Článek byl publikován dne 8. 11. 2010 v časopise Tempus Medicorum a naleznete jej zde.

V uplynulých dnech jsem dokončil knihu „Lékař a právo“, která by měla být praktickou příručkou pro lékaře a zdravotníky. Snažíme se, aby publikace vydaná ve spolupráci České lékařské komory a nakladatelství Grada byla k dispozici již delegátům letošního sjezdu ČLK. V této souvislosti jsem se nutně musel zamýšlet nad právním postavením českého lékaře.

Necítím se sice kompetentní k tomu, abych hodnotil společenské, ekonomické či jiné postavení českých lékařů. Podle všech průzkumů veřejného mínění stojí lékaři vždy na úplné špičce povolání, kterých si lidé nejvíce váží, což znamená, že společenské ocenění českého lékaře je vysoké. Na druhé straně ekonomické ohodnocení jeho práce tomuto vysokému společenskému ocenění naprosto neodpovídá. Zatímco země Evropského společenství vedou diskusi, zda průměrný lékař v jejich zemi má za svou práci odměnu ve výši pětinásobku, nebo „pouze“ trojnásobku průměrné odměny občana za práci v příslušné zemi, v České republice zůstává situace žalostná. Mzda absolventa lékařské fakulty bez praxe zůstává přibližně o 10 tisíc korun nižší než průměrná mzda v zemi. Mzda plně kvalifikovaného lékaře se specializovanou způsobilostí, nebereme-li v úvahu odměnu za ústavní pohotovostní služby a osobní ohodnocení, které je nenárokovou složkou mzdy, odpovídá přibližně průměrné mzdě. Již dvacet let lékaři čekají, kdy se toto konečně změní.

V souvislosti s vydáním praktické příručky „Lékař a právo“ si dovolím zamyslet se zde pouze nad právním postavením českého lékaře, přičemž pochopitelně toto zamyšlení nemůže být komplexní a nemůže postihnout zdaleka všechny aspekty. Uvedu tedy pouze ty, které považuji za nejzávažnější.

Kriminalizace lékařů

Není týden, aby se na právní kancelář České lékařské komory, nebo i na mou advokátní kancelář, neobrátil alespoň jeden lékař, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Pozor, nemám na mysli, že na něho bylo podáno trestní oznámení. Trestních oznámení je podáváno mnoho a nejen na lékaře. Mám na mysli situaci, kdy lékař je policejním orgánem obviněn ze spáchání trestného činu, zpravidla ublížení na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti, a je proti němu již vedeno trestní stíhání. Kriminalizace lékařů v Čechách má podle mého odhadu stále vzrůstající trend. V zemích západní Evropy a ve Spojených státech amerických je patrně mnohem více žalob na lékaře a zdravotnická zařízení, ale tendence ke kriminalizaci lékařů zde není, byť případy trestního stíhání lékařů zde pochopitelně také existují, ale podle mých poznatků v podstatně menší míře než u nás. Proč český občan dává přednost trestnímu oznámení před „civilní žalobou“?

Odpověď je podle mého názoru jednoduchá – je to mnohem levnější. S podáním žaloby je spojena odměna advokátovi, riziko, že v případě neúspěšné žaloby bude žalobce hradit nejen soudní poplatek, ale i náklady znaleckých posudků a právního zastoupení protistrany. V trestním řízení toto nehrozí. Expertní posouzení případu je provedeno na náklady státu, a pokud výsledky nasvědčují, že by žaloba o náhradu škody mohla být úspěšná, může být vždy na základě výsledků trestního řízení uplatněna. Proč tedy riskovat prohru u soudu a úhradu nákladů? Pochopitelně v některých případech je příčina složitější a spočívá spíše v psychologických důvodech. Tomu, kdo podává trestní oznámení, nejde ani tak o peníze, jako o „skalp lékaře“, o kterém je přesvědčen, že zavinil jeho neštěstí.

Na počátku každého případu trestního stíhání lékaře bývá zpravidla znalecký posudek jeho kolegy, který zhodnotil jeho práci tak, že to vedlo policii k rozhodnutí lékaře trestně stíhat. Nejde mi samozřejmě o to, aby soudní znalci nebo zpracovatelé ústavních znaleckých posudků za každou cenu psali posudek ve prospěch lékaře. Znalecký posudek nesmí být nepravdivý. Na druhé straně je s podivem, když posléze z dalších znaleckých posudků vyplyne, že posouzení původního soudního znalce, které vedlo k trestnímu stíhání lékaře, bylo nekompetentní, neobjektivní a nesprávné. Já sám bych takových případů mohl dokumentovat desítky, možná i stovky. Mnohdy znalci a členové znaleckých komisí neznají ani stanovisko samotného lékaře, jehož práci posuzují, ani nevědí nic o podmínkách, ve kterých pracoval -stačí jim zdravotnická dokumentace, někdy dokonce jen její torzo, a zcela suverénně sepíšou znalecký posudek, který automaticky vede k trestnímu stíhání jejich kolegy. Někdy k tomu přispívá i současná, ne zcela šťastná, definice pojmu lege artis, podle které jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat zdravotní péči na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy.

V poslední době se projevuje snaha řešit případné spory s pacienty o náhradu škody nebo ochranu osobnosti jinou cestou než soudní, zejména tzv. mediací nebo tzv. rozhodčím soudem pro zdravotnictví. Jakákoli rozhodčí řízení a rozhodčí soudy nebo rozhodčí doložky doporučujeme rozhodně odmítnout. Na druhé straně v případech, kdy zdravotnické zařízení uznává svou odpovědnost, je možnost mediace tak, jak ji například navrhuje Liga lidských práv, zcela namístě. Případ se pak může vyřešit bez soudu, bez kriminalizace a také bez zbytečné medializace ve sdělovacích prostředcích. Pokud ovšem zdravotnické zařízení odpovědnost (případně chybu) neuznává, tato cesta možná není.

lékař, pacient, právo, zdravotnictví, způsobilost