Pátek, 20. března 2020Aktuality
Ministerstvu zdravotnictví a Vládě ČR
Vážený pane ministře, vážený pane předsedo vlády a vážení členové vlády,
tímto otevřeným dopisem Vás vyzýváme, abyste zrušili zákaz přítomnosti otců u porodu zavedený mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 18. 3. 2020, č. j. MZDR 12344/2020-1/MIN/KAN, respektive abyste obnovili předchozí stav, kdy se na přítomnost otců u porodu vztahovala výjimka ze zákazu návštěv ve zdravotnických zařízeních.
Tento zákaz nemá žádné rozumné opodstatnění z hlediska ochrany veřejného zdraví a hrubě zasahuje do práva nastávajících rodičů na respektování soukromého a rodinného života a též do práva žen a dětí na zdraví, protože má negativní dopad na průběh a výsledek porodu. Také vyzýváme Ministerstvo zdravotnictví k tomu, aby přijalo opatření ke snížení rizik nemocničního provozu pro matky a novorozence.
Přestože je zákaz otce u porodu pro rodiny velmi drastický a přestože jste, pane ministře zdravotnictví, dřívější výjimku umožňující přítomnost otce u porodu v médiích sám odůvodňoval tím, že nechcete být k rodičům krutí, tak zavedení zákazu není nijak odůvodněno. Opatření nevede k ochraně veřejného zdraví. Podle ministerstvem zřizované Fakultní nemocnice v Ostravě je přítomnost otce u porodu neriziková. To odůvodňuje tím, že partner je stejně rizikový jako rodička, protože s ní žije, a za dodržení určitých podmínek (zdravotní stav, ochranné pomůcky, omezení pohybu po nemocnici) je jeho přítomnost u porodu neriziková. Nemocnice naopak vyzdvihuje důležitost otce u porodu z důvodu psychické pohody rodičky. Rovněž Světová zdravotnická organizace doporučuje přítomnost rodičkou zvoleného doprovodu u porodu, protože to má podle studií pozitivní vliv na průběh porodu a zvyšuje to pravděpodobnost, že se porod nezkomplikuje a že se dítě narodí v dobrém zdravotním stavu.
Také Vás chceme upozornit na absurditu, která ministerstvu nespíš unikla, spočívající v tom, že zatímco přítomnost u porodu byla otcům zakázána, nadále platí výjimka ze zákazu návštěv pro nezletilé pacienty, na které se tedy zákaz nevztahuje. Okamžikem narození se dítě stává nezletilým pacientem, ke kterému má otec rodičovskou odpovědnost, která zahrnuje právo osobního styku s dítětem, péči o jeho zdraví a ochranu dítěte. Nemocnice tak nesmí otci zakazovat přítomnost u narozeného dítěte, což potvrzuje i stanovisko advokátní kanceláře Holubová advokáti zpracované pro spolek Juno Moneta.
Když vše shrneme, tak z medicínského hlediska otec u porodu nezvyšuje riziko nákazy, ale jeho přítomnost je prokazatelně v zájmu rodičky a dítěte a jejich zdraví. Přítomnost otce u porodu je zakázána, ale hned jak dítě přijde na svět, tak otec k němu může a nemocnice mu to musí umožnit. Opatření tedy nedává žádnou logiku, jde proti zdravému rozumu i proti lidskosti a je zjevně nepřiměřené. Nepřiměřené je i z toho důvodu, že i kdyby měl otec negativní test na koronavirus a využil nejdokonalejší ochranné pomůcky, přesto se zákaz vztahuje i na něj. Kvůli zákazu dokonce některé ženy, které původně chtěly rodit v nemocnici, reálně zvažují porod doma.
V případě Hanzelkovi proti České republice už Evropský soud pro lidská práva řekl, že v tak zásadním životním momentu, jako je narození dítěte a období po porodu, musí být pro zásah do rodinného života prokázána existence obzvláště naléhavých důvodů a stát se musí zabývat tím, zda nelze použít nějaký méně extrémní zásah do rodinného života. To, že je vyhlášen stav nouze, neznamená, že vláda může nepřiměřeně a bez jakéhokoliv rozumného odůvodnění zasahovat do základních lidských práv.
Nejenže zákazem otce u porodu dochází k ohrožení zájmu žen a dětí na hladkém průběhu porodu, ale také není nijak řešeno nepřiměřené riziko, které pro ně představuje nastavení nemocničního provozu. Rodička a novorozenec přijdou zbytečně do kontaktu s velkým množstvím střídajícího se personálu, navíc ne každá nemocnice má v současnosti dostatek ochranných pomůcek, takže pravděpodobnost nakažení personálem je mnohonásobně vyšší než ze strany otce. V řadě vyspělých zemí je přitom i za normálního stavu standardem, že v případě nekomplikovaného porodu péči poskytuje jedna porodní asistentka, což je typ péče, který vykazuje nejlepší výsledky. Stejně tak prostředí nemocnice je samo o sobě rizikové, což by vyřešila nabídka okamžitého propuštění po porodu – tzv. ambulantního porodu, který je opět ve vyspělých systémech běžný. Ministerstvo nečiní žádná opatření k ochraně rodiček a novorozenců, nemocnice o rizicích rodiče neinformují a některé nemocnice se namísto přijetí opatření k minimalizaci rizika uchylují k dalším svévolným a škodlivým zásahům do práv rodiček a dětí, např. k odebírání dětí matkám po porodu.
Proti nesmyslnému opatření se rodiče oprávněně bouří – nejprve se začal šířit otevřený dopis jednoho z dotčených otců ministerstvu, který má již několik stovek sdílení, následně vznikla petice „Pusťte tatínky k porodu“, která nasbírala 25.000 podpisů a ty každou minutu narůstají. Rodiče se také začali s žádostmi o radu obracet na nás, na spolky a jednotlivce zabývající se ochranou lidských práv ve zdravotnictví.
Proto Vás vyzýváme k přehodnocení zákazu přítomnosti otců u porodu a k přijetí opatření ke snížení rizik pro rodičky a novorozence v nemocnicích.
Za Ligu lidských práv:
Zuzana Candigliota, Sandra Pašková, Anna Štefanidesová, právničky
Dan Petrucha, statutární zástupce
Za spolek Juno Moneta:
Petra Langová, předsedkyně
Ágnes Němečková, místopředsedkyně
Za Hnutí za aktivní mateřství:
Petra Sovová, předsedkyně
Za Unii porodních asistentek:
Ivana Königsmarková, prezidentka
Andrea Bučková, Magda Ezrová, Jana Riedlová a Marie Vnoučková, členky rady
A dále jednotlivci aktivní v oblasti práv rodičů:
Adéla Hořejší, advokátka
Věra Jedličková, právnička a autorka článku Otec k porodu patří, karanténa nekaranténa
Eliška Vlasta Kupšovská, ambulantniporod.cz
Marcela Peremská, dětská lékařka
Klára Šimáčková Laurenčíková, předsedkyně Výboru pro práva dětí
Čtvrtek, 6. prosince 2018Aktuality
Ministerstvo školství předložilo do připomínkového řízení novelu vyhlášky č. 27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných žáků. Tento návrh mění dosavadní kurz vývoje českého školství a hrozí návratem k segregaci dětí ve vzdělávání. Místo podpory společného vzdělávání otevírá ministerstvo legální cestu segregovanému vzdělávání dětí s postižením a zhoršení podmínek pro jejich vzdělávání ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Liga se proto ráda připojila do iniciativy českých i mezinárodních organizací a připojila se k tomuto otevřenému dopisu (ke stažení zde):
Vážený pan předseda vlády České republiky
Ing. Andrej Babiš
Vážený pan ministr školství
Ing. Rober Plaga, Ph.D.
Vážená paní náměstkyně
Mgr. et Mgr. Dana Prudíková, Ph.D.
Vážený pan náměstek
Mgr. Václav Pícl
Úřad vlády České republiky
Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Malá Strana
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Karmelitská 529/5, 118 00 Praha
V Praze dne 6. 12. 2018
Otevřený dopis k návrhu novelizace vyhlášky
č. 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami
Vážený pane premiére, vážený pane ministře, paní náměstkyně, pane náměstku,
obracíme se na Vás jako vnitrostátní i mezinárodní nevládní neziskové organizace působící mimo jiné v oblasti podpory inkluzivního vzdělávání. Jsme totiž znepokojeni informacemi o plánované novelizaci vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (dále také jen „vyhláška“).
Navrhované znění vyhlášky počítá s několika změnami, které jsou v rozporu se závazkem České republiky postupně zavádět inkluzivní vzdělávací systém a realizovat tak právo každého žáka na inkluzivní vzdělávání i povinností předcházet diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání.
Připomínáme, že podle článku 24 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále také jen „Úmluva“) mají všichni žáci právo na přístup k inkluzivnímu, kvalitnímu a bezplatnému vzdělávání v místě, kde žijí, a také na to, aby nebyli z důvodu svého postižení vyloučeni ze všeobecné vzdělávací soustavy.
Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (dále také jen „Výbor OSN“), který poskytuje členským státům autoritativní interpretaci Úmluvy, ve svém Obecném komentáři č. 4 z roku 2016 (OSN dok. CRPD/C/GC/4) výslovně konstatuje, že tento závazek není slučitelný
s udržováním dvou vzdělávacích systémů – systému běžného a systému speciálního (§ 39). Stejným způsobem Výbor OSN zdůrazňuje, že Úmluva zakazuje vylučování žáků s postižením z běžné vzdělávací soustavy podmiňováním jejich zařazení úrovní jejich vzdělávacích schopností, tedy zaváděním inkluze „na základě potenciálu žáka“ (§ 18).
Ačkoli je zřejmé, že přechod ze segregovaného (dvouproudého) vzdělávacího systému nelze realizovat ze dne na den, kroky, které nevedou k postupnému odstraňování speciálního vzdělávacího systému, jsou v rozporu s tímto mezinárodním závazkem a právem žáků na inkluzivní vzdělávání. Domníváme se, že připravovaná novela vyhlášky, je právě takovýmto krokem.
Jsme znepokojeni zejména navrhovaným zněním § 19, kterým Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále také jen „Ministerstvo“):
- a) opět odstraňuje jasnou deklaraci preference vzdělávání v běžném vzdělávacím systému oproti systému speciálnímu (§ 19 odst. 1);
- b) znovu umožňuje vylučování dětí, žáků a studentů s postižením pouze na základě existence postižení, nikoli jejich speciálních potřeb, které mohou z určitého typu postižení vyplývat (§ 19 odst. 2);
- c) znovu zavádí možnost ve školách pro žáky s mentálním postižením vzdělávat i žáky bez tohoto typu postižení (§ 19 odst. 4).
Z mezinárodních závazků České republiky plyne povinnost státu činit postupné kroky k odstraňování speciálního vzdělávání systému. Novelizace předpisů týkající se vzdělávání proto musí směřovat k tomuto cíli. Postupnými kroky lze chápat zejména upřesňování legislativy tak, aby se vzdělávání v segregovaném (speciálním) systému umožňovalo stále užšímu spektru žáků (a jejich podíl v tomto systému se tedy snižoval), a zároveň tak, aby vyšší podpora naopak směřovala do běžného systému vzdělávání. Cílem je, aby přístupnost běžného vzdělávacího systému a v něm poskytovaná podpora byla pro všechny žáky nejméně srovnatelná s tou v systému speciálním.
V tomto ohledu je formulace v současnosti obsažená v § 19 odst. 1 vyhlášky velmi důležitou deklarací, že Ministerstvo hodlá tyto základní závazky a směřování vzdělávacího systému respektovat a podporovat. Z toho důvodu nesouhlasíme s názorem Ministerstva, že tato deklarace je, s ohledem na existenci obdobného pravidla ve školském zákoně (zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základní, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání), nadbytečná.1 Pokud Ministerstvo deklaruje, že motivací je negativní reakce veřejnosti na povinnost primárně vzdělávat žáky v běžné škole, je nezbytné poukázat na povinnost Ministerstva o výhodách inkluzivního vzdělávání srozumitelně informovat, nikoli nekonzistentně „mlžit“ o své skutečné podpoře inkluzivního vzdělávání.
Za stěžejní problematické body navrhovaného znění považujeme opětovné odstranění možnosti vzdělávat děti, žáky a studenty s postižením jen ve školách, které jsou specificky zřízeny jako specializované na podporu žáků s určitým druhem postižení. Důvodem pro tuto úpravu je podle Ministerstva2 problém s dostupností takto specializovaných škol, například
v oblastech s nižší populací, a pravděpodobně rovněž problém s nízkou naplněností speciálních škol, ve kterých se mohou vzdělávat jen někteří žáci s postižením. Řešením nedostupnosti kvalitního a na potřeby orientovaného vzdělávání pro žáky s postižením je však implementace inkluzivního vzdělávání a zajištění dostačující podpory v běžných místních základních školách, nikoli opětovné rozšiřování možnosti umístění žáků do speciálních škol. Není vůbec patrné, jak mohou školy, které jsou zaměřeny na vzdělávání žáků se všemi druhy postižení, těmto žákům poskytnout kvalitní specializovanou podporu. Každý žák s postižením má své vysoce individuální vzdělávací potřeby a tyto nejen, že se liší u každého žáka v rámci téhož typu postižení, ale jsou zcela nesouměřitelné s žáky s odlišným druhem postižení. Je zřejmé, že jedinou motivací tohoto kroku je vyloučení žáků s postižením z běžného vzdělávacího systému. Je proto zjevně segregační a nemá nic společného se snahou zajistit kvalitní a dostupné vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.
V této souvislosti je nutné připomenout, že rozšíření možnosti do škol pro žáky s mentálním postižením umisťovat i žáky bez mentálního postižení se úzce dotýká také vzdělávání romských žáků, kteří v českém vzdělávacím systému historicky čelí systémové diskriminaci a segregaci, která se projevovala a projevuje zejména výrazně disproporčním zastoupením těchto žáků ve speciálních školách a zejména tzv. školách praktických (jejichž školní vzdělávací plán byl upraven podle rámcového vzdělávacího plánu s přílohou LMP). Právě toto disproporční zastoupení romských žáků ve školách pro žáky s mentálním postižením bylo shledáno diskriminačním Evropským soudem pro lidská práva již v roce 2007 (D. H. a ostatní proti České republice, rozsudek Velkého senátu ze dne 13. 11. 2007, č. 57325/00) a opět v roce 2014 Evropskou komisí, která ze stejného důvodu zahájila proti České republice řízení pro porušení členského státu (tzv. infringement proceedings).
V reakci na obě tyto události přijala Česká republika několik opatření, která lze hodnotit pozitivně. Patří mezi ně také například Strategie romské integrace do roku 2020, která v oblasti vzdělávání v cíli 5.2 specificky hovoří odstranění praxe nesprávného zařazování romských dětí do vzdělávání s nižšími vzdělávacími ambicemi. Navrhovaná novela vyhlášky jde přímo proti těmto snahám i doposud přijatým opatřením. Vyvstává proto podezření, že cílem této nově navrhované úpravy je pouze opět umožnit vzdělávání dětí bez mentálního postižení, popř. dětí s poruchami učení a chování v bývalých praktických školách, mj. z důvodu úbytku žáků na těchto školách.
Jediným řešením Ministerstvem formulovaných výzev je proto co nejvyšší rozšíření podpory do běžných základních škol tak, aby vzdělávací systém poskytoval skutečně kvalitní vzdělávání zaměřené na individuální potřeby. Minimem v rámci této snahy je zajistit, aby podpora poskytovaná na běžných základních školách byla nejméně srovnatelná s podporou poskytovanou ve speciálních školách, a rodiče proto nebyli vystaveni dilematu mezi „kvalitním vzděláním“ a vzděláním v běžné základní škole. Této snaze však Ministerstvo odporuje rovněž navrhovaným zněním § 17 vyhlášky, podle kterého se omezí maximální počet pedagogických pracovníků na dva ve třídách běžných škol. Ministerstvo deklaruje, že omezení se nebude vztahovat na třídy škol speciálních, u kterých se naopak v zájmu významného posílení kvality poskytovaného vzdělávání3počítá s automatickou přítomností dvou pedagogických pracovníků. Zvyšování kvality vzdělávání ve speciálních školách na úkor škol běžných je v rozporu s výše popsanými závazky vyplývajícími z práva na inkluzivní vzdělávání.
Vážený pane premiére, vážený pane ministře, páni náměstci, věříme, že Ministerstvo svůj postoj k mezinárodním závazkům České republiky přehodnotí, a vydá se cestou postupného, konzistentního a transparentního zavádění inkluzivního vzdělávacího systému tak, jak přislíbilo. Navrhované znění vyhlášky by v tomto ohledu představovalo znepokojující krok zpět.
S úctou
Maroš Matiaško
Fórum pro lidská práva, předseda
Steven Allen
Validity, ředitel
Dorde Jovanović
European Roma Rights Centre, prezident
Klára Šimáčková Laurenčíková
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, předsedkyně
Pavla Baxová
Rytmus, ředitelka
Michal Miko
RomanoNet, z. s., ředitel
Nikola Taragoš
Romodrom, o. p. s., ředitel programů
Jelena Silajdžić
Slovo 21, z. s., ředitelka
Petr Máčal
ředitel IQ Roma servis, z. s.
Sri Kumar Vishwanathan
ředitel, Vzájemné soužití, o. p. s.
Marta Smolíková
ředitelka Otevřená společnost, o. p. s.
David Tišer
ředitel Ara Art, z. s.
Zdeněk Ryšavý
ředitel, Romea, o. p. s.
Martin Cichý
ředitel, Romano Jasnica, z. s.
Petra Szaffnerová Bímonová
ředitelka, Kleja, z. s.
Miroslav Zima
ředitel Drom, romské středisko – Brno
Miroslav Klempár
ředitel Awen Amenca, z. s.
Žaneta Mirgová
ředitelka Asociace romských rodičů, z. s.
Martina Horváthová
předsedkyně Klub Barvaľipen, z. s.
Emil Voráč
ředitel Khamoro, o. p. s.
Helena Balabánová
ředitelka Společně-Jekhetane, o. p. s.
Štefan Grinvalský
ředitel, Beleza, z. s
Šárka Souchopová
projektový manažer platformy NADĚJE PRO AUTISMUS
Milena Němcová
koordinátorka platformy NADĚJE PRO AUTISMUS
zástupkyně Odborné skupiny VVZPO pro koncepční řešení problematiky života osob s PAS
členka Výkonného výboru Unie pečujících
členka Jednoty pro deinstitucionalizaci
zakládající členka aliance Rodiče za inkluzi
Marta Pečeňová
předsedkyně organizace Za sklem o. s.
zástupkyně Odborné skupiny VVZPO pro koncepční řešení problematiky života osob s PAS
koordinátorka platformy Naděje pro Autismus
Lucie Rybová
Český helsinský výbor, z.s., ředitelka
Monika Šimúnková
bývalá zmocněnkyně pro lidská práva
Dan Petrucha
Liga lidských práv, leader
Čtvrtek, 26. května 2016Tiskové zprávy
K podpoře novely zákona o veřejném ochránci práv vyzývá poslance 33 významných neziskových organizací, které se v Česku zabývají ochranou lidských práv a ochranou proti diskriminaci. Zaslaly také otevřený dopis premiérovi Bohuslavu Sobotkovi.
Organizace apelují na poslance, aby novelu zákona, která je zařazena ve třetím čtení na schůzi Poslanecké sněmovny a bude projednána v pátek 27. 5., přijali bez pozměňovacích návrhů podle původního návrhu vlády ČR, který veřejnému ochránci práv dává právo podat antidiskriminační žalobu ve veřejném zájmu či možnost podat návrh na zrušení zákona porušujícího základní lidská práva a svobody.
Při projednávání novely představili nejen opoziční, ale i koaliční poslanci, řadu pozměňovacích návrhů, které novelu oslabují. Vláda se přitom ve svém programovém prohlášení zavázala posílit možnosti obrany proti diskriminaci, a to i posilováním možnosti podávat návrh na zrušení protiústavního zákona Ústavnímu soudu. „Problematické pozměňovací návrhy se týkají především úplného zamítnutí rozšíření pravomocí veřejného ochránce práv nebo schválení minimalistické varianty, která pravomoc podat žalobu odsouvá až po vyčerpání všech dostupných prostředků. To však pro oběti diskriminačního jednání znamená, že se při obvyklých procesních průtazích nemusí ochrany vůbec dočkat,“ vysvětluje Kateřina Kňapová z Alternativy 50+. „Objevil se i absurdní pozměňovací návrh zakotvení možnosti odvolání ochránce pro závažné pochybení Poslaneckou sněmovnou. Tento návrh vychází z osobních antipatií některých poslanců vůči ombudsmance a jde zcela mimo smysl této novely a závazku vlády posilovat ochranu proti diskriminaci.“
Antidiskriminační žaloba ve veřejném zájmu není v evropském kontextu ničím výjimečným, existuje v 16 evropských zemích.
„V Česku mohou neziskové organizace podávat žalobu ve veřejném zájmu například na ochranu spotřebitele. Není proto důvod, aby ochrana spotřebitele měla větší váhu, než ochrana základních lidských práv a ochrana proti diskriminaci,“ uvedl Štěpán Vidím Drahokoupil z Nadace Open Society Fund Praha.
Podle průzkumu agentury FOCUS se v České republice setkává s diskriminací přibližně 11% lidí.
Oběti často diskriminaci chápou jako něco nevyhnutelného, proti čemu nemá smysl bojovat. Právě v tom by antidiskriminační žaloba ve veřejném zájmu mohla výrazně pomoci, ovšem jako první, nikoliv jako poslední možná volba.
Výzvu poslancům a premiérovi na podporu kvalitnější ochrany práv zvlášť zranitelných skupin občanů České republiky podepsalo 33 organizací, které působí v oblastech práv seniorů, zdravotně postižených, ženských práv, romské menšiny, LGBT práv, HIV pozitivních, obětí trestných činů, uprchlíků, inkluzivního vzdělávání a dalších skupin lidských práv.
Za níže uvedené organizace:
Klára Laurenčíková (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání)
Jan Kozubík (Platforma PROUD)
Štěpán Vidím Drahokoupil (Nadace Open Society Fund Praha)
Šárka Dušková (Liga lidských práv)
Kateřina Kňapová (Alternativa 50+)
Kontakty:
Šárka Dušková, sarka.duskova@llp.cz, 734 158 282
Kateřina Kňapová, knapova.katerina@gmail.com, 776 046 060
Seznam organizací:
Alternativa 50+ (senioři)
Amnesty International Česká republika (lidská práva)
Asistence (lidé se zdravotním postižením)
Awen Amenca (romská menšina)
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (inkluzivní vzdělávání)
Česká společnost AIDS pomoc (AIDS)
Česká ženská lobby (gender, ženská práva)
Český helsinský výbor (lidská práva)
Český svaz žen (ženská práva)
Evropské centrum pro práva Romů (romská menšina)
Fórum 50 % (ženská práva)
Fórum pro lidská práva (lidská práva)
In IUSTITIA (oběti trestných činů)
IQ Roma servis (romská menšina)
Liga lidských práv (lidská práva)
Multikulturní centrum Praha (multikulturalismus)
Nadace Open Society Fund Praha (lidská práva)
Organizace pro pomoc uprchlíkům (uprchlíci)
Otevřená společnost (lidská práva, tolerance)
Poradna pro občanství, občanská a lidská práva (občanská a lidská práva)
Prague Pride (LGBT)
Profem (ženská práva)
PROUD (LGBT práva)
Rodiče za inkluzi (inkluzivní vzdělávání)
Romea (romská menšina)
Rozkoš bez rizika (prevence pohlavních chorob)
Sdružení mladých sklerotiků (pacienti s roztroušenou sklerózou)
SLOVO 21 (romská menšina)
Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice (lidé s mentálním postižením)
Step by step (vzdělávání)
Trans*parent (práva trans* osob)
Vteřina poté ( děti vyrůstající v dětských domovech)
Život 90 (senioři)
