Některé mezinárodní smlouvy čekají na ratifikaci prezidentem

Josef MARŠÁL, moderátor
——————–
Byť momentálně nejdiskutovanější Lisabonská smlouva není jediná, které k ratifikaci chybí prezidentův podpis, čeká na něj například i Římský statut Mezinárodního trestního soudu, který schválil parlament už vloni. Od roku 2004 pak i dodatkový protokol k Evropské sociální chartě.

Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Prezident jako notář nebo jako hlavní aktér ratifikace s právem veta? Nejen v boji o Lisabonskou smlouvu se ukazuje, že to záleží na úhlu pohledu. Přes 2,5 tisíce světových i českých neziskovek trvá na tom, že když parlament Římský statut Mezinárodního trestního soudu schválil, má ho prezident ratifikovat. A vyzvala ho k tomu otevřeným dopisem.

David ZÁHUMENSKÝ, právník, Liga lidských práv
——————–
Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, která dosud tento statut nepodepsala. Myslíme si, že i s ohledem na předsednictví České republiky v Evropské unii je to určitá ostuda.

Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Římský statut je hlavním celosvětovým nástrojem k potírání genocidy, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů, a má sjednotit jednotlivě zřizované trestní tribunály. Podle prezidentova tajemníka Ladislava Jakla je ale tato smlouva v rozporu s českou ústavou a Hrad s ratifikací počká až vláda navrhne přijatelné řešení.

Ladislav JAKL, tajemník prezidenta
——————–
Míč je teď nepochybně na straně vlády, je možné, že nová vláda se k tomu problému postaví jinak.

Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Podle ústavního právníka Jana Kysely ústava příliš nepočítá s tím, že by prezident odmítal ratifikaci parlamentem schválených smluv. Podle něj je hlava státu v tomto případě spíš v postavení notáře.

Jan KYSELA, ústavní právník, Právnická fakulta UK
——————–
On není nositelem politického programu, nositelem politického programu je vláda, a proto by to neměl být on, kdo řekne, jakou zahraniční politiku Česká republika má nebo nemá mít.

Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Z Hradu zní názor opačný. Je jen na vlastním uvážení prezidenta, zda smlouvu ratifikuje nebo ne.

Václav KLAUS, prezident České republiky
——————–
Ústava neříká, že prezident vykoná ratifikaci po souhlasu parlamentu. Ratifikaci podle české ústavy provádí prezident, nikoliv parlament.

Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
O Lisabonské smlouvě chce prezident rozhodnout na základě výsledků ústavní stížnosti. Osud zbývajících dvou dosud neratifikovaných mezinárodních smluv je zatím nejistý. Tereza Chlupová a Tereza Kručinská, Česká televize.

Textový záznam televizní debaty v pořadu Události na ČT 1 ze dne 14. 5. 2009.

Některé mezinárodní smlouvy už roky čekají jen na Klausův podpis

Praha – Lisabonská smlouva zdaleka není jediný dokument, kterému k plné ratifikaci chybí už jen podpis prezidenta republiky. Ratifikační listinu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu schválil parlament v loňském roce.
Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě už u Václava Klause leží od roku 2004. Podle ústavního právníka Jana Kysely ústava příliš nepočítá s tím, že by se prezident vzpouzel ratifikaci parlamentem schválených smluv. Z Hradu ale zní opačný názor. Je jen na vlastním uvážení prezidenta, zda smlouvu ratifikuje, nebo ne.

Podle Kysely vystupuje prezident při schvalování mezinárodních smluv spíš v postavení notáře. „On není nositelem politického programu, nositelem politického programu je vláda, a proto by to neměl být on, kdo řekne, jakou zahraniční politiku Česká republika má, nebo nemá mít.“

ČR je jedinou zemí EU, která Římský statut nepodepsala

K podpisu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu už Klause v otevřeném dopise vyzvalo přes 2 a půl tisíce světových i českých neziskových organizací. Když statut schválil parlament, má ho podle nich podepsat i prezident. Římský statut je hlavním celosvětovým nástrojem k potírání genocidy, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů a má sjednotit jednotlivě zřizované trestní tribunály.

Václav Klaus:

„Ústava neříká, že prezident vykoná ratifikaci po souhlasu parlamentu. Ratifikaci podle české ústavy provádí prezident, nikoliv parlament.“

„Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, která tento statut nepodepsala. Myslíme si, že i s ohledem na předsednictví ČR v Evropské unii je to určitá ostuda,“ dodal právník z Ligy lidských práv David Záhumenský. Podle prezidentova tajemníka Ladislava Jakla je ale smlouva v rozporu s českou ústavou. Hrad proto čeká, až vláda navrhne přijatelné řešení. O Lisabonské smlouvě chce prezident rozhodnout podle výsledku ústavní stížnosti.

Článek byl zveřejněn dne 14. 5. 2009 na stránkách ČT24, naleznete jej zde.

Extrémní řešení plodí etremisty

Strategie vlády proti extremismu je přes dobře míněné proklamace nesmírně represivní dokument. Vybíjení klínu klínem je zřejmě to jediné, co se politici při řešení bájné „romské otázky“ naučili. Věc došla tak daleko, že se i omezování shromažďovacího práva podporuje ve jménu lidských práv. Co ovšem dělat, když se probouzíme vždy až po pořádné kocovině?

My plodíme extremismus

Proto bych si dovolil učinit jiná doporučení pro příští vlády, a to na základě špatných zkušeností s letitým extremismem státní správy a samosprávy. Extrémní pasivita smíchaná s ad hoc gesty bohužel zaslouženě plodí extremismus. Ten vždy nahradí zoufale chybějící každodenní důslednost. Proto několik desítek tisíc perspektivních romských rodin emigrovalo.

To se zřejmě napravit nepodaří. I tak se dá leccos dělat. Začněte auditem na ministerstvech. Chtějte po svých podřízených, aby předložili, jaká měla jejich oddělení výsledky. Zabývala se více tím, že se aktivně inspirovala v projektech fungujících v zahraničí, nebo spíše bránila nevládním organizacím je naplňovat? Byla vůbec schopna rozdělit v minulých letech finance? Nebo až v době, kdy se blížila polovina, nebo dokonce konec toho roku, od jehož začátku měly být využity?

Výsledek, sprosté slovo?

Trvala podpora dokonce někdy déle než jeden rok? Byla schopna měřit dlouhodobě výsledky, nebo je výsledek sprosté slovo? Dosáhl někdy někdo, včetně nevládek, při práci s Romy mimo údajů o počtu schůzek a počtu poskytnutých rad nějakých inspirativních posunů? Když se tolik věcí zhoršilo, co se vlastně podařilo zlepšit? Kde, v jakém měřítku, na jak dlouho?

Nedivte se, pokud byste se vůbec nemohli něco přesnějšího dozvědět – i díky odporu řady vlivných Romů se nesbírají žádná přesná data. Podle EU i zkušeností z USA je nalévání peněz do projektů pomoci menšinám bez měřitelnosti jejich výsledků stejné jako vést firmu bez účetnictví. Bez znalosti etnických dat nemůžete ani sledovat míru diskriminace. To se hodí i blábolícím náckům.

Začínejme u dětí

Typickým příkladem letitých extrémních řešení je umisťování (převážně romských, ale to nikdo přece nezjistí a nespočítá) dětí do ústavů. Jak se nakládá s výsledky dva roky staré studie ministerstva vnitra, která jasně poukázala na to, že děti z ústavů končí převážně ve vězení? Tato studie je strategicky daleko důležitější než nový represivní cár papíru.

A co oddělování romských dětí a posílání do separátních škol a tříd? Pokud se někdy vůbec začnou důsledně podporovat opačné tendence a výsledky v této oblasti měřit, dozvíte se o úspěších až za dvacet a více let.

Kam se pohnula zoufale nehybná státní správa? Nedívejte se jen na to, jak je paní učitelka na romské děti ve škole laskavá. Ale na čísla, která vám poví, kolik Romů se ze základní školy dostalo na střední a případně vysokou školu oproti minulému období.

Pedagogicko-psychologické poradny by mohly zkoumat dopad chození do majoritní nebo oddělené školy na psychiku dětí. Pro řadu z nich to je celoživotní trauma. Proč se v jedné škole udržely, a v další ne? Proč je na tomto učilišti mlátili v šatně spolužáci skinheadi a ony po několika měsících zbité fyzicky i psychicky odešly na úřad práce, a na jiném ne?

Nepodporujte továrny vyrábějící masově speciální pedagogy, jejichž profesí je učit romské děti odděleně. (Segregační argument praví: „Proč by se s nimi měla otravovat učitelka, která na to pět let nestudovala?“)

Smíšené školy a třídy přirozeně zvyšují sociální kompetenci, když ta chybí, nahrazují ji v paralelních společnostech extrémní řešení z lenosti a ze strachu.

Nevyhýbejte se dialogu s romskými rodiči. Nebudeme-li hovořit zavčas my, nahradí nás logicky extremisté ať již z dělnických či národně odporných stran nebo sociálky s jejich vytříbenějším komunikačním stylem.

Jiří Kopal. Autor je předsedou Ligy lidských práv.

Článek byl publikován dne 6. 5. 2009 na http://hn.ihned.cz (obdobně také v deníku Hospodářské noviny), naleznete jej zde.

Zavřeli ji do blázince, teď vysoudila odškodné

Ministerstvo spravedlnosti má zaplatit 36 000 korun ženě, která musela strávit 60 dní v pražské Psychiatrické léčebně v Bohnicích, přestože s tím nesouhlasila. S odkazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 to včera sdělil právník Centra advokacie duševně postižených a Ligy lidských práv Maroš Matiaško.
Verdikt není pravomocný, ministerstvo se proti rozhodnutí odvolalo. Podle právníka začala žena před několika lety sbírat u popelnic oblečení, knížky a jiné věci a nosit si je domů. Její sousedé si kvůli tomu na ni opakovaně stěžovali. Úředníci městské části nakonec podle Matiaška vnikli do jejího bytu, věci odnesli a zavolali záchrannou službu, která obyvatelku převezla do léčebny.

„Vzhledem k tomu, že žena nikdy se svou hospitalizací nesouhlasila, oznámila léčebna tuto skutečnost soudu,“ uvedl právník. Prvoinstanční soud rozhodl, že její pobyt ve zdravotnickém zařízení je zákonný. Odvolací senát pražského městského soudu však jeho verdikt zrušil a hospitalizaci prohlásil za nelegální.

Článek byl zveřejněn dne 5. 5. 2009 v deníku Právo a také na stránkách www.novinky.cz, naleznete jej zde.

Stát musí zaplatit odškodné za nezákonnou hospitalizaci

Praha – 4. května 2009 – Šest set korun za každý den nezákonné hospitalizace v psychiatrické léčebně musí podle rozhodnutí soudu zaplatit Česká republika klientce Centra advokacie duševně postižených a Ligy lidských práv. Rozhodl tak Obvodní soud pro Prahu 2. Jako odškodnění za šedesát dní nezákonné hospitalizace musí stát paní Horové vyplatit celkem třicet šest tisíc korun.

Před několika lety začala paní Horová sbírat oblečení, knížky a jiné věci, které lidé nechávali u popelnic. Toto počínání se nelíbilo jejím sousedům, kteří si na ni opakovaně stěžovali. Pražská městská část se proto rozhodla pro nekompromisní řešení. Úředníci Městské části vnikli za asistence policie násilím do jejího bytu, aby odstranili všechny „hygienicky závadné“ věci. Současně na paní Horovou zavolali záchranku, která ji za spolupráce policie odvezla do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Z jejího bytu pak pracovníci Městské části vynesli všechno včetně osobních věcí.
Při převozu byla paní Horová připoutána k lůžku tak, aby se nemohla hýbat. V léčebně pak byla zřízencem sprchována střídavě teplou a studenou vodou a proti své vůli dostávala nitrožilně léky. Vzhledem k tomu, že paní Horová nikdy se svou hospitalizací nesouhlasila, oznámila léčebna tuto skutečnost soudu. Ten rozhodl, že její hospitalizace je v souladu se zákonem. Paní Horová se proto za pomoci právníka MDAC a Ligy odvolala k Městskému soudu v Praze. Ten usnesení obvodního soudu změnil a nedobrovolnou hospitalizaci paní Horové prohlásil za nezákonnou.
„S případy nedobrovolné hospitalizace, která není v souladu se zákonem, se setkáváme poměrně často. Zejména soudy prvního stupně jsou při posuzování jejich zákonnosti velmi povrchní,“ komentuje situaci v České republice právnička MDAC a Ligy Jana Marečková. Fakt, že přezkoumávání nedobrovolných hospitalizací je u nás pouze formální záležitostí a zdaleka nenaplňuje standardy Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, dokazují také soudní statistiky. „Je zarážející, že okresní soudy v obvodech, kde se nachází psychiatrická léčebna, posuzovaly více než čtrnáct tisíc případů za rok a pouze v jednadvaceti z nich rozhodly, že nedobrovolná hospitalizace nebyla v souladu se zákonem. Tato čísla signalizují, že v systému není něco v pořádku.“ Upozorňuje Maroš Matiaško, právník MDAC a Ligy.
Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze o nezákonnosti nedobrovolné hospitalizace paní Horové se právní zástupce obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o odškodnění za imateriální újmu, která byla paní Horové nezákonnou hospitalizací způsobena. Ministerstvo spravedlnosti však tuto žádost vyhodnotilo jako nedůvodnou. Právník se proto obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 a zažaloval Českou republiku o odškodnění. Obvodní soud rozhodl, že Česká republika je povinna paní Horovou za způsobenou újmu odškodnit ve výši 36 000 Kč. Ministerstvo spravedlnosti se proti tomuto rozhodnutí odvolalo. „Je mi líto, že se Ministerstvo spravedlnosti odvolalo, jakékoliv finanční odškodnění je v takovýchto případech málo.“ uzavírá Matiaško.

Bližší informace o případu poskytne:
Maroš Matiaško, právník MDAC a Ligy, tel.: 545 210 446; 773 621 228, e-mail: mmatiasko@mdac.info

Pražský magistrát vybírá za informace neoprávněné poplatky

Lize lidských práv bylo dnes doručeno rozhodnutí ministerstva vnitra, které konstatuje pochybení Magistrátu hlavního města Prahy při vyřizování žádosti o informace týkající se počtu samostatně působících porodních asistentek. Liga nesouhlasila s tím, že by za vyhledání informací úředníkem měla zaplatit 200 Kč podle sazebníku (1×100 Kč za prvních započatých 15 minut, 2x 50 Kč za každých dalších i započatých 15 min) a poštovné spočívající v dopisu s dodejkou za 36 Kč. Jedná se o informace, které Liga shromažďovala od všech krajů a žádný jiný kraj úhradu nákladů spojených s vyhledáváním nepožadoval. Proto se Liga domnívala, že pokud takto jsou uplatňovány náklady, nejedná se o řádný výkon veřejné správy.
Ministerstvo v prvé řadě dalo Lize za pravdu, že povinný subjekt může vyžadovat úhradu nákladů spojených s odesláním informace, ale nikoli úhradu za odeslání dalších písemností vztahujících se k řízení, jak se stalo v tomto případě. Pokud pak jde o úhradu za práci úředníka, který informace vyhledává, pak již samotný zákon zmiňuje, že úřad může vyžadovat poplatek pouze za „mimořádně rozsáhlé vyhledání informací“.
„Typicky bude dána v případech, kdy poskytnutí informací znamená vyhledání a zpracování velkého množství informací, které je potřeba vyhledat, nebo v případech, v nichž je předmět žádosti vymezen natolik obecně, že pod něj bude možno podřadit velké množství vzájemně souvisejících informací. Mimořádně rozsáhlé vyhledání informací bude dle názoru Ministerstva vnitra konečně dáno i tehdy, jestliže předmět žádosti je dostatečně konkrétní, avšak vzhledem k jiným objektivním okolnostem bude poskytnutí informace vyžadovat rozsáhlou činnost povinného subjektu (např. jde-li o velmi starou informaci).“, upřesňuje v rozhodnutí pojem mimořádně rozsáhlého vyhledání informací ministerstvo.

Liga se Soudcovskou unií na Ukrajině

V rámci projektu „Výměna zkušeností mezi ČR a Ukrajinou ohledně reformy soudního systému a jeho přiblížení evropským standardům“ proběhlo o velikonočních svátcích setkání reprezentantů české Soudcovské unie a Ligy lidských práv s ukrajinskými právníky, zástupci nevládních organizací a soudci.
Viceprezidentka Soudcovské unie Šárka Hájková a místopředseda okresního soudu v Pardubicích Jan Šlosar se spolu s Kateřinou Červenou z Ligy lidských práv nejprve zúčastnili setkání s mladými právníky a zástupci nevládních organizací z Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Ti se zajímali zejména o informace týkající se systému české justice, zvláště pak o zajištění její nezávislosti.
Česká delegace navštívila také ukrajinský Nejvyšší soud v Kyjevě, kde se setkala nejen s jeho vedením, ale také s místopředsedou Rady soudců Ukrajiny, která je samosprávným orgánem ukrajinských soudců. Češi seznámili své ukrajinské kolegy se systémem českého soudnictví a naopak získali informace o struktuře ukrajinských soudů, jejich financování, samosprávě i aktuálních problémech ukrajinské justice.
Dalším bodem programu pak byla diskuse s ukrajinskými advokáty, prokurátory, zástupci akademické obce i ukrajinské justice na téma Jak odstranit zahlcení soudů? a Jak posílit důvěru veřejnosti v justici? Spolu s nedostatečným finančním zajištěním fungování soudnictví jsou to nejpalčivější otázky, které dnes ukrajinská justice řeší.
Na začátek května pak připravuje Liga v rámci tohoto projektu návštěvu dvaceti ukrajinských soudců v České republice.

Sčítání romských žáků

Reportáž zveřejněná dne 4. 4. 2009 na www.ceskatelevize.cz je ke stažení zde.

Liga od počátku řešení problematiky vzdělávání romských dětí prosazovala etnický přístup k problematice, neboli sběr adresných etnických dat v našich školách. Toto řešení bylo dlouhodobě politicky nepřijatelné, přesto se snažíme toto téma stále otvírat. Nejnovější výzkumy zadané ministerstvem školství nicméně již pracují i s etnickými daty.

Jdi si po svejch, frajírku

Další policejní hlídka neudržela své nervy na uzdě

Mezi pasažéry, kteří nestihli první ranní metro vyjíždějící ve 4.42 ze stanice Muzeum v pražském centru, patřil předminulý pátek i sedmatřicetiletý architekt Tomáš Butkai. Jeho plán svézt se cestou z večírku dvě stanice do bytu na Vyšehradě zkřížilo setkání s policejní hlídkou. Nastávající otec skončil po zákroku uniforem v nemocnici s diagnózou nalomené žebro, otřes mozku a tržná rána na bradě. Zranění si vysloužil opakovanou nabídkou tlumočení, kterou nad ránem učinil dvěma policistům poté, co si všiml, že nejsou schopni se na peroně domluvit s cizinkou, kterou kontrolovali společně s revizory.

//
Scénář je obvyklý: policie tvrdí, že pan Butkai byl agresivní a fyzicky napadl příslušníky, zmlácený muž, svědci i lékaři trvají na opaku: policisty rozčílilo, že pan Butkai se vmísil do „úkonu“, a dali mu navzdory všem pravidlům „za vyučenou“. Není to poprvé a jistě ani naposled. U tohoto případu se ovšem objevuje několik pozoruhodných okolností. Oběť přežila policejní atak bez větší úhony a proti uniformám teď stojí sebevědomý muž, který chce mlátičky pohnat k odpovědnosti.

Kde je občanka?

„Ta cizinka byla tmavé pleti, zjevně neuměla česky, oni neuměli anglicky a nevyjadřovali se o ní zrovna vybíravě,“ vysvětluje pan Butkai, proč se nabídl jako tlumočník. Policisté však o pomoc nestáli. „Nenechal jsem se odbýt, a to je rozčílilo. Nechali ji být a začali pátrat po mojí občance,“ vzpomíná na moment, který spustil konflikt – pan Butkai totiž doklad totožnosti zapomněl doma. „Okamžitě mi nasadili pouta a řekli, že pojedeme na služebnu,“ tvrdí. Cestou do nedaleké Krakovské ulice obě obsazená auta zastavila. „Vytáhli mě ven a začali mě kopat, fackovat a bít pěstmi do obličeje,“ říká pan Butkai, kterému se dnes vybavují hlavně černé kožené rukavice jednoho z policistů, který před první ranou do jeho obličeje řádně propnul prsty.

„Asi čekali, že je budu prosit. Ale já jim chtěl dát spíš najevo, že se strašně ponižují,“ popisuje muž, který před pěti lety pomáhal jako zaměstnanec společnosti Člověk v tísni v Čečně a na Srí Lance. Hrůzné situace třeba z Čečny ho při bití držely spolehlivě v pozici, že tohle vlastně nic není.

Jde o chybu jedince, tvrdí ve všech případech policie.„Když mě přivezli na služebnu, přikázali mi, ať se svléknu. Odmítl jsem,“ pokračuje pan Butkai a dodává, že policisté reagovali na jeho neposlušnost slovy „nedělej frajera, nebo tě obviníme z napadení veřejného činitele“. Nakonec jej svlékli sami, posadili do cely a otevřeli všechna okna.

Asi po hodině jej odvezli k ošetření v nemocnici Na Bulovce, tam kvůli otřesu mozku a dalším drobným zraněním zůstal jeden den na pozorování.

Pan Butkai tady konečně mohl přes jednoho z lékařů kontaktovat svou těhotnou ženu, což policisté po celou dobu odmítali. Stejně jako poskytnutí tužky a papíru na zapsání jejich evidenčních čísel. „Nakonec jsem si dvě evidenční čísla zapamatoval, ale všechna bohužel nemám.“ V nemocničním pokoji stále hlídali dva policisté. „Jednu ruku mi připoutali pouty k čelu postele.“

„Náš lékař musel zatelefonovat nadřízenému, a až poté policisté pacienta odpoutali,“ popisuje chování policistů tiskový mluvčí nemocnice Na Bulovce Petr Mach. Policisté se bránili tím, že pacient je agresivní a tento postup je nutný. Lékaři ale byli přesně opačného názoru a zapsali, že pacient „spolupracuje, ošetření neodmítá a je orientován“. Napadený muž neodmítl ani krevní zkoušku na alkohol, která prokázala 1,1 promile alkoholu (což odpovídá asi pěti pivům).
Odpoledne konečně dorazili vyšetřovatelé z kriminálky, kteří panu Butkaiovi sdělili, že není z ničeho obviněn a může jít domů.

Tím to ale nekončí. „Pan Butkai měl dvěma našim policistům způsobit zranění v podobě oděrek a je podezřelý z napadení veřejného činitele,“ říká do telefonu nervózně tiskový mluvčí pražské policie Tomáš Hulan (policisté ze služebny v Krakovské i jejich nadřízení se k případu vyjadřují výhradně přes něj). Na otázku, kde policisté oděrky mají a jestli jsou v pracovní neschopnosti, však odpovědět neumí. „Nevím, proč vás to zajímá,“ říká odmítavě mluvčí Hulan.

Čí to je chyba?

Zajímavé je to především proto, že pan Butkai rezolutně odmítá, že by na kohokoliv z policistů fyzicky zaútočil. A předpoklad, že v metru k žádnému konfliktu směrem k uniformám nedošlo, posiluje i fakt, že jeho zaměstnanci rutinně smazali kamerové záznamy z peronu. Ty se uchovávají právě v případech, že zaznamenají nějaký konflikt. A podle tiskového mluvčího dopravního podniku se nic takového nestalo.

Tomáš Butkai podal stížnost na Inspekci ministra vnitra a zároveň podává trestní oznámení za zneužití pravomoci veřejného činitele. Děje se tak v situaci, kdy policejní funkcionáři vytrvale odmítají připustit obavu, že zbytečná agrese vůči občanům, kteří se provinili třeba tím, že nemají v kapse občanku nebo na ně sousedi žalují, že ruší noční klid, je systémový problém. Detaily nejsou k dispozici, protože policie si nevede přesné statistiky, ale můžeme připomenout, že za posledních deset let mají místní policisté ve více než dvou stovkách případů na svědomí úmyslné ublížení na zdraví. A vedení policie současně stále tvrdí, že jde jen o selhání jedince (jako tomu prý bylo například letos v lednu, kdy policisté ubili kvůli údajnému rušení nočního klidu vietnamského občana Hoang Son Lama).

Práce inspekce policie by měla skončit za měsíc. „Pokud potvrdí verzi pana Butkaie, policisté dostanou maximálně podmínku,“ tipuje výsledek právník z Ligy lidských práv Jiří Kopal.

Uvidíme, jak s výsledkem naloží policejní špičky. „Je to vždy chyba jedince,“ opakuje už teď Pavla Kopecká z policejního prezidia. Další podrobnosti jsou do skončení vyšetřování tabu.

Článek byl zveřejněn dne 31. 3. 2009 na stránkách časopisu Respekt (zde).

Zastal se cestující, tak ho policisté zmlátili

Při kontrole revizorů a policie v pražském metru se zastal cizinky tmavé pleti. Skončil v policejní cele a pak v nemocnici s otřesem mozku. Policisté ho zbili a on neví za co. Příběh tohoto muže – někdejšího humanitárního pracovníka – se stal před týdnem v Praze. Policie jeho čin šetří jako útok na veřejného činitele. A tak se ptáme – máme se obávat policejních hlídek, nebo jde o výjimečnou událost, která práci policistů devalvuje?

Inspekce ministra vnitra dostala další stížnost na chování policistů ve službě. Poslal ji architekt Tomáš Butkai. Jde o týden starou událost, ke které se odpovědní lidé nechtějí vyjadřovat s tím, že kauza je předmětem šetření. Zatímco si Tomáš Butkai stěžuje, že ho policisté zbili a on neví za co, policie jeho jednání označuje jako útok na veřejného činitele.

Vracel se z projekce festivalu o lidských právech. Bylo nad ránem a netají se tím, že měl v sobě několik piv. Vycházel z metra na stanici Muzeum a vidí, že dva revizoři a dva policisté něco říkají cizince, která jim zjevně nerozumí.

„Situace mi přišla nefér vůči turistce nebo cizince, která mohla přijít do metra bez znalosti systému, který je tady používaný. V jiných zemích metro funguje na jiném systému,“ popisuje začátek celé události architekt Tomáš Butkai.

Dřív pracoval jako humanitární pracovník pro společnost Člověk v tísni a prý ho docela rozzlobilo, že zástupci státu s cizinkou mluví dost nevybíravě a mají narážky na barvu její kůže. „Viděl jsem, že se česky nedomluví, tak jsem si myslel, že anglicky jí mohu pomoct. Samozřejmě, že jsem měl poznámky k tomu, jakým způsobem s ní jednali,“ doplnil.

A protože se začal vměšovat do práce policejní hlídky, jak sami policisté říkají, byl vyzván k předložení občanského průkazu. Ten ale neměl. Policisté mu nasadili pouta, vyvedli z metra, posadili do auta a odvezli směrem k nejbližší policejní služebně s tím, že policisty Tomáš Butkai údajně verbálně i fyzicky napadl. To ale Butkai odmítá. „Fyzicky jsem je nenapadl. O tom nemůže být vůbec řeč,“ prohlásil Tomáš Butkai.

Jak to doopravdy bylo a kdo si začal, to se už asi nedozvíme, záznamy z kamerových systémů v metru jsou zničeny, potvrzuje mluvčí Dopravního podniku hlavního města Prahy Ondřej Pečený. „Všechny záběry z kamer, kterými disponuje Dopravní podnik hlavního města Prahy, se uchovávají po dobu 72 hodin. Pokud nejsou nadále využity, záznamy se mažou,“ upřesnil mluvčí.

A jestli byl Butkai opilý a agresivní, bude také těžké posoudit. V lékařské zprávě, kterou máme k dispozici, stojí, že měl v sobě 1,15 promile alkoholu. Pravda, tento údaj mu naměřili lékaři až poté, co ho dvě hodiny svlečeného drželi policisté v cele a co ho ještě před tím několik policistů zmlátilo, říká Tomáš Butkai.

„Údery pěstí vestoje, potom jsem dostal kopanec do žeber. Tahle vzpomínka mi tam také probleskuje,“ přiblížil architekt. Jeho slova ale opět potvrzuje lékařská zpráva a svědectví personálu nemocnice. Mluvčí Bulovky Petr Mach: „Diagnostikovali otřes mozku a z tohoto důvodu jsme pacienta hospitalizovali.“

Policisté po celou dobu pobytu v nemocnici zadrženého muže střežili přímo u lůžka. Ten měl pouta připevněná k pelesti. „Na pravé ruce jsem měl infuzi, na levé ruce jsem měl pouta,“ vzpomíná Tomáš Butkai. Až na zákrok ošetřujícího lékaře mu po víc než hodině pouta z rukou sundali. „Především proto, že toto není v nemocnici obvyklé,“ vysvětlil mluvčí Petr Mach.

To vše se odehrálo v čase od pěti hodin ráno do devíti večer. Skončilo to, když k němu do nemocničního pokoje přišli vyšetřovatelé z kriminální policie. Ujistili ho, že žádné obvinění proti němu nevznesou a že je volný. Tomáš Butkai se rozhodl podat trestní oznámení a stížnost k Inspekci ministra vnitra.

Ležel s otřesem mozku spoutaný v nemocnici

Roste násilí v policejních řadách vůči veřejnosti? A kolik takových incidentů musí ročně řešit Inspekce ministra vnitra? Inspirací je nám týdne starý příběh někdejšího humanitárního pracovníka, který se zastal ženy tmavé pleti před xenofóbními výroky. Ty údajně pronášeli na její adresu policejní strážníci i revizoři v pražském metru.

Když jsem se pokoušeli zjistit stanovisko policistů, kteří u toho ten pátek byli, nepochodili jsme. Byli jsme odkázáni na mluvčího Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy Tomáše Hulana. Ten situaci vykládá jinak než zadržený a následně zbitý muž.

„Verbálně zasahoval do zákroku strážníků, načež ho policisté upozornili, ať upustí od tohoto jednání. Sedmatřicetiletý muž následně atakoval policejní hlídku nejprve verbálně a následně i fyzickým útokem,“ nastínil policejní verzi Tomáš Hulan.

Na místech, kde k incidentu došlo, jsou kamery. A ty pomohou odhalit, jak to vlastně všechno bylo, přesvědčuje nás mluvčí Hulan s tím, že my už ale víme, že tyto záznamy z metra neexistují. „Mohu potvrdit, že tuto událost prošetřujeme pro podezření z trestného činu útok na veřejného činitele,“ doplnil mluvčí. A s těmito záznamy počítá i Inspekce ministra vnitra, protože jak říká její mluvčí Martina Lídlová, celým případem se zabývají a do měsíce jej prošetří. Zatím je na konkrétní stanovisko brzy.

I kdyby bylo pravdivé tvrzení policistů, že je Tomáš Butkai napadl, je na základě lékařské zprávy jasné, že zákrok přehnali. Dozvěděli jsme se, že zatímco Butkai má nalomená žebra a otřes mozku, oni mají oděrky na rukou. I o tom mluvčí inspekce ví, ale vyjadřovat se k incidentu blíže nemůže a nechce jej ani na základě doloženého materiálu nijak komentovat. „Každý policista při použití donucovacích prostředků podává hlášení svému nadřízenému, takže použití donucovacích prostředků je otázka na jejich nadřízeného. Samozřejmě je to většinou nepříjemná věc a my ji řádně prošetříme,“ řekla pouze.

MP3 Flash player. Credits, license, contact examples: http://pyg.keonox.com/flashmp3player/
Stejně tak nikdo na Ministerstvu vnitra neví, kolik případů takového počínání policistů se ročně odehraje. Za posledních deset let bylo více než 230 policistů odsouzeno za úmyslné ublížení na zdraví. Ale nevíme přesně, co z toho byly dopravní nehody nebo zabití člověka. Inspekce takovou evidenci nevede. K těmto údajům jsme došli pouze na základě novinových rešerší.

Za brutální činy by měli policisté skončit za mřížemi

Co je a co není přiměřené zakročení proti výtržníkovi? To je otázka, kterou si lidé pokládají často v souvislosti s případy, který jsem vám dnes představili. Je chyba, že si inspekce nevede statistiku o násilí v policejních řadách vůči veřejnosti? Pomohlo by to něčemu?

Jiří Kopal z Ligy lidských práv se domnívá, že by se takovou statistikou odlišily násilné trestné činny policistů od jiných zneužití pravomoci veřejného činitele nenásilného charakteru. Veřejnost by tak měla přehled o tom, proč vůbec nějaký inspekční orgán existuje, jaké má výsledky a proč ho má ze svých daní platit. „Je potřeba, i když Liga lidských práv není příznivcem nějakých drakonických trestů, aby byl policista za brutální trestné činy občas potrestán i nepodmíněně, nikoliv pouze podmínkou nebo vůbec. To je důležitá zpráva pro další policisty, že nemají v násilí pokračovat,“ doplnil Jiří Kopal.

V případě, že má člověk pocit, že podstoupil nepřiměřený zákrok policie, měl by vyhledat právní pomoc nebo v případě nemajetné osoby obrátit se na nějakou nevládní organizaci, aby mu pomohla sepsat trestní oznámení nebo stížnost. Potom by měl podle Jiřího Kopala dále sledovat svůj případ, zda stížnost není hozena do koše, zda na ní dostal adekvátní odpověď, jestli bylo trestní oznámení řádně vyšetřováno a jestli nad celým průběhem řádně dohlížel státní zástupce. „Je potřeba být aktivní a nebát se za svá práva bojovat,“ řekl Jiří Kopal.

Každý druhý rok se stávají v České republice případy, kdy policie někoho brutálně zbije a někdy, jako v lednu tohoto roku v Brně, člověk po tomto zákroku i zemře. „I kdyby šlo o nějakého nebezpečného zločince, policie má právo pouze na základě přiměřenosti, na níž je postaven celý policejní zákon, zakročit, předat ho dalším orgánům, státní zástupce podá obžalobu, soud odsoudí, potrestá, ale ne policie. Takže už člověka, i kdyby policistům nadával, ale pouze chtěl poradit cizince a takto se mu dostane od policie odpovědi, tak je to opravdu páchání trestných činů ze strany policistů a doufám, že tento trestný čin bude potrestán,“ dodal Jiří Kopal.

Článek byl zveřejněn dne 27. 3. 2009 na stránkách ČRo 1 – Radiožurnálu, naleznete jej zde.