Čtvrtek, 11. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek Petra Uhla byl publikován dne 11. 11. 2010 v deníku Právo.
„Postup realizace opatření k výkonu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti České Republice“ (ponechávám i vládní pravopisnou chybu), tak se vážně nazýval bod včerejšího jednání české vlády.
V listopadu 2007 odsoudil Evropský soud pro lidská práva (ESLP) Rady Evropy ve Štrasburku Českou republiku k náhradám za morální újmu a k úhradě soudních nákladů za diskriminaci romských dětí a za porušení jejich práva na vzdělání. ESPL vyšel ze zákazu rasové (spíše rasistické) diskriminace, k němuž se i ČR ratifikací evropské Úmluvy o ochraně lidských práv zavázala.
Nyní se zdá, že neprozřetelně. V roce 1999 si k ESLP stěžovalo 18 českých Romů, chodících od roku 1996 do zvláštních škol. České úřady je tam zařadily bez zákonných důvodů. Tolik ESLP.
Na žádost výboru rady ministrů Rady Evropy (RE) – a těch je 47 a jeden z nich je Karel Schwarzenberg – má česká vláda sdělit, kolik bylo dříve romských dětí ve zvláštních školách a kolik je jich dnes v praktických, jak je lstivě přejmenovala už ministryně Petra Buzková. Jde i o třídy dětí s lehkým mentálním postižením a děti se sociálním znevýhodněním. Všude je redukovaný vzdělávací program.
Vláda ovšem na rozdíl od ochrany populací evropských netopýrů nepřipustila ani projednání materiálu ministra školství Josefa Dobeše (VV), i když v něm vlastně nic není. RE na vládu přitom doráží. I jí je totiž jasné, že redukované programy potom romským žákům prakticky znemožňují studovat na velké většině středních škol.
Ve specializovaných programech jsou totiž z neromských dětí jen dvě procenta, zatímco z romských je to třicet procent. A i ty dvě jsou moc, jinde řeší hendikepy žáků pomocí jejich asistentů.
Ano, ve vládě není co projednávat. Plán začleňování sociálně znevýhodněných dětí byl, tvrdí Dobeš, schválen teprve v březnu letošního roku (proč až letos?) a jeho výsledky se projeví až kolem roku 2014, kdy už bude tato vláda pod kytkami. Je to přitom evropská ostuda kvůli zařazování dětí, nejen romských, do redukovaného, neplnohodnotného vzdělávání. I Česká školní inspekce a veřejný ochránce práv Otakar Motejl letos v dubnu diskriminaci romských dětí ve školství potvrdili.
Iniciativa 15 neziskových organizací Společně do školy – Jekhetane andre škola, v níž jsou i Český helsinský výbor, Vzájemné soužití, Liga lidských práv a Z§vůle práva vede nerovný zápas. Vede ho proti ministerstvu, kde rozhodují dvě, za Dobeše znovu oživlé pracovnice, jež tam už začátkem 90. let redukované školství upevňovaly a jež matou veřejnost paternalistickým – „je to pro dobro Romů“.
Společně do školy čelí i demagogii speciálních pedagogů, kteří nechtějí přijmout nové vzdělávací přístupy. Nejtěžší je ale překonávat předsudky a stereotypy veřejnosti. Podle nich mají romské děti – jež jsou přece, jak všichni vědí, nějak jiné, a odlišné zacházení si jistě zaslouží – chodit do jiných škol než děti neromské.
Středa, 10. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 10. 11. 2010 v Hospodářských novinách.
Nejvyšší správní soud vyjasnil vztah mezi cestujícím a revizorem. Revizor může pasažéra fyzicky donutit, aby s ním počkal na policii.
Loni v únoru chytila dvojice revizorů v plzeňském trolejbuse černého pasažéra. Neměl platnou jízdenku a pokoušel se před revizory utéct. Situace se zvrhla v potyčku, kdy měl jeden z revizorů natlačit pasažéra na plot a pohmoždit mu páteř. Revizor za to dostal od přestupové komise pokutu. To se mu ale nelíbilo a šel se soudit.
Věc dospěla až k Nejvyššímu správnímu soudu, který včera vydal zásadní rozhodnutí. Stanovil jasná pravidla, kam až může revizor při kontrole zajít: revizor má podle soudu právo zadržet člověka, který cestoval hromadnou dopravou bez jízdenky, a může ho fyzicky donutit počkat na policisty, pokud pasažér odmítne ukázat své doklady. Podle verdiktu se revizor také smí ptát na totožnost člověka bez jízdenky, ale nesmí ho nutit doklady ukázat.
Počkáte i proti své vůli
Až dosud se revizoři většinou řídili závěrem vyplývajícím z drážního zákona, tedy že vše záleží na dobrovolnosti cestujícího. To by ale podle verdiktu Nejvyššího soudu udělalo z drážního zákona nevynutitelnou normu. „Sankce vůči černým pasažérům by šly použít jen vůči cestujícím, kteří by se jim podrobili dobrovolně,“ píše v odůvodnění soudce Zdeněk Kühn, který případ rozhodoval. Kühn patří k nejuznávanějším českým soudcům a je například úzce spjatý s proslulými právnickými fakultami v USA.
„Až dosud platilo, že když pasažér začal od revizorů prostě odcházet pryč, nezbylo jim nic jiného než ho pustit nebo před ním začít kličkovat,“ říká mluvčí pražského dopravního podniku Ilona Vysoudilová. „Teď nově bude moci takového pasažéra chytit třeba za rukáv nebo ho nějakým jiným přiměřeným způsobem přimět, aby počkal na policisty,“ dodává Vysoudilová. Dopravní podnik bude prý nyní revizory proškolovat v tom, co to znamená „přiměřeným způsobem“.
Za rukáv ano, víc ale ne
Právě adekvátnost zákroku, který donutí pasažéra vyčkat, leží na srdci i lidskoprávním organizacím. „Jak to bude fungovat v praxi? Za přestupek může člověka zadržet policista, ten na to ale má průpravu. Není zaručeno, že revizor situaci vždy zvládne,“ myslí si právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Soudce Kühn říká, že revizor „nesmí volit takové prostředky, které povedou k újmě na zdraví černého pasažéra nebo jakékoliv jiné osoby. Revizor se ani nesmí bez dalšího vrhnout na cestujícího, ale musí mu dát šanci svou povinnost dle zákona splnit dobrovolně“. „Může mu třeba položit ruku na rameno, ale nesmí mu například stahovat z rukou hodinky,“ doplňuje Kühn. Včerejší verdikt se týká všech případů, kdy někdo chrání svůj majetek. Třeba i když hospodský brání hostu odejít bez placení.
Pondělí, 8. listopadu 2010Aktuality
Thomas Hammarberg, Komisař pro lidská práva Rady Evropy, vydal dne 21. října 2010 komentář, ve kterém kritizoval přetrvávající praxi nadměrného a dlouhodobého umisťování lidí se zdravotním postižením do ústavů.
Přestože myšlenka zásadnějšího využívání komunitních služeb v péči o lidi s postižením se začala rodit již v 60. letech minulého století, v mnoha státech Evropy stále převažují velkokapacitní ústavy, ve kterých jsou lidé často oběťmi nelidského zacházení a dalšího porušování práv. Ústavní péče má totiž mnohá úskalí, která omezují práva těch, kdo jsou v těchto zařízeních drženi. Možnosti lidí s postižením obrátit se někam o pomoc jsou v důsledku toho podstatně menší.
V České republice má samotná koncepce transformace značné nedostatky
Podle vyjádření komisaře začalo již mnoho států přijímat opatření, která by vedla ke snížení počtu velkých ústavů a zvýšila dostupnost komunitních služeb. V České republice je však dosud velká většina sociální a psychiatrické péče soustředěna právě v oněch velkých ústavech situovaných často v odlehlých místech daleko od větších měst.
Přestože u nás již byla schválena koncepce transformace pobytových sociálních služeb ve služby poskytované v přirozené komunitě a podporující sociální začlenění, existují zde stále ještě značné nedostatky. I nadále chybí ucelený plán pro transformaci psychiatrické péče a také péče o seniory. O stavu českých ústavů, ve kterých jsou lidé omezeni na svobodě, vypovídají mimo jiné i zprávy Ombudsmana, který kritizoval různé druhy porušování lidských práv a nedostatků při jejich dodržování.
V čem spočívá funkce Komisaře pro lidská práva Rady Evropy
Komisař pro lidská práva je nezávislým nesoudním orgánem Rady Evropy. Věnuje se zjišťování nedostatků v legislativě či praxi členských států a snaží se podporovat účinné dodržování lidských práv. V rámci své funkce může také vykonávat návštěvy států, a to za účelem zjišťování faktického stavu lidských práv. Mezi jeho další činnosti patří i různé osvětové akce za účelem zvýšení informovanosti o lidských právech. Pan Thomas Hammarberg vykonává svou funkci od roku 2006. Je znám jako skutečný odborník v oblasti lidských práv, zaměřuje se zejména na práva dětí. Českou republiku navštíví v druhé polovině listopadu.
Celý komentář Komisaře Rady Evropy pro lidská práva najdete zde.
Pondělí, 8. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 8. 11. 2010 v časopise Tempus Medicorum a naleznete jej zde.
V uplynulých dnech jsem dokončil knihu „Lékař a právo“, která by měla být praktickou příručkou pro lékaře a zdravotníky. Snažíme se, aby publikace vydaná ve spolupráci České lékařské komory a nakladatelství Grada byla k dispozici již delegátům letošního sjezdu ČLK. V této souvislosti jsem se nutně musel zamýšlet nad právním postavením českého lékaře.
Necítím se sice kompetentní k tomu, abych hodnotil společenské, ekonomické či jiné postavení českých lékařů. Podle všech průzkumů veřejného mínění stojí lékaři vždy na úplné špičce povolání, kterých si lidé nejvíce váží, což znamená, že společenské ocenění českého lékaře je vysoké. Na druhé straně ekonomické ohodnocení jeho práce tomuto vysokému společenskému ocenění naprosto neodpovídá. Zatímco země Evropského společenství vedou diskusi, zda průměrný lékař v jejich zemi má za svou práci odměnu ve výši pětinásobku, nebo „pouze“ trojnásobku průměrné odměny občana za práci v příslušné zemi, v České republice zůstává situace žalostná. Mzda absolventa lékařské fakulty bez praxe zůstává přibližně o 10 tisíc korun nižší než průměrná mzda v zemi. Mzda plně kvalifikovaného lékaře se specializovanou způsobilostí, nebereme-li v úvahu odměnu za ústavní pohotovostní služby a osobní ohodnocení, které je nenárokovou složkou mzdy, odpovídá přibližně průměrné mzdě. Již dvacet let lékaři čekají, kdy se toto konečně změní.
V souvislosti s vydáním praktické příručky „Lékař a právo“ si dovolím zamyslet se zde pouze nad právním postavením českého lékaře, přičemž pochopitelně toto zamyšlení nemůže být komplexní a nemůže postihnout zdaleka všechny aspekty. Uvedu tedy pouze ty, které považuji za nejzávažnější.
Kriminalizace lékařů
Není týden, aby se na právní kancelář České lékařské komory, nebo i na mou advokátní kancelář, neobrátil alespoň jeden lékař, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Pozor, nemám na mysli, že na něho bylo podáno trestní oznámení. Trestních oznámení je podáváno mnoho a nejen na lékaře. Mám na mysli situaci, kdy lékař je policejním orgánem obviněn ze spáchání trestného činu, zpravidla ublížení na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti, a je proti němu již vedeno trestní stíhání. Kriminalizace lékařů v Čechách má podle mého odhadu stále vzrůstající trend. V zemích západní Evropy a ve Spojených státech amerických je patrně mnohem více žalob na lékaře a zdravotnická zařízení, ale tendence ke kriminalizaci lékařů zde není, byť případy trestního stíhání lékařů zde pochopitelně také existují, ale podle mých poznatků v podstatně menší míře než u nás. Proč český občan dává přednost trestnímu oznámení před „civilní žalobou“?
Odpověď je podle mého názoru jednoduchá – je to mnohem levnější. S podáním žaloby je spojena odměna advokátovi, riziko, že v případě neúspěšné žaloby bude žalobce hradit nejen soudní poplatek, ale i náklady znaleckých posudků a právního zastoupení protistrany. V trestním řízení toto nehrozí. Expertní posouzení případu je provedeno na náklady státu, a pokud výsledky nasvědčují, že by žaloba o náhradu škody mohla být úspěšná, může být vždy na základě výsledků trestního řízení uplatněna. Proč tedy riskovat prohru u soudu a úhradu nákladů? Pochopitelně v některých případech je příčina složitější a spočívá spíše v psychologických důvodech. Tomu, kdo podává trestní oznámení, nejde ani tak o peníze, jako o „skalp lékaře“, o kterém je přesvědčen, že zavinil jeho neštěstí.
Na počátku každého případu trestního stíhání lékaře bývá zpravidla znalecký posudek jeho kolegy, který zhodnotil jeho práci tak, že to vedlo policii k rozhodnutí lékaře trestně stíhat. Nejde mi samozřejmě o to, aby soudní znalci nebo zpracovatelé ústavních znaleckých posudků za každou cenu psali posudek ve prospěch lékaře. Znalecký posudek nesmí být nepravdivý. Na druhé straně je s podivem, když posléze z dalších znaleckých posudků vyplyne, že posouzení původního soudního znalce, které vedlo k trestnímu stíhání lékaře, bylo nekompetentní, neobjektivní a nesprávné. Já sám bych takových případů mohl dokumentovat desítky, možná i stovky. Mnohdy znalci a členové znaleckých komisí neznají ani stanovisko samotného lékaře, jehož práci posuzují, ani nevědí nic o podmínkách, ve kterých pracoval -stačí jim zdravotnická dokumentace, někdy dokonce jen její torzo, a zcela suverénně sepíšou znalecký posudek, který automaticky vede k trestnímu stíhání jejich kolegy. Někdy k tomu přispívá i současná, ne zcela šťastná, definice pojmu lege artis, podle které jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat zdravotní péči na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy.
…
V poslední době se projevuje snaha řešit případné spory s pacienty o náhradu škody nebo ochranu osobnosti jinou cestou než soudní, zejména tzv. mediací nebo tzv. rozhodčím soudem pro zdravotnictví. Jakákoli rozhodčí řízení a rozhodčí soudy nebo rozhodčí doložky doporučujeme rozhodně odmítnout. Na druhé straně v případech, kdy zdravotnické zařízení uznává svou odpovědnost, je možnost mediace tak, jak ji například navrhuje Liga lidských práv, zcela namístě. Případ se pak může vyřešit bez soudu, bez kriminalizace a také bez zbytečné medializace ve sdělovacích prostředcích. Pokud ovšem zdravotnické zařízení odpovědnost (případně chybu) neuznává, tato cesta možná není.
Pátek, 5. listopadu 2010Aktuality
Liga připomínkovala návrh novely zákona o soudních poplatcích. Návrh novely celkově zvyšuje sazby soudních poplatků, významně omezuje institut individuálního osvobození od soudních poplatků, ruší věcné osvobození od soudních poplatků v řízení o osvojení a v řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci.
Liga kritizovala zpřísnění podmínek pro individuální osvobození od soudního poplatku, neboť hrozí, že méně majetným osobám bude odepřen přístup ke spravedlnosti. Předkladateli novely zákona bylo proto doporučeno přijetí zákona, který by uceleně upravil systém bezplatné právní pomoci.
Liga se dále negativně vyjádřila k navrhovanému zrušení věcného osvobození od soudního poplatku v řízení o osvojení. Zavedení soudního poplatku v řízení o osvojení totiž představuje další bariéru pro náhradní rodinnou péči. Poplatek navíc v těchto řízeních nemůže plnit svou preventivní ani regulační funkci. Za situace, kdy je Česká republika mezinárodními institucemi kritizována za vysoký počet dětí v ústavní péči, tak stát dává najevo svůj nezájem o tuto problematiku.
