Zkusme diskutovat věcně i o očkování dětí

Středa, 19. ledna 2011Zprávy z médií

Média přinesla minulý týden zprávu o tom, že Ministerstvo zdravotnictví chce dát do zákona sankce pro rodiče, kteří nechtějí respektovat stanovený očkovací plán. Diskusi vyvolal také případ paní Jasenčukové, která za neočkování dvou ze svých tří dětí dokonce stanula před trestním soudem.

Diskuse o očkování bohužel většinou zůstává u typicky českého schématu nesmiřitelného boje stoupenců a odpůrců povinného očkování. Domnívám se, že daleko více než vzájemné osočování by věci samotné prospěla věcnost. A zejména pohled do zahraničí. Kdy se konečně zbavíme jednostranného přístupu, jenž je postaven na strašení domácími autoritami (s tituly či funkcemi), bez toho, že by byly jakkoli reflektovány výsledky zahraniční diskuze?

Jak očkují v zahraničí?

S cílem podpořit takovou celospolečenskou diskusi jsme v Lize lidských práv ke konci minulého roku zpracovali analýzu toho, jak se k očkování dětí staví v šesti zemích EU. A výsledek? V Německu, Rakousku, Spojeném království i v Irsku dospěli k tomu, že povinné očkování nepotřebují. V Belgii je povinné jedno očkování, ve Francii tři. Jak je možné, že i tradičně konzervativní země střední Evropy jako Německo a Rakousko, s respektem k vyhlášeným autoritám a profesorům v oblasti medicíny, farmakologie a vakcinologie, dospěly k takovýmto zákonům? Znamená to, že i u nich zvítězila hloupost alternativy nad racionalitou preventivního lékařství? Jistě, že ne.

Ve všech šesti uvedených zemích samozřejmě usilují o ochranu veřejného zdraví a vysokou proočkovanost. Respektují ale zároveň, že cesta, která je nejjednodušší pro stát (přísně stanovený očkovací plán a postihy pro ty, kdo se od něj byť jen minimálně odchýlí) nemá mít automaticky přednost před svobodnou volbou rodičů v otázkách zdraví jejich dětí.

Veřejné zdraví versus svoboda jednotlivce

Ochrana veřejného zdraví by podle ústavního pořádku měla dostat přednost před individuální volbou jednotlivce pouze tehdy, pokud je to nezbytné a pokud neexistuje méně restriktivní varianta. Jestliže ale praxe v uvedených demokratických zemích ukazuje, že veřejné zdraví lze chránit i bez povinností a represe, neznamená to, že bychom i my měli zkoumat, zda informace a pozitivní motivace nemohou fungovat i u nás? Domnívám se, že ano.

Loňské rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který prohlásil, že za stávajícího právního stavu není možné neočkujícím rodičům udělovat pokuty, přináší příležitost otevřít celospolečenskou diskusi o tom, zda potřebujeme, aby některá očkování byla v ČR povinná a jaká očkování by to případně měla být. Proč u nás s výjimkou tuberkulózy, kterou se podařilo po letech bojů vyčlenit, narůstá počet těch povinných, zatímco v jiných zemích klesá až k nule?

Z přesvědčování a udávání partnerský vztah nevybudujeme

Na straně povinného očkování je samozřejmě vysoká proočkovanost a tím i nízký výskyt nemocí. Stát se už více nemusí snažit. Zároveň s sebou ale povinné očkování přináší jevy, které pozitivní rozhodně nejsou. Například pediatři jsou často přesvědčeni o tom, že když je očkování povinné, tak jejich úkolem není vysvětlit rodičům přínosy očkování či rizika s ním spojená jako u jiných zákroků. Vzhledem k tomu, že očkování je povinné, omezí se na informace o tom, proč rodič má dítě naočkovat a co dítěti může hrozit, když naočkováno nebude. O tom, co jejich dítě riskuje, když očkování podstoupí, ani zmínka. Snaží se zkrátka rodiče přesvědčovat, nikoliv informovat, čímž porušují jejich právo na informovaný souhlas.

Nežádoucí je také „udávání“ rodičů, kteří se chtějí od očkovacího kalendáře odchýlit. Je tak porušována povinná mlčenlivost, kterou má každý zdravotník respektovat, a lékař ztrácí důvěru rodičů, bez které není možné efektivně spolupracovat.

Kdo by měl odpovídat za vedlejší účinky?

Problematický je i nízký počet hlášení o nežádoucích účincích v souvislosti s očkováním. Pediatr sice má teoreticky povinnost hlásit všechny vedlejší účinky Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv, skutečnost je ovšem mnohdy jiná. Podle české právní úpravy totiž platí, že pokud by bylo dítě poškozeno na zdraví v souvislostí s očkováním, lékař za způsobenou škodu odpovídá i v případě, že nic nezanedbal. Jde o takzvanou objektivní odpovědnost podle § 421a občanského zákoníku. Pokud tedy lékař přizná, že zdravotní komplikace, které se u dítěte objevily, mohou souviset s provedeným očkováním, fakticky se hlásí k odpovědnosti za tyto komplikace.

V řadě zemí stát přijal odpovědnost za nežádoucí účinky očkování a vytvořil mimosoudní mechanismy, s jejichž pomocí se rodiče dětí, u nichž se závažné vedlejší účinky projevily, snadněji domohou odškodnění. Zvláštní systém odškodňování následků po očkování mají dokonce i v Německu, Rakousku nebo Spojeném království, tedy v zemích, kde již očkování povinné není. Pokud bychom chtěli, aby některá očkování v ČR zůstala povinná, mělo by být přihlášení se státu k odpovědnosti a zjednodušení cesty k náhradě škody pro postižené automatickou volbou.

Ať zákon vzejde z rozumné diskuse…

Nejvyšší právní soud loni prohlásil, že pokud chce stát neočkování pokutovat, musí být rozsah očkování stanoven v zákoně. Pevně věřím, že výběru konečné varianty bude předcházet rozumná diskuse ve společnosti i v Parlamentu. Proto doufám, že bude následovat více výměn názorů, jako byla ta v sobotních Lidových novinách. Neměli bychom zároveň zapomínat, že k věci mají co říci nejen odborníci, ale také rodiče.


Článek byl publikován dne 19. 1. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.