Zveřejnili jsme videa nejen pro zdravotníky: Rozvoj znalostí a dovedností užitečných v porodnické praxi

Na YouTube kanálu Ligy lidských práv najdete sérii výukových videí, která byla natočena v rámci cyklu vzdělávání „Rozvoj znalostí a dovedností užitečných v porodnické praxi“.

Videa jsou určena především pro lékaře a lékařky pracující v oblasti porodnictví, porodní asistentky a studenty a studentky medicíny nebo porodní asistence. Videa jsou rozdělena na jednotlivé kapitoly a vy se na ně nyní můžete podívat zde.

Témata vzdělávání:

Komunikace jako zdroj dobrého plánu péče

Kateřina Hájková Klíčová – socioložka, terapeutka a lektorka

Evidence-based péče: co to je, jak vzniká a umíme ji poskytovat?

Markéta Pavlíková – biostatistička

Právo jako jistota pro zdravotníky i rodící ženy

Anna Štefanidesová – právnička Ligy lidských práv, Sandra Pašková – právnička

Výuková videa byla vytvořena díky podpoře Fondy EHP a Norska.

Vy naši práci můžete také podpořit, a to na portálu Darujme.cz: https://bit.ly/3D58YVv

Pozvánka na seminář Ochrana lidských práv ve zdravotnictví

Seminář Ochrana lidských práv ve zdravotnictví se bude konat v úterý dne 19. 9. 2023 od 9:30 do 15:00 hodin ve Školicím a vzdělávacím centru České advokátní komory (kinosál v přízemí), Myslíkova 258/8, Praha 2, 120 00.

Tématem semináře jsou praktické otázky ochrany lidských práv pacientů se zaměřením na práva dětí při poskytování zdravotních služeb včetně nejlepšího zájmu dítěte a na práva žen v souvislosti s porodem. Seminář klade důraz na seznámení účastníků s kazuistikami a judikaturou.

Seminář budou tvořit příspěvky jednotlivých přednášejících, v rámci kterých bude dostatek prostoru na přínosnou diskuzi a výměnu zkušeností. Přednášející jsou tři advokátky, které se ve své praxi specializují na zdravotnické právo a lidská práva ve zdravotnictví, a právnička Kanceláře veřejného ochránce práv, která se rovněž specializuje na oblast zdravotnictví.

Seminář je určen nejen pro advokáty, ale také pro další právnické profese, pracovníky OSPOD i pro zájemce z řad veřejnosti, kteří mají osobní zkušenost s tématy semináře. Účast na semináři je bezplatná, k účasti na seminář je nutné se přihlásit (informace níže). Seminář organizuje spolek Liga lidských práv.

Díky podpoře Norských fondů je účast na semináři bezplatná.

 

Program:

9:00-9:30

Registrace

9:30-10:30

JUDr. Barbora Steinlauf, MA, Ph.D., advokátka – Sdílené rozhodování o zdravotní péči a ingerence OSPOD

10:30-11:30

Mgr. Michaela Sedláčková, právnička Kanceláře veřejného ochránce právStížnostní mechanismus ve zdravotnictví a poznatky veřejného ochránce práv v této oblasti

11:30-12:45
Přestávka na oběd (možnost společného oběda)

12:45-13:45

Adéla Hořejší, advokátka – Porodnické násilí a přístup soudů k ochraně práv rodiček při porodu

13:45-14:45

Mgr. Zuzana Candigliota, advokátkaNepřetržitý kontakt dětských pacientů s rodiči při hospitalizaci

14:45-15:00

Závěrečné shrnutí (následně možnost pokračování v neformální diskuzi v některé z okolních restaurací)

 

Popis příspěvků:

Sdílené rozhodování o zdravotní péči a ingerence OSPOD:

Kazuistický příspěvek advokátky Barbory Steinlauf představí případy z klinické praxe, které se týkají rozhodování o zdravotní péči o dětského pacienta. Na případech připomene základní právní úpravu poskytování péče nezletilým pacientům, výkonu rodičovské odpovědnosti a možné ingerence orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Zamyslí se nad obsahem pojmu nejlepší zájem dítěte v kontextu poskytování zdravotní péče a nad možným využitím předběžného opatření dle § 452 zákona o zvláštních řízeních soudních.

 

Stížnostní mechanismus ve zdravotnictví a poznatky veřejného ochránce práv v této oblasti:

Příspěvek právničky Michaely Sedláčkové z Kanceláře veřejného ochránce práv se bude věnovat jak pochybením, tak i příkladům dobré praxe, které ochránce zjistil při svých šetřeních v postupech správních orgánů vyřizujících stížnosti na poskytovatele zdravotních služeb. Představí kazuistiky, které se týkají stížností v oblasti porodnictví či porušení práva nezletilého pacienta na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce. Rovněž se bude věnovat tématu nahrávek pořizovaných pacienty jako důkazu pro šetření stížnosti.

 

Porodnické násilí a přístup soudů k ochraně práv rodiček při porodu:

Příspěvek advokátky Adély Hořejší představí problematiku porodnického násilí, příklady konkrétních jednání zdravotníků, která porušují práva žen při porodu (právo na svobodný a informovaný souhlas, právo na osobní svobodu, právo nebýt podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení apod.). Příspěvek se také zaměří na soudní judikaturu a na to, jak soudy nahlížejí na problematiku porodnického násilí a na zájmy matky a dítěte v souvislosti s porodem a domnělý konflikt mezi těmito zájmy.

 

Nepřetržitý kontakt dětských pacientů s rodiči při hospitalizaci:

Příspěvek advokátky Zuzany Candigliota se zaměří na zákonné právo nezletilého pacienta na nepřetržitý kontakt zákonného zástupce, možné omezení tohoto práva ze strany poskytovatele zdravotních služeb a na soudní ochranu tohoto práva pomocí předběžného opatření. Závěrečný příspěvek se také bude věnovat strategiím při zastupování pacientů v lidskoprávních sporech.

 

Informace pro účastnice a účastníky:

V případě zájmu o účast vyplňte a odešlete elektronickou přihlášku. Kapacita semináře je omezena, proto doporučujeme se přihlásit co nejdříve.

V případě, že se chcete zúčastnit společného oběda a společné následné neformální diskuze, uveďte to v přihlášce kvůli rezervaci míst pro daný počet lidí (konzumace je na vlastní náklady).

Ze semináře bude pořízen zvukový záznam pro účely aktuality o obsahu semináře.

Bližší informace: Mgr. Anna Štefanidesová, Liga lidských práv (anna.stefanidesova@llp.cz)

Náhledový obrázek od Aditya RomansaUnsplash

Připomínky Ligy lidských práv k metodice o doprovodu dětí, kterým jsou poskytovány zdravotní služby

Předně chceme ocenit, že se Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo přijmout metodický pokyn k přítomnosti zákonných zástupců a osob blízkých u dětí při poskytování zdravotních služeb, č. j. MZDR 17586/2023-1/OZP, protože jistě v mnohém přispěje ke zlepšení stávající úrovně respektu k právům dětí (a jejich zákonných zástupců či blízkých) v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Na metodickém pokynu vícero bodů oceňujeme, avšak zároveň máme i několik připomínek.

 

Co na metodice oceňujeme:

  • Uznání ústavního přesahu práva dítěte na přítomnost zákonných zástupců během poskytování zdravotních služeb, byť v textu chybí výslovná zmínka o tom, že jde o součást práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).* 
  • Konstatování, že separace dítěte od rodičů je pro dítě významným stresorem, a naopak, že jejich přítomnost a zapojení do ošetřování může mít výrazný pozitivní vliv na léčbu dítěte.
  • Konstatování, že rodiče není možné považovat za pouhou návštěvu.
  • Právo dítěte na přítomnost zákonného zástupce během poskytování zdravotních služeb se vztahuje na oba zákonné zástupce.
  • Konstatování, že pokud je dítě v péči např. domova pro osoby se zdravotním postižením, zařízení vyžadujícím okamžitou pomoc, či dětského centra, může být u něho místo zákonného zástupce osoba, která o něj v zařízení pečuje (např. pečovatel, sestra, sociální pracovník apod.). Do metodiky by však bylo vhodné doplnit, že doprovodem mohou být také pěstouni vzhledem ke snaze omezit umisťování dětí do ústavních zařízení. Dále má-li dítě zákonné zástupce, kteří jsou schopni a ochotni dítě doprovodit, přednost by měli mít oni, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a soud neomezil jejich rodičovskou odpovědnost. 
  • Podrobné vyjádření k nutnosti zkoumat skutečnou povahu nesouhlasu dítěte s přítomností zákonného zástupce či osoby blízké.
  • Konstatování povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb informovat děti i jejich doprovod mj. o právu dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců a souvisejících skutečností.
  • Podrobné vylíčení pozitiv přítomnosti zákonných zástupců či osob blízkých u resuscitace dítěte.

 

V čem vidíme nedostatky metodiky:

  • Metodika je místy stále velmi obecná. Čtenáři z ní nemusí být jasné, jak řešit často se opakující problémové situace. Neměla by se omezit na obecná konstatování podobná zákonným ustanovením. V metodice také není dostatečně formulovaná potřeba tzv. ústavně-konformního výkladu právních norem, tj. výkladu v souladu s ústavním pořádkem, a to tak, aby jej pochopil i čtenář bez právního vzdělání. Jednotlivé právní normy je třeba vykládat s ohledem na nejlepší zájem dítěte a zachování práva na soukromý a rodinný život v co nejširším významu (naopak možnosti omezení je nutné vykládat restriktivně). Celkově také chybí zdůraznění na potřebu hledat způsoby, jak přítomnost zákonného zástupce u dítěte zajistit a nikoli důvody, proč to v konkrétním případě nelze
  • Metodika prakticky nevysvětluje, jak pracovat s právními pojmy a nástroji, např. s testem proporcionality, který ministerstvo sice stručně popisuje, avšak nedává poskytovatelům konkrétní praktický návod, jak jej efektivně používat. Může jít o situaci posuzování možnosti přítomnosti obou či pouze jednoho z rodičů, nebo o situaci přítomnosti doprovodu u dvou dětí hospitalizovaných na stejném pokoji v kombinaci s různým pohlavím (dětí či rodičů).
  • Nesouhlasíme s tím, že „osobám blízkým (…) a jiným osobám určeným dítětem lze (…) jejich přítomnost při poskytování zdravotních služeb dítěte omezit a nemusí být umožněna nepřetržitě“. Existují rodiny, kde si zákonní zástupci nemohou dovolit být s dítětem nepřetržitě po celou dobu hospitalizace (např. typicky samoživitelé z důvodu pracovní povinnosti). Zde je zcela legitimní, aby byla u dítěte přítomna jiná osoba blízká (např. babička, děda, teta apod.), příp. pěstoun, a to ve stejném rozsahu, jako zákonný zástupce (je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte).
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách dodáváme k bodu Ad 2, že jde opět o obecné vyjádření, které bez bližšího přiblížení či uvedení příkladu v praxi nemusí přispět ke zlepšení vznikajících konfliktů. Konkrétně jde o větu „Výkon tohoto práva zároveň nemůže nepřiměřeně zasahovat do práv ostatních pacientů, typicky práva na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb.“. Zde je vhodné zabývat se např. možnosti technického uspořádání místnosti, aby byla přítomnost doprovodu umožněna. Není možné znemožnit doprovod u dvou dětí na jednom pokoji jen pro rozdílné pohlaví doprovodu. Ust. § 47 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o zdravotních službách se vztahuje pouze na poskytování zdravotních služeb, nikoli na doprovod u hospitalizovaného dítěte.
  • Dále je u stejného bodu uvedeno, že přítomnost doprovodu lze v prostorách se zvláštním režimem, např. v řízených epidemiologicko-hygienických zónách, podmínit edukací o nutnosti nosit ochranný oblek, roušku apod. Zde například chybí řešení situace, kdy nemocnice po zákonných zástupcích požaduje také negativní výsledek testu (např. proti COVID-19), který není hrazen z veřejného zdravotního pojištění. 
  • K limitům práva podle § 28 odst. 3. písm. e) zákona o zdravotních službách, bodu Ad 2: Zde chybí konstatování, že není možné vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb přítomnost zákonných zástupců u dětí ani časově omezit, natož zcela zakázat.
  • U bodu úhrady nákladů spojených s výkonem práva podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách nám chybí informace, že by úhrada zmiňovaných nákladů měla být přiměřená, pro danou rodinu by neměla být likvidační s ohledem na její socio-ekonomickou situaci, a neuhrazení úhrady by nemělo mít vliv na možnost realizace práva (tzn. na možnost doprovodit dítě), a to v souladu s nálezem Ústavního soudu**.
  • U bodu k poskytování ambulantní péče je uvedeno, že je až na výjimky přítomnost zákonného zástupce dítěte umožněna. Výjimky ministerstvo popisuje pouhým odkazem na § 35 odst. 5 zákona o zdravotních službách, který míří na případy zneužívání či týrání dětí nebo ohrožování jejich zdravého vývoje. Z formulace ministerstva však jasně plyne, že jde jen o demonstrativní výčet výjimek. Zde by však bylo lepší být konkrétnější a poskytnout více vyčerpávající popis výjimek. A to vzhledem k tomu, že v otázce omezení kontaktu dítěte se zákonnými zástupci by se mělo postupovat restriktivně, tzn. omezit jen, sleduje-li to legitimní cíl, jde o opatření nezbytné, přiměřené a nelze využít mírnějšího opatření. 
  • V bodu k přítomnosti doprovodu na pokojích pro pacienty se uvádí, že „v případech zvláštního zřetele hodných (např. u rodiče samoživitele s více dětmi bez podpory rodiny) lze po zvážení aktuální situace a dostupných kapacit zdravotnického zařízení nabídnout pobyt i nezletilému sourozenci dítěte.“. Poskytovatel zdravotních služeb nemá pravomoc zkoumat a hodnotit celkovou situaci rodiny. Umožnit by to měl vždy, je-li kapacita (např. z důvodu kojení sourozence). 
  • U posledně zmíněného bodu také chybí informace, že i když poskytovatel nemá na pokoji přímo lůžko pro doprovod dítěte, může tam být např. na karimatce, či na židli, pokud tím neznemožňuje poskytování zdravotních služeb. V neposlední řadě je zde uvedeno, že na infekčním oddělení lze přítomnost doprovodu v nezbytném rozsahu podmínit, omezit či případně vyloučit. Toto konstatování je opět velmi obecné a nepřispívá k vyjasnění sporných situací. Naopak může být v rozporu s některými skutečnostmi uvedenými v metodice výše, např. o přijetí potřebných hygienických a další opatření, jako je rouška, ochranný oblek, negativní výsledek testu apod. Ministerstvo přitom podmínky blíže rozvádí v bodě přítomnosti doprovodu při poskytování intenzivní péče. 
  • Dále k přítomnosti doprovodu při provádění operačních výkonů – tvrzení, že vnitřní řád může stanovit výjimky umožňující přítomnost doprovodu při úvodu do anestezie pouze u dětí s mentálním či jiným postižením, je potencionálně diskriminační. Doprovod při úvodu do anestezie by měl být možný i u dětí bez postižení. Podstatný by neměl být faktor postižení, ale zda doprovod konkrétní dítě potřebuje. Doprovod by měl, resp. mohl být (pokud je to v nejlepším zájmu dítěte) u dítěte do okamžiku jeho celkového uspání před operací (samozřejmě za splnění všech hygienických podmínek a s tím, že rodič nebude narušovat další poskytování zdravotních služeb). Zároveň by neměl být doprovod vykázán u méně náročných operací, kde není třeba celkové anestezie. Zvlášť pokud je dítě ve stresu.
  • K bodu přítomnosti otce u novorozence po porodu – zde nám přijde problematické, že přítomnost otce by měla být umožněna (nejpozději) bezprostředně po narození dítěte. Otec má právo být u celého porodu od počátku do konce, a to v souladu s přáním rodičky. K tomuto se vyjádřil také Ústavní soud, který konstatoval, že „účast otce u porodu spadá (zejména) do rozsahu základního práva na rodinný život garantovaného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Narození dítěte je totiž bezesporu velmi významným, ne-li dokonce tím nejvýznamnějším okamžikem rodinného život, jehož společné prožití je s to posílit vzájemná a společná pouta mezi matkou, otcem a dítětem. Ústavní soud proto neakceptuje názor, že by právo matky, otce a dítěte být spolu v okamžiku porodu a chvílích bezprostředně následujících mělo zůstat mimo rámec ústavní ochrany“. Přítomnost otce během celé doby porodu je tedy možná, pokud si to přeje matka, byť vzhledem k dítěti toto právo vzniká až okamžikem jeho narození. V metodice by toto vyjasnění mělo zaznít.
  • K bodu poskytování psychiatrické péče – zde bychom chtěli upozornit, že text metodiky vyznívá tak, že zpravidla přítomnost doprovodu v těchto případech není vhodná, ale výjimečně ji lze povolit. Mělo by to však být naopak, tzn. že přítomnost doprovodu u dítěte, kterému je poskytována psychiatrická péče, by měla být v zásadě umožněna s uvedením (konkrétních) výjimek.

Věříme, že i přes výše uvedené nedostatky má metodika potenciál přispět ke zlepšení stávající praxe v přístupu k doprovodu u dětí, jimž jsou poskytovány zdravotní služby.

* Viz výklad k čl. 9 Úmluvy OSN o právech dítěte v Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021.

** Nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3035/15, bod 20.






 

 

 

 

Podnět na podporu práv nedobrovolně hospitalizovaných osob

Ve čtvrtek 8. června jsme se zúčastnili dalšího jednání Výboru proti mučení při Radě vlády pro lidská práva, jehož jsme členem. Důležitým výstupem nyní bylo přijetí podnětu Výboru k zajištění ochrany práv a zájmů pacientů hospitalizovaných bez souhlasu v psychiatrických nemocnicích.

Podnět vznikl na základě příspěvku našeho právníka Karla Lacha na posledním zasedání Výboru na konci minulého roku, kde upozornil na systémové nedostatky ochrany práv psychiatrických pacientů. Od té doby skupina členů Výboru s dalšími experty, včetně nového předsedy Výboru Maroše Matiaška (mimo jiné bývalý právník Ligy, nyní advokát specializující se také na práva zranitelných osob), pracovala na jeho finální podobě.

V podnětu jsme vymezili například následující úkoly:

Pro ministerstvo zdravotnictví:

  1. Vytvořit metodiky upravující: (a) postup poskytovatelů zdravotních služeb při oznamování nedobrovolné hospitalizace pacientů omezených ve svéprávnosti, dále (b) informování nedobrovolně hospitalizovaného pacienta o jeho právním postavení, důvodech hospitalizace a možnostech obrany, a konečně (c) využívání přezkumu nezávislého lékaře
  2. Doplnit vyhlášku o zdravotnické dokumentaci o problematiku vedení dokumentace v souvislosti s nedobrovolnou hospitalizací
  3. S Ústavem zdravotnických informací systematicky a pravidelně sbírat data o nedobrovolných hospitalizacích

Pro ministerstvo spravedlnosti:

  1. Vytvořit pracovní skupinu, jejímiž členy budou i lidé se zkušeností s nedobrovolnou hospitalizací, která bude připravovat návrhy systémových opatření k zajištění efektivnějšího soudního přezkumu nedobrovolných hospitalizací
  2. Zajistit pravidelné multi-oborové vzdělávání pro soudce o problematice nedobrovolných hospitalizací
  3. Aktualizovat metodickou příručku o postupu v detenčních řízeních (tj. přezkum nedobrovolných hospitalizací) z roku 2012

Celé znění podnětu, včetně odůvodnění jednotlivých úkolů, si můžete přečíst zde. Nyní jen dostane Rada vlády pro lidská práva, jejíž předseda by jej měl po schválení předložit vládě. O dalším vývoji vás budeme informovat.

FAQs: Zdravotnické dokumentace

Zdravotnickou dokumentaci upravuje primárně zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Obsahuje mnoho údajů od identifikace pacienta a poskytovatele zdravotních služeb, přes informace o zdravotním stavu pacienta a provedené léčbě, po rodinnou, osobní a pracovní anamnézu pacienta. Může mít i různé přílohy. Řádné vedení zdravotnické dokumentace je důležité z mnoha důvodů. Pacient zpětně vidí a ověřuje, jaké zdravotnické služby mu byly poskytnuty, může léčebný postup konzultovat s jiným lékařem, použít dokumentaci jako potenciální důkazní prostředek apod. Poskytovatel může pomocí zdravotnické dokumentace doložit, že postupoval v souladu se současným vědeckým poznáním a právními předpisy. 

Níže stručně rozebereme otázky týkající se zdravotnické dokumentace, na které se nás často ptáte.

Co je to zdravotnická dokumentace a k čemu slouží?

Zdravotnická dokumentace je soubor informací vztahující se k historii poskytování zdravotní péče pacientovi. Obsahuje informace o osobě pacienta a jeho anamnéze (tzn. s čím se v minulosti pacient a jeho blízcí příbuzní léčili). Dle ustanovení § 54 odst. 1 zákona o zdravotních službách může být zdravotnická dokumentace vedena v listinné nebo elektronické podobě, příp. v kombinaci obou těchto forem. 

Vedení zdravotnické dokumentace je jednou z povinností poskytovatele zdravotních služeb (§ 53 odst.1). Zdravotnickým pracovníkům slouží k zachování návaznosti péče (tj. jako podklad pro poskytování zdravotních služeb v budoucnu) a zároveň se jedná o doklad o správnosti péče (tzv. postupu založeného na vědeckých důkazech). 

Zdravotnická dokumentace je také zdrojem informací pro samotného pacienta. Může mu sloužit jako zdroj informací či jako důkazní prostředek v případném sporu o poskytování zdravotních služeb. 

V neposlední řadě může být se souhlasem pacienta je zdravotnická dokumentace také zdrojem jak pro výzkum v oblasti lidského zdraví, tak pro studenty lékařství či dalších oborů ve zdravotnictví.

Jaké informace se do zdravotnické dokumentace zapisují?

Právními předpisy je dáno, co by měla zdravotnická dokumentace obsahovat (§ 53 odst. 2 ZZS). Jedná se o identifikační údaje pacienta a poskytovatele, informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče. Zdravotnické zařízení má povinnost vést zápisy ve zdravotnické dokumentaci průkazně, pravdivě a čitelně (§ 54 odst.2). Zápis musí být opatřen datem, identifikací a podpisem osoby, která provedla zápis. Detailní výčet toho, co všechno musí obsahovat zdravotnická dokumentace obsahuje vyhláška o zdravotnické dokumentaci

Jak mohu zjistit, co obsahuje moje zdravotnická dokumentace?

Jako pacient máte právo nahlížet a pořizovat si výpisy nebo kopie zdravotnické dokumentace, a to na základě žádosti podle § 66 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Nahlížení má probíhat za přítomnosti poskytovatele zdravotní péče či jeho zaměstnance. Tento požadavek plyne z povinnosti lékařů uchovávat u sebe originály zdravotnické dokumentace, tudíž přítomnost další osoby má bránit zejména odcizení některých částí dokumentace. Proto by vás nemělo překvapit, že zejména v nemocnicích Vás nenechají s vaší dokumentací o samotě. 

Nahlédnutí do zdravotnické dokumentace či pořizování výpisů nebo kopií není ve většině zdravotnických zařízení možné ihned. Výpis či kopii by zdravotnické zařízení mělo pořídit do 30 dnů od obdržení žádosti, avšak v praxi je tato doba různě dlouhá [§ 66 odst.1 písm. a.)].



Kdo může do zdravotnické dokumentace nahlížet, příp. si z ní dělat kopie?

Do zdravotnické dokumentace může nahlížet a dělat z ní kopie (§ 65 odst. 1 ZZS):

  • sám pacient, jeho zákonný nástupce,
  • osoba, kterou určil pacient nebo
  • jeho zákonný zástupce či opatrovník,
  • osoba, která je pacientem uvedena na formuláři „Poučení a souhlas s hospitalizací nebo ambulantní péčí“, který se ukládá do zdravotnické dokumentace,
  • pěstoun nebo jiná pečující osoba,
  • jiná osoba zmocněná na základě plné moci.

Pokud pacient nemůže kvůli svému zdravotnímu stavu určit, kdo  smí zjišťovat aktuální informace o jeho zdravotním stavu, mají toto právo osoby blízké (tedy rodiče, děti, prarodiče, vnuci, manžel/ka, sourozenci). Informace uvedené v informovaném souhlasu lze rodinným příslušníkům sdělovat také po telefonu, a to např. na základě hesla, které si pacient zvolí při příjmu a sdělí ho v rodině.

Před každým nahlédnutím do zdravotnické dokumentace se dle § 66 odst. 5 zákona o zdravotních službách musí dotyčná osoba prokázat průkazem totožnosti. Nahlédnutí pak dle odst. 6 musí být zaznamenáno do zdravotnické dokumentace (to platí i vpřípadě poskytnutí informací osobám bez souhlasu pacienta).

Může si poskytovatel za pořízení kopie zdravotnické dokumentace něco účtovat?

Ano, za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické dokumentace může poskytovatel požadovat úhradu nákladů. Výše požadovaného poplatku za pořízení kopií nesmí přesáhnout náklady spojené s jejich pořízením, bude se tedy lišit podle rozsahu poskytnuté dokumentace, ale poskytovatel obecně může chtít uhradit pouze náklady např. na papír, barvu do kopírky, příp. za odeslání. Ceník za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické dokumentace musí být veřejně dostupný [§ 66 odst.3 písm. a.)]. Avšak pořizování si kopií nebo výpisků vlastními prostředky (mobil, fotoaparát) v průběhu nahlížení je bezplatné. Pokud poskytovatel zdravotních služeb není schopen zajistit nahlížení, musí do 5 dnů ode dne, kdy vám tuto skutečnosti sdělil, zhotovit kopii. Zhotovení této kopie je pak rovněž bezplatné.

Jak řešit situace, kdy ve zdravotnické dokumentaci něco chybí nebo naopak obsahuje údaje, které by obsahovat neměla?

Právní předpisy upravují, jaké informace by zdravotnická dokumentace měla obsahovat. Zdravotnické zařízení musí vést zápisy v dokumentaci průkazně, pravdivě a čitelně. Zákon o zdravotních službách umožňuje zápis ve zdravotnické dokumentaci opravit (§ 54 odst. 4). Opravy zápisů se provádí novým zápisem, přičemž původní zápis musí zůstat čitelný. Zápis se opatří datem opravy, identifikací a podpisem osoby, která opravu provedla. Opravit nebo doplnit zápis ve zdravotnické dokumentaci je možné i na žádost pacienta. Je-li oprava zápisu prováděna na žádost pacienta, vyznačí se tato skutečnost společně s datem provedení opravy zápisu a zápis podepíše příslušný zdravotnický pracovník a pacient.

V případě, že ve vaší zdravotnické dokumentaci některé údaje chybí nebo dokumentace např. obsahuje údaje, které nejsou pravdivé, doporučujeme vám se obrátit na daného poskytovatele a požadovat provedení opravy zápisu.

Je-li ve zdravotnické dokumentaci obsažen nepravdivý údaj, máte také možnost podat stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb, který zápis provedl.

Pokud např. došlo ke ztrátě části zdravotnické dokumentace a hrozí, že vaše osobní údaje budou zneužity, je vhodné případ ohlásit Úřadu pro ochranu osobních údajů. Tento úřad může udělit zdravotnickému zařízení pokutu.

Co dělat, když poskytovatel nespolupracuje?

Nesprávný nebo nepravdivý zápis do zdravotnické dokumentace můžete zjistit, pokud požádáte o umožnění nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo o její kopie. Neoprávněné vykázání výkonu zdravotní pojišťovně můžete zjistit z přehledu vykázané péče, který pojišťovny zpřístupňují svým klientům on-line nebo ze zákona poskytnou jednou ročně formou výpisu na žádost pojištěnce.

Pokud zjistíte, že do zdravotnické dokumentace byl zapsán výkon, který nebyl proveden, a navíc jeho provedení bylo vykázáno zdravotní pojišťovně, můžete to řešit stížností spojenou se žádostí o opravu záznamu ve zdravotnické dokumentaci. Stížnost se nejprve podává samotnému poskytovateli zdravotních služeb. V případě, že nebudete spokojeni se způsobem vyřízení stížnosti, můžete se obrátit na příslušný krajský úřad. Více informací o tom, jak podat stížnost, se dozvíte v našem článku Stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb snadno a efektivně. O neoprávněně vykázané zdravotní péči také můžete informovat svoji zdravotní pojišťovnu.

Co se stane s dokumentací v případě úmrtí pacienta, a co v případě úmrtí lékaře či zániku zdravotnického zařízení?

V případě, že došlo (či dojde) k zániku zdravotnického zařízení, nebo úmrtí poskytovatele zdravotních služeb, dokumentaci zajistí a zabezpečí příslušný správní orgán (tj. typicky krajský úřad, v jehož obvodu byl daný poskytovatel zdravotních služeb). Ten zajistí ochranu dokumentace před zveřejněním a ztrátou, přičemž ji správní orgán drží, dokud si pacient nezvolí nového poskytovatele. O tomto postupu jsou pacienti informováni, např. prostřednictvím oznámení v příslušné ordinaci. Více k tomuto najdete zde.

Při úmrtí pacienta nejčastějšími otázkami bývá, kto do ní může nahlížet a na jakou dobu se uchovává. Zdravotnická dokumentace se uchovává u poskytovatele zdravotních služeb, který službu poskytl. Doby povinného uchování upravuje § 5 vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, přičemž zpravidla činí 5 let, neupraví-li příloha jinak. Konkrétněji je to následovně: 

  • u ambulantní péče je to 5 let od posledního poskytnutí zdravotních služeb
  • u registrujícího praktického lékaře je to 10 let od okamžiku, kdy pacient k lékaři přešel, příp. kdy pacient zemřel
  • u dětského praktického lékaře je to 10 let od nabytí 19 let 
  • u zubaře a gynekologa je to 5 let od posledního poskytnutí zdravotních služeb
  • u lůžkové péče se zdravotnická dokumentace skartuje po 40 letech od ukončení hospitalizace, příp. 10 let od úmrtí pacienta
  • v případě zániku či úmrtí registrujícího praktického lékaře (příp. dětského praktického lékaře) uchovává dokumentaci krajský úřad (viz výše) po dobu 10 let, v jiných případech 5 let

Nahlížet do ní mohou osoby blízké podle § 33 odst. 4 zákona o zdravotních službách, přičemž mají nárok znát výsledek pitvy, pokud byla provedena. Nahlížení, pořizování výpisů a kopií je možné pouze v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem.

Mají příbuzní a třetí osoby právo na informace o zdravotním stavu pacienta?

Pacient může, ale nemusí určit osoby, kterým mohou být poskytnuty informace o jeho zdravotním stavu. Obvykle se to děje vyplněním formuláře při příjmu osoby do péče. Stejně tak může určit, zda jsou tyto osoby oprávněny nahlížet do zdravotnické dokumentace, či rozhodnout o poskytnutí zdravotních služeb. Na druhou stranu, pacient může výslovně uvést, které osoby nebudou mít k informacím přístup. Všechny souhlasy a zákazy lze kdykoliv odvolat.

V případě, že tak nebylo učiněno, případně pacient není schopen osoby určit, mají právo na informace a nahlédnutí do zdravotnické dokumentace pacienta jeho zákonní zástupci, pečující osoba a osoby blízké (např. rodiče, prarodiče, děti, vnoučata, sourozenci, manžel nebo registrovaný partner, nebo osoby spolu trvale žijící), přičemž od nich poskytovatel péče může požadovat prokázání totožnosti (pomocí dokladu totožnosti). Totožnost osoby může potvrdit i sám pacient.

Jiné osoby mají právo na informace pouze, pokud je pacient označil v již zmíněném formuláři. V praxi se však stává, že poskytovatel péče přijme pacienta ve stavu, kdy není možné takový souhlas udělit. Pro tento případ je vhodné, aby pacient předem napsal souhlas opravňující třetí osobu k právu na informace (případně i k nahlížení do zdravotnické dokumentace), a následně ho nechal ověřit.



Co dělat, když poskytovatel nespolupracuje?

Pacient má právo nahlížet, pořizovat výpisy, kopie a také žádat o kompletní kopii dokumentace. V praxi často dochází k situaci, kdy poskytovatel odmítá vyhovět a tím pádem neplní svou zákonnou povinnost.  V tomto případě je možné podat stížnost proti poskytovateli zdravotních služeb. Bližší informace k stížnosti naleznete na odkazu