Pátek, 20. ledna 2012Zprávy z médií
V Česku roste počet nesvéprávných lidí. Soudy jim odebírají občanský průkaz čím dál častěji. Kritizuje to nejenom ombudsman, ale i Evropský soud pro lidská práva. Zásadní omezení svobody se u nás týká 26 tisíc lidí. Jedním z nich je i Jaroslav Červenka z Prahy, jehož výjimečným případem se teď zabývá Ústavní soud.
Jaroslavu Červenkovi je 55 let. Žije sám v malé garsonce v Praze, rád hraje na klavír a hodně čte. Už sedm let ale nemůže samostatně rozhodovat o svém životě. Soud ho zbavil svéprávnosti a jako opatrovníka mu přidělil městskou část Praha 11.
Na začátku loňského roku pana Červenku odvezla jedna z úřednic, údajně pod záminkou rehabilitace, do lázní v Letinech – domova se zvláštním režimem, kde se léčí nemohoucí a těžce nemocní lidé.
„Ona mě sedmého února bez jakéhokoliv vysvětlení odvezla do lázní Letiny u Plzně a tam mě umístila, utekla jak dítě a nechala mě na židli. Tam jsou lidi schizofrenicky poškození a s Alzheimery a já jsem se tam ocitnul. Mám IQ 127 a deset let Univerzity Karlovy,“ vypráví Jaroslav Červenka.
Stačil jeden podpis opatrovnice a muž už se nemohl vrátit zpět do Prahy. V Letinách pak proti své vůli strávil více než sedm měsíců.
„Ocitnul jsem se na židli mezi babičkama, které tam jejich děti nechaly a prodaly jim baráček. Babička tam roní slzy, neví si rady a já tam mám řešit třeba problémy jídla, kdy tam se nedá absolutně nic jíst. Osm měsíců jsem byl zavřený jak zvíře,“ popisuje.
Úřady chybu nepřipouští
Pan Červenka se u policie ani soudů práva nedovolal. Ředitel Lázní Letiny Aleš Patera Radiožurnálu napsal, že vše proběhlo podle zákona. Domov přijal pana Červenku na základě smlouvy o poskytnutí sociální služby, kterou podepsala opatrovnice.
Jestli opravdu do takového zařízení pětapadesátiletý muž patřil, nechtěl Patera komentovat. Sociální odbor Prahy 11 pochybení nepřipouští.
„O veškerých opatřeních byl a je průběžně informován opatrovnický soud. Veškeré neběžné právní úkony, včetně uzavření smlouvy o poskytnutí sociálních služeb, které opatrovník za opatrovaného učinil, byly schváleny rozsudkem opatrovnického soudu,“ napsal pražský úřad.
Proč Jaroslavu Červenkovi sebrali občanský průkaz a proč skončil v ústavu, úřad odmítá vysvětlit. Podle opatrovnice Zdeňky Jebavé jde o citlivé údaje.
„Já vám k tomu nemůžu říct vůbec nic. To jsou osobní údaje klienta, takže jeho diagnóza, počet hospitalizací v psychiatrických léčebnách, to jsou samozřejmě velmi důvěrné informace,“ uvedla Jebavá.
Prvního zastání se tak Jaroslav Červenka dočkal až u ombudsmana. Podle něj je umístění do ústavu s režimovým opatřením zásahem do práva svobody pobytu a pohybu, který zaručuje Listina základních práv a svobod.
Případ míří k Ústavnímu soudu
Soud podle ombudsmana musí posoudit důvody, proč je umístění do zařízení navrhováno a zjistit i názor opatrovaného člověka. Jaroslav Červenka ale tvrdí, že se ho nikdo na názor neptal. Případem se proto také začala zabývat Liga lidských práv a jejich právnička Barbora Rittichová.
„Případem pana Červenky jsme se začali zabývat na základě jeho podnětu a potom se do toho zařízení vydal náš kolega, zjistil, jaký je stav, a byl z toho velmi překvapen. Na základě toho jsme se pustili do celé řady dalších právních kroků,“ říká.
Případ pana Červenky proto Liga podala k Ústavnímu soudu. Požaduje po státu finanční náhradu újmy. Právnička upozorňuje, že k takovému omezování práv nemá v budoucnu docházet.
„Máme stále institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, respektive i institut omezení způsobilosti k právním úkonům. V některých státech už od toho upustili a funguje to. Namísto toho, aby tu byl nějaký opatrovník, který rozhoduje za člověka, tak jsou tu takzvaní podpůrci. Mimo jiné v novém občanském zákoníku už tyto instituty jsou, takže uvidíme, jak vejdou do praxe,“ vysvětluje Rittichová.
Celý článek a reportáž Petry Benešové z Českého rozhlasu si můžete přečíst zde.
Čtvrtek, 19. ledna 2012Tiskové zprávy
Evropský soud pro lidská práva odsoudil Bulharsko za to, že dovoluje, aby byli lidé s postižením umisťováni do ústavů jen na základě souhlasu jejich opatrovníka. Tato praxe přetrvává i v České republice, kde je více než 30 tisíc lidí pod opatrovnictvím. Proto je dobře, že se u nás chystají změny, které by měly nadměrné institucionalizaci lidí s postižením zabránit.
Štrasburský soud rozhodoval o případu pana Staneva, kterého jeho opatrovnice umístila do ústavu poskytujícího sociální služby, i když s tím sám nesouhlasil. Tím, že mu stát neumožnil bránit se proti svému umístění, zasáhl podle soudu do jeho osobní svobody a soukromého života. Navíc, kvůli dezolátnímu stavu ústavu, nedostatečné hygieně a stravě, byl podle soudu pán Stanev také vystaven ponižujícímu zacházení. Soud neuznal ani námitku, že na zlepšení kvality sociálních služeb nemá stát peníze. Naopak, Bulharsko teď bude muset zaplatit panu Stanevovi 15 tisíc eur za újmu, kterou v ústavu utrpěl.
Podobné případy se vyskytují i u nás
Praxi umisťování lidí do zařízení sociálních služeb proti jejich vůli nedávno kritizoval i český ombudsman. Konkrétně šlo o případ pana Červenky, který byl v identické situaci jako pan Stanev. Ombudsman řekl, že o tom, zda půjde člověk zbaven způsobilosti k právním úkonům do ústavu, musí rozhodnout soud. V praxi ale o umístění člověka do ústavu bez jeho souhlasu soudy nutně nerozhodují. O případech se totiž často vůbec nedozvědí. Podle zákona zatím opatrovníci ani poskytovatelé sociálních služeb nemají povinnost to soudu oznámit. Proto je pravděpodobné, že se situace ani po vydaném stanovisku ombudsmana příliš nezměnila.
Lidé, kteří kvůli omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům končí za zdmi ústavů, mají novu naději. Od letošního ledna je účinná novela zákona o sociálních službách, podle které má dnes každý člověk právo na poskytování sociálních služeb v nejméně restriktivním prostředí. „V praxi to znamená, že pokud existuje nějaká jiná možnost, jak člověku zajistit podporu, například využití terénních služeb nebo asistence, opatrovník nesmí člověka umístit v ústavu. Z toho vyplývá povinnost státu tyto alternativní služby zajistit, aby nikdo nebyl nucen žít v ústavu proti své vůli,“ říká k tomu právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv Barbora Rittichová.
V současnosti žije v podobných ústavech více než 20 tisíc lidí. Podle Rittichové jsou nejproblematičtějšími tzv. domovy se zvláštním režimem, ve kterých jsou klienti zamčeni bez možnosti volného pohybu. V nich často končí právě lidé zbaveni způsobilosti k právním úkonům, podobně jako pan Červenka.
Bližší informace poskytne:
Barbora Rittichova, právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv, mail: brittichova@mdac.info, tel: 773 621 228
Zuzana Durajová, právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv, mail: zdurajova@llp.cz, tel.: 773 692 282
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Stanev proti Bulharsku je k dispozici zde (v anglickém znění):
http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight=stanev&sessionid=85062032&skin=hudoc-en
Úterý, 17. ledna 2012Zprávy z médií
Podle nového zákona o zdravotních službách, který má vzejít v platnost od dubna tohoto roku, nesmějí nemocnice vybírat poplatky jen za to, že nastávající otcové drží u porodu svou partnerku za ruku. Poplatek ve výši i tisíce korun je přitom v českých porodnicích běžnou praxí.
Některé nemocnice vybírají stovky, jinde se částka vyšplhá až na tisíc korun. Změnit by to měl nový zákon o zdravotnických službách. Ten je v mnoha ohledech jasnější než nynější zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966, uvádí Lidové noviny.
Podle právničky Ligy lidských práv Zuzany Candiglioty by se za otce u porodu nemělo platit ani podle současného zákona, protože v opačném případě to může omezovat právo rodičky a dítěte na kontakt s blízkými osobami.
„Porodnice za to neměly vybírat ani teď. Vyplývá to z mezinárodní úmluvy. V novém zákoně se to ale zcela objasňuje, nemůže to nikdo zpochybňovat. Pokud od toho nemocnice neustoupí, soudy budou rozhodovat ve prospěch rodičů,“ uvedla pro LN Candigliota.
Nemocnice se na platnost nového zákona teprve připravují. Že by se však od dubna přestaly hradit poplatky za otce u porodu všude, rodičky nemohou očekávat. Ani ministerstvo zdravotnictví, které zákon připravovalo, „svým“ fakultním nemocnicím poplatky za otce u porodu nezakazuje.
„Žádný takový pokyn od nás fakultní nemocnice nedostaly,“ potvrdil mluvčí resortu Vlastimil Sršeň.
Otce u porodu pojišťovny nemocnicím nehradí
Většina porodnic se doposud opírala o právní názor, že za přítomnost otce u porodu vybírat peníze může, protože náklady spojené s ním zdravotní pojišťovny zařízením neplatí. A na co nepřispěje pojišťovna, to může nemocnice vybrat na poplatcích.
„Jde o nadstandard, za který je třeba platit stejně tak jako třeba za samostatný pokoj a podobně,“ řekl mluvčí Nemocnice Na Bulovce Martin Šalek. Bulovka za tatínky u porodu účtuje tisíc korun.
A podle Šalka je to oprávněná částka, protože přítomnost otce nemocnici něco stojí. „Část personálu se mu musí věnovat, odpovídat na jeho dotazy. Navíc máte i tatínky, kteří ten okamžik neunesou a omdlí, udělá se jim nevolno a podobně,“ dodal Šalek.
Nemocnicím podobné poplatky hodně pomáhají, doprovod si totiž přeje asi polovina rodiček a větší porodnice si tak mohou vydělat i desetitisíce korun měsíčně. Tyto peníze by jim mohly od dubna chybět.
„Fakultní nemocnice Královské Vinohrady z tohoto zdroje dotuje nákup materiálu používaného při porodu. Třeba samovstřebatelné stehy, které pro rodičky představují vyšší komfort,“ uvedl mluvčí nemocnice Lukáš Matýsek s tím, že od zdravotních pojišťoven dostane nemocnice za vedení normálního porodu asi 2 000 korun.
Samotný porod je však mnohem nákladnější, protože je třeba zaplatit mzdy, přístroje, energie či materiál. Proto si Vinohrady vypomáhají částkou 500 korun za otce u porodu.
Argumenty, že nemocnice má s přítomností otce mnohem větší výdaje, však právnička Candigliota nepřijímá. „V případě jednoho tatínka, který chce podávat žalobu na ústeckou nemocnici, byly jediné prokazatelné náklady plášť a návleky na nohou. Ty stojí řádově desítky korun. Nemocnice ale vybírají stovky až tisíce,“ oponuje s tím, že stejně absurdní je i povinný předporodní kurz pro otce, když na něm nikdo žádné zákroky neprovádí.
Článek byl pulikován dne 17. 1. 2012 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Autorkou článku je Martina Procházková, www.idnes.cz.
Pátek, 30. prosince 2011Tiskové zprávy
Nový zákon o generální inspekci bezpečnostních sborů zavádí s účinností od 1. ledna 2012 vyšetřování trestných činů policistů nezávislým orgánem. Po této změně dlouho volaly mezinárodní instituce i neziskové organizace, protože dosavadní inspekce zařazená stejně jako policie pod Ministerstvo vnitra nezaručovala objektivní přístup. Řada případů násilného jednání policistů tak byla bezdůvodně odkládána bez náležitého prošetření. I když je zřízení generální inspekce krokem k posílení veřejné kontroly policie, v zákoně chybí důležité záruky skutečně efektivního vyšetřování a předcházení „zločinu v uniformě“.
(Pokračování textu…)
Neděle, 4. prosince 2011Tiskové zprávy
Liga lidských práv v sobotu vyhlásila výsledky prvního ročníku soutěže o nejlepší lidskoprávní diplomku roku 2011. První místo a odměnu 5000 korun získala Monika Mareková z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, která se ve své práci věnovala střetům práva na soukromý život a práva na ochranu veřejné bezpečnosti. (Pokračování textu…)
