Sobota, 9. října 2010Tiskové zprávy
V neděli 10. října oslaví celý svět Den duševního zdraví. Liga lidských práv a Centrum advokacie duševně postižených (MDAC) by při této příležitosti rádi upozornili na fakt, že v České republice lidé s duševním postižením stále naráží na sociální i legislativní bariéry, které jim brání v plnohodnotném životě. Hluboce zakořeněné předsudky a často i negativní mediální obraz zapříčiňují, že se o právech lidí s duševním postižením na veřejnosti nemluví.
Na to, že jsou lidé s duševním postižením masivně zbavování způsobilosti k právním úkonům poukazuje Liga ve spolupráci s MDAC již řadu let. Také ústavní soud potvrdil, že lidí bez způsobilosti k právním úkonům je v České republice až 25 000, což rozhodně není zanedbatelné číslo. Tito lidé jsou v často velice formálním řízení zbavováni nejen možnosti činit právní úkony, ale v důsledku rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům automaticky ztrácejí možnost volit, uzavřít manželství, či vychovávat děti.
Navíc, velké procento z nich je následně na základě souhlasu jejich opatrovníka či opatrovnice umístěno do psychiatrických léčeben nebo ústavů sociální péče bez možnosti se umístění bránit. Z důvodu nedostatečně rozvinuté sítě komunitních sociálních služeb, v zařízeních zůstávají desítky let v plné závislosti na opatrovnících a ošetřovatelích bez výhledu na samostatný život ve společnosti.
Řadu problémů měla řešit Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, která zaručuje práva všem lidem bez ohledu na jejich nemoc nebo postižení. Česká republika úmluvu ratifikovala před více než rokem a tím se zavázala respektovat základní zásady, kterými jsou zákaz diskriminace z důvodu postižení nebo přijetí všech přiměřených úprav k tomu, aby lidé s postižením mohli své práva vykonávat tak jako všichni ostatní. Navíc musí stát změnit řadu starých zákonů, které jsou s úmluvou v rozporu.
Změnu měl přinést nový Občanský zákoník, který měl opustit starý předlistopadový model zbavování způsobilosti k právním úkonům a nahradit ho konceptem tzv. podporovaného rozhodování po vzoru našich západních sousedů. Vzhledem k politickým rozkolům však zákon stále nebyl přijat a tisíce lidí tak zůstávají bez možnosti samostatně o sobě rozhodovat, zvolit si místo bydlení nebo se bránit proti bezpráví.
„Je potřeba změnit ještě hodně zákonů, aby byla lidem s postižením navrácena jejich základní lidská práva. Nejdůležitější a zřejmě i nejtěžší je však změnit pohled lidí od psychiatrů, přes soudce až po laickou veřejnost tak, aby se na lidi s duševním postižením začali dívat jako na rovnocenné členy společnosti,“ říká k tomu Zuzana Durajová, právnička Ligy lidských práv a MDAC.
Bližší informace poskytnou:
Zuzana Durajová, právnička MDAC a Ligy lidských práv, tel.: 773 692 282; 545 210 446, email: zdurajova@mdac.info
Barbora Rittichová, právníčka MDAC a Ligy lidských práv, tel.: 773 621 228; 545 210 446, email: brittichova@mdac.info
Středa, 6. října 2010Tiskové zprávy
V polovině července vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí, podle něhož nemůže hygiena pokutovat rodiče za to, že svoje děti neočkují. Povinnost totiž není stanovena zákonem, ale pouhou vyhláškou, což k trestání rodičů nestačí. Rozhodnutí soudu však bylo některými právníky zpochybňováno a vyzývali hygienické stanice, aby neočkující rodiče trestaly i nadále. To se stalo i manželům Kučerovým* , Ministerstvo zdravotnictví, k němuž se odvolali, však sankci uloženou hygienickou stanicí zrušilo. Také správní soudy nyní začaly další uložené pokuty rušit.
Manželé Kučerovi nechali nejprve svoji dceru očkovat proti TBC, ale kvůli její časté nemocnosti a nízkým váhovým přírůstkům se z obav o její zdraví rozhodli v dalším očkování nepokračovat. Svoje rozhodnutí sami sdělili hygienické stanici v Českých Budějovicích, která s nimi zahájila řízení o přestupku. Během řízení se manželé Kučerovi dozvěděli o novém rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vyzvali hygienickou stanici, aby na jeho základě řízení zastavila. To však hygienická stanice odmítla s poukazem na to, že soudní rozhodnutí není obecně právně závazné a představuje jen možné vodítko. Rodiče obvinila z přestupku, ale uložila jim jen mírnou sankci.
Proti rozhodnutí hygienické stanice se manželé Kučerovi odvolali k Ministerstvu zdravotnictví, které jim dalo za pravdu a minulý měsíc řízení definitivně zastavilo. Ministerstvo ve svém rozhodnutí pečlivě a podrobně zdůvodnilo, proč je třeba rozsudek respektovat nejen v konkrétním projednávaném případě, ale i v ostatních srovnatelných případech odmítání očkování. Odkázalo na názor Ústavního soudu, že výklad jednou učiněný soudem by obecně měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu.
Se závěry Nejvyššího správního soudu se ztotožnily i správní soudy. Začaly tak rušit starší rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, které potvrzovaly pokuty udělené hygienickými stanicemi za neočkování. Městský soud v Praze už stihl rozhodnout hned ve dvou případech. Rodina z Prahy tak nemusí platit 12.000 Kč a rodina z Tišnova 10.000 Kč.
„Přístup ministerstva i soudů potvrdil, že rodičům, kteří požadují individuální přístup k očkování svých dětí, za současného stavu pokuty nehrozí,“ komentuje vývoj právnička Ligy Zuzana Candigliota. Na druhou stranu lze očekávat ze strany ministerstva snahu o změnu zákona. „Věříme, že případná novela zákona o ochraně veřejného zdraví nebude založena jen na represi. Mohlo by se buď uvažovat o dobrovolnosti očkování, jako je tomu v Německu nebo Rakousku, nebo alespoň o začlenění širšího rozsahu výjimek z očkování, jak v minulosti navrhoval veřejný ochránce práv,“ dodává směrem k budoucí právní úpravě právnička Ligy.
Další informace poskytnou:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, 777 893 871
David Zahumenský, právník a předseda Ligy lidských práv, 608 719 535
Rozhodnutí hygienické stanice k případu manželů Kučerových.
Rozhodnutí ministerstva zdravotnictví k případu manželů Kučerových.
Rozsudky Městského soudu v Praze naleznete zde a zde.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu.
*Příjmení manželů bylo na jejich žádost změněno.
Úterý, 21. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 21. 9. 2010 v časopise Nový prostor.
Na adresu magistrátu padla v létě obvinění – tentokrát ale ne z finančních machinací. Byla ještě závažnější. Magistrát prý chce vyhnat pržské bezdomovce do něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná koncentrační tábor. Přehnaná tvrzení? Pokud ano, pak jen trochu.
Je červencové ráno a do magistrátní zasedačky, v níž za chvíli začne jednání rady hlavního města Prahy, vbíhají tři lidé. Zejména dvě drobnější dívky převlečené do klaunského dávají jasnou odpověď na otázku, jíž lze vyčíst z pobouřených tváří členů nejvyššího orgánu města – kdo se to sem opovážil vpadnout? A proč? V rukou totiž třímají pikety, které reagují na výroky některých radních na adresu pražských bezdomovců: „Bezdomovec je a) obtížný hmyz b) člověk c) nerost,“ píše se na jednom z nich.
Třem demonstrantům zastupuje cestu radní pro sociální záležitosti Jiří Janeček, který s nimi chvíli diskutuje. „Chcete bezdomovce zahnat do jakéhosi tábora,“ vytýká radnímu jedna demonstrantka. „Ale to pro ně bude oáza, tam si budou moct žít svým bezdomoveckým životem,“ odpovídá Janeček a výraz zachránce bezdomovců by mu v tu chvíli snad i leckdo věřil. Trojici ovšem přiměje k odchodu až slib, že probírání dokumentu o bezdomovcích se tentokrát odkládá – sesuvy půdy na trase tunelu Blanka mají přednost. Už na dalším zasedání Rady 17. srpna ale dokument, jehož schválení se loudá více než dva roky, dostal zelenou. Radní Janeček si mohl zapózovat jako nesmlouvavý bojovník proti bezdomovcům. Většině médií už totiž neměl zapotřebí vysvětlovat, že plánovaný tábor pro bezdomovce nebude žádná „oáza“. Pro Pražany se rozhodl být tvrdým hochem. A narychlo před volbami oživený Akční plán pro problematiku bezdomovectví mu v tom měl pomoct.
ALOU DO DATABÁZE…
Poprvé vyvolal akční plán bouřlivé diskuse v létě 2008. Už tehdy totiž četba vcelku krátkého dokumentu psaného byrokratickou češtinou prozrazovala, oč jde. Na jedné straně vytlačit z metropole co nejvíc bezdomovců a různými formami šikany jim pobyt v hlavním městě znesnesitelnit. A na straně druhé přeměnit práci s bezdomovci v dobře namazaný stroj, v němž už nezbyde příliš prostoru pro iniciativu nevládek, protože o zdroje z veřejných rozpočtů se nebude soutěžit na základě projektů, ale výběrových řízení. Ta nejen umožní úředníkům úkolovat pomáhající neziskové organizace, ale navíc otevře sféru pomoci bezdomovcům i pro soukromé firmy. Na všem se totiž dá vydělat, zvlášť když se vhodně vypíše výběrové řízení…
Soukolí akčního plánu propojovalo sociální práci s policejní – sociální práce tak byla naprosto proti svým principům zapojována do represe. A aby nebylo pochyb, že jde opravdu o znepříjemňování života, je součástí akčního plánu i hotline – telefonní linka, na které si každý Pražan může udat svého bezdomovce. Propojení všeho – města, policie, nevládek i sociální práce – má získat nástroj v „jednotné evidenci sociálně slabých osob“, do níž má podle představ města ukládat osobní data svých klientů každá organizace pomáhající bezdomovcům. Každý poskytovatel sociálních služeb by měl od magistrátu za povinnost získat od „svých“ bezdomovců souhlas. Patrně by tedy jeho „dobrovolnost“ souvisela s poskytnutím služeb, které přitom bezdomovci potřebují. Zařazení do databáze může být stigmatizující a může komplikovat lidem bez domova návrat z ulice. Kdo totiž ví, kdy na ně kdo bude moct použít jejich digitální bezdomovecký cejch? Toto shromažďování údajů se sice pohybuje na hranici zákona, nelegální ovšem není.
„To, že stát shromažďuje osobní údaje v souvislosti s poskytováním sociálních služeb nebo dávek, je běžné,“ krčí rameny právnička Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. „Problematický ale může být rozsah zpracovávání osobních údajů a doba jejich uchovávání. Zákon umožňuje jen nezbytný rozsah na nezbytnou dobu a právě zde hrozí zneužití. Před podepsáním souhlasu se musí každý dozvědět, že má například právo požádat o vymazání z databáze, pokud jsou osobní údaje zpracovávány v rozporu s ochranou jeho soukromého života. To může nastat, pokud už osoba není uživatelem služeb a nepřeje si být nadále evidována.“
… A ŠUP DO TÁBORA
Mezi létem 2008, kdy se o akčním plánu proti bezdomovcům poprvé diskutovalo, a letošním létem, kdy byl schválen, přibyla nejpodstatnější změna. Je to onen proslulý „tábor pro bezdomovce“, s nímž radní Janeček pózuje jako princezna koloběžka, slibující tvrdě zatočit s bezdomovci a zároveň jim dát „oázu“. Jak konkrétně má vypadat ono zařízení, pro nějž se už vybírá lokalita, příznačně nejspíš někde v okolí malešické spalovny?
Zalistování na příslušnou stránku akčního plánu přináší zklamání. Zatímco jiné návrhy jsou v textu vcelku podrobně zpracovány, zřízení „centra pro nepřizpůsobivé občany“ působí jako narychlo dopsaný bod, čemuž odpovídá naprosto nekonkrétní stylizace i nereálně odhadnuté náklady (podle mínění odborníků by byly několikanásobně vyšší než dvoumilionová počáteční investice a dva miliony na provoz, viz anketa na s. 11). O chystaném táboře se mnoho nedozvíme, snad jen to, že když Janeček nastiňuje ve svých mediálních promluvách velkolepé vize jeho fungování, nevaří z dobře připravených podkladů, ale z vody. Proč s tak nedotaženým návrhem vůbec vystoupil? Dobře informovaný zdroj z pražského magistrátu se usmívá. „Janeček je především politik. Akční plán neakční plán, nejde o to, že by se navržená opatření uskutečnila. Spíš je to promyšlený manévr s cílem dostat opozici do role zastánců bezdomovců,“ říká. Mělo by to svou logiku. Jak se ostatně uvádí i v akčním plánu, většina Pražanů má k bezdomovcům negativní vztah. „Čím víc o tom budete psát, tím víc Janečkovi pomůžete,“ směje se nám v závěru rozmluvy náš zdroj.
Pochybnosti ovšem zůstávají. To, že se akční plán stal součástí politických her, neznamená, že se neuskuteční. Radní dlouhodobě dávají najevo, že chtějí bezdomovce vytlačit z centra. Navíc nějaké zařízení pro ty bezdomovce, kteří vypadli z ostatních možných záchytných sítí, by nejspíš opravdu bylo potřeba. Jenže jako síť otevřených a nízkoprahových zařízení tam, kde bezdomovci reálně pobývají, a s individualizovanou péčí. Janečkovo pojetí „nízkoprahovosti“ jako sběrného místa za Prahou, kde bude na bezdomovce dohlížet soukromá ochranka, je přesně opačné. Rozdíly nejjasněji vytanuly, když radní načrtnul, jak to bude s dobrovolností pobytu v táboře: „Těžko jim mohu nařídit, aby se tu zdržovali, ale oni pochopí, že jim jinde pšenka nepokvete. Chci jim nabídnout možnost, kde mohou být. Počítám s tím, že stejně budou jezdit do centra, ovšem tam na ně bude tlačit městská policie. Bezdomovci si pak uvědomí, že toto místo je pro ně nejlepší,“ uvedl pro iDnes.cz.
Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv připomíná, že smyslem zákonných kontrol není někoho opakovaně šikanovat a vyhánět ho tak z veřejného prostranství. „Člověk bez domova stejně jako kdokoli jiný má právo se svobodně pohybovat,“ říká. Jedním dechem ale připouští: „Je pravda, že některé přestupky mají natolik gumový základ, že je k šikaně snadno používat lze.“ Vize každopádně byla představena – policie vyklízí bezdomovce kamsi za město, kde je „v jejich vlastním zájmu“ hlídá ochranka, -nejspíš ABL, neblaze proslulá nejen politickým angažmá svého dosavadního šéfa Víta Bárty a podílem na „hlídkách“ Věcí veřejných, ale také tvrdostí vůči bezdomovcům tam, kde si ji městské části najaly na pořádkové služby. Problém se tím sice nevyřeší, ale je to snazší než prevence bezdomovectví investicemi do sociální práce a sociálního bydlení. Lépe se přitom pózuje v médiích a soupeří o hlasy s těmi, kdo hlásají „nulovou toleranci“ vůči lidem na okraji společnosti. A také se přitom snáz posílají peníze z veřejných rozpočtů na ty správné účty.
Úterý, 21. září 2010Tiskové zprávy
Čtyřiapadesátiletý živnostník pan Vladimír podal trestní oznámení na policisty, kteří jej podle jeho tvrzení napadli prvního května tohoto roku na služebně v Aši a způsobili mu četná zranění. Přestože jde o závažné obvinění, prověřování případu karlovarskou policejní inspekcí od počátku probíhalo podezřele jednostranným způsobem. Nyní inspekce celou věc odložila s tím, že se o žádný trestný čin nejedná. Napadený muž byl navíc pokutován za to, že prokopl dveře policejní cely, a to i přes to, že jednal v sebeobraně. Poškozeného nyní v trestním řízení zastupuje Liga lidských práv, která proti odložení podala stížnost.
O případu pana Vladimíra informovala média ihned po jeho napadení (podrobný popis případu naleznete pod tiskovou zprávou). Po propuštění z policejní služebny, kde byl napaden, měl podle lékařských zpráv poraněnou hlavu, pohmožděný hrudník, podvrtnutou krční páteř a na rukou pohmožděniny od pout. O měsíc později jej pak na ulici pronásledovali kolegové násilných policistů, kteří mu vyhrožovali další újmou na zdraví a uráželi jej.
Vyšetřování případu karlovarskou policejní inspekcí od samého počátku rozhodně nelze označit za objektivní. I když pan Vladimír nahlásil čin ještě v den napadení, vyšetřovatel s výslechem policistů zcela nepochopitelně otálel tři měsíce. Policisté tedy měli dostatek času připravit si věrohodnou verzi události, i přes to jejich výpovědi obsahují závažné rozpory. Podobných nesrovnalostí nalezla právnička Ligy ve spise celou řadu.
„Spoutání poškozeného na policejní cele, se zcela jistě nemohlo odehrát tak, jak jej policisté popsali. Pan Vladimír měl být podle jejich výpovědi připoután s rukama za zády k zadní stěně cely a zároveň kopat do vstupních dveří. Jenže ty jsou podle situačního plánku, který je součástí spisu, vzdáleny asi 2,5 metru od kovového oka. Tam při své výšce zhruba 170 cm pan Vladimír opravdu dosáhnout nemohl.“ vysvětluje právnička Ligy Zuzana Candigliota, která jménem poškozeného opakovaně navrhovala provedení rekonstrukce na místě činu a vyhotovení znaleckého posudku na věrohodnost oběti. To ale inspekce jako nadbytečné odmítla.
Mezitím znalec z oboru soudního lékařství Zdeňek Šňupárek vypracoval znalecký posudek, který měl podle všeho od počátku policisty „krýt“. Znalec například vůbec neměl nezbytné podklady pro jeho zpracování – záznamy o výslechu policistů a lékařské zprávy o následném léčení poškozeného. Přesto došel k jednoznačnému závěru, že verze policistů je na rozdíl od verze poškozeného důvěryhodná, zranění si poškozený prý mohl způsobit sám a léčení by nemělo přesáhnout 7 dní. Podle policejního vyšetřovatele, kterého Liga oslovila, aby se k posudku vyjádřil, znalec použil jen selektivní údaje a nevyhodnotil rozpory ve výpovědích policistů, posudek je navíc zkreslený a neúplný. Právnička Ligy okamžitě navrhla provedení revizního znaleckého posudku a dalších důkazů. Přesto nyní inspekce usnesením rozhodla, že se vlastně žádný trestný čin nestal.
„Přístup inspekce k vyšetřování případu znovu potvrzuje, že Česká republika nemá nezávislý orgán, který by šetřil závažná pochybení policistů. Inspekce policie, která je složena pouze z bývalých policistů, se zde podle všeho nesnaží věci objasnit, ale spíše podezření z policejního násilí ututlat.“ uvádí Candigliota. Liga lidských práv se jménem poškozeného obrací na státního zástupce, aby usnesení inspekce zrušil. Zároveň se obrací na ústav soudního lékařství, aby zhotovil revizní znalecký posudek.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, mobil: +420 604 118 050
David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv, mobil: +420 608 719 535
Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem – manuál Ligy lidských práv
Liga lidských práv vydala pro občany praktický manuál – Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem. Obsahuje řadu užitečných informací o právech občanů a povinnostech policie. Publikace obsahuje i vzory stížností či trestních oznámení na policisty či strážníky.
Tématu lidských práv a policie se věnujeme i v nejnovějším čísle EXTRA Ligových novin.
Podrobné informace k případu pana Vladimíra:
Když se 1. 5. 2010 v ranních hodinách vracel pan Vladimír z baru svých přátel, nejdříve jej zastavili strážníci a chtěli po něm bez udání důvodu občanský průkaz. Ten u sebe neměl, proto se jej rozhodli odvézt na služebnu státní policie. Předvedení muže strážníci až následně zdůvodnili tím, že měl údajně močit na budovu Infocentra. To ale pan Vladimír popírá s tím, že kolem této budovy ten večer vůbec neprocházel. Následně trval na zajištění záznamů z městských kamer, které by to potvrdily. Tento jeho návrh byl odbyt s tím, že kamery byly údajně v daném čase a místě „nefunkční“.
Na služebně policisté muže nutili, aby se podrobil testu na alkohol. Pan Vladimír požadavku vyhověl, přesto se zajímal, proč to musí podstupovat a proč policisté raději nekontrolují opilce, kteří poškozují majetek. To patrně policisty podráždilo a rozhodli se jej zavřít na celu a připoutat jej ke kovovému oku, přestože je takový postup v rozporu se stanovisky veřejného ochránce práv. Připoutali jej ale bolestivým způsobem za ruce, kde měl dříve frakturu, proto začal pan Vladimír bolestí křičet a pak i kopat do dveří cely, aby mu policisté pouta sundali. Na to měl policista Jiří Bulant opakovaně reagovat tak, že muži uštědřil rány pěstí do hlavy a do zad a kopance do těla. Jednou ho měl i srazit na zem, kleknout si mu na hrudník a pěstmi ho bít do hlavy. Jeho kolegové Šustr a Poor tomu měli přihlížet a proti násilí svého kolegy nezasáhnout. Po několika hodinách na cele byl pan Vladimír propuštěn a následně vyhledal lékařskou pomoc.
Tím ovšem policejní šikana neskončila. Na základě záznamu policie s panem Vladimírem zahájila řízení přestupková komise města Aše. Ta ho vinila celkem ze tří přestupků – údajného močení na veřejnosti, poškození dveří cely a slovního urážení policistů. Nakonec byl uznán vinným z prvních dvou přestupků, proti čemuž se odvolal.
Pondělí, 20. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 20. 9. 2010 v týdeníku Medical Tribune.
Nejvyšší správní soud letos v červenci v rámci jednoho soudního sporu dovodil, že nelze trestat rodiče za to, že nenechají očkovat své děti. Reálný dopad tohoto judikátu je zatím nejasný, oživil ale otázku, do jaké míry mohou a mají být rodiče za vakcinaci svých potomků odpovědni. Zainteresovaným odborníkům jsme proto položili následující otázku: Co by podle vás přinesl přechod na dobrovolné očkování a je česká veřejnost, laická i odborná, na takový krok připravena?
Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc.
ředitel Centra očkování a cestovní medicíny, Hradec Králové
Přechod na „dobrovolné“ očkování je nutností a do budoucna se mu nevyhneme. Až na pár výjimek je pravidelné očkování dětí povinné všude na světě, včetně vyspělých demokracií. U nás jsme dosud používali „přímou“ povinnost nechat očkovat dítě a ta byla při nesplnění sankcionována. Ve světě se používá „nepřímá“ povinnost, která spočívá v tom, že neočkované dítě není vpuštěno do kolektivních zařízení (jesle, školka, škola), a pokud např. nesplňuje docházku do školy, dopadá na rodinu sankce. Pro úspěšný přechod od přímé povinnosti k nepřímé je třeba udělat několik kroků: 1. Zavést a legislativně ukotvit tzv. Národní imunizační program, garantovaný státem prostřednictvím ministerstva zdravotnictví. V jeho rámci by byly státem garantovány informace a doporučení o všech dostupných očkováních a postupech, a to nejen pro děti, ale i adolescenty, mladé lidi, dospělé osoby, seniory, těhotné ženy, osoby po transplantaci a další. 2. Stát musí zákonem stanovit standard očkování – tedy nepodkročitelné minimum typů očkování, jednotlivých dávek a termínů vzhledem k věku dítěte, dokdy má být očkování dokončeno. 3. I nformační kampaň o očkování musí být stejně jako např. informace o kojení zahájena již v porodnici a musí se v ní pokračovat na individuální úrovni až do doby první vakcinace dítěte. Informace musejí přenášet na rodiče vyškolené zdravotní sestry. Edukaci o očkování prostřednictvím zdravotních sester musí garantovat a proplácet stát prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Lékař pediatr pak bude řešit jen otázky ze špičky ledovce. 4. Stát by ani neměl vakcíny nakupovat a distribuovat, proplácení očkování by mělo být plně v kompetenci zdravotních pojišťoven.
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
Není důvod si myslet, že by přechodem na dobrovolné očkování bylo ohroženo veřejné zdraví. Důkazem toho jsou fungující systémy dobrovolného očkování v celé řadě evropských států, kde nikdy očkování povinné nebylo anebo se ze systému povinného očkování přešlo na dobrovolné. Naprostá většina lidí totiž nechá svoje děti očkovat prostě proto, že jsou přesvědčeni o prospěšnosti očkování, nebo protože jim to lékař doporučí. A ke zbylé menšině by museli lékaři a hygienické stanice začít přistupovat jinak. Místo vyhrožování pokutami by museli začít vysvětlovat, k čemu je to které očkování dobré. Profesionálně by se museli vypořádat také s dotazy rodičů třeba ohledně rizik vakcín. Pozitivní efekt by taková změna měla jistě i na lékaře, kteří by byli nuceni se v problematice očkování více vzdělávat. Dnes se bohužel poučení rodičů o očkování ze strany lékaře často omezuje jen na sdělení, že je povinné a kdy se mají s dítětem dostavit. Přitom už nyní mají lékaři povinnost rodiče dostatečně informovat o očkování i možných nežádoucích účincích očkovacích látek. Zavedení systému dobrovolného očkování by však především posílilo důvěru mezi lékařem a rodiči. V současnosti se totiž lékaři dostávají do konfliktu svědomí, setkají-li se s rodiči, kteří mají na očkovací kalendář trochu jiný názor. Ti přitom nemusejí vyloženě odmítat všechna očkování, někdy chtějí jen očkování odložit do pozdějšího věku nebo chtějí očkovat jinou vakcínou. Lékař pak na jednu stranu chce vyjít vstříc rodičům, na druhou stranu má strach z kontroly a postihu hygienické stanice. Často pak dochází k tomu, že lékaři rodiny hygienické stanici „udávají“, čímž nenávratně naruší důvěru rodičů. Zároveň tím porušují lékařskou mlčenlivost, protože současná právní úprava jim neumožňuje, aby sami z vlastní iniciativy poskytovali osobní údaje dítěte hygieně. Zavedení dobrovolného očkování by tedy přineslo spíše pozitiva. Spolu s rostoucí informovaností o očkování by vzrostla také důvěra a respekt mezi dětským lékařem a rodinou, bez ohledu na to, jaký názor na očkování rodiče mají.
Doc. MUDr. Roman Chlíbek, Ph. D.
vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP
Přechod na dobrovolné očkování je logický krok, který nás s rozvojem demokracie čeká. Nejsem si však zcela jist, zda je na něj česká populace již dostatečně vyzrálá. Ta nevyzrálost je dána nedostatkem srozumitelných a objektivních informací o významu očkování. Přitom v případě očkování jde o víc než o ochranu zdraví v rámci rodiny. Jde také o prevenci vůči okolí, sousedům, spolupracovníkům, ostatním dětem v kolektivních zařízeních. Ne každý si uvědomuje, že když nechá očkovat své dítě, nepřímo tak chrání před infekčním onemocněním i děti v jeho okolí, které nemohly být očkovány např. z důvodu nemoci či alergie. A je otázkou, do jaké míry jsme schopni přijmout zodpovědnost za své zdraví a za zdraví celé společnosti. Pokud se česká populace začne dívat na očkování jako na nástroj snižující riziko vzniku nemoci u jednotlivce a také jako nástroj zabraňující dalšímu přenosu infekcí mezi námi všemi, pak je možné přejít na dobrovolnost. V tu chvíli je však na nás, lékařích, abychom rodičům dostatečně vysvětlili smysl očkování, výhody či nevýhody očkovacích látek. Na základě toho se rodiče sami rozhodnou, čím a kdy nechají své dítě očkovat. Rodiče by neměli odpírat dítěti právo na dosažení co nejlepší zdravotní péče. Jak k tomu přijde např. dívka, již rodiče odmítnou nechat očkovat proti zarděnkám, a ona pak kvůli tomu v dospělosti během těhotenství onemocní a vážně poškodí své očekávané miminko. Musíme bohužel překonat i takové názory, že co je dobrovolné, nebude asi tak důležité. Myslím si, že než pokuty má větší význam vysvětlení odmítajícím rodičům, jak ohrožují své dítě a jak nebude moci být zařazeno do dětských kolektivů, což je složitější, ale určitě účinnější.
MUDr. Jitka Škovránková
Očkovací ambulance FN v Motole
Prosazovala bych povinné očkování v kojeneckém věku pro tetanus, záškrt, černý kašel a hemofilus, tedy pro ta onemocnění, která ohrožují nejvíce právě malé kojence těžkým průběhem a také větší úmrtností. Pokud jde o ostatní očkování, polio (dětská obrna) doočkovat do tří let věku, než jdou děti do kolektivu, protože touto nemocí nejsou již kojenci ohroženi; žloutenka typu B by se mohla očkovat i později, do 12 let; z očkování živou vakcínou nebo vakcínami povinně spalničky (do zhruba dvou let věku, kdy je již imunitní systém dobře vyzrálý), které ohrožují jak kojence, tak i starší děti závažným průběhem. Není však k dispozici monovakcína, po světě se očkují pouze v trojkombinaci se zarděnkami a příušnicemi. Tyto vakcíny velice dobře napodobují imunitní odpověď na přirozené nemoci, jsou bezpečné a závažné komplikace vznikají vlastně jen při defektu imunity, který se do dvou let již projeví i jinak. Nepotvrdila se podezření ze souvislosti mezi očkováním touto vakcínou a vznikem autismu. Vakcinace proti TBC a pneumokoku by byly dobrovolné. Pokud rodiče odmítnou dítě očkovat, je třeba poučit je o riziku jak pro ně samé, tak i pro další, např. těžce nemocné děti; při eventuálním onemocnění neočkovaného dítěte zavést možnost žádat o úhradu za léčbu. Souhrnně řečeno, jako povinná doporučuji provádět téměř všechna očkování, před nástupem do kolektivu, tedy tří let, vše kromě žloutenky B a pneumokoků.
