bez spolupráce všech zainteresovaných subjektů, včetně škol, zaměstnavatelů a místních úřadů. Jen ta zajistí větší uplatnění lidí se zdravotním postižením na volném pracovním trhu.

Právě probíhající transformace sociálních služeb se neobejde bez spolupráce všech zainteresovaných subjektů. Podle Ligy lidských práv to dokazují příklady z evropských zemí, v nichž transformace začala již před mnoha lety. Jednou z nich je například Nizozemí, s jehož systémem sociálních služeb se čeští odborníci seznámili na konci června.

„Efektivní komunikace mezi organizacemi zaměstnavatelů a chráněnými dílnami poskytuje zaměstnancům nejenom lepší vyhlídky na získání pracovního místa, ale zároveň je na budoucí povolání dokáže připravit a pomoci jim přechod na volný pracovní trh zvládnout,“ uvedl právník Ligy lidských práv Petr Hanslian, který se cesty do Nizozemí zúčastnil.

V Holandsku, kde proces transformace sociálních služeb stále probíhá, je podle něj kladen velký důraz na získávání pracovních zkušeností ještě před nástupem na samotné pracovní místo, a to například formou stáží. Ty přitom začínají už ve škole u mladých žáků. Podle Ligy lidských práv se však uplatňují také na chráněných pracovištích, které tak nejsou poslední zastávkou pro znevýhodněného pracovníka, ale naopak jakýmsi tréninkem pro budoucí povolání.

Holanďané kladou podle Hansliana současně velký důraz na poskytnutí přesně takové odborné pomoci, kterou klient sociální péče potřebuje a chce. To se však dle jeho slov v daném prostředí projevuje tak, že ústavy nejen dále existují, nýbrž jsou také velmi striktně rozděleny podle diagnóz. Vzniká zde tedy segregace v segregaci.

Podle právničky Ligy lidských práv Denisy Slašťanová je nepochybné, že by služby  měly být poskytovány v určité kvalitě. „Ale nemělo by to být na úkor společenské diverzity a možnosti, aby byl každý součástí komunity,“ dodává Slašťanová.

Jak funguje proces transformace sociálních služeb v zahraničí, se odborníci vydali zkoumat také do Anglie a v budoucnu navštíví ještě Finsko. Nabyté zkušenosti poté plánují aplikovat v České republice.

Prvním krokem bylo vytvoření analýzy porovnávající zahraniční právní úpravy a podmínky v České republice. Následovat bude řada odborných školení pro zřizovatele a pracovníky ústavů a vypracování metodiky, která by měla nabídnout nástroj pro zlepšení zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a možnosti jeho aplikace na české prostředí.

 

Zprávu vydal Deník Referendum 11. července 2012, autorem článku je Vratislav Dostál.