Sobota, 30. července 2011Zprávy z médií
Šestnáct tisíc eur a čestné uznání je odměnou za práci lidí z brněnské organizace Liga lidských práv. Ta je jedním z šestatřiceti sdružení, která ocenila nadace Erste za přínos sociální integraci.
„S udělováním cen jsme začali před čtyřmi lety. Chceme jimi přispět k vývoji společnosti bez předsudků a s rovnými právy pro všechny,“ uvedl předseda představenstva nadace Andreas Treichl. Vítěze porotci vybrali z téměř dvou tisíc organizací z dvanácti zemí střední a východní Evropy. Brněnská Liga lidských práv získala cenu za svůj projekt Férová škola, který podporuje školy vytvářející spravedlivé podmínky pro vzdělávání všech dětí. Ocenění získaly také organizace z Děčína a Prahy.
Článek byl publikován dne 30.7. 2011 v brněnském denku a naleznete jej zde, obdobně také v pražském deníku zde.
Čtvrtek, 28. července 2011Zprávy z médií
V médiích ožil v těchto dnech případ brněnských policistů, kteří se měli vyžívat v násilí. Nejvíce se „blýskli“ když v lednu 2009 jejich zásah nepřežil muž vietnamské národnosti. Loni je za to soudkyně odměnila několikaletými tresty. Na Ligu lidských práv se každoročně obrátí několik osob, které poukazují na nedůvodné násilí ze strany policistů či strážníků. Změnilo se tedy něco během posledních dvaceti let nebo se stále potýkáme s dědictvím Veřejné bezpečnosti?
V polistopadové historii se výrazné pozornosti českým ochráncům pořádku dostalo především při výročním zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září 2000. O tom, že policisté zásahy proti demonstrantům nezvládali a mnohdy se pak „zhojili“ i na náhodně procházejících turistech a lidech, kteří s vandalismem v ulicích neměli nic společného, informovala nejen česká, ale i zahraniční média.
Výraznou kritiku ze strany ombudsmana i nevládních organizací si vyžádal také zcela nezvládnutý zásah na technoparty CzechTek 2005. Od té doby se ale postup policistů v mnohém zlepšil a nic podobného se neopakovalo. Policisté tak většinou docela slušně zvládli i takové akce, jako byly průchody příznivců krajní pravice českými městy.
Jak je to ale s případy individuálních pochybení strážníků či policistů? O většině případů násilí se nedozvíme, protože jejich oběti nemají odvahu hledat oporu u státu, jehož zástupci je bili nebo šikanovali. Bohužel se ale násilí mnohdy neprokáže ani tam, kde lidé odvahu najdou. Ilustruje to případ mladíků Kuchaře a Holouse, které právě na CzechTeku strážci zákona počastovali kopanci a ránami obuškem a kterým také dýmovnicí zapálili auto. Pavlovi se podařilo jednoho z policistů vyfotit tak, že na fotografii bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic jeho identifikačního čísla. Inspekce případ uzavřela s tím, že totožnost policisty není možné určit. Po opakovaných stížnostech Ligy to sice inspektoři vzali zpět, našli si ale jinou výmluvu. Naštěstí civilní soud se na věc díval jinak a mladíci tak od státu dostali omluvu i odškodnění.
Jistě, práce policisty je fyzicky i psychicky náročná a navíc přirozeně láká i typy lidí, kteří k ráně pěstí nemají nikdy daleko. O to více je ale zapotřebí, aby stát ukázal, že násilí se netoleruje. Dokud se ale věci raději „zametou pod koberec“, jako to bylo v případě zubního techniku v Aši, který loni v květnu po propuštění z policejní služebny musel být lékařsky ošetřen, nic se nezmění.
Veřejnost by nyní měla pečlivě sledovat nový zákon o Generální inspekci bezpečnostních sborů, který je odpovědí na kritiku mezinárodních institucí i odborníků a který by měl nezávislost vyšetřování trestných činů policistů posílit. Poslanci se mu budou důkladně věnovat už v srpnu.
Článek byl publikován dne 28. 7. 2011 v deníku Brněnský deník.
Autorem článku je David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv.
Středa, 20. července 2011Zprávy z médií
Praha – Nový zákon dovolí pacientům souhlasit s tím, že v těžkém bezvědomí zůstanou bez péče.Dopředu odmítnout připojení na dýchací přístroj, operaci v posledním stadiu rakoviny nebo i umělou výživu. Nový zákon o zdravotních službách, který nyní leží ve sněmovně, by měl od nového roku umožnit pacientům, aby si sami rozhodli o tom, zda jim ve stavu dlouhodobého bezvědomí bude poskytnuta péče. Odpůrci bijí na poplach – jde o pasivní eutanazii.„Jestliže pacient, který trpí bolestí nebo se domnívá, že je nevyléčitelně nemocný, dopředu odmítne péči, bude lékař stavěn do velmi složité situace. Měl by přihlížet tomu, že chce pacient umřít. To je nakročení k eutanazii,“ říká poslankyně a lékařka Milada Emmerová (ČSSD).
Zastánci lidských práv naopak novinku vítají.
„Nyní se každý bude moci rozhodovat sám o sobě. Stává se, že umírající pacient nechce být hospitalizován, ale záchranka ho odveze do nemocnice proti jeho vůli. Spousta lidí si nepřeje umírat v nemocnicích, ale doma mezi blízkými. Někteří zase nechtějí být léta udržováni v kómatu,“ podotýká právnička Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv.
Obejdou se lékaři bez právníka?
V ožehavé situaci, která může skončit u soudu, se však podle Emmerové ocitnou lékaři. „V zákoně ani není povinnost kontaktovat příbuzné a problém s nimi diskutovat. Když pak pacient zemře, vystavuje se lékař tomu, že se s ním rodina bude soudit. To aby mělo každé zařízení po ruce velmi dobrého právníka,“ dodává Emmerová.
Jak by měl dopředu vyslovený souhlas proběhnout?
„Lidé budou muset navštívit lékaře, který jim dá poučení, a poté si u notáře souhlas nechají ověřit. Potvrzení by pak měli nosit u sebe jako doklad. Pokud ho u sebe v potřebnou chvíli mít nebudou, zpětně už na něj nebude brán ohled,“ vysvětluje mluvčí ministerstva zdravotnictví Vlastimil Sršeň.
Pacient tedy může prostřednictvím dokladu docílit toho, že pokud bude v bezvědomí, lékaři ho nepřipojí na dýchací přístroj. Když ale ověřený souhlas nechá doma v šupleti a lékařům se do rukou dostane až zpětně, odpojit ho od přístroje již nebude možné. Jde totiž o aktivní zásah lékaře, a tím pádem o klasickou eutanazii, která je u nás zakázaná.
I Liga lidských práv má k zákonu některé připomínky. „Kritizovali jsme to, že je zavedena pětiletá lhůta platnosti přání. Například u pacientů s Alzheimerovou chorobou se nemoc vyvíjí velmi dlouho a pacient pak již nemusí mít možnost své přání platně vyjádřit. Proto by trvanlivost přání měla být neomezená s tím, že by pacient mohl kdykoliv souhlas změnit,“ doplňuje Zuzana Candigliota.
Podle nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění je pro zavedení eutanazie 64 procent lidí.“
Článek byl publikován dne 20. 7. 2011 na www.denik.cz a naleznete jej zde.
Autorkou článku je Michaela Koubová, denik.cz.
Středa, 13. července 2011Zprávy z médií
Výbor pro práva dítěte OSN České republice důrazně doporučil, aby zrušila babyboxy. Země na to má sedm let. „Neobhájili jsme je, protože nemáme preventivní péči, kterou by se dalo argumentovat,“ míní právnička Ligy lidských práv Michaela Tetřevová, která se zasedání účastnila. Výbor ale nemůže plnění svého doporučení nijak vymáhat ani jeho neplnění trestat.
Rozhovor s právničkou Ligy lidských práv Michaelou Tetřevovou.
Zasedání Výboru pro práva dítěte OSN jste se účastnila. Jak probíhalo?
Jednání trvalo celý den a týkalo se celé Úmluvy o právech dítěte, Česká republika se periodicky zodpovídá výboru jednou za sedm let. Zasedání probíhá tím stylem, že každý člen výboru položil několik otázek a následuje rozhovor. Babyboxy byly v porovnání s ostatními tématy pouze marginálií. Každopádně ve více než padesáti doporučeních, která výbor vydal na základě celodenního jednání, je doporučení číslo 49, kde výbor důrazně žádá Českou republiku, aby provoz babyboxů co nejdříve zastavila a zároveň aby urychleně vybudovala a posílila alternativní řešení, jak ohrožené děti ochránit. ( Celý dokument s doporučeními pro Českou republiku najdete zde .)
Jaké konkrétní výhrady měl výbor OSN k babyboxům?
Členům výboru se nelíbilo, že Česká republika tímto způsobem pouze přihlíží tomu, že děti jsou opouštěny svými rodiči. Nesnažíme se počty opouštěných dětí snížit a ani nepodporujeme žádnou alternativu k babyboxům. Pouze pasivně přihlížíme problému.
OSN proto navrhuje, abychom zavedli programy, které by šířily osvětu v plánovaném rodičovství a abychom zřídili dostatečné sociální poradenství ženám, které otěhotní neplánovaně. Aby vznikly vzdělávací programy podobné programům rané péče u dětí s postižením. Nic podobného u rodičů, kteří na rodičovství nejsou připraveni, nefunguje. A kvůli babyboxům nelze zkoumat ani důvod, proč matka to dítě odložila.
Co vadilo na babyboxech nejvíce?
Hlavní argument je, že babyboxy porušují Úmluvu o právech dětí v pěti článcích. Jedná se především o právo dítěte o zachování své identity, právo dítěte znát své rodiče, svůj původ. Ale i to, že stát nepodniká žádné kroky, které by tomuto problému předcházely.
Připouští výbor alternativu, že bychom se babyboxů nevzdali a zároveň rozšířili prevenci?
O takové možnosti se nejednalo. Problém byl podle mého v tom, že státní delegace nenabídla žádnou alternativu či řešení, jak by to mohlo do budoucna fungovat. Podle mého to nedokázali dostatečně vysvětlit, ale především z toho důvodu, že tu opravdu programy jako osvětová kampaň nebo poradenství opravdu chybí.
Jak se musí Česká republika nyní zachovat, když jí přišlo takové důrazné doporučení?
Takové doporučení přichází vždy jednou za sedm let. Další zpráva, kterou bude stát podávat, bude až v červnu roku 2018. Nyní máme tedy sedm let na to, abychom implementovali všech více než padesát doporučení. Pak musí dát Česká republika vědět, jaká nová legislativa vznikla, jak se doporučení plnila. Alternativní zprávu pak posílají i neziskové organizace, jež mohou popsat i pochybení nebo nedostatky, na které stát zapomene.
Co se stane, pokud toto doporučení neuposlechneme?
Pořád je to doporučení, takže je těžce vymahatelné. Na druhou stranu výbor a OSN působí svou morální autoritou a Česká republika své členství podepsala. Tím, že bude doporučení ignorovat, si způsobí mezinárodní ostudu. Pokuta nám nehrozí, o členství také nepřijdeme.
Proč se pozornost výboru neupíná i na okolní země, kde podobné systémy fungují?
Babyboxy fungují na Slovensku, něco podobného snad fungovalo v Německu. Výbor v ten den ale řešil Českou republiku, takže s ostatními zeměmi se nesrovnávalo. Pouze slovenský člen výboru, který byl reportérem pro naši zemi, uvedl, že stejný problém je i na Slovensku a že i tam je to potřeba řešit. Takže jsou tam stejné tendence. Nahradit řešení důsledku programy, které by problému předešly.
Článek byl publikován dne 13. 7. 2011 na zpravy.indes.cz a naleznete jej zde.
Autorkou článku je Martina Procházková, iDnes.cz.
Pátek, 1. července 2011Zprávy z médií
Vláda včera schválila nový zákon o zdravotních službách. Ten zavádí mimo jiné možnost uložit finanční sankce nemocnicím a lékařům, kteří poruší práva pacientů. Podle prezidenta České lékařské komory Milana Kubka to ale povede jen k tomu, že pacienti budou mít šanci „zchladit si žáhu na lékařích“. Je možné, že se pan Kubek nemýlí, problém ovšem vidím někde jinde.
Vymahatelnost práva je základ
Nechci ani v nejmenším zpochybňovat skutečnost, že pokud zdravotníci poruší zákon, měla by následovat sankce. Na Ligu lidských práv se každoročně obracejí stovky pacientů a je zřejmé, že v praxi stále dochází k nerespektování informovaného souhlasu pacienta, znemožňování přístupu do zdravotnické dokumentace, jejímu nedbalému vedení nebo dokonce přepisování. To, že za takové jednání bude možné uložit pokuty v řádu stovek tisíc korun, může jistě přispět k tomu, že práva pacientů nezůstanou jen prázdnými slovy.
Na druhou stranu další sankční mechanismus není to jediné, co pacienti potřebují. Už nyní máme k dispozici nejméně osm mechanismů žaloby či stížnosti. Každý občan se může obrátit na vedoucího zařízení, zřizovatele, Českou lékařskou komoru, zdravotní pojišťovnu a někdy i veřejného ochránce práv; dále můžeme podat trestní oznámení, žalobu na ochranu osobnost ke krajskému soudu a žalobu na náhradu škody na zdraví k soudu okresnímu. Pokud využijeme všech možností, zaměstnáme řešením svého případu velké množství osob a výše nákladů na veřejné prostředky tomu bude odpovídat. Ani to ovšem nemusí stačit k získání spravedlivé satisfakce. A co hůř: v mnoha případech se přes všechnu námahu nedozvíme, co se vlastně stalo a proč se to stalo.
Zdravotnictví je specifický systém
Jako všude jinde i ve zdravotnictví dochází k chybám a lajdáctví. Jenže nespokojeným pacientům ve většině případů nejde o tučné odškodné či pomstu vůči lékařům. Mnohdy získá pacient podezření na pochybení zdravotníků v důsledku toho, že jeho zdravotní stav se místo zlepšení zhorší. Jakmile se ale pokouší zjistit více, naráží na hradbu mlčení a mlžení. Když nespokojený klient zdravotnictví sepíše oficiální stížnost, nikdo jej nepozve na osobní schůzku a výsledkem snažení bývá zpravidla stručný dopis oznamující, že se nepodařilo zjistit pochybení. Tito lidé, kterým by často stačila omluva a ujištění, že se něco podobného nebude opakovat, případně určitá finanční satisfakce (či „jen“ srozumitelné vysvětlení toho, co se vlastně stalo, podané někým nezaujatým), pak rozezleni podávají trestní oznámení, píší žaloby a bojují s nemocnicemi „na život a na smrt“.
Zdravotnictví je specifický systém charakteristický spíše dlouhodobými vztahy, neboť například chronicky nemocní pacienti vyžadují mnohaletou péči. Kromě toho je důležité, aby pacienti měli ve zdravotníky i v zdravotnictví jako celek důvěru. Máloco ji ovšem nabourá tak razantně jako soudní řízení. Na tuto situaci politici v řadě zemí reagují podporou mimosoudního řešení sporů spojenou s efektivním řešením stížností pacientů. Příkladem mohou být různé formy veřejného pacientského ombudsmana, jež existují v Norsku, Spojeném království, Irsku nebo Rakousku. Mezi výhody patří nezávislost na zdravotnických zařízeních, která zaručuje nestranné řešení stížností, a specializace umožňující nahlédnout do dokumentace pacienta.
Jde to i u nás?
Liga lidských práv oslovila Ministerstvo zdravotnictví s doporučením, aby byly obdobné specializované instituce zřízeny také v ČR – například při zdravotních odborech krajských úřadů. Pokud by pomáhaly mimosoudnímu řešení sporů, náklady na soudní proces by se snížily, zatímco důvěra občanů v systém by se zvýšila. Vedlejším ziskem by byl nárůst povědomí zřizovatelů nemocnic o problémech provázejících poskytování péče, což umožňuje prevenci podobných situací.
Nevyplatí se tedy investovat do hledání efektivního řešení stížností i u nás? Ministerstvo zdravotnictví se s naší připomínkou k zákonu o zdravotních službách vypořádalo se slovy, že „taková právní úprava by byla nad rámec tohoto zákona“. Do jakého zákona by mělo účinné řešení stížností pacientů patřit, už úředníci neuvedli.
Více informací k tématu najdete v publikaci Ochrana práv pacientů – návrhy k diskusi o mimosoudním řešení sporů ve zdravotnictví.
Článek byl publikován dne 30. 6. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorem příspěvku je David Zahumenský, právník a předseda Ligy lidských práv.
Pátek, 24. června 2011Zprávy z médií
Výzva, aby ČR nahradila babyboxy systémem, jenž by předcházel odkládání dětí, je v pořadí padesátý požadavek – z celkových 62, které ženevský Výbor pro práva dítěte naléhavě a většinou po osmi letech znovu adresoval české vládě.
Babyboxy tu jsou pomalu rodinné stříbro, někteří občané se naštvali. Zase nějací „diplomaté OSN“, jak se psalo, nás zbavují suverenity. Známe to přece už z EU. Pod dojmem povrchních mediálních zpráv inzerujících zákaz babyboxů v titulcích, se zvedla vlna nevole.
Co vše musíme protrpět – vzdát jsme se museli tři dny ohřívaných gulášů a pohlavkování neposlušných dětí. Jeden si už ani nezakouří nejen ve vlaku a na nádraží, ale ani v hospodě u pivka. A i Cikána aby se pomalu bál nazvat od plic Cikánem. A toto omezování suverenity má pokračovat!
Nevlídné oko, s nímž výbor pohlíží na české babyboxy, souvisí i s výhradou, kterou ČSFR (a pak i ČR) uvedla při přijetí úmluvy v roce 1991. Stát prý nemůže zaručit plnění článku sedm úmluvy, podle něhož má každé dítě právo znát své rodiče. Medicína se vyvíjí, informace o předcích, jejich nemocech a genové výbavě jsou potřebné. V ČR se navíc i podle zákona smí dítěti utajovat, že bylo osvojeno.
Je to tu kulturním zvykem, stejně jako fyzické tresty dětí, jež výbor České republice rovněž vytýká. Právem, stále tu přetrvává představa, že děti mají rodiče hlavně poslouchat, a to ještě pod hrozbou výprasku. Už před více než 40 lety řekl jugoslávský spisovatel dětské poezie Dušan Radovič rodičům: „ Budete-li bít své děti, budou ony bít vaše vnuky.“ Podle něho jenom děti, které neposlouchají, se mohou stát lepšími, než jsou jejich rodiče.
Co to je ale za výbor, který dal ČR ta doporučení? Nejsou v něm diplomati, ale 18 rotujících expertů jmenovaných státy. A není to vůbec výbor OSN, nýbrž smluvní orgán Úmluvy o právech dítěte, kterou Valné shromáždění OSN v roce 1989 otevřelo k podpisu státům. Ty ji pak podepisovaly a ratifikovaly. Už je nás 192 států, jen dva ji neratifikovaly – Somálsko a USA, i když ji podepsaly, USA za Clintona. Nemohou prý zaručit zákaz trestu smrti na dětech, uvedli Američané. Hlavní výtky výboru jsou tři: dětí v ústavech je v ČR moc. Neruší se oddělené školství (v praktických školách) pro romské a zdravotně znevýhodněné děti. A není tu žádný státní orgán, jenž by koordinoval dodržování úmluvy. Od roku 2003, kdy výbor vládu téměř na vše už upozornil, chybí polická vůle vlády.
Ženevského „grilování“ České republiky se účastnily i dvě české neziskovky – Liga lidských práv a česká sekce Defense for Children International. Michaela Tetřevová z Ligy řekla: „Stát vynakládá obrovské finanční prostředky na provoz dětských domovů a ústavů. Na preventivní služby, které by pomohly předcházet odebírání dětí z rodin, pak nezbývají peníze. Je třeba celý systém financování převrátit a podpořit právě péči o rodiny.“
Článek byl publikován dne 24. 6. 2011 v deníku Právo.
Autorem článku je Petr Uhl, deník Právo.
