Štrasburský soud „posvětil“ systém povinného očkování. Jeden soudce se proti verdiktu ohradil

Evropský soud pro lidská práva dnes vyhlásil rozsudek velkého senátu, kterým většinou 16 soudců ze 17 neshledal porušení práv šesti stěžovatelů, kteří brojili proti represivnímu systému povinného očkování v České republice. Jeden ze stěžovatelů dostal pokutu za neočkování svých dospívajících dětí, ostatním stěžovatelům bylo jako neočkovaným nebo částečně očkovaným dětem odepřeno předškolní vzdělání. K rozsudku připojil své částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko belgický soudce Lemmens a podrobné nesouhlasné stanovisko připojil polský soudce Wojtyczek.

„Pro nás je rozsudek samozřejmě zklamáním, protože zvítězila nekritická očkovací ideologie před důkladným posouzením přiměřenosti vynucování potenciálně rizikového zásahu do tělesné integrity, kterým očkování je. Stejně jako u dřívějšího rozsudku štrasburského soudu ve věci domácích porodů zvítězilo i dnes odebrání odpovědnosti za své zdraví jednotlivcům a jejich předání státním nedůvěryhodným odborníkům, kteří agresivně prosazují svoje zájmy a omezují práva lidí, aniž by to bylo medicínsky opodstatněné a aniž by to dávalo i elementární logiku,“ komentuje rozhodnutí soudu advokátka Zuzana Candigliota, která stěžovatele před soudem zastupovala.

Evropský soud pro lidská práva shledal stížnosti částečně za nepřijatelné, částečně se zabýval právem na ochranu soukromého života stěžovatelů, jehož porušení neshledal. „Soud se ohání obecnými pojmy, jako je sociální solidarita, ochrana veřejného zdraví a nejlepší zájem dítěte, ale nezabýval se celou řadou našich argumentů a podkladů, které poukazovaly na nepřiměřenost systému povinného očkování v České republice. Trefně na to poukázal polský soudce ve svém nesouhlasném stanovisku, podle kterého soud doslova ignoroval argumenty stěžovatelů,“ doplňuje Zuzana Candigliota.

Disentující soudce Krzysztof Wojtyczek upozornil například na to, že:

  • vláda nepředložila žádné dokumenty, které by posuzovaly každou nemoc, proti které se povinně očkuje, a zdůvodňovaly nezbytnost povinného očkování
  • soud se nezabýval tím, zda existují méně restriktivní alternativy povinného očkování, zejména systémem dobrovolného očkování, který funguje v celé řadě zemí
  • soud se nezabýval celou řadou relevantních argumentů, které stěžovatelé vznesli, například tím, že podmínění přístupu k předškolnímu vzdělávání očkováním proti tetanu neslouží k ochraně veřejného zdraví, personál mateřských škol nemusí být očkován, Ministerstvo zdravotnictví má neomezenou rozhodovací pravomoc ohledně nařizování očkování nebo že rozhodující osoby jsou v konfliktu zájmů.

Stejně jako u českého Ústavního soudu se i u Evropského soudu pro lidská práva našel pouze jediný soudce, který se kromě obecných floskulí kriticky zabýval přiměřeností právní úpravy povinného očkování.

Nad rozsudkem se pozastavuje lidskoprávní expertka i předsedkyně spolku pro svobodu očkování

Verdikt soudu pro Ligu lidských práv komentuje advokátka a expertka na lidská práva ve zdravotnictví Adéla Hořejší: „Evropský soud pro lidská práva se konzistentně hlásí k východisku, že právo jednotlivce rozhodovat o svém těle je samotným jádrem lidských práv a požívá nejvyšší ochrany. Z mého pohledu se tímto rozhodnutím odchýlil nebezpečným směrem zejména tím, že rezignoval na kritické zkoumání národní úpravy a její odůvodněnosti a přiměřenosti a akceptoval obecné tvrzení státu, že chrání společnost, aniž by to bylo podloženo odbornými analýzami.“ Dále advokátka doplňuje: „Soud nám vysílá zprávu, že stát je takový náš tatínek, který ví nejlépe, co potřebujeme, poslušnost je oceňována, autonomie sankcionována, pro naše vlastní dobro. Paternalistické pojetí státu však neodpovídá deklarovanému standardu lidských práv.“

K rozhodnutí se vyjadřuje i Martina Suchánková ze spolku ROZALIO, který prosazuje svobodné a informované očkování: „Pozastavujeme se nad tím, že se soudu jeví v pořádku odpírání přístupu dětí k předškolnímu vzdělávání, když je tímto Česká republika v rámci Evropy takřka raritou. V drtivé většině evropských zemích toto není běžnou praxí a děti ve školkách jsou stejně zdravé jako děti v našich školkách. Kdyby toto opatření bylo tak nesmírně důležité pro ochranu zdraví dětí, jak je možné, že jinde jsou děti zdravé i bez toho?“

Shrnutí případů s popisem hlavních argumentů najdete v minulé tiskové zprávě z července 2020, kdy proběhlo slyšení před velkým senátem štrasburského soudu.

Dva z projednaných případů jsou podrobně popsány zdezde.

Chlapec nesměl do školky kvůli nekompletnímu očkování

Chlapce v předškolním věku, kterého nechali rodiče po pečlivém uvážení očkovat jen částečně, kvůli tomu odmítly přijmout dvě mateřské školy. Liga lidských práv v tom spatřuje diskriminaci.

Rodiče s vysokoškolským vzděláním v oblasti biologie zvolili po pečlivém uvážení pro své dítě individuální očkovací kalendář. Dítěti nechali aplikovat očkování proti nejzávažnějším nemocem – záškrtu, tetanu, černému kašli, obrně a hemofilovým infekcím. Ostatní očkování se rozhodli odložit na neurčito. Kvůli nekompletnímu očkování však chlapec nebyl přijat k předškolnímu vzdělávání do dvou mateřských škol v místě bydliště.

Jde o diskriminaci, souhlasí veřejná ochránkyně práv

Každé dítě má právo na vzdělání bez diskriminace. Vzhledem k tomu, že v řadě západních států, jako je Německo a Rakousko, není očkování vyžadováno pro přístup k předškolnímu vzdělávání, je důvod se domnívat, že v České republice nejde o nezbytné opatření. Jedná se o diskriminační praktiku, která není odůvodněna ochranou veřejného zdraví, ale má sloužit jako potrestání rodičů. O tom svědčí i skutečnost, že se k předškolnímu vzdělávání vyžaduje i očkování proti nemocem, které nelze přenést na druhé (tetanus), ale také to, že po personálu školek nikdo kompletní očkování nevyžaduje či nezkoumá jejich imunitu proti všem očkovaným nemocem.

S těmito argumenty se ztotožnila i veřejná ochránkyně práv, která podmínku očkování pro přístup k předškolnímu vzdělávání označila za nepřiměřenou a diskriminační.

Podali jsme ústavní stížnost (později doplněnou) obsahující i návrh na zrušení ustanovení zákonů, které stanoví podmínku očkování pro přístup k předškolnímu vzdělávání. Ústavní soud ve svém nálezu pléna návrh zamítl, ale vyzval zákonodárce k zakotvení odpovědnosti státu za poškození zdraví tímto očkováním způsobené. Skutečná lidskoprávní argumentace se bohužel nachází až v disentním (odmítavém) stanovisku soudkyně Kateřiny Šimáčkové, které je připojeno za nálezem (od strany 25).

Zbytek ústavní stížnosti soud odmítl. Obrátili jsme se proto se stížností na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ten ale porušení práv stěžovatelů neshledal.

Podniknuté kroky:

duben 2010 – rozhodnutí o nepřijetí ze dvou mateřských škol, rodiče se proti rozhodnutí odvolali

květen 2010 – Krajský úřad kraje Vysočina zamítl odvolání rodičů

červenec 2010 – podána správní žaloba ke Krajskému soudu v Brně

říjen 2011 – Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem č. j. 29 A 69/2010 ze dne 20. 10. 2011, proti kterému podali rodiče kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu

březen 2013 – Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl svým rozsudkem 8 As 20/2012 42 ze dne 29. 3. 2013 s odůvodněním, že stěžovatelé netvrdili žádné výjimečné důvody, které by mohly převážit nad ochranou veřejného zdraví. Pouze odlišný názor rodičů podle soudu nedostačuje.

červen 2013 – podána ústavní stížnost (její pozdější doplnění zde) s návrhem na zrušení ustanovení zákonů, které stanoví podmínku očkování pro přístup k předškolnímu vzdělávání.

červen 2014 – návrh na zrušení ustanovení zákonů byl senátem Ústavního soudu postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 16/14.

červenec 2014 – Veřejná ochránkyně práv vstoupila do řízení jako vedlejší účastník a vyjádřila se, že podmínka povinného očkování pro přístup dítěte do mateřské školy je nepřiměřená a diskriminační. Podle ní stát zneužívá opticky legitimního cíle a dítě si bere jako rukojmí a trestá ho odepřením přístupu ke vzdělání bez posouzení skutečného rizika ohrožení ostatních dětí.

leden 2015 – plénum Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení zákonů zamítl

březen 2015 – Ústavní soud stížnost odmítl

srpen 2015 – podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva

červenec 2020 – Veřejné slyšení před velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva, který sloučil šest stížností na systém povinného očkování v Česku do jednoho případu

duben 2021 – Velký senát Evropského soudu pro lidská práva většinou 16 soudců ze 17 neshledal porušení práv šesti stěžovatelů

Tiskové zprávy k případu:

červen 2020Štrasburský soud projedná šest stížností na povinné očkování

červenec 2020Evropský soud pro lidská práva dnes projedná šest stížností proti povinnému očkování v ČR

duben 2021Štrasburský soud „posvětil“ systém povinného očkování. Jeden soudce se proti verdiktu ohradil

Další dokumenty:

Vyjádření stěžovatelů ke štrasburskému soudu a jeho přílohy:

Vyjádřenípřílohy vlády.

Vyjádření třetích stran (tzv. „amicus curiae“):

Bezplatnou právní pomoc při zastupování tohoto případu u Evropského soudu pro lidská práva můžete podpořit v naší sbírce. Děkujeme!

Zdravotníci nerespektovali rodičku a provedli zákroky bez jejího souhlasu

Paní Valentová si přála porod s empatickou podporou zdravotníků a s co největší ohleduplností k dítěti. Zdravotníci nemocnice v Neratovicích ale její porodní plán nerespektovali a bez jejího informovaného souhlasu či dokonce přes její výslovný nesouhlas provedli řadu zákroků. Tento zážitek se pro ni na dlouhou dobu stal noční můrou a musela vyhledat i psychoterapeutickou pomoc. Nemocnici proto s pomocí Ligy lidských práv žaluje za porodnické násilí s cílem změnit praxi českých porodnic.

Svoji dceru přivedla na svět v Neratovicích v roce 2012. Ihned po příchodu do porodnice dostala naše klientka k podpisu několikastránkový dokument s názvem „Vedení a průběh porodu“. V té chvíli už ale rodila a nedokázala se na text plně soustředit. Na dotaz k personálu ohledně obsahu dokumentu jí bylo odpovězeno, že jde o „souhlas s porodem“. Vzhledem k tomu, že ji nikdo neseznámil s obsahem, ani neměla možnost si dokument v klidu přečíst, rozhodla se souhlas nepodepsat. Tak od samého začátku spadla do skupiny „problémová“ rodička a na její řádně předaný porodní plán nikdo nebral ohled. Přítomnému otci dítěte bylo řečeno, že jejich (zcela legitimní) požadavky personál nesplní – nikdo však neodůvodnil proč.

V rozporu s přáním naší klientky došlo k těmto zásahům:

  • podání oxytocinu
  • polohování do nepříjemné a nevhodné polohy vleže s nohami na držadlech
  • nástřihu hráze (navzdory verbálnímu nesouhlasu, i předem vyslovenému přání)
  • nevydání placenty ke zpracování na výživový doplněk (kapsle)
  • přestřižení pupečníku ihned po porodu, bez možnosti dotepání cenné pupečníkové krve
  • nadto byl ošetřující lékařkou zcela zdravé klientce po porodu znemožněn ambulantní porod a to i poté, co si po telefonické domluvě závazně převzal zdravého novorozence od neonatologa jeho pediatr

Celý porod se tak stal pro naší klientku i jejího partnera opravdu děsivým zážitkem, se kterým se dodnes jako rodina vyrovnávají. V prvním roce po porodu byla paní Valentová nucena vyhledat psychoterapeutickou pomoc, protože po této zkušenosti trpěla post-traumatickým stresem. Rozhodla se ale vůči takovému jednání s rodičkami vymezit a její dlouholetou snahou je, aby se podobné věci neopakovaly.

Nepřiměřené náklady řízení a podjatost znaleckého ústavu

Paní Valentová podala s pomocí Ligy lidských práv na postup personálu porodnice stížnost, kterou vedení obratem zamítlo. Proti nemocnici v Neratovicích jsme proto podali žalobu na ochranu osobnosti, kterou soud zamítl a uložil klientce povinnost zaplatit protistranně přemrštěnou částku za náklady řízení ve výši přes čtvrt milionu korun.

Znaleckým ústavem v této věci soudkyně určila porodnici U Apolináře. Liga lidských práv obdržela dvě čestná prohlášení žen, ve kterých popisují svoji zkušenost s chováním personálu v této porodnici a jsou takřka identické se zkušeností paní Valentové. Prohlášení ukazují na podjatost tohoto znaleckého ústavu, který obhajuje stejně škodlivou paternalistickou praxi, jako panuje v žalované nemocnici. Posudek, který vypracovali porodník Pavel Calda a porodní asistentka Markéta Školoudová (která se zaměřuje ve své praxi u Apolináře na mrtvorozené děti), má zásadní právní vadu – je nepřezkoumatelný. Neobsahuje totiž žádné odkazy na odborné zdroje, ale pouze názory jeho autorů.

Zásahy do porodu byly údajně nutné z důvodu suspektního CTG monitoru, ovšem paní Školoudová nedokázala vysvětlit, proč namísto násilného ukončení porodu personál rodičce neumožnil změnit polohu. Právě personálem vynucovaná poloha na zádech je totiž dle Mezinárodní federace gynekologie a porodnictví (Federation Internationale de Gynecologie Obstetrique, FIGO) přímým faktorem, který způsobuje tíseň plodu, na kterou vznikalo podezření. Zpracovatelka posudku ale s tímto stanoviskem Mezinárodní federace gynekologie a porodnictví údajně nesouhlasí.

Soudkyně neposoudila za důvod k pochybám o nestrannosti znaleckého ústavu ani to, že podle posledních dostupných údajů se u Apolináře prováděl nástřih hráze u neuvěřitelných 81 % případů všech vaginálních porodů a že tedy personál tohoto pracoviště bude logicky obhajovat i svoji vlastní škodlivou praxi na ženách. Soudkyně zamítla doplnění dokazování dalšími posudky, které jsme navrhli k vyvrácení některých tvrzení v posudku od Apolináře, a rovnou namísto toho rozhodla o zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

Podle soudkyně není zásahem do osobnostních práv rodičky zamezení jejímu přání změnit polohu při normálně probíhajícím porodu. Dokonce ani to, že jí personál neumožní odnést sebou placentu, přestože za své rozhodnutí přebírá plně odpovědnost, a nikoho svým jednáním neohrožuje. Podle soudkyně jde výhradně o biologický odpad a nemocnice postupovala v souladu se zákonem, když tento proti vůli rodičky zlikvidovala. Soudkyně zcela ignorovala stanovisko Ministerstva zdravotnictví, které jsme předložili a podle kterého rodička má na vydání placenty právo.

Ze strany soudkyně bohužel došlo nejen k ospravedlnění porodnického násilí a nerespektujícího jednání personálu porodnice, ale také k porušení práva na spravedlivý proces, podobně jako tomu bylo na počátku v případu porodní asistentky Ivany Königsmarkové. V obou případech byla rozhodnutí soudu odvozena od zcela automatického a nekritického převzetí vědecky nepodložených a nepřezkoumatelných (sic!) názorů zpracovatelů posudku (zatímco tito zpracovatelé sami ve své praxi poškozují rodičky stejným způsobem), a na jiné důkazy nebyl brán zřetel a nebyly nijak zohledněny. Jedná se o naprosto chybný postup soudu.

Proti rozsudku jsme samozřejmě podali odvolání a předložili jsme k němu rovněž posudek Markéty Pavlíkové z oboru biomedicínské statistiky (který je založen na důkazech a zpochybnil drtivou většinu tvrzení znaleckého ústavu) a odborné vyjádření z oboru porodní asistence.

Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby

Krajský soud v Praze nejenže zamítnutí žaloby potvrdil a předložené důkazy zpochybňující posudek od Apolináře zcela ignoroval, ale odmítl i námi podané odvolání za nezletilou s odůvodněním, že tato o sobě ještě nemůže rozhodovat a je tedy v případu „nevinně“. Soud se vůbec nezabýval důvodem žaloby, tedy právy nezletilé, a odmítl věc z důvodu jejího věku, což je velmi vážné pochybení soudu.

Domníváme se, že soud věc odmítl posoudit i proto, že kolizní opatrovnice nezletilé – pracovnice OSPOD Prahy 8 – navrhla zamítnutí nároku nezletilé. Jako důvod uvedla, že rodička se má starat o dítě a ne se soudit (sic!). Odvolací soud se ani neobtěžoval zaslat nám vyjádření protistrany a této kolizní opatrovnice, takže jsme se o vyjádření obou dozvěděli až na odvolacím jednání.

Rozsudek neobsahuje prakticky žádnou právní argumentaci, žádné vypořádání se s právem na svobodný a informovaný souhlas, právem nezletilé na racionální a odůvodněná rozhodnutí právních zástupců, ani s přiměřeností zásahů do práv rodičky a dítěte. Namísto toho soud rodičce sdělil, že měla dost času si lépe vybrat porodnici. V rozsudku také uvedli výmysly, které v předchozím řízení nebyly nijak řešeny, natož prokázány (například že dítě muselo být po porodu resuscitováno nebo že placenta, jejíž vydání rodička požadovala, byla infikovaná a zahnívající).

Zajímavostí je, že v březnu roku 2018 vydala sama ALMEDA, a.s. (resp. VAMED Mediterra), provozovatel nemocnice Neratovice, nemocnice Mělník a dalších šesti zdravotnických zařízení v ČR, veřejné prohlášení o tom, že „odteď“ vydává placenty rodičkám. O placentu si můžete přímo zažádat tímto formulářem. K úpravě legislativy, jak v prohlášení zaměstnanec porodnice píše, nicméně nedošlo, je stále stejná jako v roce 2012, kdy o placentu žádala paní Valentová.

Oba rozsudky Krajského soudu v Praze považujeme za neprofesionální, ignorující zákonem zakotvené právo na informovaná rozhodnutí, rodičovskou odpovědnost a právo na spravedlivý proces. Jsou založené na určité zaujatosti soudců a jejich zřetelnému „obrázku“ o tom, že rodička při porodu nemá právo o sobě rozhodovat, stejně jako rodiče o novorozeném dítěti.

Soudy popřely práva rodičky pod záminkou údajného „ohrožení plodu“, které ale se ale šetřením neprokázalo (!) a odepřely jí i tak samozřejmé právo (které uznává i ministerstvo zdravotnictví) jako je odnesení si placenty a naložení s ní v souladu se svým přesvědčením.

Jediné pozitivum odvolacího rozsudku je snížení nákladů řízení, které soud prvního stupně protiprávně stanovil na extrémních 250.433,- korun. Nově celkové náklady řízení činí 96.800,-. Klientka je povinna tyto náklady uhradit bezodkladně – jinak jí hrozí exekuce. Podpořit zastupování tohoto případu a změnit praxi českých porodnic můžete v této dárcovské kampani.

Podali jsme dovoláníNejvyššímu soudu a stížnost na kolizní opatrovnici, která jednala v rozporu s právem (naprosto eliminovala z jednání o dceři otce, jako druhého zákonného zástupce). Nejvyšší soud dovolání zamítl a proto jsme podali stížnost k Ústavnímu soudu. I ten ale naši stížnost zamítl. Plánujeme se proto obrátit se stížností k Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen.

Případ zastupuje naše právnička a advokátka Zuzana Candigliota.

 

Podniknuté kroky:

Tiskové zprávy

 

Podpořit zastupování tohoto případu a změnit praxi českých porodnic můžete v naší dárcovské kampani.

Ústavní soud znovu posvětil porodnické násilí – ideologicky se připojujeme k Polsku

Násilí na rodičce nás nezajímá, ale zaujala nás placenta – tak by se dal vystihnout dnešní nález tříčlenného mužského senátu Ústavního soudu ve složení Suchánek, Šimíček a Zemánek. Ústavní soud neřešil argumentaci stěžovatelky týkající se porodnického násilí a nespravedlivého procesu, ignoroval mezinárodní odborná doporučení a namísto toho se „pitval“ v otázce práva na vydání placenty rodičce, což v tomto sporu byla marginální otázka. Ústavní soud tak opět promarnil příležitost postavit se za základní práva žen, mezi která patří právo na nedotknutelnost osoby a právo na informovaný souhlas se zákroky, a ideologicky se připojil k polskému Ústavnímu soudu, který nedávno ženám znemožnil interrupce a který stejným zpátečnickým způsobem odmítá rozhodování žen o vlastním těle ve věci reprodukčního zdraví. Klientka se obrátí se stížností k Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen.

Stížnost podala naše klientka, která byla zdravá a chtěla rodit přirozeně, ale při svém porodu v roce 2012 v nemocnici Neratovice se setkala s násilným postupem personálu – násilným držením na porodnickém lůžku a zákrokům proti své vůli, mimo jiné s nástřihem hráze. Obecné soudy v řízení na ochranu osobnosti neposkytly jejím právům ochranu, ignorovaly její předložené nebo navrhované důkazy a řídily se pouze tendenčním a odborně nepodloženým znaleckým posudkem jiné nemocnice, která porušuje práva rodiček stejně jako žalovaná nemocnice. Celý případ a vývoj soudního řízení je podrobně popsán zde. Klientka se svým svědectvím vystoupila v dokumentárním filmu Neviditeľná – Unseen, který byl uveden v minulém roce na Slovensku a u nás zatím čeká na premiéru.

Podstatou případu je právo na svobodný a informovaný souhlas, které platí i při porodu

„Podstatou tohoto případu je právo ženy na to, aby nikdo nedělal na jejím těle nic bez jejího souhlasu nebo dokonce proti její vůli, právně řečeno jde o právo na svobodný a informovaný souhlas se zákroky a právo odmítnout jakýkoliv zákrok. Toto právo má o to větší význam v českém porodnictví, ve kterém se prokazatelně nadužívají invazivní a poškozující zásahy, o čem na základě statistik informuje například web jaksekderodi.cz, vysvětluje advokátka Zuzana Candigliota, která stěžovatelku před Ústavním soudem zastupovala.

Selhání českých soudů v čele Ústavním soudem lze podle advokátky přirovnat k tomu, jak kdyby v případě znásilnění žena namítala, že pohlavní styk proběhl proti její vůli, ale soudy by konstatovaly, že postup násilníka byl podle názoru jiných násilníků technicky „lege artis“, tedy vpořádku, a odmítly by se zabývat nesouhlasem ženy. „I když se v případech porodnického násilí argumentuje údajnou ochranou nenarozeného dítěte, nelze odhlédnout od dvou věcí – 1) v tomto případě nebyla zjištěna žádná patologie u rodičky, ani nenarozného dítěte, 2) ale i kdyby byla nějaká patologie zjištěna, tak Listina základních práv a svobod a Úmluva o biomedicíně zajišťují nedotknutelnost osoby a právo na informovaný souhlas, které mohou být omezeny pouze v případech stanovených zákonem, ale žádná zákonná výjimka pro případ porodu stanovena není,“ doplňuje advokátka.

České soudy dávají porodnickému násilí zelenou

Přestože v českém právu nikdy nevznikaly pochybnosti o tom, že i při porodu platí právo ženy na svobodný a informovaný souhlas včetně práva odmítnout jakýkoliv zákrok, v roce 2015 Ústavní soud „dal zelenou“ zákrokům bez souhlasu rodičky, tedy porodnickému násilí. Stalo se tak nálezem, podle kterého je možné práva rodičky omezit z důvodu ochrany nenarozeného dítěte, ale omezení musí být přiměřené. Ústavní soud ovšem zcela opomenul, že k takovému závěru chybí zákonná úprava, neboť zákon práva rodičky nijak neomezoval a neomezuje. Dá se to přirovat k situaci, kdy zákon upravuje právo žen podstoupit interrupci za stanovených podmínek, ale do toho by vstoupil Ústavní soud svýkladem odporujícímu zákonu, že v zájmu plodu je možné ženám právo odepřít,“ vysvětluje advokátka Candigliota.

Na základě uvedeného nálezu začalo být schvalováno porodnické násilí v dalších případech. Nejprve v prvním případě porodnického násilí, který Liga lidských práv řešila a který je podrobně popsán zde. Tímto případem se odmítl zabývat Evropský soud pro lidská práva, který stížnost bez odůvodnění odmítl. Druhým případem je tento aktuální případ. Oba případy mají celou řadu společných znaků, například to, že ženy byly zdravé a chtěly rodit přirozeně, ale narazily na zdravotníky, kteří byli zvyklí zasahovat do porodu a naopak nebyli zvyklí na neposlušnost rodiček, proto proti nim použili násilí.dále mají společné to, že soudy nekriticky přijaly tendenční a nepodložené znalecké posudky a odmítly jakékoliv jiné důkazy. Přitom ke kritickému zhodnocení znaleckých posudků v porodnictví vyzval jiný senát Ústavního soudu už v roce 2013 v případu porodní asistentky Ivany Königsmarkové, ve kterém také figurovaly nedůvěryhodné znalecké posudky a ve kterém se jednalo o domácí porod a snahu potrestat neposlušnost k porodnickému systému. V tomto ohledu je dnešní nález Ústavního soudu zpátečnický.

„Český stát se snaží kopat do neposlušných rodiček a porodních asistentek ze všech stran. Ženám, které našly odvahu a bránily se porodnickému násilí, soudy odmítají poskytnout soudní ochranu a ještě je potrestají náhradou vysokých nákladů řízení. Ženám, které nechtějí riskovat porodnické násilí, a rozhodnou se pro porod doma, stát hází klacky pod nohy tím, že jim znemožňuje si k porodu vzít porodní asistentku. A porodním asistentkám, které poskytují péči u porodu doma, stát ukládá obrovské pokuty,“komentuje tažení státu proti ženám advokátka Candigliota.

Liga lidských práv řeší všechny tyto typy případů a aktivně prosazuje změny českého porodnictví směrem k respektování práv rodiček, umožnění porodním asistentkám vykonávat svoji činnost včetně péče při domácím porodu a k vyvozování odpovědnosti za porodnické násilí. Liga na zastupování případů porodnického násilí spustila fundraisingovou kampaň, pomocí které veřejnost může podpořit podání stížnosti proti České republice k Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen.

Porodnické násilí jako systémový problém

Na fenomén porodnického násilí reaguje celá řada mezinárodních i vnitrostátních orgánů. Zvláštní zpravodajka OSN proti násilí na ženách vydala v roce 2019 doporučení vztahující se k porodnickému násilí, které vyžaduje respektování práva na svobodný a informovaný souhlas při porodu, ale i vyvozování odpovědnosti a poskytnutí soudní ochrany při porušení práv žen. Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) již v roce 2016 Českou republiku k zajištění toho, že při porodu budou veškeré zákroky prováděny pouze s předchozím svobodným a informovaným souhlasem ženy. Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 2014 vydala prohlášení k porodnickému násilí s varováním, že tyto praktiky porušují práva žen, odrazují je od vyhledání péče a mají negativní důsledky pro jejich zdraví. Nejnovější vládní strategie rovnosti žen a mužů přiznává existenci porodnického násilí jako formy špatného zacházení na ženách, které je třeba řešit.Všechny tyto dokumenty Ústavní soud zcela ignoroval.

Problematiku porodnického násilí v České republice také podrobně analyzuje odborný text advokátky Adély Hořejší „Porodnické násilí. Jak (staří) muži rozhodují o tělech (mladých) žen“, který vyšel v loňském roce v unikátní publikaci „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“. Autorka v textu podrobně analyzuje násilí na ženách při porodu nejen v individuální rovině, ale jako systémový a strukturální problém, do kterého jsou zapojeni nejen zdravotníci, ale též znalci a státní moc mj. prostřednictvím soudů. Tato kolaborace se plně projevila i v tomto případě.

Bližší informace poskytne:

Zuzana Candigliota, advokátka, tel.: 607 005 043, e-mail: zuzana.candigliota(zavináč)llp.cz

Nedobrovolně sterilizovaným osobám svitla naděje – zákon o odškodnění prošel prvním čtením

Poslanecká sněmovna dnes v prvním čtení projednala návrh zákona na odškodnění osob sterilizovaných v rozporu s právem. Zákon posunula do druhého čtení významnou podporou 77 hlasů z 98 přítomných a odsouhlasila také jeho projednání v organizačním výboru ve zkrácené lhůtě. Po roce a půl od předložení návrhu zákona tak vrátila sterilizovaným ženám i mužům naději na přijetí zákona ještě v tomto volebním období.

Přijetím zákona Česká republika odškodní závažné zásahy do lidských práv obětí jako je právo na tělesnou a duševní integritu, soukromý a rodinný život a také lidská důstojnost. Na mezinárodním poli je Česko dlouhodobě terčem kritiky za neodškodnění obětí. Naposledy zástupce českého státu vyzvala Komisařka pro lidská práva Rady Evropy Dunja Mijatović ve svém dopise.

Hlavní předkladatelka návrhu profesorka Helena Válková dnes upozornila na časovou naléhavost projednání zákona, který čekal rok a půl ve sněmovně na první čtení. Oběti jsou ve vysokém věku a mnohdy špatném zdravotním stavu a odškodnění nepočká. Z původních odhadovaných 7000 obětí se odškodnění dočká jen asi 400 z nich.

Nedobrovolné sterilizace představují neoprávněný, hluboký a takřka nenapravitelný zásah do lidské osobnosti, který má závažné dopady do mnoha oblastí lidského života. Vrcholné soudy ČR se shodly na nutnosti přiznat za tyto závažné zásahy do osobnostních práv náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zároveň se však oběti protiprávních sterilizací, po otevření tohoto tématu ve společnosti, již nemohly efektivně domoci odškodnění soudní cestou, neboť jejich nároky byly promlčeny. Přijetí zákona je tak jedinou cestou, jak může český stát napravit tyto staré, ale závažné křivdy.

 

Za organizace:
Sandra Pašková, Liga lidských práv
Elena Gorolová, spolek nedobrovolně sterilizovaných žen
Gwendolyn Albert, Romea
Kumar Vishwanathan, Vzájemné soužití
Ruben Pellar, historik a překladatel