Středa, 6. října 2010Tiskové zprávy
V polovině července vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí, podle něhož nemůže hygiena pokutovat rodiče za to, že svoje děti neočkují. Povinnost totiž není stanovena zákonem, ale pouhou vyhláškou, což k trestání rodičů nestačí. Rozhodnutí soudu však bylo některými právníky zpochybňováno a vyzývali hygienické stanice, aby neočkující rodiče trestaly i nadále. To se stalo i manželům Kučerovým* , Ministerstvo zdravotnictví, k němuž se odvolali, však sankci uloženou hygienickou stanicí zrušilo. Také správní soudy nyní začaly další uložené pokuty rušit.
Manželé Kučerovi nechali nejprve svoji dceru očkovat proti TBC, ale kvůli její časté nemocnosti a nízkým váhovým přírůstkům se z obav o její zdraví rozhodli v dalším očkování nepokračovat. Svoje rozhodnutí sami sdělili hygienické stanici v Českých Budějovicích, která s nimi zahájila řízení o přestupku. Během řízení se manželé Kučerovi dozvěděli o novém rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vyzvali hygienickou stanici, aby na jeho základě řízení zastavila. To však hygienická stanice odmítla s poukazem na to, že soudní rozhodnutí není obecně právně závazné a představuje jen možné vodítko. Rodiče obvinila z přestupku, ale uložila jim jen mírnou sankci.
Proti rozhodnutí hygienické stanice se manželé Kučerovi odvolali k Ministerstvu zdravotnictví, které jim dalo za pravdu a minulý měsíc řízení definitivně zastavilo. Ministerstvo ve svém rozhodnutí pečlivě a podrobně zdůvodnilo, proč je třeba rozsudek respektovat nejen v konkrétním projednávaném případě, ale i v ostatních srovnatelných případech odmítání očkování. Odkázalo na názor Ústavního soudu, že výklad jednou učiněný soudem by obecně měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu.
Se závěry Nejvyššího správního soudu se ztotožnily i správní soudy. Začaly tak rušit starší rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, které potvrzovaly pokuty udělené hygienickými stanicemi za neočkování. Městský soud v Praze už stihl rozhodnout hned ve dvou případech. Rodina z Prahy tak nemusí platit 12.000 Kč a rodina z Tišnova 10.000 Kč.
„Přístup ministerstva i soudů potvrdil, že rodičům, kteří požadují individuální přístup k očkování svých dětí, za současného stavu pokuty nehrozí,“ komentuje vývoj právnička Ligy Zuzana Candigliota. Na druhou stranu lze očekávat ze strany ministerstva snahu o změnu zákona. „Věříme, že případná novela zákona o ochraně veřejného zdraví nebude založena jen na represi. Mohlo by se buď uvažovat o dobrovolnosti očkování, jako je tomu v Německu nebo Rakousku, nebo alespoň o začlenění širšího rozsahu výjimek z očkování, jak v minulosti navrhoval veřejný ochránce práv,“ dodává směrem k budoucí právní úpravě právnička Ligy.
Další informace poskytnou:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, 777 893 871
David Zahumenský, právník a předseda Ligy lidských práv, 608 719 535
Rozhodnutí hygienické stanice k případu manželů Kučerových.
Rozhodnutí ministerstva zdravotnictví k případu manželů Kučerových.
Rozsudky Městského soudu v Praze naleznete zde a zde.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu.
*Příjmení manželů bylo na jejich žádost změněno.
Úterý, 21. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 21. 9. 2010 v časopise Nový prostor.
Na adresu magistrátu padla v létě obvinění – tentokrát ale ne z finančních machinací. Byla ještě závažnější. Magistrát prý chce vyhnat pržské bezdomovce do něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná koncentrační tábor. Přehnaná tvrzení? Pokud ano, pak jen trochu.
Je červencové ráno a do magistrátní zasedačky, v níž za chvíli začne jednání rady hlavního města Prahy, vbíhají tři lidé. Zejména dvě drobnější dívky převlečené do klaunského dávají jasnou odpověď na otázku, jíž lze vyčíst z pobouřených tváří členů nejvyššího orgánu města – kdo se to sem opovážil vpadnout? A proč? V rukou totiž třímají pikety, které reagují na výroky některých radních na adresu pražských bezdomovců: „Bezdomovec je a) obtížný hmyz b) člověk c) nerost,“ píše se na jednom z nich.
Třem demonstrantům zastupuje cestu radní pro sociální záležitosti Jiří Janeček, který s nimi chvíli diskutuje. „Chcete bezdomovce zahnat do jakéhosi tábora,“ vytýká radnímu jedna demonstrantka. „Ale to pro ně bude oáza, tam si budou moct žít svým bezdomoveckým životem,“ odpovídá Janeček a výraz zachránce bezdomovců by mu v tu chvíli snad i leckdo věřil. Trojici ovšem přiměje k odchodu až slib, že probírání dokumentu o bezdomovcích se tentokrát odkládá – sesuvy půdy na trase tunelu Blanka mají přednost. Už na dalším zasedání Rady 17. srpna ale dokument, jehož schválení se loudá více než dva roky, dostal zelenou. Radní Janeček si mohl zapózovat jako nesmlouvavý bojovník proti bezdomovcům. Většině médií už totiž neměl zapotřebí vysvětlovat, že plánovaný tábor pro bezdomovce nebude žádná „oáza“. Pro Pražany se rozhodl být tvrdým hochem. A narychlo před volbami oživený Akční plán pro problematiku bezdomovectví mu v tom měl pomoct.
ALOU DO DATABÁZE…
Poprvé vyvolal akční plán bouřlivé diskuse v létě 2008. Už tehdy totiž četba vcelku krátkého dokumentu psaného byrokratickou češtinou prozrazovala, oč jde. Na jedné straně vytlačit z metropole co nejvíc bezdomovců a různými formami šikany jim pobyt v hlavním městě znesnesitelnit. A na straně druhé přeměnit práci s bezdomovci v dobře namazaný stroj, v němž už nezbyde příliš prostoru pro iniciativu nevládek, protože o zdroje z veřejných rozpočtů se nebude soutěžit na základě projektů, ale výběrových řízení. Ta nejen umožní úředníkům úkolovat pomáhající neziskové organizace, ale navíc otevře sféru pomoci bezdomovcům i pro soukromé firmy. Na všem se totiž dá vydělat, zvlášť když se vhodně vypíše výběrové řízení…
Soukolí akčního plánu propojovalo sociální práci s policejní – sociální práce tak byla naprosto proti svým principům zapojována do represe. A aby nebylo pochyb, že jde opravdu o znepříjemňování života, je součástí akčního plánu i hotline – telefonní linka, na které si každý Pražan může udat svého bezdomovce. Propojení všeho – města, policie, nevládek i sociální práce – má získat nástroj v „jednotné evidenci sociálně slabých osob“, do níž má podle představ města ukládat osobní data svých klientů každá organizace pomáhající bezdomovcům. Každý poskytovatel sociálních služeb by měl od magistrátu za povinnost získat od „svých“ bezdomovců souhlas. Patrně by tedy jeho „dobrovolnost“ souvisela s poskytnutím služeb, které přitom bezdomovci potřebují. Zařazení do databáze může být stigmatizující a může komplikovat lidem bez domova návrat z ulice. Kdo totiž ví, kdy na ně kdo bude moct použít jejich digitální bezdomovecký cejch? Toto shromažďování údajů se sice pohybuje na hranici zákona, nelegální ovšem není.
„To, že stát shromažďuje osobní údaje v souvislosti s poskytováním sociálních služeb nebo dávek, je běžné,“ krčí rameny právnička Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. „Problematický ale může být rozsah zpracovávání osobních údajů a doba jejich uchovávání. Zákon umožňuje jen nezbytný rozsah na nezbytnou dobu a právě zde hrozí zneužití. Před podepsáním souhlasu se musí každý dozvědět, že má například právo požádat o vymazání z databáze, pokud jsou osobní údaje zpracovávány v rozporu s ochranou jeho soukromého života. To může nastat, pokud už osoba není uživatelem služeb a nepřeje si být nadále evidována.“
… A ŠUP DO TÁBORA
Mezi létem 2008, kdy se o akčním plánu proti bezdomovcům poprvé diskutovalo, a letošním létem, kdy byl schválen, přibyla nejpodstatnější změna. Je to onen proslulý „tábor pro bezdomovce“, s nímž radní Janeček pózuje jako princezna koloběžka, slibující tvrdě zatočit s bezdomovci a zároveň jim dát „oázu“. Jak konkrétně má vypadat ono zařízení, pro nějž se už vybírá lokalita, příznačně nejspíš někde v okolí malešické spalovny?
Zalistování na příslušnou stránku akčního plánu přináší zklamání. Zatímco jiné návrhy jsou v textu vcelku podrobně zpracovány, zřízení „centra pro nepřizpůsobivé občany“ působí jako narychlo dopsaný bod, čemuž odpovídá naprosto nekonkrétní stylizace i nereálně odhadnuté náklady (podle mínění odborníků by byly několikanásobně vyšší než dvoumilionová počáteční investice a dva miliony na provoz, viz anketa na s. 11). O chystaném táboře se mnoho nedozvíme, snad jen to, že když Janeček nastiňuje ve svých mediálních promluvách velkolepé vize jeho fungování, nevaří z dobře připravených podkladů, ale z vody. Proč s tak nedotaženým návrhem vůbec vystoupil? Dobře informovaný zdroj z pražského magistrátu se usmívá. „Janeček je především politik. Akční plán neakční plán, nejde o to, že by se navržená opatření uskutečnila. Spíš je to promyšlený manévr s cílem dostat opozici do role zastánců bezdomovců,“ říká. Mělo by to svou logiku. Jak se ostatně uvádí i v akčním plánu, většina Pražanů má k bezdomovcům negativní vztah. „Čím víc o tom budete psát, tím víc Janečkovi pomůžete,“ směje se nám v závěru rozmluvy náš zdroj.
Pochybnosti ovšem zůstávají. To, že se akční plán stal součástí politických her, neznamená, že se neuskuteční. Radní dlouhodobě dávají najevo, že chtějí bezdomovce vytlačit z centra. Navíc nějaké zařízení pro ty bezdomovce, kteří vypadli z ostatních možných záchytných sítí, by nejspíš opravdu bylo potřeba. Jenže jako síť otevřených a nízkoprahových zařízení tam, kde bezdomovci reálně pobývají, a s individualizovanou péčí. Janečkovo pojetí „nízkoprahovosti“ jako sběrného místa za Prahou, kde bude na bezdomovce dohlížet soukromá ochranka, je přesně opačné. Rozdíly nejjasněji vytanuly, když radní načrtnul, jak to bude s dobrovolností pobytu v táboře: „Těžko jim mohu nařídit, aby se tu zdržovali, ale oni pochopí, že jim jinde pšenka nepokvete. Chci jim nabídnout možnost, kde mohou být. Počítám s tím, že stejně budou jezdit do centra, ovšem tam na ně bude tlačit městská policie. Bezdomovci si pak uvědomí, že toto místo je pro ně nejlepší,“ uvedl pro iDnes.cz.
Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv připomíná, že smyslem zákonných kontrol není někoho opakovaně šikanovat a vyhánět ho tak z veřejného prostranství. „Člověk bez domova stejně jako kdokoli jiný má právo se svobodně pohybovat,“ říká. Jedním dechem ale připouští: „Je pravda, že některé přestupky mají natolik gumový základ, že je k šikaně snadno používat lze.“ Vize každopádně byla představena – policie vyklízí bezdomovce kamsi za město, kde je „v jejich vlastním zájmu“ hlídá ochranka, -nejspíš ABL, neblaze proslulá nejen politickým angažmá svého dosavadního šéfa Víta Bárty a podílem na „hlídkách“ Věcí veřejných, ale také tvrdostí vůči bezdomovcům tam, kde si ji městské části najaly na pořádkové služby. Problém se tím sice nevyřeší, ale je to snazší než prevence bezdomovectví investicemi do sociální práce a sociálního bydlení. Lépe se přitom pózuje v médiích a soupeří o hlasy s těmi, kdo hlásají „nulovou toleranci“ vůči lidem na okraji společnosti. A také se přitom snáz posílají peníze z veřejných rozpočtů na ty správné účty.
Úterý, 21. září 2010Tiskové zprávy
Čtyřiapadesátiletý živnostník pan Vladimír podal trestní oznámení na policisty, kteří jej podle jeho tvrzení napadli prvního května tohoto roku na služebně v Aši a způsobili mu četná zranění. Přestože jde o závažné obvinění, prověřování případu karlovarskou policejní inspekcí od počátku probíhalo podezřele jednostranným způsobem. Nyní inspekce celou věc odložila s tím, že se o žádný trestný čin nejedná. Napadený muž byl navíc pokutován za to, že prokopl dveře policejní cely, a to i přes to, že jednal v sebeobraně. Poškozeného nyní v trestním řízení zastupuje Liga lidských práv, která proti odložení podala stížnost.
O případu pana Vladimíra informovala média ihned po jeho napadení (podrobný popis případu naleznete pod tiskovou zprávou). Po propuštění z policejní služebny, kde byl napaden, měl podle lékařských zpráv poraněnou hlavu, pohmožděný hrudník, podvrtnutou krční páteř a na rukou pohmožděniny od pout. O měsíc později jej pak na ulici pronásledovali kolegové násilných policistů, kteří mu vyhrožovali další újmou na zdraví a uráželi jej.
Vyšetřování případu karlovarskou policejní inspekcí od samého počátku rozhodně nelze označit za objektivní. I když pan Vladimír nahlásil čin ještě v den napadení, vyšetřovatel s výslechem policistů zcela nepochopitelně otálel tři měsíce. Policisté tedy měli dostatek času připravit si věrohodnou verzi události, i přes to jejich výpovědi obsahují závažné rozpory. Podobných nesrovnalostí nalezla právnička Ligy ve spise celou řadu.
„Spoutání poškozeného na policejní cele, se zcela jistě nemohlo odehrát tak, jak jej policisté popsali. Pan Vladimír měl být podle jejich výpovědi připoután s rukama za zády k zadní stěně cely a zároveň kopat do vstupních dveří. Jenže ty jsou podle situačního plánku, který je součástí spisu, vzdáleny asi 2,5 metru od kovového oka. Tam při své výšce zhruba 170 cm pan Vladimír opravdu dosáhnout nemohl.“ vysvětluje právnička Ligy Zuzana Candigliota, která jménem poškozeného opakovaně navrhovala provedení rekonstrukce na místě činu a vyhotovení znaleckého posudku na věrohodnost oběti. To ale inspekce jako nadbytečné odmítla.
Mezitím znalec z oboru soudního lékařství Zdeňek Šňupárek vypracoval znalecký posudek, který měl podle všeho od počátku policisty „krýt“. Znalec například vůbec neměl nezbytné podklady pro jeho zpracování – záznamy o výslechu policistů a lékařské zprávy o následném léčení poškozeného. Přesto došel k jednoznačnému závěru, že verze policistů je na rozdíl od verze poškozeného důvěryhodná, zranění si poškozený prý mohl způsobit sám a léčení by nemělo přesáhnout 7 dní. Podle policejního vyšetřovatele, kterého Liga oslovila, aby se k posudku vyjádřil, znalec použil jen selektivní údaje a nevyhodnotil rozpory ve výpovědích policistů, posudek je navíc zkreslený a neúplný. Právnička Ligy okamžitě navrhla provedení revizního znaleckého posudku a dalších důkazů. Přesto nyní inspekce usnesením rozhodla, že se vlastně žádný trestný čin nestal.
„Přístup inspekce k vyšetřování případu znovu potvrzuje, že Česká republika nemá nezávislý orgán, který by šetřil závažná pochybení policistů. Inspekce policie, která je složena pouze z bývalých policistů, se zde podle všeho nesnaží věci objasnit, ale spíše podezření z policejního násilí ututlat.“ uvádí Candigliota. Liga lidských práv se jménem poškozeného obrací na státního zástupce, aby usnesení inspekce zrušil. Zároveň se obrací na ústav soudního lékařství, aby zhotovil revizní znalecký posudek.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, mobil: +420 604 118 050
David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv, mobil: +420 608 719 535
Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem – manuál Ligy lidských práv
Liga lidských práv vydala pro občany praktický manuál – Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem. Obsahuje řadu užitečných informací o právech občanů a povinnostech policie. Publikace obsahuje i vzory stížností či trestních oznámení na policisty či strážníky.
Tématu lidských práv a policie se věnujeme i v nejnovějším čísle EXTRA Ligových novin.
Podrobné informace k případu pana Vladimíra:
Když se 1. 5. 2010 v ranních hodinách vracel pan Vladimír z baru svých přátel, nejdříve jej zastavili strážníci a chtěli po něm bez udání důvodu občanský průkaz. Ten u sebe neměl, proto se jej rozhodli odvézt na služebnu státní policie. Předvedení muže strážníci až následně zdůvodnili tím, že měl údajně močit na budovu Infocentra. To ale pan Vladimír popírá s tím, že kolem této budovy ten večer vůbec neprocházel. Následně trval na zajištění záznamů z městských kamer, které by to potvrdily. Tento jeho návrh byl odbyt s tím, že kamery byly údajně v daném čase a místě „nefunkční“.
Na služebně policisté muže nutili, aby se podrobil testu na alkohol. Pan Vladimír požadavku vyhověl, přesto se zajímal, proč to musí podstupovat a proč policisté raději nekontrolují opilce, kteří poškozují majetek. To patrně policisty podráždilo a rozhodli se jej zavřít na celu a připoutat jej ke kovovému oku, přestože je takový postup v rozporu se stanovisky veřejného ochránce práv. Připoutali jej ale bolestivým způsobem za ruce, kde měl dříve frakturu, proto začal pan Vladimír bolestí křičet a pak i kopat do dveří cely, aby mu policisté pouta sundali. Na to měl policista Jiří Bulant opakovaně reagovat tak, že muži uštědřil rány pěstí do hlavy a do zad a kopance do těla. Jednou ho měl i srazit na zem, kleknout si mu na hrudník a pěstmi ho bít do hlavy. Jeho kolegové Šustr a Poor tomu měli přihlížet a proti násilí svého kolegy nezasáhnout. Po několika hodinách na cele byl pan Vladimír propuštěn a následně vyhledal lékařskou pomoc.
Tím ovšem policejní šikana neskončila. Na základě záznamu policie s panem Vladimírem zahájila řízení přestupková komise města Aše. Ta ho vinila celkem ze tří přestupků – údajného močení na veřejnosti, poškození dveří cely a slovního urážení policistů. Nakonec byl uznán vinným z prvních dvou přestupků, proti čemuž se odvolal.
Pondělí, 20. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 20. 9. 2010 v týdeníku Medical Tribune.
Nejvyšší správní soud letos v červenci v rámci jednoho soudního sporu dovodil, že nelze trestat rodiče za to, že nenechají očkovat své děti. Reálný dopad tohoto judikátu je zatím nejasný, oživil ale otázku, do jaké míry mohou a mají být rodiče za vakcinaci svých potomků odpovědni. Zainteresovaným odborníkům jsme proto položili následující otázku: Co by podle vás přinesl přechod na dobrovolné očkování a je česká veřejnost, laická i odborná, na takový krok připravena?
Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc.
ředitel Centra očkování a cestovní medicíny, Hradec Králové
Přechod na „dobrovolné“ očkování je nutností a do budoucna se mu nevyhneme. Až na pár výjimek je pravidelné očkování dětí povinné všude na světě, včetně vyspělých demokracií. U nás jsme dosud používali „přímou“ povinnost nechat očkovat dítě a ta byla při nesplnění sankcionována. Ve světě se používá „nepřímá“ povinnost, která spočívá v tom, že neočkované dítě není vpuštěno do kolektivních zařízení (jesle, školka, škola), a pokud např. nesplňuje docházku do školy, dopadá na rodinu sankce. Pro úspěšný přechod od přímé povinnosti k nepřímé je třeba udělat několik kroků: 1. Zavést a legislativně ukotvit tzv. Národní imunizační program, garantovaný státem prostřednictvím ministerstva zdravotnictví. V jeho rámci by byly státem garantovány informace a doporučení o všech dostupných očkováních a postupech, a to nejen pro děti, ale i adolescenty, mladé lidi, dospělé osoby, seniory, těhotné ženy, osoby po transplantaci a další. 2. Stát musí zákonem stanovit standard očkování – tedy nepodkročitelné minimum typů očkování, jednotlivých dávek a termínů vzhledem k věku dítěte, dokdy má být očkování dokončeno. 3. I nformační kampaň o očkování musí být stejně jako např. informace o kojení zahájena již v porodnici a musí se v ní pokračovat na individuální úrovni až do doby první vakcinace dítěte. Informace musejí přenášet na rodiče vyškolené zdravotní sestry. Edukaci o očkování prostřednictvím zdravotních sester musí garantovat a proplácet stát prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Lékař pediatr pak bude řešit jen otázky ze špičky ledovce. 4. Stát by ani neměl vakcíny nakupovat a distribuovat, proplácení očkování by mělo být plně v kompetenci zdravotních pojišťoven.
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
Není důvod si myslet, že by přechodem na dobrovolné očkování bylo ohroženo veřejné zdraví. Důkazem toho jsou fungující systémy dobrovolného očkování v celé řadě evropských států, kde nikdy očkování povinné nebylo anebo se ze systému povinného očkování přešlo na dobrovolné. Naprostá většina lidí totiž nechá svoje děti očkovat prostě proto, že jsou přesvědčeni o prospěšnosti očkování, nebo protože jim to lékař doporučí. A ke zbylé menšině by museli lékaři a hygienické stanice začít přistupovat jinak. Místo vyhrožování pokutami by museli začít vysvětlovat, k čemu je to které očkování dobré. Profesionálně by se museli vypořádat také s dotazy rodičů třeba ohledně rizik vakcín. Pozitivní efekt by taková změna měla jistě i na lékaře, kteří by byli nuceni se v problematice očkování více vzdělávat. Dnes se bohužel poučení rodičů o očkování ze strany lékaře často omezuje jen na sdělení, že je povinné a kdy se mají s dítětem dostavit. Přitom už nyní mají lékaři povinnost rodiče dostatečně informovat o očkování i možných nežádoucích účincích očkovacích látek. Zavedení systému dobrovolného očkování by však především posílilo důvěru mezi lékařem a rodiči. V současnosti se totiž lékaři dostávají do konfliktu svědomí, setkají-li se s rodiči, kteří mají na očkovací kalendář trochu jiný názor. Ti přitom nemusejí vyloženě odmítat všechna očkování, někdy chtějí jen očkování odložit do pozdějšího věku nebo chtějí očkovat jinou vakcínou. Lékař pak na jednu stranu chce vyjít vstříc rodičům, na druhou stranu má strach z kontroly a postihu hygienické stanice. Často pak dochází k tomu, že lékaři rodiny hygienické stanici „udávají“, čímž nenávratně naruší důvěru rodičů. Zároveň tím porušují lékařskou mlčenlivost, protože současná právní úprava jim neumožňuje, aby sami z vlastní iniciativy poskytovali osobní údaje dítěte hygieně. Zavedení dobrovolného očkování by tedy přineslo spíše pozitiva. Spolu s rostoucí informovaností o očkování by vzrostla také důvěra a respekt mezi dětským lékařem a rodinou, bez ohledu na to, jaký názor na očkování rodiče mají.
Doc. MUDr. Roman Chlíbek, Ph. D.
vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP
Přechod na dobrovolné očkování je logický krok, který nás s rozvojem demokracie čeká. Nejsem si však zcela jist, zda je na něj česká populace již dostatečně vyzrálá. Ta nevyzrálost je dána nedostatkem srozumitelných a objektivních informací o významu očkování. Přitom v případě očkování jde o víc než o ochranu zdraví v rámci rodiny. Jde také o prevenci vůči okolí, sousedům, spolupracovníkům, ostatním dětem v kolektivních zařízeních. Ne každý si uvědomuje, že když nechá očkovat své dítě, nepřímo tak chrání před infekčním onemocněním i děti v jeho okolí, které nemohly být očkovány např. z důvodu nemoci či alergie. A je otázkou, do jaké míry jsme schopni přijmout zodpovědnost za své zdraví a za zdraví celé společnosti. Pokud se česká populace začne dívat na očkování jako na nástroj snižující riziko vzniku nemoci u jednotlivce a také jako nástroj zabraňující dalšímu přenosu infekcí mezi námi všemi, pak je možné přejít na dobrovolnost. V tu chvíli je však na nás, lékařích, abychom rodičům dostatečně vysvětlili smysl očkování, výhody či nevýhody očkovacích látek. Na základě toho se rodiče sami rozhodnou, čím a kdy nechají své dítě očkovat. Rodiče by neměli odpírat dítěti právo na dosažení co nejlepší zdravotní péče. Jak k tomu přijde např. dívka, již rodiče odmítnou nechat očkovat proti zarděnkám, a ona pak kvůli tomu v dospělosti během těhotenství onemocní a vážně poškodí své očekávané miminko. Musíme bohužel překonat i takové názory, že co je dobrovolné, nebude asi tak důležité. Myslím si, že než pokuty má větší význam vysvětlení odmítajícím rodičům, jak ohrožují své dítě a jak nebude moci být zařazeno do dětských kolektivů, což je složitější, ale určitě účinnější.
MUDr. Jitka Škovránková
Očkovací ambulance FN v Motole
Prosazovala bych povinné očkování v kojeneckém věku pro tetanus, záškrt, černý kašel a hemofilus, tedy pro ta onemocnění, která ohrožují nejvíce právě malé kojence těžkým průběhem a také větší úmrtností. Pokud jde o ostatní očkování, polio (dětská obrna) doočkovat do tří let věku, než jdou děti do kolektivu, protože touto nemocí nejsou již kojenci ohroženi; žloutenka typu B by se mohla očkovat i později, do 12 let; z očkování živou vakcínou nebo vakcínami povinně spalničky (do zhruba dvou let věku, kdy je již imunitní systém dobře vyzrálý), které ohrožují jak kojence, tak i starší děti závažným průběhem. Není však k dispozici monovakcína, po světě se očkují pouze v trojkombinaci se zarděnkami a příušnicemi. Tyto vakcíny velice dobře napodobují imunitní odpověď na přirozené nemoci, jsou bezpečné a závažné komplikace vznikají vlastně jen při defektu imunity, který se do dvou let již projeví i jinak. Nepotvrdila se podezření ze souvislosti mezi očkováním touto vakcínou a vznikem autismu. Vakcinace proti TBC a pneumokoku by byly dobrovolné. Pokud rodiče odmítnou dítě očkovat, je třeba poučit je o riziku jak pro ně samé, tak i pro další, např. těžce nemocné děti; při eventuálním onemocnění neočkovaného dítěte zavést možnost žádat o úhradu za léčbu. Souhrnně řečeno, jako povinná doporučuji provádět téměř všechna očkování, před nástupem do kolektivu, tedy tří let, vše kromě žloutenky B a pneumokoků.
Pondělí, 13. září 2010Zprávy z médií
Řešíte soudní spor ve zdravotnictví? Uvažujete o tom, že využijete služeb mediátora – tedy člověka, který vám pomůže vyřešit konflikt i třeba mimosoudní cestou?
Musíte naslouchat nejen tomu, co bylo řečeno, ale také tomu, co vyřčeno nebylo, což bývá často důležitější než to, co lidé říkají – tak zní jeden z výroků Kofiho Annana. Docela dobře vystihuje podstatu činnosti mediátora.
Jeho služeb v České republice využívá postupně stále více lidí a firem v různých oblastech sporů. Nejčastěji je mediace využívána při řešení konfliktů v rodinných vztazích, dále například v oblasti obchodních, zaměstnaneckých nebo sousedských sporů. V případě zdravotnictví a jednání mezi pacienty a zdravotnickými zařízeními se však této služby využívá velice zřídka. Mimo jiné i proto vydala počátkem tohoto roku Liga lidských práv v edici Manuály publikaci Jak se dohodnout bez soudu – mediace jako prostředek řešení sporů ve zdravotnictví.
Tento manuál byl vytvořen v rámci projektu Férová nemocnice Ligy lidských práv, která se stejně jako autoři této publikace Michaela Kopalová a David Zahumenský dlouhodobě věnuje medicínskému právu, a to nejen poradenství pacientům, ale také komunikaci se zdravotnickými zařízeními a školení jejich pracovníků.
Manuál je dostupný zde. Manuál se, jak napovídá jeho název, zabývá mediací a využitím služeb mediátora, tedy nezávislého, neutrálního a profesionálního prostředníka při sporech mezi pacientem a zdravotnickým zařízením. Mediátor jednání moderuje a pomáhá účastníkům nalézt přijatelné řešení jejich situace bez účasti soudu.
Podle Společnosti pro řešení sporů mediací je to tedy asistovaná komunikace za účelem dosažení dohody. Jak jeden ze dvojice autorů David Zahumenský uvádí v úvodu manuálu, je určen především zdravotnickým zařízením, protože ta mají často při volbě způsobu řešení těchto sporů silnější postavení než pacienti. Přesto by tato brožura neměla uniknout nikomu, kdo se chce jednoduchou formou seznámit s daným tématem.
Manuál srozumitelně, stručně a velice přehledně vysvětluje, co to vlastně mediace je, jaké jsou výhody mimosoudního řešení sporů za účasti mediátora oproti soudnímu řízení, jak takové jednání vypadá a probíhá. Pro čtenářovo lepší pochopení je problematika vysvětlena v několika kapitolách nejdříve obecně a poté na konkrétním fiktivním případu paní Pelikánové. U této ženy došlo po laparoskopickém zákroku k perforaci střev a dalším následným zdravotním komplikacím. Po konzultaci se svým advokátem a na základě vypracovaného znaleckého posudku se tedy obrátila na vedení zdravotnického zařízení a požadovala vyplacení částky navržené znalcem, a to do tří měsíců, nebo podá žalobu u příslušného soudu. Zdravotnické zařízení se rozhodlo pokusit se celou věc vyřešit smírně a požádalo o pomoc mediátora. Následně je popsáno pět schůzek všech zúčastněných stran a v těchto pěti podkapitolách podrobně ukázáno, jak takové jednání může vypadat od stanovení základních podmínek a pravidel schůzek přes vlastní jednání od počátku do konce až po konečný výsledek.
Podle mého názoru je přečtení této publikace rozhodně přínosem, a to nejen proto, že danému tématu se v České republice jiný podobný manuál nevěnuje. Obsahuje v kostce všechny důležité informace o mediaci ve zdravotnictví a zpracovává je velice přívětivou a srozumitelnou formou. Manuál je také možné objednat nebo volně stáhnout na internetových stránkách Ligy lidských práv.
Petr Hanslian
student Právnické fakulty MU
Sobota, 11. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 11. 9. 2010 v Mladé frontě DNES.
Jediná škola v kraji je „férová“, základní škola ve Mšeně na Mělnicku. Další tři středočeské školy chtějí titul Ligy lidských práv získat. I do nich chodí děti handicapované a učí se spolu s ostatními žáky.
Do jedné třídy chodí děti různých národností, žáci zdraví i školáci s různým postižením. To je základní škola ve Mšeně na Mělnicku. Zatím jediná Férová škola ve středních Čechách.
Liga lidských práv tímto titulem oceňuje školy za spravedlivý přístup k dětem bez ohledu na jakékoliv jejich handicapy. Titul má zatím jen deset škol v Česku, od června k nim patří i ta ve Mšeně.
„S dětmi tu pracuje vynikající pedagogický kolektiv, který spolupracuje s rodinami i veřejností,“ vysvětluje komisařka Olga Kusá.
Ke slovním výpadům dochází, ale ne moc často
„V osmé třídě máme žáka zrakově postiženého, ačkoli by měl nárok na školu pro žáky se zrakovým postižením. Děti se s ním už sžily, všichni jsou v pubertě a podle toho se k sobě chovají,“ říká s úsměvem ředitelka školy Jiřina Trunková.
Připouští však, že ne vždy jsou vztahy mezi zdravými dětmi a těmi handicapovanými bezproblémové. „Neříkám, že nedochází ke slovním výpadům. Dochází. Ale v únosné míře, děti se znají od první třídy a poznávají, že ne všichni jsou stejní,“ dodává.
V mšenské škole jsou postižení žáci integrováni mezi ty zdravé, stejně jako romské děti. Náročnější je to především pro učitele, kteří se musí na hodiny důkladněji připravit a zaměstnávat průběžně všechny skupiny žáků. Jsou však aktivity, které zvládnou všichni společně, třeba čtení nebo vyprávění. „Do klasické třídy chodí ti, kteří na to mají, jde o individuální integraci. U ostatních využíváme skupinovou integraci, kde mají žáci lehčí učivo než na klasické základní škole,“ popisuje Trunková.
Titul by chtěly další tři školy
V letošním školním roce o titul Férová škola usilují další tři středočeské školy – Základní škola a Mateřská škola Klobuky na Kladensku, Základní škola Libčice nad Vltavou v okrese Praha-západ a Základní škola a mateřská škola Chotýšany na Benešovsku.
„Máme tu čtyřicet dětí a pět z nich má řečový handicap, vývojovou dysfázii,“ říká Darina Lebenská ze školy v Chotýšanech, kam chodí děti jen do páté třídy. „Jedna žačka vůbec nemluví a domlouvá se znakovou řečí. Děti se ji tak učí, třeba když jim „čte“ svůj deníček pomocí znaků,“ podotýká Lebenská.
V Chotýšanech nemají ani jedno romské dítě, zato sem chodí tři děti příznivců hnutí Hare Krišna.
„Ve škole se to promítá spíš při stravování, mají upravený jídelníček. Také jim umožňujeme absenci, když jezdí s rodiči do Indie při příležitosti různých svátků nebo setkání. Jednou jsme dělali projekt o Indii a vyvrcholením byla veřejná beseda, kde žáci promítali své diapozitivy,“ dodává Lebenská.
Pátek, 3. září 2010Aktuality
Cílem společné kampaně Ekologického právního servisu, Amnesty International a Společnosti pro Fair Trade je přesvědčit českou vládu a Evropskou unii, aby přijaly zákony, díky kterým by byly firmy odpovědné za porušování lidských práv. Jednoduše řečeno – chceš-li být na trhu Evropské unie, nesmíš vydělávat na porušování lidských práv, ať již k němu došlo v Barmě, Kolumbii nebo na Ostravsku. A naopak – byla-li tvá práva porušena firmou působící v EU, budeš mít přístup k soudům v Evropě.
Proč nyní? Na přelomu roku 2010 a 2011 budou totiž naši politici v Bruselu rozhodovat o tom, zda tyto návrhy přijmou. Velký pokrok představuje už to, že se podařilo dostat otázku odpovědnosti korporací na jednací stůl. To by před 5 lety bylo nemyslitelné. Už v roce 2007 ale byla přijata rezoluce Evropského parlamentu, který vyzýval Evropskou unii k řešení této otázky. Pak následovala jednání s evropskými komisaři Güntherem Verheugenem a Vladimírem Špidlou, kteří v roce 2009 oznámili, že Evropská unie se bude otázkou korporátní odpovědnosti oficiálně zabývat.
Celý tento vývoj ale může spadnout pod stůl, pokud se za něj nepostaví politici z jednotlivých členských států EU. A ti se za něj postaví tehdy, když od svých voličů uslyší jasnou výzvu. Pomožte zaslat českému premiérovi 10.000 vzkazů, aby Česká republika podpořila celoevropské řešení.
Čtvrtek, 2. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 2. 9. 2010 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
V úterý poslal Krajský soud v Brně na dva a půl roku nepodmíněně za mříže policistu Josefa Srnského za brutální útok na Vietnamce. Soudkyně uvěřila výpovědi korunní svědkyně případu, která popsala zásah policistů u ní v bytě. Vypověděla, že Srnský muže tloukl a škrtil obuškem a několikrát jej kopl do žeber. Další dva brněnští policisté tomuto násilí nečinně přihlíželi.
Ponechme stranou úvahy o tom, zda jsou dva a půl roku nepodmíněně pro násilníka a pětiletá podmínka pro jeho kolegy hodně nebo málo. Tento případ totiž ukazuje velmi důležitou věc, a sice že pokud se podaří dostat policejní násilí k soudu, je možné, aby byli pachatelé potrestáni. I zde se ovšem soudkyně při vyhlášení rozsudku vyjádřila značně kriticky k práci policejní inspekce a státního zastupitelství s tím, že by si při vyšetřování „dokázala představit lepší práci“. Na odsuzující verdikt to ale tentokrát stačilo. Uvidíme, co na to odvolací soud.
Já na bráchu, brácha na mě
Naše zkušenosti s monitoringem a zastupováním obětí policejního násilí bohužel ukazují, že většina případů, kde mohlo dojít k bití, ponižování či jinému surovému zacházení ze strany policie, se k soudu vůbec nedostane. „Stopku“ totiž vystaví Inspekce policie, která má u nás na starosti vyšetřování ve věcech, kde je podezření, že došlo ke spáchání trestného činu policistou. Česká inspekce spadá stejně jako policie pod ministerstvo vnitra a policisty tak vyšetřují jejich bývalí kolegové, kteří policií prošli a nadále si udrželi svoje policejní hodnosti. Nikdo jiný v policejní inspekci pracovat nemůže.
A jaké jsou výsledky práce inspekce? Ty ilustruje případ Pavla Kuchaře a Ondřeje Holouse, které na CzechTeku 2005 strážci zákona počastovali nejen kopanci a ránami obuškem, ale kterým také dýmovnicí zapálili auto. Pavlovi se podařilo jednoho z policistů vyfotit. Přestože na fotografii bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic jeho identifikačního čísla, inspekce případ uzavřela s tím, že totožnost policisty není možné určit. Po opakovaných stížnostech Ligy lidských práv to sice inspektoři vzali zpět, pak ale zase prohlásili, že je to „tvrzení proti tvrzení“.
Pavel s Ondřejem vytrvali a podali s pomocí Ligou zajištěného advokáta v červenci 2007 proti Ministerstvu vnitra žalobu na ochranu osobnosti. Letos v červnu se tak mohli radovat, když jim pražský vrchní soud přiznal celkové odškodnění ve výši sto tisíc korun. Navázal tak na rozsudek Městského soudu v Brně z roku 2008, podle kterého mělo ministerstvo povinnost se technařům omluvit a vyplatit jim celkem třicet tisíc.
Kudy z toho ven?
Liga lidských práv dlouhodobě volá po zřízení nezávislého orgánu, který by šetřil porušení zákona ze strany policistů a strážníků (viz Systémové doporučení č. 1). Na základě analýzy řady zahraničních systémů jsme dospěli k závěru, že je zapotřebí, aby inspekce nebyla podřazena Ministerstvu vnitra a stala se samostatným orgánem, jehož ředitel a jeho zástupce budou jmenováni Senátem či Poslaneckou sněmovnou. Zároveň se domníváme, že je užitečné, aby i nadále v inspekci pracovali bývalí policisté, ti by ale měli být doplněni o osoby, které nikdy u policie nepůsobily. Kde takové osoby vzít? Mohlo by se jednat například o mladé právníky, kteří by byli postupně vyškoleni a připraveni na tuto zodpovědnou a náročnou profesní úlohu. Do školení adeptů do nového orgánu pak doporučujeme zapojit odborníky z nezávislých vyšetřovacích orgánů ze zahraničí.
Naše doporučení byla alespoň částečně vyslyšena v návrhu zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů, který Poslanecké sněmovně v dubnu 2009 předložila vláda Mirka Topolánka. Tento zákon ale nakonec poslanci vůbec neprojednali. Podle jeho textu mělo dojít k oddělení inspekce od Ministerstva vnitra s tím, že by ředitele inspekce jmenovala přímo Poslanecká sněmovna. Zákon tedy měl potenciál opravdu přinést větší nezávislost při vyšetřování trestných činů spáchaných policisty, přesto ale obsahoval několik nedostatků. Neřešena zůstala možnost většího zapojení nepolicistů, pravděpodobně by tedy záviselo především na tom, jakou koncepci by zvolil nový ředitel inspekce. Dále pak inspekce sice měla řešit i pochybení celníků anebo příslušníků Vězeňské služby, bohužel se už ale neměla zabývat prací strážníků městské policie. Například návrhy pražského radního Janečka v rámci „boje proti bezdomovcům“ přitom ukazují, že nezávislá kontrola by slušela i strážníkům, kteří jsou zaměstnanci obce.
A co bude dál? Také vládní programové prohlášení ze srpna 2010 obsahuje závazek, že „vláda předloží návrh zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů, který zavede jejich nezávislou kontrolu.“ Právníci Ligy jsou připraveni se do diskuzí o podobě nového zákona zapojit. Nechme se tedy překvapit, co se z toho vyklube.
Více informací k tématu najdete také v ligových novinách EXTRA.
Pondělí, 30. srpna 2010Aktuality
V nových EXTRA Ligových novinách najdete zajímavé články o bolestech, kterými trpí současná česká policie nebo informace o případech, které jsme pomáhali řešit.
Prostor jsme však poskytli také druhé straně, v rozhovoru s vedoucím odboru služby pořádkové policie Radímem Daňkem se dočtete například o tom, jsou-li u policie zástupci menšin nebo proč policisté naznají právo.
Pátek, 27. srpna 2010Tiskové zprávy
Brno – 27. srpna – Vždy, když se svěřujeme do lékařské péče, existuje jisté riziko, že se náš zdravotní stav místo očekávaného zlepšení zásadně zhorší, a to i přes to, že nedojde k žádnému pochybení ze strany lékařů. I chyba, za níž není zjevně nikdo odpovědný, však může mít hluboké sociální dopady na život poškozeného pacienta i jeho blízkých. Liga lidských práv v těchto dnech vydala analýzu, která se právě problematikou odškodňování v případech, kdy za újmu pacienta nemůže lékař ani nemocnice, podrobně zabývá. Součástí analýzy jsou i návrhy, jak tento problém v České republice uspokojivě vyřešit.
Stovky případů ročně
Dlouhodobá, případně trvalá pracovní neschopnost, nebo smrt živitele rodiny v důsledku zdravotnického zákroku postihuje podle odhadů Ligy stovky pacientů ročně. Kromě případů, kdy je zřejmé, že odpovědnost nenese zdravotnické zařízení, dochází ještě častěji k situacím, kdy je odpovědnost zdravotníků za způsobenou škodu velmi sporná. Pokud se v takovém případě pacient pustí do soudního sporu, musí se připravit na nákladný a často velmi dlouhý proces s nejistým výsledkem.
„Tématu odškodňování se věnujeme dlouhodobě. V rámci poradny pro pacienty se na nás obrací spousta lidí, části z nich se však nedá za stávajících podmínek pomoci ani soudní ani žádnou jinou cestou. Zabývali jsme se tím, jak tento problém řeší v ostatních zemích, a naše poznatky prezentujeme v Systémovém doporučení č. 9. Považujeme za důležité, aby změna systému odškodňování pacientů u nás proběhla co nejdříve,“ říká předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nefunkční zákon
Zákon o péči o zdraví lidu stanoví, že pacient má nárok na příspěvek od státu, dojde-li k pochybení při výkonu zdravotnické služby a pacient neuspěje v řízení o náhradu škody. Podle informací ministerstva zdravotnictví však tímto způsobem nikdy k žádnému odškodnění nedošlo. Nacházíme se tedy v situaci, kdy máme nevyužívaný zákon bez prováděcích nařízení, který většinou není znám ani odborné veřejnosti, natož laikům.
Dva způsoby jak problém řešit
Systémové doporučení Ligy by mělo být podkladem pro odbornou diskuzi o možných řešeních tohoto problému. Nabízí se varianta upravit stávající zákon do použitelné podoby, rozšířit povědomí veřejnosti o něm a uvést jej do života. Druhou možností je vytvořit systém zcela nový, postavený např. na rakouském modelu, kde existují speciální odškodňovací fondy financované z poplatků, které pacienti zaplatí za pobyt v nemocnici.
Výhody pro všechny
Ze zkušeností Ligy vyplývá, že celá řada poškozených pacientů neusiluje primárně o to „vysoudit“ na nemocnici co nejvíce. Mnozí z nich by dali přednost vstřícnému a otevřenému jednání a v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší finanční částkou a už by se nepouštěli do nejistého, dlouhotrvajícího a nákladného soudního sporu, čímž by se výrazně ulevilo také lékařům a zdravotnickým zařízením. Zavedením systému odškodňovacích fondů je ale možné dosáhnout také úspor, zejména, pokud by se získané informace dále využily při řízení kvality péče.
Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 9 – Odškodňování pacientů v případech, kdy za způsobenou újmu zdravotnické zařízení neodpovídá, si můžete stáhnout zde.
Téma odškodňování pacientů vám přiblíží také šestnáctiminutový dokument:
1. část
2. část
Dotazy zodpoví a další informace poskytne:
David Zahumenský, odborník na medicínské právo a předseda Ligy lidských práv
tel. 608 719 535
email: dzahumensky@llp.cz
V nových