Pátek, 8. dubna 2005Tiskové zprávy
Již na počátku roku 2005 utvořilo 25 žen ze severní Moravy neformální uskupení nazvané “Spolek žen poškozených sterilizací” za účelem požadování spravedlnosti od státních orgánů. Při příležitosti založení této skupiny její mluvčí Helena Ferenčíková uvedla: “Trváme na tom, že si od státních orgánů zasloužíme veřejné přiznání ohledně utrpení, které je spojeno s nucenou sterilizací. Máme právo na odškodnění, protože naše základní práva byla systematicky porušována českými lékaři a dalšími osobami ve službách státu. Rozhodli jsme se, že už nebudeme a nemůžeme déle mlčet.”
Nově uveřejněné fotografie některých ze členek Spolku žen poškozených sterilizací naleznete na webové stránce Evropského centra pro práva Romů* . Zde se několik romských žen nechalo vyfotografovat jako součást svědectví pro mezinárodní organizace a instituce, které přístup k řešení problému v České republice se zájmem sledují.
V současné době sedmdesát šest obětí nucené sterilizace, jimiž jsou v drtivé a naprosto ohromující většině Romky, podalo svoje stížnosti veřejnému ochránci práv. Ministerstvo zdravotnictví utvořilo komisi pro prozkoumání zdravotnické dokumentace stěžovatelek, aby mohlo odpovědět na otázky položené veřejným ochráncem práv. Ačkoli se až dosud tato komise sešla třikrát, nezveřejnila svoje závěry, ani jména členů, kteří se jednotlivých zasedání účastní, veřejnosti. Zatím žádný z případů nebyl uzavřen.
Již v září a listopadu 2004 odeslaly organizace podporující nápravu pro oběti sterilizace ministerstvu zdravotnictví zdvořilé dopisy, které požadovaly, aby byly v rámci komise ministerstva zahrnuti nezávislí experti na problematiku informovaného souhlasu. Ministerstvo samozřejmě neodpovědělo ani na jeden z těchto dopisů.
4. března 2005 byla podána první žaloba na ochranu osobnosti ze strany právničky IQ Roma servis Michaely Tomisové, která zastupuje v tomto případě Helenu Ferenčíkovou. Ta byla v roce 2001 ve svých 19 letech nuceně sterilizována v nemocnici Ostrava – Vítkovice. Michaela Tomisová k tomu dodává, že podání žaloby za paní Ferenčíkovou je pouze prvním z právních kroků.
Česká vláda by měla oficiálně přiznat, že problém nucených sterilizací existoval v České republice v době komunismu i po jeho pádu, a že zde žije mnoho obětí oprávněně očekávajících odškodnění. Měla by ustavit takové procedury, které zaručí s ohledem na zajištění náležitého soukromí, aby všechny oběti mohly uplatnit jejich nároky a nebyla ponižována jejich důstojnost. České státní orgány by rovněž měly provést úplné veřejné vysvětlení celé dimenze tohoto problému, včetně odůvodnění skutečnosti, proč tak ohromující počet případů představují romské ženy.
Bližší informace:
Michaela Tomisová (IQ Roma servis): 737 951 323 Helenu Ferenčíkovou, mluvčí Spolku žen poškozených sterilizací lze kontaktovat s pomocí Kumara Vishwanathana, ředitele Vzájemného soužití: 777 760 191 Jiří Kopal (Liga lidských práv): 608 719 535 Claude Cahn (Evropské centrum pro práva Romů): ++36 209 836 445
*Všechny fotografie vystavené na webové stránce – – jsou společným vlastnictvím fotografky Andrey Anca-Strauss a Evropského centra pro práva Romů. Pokud chcete uvedené fotografie legálně publikovat, prosím kontaktujte Andreu Anca-Strauss na: , nebo telefonu ++36 304 939 542.
Středa, 2. března 2005Tiskové zprávy
Stížnost předložená Soudu Evropským střediskem pro práva Romů (ERRC) v roce 2000 se opírá o intenzivní kvalitativní i kvantitativní průzkum situace Romů v českém školství. Tento průzkum odhalil rasovou nerovnost šokujících rozměrů:
- více jak polovina romských dětí je vzdělávána ve zvláštních školách,
- více jak polovina žáků zvláštních škol jsou Romové,
- u jakéhokoli náhodně zvoleného romského dítěte je 27-krát vyšší pravděpodobnost, že bude zařazeno do školy pro mentálně postižené, než v případě obdobně situovaného neromského dítěte,
- i v případech, kdy se Romským dětem podaří vyhnout se zařazení do zvláštní školy, jsou často vzdělávány v substandardních školách při městských ghettech s převažující romskou etnickou příslušností žáků.
Průzkumem ERRC bylo dále zjištěno, že ačkoli je jako důvod zařazení do zvláštní školy běžně uváděn neúspěch u standardizovaných testů, v praxi dochází obecně k testování až poté, kdy je již dítě určeno k zařazení do zvláštní školy. Odborný test je většinou pouhým razítkem pro rozhodnutí ředitelů škol nepřijmout romské děti do kvalitních škol hlavního vzdělávacího proudu.
Následný průzkum ERRC provedený v období let 2002-2004 s pomocí nevládní organizace Vzájemné soužití odhalil, že v mezidobí osoby odpovědné za vzdělávací politiku v ČR nepřijaly žádná opatření, jejichž výsledkem by byla významná změna rasově segregačního profilu českého vzdělávacího systému. Výsledky průzkumu byly zveřejněny ve zprávě ERRC nazvané: Stigmata: Segregované školství pro Romy ve střední a východní Evropě z roku 2004. Zpráva je přístupná na internetové adrese:
V uplynulých týdnech provedlo ERRC s pomocí Ligy lidských práv předběžný průzkum zaměřený na zhodnocení dopadu nového školského zákona, účinného od ledna 2005. Výsledky průzkumu naznačují, že nový zákon dosud přinesl pouze kosmetické změny, pokud nějaké změny byly vůbec zaregistrovány. Odpovědnost za provádění nového zákona nesou české vzdělávací autority. Prováděcí předpisy navíc dosud nebyly vydány, přičemž zákon neobsahuje jasná ustanovení zakotvující opatření směřující k desegregaci školského systému. Ačkoli dopad zákona nemůže být plně vyhodnocen přinejmenším do září 2007, kdy uplynou lhůty k plné implementaci zákona, již nyní se naskýtá otázka, zda nový zákon napraví rasovou segregaci, která souží český školský systém.
Děti a jejich rodiny, které předložily případ Evropskému soudu pro lidská práva, zmiňují ve svých podáních, že zařazení do zvláštních škol děti navždy odsuzuje k postavení druhořadých občanů. Žáci zvláštních škol získávají znatelně horší vzdělání. Většina jejich absolventů končí na učilištích pro základní manuální profese. Jen minimum Romů navštěvuje vysoké školy. Míra nezaměstnanosti Romů v České republice, tak jako ve většině Evropy, vysoce přesahuje míru nezaměstnanosti ostatní populace.
Současné uspořádání vzdělávání v České republice také vůbec nepřipravuje děti české etnické příslušnosti na život v multikulturní společnosti. Ačkoli v Ostravě, třetím největším městě České republiky, tvoří Romové přibližně 10% populace, více jak 15.000 českých dětí denně navštěvuje základní školu, aniž by potkaly jediného romského spolužáka.
Děti a jejich rodiny jsou zastupovány Evropským střediskem pro práva Romů a advokátem Davidem Strupkem. V rámci stížnosti proti rasové segregaci, stěžovatelé žádají Soud aby vyslovil, že děti byly vystaveny ponižujícímu zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, bylo jim upřeno právo na přístup ke vzdělání a byly vystaveny rasové diskriminaci v právu na přístup ke vzdělání v rozporu s čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Právní stanovisko třetí strany bylo podáno nevládními organizacemi Interights a Human Rights Watch.
Další informace o případu D.H. a další proti České republice jsou k dispozici na adrese
Kontakt:
Pro další informace o případu D.H. a další proti České republice, prosím, kontaktujte:
Claude Cahn, ERRC: +36 20 98 36 445
David Strupek, advokát: +420 603 815 445
Pro další informace o posledním průzkumu o změnách v důsledku nového školského zákona, prosím, kontaktujte:
Jiří Kopal, Liga lidských práv
Sobota, 11. prosince 2004Tiskové zprávy
Oběti této praxe se rekrutují z drtivé většiny z romských žen. Po překonání bariér studu a pocitu bezmoci, stejně jako zakořeněné představy, že je nejlépe o bezpráví mlčet, neboť by si jinak člověk mohl ještě více ublížit, je třeba požadovat po českých orgánech následující uznání:
- V době komunismu se nuceně sterilizovaly ženy jako součást oficiální politiky státu.
- Po roce 1989 vzhledem k rozkvětu rasismu spočívajícím zejména v protiromských resentimentech (především v devadesátých letech) a absenci úsilí změnit rigidní a paternalistickou kulturu směřující k odmítnutí pacienta jako osoby, která může rozhodovat o svém osudu, tato praxe pokračovala.
- Výsledkem bylo, že ženy, které se musely podrobit gynekologicko-porodnické péči, podstupovaly riziko sterilizace bez jejich informovaného souhlasu.
- Tyto praktiky si vyžadují vedle oficiální přiznání také odškodnění jejich obětí.
Oběti této praxe podaly svoje stížnosti ombudsmanovi, který následně zažádal ministerstvo zdravotnictví o zdravotnické posouzení zdravotnické dokumentace těchto osob. Ačkoli ministryně ustavila určitou komisi, která měla prozkoumat zdravotnickou dokumentaci a poskytnout odpovědi na otázky předložené ombudsmanem, zatím se tato komise nesešla ani k jednomu setkání!
Tyto okolnosti vedou k pochybnostem o motivaci ministerstva vzhledem k šetření, které je důležité pro budoucí bezpečí, důstojnost a autonomii všech českých občanů – pacientů. Rovněž jména členů komise ministryně zdravotnictví nebyla zveřejněna. Proto ani není známa odpověď na otázku, kolik z těchto osob představuje podřízené ministryně zdravotnictví. Mělo by být samozřejmostí, že by se měl uskutečnit transparentní proces ve všech fázích šetření stížností, jehož náležitosti by měly být známy obětem i veřejnosti.
Proto v tomto ohledu uvedené organizace zaslaly ministryni zdravotnictví dopis s požadavkem, aby v komisi působili nezávislí odborníci v oblasti lidských práv i zdravotnické etiky a byly zveřejněny jména nominovaných osob.
Navíc ačkoli je v právně závazné Úmluvě o biomedicíně zaručeno absolutní právo všech osob na přístup do jejich zdravotnické dokumentace a na informace v ní obsažené, nejsme zatím vůbec blízko ke stavu, že by ministerstvo zdravotnictví tento pro Česku republiku závazný princip v praxi uznalo.
Úkolem české vlády by mělo být:
- Zajistit spravedlnost všem obětem nucené sterilizace.
- Uznat, že i když určité procento žen z většinové populace se stalo oběťmi nucené sterilizace, etnický původ musel vzhledem k dramaticky převažujícímu počtu romských žen hrát významnou roli při provádění těchto zákroků.<\li>
- Zajistit, že všechny osoby budou mít vždy zaručeno právo na svobodný a plně informovaný souhlas v záležitostech týkajících se všech důležitých zdravotnických procedur.
- Zajistit, aby všechny osoby měly právo na přístup do kompletní zdravotnické dokumentace v praxi.
- Rozvinout kulturu práv pacientů v celé české zdravotnické komunitě.
- Prosazovat a podporovat odpovědnou veřejnou diskusi o tomto problému.
Níže uvedené organizace společně vyzývají veřejnost, aby vzhledem k potřebě ochrany práv všech pacientů v budoucnu vyvíjela v tomto ohledu nátlak na státní orgány. Komunikace může být adresována nejlépe:
Milada Emmerová
ministryně zdravotnictví
Palackého Náměstí 4
Praha 2
128 01
Fax: 420 2 24 97 21 11
Bližší informace:
Claude Cahn (Evropské centrum pro práva Romů): (++36 20) 98 36 445
Jiří Kopal (Liga lidských práv): (++ 420) 60 87 19 535
Kumar Vishwanathan (Vzájemné soužití): (++ 420) 77 77 60 191
Michaela Tomisová: (IQ Roma Servis): (++ 420) 60 88 20 637
Pátek, 26. listopadu 2004Tiskové zprávy
Týden proti násilí na ženách začal
Dnešní tiskovou konferencí odstartoval program „Ženu ani květinou… aneb týden proti násilí na ženách“, který společně připravilo pět brněnských neziskových organizací zabývajících se ženskými právy, násilím na ženách a zvláště problematikou domácího násilí – NESEHNUTÍ Brno, Liga lidských práv – program Poradna pro ženy v tísni, o. s. Magdalenium, Gender centrum FSS MU a Amnesty International Brno. Program tvoří soubor akcí pro širokou veřejnost, které organizačně podpořily též Magistrát města Brna, Knihovna Jiřího Mahena a Jazzová kavárna PodObrazy. Besedy a přednášky, filmová promítání, pouliční infostánky, diskusní večer, informační nástěnky a výstava plakátů mají přispět ke zvýšení informovanosti o problému násilí na ženách, možnostech obrany, a přispět tak ke snížení míry tolerance ve společnosti vůči různým projevům tohoto jevu.
Mezinárodním dnem proti násilí na ženách byl 25. listopad vyhlášen Valným shromážděním OSN v prosinci 1999, které vyzvalo vlády jednotlivých zemí, mezinárodní organizace i jednotlivé neziskové organizace, aby na tento den pořádaly akce zaměřené na zvýšení povědomí o tomto problému. Spolupracující brněnské organizace se chtějí k tomuto dni svými aktivitami připojit. „Ze stejného důvodu jsme se rozhodli zorganizovat akce i v Brně a dalších městech, neboť právě nedostatečná informovanost je důvodem, proč u veřejnosti přetrvává velká tolerance vůči násilí na ženách a v důsledku také jedním z důvodů, proč tolik žen setrvává v násilných partnerských vztazích dlouhou dobu“, říká Kateřina Plesková, koordinátorka projektu z NESEHNUTÍ Brno.
Násilí na ženách je specifickým druhem rodově (genderově) podmíněného násilí, který ohrožuje ženy v různých částech světa – v rozvojových zemích stejně jako ve vyspělých západních státech. Toto násilí má řadu podob – od tzv. domácího násilí, přes znásilnění, sexuální obtěžování až po obchod se ženami a ženskou obřízku – a jeho hlavní příčinou je nerovné postavení žen a mužů v různých společnostech a kulturách, kde ženy stále zaujímají nižší pozice, a nerovnováha moci v jejich vzájemném soužití. K existenci tohoto problému významnou měrou přispívá výchova žen a mužů. „Představa společnosti o mužské roli, moci a dominanci se projevuje už dětství kdy malým chlapcům je často tolerována agresivita jakožto přirozený projev mužskosti. Ženy jsou svým způsobem naopak již od malička vychovávány k roli oběti, jsou vedeny k submisivitě, finanční závislosti a neschopnosti bránit se fyzickým útokům“, vysvětluje Mgr. Lucie Jarkovská z Gender centra FSS MU v Brně. Amnesty International poukazuje na to, že násilí na ženách bývá často zneužíváno i jako zbraň v ozbrojených konfliktech. „Znásilňování a týrání se stává dokonce součástí válečnické strategie, znásilňování žen znamená udržování strachu a ponížení nepřítele“, říká Jana Sobotková z brněnské skupiny AI a dodává: „Podle našich informací tvoří až osmdesát procent zabitých a zraněných v zemích s dlouhotrvajícím konfliktem právě ženy a děti.“
Výsledky sociologického výzkumu, který v letošním roce zveřejnil Sociologický ústav AV ČR, poukazují na celkově velkou míru násilí mužů na ženách v naší společnosti a skutečnost, že převážná většina žen zažila násilí od svých partnerů častěji než od cizích útočníků. Z výzkumu vyplynulo, že zhruba 38% žen v ČR zažilo během svého života násilí ze strany svého partnera, tedy současného či bývalého manžela anebo přítele. „Tyto výsledky jsou alarmující, neboť to znamená, že více než každá třetí žena byla v České republice ohrožena, v naprosté většině v rámci tzv. domácího násilí“, doplňuje Kateřina Plesková.
Domácí násilí je často vnímáno jako soukromý problém páru či dokonce mlčky uznáno právo muže rozhodovat o manželce a dětech a v určité míře pro udržení fungující rodiny využívat násilí. I v tomto případě platí, že vysoká míra tolerance je způsobena nedostatkem informovanosti veřejnosti. V roce 2003 proběhla celorepubliková kampaň proti domácímu násilí, na které se podílelo 11 neziskových organizací a jenž se v současnosti přetvořila na nově vzniklé volné sdružení KOORDONA – Koalice organizací proti domácímu násilí. Kampaň významnou měrou přispěla k posunu v informovanosti a též ke změně právní úpravy domácího násilí, kdy od 1. 6. 2004 existuje nová skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě. „Zaznamenaly jsme výrazný nárůst klientek. Zatímco v roce 2003 Poradna pro ženy v tísni poskytla 190 konzultací celkem 72 klientkám, letos jsme od začátku roku do října poskytly již 234 konzultací 71 klientce, tudíž za desetiměsíční období jsme měly stejný počet klientek, jako za celý minulý rok.“, říká Mgr. Hana Langhansová z Ligy lidských práv. Přínos kampaně a dalších informačních aktivit potvrzuje i Bc. Lenka Hybnerová, pracovnice o. s. Magdalenium – provozovatele zařízení s krizovými lůžky pro ženy: „Sledujeme narůstající poptávku po našich službách. Klienty jsou více informované a dochází i ke zkracování období tolerance společného soužití s agresorem.“.
Kompletní program aktivit proti násilí na ženách naleznete na
KONTAKT:
Kateřina Plesková (NESEHNUTÍ Brno) – 605 239 579 (informace o 25. listopadu a programu aktivit)
Mgr. Hana Langhansová (Liga lidských práv – program Poradna pro ženy v tísni) – 545 245 996 (domácí násilí)
Mgr. Lucie Jarkovská (Gender centrum FSS MU) – 549 497 090 (genderově podmíněné násilí)
Úterý, 16. března 2004Tiskové zprávy
CPT, který zde byl na druhé návštěvě (první proběhla v roce 1997), zjistil řadu nedopatření, k nimž dochází v případech omezování občanů na svobodě. Jeho zpráva obsahuje několik desítek konkrétních doporučení pro zlepšení současného stavu.
CPT se při návštěvách jednotlivých zařízení setkal s řadou přímých informací o špatném zacházení ze strany policie. Většina se týkala brutality v okamžiku zadržení a bezprostředně po něm, značná část se týkala rovněž násilí v průběhu výslechů na policii, zejména těch prováděných ze strany kriminální policie. V několika případech byla na základě získaných lékařských zpráv zjištěna poranění, která potvrdila závažnost vznesených stížností!
CPT opětně zdůraznil, že špatné zacházení je nepřípustné a mělo by být tvrdě postihováno. Česká republika podle něj od doby první návštěvy nezareagovala na jeho doporučení a nezavedla základní pojistky proti špatnému zacházení jako je právo na přítomnosti právníka při každém výslechu a možnost vyšetření lékařem podle vlastního výběru na policejní stanici. Policie by měla také podle CPT předvedeným systematicky předkládat formulář jasně stanovící všechna práva v příslušné škále jazykových verzí.
Podle Jiřího Kopala z Ligy lidských práv jsou zjištění CPT z náhodných návštěv několika policejních stanic o nepřípustném fyzickém násilí a porušování lidských práv na místech omezení svobody, neradostným potvrzením neměnící se situace v ČR, ze strany nezávislých mezinárodních inspektorů. V Česku neexistuje ani nezávislá kontrola všech míst omezování svobody ani nezávislý vyšetřovací mechanismus pro trestné činy a přestupky, kterých se osoby placené občany na občanech i cizích státních příslušnících na těchto místech dopouštějí.
Návrh policejního zákona, který by odpovídal mezinárodním standardům byl po nástupu ministra vnitra Grosse stažen v roce 2000 a za doby jeho již čtyřletého působení v úřadě nedošlo k obnovení koncepčnějších prací. Policii proslulé nekončícím řetězcem každodenních pochybení se tak nedostává zásadnějšího právního předpisu, který by tvořil jednoznačný základ pro její postupnou kultivaci.
Liga lidských práv se ztotožňuje rovněž se závěry CPT k alarmující situaci v zařízení pro cizince v Balkové u Plzně, které je dlouhodobě považováno za místo s největším pravidelným a dlouhodobým porušováním lidských práv umístěných osob, včetně dětí. CPT vedle dalšího upozornil rovněž na násilí ve věznici ve Valdicích a k nepřiměřenému používání klecí v psychiatrické léčebně v Opavě a sociálním ústavu v Ostravici.
Liga apeluje na co nejrychlejší ratifikování Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a zavedení nezávislého mechanismu kontroly všech míst zadržení pod úřadem veřejného ochránce práv. Podle informací Ligy došlo k prvnímu většímu zdržení návrhu na zavedení nezávislého mechanismu kontroly na úrovni Legislativní rady vlády, které vrátila bez důkladnějšího odůvodnění Radě vlády pro lidská práva návrh na zvětšení pravomoci veřejného ochránce práv. Možnost zvýšení ochrany lidské důstojnosti desetitisíců osob na místech omezení svobody je tak opětně oddálena.
Stručně o CPT:
Výbor pro zabránění mučení je orgán dohlížející na naplňování závazků z Úmluvy o zabránění mučení, k níž dosud přistoupilo všech 45 států Rady Evropy. Všechny tyto státy jsou povinny Výboru CPT pravidelně umožňovat návštěvy na všech místech, kde je omezována osobní svoboda orgány státu. Zprávy Výboru CPT jsou podle Úmluvy o zabránění mučení zveřejňovány na žádost států, které tak v praxi činní většinou s určitým časovým odstupem po obdržení zprávy od Výboru.
