Na pátečním galavečeru prestižní soutěže Právník roku získal ocenění PRO BONO advokát roku 2011 brněnský právník Robert Cholenský, kterého do soutěže nominovala Liga lidských práv a který s Ligou dlouhodobě spolupracuje při zastupování jejích klientů, zejména lidí s postižením a obětí policejního násilí. Robertu Cholenskému tímto gratulujeme!
Městský soud v Praze minulý týden potvrdil, že rodičky mohou vyžadovat péči nemocniční porodní asistentky u domácího porodu za situace, kdy vinou úřadů a politiky státu není dostupná péče soukromých porodních asistentek. (Pokračování textu…)
Evropský soud pro lidská práva odsoudil Bulharsko za to, že dovoluje, aby byli lidé s postižením umisťováni do ústavů jen na základě souhlasu jejich opatrovníka. Tato praxe přetrvává i v České republice, kde je více než 30 tisíc lidí pod opatrovnictvím. Proto je dobře, že se u nás chystají změny, které by měly nadměrné institucionalizaci lidí s postižením zabránit.
Štrasburský soud rozhodoval o případu pana Staneva, kterého jeho opatrovnice umístila do ústavu poskytujícího sociální služby, i když s tím sám nesouhlasil. Tím, že mu stát neumožnil bránit se proti svému umístění, zasáhl podle soudu do jeho osobní svobody a soukromého života. Navíc, kvůli dezolátnímu stavu ústavu, nedostatečné hygieně a stravě, byl podle soudu pán Stanev také vystaven ponižujícímu zacházení. Soud neuznal ani námitku, že na zlepšení kvality sociálních služeb nemá stát peníze. Naopak, Bulharsko teď bude muset zaplatit panu Stanevovi 15 tisíc eur za újmu, kterou v ústavu utrpěl.
Podobné případy se vyskytují i u nás
Praxi umisťování lidí do zařízení sociálních služeb proti jejich vůli nedávno kritizoval i český ombudsman. Konkrétně šlo o případ pana Červenky, který byl v identické situaci jako pan Stanev. Ombudsman řekl, že o tom, zda půjde člověk zbaven způsobilosti k právním úkonům do ústavu, musí rozhodnout soud. V praxi ale o umístění člověka do ústavu bez jeho souhlasu soudy nutně nerozhodují. O případech se totiž často vůbec nedozvědí. Podle zákona zatím opatrovníci ani poskytovatelé sociálních služeb nemají povinnost to soudu oznámit. Proto je pravděpodobné, že se situace ani po vydaném stanovisku ombudsmana příliš nezměnila.
Lidé, kteří kvůli omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům končí za zdmi ústavů, mají novu naději. Od letošního ledna je účinná novela zákona o sociálních službách, podle které má dnes každý člověk právo na poskytování sociálních služeb v nejméně restriktivním prostředí. „V praxi to znamená, že pokud existuje nějaká jiná možnost, jak člověku zajistit podporu, například využití terénních služeb nebo asistence, opatrovník nesmí člověka umístit v ústavu. Z toho vyplývá povinnost státu tyto alternativní služby zajistit, aby nikdo nebyl nucen žít v ústavu proti své vůli,“ říká k tomu právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv Barbora Rittichová.
V současnosti žije v podobných ústavech více než 20 tisíc lidí. Podle Rittichové jsou nejproblematičtějšími tzv. domovy se zvláštním režimem, ve kterých jsou klienti zamčeni bez možnosti volného pohybu. V nich často končí právě lidé zbaveni způsobilosti k právním úkonům, podobně jako pan Červenka.
Bližší informace poskytne:
Barbora Rittichova, právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv, mail: brittichova@mdac.info, tel: 773 621 228
Zuzana Durajová, právnička Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv, mail: zdurajova@llp.cz, tel.: 773 692 282
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Stanev proti Bulharsku je k dispozici zde (v anglickém znění):
http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight=stanev&sessionid=85062032&skin=hudoc-en
Podle nového zákona o zdravotních službách, který má vzejít v platnost od dubna tohoto roku, nesmějí nemocnice vybírat poplatky jen za to, že nastávající otcové drží u porodu svou partnerku za ruku. Poplatek ve výši i tisíce korun je přitom v českých porodnicích běžnou praxí.
Některé nemocnice vybírají stovky, jinde se částka vyšplhá až na tisíc korun. Změnit by to měl nový zákon o zdravotnických službách. Ten je v mnoha ohledech jasnější než nynější zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966, uvádí Lidové noviny.
Podle právničky Ligy lidských práv Zuzany Candiglioty by se za otce u porodu nemělo platit ani podle současného zákona, protože v opačném případě to může omezovat právo rodičky a dítěte na kontakt s blízkými osobami.
„Porodnice za to neměly vybírat ani teď. Vyplývá to z mezinárodní úmluvy. V novém zákoně se to ale zcela objasňuje, nemůže to nikdo zpochybňovat. Pokud od toho nemocnice neustoupí, soudy budou rozhodovat ve prospěch rodičů,“ uvedla pro LN Candigliota.
Nemocnice se na platnost nového zákona teprve připravují. Že by se však od dubna přestaly hradit poplatky za otce u porodu všude, rodičky nemohou očekávat. Ani ministerstvo zdravotnictví, které zákon připravovalo, „svým“ fakultním nemocnicím poplatky za otce u porodu nezakazuje.
„Žádný takový pokyn od nás fakultní nemocnice nedostaly,“ potvrdil mluvčí resortu Vlastimil Sršeň.
Otce u porodu pojišťovny nemocnicím nehradí
Většina porodnic se doposud opírala o právní názor, že za přítomnost otce u porodu vybírat peníze může, protože náklady spojené s ním zdravotní pojišťovny zařízením neplatí. A na co nepřispěje pojišťovna, to může nemocnice vybrat na poplatcích.
„Jde o nadstandard, za který je třeba platit stejně tak jako třeba za samostatný pokoj a podobně,“ řekl mluvčí Nemocnice Na Bulovce Martin Šalek. Bulovka za tatínky u porodu účtuje tisíc korun.
A podle Šalka je to oprávněná částka, protože přítomnost otce nemocnici něco stojí. „Část personálu se mu musí věnovat, odpovídat na jeho dotazy. Navíc máte i tatínky, kteří ten okamžik neunesou a omdlí, udělá se jim nevolno a podobně,“ dodal Šalek.
Nemocnicím podobné poplatky hodně pomáhají, doprovod si totiž přeje asi polovina rodiček a větší porodnice si tak mohou vydělat i desetitisíce korun měsíčně. Tyto peníze by jim mohly od dubna chybět.
„Fakultní nemocnice Královské Vinohrady z tohoto zdroje dotuje nákup materiálu používaného při porodu. Třeba samovstřebatelné stehy, které pro rodičky představují vyšší komfort,“ uvedl mluvčí nemocnice Lukáš Matýsek s tím, že od zdravotních pojišťoven dostane nemocnice za vedení normálního porodu asi 2 000 korun.
Samotný porod je však mnohem nákladnější, protože je třeba zaplatit mzdy, přístroje, energie či materiál. Proto si Vinohrady vypomáhají částkou 500 korun za otce u porodu.
Argumenty, že nemocnice má s přítomností otce mnohem větší výdaje, však právnička Candigliota nepřijímá. „V případě jednoho tatínka, který chce podávat žalobu na ústeckou nemocnici, byly jediné prokazatelné náklady plášť a návleky na nohou. Ty stojí řádově desítky korun. Nemocnice ale vybírají stovky až tisíce,“ oponuje s tím, že stejně absurdní je i povinný předporodní kurz pro otce, když na něm nikdo žádné zákroky neprovádí.
Článek byl pulikován dne 17. 1. 2012 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Autorkou článku je Martina Procházková, www.idnes.cz.
Hosťom mesiaca december k téme pacientských práv a úskalí pri ich presadzovaní je JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., ktorý od roku 2008 pôsobil ako právnik Centra advokácie duševne postihnutých (MDAC) a v Lige ľudských práv (LLP). V súčasnosti pracuje pre Londýnsku organizáciu Interights, a rovnako pre advokátsku kanceláriu, ktorá úzko spolupracuje s českou mimovládnou organizáciou Liga lidských práv. Viac sa dozviete v rozhovore.
MEDIUS: Vyštudovali ste právo na Univerzite v Olomouci, a zároveň obor sociálnej práce, sociálnej politiky a psychológie na Masarykovej univerzite. Pracovali ste pre MDAC. Čo je predmetom jej činnosti?
Mental Disability Advocacy Center (MDAC) je medzinárodná mimovládna organizácia, ktorá sa zameriava na presadzovanie systémových zmien v oblasti dodržiavania ľudských práv osôb s duševným postihnutím. Svoje ciele dosahuje metódou strategickej litigácie, teda zastupovaním strategických prípadov pred medzinárodnými súdmi a kvázisúdnymi orgánmi, ďalej presadzovaním legislatívnych reforiem, napríklad v oblasti spôsobilosti na právne úkony a vzdelávaním.
MEDIUS: Kde pôsobíte momentálne?
V súčasnosti pôsobím v Londýnskej organizácii Interights. Zároveň pôsobím v advokátskej kancelárii, ktorá veľmi úzko spolupracuje s českou mimovládnou organizáciou Liga lidských práv.
MEDIUS: Akým témam sa venujete?
Venujem sa primárne téme ochrany práv osôb so zdravotným postihnutím, ďalej právu na zdravie, zákazu mučenia, ponižujúceho a neľudského zaobchádzania a v poslednej dobe aj otázke nápravy neprimeraných zásahov do ľudských práv a slobôd na domácej úrovni. Okrem medzinárodného práva je mojou obľúbenou oblasťou trestné právo.
MEDIUS: Ako dlho sa už zaoberáte problematikou práv osôb s duševným postihnutím?
Tejto téme sa venujem od začiatku roku 2008, teda systematicky už štyri roky.
MEDIUS: Ako by ste definovali najpálčivejšie problémy, s ktorými sa pri uplatňovaní svojich práv stretávajú pacienti s duševným postihnutím?
Zásadné problémy vidím tri, tým prvým je systém systematickej ústavnej starostlivosti a úplná nedostupnosť služieb v komunite. To je na Slovensku najmä prípad sociálnych služieb a v tomto ohľade je na tom Slovensko veľmi zle. V Českej republike je situácia odlišná, tam je problém najmä inštitucionalizácia v mamutích liečebniach s viac ako tisíc lôžkami.
Tým druhým je právny status osôb s duševným postihnutím, konkrétne mám na mysli inštitúty pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. A tretím problémom je absencia inkluzívneho vzdelávania a neprimerane rozšírený systém segregovaného špeciálneho školstva.
Na tieto nadväzujú ďalšie problémy. Konkrétne môžem pomenovať systematické porušovanie práva na osobnú slobodu v prípade nedobrovoľných hospitalizácií. V praxi je tento systém extrémne formalistický, a to až do takej miery, že to hraničí s absurditou a ponúka sa otázka vôbec po zmysluplnosti celého konania. Veľmi problematické sú automatické dôsledky pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Ľudia pod opatrovníctvom automaticky prichádzajú o celé spektrum základných práv a slobôd, od viacerých aspektov práva na rodinný život, cez majetkové práva, až po práva politické. Slovenský systém je veľmi staromódny a rigidný a z právneho hľadiska jednoznačne v rozpore s medzinárodným právom.
MEDIUS: Aké sú z Vášho hľadiska najväčšie nedostatky súčasnej právnej úpravy, ktoré majú vplyv na život
duševne postihnutých osôb?
Právna úprava je čiastková a je roztrieštená do niekoľkých predpisov. To je dedičstvo prístupu k tejto marginalizovanej skupine, ktorá stála a doposiaľ bohužiaľ stojí na okraji záujmu praktizujúcich právnikov i teoretikov. V zahraničí sú bežné komplexné právne predpisy upravujúce otázky právneho postavenia osôb so zdravotným postihnutím. Môžem spomenúť napríklad veľmi komplexný americký zákon Americans with Disabilities Act. Takže prvý nedostatok je chýbajúca právna úprava, ideálne ucelená.
A konkrétne, kde vidím nedostatky? V prvom rade je nutné reformovať systém opatrovníctva, inštitúty pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony musia nahradiť menej reštriktívne a na mieru šité opatrenia založené na myšlienke tzv. podporovaného rozhodovania. S tým súvisí otázka automatických dôsledkov pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Tieto zásahy je potrebné zrušiť, ide napríklad o prekážku výkonu volebného práva, nemožnosť uzavrieť manželstvo, či vylúčenie testamentárnej spôsobilosti. V súčasnosti sa vedie diskusia, či je vhodné automatické dôsledky opatrovníctva nahradiť individualizovaným rozhodnutím súdu. Inými slovami, či napríklad automatickú prekážku výkonu volebného práva založenú na pozbavení spôsobilosti na právne úkony nahradiť možnosťou v individuálnych prípadoch rozhodnúť o nespôsobilosti voliť. Niektoré súdy prijali tento opatrný postoj, ktorý bol, ale na druhej strane ostro odmietnutý orgánmi OSN a Rady Európy. Budeme si musieť počkať na prípadné ďalšie rozhodnutie medzinárodného súdu.
Ďalej si myslím, že je vhodné legislatívne upraviť deinštitucionalizáciu, a to ako v podobe vymožiteľného práva na život v komunite, tak v podobe konkrétneho legislatívneho záväzku transformovať pobytové inštitúcie a vytvárať služby v komunite.
Otáznikom je pre mňa systém nedobrovoľných hospitalizácií. Dohovor OSN o právach osôb so zdravotným postihnutím je jasný, pozbavenie osobnej slobody založené na zdravotnom postihnutí, teda aj „duševnej poruche“, je v rozpore s článkom 14 tohto Dohovoru. Je evidentné, že bude nutné upustiť od súčasného systému nedobrovoľných hospitalizácií.
MEDIUS: Mohli by ste porovnať situáciu v Českej republike a na Slovensku?
Situácia je v mnohým ohľadoch odlišná. Začnem opatrovníctvom, najmä vďaka mimovládnym organizáciám a aktívnym sudcom, ako je napríklad pani doktorka Wagnerová, je problém zásahov do spôsobilosti na právne úkony veľmi dobre judikovaný Ústavným súdom. To je prvý obrovský rozdiel, pretože na Slovensku chýba relevantná judikatúra a toto téma je stále akoby zabudnuté.
Tiež je nutné spomenúť nový český občiansky zákonník, ktorý ruší pozbavenie spôsobilosti na právne úkony a zavádza menej reštriktívne opatrenia. Bohužiaľ, ale zostáva inštitút obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Na Slovensku sa nový zákon pripravuje, Ministerstvo spravodlivosti zatiaľ paragrafové znenie nezverejnilo.
Ďalší rozdiel je v politike deinštitucionalizácie sociálnych služieb. V Českej republike naplno beží pilotný projekt financovaný zo zdrojov EU, vďaka ktorému bude transformovaných niekoľko desiatok ústavov vo všetkých krajoch. Okrem toho tento projekt vytvára predpoklady a motivuje zriaďovateľov, najmä kraje, aby politiku transformácie prijali a rozvíjali vlastnými silami za podpory Ministerstva práce. Toto je príklad veľmi dobrej praxe. Bohužiaľ v Českej republike, na rozdiel od Slovenska, nedošlo k žiadnej transformácii inštitucionálnej psychiatrickej starostlivosti. Psychiatrická starostlivosť je poskytovaná v obrovských kolosoch ako sú Dobřany pri Plzni, Černovice v Brne alebo Bohnice v Prahe.
Rozdiel je aj v politike inklúzie žiakov so zdravotným postihnutím. České Ministerstvo školstva počas vlády Mirka Topolánka vypracovalo Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, ktorý mal byť základom reformy systému segregovaného školstva. Na Slovensku sa len tieto mesiace rozbieha diskusia, ktorá konečne začína pokrývať aj osoby so zdravotným postihnutím a nie len sociálne znevýhodnené deti. Celkovo môžem povedať, že Česká republika môže byť pre Slovensko určitým vzorom, a to dobrými aj zlými príkladmi. Pre slovenské orgány je to výhodné, pretože môžu aplikovať to, čo sa osvedčilo u našich susedov a zároveň sa vyhnúť chybám, ktoré tieto reformy brzdia.
MEDIUS: Akej téme sa hodláte venovať ako hosť mesiaca a prečo?
Ako hosť mesiaca by som sa venoval dvom témam. Konkrétne sa zameriam na situáciu osôb vo výkone trestu odňatia slobody alebo výkonu väzby. A to z hľadiska absolútneho zákazu mučenia, ponižujúceho alebo neľudského zaobchádzania podľa článku 3 Európskeho dohovoru o ľudských právach.
V prvom príspevku sa budem zaoberať otázkou dostupnosti a prístupnosti zdravotnej starostlivosti. V druhom príspevku sa viac špecificky pozriem na koncept tzv. primeraných opatrení (angl. reasonable accommodation) vo vzťahu k osobám so zdravotným postihnutím pozbavených osobnej slobody. Dôvod je ten, že bohužiaľ stále dochádza k tomu, že osoby pozbavené osobnej slobody nedosiahnu na adekvátnu zdravotnú starostlivosť, resp. podmienky výkonu trestu alebo väzby nerešpektujú ich špecifické potreby vyplývajúce zo zdravotného postihnutia. V súčasnosti sa podobným prípadom z Českej republiky bude zaoberať Európsky súd pre ľudské práva a na domácej úrovni v inom prípade pripravujeme žalobu na náhradu imateriálnej ujmy proti Českej republike.
Ďakujem za rozhovor.
Spracoval: Zuzana Zoláková
Článek byl publikován dne 15.12.2011 a naleznete jej zde.