Dosáhnout odškodnění je pro pacienty v Rakousku snažší

Pátek, 6. února 2009Aktuality

Minulý týden se na ministerstvu zdravotnictví uskutečnil kulatý stůl na téma mimosoudního odškodňování pacientů. Tuto akci pořádala Liga lidských práv s cílem otevřít odbornou diskusi, která by vedla k lepší vymahatelnosti práv pacientů a zajištění spravedlivého odškodnění za zásahy do jejich důstojnosti, těla a zdraví. U kulatého stolu se sešlo téměř čtyřicet odborníků z řad advokátů, zástupců akademické obce, státní správy a nemocnic.
O mimosoudním odškodňování pacientů v Rakousku hovořila Belinda Jahn a Gerald Bachinger z rakouské organizace Patientenawaltschaft. Ta poskytuje pomoc poškozeným pacientům během mimosoudního vyjednávání o náhradě škody s lékaři a pojišťovnami, jedná-li se o újmu, která vznikla v důsledku pochybení na straně lékaře. Druhou oblastí, na niž se Patientenawaltschaft specializuje, je vedení fondu sloužícího ke kompenzování újmy, kterou nezpůsobil lékař. Taková újma může vzniknout např. v důsledku výskytu nepříznivých následků léčby, se kterými však byl pacient dopředu seznámen a s nimiž souhlasil. Příkladem posledně jmenovaného je situace, kdy tělo odmítne transplantovaný orgán.
Rakouští právníci upozornili na to, že počet pacientů, kteří se obracejí na Patientenawaltschaft rok od roku roste. Důvod však nevidí v tom, že by se zhoršovala lékařská péče, ale ve větší odvaze a sebedůvěře pacientů. Účastníci diskuse zhodnotili jako zajímavý zejména přístup a praxi rakouských nemocnic a lékařů, kteří sami odkazují pacienty na organizaci Patientenawaltschaft, pokud jim během léčby vznikla újma ať už kvůli pochybení lékaře nebo z jiných důvodů.

Pro účastníky kulatého stolu byly přínosné také výstupy českých přednášejících advokáta a mediátora Roberta Cholenského a zkušené advokátky Marie Cilínkové, kteří se podělili o zkušenosti s mimosoudním odškodňováním v českém prostředí. Diskutující se shodli na tom, že tento způsob řešení sporu mezi pacientem a zdravotnickým zařízením u nás bohužel není příliš rozšířen. Odborníci vidí problém zejména na straně pojišťoven, které svým přístupen znemožňují mimosoudní řešení. Pojišťovny odmítají proplácet náhrady za újmu, které vyjednají pacienti s nemocnicemi sami. Pacienti jsou tak nuceni obrátit se na soud, který může trvat i několik let.

Právní úprava spolků v novém občanském zákoníku omezí svobodu sdružování a zabrzdí rozvoj občanské společnosti

Čtvrtek, 5. února 2009Tiskové zprávy

Brno, Praha – 5. února 2009 – Liga lidských práv a ekologické organizace sdružené v asociaci Zelený kruh kritizují poslední úpravy návrhu nového občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti, které je předkladatelem návrhu, oproti očekávání nezaneslo do finální verze návrhu potřebné změny týkající se vzniku spolků. V novém návrhu občanského zákoníku tak zůstává starý, demokratickým zásadám odporující registrační princip, kdy o vzniku jakéhokoli spolku rozhoduje státní orgán. Naopak ministerstvo spravedlnosti nově „obohatilo“ návrh zákona o mnoho zbytečných povinností, které mohou mít za následek zánik malých zájmových sdružení. Státním úředníkům by tak zůstalo v rukou právo zabránit vzniku sdružení, aniž by vůbec zahájilo svou činnost.
Podle předchozích verzí návrhu neměly spolky vznikat na základě rozhodnutí ministerstva vnitra, ale již účinností stanov přijatých na ustavující členské schůzi. Zápis do veřejného rejstříku by tak neměl vliv na vznik spolku, ale pouze by osvědčoval jeho existenci a zveřejňoval jeho statutární orgány. „Takové řešení by bylo v souladu s demokratickými principy fungování právního státu a koneckonců i s naším ústavním pořádkem. Podle Listiny základních práv a svobod se totiž žádný akt státní správy k zajištění sdružovacího práva nevyžaduje,“ uvádí Luděk Šikola z Ekologického právního servisu. Česká republika se tak mohla přiblížit moderní úpravě v Nizozemí, Švédsku či Švýcarsku.
Po zásazích ministerstva vnitra v připomínkovém řízení se však v poslední verzi návrhu zákona znovu objevil starý registrační princip vzniku spolku. V praxi to tedy znamená, že kdokoli si bude chtít založit spolek, bude muset podat návrh na zápis do veřejného rejstříku a čekat na rozhodnutí, zda bude zápis povolen. V případě, že bude zápis na základě nejasných kritérií odmítnut, spolek vůbec nevznikne. Zatím není známo, kdo by měl o registraci konkrétně rozhodovat. Ponechat tyto kompetence v rukou ministerstva vnitra, s jehož arbitrárními postupy mají občanská sdružení velice špatné zkušenosti, by však bylo z demokratického hlediska naprosto nepřijatelné. V západních zemích je běžné, že občanská sdružení informují o svém založení rejstříkový soud. Pokračování registrace prostřednictvím ministerstva vnitra by tak i dále navazovalo na období komunismu.
Občanská sdružení si uvědomují nutnost existence veřejného rejstříku, kde by každý mohl dohledat základní údaje o spolku, a sama po vzniku takového rejstříku již léta volají. Stát by ale rozhodně neměl mít možnost rozhodovat o tom, které sdružení vznikne a které nikoli.
Problémová se jeví rovněž přebujelá právní úprava týkající se obsahu stanov, likvidace, fůze a dalších otázek života spolků. Blíží se absurdně spíše úpravě obchodních společností. Například stanovy spolku by podle aktuálního návrhu musely povinně obsahovat i zdroje příjmů a popis vnitřní organizace spolku. Občanská sdružení pokládají přehnanou důkladnost, s jakou se návrh zákona snaží vypořádat se všemi těmito otázkami, za odporující principům soukromého práva, v jehož rámci nemají být všechny podrobnosti občanského života regulovány státem. Vhodnější je proto ponechat řešení těchto otázek čistě na vůli občanů. Ti by měli mít možnost sami si upravit ve stanovách, co uznají za důležité.
Občanská sdružení jsou přesvědčena, že takto složitá úprava bude odrazovat občany od zakládání spolků a povede ke snížení rozmanitosti občanského života. Podle Jany Marečkové z Ligy lidských práv „je zřejmě potřeba více zdůrazňovat státním orgánům, že občanský zákoník je nejdůležitějším právním předpisem především pro občany. Zbytečné zasahování do tvorby tohoto předpisu ze strany ministerstva vnitra představuje nebezpečí pro občanské svobody a je třeba ho co nejvíce eliminovat.“

Podrobné informace poskytnou:
Robert Cholenský, advokát, tel.: 608 967 423, e-mail: r.cholensky@centrum.cz
Jana Marečková, právnička Ligy lidských práv, tel.: 773 621 228, e-mail: jmareckova@llp.cz
Kateřina Ptáčková, ředitelka Zeleného kruhu, tel.: 724 112 782, e-mail: katerina.ptackova@zelenykruh.cz

Systém běží skvěle

Pondělí, 2. února 2009Zprávy z médií

Jaké ponaučení si bere policie ze zabití Hoang Son Lama
Figurant přežije vždy, horší je to v reálu.
Scénář toho večera patří pro spoustu lidí k nočním můrám.

Tentokrát se naplnil poté, co občané jedné z brněnských ulic zavolali policii na vietnamského souseda, který se jim zdál příliš hlučný. Třiačtyřicetiletý Hoang Son Lam zásah nepřežil. Detaily neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že jeden z trojice policistů mu za přihlížení kolegů zlámal žebra a protrhl slezinu. Tragický případ řeší inspekce, policistům hrozí až patnáctileté vězení, ministr vnitra násilí odsoudil a uklidnil veřejnost, že se jedná o ojedinělé selhání. Podrobnější pohled na to, co česká policie podniká, aby se podobné útoky neopakovaly, ale moc klidu nenabízí.

Kde má ta čísla?

V policejní škole všichni probírali, že nejdůležitější je vše dobře vyhodnotit a najít správný postup. Smysl je jasný: zklidnit situaci a zabránit zbytečnému násilí, v případě zranění ihned zavolat lékaře a informovat ho, co se stalo. V brněnské Körnerově ulici se to začátkem ledna nepodařilo hned několikrát. Obrana nočního klidu přinesla útok uniforem na jednoho z nájemníků. Policisté ho tutlali a nezavolali zraněnému záchranku. Lékař přijel až poté, co oběť na služebně zkolabovala. Nikdo ho ale neinformoval o tom, co se přesně stalo. Zranění, která vedla ke smrti, odhalila až pitva.

Hoang Son Lam měl zřejmě kontakty s brněnským podsvětím, a tak se policii dařilo dva týdny vše držet pod pokličkou. Incident se provalil až poté, co byli zasahující policisté postaveni mimo službu: jsou vyšetřováni za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, pravděpodobný útočník ještě za ublížení na zdraví s následkem smrti.

Policie to stíhání vydává za důkaz, že v Česku je násilí ozbrojených strážců pořádku pod kontrolou. Jak se to vezme. Znepokojivý je například fakt, že nikdo na vnitru neví, co přesně vlastně policisté lidem dosud provedli. Příklad: v uplynulých šesti letech bylo za zneužívání pravomoci veřejného činitele ročně odsouzeno průměrně 150 policistů. Za posledních deset let bylo 234 policistů odsouzeno za úmyslné ublížení na zdraví.

Tato čísla ale zahrnují úplně všechno: dopravní nehody i zabití člověka. Inspekce podle své mluvčí nesleduje ani počet zabitých, ani zraněných, ani v jaké souvislosti k tragédiím došlo. „Už několik let říkáme, že by policie měla sledovat data o agresivním jednání policistů,“ říká právník Ligy lidských práv Jiří Kopal a dodává, že podle něj ve většině pochybení policistů ani nedojde k obvinění.

Policejní funkcionáři namítají, že to není pravda, ale žádná čísla, která by skutečný počet případů — a výsledky vyšetřování — doložila, nikdo nemá.

Policie tápe, jak zamezit brutalitě ve vlastních řadách.Zkusme si udělat neúplný obrázek sami. Zběžný pohled do starých novin nabízí alespoň několik střípků — tedy násilí, po nichž k obvinění došlo. Třeba případ policisty Jaroslava Krafta, který v roce 1994 na Rokycansku dal opilému řidiči Josefu Šoltýsovi tak silné rány do břicha, že Šoltys zemřel. Kraft čekal na konečné rozhodnutí soudu 13 let, dostal tříletý trest. Ve stejném roce zemřel ve Františkových Lázních Němec Matthias Poser, který na varování policie nezastavil, jeho krajana Markuse Rankela zabila kulka, která omylem vyšla ze zbraně kontrolujícího policisty Pavla Šacha. Před čtyřmi lety zkopal kriminalista Daniel Grofek v Olomouci podezřelého lupiče tak, že zadržený na následky zranění zemřel. První jmenovaní odešli ze soudní síně s trestem osm měsíců, olomoucký policista dostal dva a půl roku vězení (za ublížení na zdraví s následkem smrti pachateli běžně hrozí až pět let). Teď nejde o to, že popsané příklady úmrtí policejní rukou se nakonec dostaly až do soudní síně. Podstatnější je, že žádný z nich — a ani žádný z mnoha jiných — nepoužívá policie jako model, díky němuž by bylo možné dalším neštěstím předcházet.

Žádná školení

S nepřiměřeným policejním násilím se samozřejmě potýkají i jiné země. Za hranicemi jde často o ostře sledované případy. Tlak veřejnosti někdy nese výsledky, jako se to stalo v devadesátých letech v New Yorku, kde byli za násilné excesy potrestáni nejen zasahující policisté, ale i šéfové, kteří je nedokázali ihned odhalit.

V Česku, kde policejní šéfové beztrestně obhajují násilí svých lidí při zákrocích proti technařům a schvalují fakt, že mlátičky si zakrývají identifikační štítky, je vše složitější. Na otázku, proč si policie nevede statistiku nepřiměřeného násilí ve vlastních řadách a jak se kontroluje, zda policisty neovlivňují při práci předsudky vůči menšinám, nedokáže odpovědět ani ministr, ani jeho inspekce.

„To nedohledáme, je to už nějaký pátek,“ popisuje Ladislav Böhm, tiskový mluvčí chebské policie, jak jeho lidé analyzovali zmíněnou smrt Matthiase Posera. Podobnou praxi potvrzuje i vedoucí rokycanské policie Ladislav Königsmark, který měl ve svém týmu odsouzeného Jaroslava Krafta: „Policistů ve službě je nedostatek, musí být v ulicích, a ne na školení.“ A v Olomouci se všechno svádí na přílišnou brutalitu jednoho kolegy. „Všichni byli ještě jednou seznámeni s předepsaným postupem při zákroku,“ říká Zdeněk Šebestík, někdejší nadřízený odsouzeného Daniela Grofka.

Náměstek policejního prezidenta Jiří Houba v této situaci doporučuje spoléhat na systém. „Systémově je všechno ošetřeno dostatečně, policista někdy prostě násilí použít musí. Hlavní je, že v případě zranění zadrženého musí ihned zavolat záchranku,“ vrací se Houba k brněnskému případu. Poukazuje na to, že pokud se prokáže, že policisté z Brna udělali chybu právě tady, hrozí jim až dva roky ve vězení za neposkytnutí pomoci nebo za těžkou újmu z nedbalosti.

Česká policie je navíc přesvědčena, že agresivní jedince do budoucna odhalí přijímací test. Právě na psychotestech dnes pohoří až 60 procent uchazečů o práci. Případy násilí u policistů mají ale podle psychologů z branže hlubší podtext. „Osobnost člověka se během let výrazně vyvíjí. Potřebovali bychom s policisty pracovat průběžně a navštěvovat je pravidelně na jejich pracovišti,“ přiznává policejní psycholog Vladimír Voska. Potíž je v tom, že na 42 tisíc sloužících policistů je „nasazeno“ pouhých 34 psychologů. Na dotaz, jestli se bude jejich počet zvyšovat, odpovídá tiskové oddělení ujištěním, že „v současné době se situace analyzuje a připravuje se nová koncepce“. Jestli bude psychologů více a jak budou s policisty pracovat, však nevíme. Dnes je pro policisty konzultace s psychologem dobrovolná a využívá ji jen málo příslušníků. „Bojí se, že kdyby na sebe něco prozradili, tak přijdou o práci,“ doplňuje praxi Vladimír Voska.

Článek byl zveřejněn dne 2. 2. 2009 v časopise Respekt a na jeho internetových stránkách (http://www.respekt.cz/).

„Izrael v Gaze závažně porušil mezinárodní humanitární právo…“

Středa, 28. ledna 2009Tiskové zprávy

Ve dnech 17. – 21. ledna proběhla na území Izraele, Egypta a okupovaných palestinských územích mise organizovaná Mezinárodní federací lidských práv (FIDH), Evropsko-středomořskou sítí lidských práv a Mezinárodní komisí právníků. Cílem mise bylo vyzvat strany konfliktu k okamžitému ukončení bojů, k umožnění přístupu nestátních neziskových organizací a novinářů do okupovaných palestinských území. Renomovaní ochránci lidských práv a významní aktivisté ze zemí Evropské unie a Spojených států, kteří se mise účastnili, dále vyzvali k ukončení obléhání Gazy, k vyslání mezinárodní mise pod záštitou OSN, která zdokumentuje závažná porušení lidských práv v rámci konfliktu, a k trestnímu stíhání pachatelů zločinů podle mezinárodního práva. Kromě toho se mise zaměřila na vyjádření podpory a solidarity s občanskou společností, zejména organizacemi na ochranu lidských práv v Izraeli i Palestině.
Účastníci mise, mezi nimiž byl i český zástupce Petr Uhl, vydali po návratu z Blízkého východu závěrečná stanoviska. „Jsme zděšeni hrůzami války zahájené v pásmu Gazy, významnými ztrátami na životech civilistů a velkým rozsahem ničení majetku civilistů a infrastruktury v rámci operace ‚Lité olovo‘ a rovněž selháním mezinárodního společenství, které této tragédii nezabránilo.“ Od izraelských a palestinských lidskoprávních organizací, které tento ozbrojený konflikt sledují, získala delegace informace, z nichž vyplynulo, že Izrael závažně porušil mezinárodní humanitární právo, včetně Čtvrté ženevské konvence o ochraně civilistů ve válečném období a mezinárodního obyčejového práva, kterým se řídí vedení ozbrojených konfliktů.
Některá z těchto porušení jsou zločiny podle mezinárodního práva. Zejména izraelská armáda se dopustila nevybíravých či nepřiměřených útoků a nesplnila svou právní povinnost chránit civilisty a civilní infrastrukturu před takovými útoky. Operace také závažně poškodily občanská, kulturní, hospodářská, politická a sociální práva obyvatel Gazy.
„Žádné porušení mezinárodního humanitárního práva ze strany palestinských bojovníků nemůže nikdy ospravedlnit podobná nebo ještě závažnější porušení ze strany Izraele,“ píše se v závěrečné zprávě. Proto členové mise odsuzují neschopnost Spojených států a Evropské unie, partnerů izraelské vlády, přijmout důrazná opatření směřující k prevenci či zastavení války. Delegace tedy žádá o spolupráci mezinárodní společenství, které by mělo vyvinout tlak na Izrael, aby upustil od obléhání Gazy a ukončil okupaci všech palestinských území. Dále požadují, aby Evropská unie a Spojené státy okamžitě a plně podpořily nezávislé vyšetřování, které by mělo být zahájeno ihned. Lidskoprávní organizace vyzvaly rovněž izraelské a egyptské úřady, aby zajistily okamžitý přístup pozorovatelů, kteří sledují dodržování lidských práv, do pásma Gazy.

Umí české školy vyučovat multikulturní výchovu?

Úterý, 27. ledna 2009Aktuality

Podle rámcového vzdělávacího programu, který školy musely zakomponovat do svého vzdělávacího systému již před rokem a půl, by měla být posílena výchovná úloha školy. Učitelé mají vybavit děti například sociálními kompetencemi či kompetencemi k řešení problémů. V rámci nového školského systému byla zavedena takzvaná průřezová témata, která se tematicky dotýkají několika vyučovaných předmětů zároveň, a měla by se tak prolínat celým vzděláváním. Školy mají jejich prostřednictvím děti formovat v rozhodné, tolerantní a zodpovědné osobnosti.
K průřezovým tématům, která by měla být využívána ve všech předmětech, patří osobnostní a sociální výchova, multikulturní výchova, výchova demokratického občana, mediální výchova, výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech a environmentální výchova. Ze všech výše uvedených témat se české školy nejčastěji zaměřují na environmentální problematiku, tedy ochranu životního prostředí, zatímco multikulturní výchova, jejímž smyslem je především tolerance vůči jinakosti, zatím zůstává v pozadí. Liga lidských práv v současné době provádí výzkum, jehož výsledky by měly ukázat, jakým způsobem školy vyučují multikulturní výchovu, jaký smysl v ní spatřují a které metody přitom považují za nejefektivnější.
První výsledky výzkumu ukazují, že pro školy je změna, jakou byl přechod z klasických učebních osnov na školní vzdělávací program, velmi obtížná. Snadná a přínosná byla doposud jen pro školy, které již před vznikem Rámcového vzdělávacího programu učily „moderně“ a používaly alternativní učební metody. Řada škol se s jeho vytvořením potýkala velmi dlouho a kantoři se cítí za práci, kterou na něm odvedli, neodměněni. Požadavek celé koncepční změny vzdělávacího systému totiž, jak se ukázalo, vyžaduje aktivitu nejen od pedagogů, ale i odbornou a materiální podporu ministerstva školství.
Výzkum dále ukázal, že školy mají problém s tím, jak téma multikultury ve výuce prezentovat, a často jim uniká také samotný její smysl. Velká část českých škol vnímá multikulturu převážně jako vyučovací předmět, jehož prostřednictvím se děti mají seznámit s cizími kulturami. Je škoda, že takto zajímavé a přínosné téma podává většina pedagogů klasickou frontální metodou, která se ve vyspělých zemích s kvalitním vzdělávacím systémem již dávno nepoužívá. Mezi českými základními školami existují však i výjimky, které se snaží obohatit výuku o modernější metody – například projektové dny, skupinovou výuku nebo využití zážitkové pedagogiky.
Školám, které mají s realizací výuky tohoto průřezového tématu problémy nebo by rády získaly další informace ohledně multikulturní výchovy, inkluzivního vzdělávání či školské legislativy, nabízí Liga lidských práv odborné konzultace.
Bližší informace a inspiraci pro učitele lze najít také na www.ferovaskola.cz.

Neziskovky mají kvůli krizi problémy

Úterý, 27. ledna 2009Zprávy z médií

Některé neziskové organizace mají kvůli obavám sponzorů z finanční krize zhoršené podmínky pro své fungování. Podle předsedy Ligy lidských práv Jiřího Kopala organizace právě nedávno oslovila řadu sponzorů, ale banky a další subjekty jako by očekávaly, že krize přijde, řekl ČTK. Ne všechny „neziskovky“ ale financují sponzoři; některé naopak očekávají, že si lidé v době krize uvědomí zvýšenou potřebu vzájemné solidarity.
Firmy mají podle Kopala velmi striktní programy podpory, proto považuje za nejdůležitější mít osobní vztahy s vedením firem, budovat si pomalu důvěru a dostat se přímo k lidem, kteří chápou, že podporovat neziskový sektor má smysl a lze tak ovlivnit například do budoucna i legislativu.
Kampaň zaměřenou přímo na lidi v ulicích volí například Amnesty International ČR, která sponzory vůbec neoslovuje. Podle tiskové mluvčí Evy Dobrovolné organizace zatím získávání financí nepřizpůsobila krizi, ale pokračuje v dlouhodobých aktivitách, při nichž se snaží zapojit co nejvíce lidí do ochrany lidských práv. „Vzhledem k tomu, že získáváme od veřejnosti poměrně malé částky, třeba 50 nebo 100 korun měsíčně, tak doufáme, že lidé zachovají přízeň i přesto, že ekonomická situace nemusí být v nadcházejícím období nejrůžovější,“ řekla Dobrovolná.
Článek byl publikován dne 27. 1. 2009 na www.istrategie.cz a www.kurzy.cz, naleznete jej zde a zde.

Policisté dostanou kamery. Kvůli ubití Vietnamce

Pondělí, 26. ledna 2009Zprávy z médií

Brno/ Z příslušníků zásahových jednotek se brzy stanou kameramani. Smrt třiačtyřicetiletého Vietnamce Huang Son Lama, který zemřel začátkem letošního ledna po zákroku trojice brněnských policistů, totiž rozhýbala vedení jihomoravské policie. Aby se podobný případ neopakoval, stane se součástí jejich výstroje i malá mobilní kamera. Ta bude snímat každý zákrok policistů, kteří slouží u zásahové a pohotovostní motorizované jednotky.
„Kameru by nosili policisté na uniformě, protože by se nejednalo o velké přístroje. Zařízení se používá také v sousedních zemích a mají je i speciální jednotky a armáda. U zásahovky, kde ze strany policie dochází k největšímu vstupu do práv a svobod lidí, se to rozhodně vyplatí,“ potvrdil náměstek jihomoravského policejního ředitele Jaroslav Vaněk. Záznam z kamer bude podle jeho plánů kompletně monitorovat celý zásah. „Smrt cizince byla jakási poslední kapka, která nás k této novince dotlačila,“ zdůraznil Vaněk s tím, že od startu projektu dělí policii týdny, maximálně měsíce.
Nákup minikamer nebude levnou záležitostí. Vedení jihomoravské policie odhaduje, že se bude jednat o řádově statisícovou investici, která by neměla překročit milion korun. Peníze vložené do techniky se ale policii vrátí. „Bude to důkaz, jak se všechno odehrálo. Hlavně v případech problémových zásahů a lidí, kteří posléze skandalizují policisty. Nahrávka bude sloužit jak na obranu policie, tak pro objektivnost vyšetření kauzy. Jestliže existuje video ze zásahu, nikdo se nemůže domluvit na tom, jak bude vypovídat,“ vysvětlil Vaněk.
Záznam prozkoumá také inspekce
Jestliže by se problematický záznam zkoumal, dostane ho na stůl Inspekce Policie České republiky. Ta prošetřuje veškeré incidenty policistů. To se ovšem nelíbí organizacím, která hájí lidská práva. „Jak trestné činy, tak stížnosti, které mají lidé na policii, by měl vyšetřovat nezávislý orgán,“ upozornil předseda Ligy lidských práv Jiří Kopal.
Předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter, který po smrti Vietnamce rozpoutal diskusi nad přiměřeností zásahu policistů, ovšem nápad na zlepšení vítá. „Je to vynikající. Důležité ale je, aby měli policisté při zásahu kamery v provozu. Jinak je to nanic,“ řekl Winter. Doufá, že se lednový zákrok nebude opakovat. „Jsem přesvědčen, že se jednalo o incident jednotlivců. Na pětačtyřicetikilového Vietnamce zaútočili dvoumetroví muži. Aby ho zpacifikovali, stačilo ho jenom obejmout,“ dodal.
Ministerstvo vnitra se novým věcem nebrání. „Už teď jsou nová auta vybavena kamerovým systém, který snímá dokonce i dění v okolí,“ uvedl ministr vnitra Ivan Langer. Audiovizuální systémy, které používají policisté, mají zelenou i na policejním prezidiu. „Od letošního ledna mají ředitelé krajských policií mnohem větší kompetence. Pokud budou chtít zavést novinku a mají na ni peníze ve svém rozpočtu, nic jim v tom nebrání,“ řekl mluvčí prezidia David Kubalák.
Jestliže se novinka na jihu Moravy ujme, není vyloučené, že se rozšíří do dalších krajů. Jihomoravská policie se už před lety stala jakýmsi inkubátorem na zlepšení a zmodernizování policejní práce. Svědčí o tom kamery v policejních autech, služebny s „lidskou tváří“ nebo zadávání pokut na internet.

Článek byl publikován dne 26. 1. 2009 v denících Českobudějovickém, Havlíčkobrodském, Hradeckém, Moravskoslezském, Olomouckém, Plzeňském, Pražském a Ústeckém; obdobný článek téhož dne publikoval také Brněnský deník.

Přísně střežené dítě

Pondělí, 26. ledna 2009Zprávy z médií

Není to násilník ani alkoholik zcela neschopný se postarat o svoji rodinu. Přesto se tak v poslední době občas cítil. V jeho bytě se střídají pracovnice sociálky, vyslýchala ho policie a jeho dítě mělo ještě nedávno úřady nařízeného opatrovníka. A to všechno jen proto, že pan Novák (37) a jeho partnerka (34) chtěli o rok odložit očkování svého ročního dítěte. Stálo je to tolik nervů, že dodnes odmítají zveřejnit své pravé jméno.
Na rozdíl od západní Evropy v Česku pořád platí socialistické pravidlo, že zodpovědnost za očkování dětí má stát, a ne rodiče. Vakcíny musejí děti podle ministerské vyhlášky dostávat v přesně stanovených termínech. Kdo chce termín jen o pár měsíců posunout (třeba proto, že dítě po předchozím očkování onemocnělo), tomu hrozí oplétačky s úřady. Jak ale ukazuje příběh pana Nováka, v Česku je čím dál více lidí, kteří si něco takového odmítají nechat líbit. A jejich tlak už přináší výsledky: úřady i lékaři opatrně připouštějí, že očkování by jednou v Česku mohlo být stejně jako na Západě dobrovolné.
Kdo to řídí
„Křičel, nebyl k utišení, cpal si ruku do pusy a nespal. Trvalo to dva dny.“ Takto popisuje pan Novák reakci svého syna po první očkovací dávce „hexavakcíny“ (povinné očkování proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, hemofilii typu B a žloutence typu B). Vysvětlení dětské lékařky, že u třináctiměsíčního dítěte to je normální a že na druhou dávku vakcíny (podle vyhlášky má přijít za měsíc) už takhle syn reagovat nebude, ho moc neuklidnilo.
Několik večerů proto strávil u internetu, studoval příbalové letáky k vakcínám a volal si s přáteli lékaři. Nakonec dospěl spolu s partnerkou k názoru, že s další dávkou očkovací látky pro syna bude nejlepší počkat. „Na příbalovém letáku stálo, že když dítě po vakcinaci déle než tři hodiny neutišitelně pláče, má se další očkování zvážit,“ říká absolvent brněnské techniky, který se živí jako programátor. „Během prvního roku nemusí mít ještě dítě vyvinutý imunitní systém a tu vakcínu prostě těžce snáší,“ vysvětluje. Příčina neutišitelného křiku pak tkví v tom, že vakcína vyplavuje látky způsobující depresi a dětský organismus je ještě neumí rychle odbourat. „Proto jsme se rozhodli odložit další očkování o dvanáct měsíců. To by už podle našich informací měl organismus vakcínu zvládnout,“ vysvětluje pan Novák, k čemu s partnerkou došli.
Dětská lékařka ale o odkladu odmítla s rodiči debatovat. Pro ni bylo určující, že rodiče i ona by odkladem porušili ministerstvem stanovený očkovací kalendář. „Nic nám nevysvětlovala,“ vzpomíná pan Novák. „Co prý našemu dítěti řekneme, až dostane tetanus a skončí na vozíčku. Že to je od nás nezodpovědnost,“ říká s povzdechem.
České zvyky stanoví, že lékař nahlásí rodiče odmítající očkovat dítě podle státem stanovených pravidel hygienické stanici a ta s nimi případ řeší jako přestupek, za který mohou oba rodiče dostat až dvacet tisíc korun pokuty. Na to byli pan Novák s manželkou připraveni. Když k nim však po udání začaly do bytu docházet sociální pracovnice, pozvali si je k výslechu policisté, státní zástupkyně je obvinila z trestného činu zanedbání povinné výživy a stanovila jim pro syna opatrovníka, byli v šoku. „Takovou šikanu od státu jsem nečekal. Pěkně mě to naštvalo,“ říká pan Novák.
Obrátil se proto na brněnskou Ligu lidských práv, která mu poskytla právní pomoc. „Státní zástupkyně zjevně nepochopila, o co se jedná, když začala rodiče trestně stíhat,“ říká právnička ligy Zuzana Candigliota. „Odmítnout očkování, to je maximálně přestupek a nebyl pro nás problém její rozhodnutí napadnout,“ říká.
Případ pana Nováka však podle ní jenom ukazuje na to, co se v Česku děje ve stále širším měřítku. „Měsíčně dostaneme okolo pěti dotazů od rodičů, kteří buď chtějí očkování odložit, nebo nechtějí očkovat vůbec a žádají nás o radu,“ říká paní Candigliota.
Dobrá zpráva
Povinné očkování bylo až do sedmdesátých let běžné v celé západní Evropě. Od té doby se od něj ale začalo upouštět. Kromě strachu z nežádoucích účinků očkovacích vakcín se přitom odpůrci povinného postupu opírali o argument, že zodpovědnost za svoje děti mají mít rodiče a ne stát. Povinné očkování se tak zrušilo ve většině států staré Evropské unie (kromě Francie a Itálie). Což ale v žádném případě neznamená, že by tam rodiče houfně začali očkování ignorovat.
Podle tabulek Světové zdravotnické organizace má ve zmiňovaných zemích v sobě vakcíny proti závažným chorobám okolo devadesáti procent populace, což je hodnota potřebná k tomu, aby se nešířily epidemie. „Vychází se z toho, že když stát chce, aby rodiče svoje děti nechávali očkovat, tak je o tom má přesvědčit, ne jim to nařizovat,“ říká Caroline Kovtun (31), která před dvěma lety založila v Praze sdružení nazvané ROZALIO – Rodiče za lepší informovanost o očkování. Její pětiletý syn Rufus má sice všechna potřebná očkování, jí samotnou však rozčílilo, že ji nikdo z lékařů neseznámil s možnými komplikacemi, které vakcíny mohou způsobit. „Náš cíl je, aby očkování bylo zcela dobrovolné. Aby ho rodiče i lékaři mohli přizpůsobit potřebám dítěte. A ne tomu, co diktuje očkovací kalendář,“ říká. „Podle mě by potom i sami lékaři museli rodičům víc vysvětlovat, jaké má očkování smysl a na co si při něm mají dát pozor,“ říká.
Dnes má sdružení osmdesát osm členů a stejně jako brněnská Liga lidských práv radí lidem, kteří nechtějí dodržovat státem nařízené postupy. Úřady už sice rodičům odmítajícím očkování děti neodebírají (poslední známý případ se stal v roce 2002), jak však ukazuje příběh pana Nováka, pořád jim dovedou pěkně zatopit. „Proto se teď hlavně snažíme, aby stát rodiče odmítající očkování přestal trestat pokutami. To je naprosto nedůstojné. I pro lékaře, kteří musejí takové rodiče hlásit a dostávají se tak do role udavačů.“
Pět rodin ze sdružení už za svou vzpouru proti očkovacímu kalendáři dostalo od hygienické stanice pokuty, proti kterým se odvolaly na ministerstvo zdravotnictví. „Dobrá zpráva je, že když se nenecháte odradit, máte šanci zvítězit,“ říká maminka dvou dětí Martina Suchánková (35). Ona i její manžel sice dostali od hygienické stanice nejvyšší možnou pokutu (každý deset tisíc plus tisícovku jako správní poplatek), ale po odvolání ministerstvo celý případ vrátilo hygienické stanici zpět. „Uznali, že dostatečně nevyšetřili naše děti, jestli náhodou nejsou na nějaké typy vakcín alergické. A hygiena případ potom prostě odložila,“ říká paní Suchánková. „Podle mě to jenom ukazuje, že úřady si už nevědí rady.“ Strategii „stát si za svým“ prý lidé ze sdružení doporučují všem rodičům, kteří se k nim obrátí o radu. „Občas po nás někdo chce třeba kontakt na doktora, který by rodiče kryl a nikam nenahlásil,“ vysvětluje paní Suchánková. „To my ale odmítáme. Rodiče prostě musejí lékaři vysvětit, proč očkování nechtějí, a potom podstoupit celý ten proces s pokutami. Jak na to, s tím už jim poradíme.“
Necháme to na vás
Sami lékaři zatím o dobrovolném očkování většinou nechtějí slyšet. „Máte pravdu, že v západních státech dobrovolné očkování nezpůsobilo žádnou katastrofu, ale my nevíme, jak by to dopadlo u nás,“ říká předseda České pediatrické společnosti Jan Janda. Kde se bere ta jistota, že Češi by očkování ignorovali? „Ten systém funguje, proočkovanost je v Česku vysoká, tak proč na tom něco měnit,“ dodává kolega z pediatrické společnosti Josef Hobza.
Hlavní hygienik Michael Vít to však naštěstí vidí jinak. „Už zavádíme dobrovolné očkování proti pneumokokům,“ říká. To bude hrazené státem, rozhodnutí, jestli očkovat, nebo neočkovat, však stát nechá na rodičích. „Světová zdravotnická organizace doporučuje proti pneumokokům očkovat plošně. Potřebujeme, aby bylo okolo devadesáti procent očkovaných,“ dodává. „Když se nám to podaří i v dobrovolném režimu, jasně se ukáže, že dobrovolné očkování Češi zvládnou.“ Podle něj by Česko mohlo přejít na systém dobrovolného očkování do tří let.

***
Proti tuberkulóze ne
S prvním očkováním se každý Čech setká prakticky už v porodnici. Už čtyři dny po narození dítěte mají lékaři do jeho těla vpravit vakcínu proti tuberkulóze. Tak to stanovuje očkovací kalendář. Zrovna nad smyslem tohoto očkování už ale pochybují i odborníci. Tuberkulóza se v Česku prakticky nevyskytuje a vakcinace podle pediatrů i imunologů způsobuje víc škody než užitku. V kombinaci s vakcínami proti ostatním nemocem totiž způsobuje dětem nepříjemné záněty. Z tisíce stížností na nežádoucí účinky léků, které v roce 2006 shromáždil Státní ústav pro kontrolu léčiv, se dvě třetiny týkaly právě vakcíny proti tuberkulóze. Plošnou vakcinaci proti TBC nedoporučuje ani Světová zdravotnická organizace a neprovádí se ani v zemích, jako je Velká Británie, Rakousko nebo Německo. Právě teď probíhá žhavá diskuse mezi lékaři a odborníky, jak český očkovací kalendář změnit. Imunologové a pediatři jsou pro úplné zrušení plošné vakcinace proti TBC. Odborníci na plicní choroby to však odmítají a doporučují vakcinaci odložit na pozdější věk dětí. Je naprosto nedůstojné, aby stát trestal odmítající rodiče pokutami.

Článek byl publikován 26. 1. 2009 v časopise Respekt.

Přibývá rodičů, kteří odmítají očkování dětí. Hrozí jim zásah policie

Pondělí, 26. ledna 2009Zprávy z médií

Odmítnutí povinného očkování může ohrozit zdraví dítěte. Na to pamatuje v Česku i příslušný zákon. Rodiče, kteří to nerespektují, nevyjdou možná z překvapení, když jim kvůli tomu zazvoní u dveří policie. To byl nakonec nedávný případ mladých manželů z Brna, kteří odložili očkování svého sotva půlročního dítěte takzvanou hexavakcínou, protože dítě špatně reagovalo na první ze tří dávek.
Po zásahu Ligy lidských práv bylo vyšetřování rodičů sice nakonec zastaveno, případ však upozornil na znepokojující vývoj. Neočkovaných dětí je kvůli postojům rodičů daleko víc.
Některé hygienické stanice sice mluví o jedincích, ale například podle krajské hygieničky v Brně Renaty Vaverkové jsou to ročně jen na jižní Moravě desítky.
„Nevím, o koho se může jednat, jsou to lidé, kteří se nějak sdružují, navzájem informují, používají stejný slovník. Co je k tomu vede, těžko říci,“ nechce krajská epidemioložka spekulovat. Ví, že tato skupina rodičů má načteny vědomosti z internetu, nejsou však v korelaci s nejnovějšími odbornými poznatky.
„Nejedná se o extrémní nárůst, ale vzestupný trend jsme zaznamenali. Jejich postoje většinou ovlivňují nejrůznější antivakcinační aktivity, působící nejen u nás, ale celosvětově,“ potvrdil vedoucí protiepidemického odboru Krajské hygienické stanice v Hradci Králové Jozef Dlhý.
Ohrožují i ostatní děti
„Jde většinou o rodiny vyznávající alternativní způsob života, a ty odmítají prakticky veškerou léčbu i očkování. Takové případy se řeší v přestupkovém řízení anebo končí u soudu. Bohužel si tito lidé neuvědomují, že tím ohrožují i jiné děti než jenom ty vlastní,“ vysvětlila krajská epidemioložka v Liberci Jana Prattingerová a potvrdila, že rodiny, které nedávají děti očkovat, tvoří komunitu a mezi sebou se radí, jak vyzrát na úřady.
„Mluvíme s nimi, ale neposlouchají, zdá se, že jsou někým ovlivňováni. Při jejich argumentaci totiž padají odkazy na instituce, které jsou proti očkování dětí. Říkám si, zda by ty osoby při úmrtí malého pacienta, kterého mohlo očkování zachránit, vzaly odpovědnost na sebe,“ míní ředitel Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem Josef Trmal.
Problematická legislativa
Jasno zřejmě není ani v legislativě. „Bohužel, vyhlášky nemyslí na to, do kdy má být vakcína naočkována, takže jsme ani nepokutovali,“ potvrdila Radka Štěpánková, asistentka z epidemiologie jihlavské krajské hygienické stanice. Naopak František Kotrba z Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje upozornil na paragraf 46 zákona 258/2000 Sb., O ochraně veřejného zdraví, který definuje povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování.
Právník Ligy pro lidská práva David Zahumenský obhajuje klasifikovat odmítnuté očkování dítěte jako pouhý přestupek tím, že společenská nebezpečnost takového jednání není vysoká. „Lze argumentovat i stanoviskem ochránce lidských práv Otakara Motejla, který opakovaně označil tyto případy jako s nízkou společenskou nebezpečností,“ řekl Zahumenský.
Naopak brněnská hygienička Vaverková toto odmítá jako rozbíjení dobře zavedeného a osvědčeného systému povinného očkování. „Jestliže dosáhneme proočkování zhruba 95 procent populace, nemohou se tyto nemoci epidemicky šířit,“ říká Vaverková.
Rodičům vadí výraz povinné očkování
Podle epidemioložky Krajské hygienické stanice Zlínského kraje Hany Tkadlecové rodiče odmítající očkování dětí mnohdy přeceňují jednostranně podané informace získané na internetu. Často jde o neověřená a nepodložená fakta.
„Někdy mám pocit, že rodičům vadí, že je očkování povinné, a argumentují tím, že na západ od nás tomu tak není. To je ovšem jen zdánlivé,“ poznamenala Tkadlecová. Většina vyspělých zemí má podle ní doporučená očkovací schémata, jimiž se lékaři i rodiče řídí. „Pokud pak dětem některá očkování chybí, jsou omezovány například ve výběru střední či vysoké školy, kde je po nich doklad o očkování požadován. To už na sobě jistě pocítili i mnozí naši studenti, kteří chtěli v zahraničí studovat,“ doplnila epidemioložka.
Hlavní hygienik republiky Michael Vít Právu řekl, že odmítačům povinného očkování se lékaři i hygienici snaží význam očkování vysvětlit. „Když pak rodiče zjistí, jaké důsledky by neočkování mohlo pro jejich potomka mít, většinou dítě očkovat dají,“ uvedl Vít. Pokud přesto odmítnou dát dítě očkovat, hrozí jim pokuta až do výše 10 tisíc korun.

Článek byl publikován dne 26. 1. 2009 na www.novinky.cz (obdobně také v deníku Právo), naleznete jej zde.

Povinné očkování

Pondělí, 26. ledna 2009Zprávy z médií

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Povinné očkování dětí proti nemocem, které v dřívějších dobách likvidovaly nezřídka celé rodiny, vedlo u některých chorob k jejich úplnému vymýcení, u jiných k jejich odsunutí do oblasti lékařských kuriozit. Nemoci jako záškrt, dávivý, neboli černý kašel či tetanus se v České republice prakticky nevyskytují. Většina odborníků říká, že očkování je stále nejlepší metodou, jak tyto choroby eliminovat, najdou se ale i lidé, kteří jsou přesvědčeni o škodlivosti očkování a brání lékařům v tom, aby podávali vakcíny jejich dětem. Podle médií se počet takovýchto lidí zvyšuje, deník Právo upozornil třeba na případ manželů z Brna, ke kterým se dokonce kvůli jejich postoji dostavila policie. Je takto razantní přístup státu opravdu na místě? Vaše názory vítáme na adrese radioforum@rozhlas.cz. Na lince je nyní místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Hana Cabrnochová, dobrý den přeji.

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Dobrý den.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
A v brněnském studiu Českého rozhlasu právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Slyšíme, dobrý večer.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Dobrý večer. Podle informací listu Právo po zásahu vaší organizace, tedy Ligy lidských práv, bylo zastaveno policejní vyšetřování těch rodičů, kteří odmítli očkovat své dítě, proč se liga v tomto případě angažovala?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Takže liga se zabývá zdravotnictvím v České republice a část zdravotnictví je i povinné očkování. Podle názoru Ligy lidských práv je povinné očkování v České republice a systém tohoto očkování oblastí zdravotnictví, která má z hlediska lidských práv určité nedostatky.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Jaké nedostatky?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Tento systém, který je tady zaveden, spíše odpovídá minulému režimu a neodpovídá tomu, jaký je systém očkování v demokratických a svobodných zemích.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
A vy jste tedy přesvědčeni o tom, že stát by neměl dbát na to, aby lidé nechávali očkovat své děti?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Stát by určitě měl dělat to nejlepší, co se domnívá, že je správné pro ochranu dětí, ale na druhou stranu by to mělo být přiměřené, pokud existují alternativy a taková opatření v očkování, aby určité menšině rodičů, která není přesvědčená o prospěšnosti očkování nebo, nebo se domnívá, že v případě některých očkování mohou negativa převážit nad pozitivy, tak by určitě tyto rodiny měly mít možnost se rozhodnout svobodně, je to přece jenom menšina a podle našeho názoru není důvod, aby v České republice nebylo očkování svobodné, tak jako třeba v Německu nebo v Rakousku.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Paní Cabrnochová, vy jste lékařka, je zákonně zcela jasně dáno, jakým způsobem má stát dbát na to, aby byly děti očkovány?

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Tak já bych především chtěla říct, že Česká republika skutečně má očkování ze zákona povinné, tato situace byla opakovaně diskutovaná i s ohledem na Úmluvu o lidských právech, kde jako jedna z výjimek, kdy je možno to svobodné právo, o kterém jste hovořili před chvílí, omezit, je nutno z ochrany veřejného zdraví, tím máme na mysli to, že v podstatě pouze určitá proočkovanost zamezí šíření těch vyvolavatelů, o kterých jste tady hovořil a například v případě černého kašle ta situace zdaleka není tak jednoduchá, že bychom v této oblasti byli klidní, dokonce v letošním roce zavádíme nové přeočkování dětí mezi desátým a jedenáctým rokem právě proto, abychom ochránili například malé kojence, kteří z nějakých závažných důvodů dosud nebyli očkováni.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Nicméně, promiňte, že vám skáču do řeči, prosím, ale myslíte, že je přiměřené, když lidem, kteří odmítají očkování, zazvoní u dveří policie?

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Tak já pochopitelně tohle považuju za určitý extrémní případ, musím říct, že i my jako dětští lékaři přesto, že se nedomnívám, že by nějaký počet těchto rodičů stoupal, tak přesto se občas s takovýmto případem setkáme, musím říct, že často to vychází z neznalosti rodičů nebo z určitých dezinformací, které jsou o očkování šířeny a tady je potřeba určité důvěry směrem, směrem k lékařům, aby rodiče měli možnost si o tom popovídat a případně se vyvarovali takovýchto postupů, které potom mohou bohužel v extrémním případě skončit takovýmto postihem, nicméně daleko raději jsme a tak to platí i v ostatních státech, kde například ta povinnost není dána ze zákona, tak raději jsme, jestliže existují určité, v uvozovkách, sankce, které jsou nepřímé a takové jsou i v České republice, to znamená, například tito rodiče, jestliže nedají očkovat svoje dítě, tak nemohou potom umístit to dítě do kolektivního zařízení, to znamená, dítě nemůže jít do školky nebo do jeslí, stejně tak například existují v okolních státech určitá omezení směrem ke zdravotnímu pojištění, to znamená, jestliže se dítě nepodrobilo povinnému očkování, nemůže zdravotní pojištění nést případné finanční dopady léčby závažného onemocnění.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Ano.

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Ale to je výjimka, především na prvním místě bychom měli zachovat určitou proočkovanost, která by měla být v populaci někde kolem devadesáti čtyř procent, abychom chránili právě děti, které z nějakého závažného důvodu, byť byly očkované, ale dostanou se do situace vážného oslabení toho organismu a mohou na nějakou závažnou nemoc onemocnět.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Paní Candigliota, když se vrátím k tomu, k té roli státu, zásadní otázka, na kterou narazila i paní doktorka, není potenciální společenská nebezpečnost toho, když někdo nenechá očkovat své dítě, skutečně tak velká, že to opravňuje třeba i k nějakému rezolutnímu, tvrdému postupu státní moci?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Takže určitě je možné připustit v extrémních případech, kdy hrozí, kdy hrozí nějaká újma veřejnému zdraví, tak zkoumat tu proočkovanost, ale my se domníváme, že pokud jsou dodržovány, jsou v České republice ty standardy toho, té proočkovanosti natolik vysoké, že menšina neočkujících rodičů by mohla to dítě neočkovat bez toho, aniž by někomu vznikla újma, tak je, bylo by dobré jim to umožnit, aby se rozhodli podle svého přesvědčení. Já bych ještě také chtěla upozornit na stanovisko veřejného ochránce práv, který ve svých souhrnných zprávách opakovaně, opakovaně kritizuje systém očkování v České republice a vlastně kontaktoval ministerstvo zdravotnictví a žádal, aby byla do zákona včleněna nějaká výjimka pro rodiče, kteří ze závažných důvodů odmítají očkování …

Jan BUMBA, moderátor
——————–
A máte, promiňte, prosím, máte nějaké konkrétní příklady těch lidí, kteří to odmítají, kteří lidé jsou proti očkování?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Takže proti očkování jsou určitě nebo ne proti očkování, jsou to většinou lidé za svobodu očkování, za svobodu volby, bývají to často, jak upozorňuje i veřejný ochránce práv, na něhož se tito rodiče obraceli, rodiče, kteří mají již jednou špatnou zkušenost s očkováním, například u předešlého dítěte, a proto mají obavy z očkování například u dalších dětí. Ale často se jedná i o rodiče, kterým vadí, že se očkuje příliš brzo v České republice a neodmítají očkování jako takové, ale žádají odklad, například až po prvním roku věku a ještě bych upozornila, že máme i případy lékařů, kteří odmítají některé vakcíny u svých dětí, například žloutenku a tito, tito rodiče určitě mají i medicínské důvody, proč nechtějí tuto vakcínu očkovat.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Ano, paní Cabrnochová, byl by zásadní problém z hlediska toho, co nazýváte proočkovaností, kdyby existovaly opravdu nějaké výjimky, předpokládám, že by to bylo skutečně nějaké zanedbatelné procento lidí.

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Tak já musím říct, že tady to považuju trošku za, za nefér, v uvozovkách, pro tu skupinu rodičů, která považuje očkování za velmi důležité, jestliže budeme říkat, oni k tomu lékaři chodí, oni svoje děti dají očkovat, a proto my vlastně nemusíme, protože to stačí, to se domnívám, že takhle prostě pojmout nelze, já sama jsem před několika lety ještě u pana Jařaba na úřadu, úřadu vlády u ochránce pro lidská práva absolvovala poměrně komplexní jednání, jehož výsledkem bylo to, že v České republice dál zůstane ze zákona povinnost dát se očkovat a musím říct, že tedy není úplně pravdou to, co bylo před chvílí řečeno, ta debata byla poměrně rozsáhlá, stejně tak musím reagovat na to, že některým rodičům se nelíbí včasnost zahájení očkování, poměrně průměr evropský je, že se očkují děti již ve dvou měsících věku života, u nás se začíná ve třech měsících a tady máme naopak veliký problém, protože právě, jak už jsem zmínila, černý kašel je velkým rizikem pro ty neočkované děti a dokonce některé státy a země uvažují o tom, že třeba první dávku černého kašle budou dávat ještě na porodnici, aby ochránily právě ty nejmenší kojence. Ti jsou totiž tou nejohroženější skupinou. Takže tady já spíš dokládám určité dezinformace, které se šíří mezi laickou veřejností a nabízíme my, dětští lékaři, že jestliže rodiče si nejsou jisti, nechť toto se svým lékařem proberou a konzultují, skutečně prioritní pro nás není nutit každého do očkování, ale prioritní je, aby si rodiče uvědomili tuto problematiku natolik, aby se předcházelo těmto situacím, jinak podle toho postihu v České republice se domnívám, že pořád platí zákon na ochranu veřejného zdraví, který říká, že v okamžiku, kdy ty rodiče odmítnou to očkování, že se mohou vystavit určité sankci spíš finančního rázu, jinak ten zásah, o kterém jsme hovořili, mohl tam být i třeba jiný komplex problémů, který vedl k tomu, že takto bylo postupováno.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Já vám oběma velmi děkuji za rozhovor, našimi hosty byly místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Hana Cabrnochová a také právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.

Textový záznam rozhlasové debaty ČRo1 – Radiožurnálu z 26. 1. 2009.