Neděle, 20. února 2011Zprávy z médií
Dva týdny starý verdikt Ústavního soudu týkající se povinnosti očkovat vlastní děti nám znovu připomnělo, že svobodná volba nepatří v našem životě k úplně automatickým položkám. Přesto se něco děje: podle strážců ústavy stát neměl právo udělit Pavlu Vavřičkovi (který před osmi lety odmítl nechat očkovat své děti) pokutu. A dále platí, že všichni rodiče mají za určitých podmínek právo očkování odmítnout. Bojovat za něco, co je na Západě běžné, může být dodnes obtížné. Už dávno to ale není beznadějné.
Chtěl mě vyhodit
O tom, jak těžké je vzepřít se silné autoritě, by mohla vyprávět Bri Hurley, energická tanečnice a učitelka orientálních tanců. Rodačka z amerického San Franciska, která žije v Česku už deset let, podstatnou část z toho v Brně, zjistila tíhu úkolu za dramatických okolností. Bulku, kterou si před třemi lety sama našla v prsu, lékaři diagnostikovali jako rakovinu. Šok z vážné nemoci ještě znásobil způsob, jakým se o ní paní Hurley dozvěděla. “Lékařka mi prostě řekla, že mi nezbývá moc času, pokud nepůjdu okamžitě na operaci, že nebudu moci plně používat levou ruku,“ popisuje paní Hurley. “Moje první reakce byla jednoduchá: utéct pryč.“ Na operaci měla jít okamžitě, ale protože těsně předtím prodělala další vážnou nemoc, požádala o odklad a mezitím začala studovat jiné možnosti, jak se se zákeřnou chorobou vyrovnat. Zásadně změnila životosprávu (šálek zeleného čaje, který popíjí v čajovně v centru Brna, je toho výrazem: dva roky neměla v ústech cukr, alkohol nebo cokoli z mouky), začala užívat byliny a homeopatika. Na odkladu operace se sice s lékaři domluvila, ale předcházelo tomu nepříjemné setkání s chirurgem a jeho týmem – nikdo neodpověděl na její pozdrav, nikdo se nepředstavil a nikdo se nezeptal, zda jí nevadí, že ji budou polonahou prohlížet před tolika lidmi.
To vše odvál fakt, že operace – provedená jiným chirurgem – pak dopadla výborně: následné testy ukazovaly, že rakovina z jejího těla vymizela. Tady ale boj teprve začal. Nový onkolog, k němuž začala po operaci chodit, jí doporučil, aby podstoupila další léčbu, protože rakovina byla “velmi agresivní“. A to dost rozsáhlou – pět let hormonální léčby, radioterapii a chemoterapii. Ač byla Bri Hurley na počátku rozhodnutá do toho jít, po delší úvaze a sbírání informací změnila názor. Když to ovšem oznámila lékaři, pohrozil jí, že ji vyhodí ze svojí péče, a později se také dozvěděla, že lékař spolu se svým nadřízeným doporučil její pojišťovně, aby jí – pokud bude dál odmítat navrženou léčbu – neproplácela pravidelné testy. “Byla jsem v šoku,“ říká dnes už se smíchem. “Ale myslím, že mě takto chtěl donutit, abych se podřídila jeho pohledu na věc.“
Tento příběh má zatím dobrý konec – našla si novou lékařku, která po vyšetření konstatovala, že Bri drastickou léčbu navrhovanou předchozím lékařem nepotřebuje, chodí pravidelně na testy, jež jí díky zásahu lékařky znovu proplácí pojišťovna. Ale hlavně – je zdravá.
Jen žádné výhody
Matěji Jungwirthovi (19) jde spíše než o zdraví o jeho důstojnost. Student oktávy pražského osmiletého gymnázia PORG prodělal dva měsíce po narození zánět mozkových blan, následkem čehož trpí těžkou sluchovou vadou. Jenže celý jeho dosavadní život, včetně putování vzdělávacím systémem, tím nebyl nijak ovlivněn – školkou, základní i střední školou prošel se slyšícími spolužáky, aniž by potřeboval zvláštní úlevy. “Vždyť já ani neumím znakovat, zatím jsem se to nenaučil,“ usmívá se Matěj, který díky kvalitním digitálním naslouchadlům a umění odezírat komunikuje zcela bez problémů.
Na speciální zacházení narazil poprvé až loni na podzim, když absolvoval generálku státní maturity a zjistil, že byl přeřazen do skupiny sluchově postižených.
Jedinou částí zkoušky, kterou nemohl projít normálním způsobem, byla poslechová část testování znalostí angličtiny – při puštěném CD Matěj nevyužije schopnost odezírat. Prakticky to ale znamená, že by kompletně celou maturitu seděl v jiné místnosti než všichni ostatní, měl by nárok na více přestávek a více času na dokončení zkoušky. A jako bonus: až se na jaře pojede “naostro“, bude mít i jinou verzi testu a zmiňovaný poslech cizího jazyka se ho nebude týkat vůbec. A to studenta, který má na kontě dvě mezinárodní zkoušky z angličtiny absolvované na British Council, ambici studovat na některé z prestižních amerických univerzit (a stipendium, které mu to umožňuje), dost naštvalo.
Obrátil se proto na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), jež organizuje státní maturity, aby nechali vše při starém a přizpůsobili jeho potřebám pouze poslechovou část maturity z angličtiny (místo přehrávače by text Matějovi přečetl někdo “naživo“). Na takovém řešení se lze bez problémů domluvit s British Council, ale CERMAT to smetl ze stolu s tím, že je to moc složité. “British Council ale dělá po celém světě miliony testů ročně,“ diví se Matěj.
Jeho snahu domoci se svého práva podporuje i ředitel gymnázia, a student tedy nakonec poslal stížnost na ministerstvo školství. Spor je momentálně na mrtvém bodě, protože se čeká na úřední odpověď. “Nejde jen o mě, je to důležité v obecnější rovině. Je nutné ukázat, že je tady něco špatně,“ říká bojovný gymnazista. “A lidi, co budou po mně, třeba nebudou muset nic takového řešit.“
Děkuji, nechci
Čtyřiatřicetiletá finanční manažerka Jana tvrdý zápas o vlastní pohled na věc dotáhla až k vítěznému soudu. Ve hře je opět očkování. “Měla jsem za to, že je prospěšné, a dál jsem to neřešila,“ vzpomíná nad sklenkou červeného v pizzerii na pražské Palmovce. Hlavní důvod zápasu – tříapůlletá Barbora – se právě v dětském koutku soustředěně snaží nacpat pestrobarevné plastové vozítko na skluzavku a nevypadá, že by jí něco scházelo. Jenže jí cosi schází – a to série očkování, které jiné české děti v jejím věku mají. Barborčini rodiče se totiž po jejím narození nejprve rozhodli očkování odložit a pak je i úplně odmítli. “Začala jsem sbírat informace a změnila jsem názor,“ vysvětluje mladá maminka. “Vadí mi, že mě nějaká autorita – k níž navíc velmi často necítím důvěru – nutí, abych dávala svému dítěti něco, o čem jsem přesvědčená, že je škodlivé. A vadí mi, že nikoho nezajímá můj názor.“ Odmítnutí ovšem mělo pro rodiče obvyklé následky (nejprve nátlak dětského lékaře, včetně hrozby, že už dál nebude dítě ošetřovat, pak předvolání na hygienu a trest). Což ve formě pokuty znamenalo celkem osmnáct tisíc korun a později i další problémy, třeba nemožnost Barborku přihlásit do státní školky, protože tam nemají neočkované děti přístup.
Pokuta byla později snížena (na dvanáct tisíc) a nakonec ji z obavy před exekucí zaplatili, ale to nic nezměnilo na tom, že se rodiče rozhodli bránit. Zažalovali ministerstvo zdravotnictví s argumentem, že Česko ratifikovalo mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají rodiče právo na svobodné rozhodnutí – a v prvním kole jim dal Městský soud v Praze za pravdu. Proti tomu se zase ohradilo ministerstvo a teď se čeká na rozhodnutí další instance, Nejvyššího správního soudu. “Pokud to bude potřeba, jsme připraveni jít až k Evropskému soudu pro lidská práva,“ říká Jana, podpořená ne úplně automatickým vítězstvím v prvním kole. “Nejde jen o nás a naše dítě, ale i o další rodiče.“
Co je normální
Aktéři podobných příběhů často slýchají, že dělají mnoho povyku pro nic. Očkování dětí je přece běžné, o léčbě pacienta rozhoduje lékař a neslyšící student by měl přece dělat zkoušky podle pravidel pro neslyšící studenty.
Jenže svoboda volby má před tímto pohledem přednost a jsou země, kde o tom dnes už nikdo nepochybuje. Snad nejlépe je to vidět na očkování. Zatímco v Česku děti povinně dostávají hned devět druhů, podle analýzy Ligy lidských práv z loňského prosince jsou to ve Francii tři, v Belgii jedna a v Německu, Rakousku, Irsku či Velké Británii dokonce ani jedna státem nařízená injekce. Přestože je v těchto zemích očkování dobrovolné, procento “proočkovanosti“ populace je na podobně vysoké úrovni jako v Česku.
V Česku se naproti tomu věci mění jen velmi pomalu, na což se lze dívat optimisticky (aspoň něco) i pesimisticky (ne dost), a rodiče či právníci kritizující český očkovací systém dělají obojí. Loni na podzim z listu očkování ubyla problematická vakcína proti tuberkulóze a objevilo se několik zásadních soudních rozhodnutí – zásadních proto, že o očkování třeba Ústavní soud rozhodoval vůbec poprvé, ale hlavně proto, že zmiňovaní strážci ústavy občanům přiznali právo očkování odmítnout a naopak odmítli možnost takové rodiče pokutovat. Jiné hlasy ve veřejné debatě ovšem upozorňují, že pokud rodiče nečtou po nocích výroky Ústavního soudu, nic se pro ně nemění a očkování dál zůstává povinné ve stávajícím rozsahu. “Lékaři budou dál udávat rodiče na hygienické stanice, budou jim dál říkat, že je to povinné. Rodiče v tomto prostě musí dál bojovat,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Ve zdravotnictví to platí obecně. Tam totiž pacienti na papíře řadu práv mají, praxe tuto teorii často neodráží – zejména proto, že lidé o možnostech, které jim zákony dávají, nevědí nebo nemají odvahu se v těžké situaci postavit autoritě. Hřiště navíc není nijak přehledné. Na jedné straně se ministerstvo zdravotnictví připravuje do legislativního procesu vpustit nový zákon o zdravotních službách, jenž práva pacientů oklešťuje. Na straně druhé se ovšem do schvalovacího kolečka chystá nový občanský zákoník (k němuž se ještě podrobně dostaneme), který naopak právo volby rozšiřuje – lidé by podle něj třeba mohli nově odmítnout být po smrti pitváni.
Ustupte celku
Pátrání po tom, proč to jde tak ztuha, nevyžaduje příliš námahy. Ta nejjednodušší a nejbanálnější odpověď je ta správná: jde o dědictví komunismu. Právní podhoubí, z něhož jsme se stále plně nevynořili, nakonec důkladně zanalyzoval tým tuzemských právníků v předloni vydané knize Komunistické právo v Československu. Jeho podstatu prolínající se všemi druhy práva jeden z autorů, Vojtěch Šimíček, shrnul jako “upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními“. Komunisté nově definovali roli státu i jeho občana a jejich vzájemný vztah: v jasné nevýhodě byl jedinec nucený se “společné“ vůli podřizovat. Češi, zbavení za komunismu svých přirozených elit, toto myšlení přejali a dodnes se ho úplně nezbavili. Komunistické právo proto stále vykukuje i v dalších oblastech života, třeba u nakládání s majetkem – lidé kupříkladu nemohou zcela volně rozhodovat o tom, co se stane s jejich majetkem po smrti. Nemohou v závěti vázat dědictví na konkrétní podmínky (třeba dokončení vzdělání), nemohou se s budoucími dědici dohodnout ještě za svého života či není možné odkázat jednu konkrétní věc konkrétnímu člověku nebo instituci (obraz muzeu). Majitelé bytů zase mají omezené možnosti, jak se zbavit problematických nájemníků.
Změny jsou pomalé, ale přesto je jasné, že tato “marxistická převýchova“ pomalu vyprchává. Jednak se mění právo samotné. Právě nejkřiklavější pozůstatky totality, k nimž patří dědické právo, odstraňuje nový občanský zákoník, na kterém pracuje tým právníků v čele s Karlem Eliášem už osm let. A podstatně se zde rozšiřuje prostor pro svobodnou vůli – právě třeba v rozhodování o vlastním majetku.
Otec, který svou buldočí vytrvalostí “zařídil“ v úvodu zmíněný rozsudek Ústavního soudu týkající se očkování, se už k celé kauze (jak vzkázal Respektu) nechce vracet. Emancipovaných rodičů, kteří se stavějí “na zadní“, ovšem každopádně přibývá. “Jde to ale pomalu. Lidi se musí odnaučit tolik poslouchat,“ říká Martina Suchánková, šéfka sdružení Rozalio, které se zabývá očkováním.
Článek byl ublikován dne 20. 2. 2011 v časopise Respekt.
Autorem článku je Silvie Lauder, Respekt.
Středa, 16. února 2011Aktuality
Liga lidských práv podala 7. února ženevskému Výboru pro práva dítěte při OSN stínovou zprávu o současné situaci v České republice. Výbor komunikuje se zástupci neziskových organizací a mezi jejich připomínkami hledá témata, o nichž bude diskutovat také s českou vládou. Výsledkem celého dlouhodobého jednání jsou závazky, které musí vláda v následujících letech plnit.
Mezi kritické body, na něž Liga upozornila, patří roztříštěnost systému péče o ohrožené děti, nedostatečný sběr zejména etnických dat a chybějící preventivní péče poskytovaná biologickým rodinám. Stejně jako už dříve, i letos jsme ve zprávě zdůraznili existenci dvojkolejného systému základního školství, což znamená, že v praxi existují vedle běžných základních škol i jen kosmeticky zreformované bývalé zvláštní školy.
„Podařilo se nám upozornit Výbor na nejvýznamnější problémy s dodržováním Úmluvy o právech dítěte. Slibuji si od toho, že na květnovém zasedání Výbor vládě doporučí nedostatky napravit, čímž bude na vládu vytvořen další tlak ke změnám,” hodnotí návštěvu Ženevy právnička Ligy Michaela Tetřevová.
Koncepci péče o dítě Michaela Tetřevová kritizuje i v článku „Zrušme dětské domovy!”
Čtvrtek, 10. února 2011Zprávy z médií
Mají sbírky na dětské domovy smysl?
Máme za sebou další ze sbírek na dětské domovy, tentokrát v režii Mladé fronty DNES. Zkusme si ale protentokrát položit otázku, jaký mají benefiční akce pro dětské domovy smysl. Tedy krom toho samozřejmého: medializovat všechny zúčastněné.
Deník MF Dnes uspořádal dražbu fotografií polonahých známých osobností s miminky z kojeneckého ústavu. Dražba vydělala přes čtvrt milionu a MF Dnes se plácá po zádech, protože peníze přeci poputují na „dobrou věc“ – do kojeneckého ústavu.
Sbírky na dětské domovy jsou poměrně oblíbené, peníze se sypou do kasiček téměř samy, protože, kdo z nás by neměl to srdce, přispět na děti v ústavech. Zkrátka, hra na city se štědře vyplácí.
Peníze = základní lidská potřeba?
Jenže, jsou to opravdu peníze, co děti vyrůstající v dětských domovech nutně potřebují? Odpověď je jednoduchá – NE. Děti v ústavech skutečně materiálně nestrádají, spíše naopak. Materiální nadbytek, který se jim dostává v ústavní péči, může být někdy až na škodu – Kateřina Šlesingerová upozornila na situace, kdy si děti přecházející z ústavu do pěstounské péče stěžují na pokles materiální úrovně.
To, co děti v dětských domovech skutečně potřebují, je vytvoření citových vazeb alespoň s jedním blízkým člověkem a získání pocitu, že někam patří. Správně proto Petr Třešňák upozorňuje, že přispívat bychom měli spíše na „zrušení ústavů, jejich nahrazení pěstounskou péčí a zjednodušení osvojování dětí náhradními rodiči“.
Ve výčtu mu chybí už jen apel na preventivní podporu a péči o biologickou rodinu, která v současnosti výrazně zaostává za podporou náhradních forem rodinné péče. Proč vynakládáme spoustu úsilí a peněz na hašení požáru, když by bylo mnohem efektivnější katastrofě předejít? Proč tak dlouho čekáme až se rodina dostane do krizové situace, z níž neví kudy ven? A proč pak najednou tak rychle přispěcháme, abychom dítko rodičům odebrali?
Kdo z toho má prospěch?
Není to náhodou proto, že kraje investovaly mnoho peněz do modernizace a vybavení dětských domovů a nyní mají obavu, aby o ty „pěkné a moderně vybavené“ domovy nepřišly? Nebo mají strach, aby nebylo zrušeno příliš pracovních míst? Něco na těch úvahách Petra Hampla asi bude, když už několik let víme, že ústavní péče je mnohem dražší než péče rodinná, a přesto s tím nic neděláme.
Takže před tím, než budete obdivovat Vojtu Dyka, jak se na fotce roztomile šklebí na malého drobečka z kojeňáku, a než hodíte nějaký ten drobák do natažené ruky vybírající na dětské domovy, zkuste se nejdříve zamyslet, jestli je to skutečně ta varianta, kterou chcete podpořit.
Systémové změny, které navrhuje Liga lidských práv, jsou shrnuty v publikaci Děti z ústavů, která je ke stažení zde. Systémové doporučení srovnávající ústavní a pěstounskou péči zde.
Článek byl publikován dne 10. 2. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorkou příspěvku je Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
Podle středečního nálezu Ústavního soudu by úřady a soudy měly v budoucnu v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče, kteří odmítají povinné očkování svých dětí.
Úřady a soudy by měly v budoucnu v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče, kteří odmítají povinné očkování svých dětí.
Vyplývá to ze středečního nálezu Ústavního soudu, kterým částečně vyhověl stížnosti odmítače očkování Pavla Vavřičky. V obecné rovině ale soudci nezpochybnili potřebnost a ústavnost povinného očkování dětí. Podle nálezu je to politická a expertní otázka, kterou ÚS nemůže do detailu posuzovat.
Podle hlavního hygienika Michaela Víta budou hygienici nález respektovat. „Zaprvé Ústavní soud nezpochybnil povinnost očkování v České republice. To je pro mě zásadní informace. Na druhé straně naprosto jasně řekl, že bychom měli v individuálních případech zohlednit individuální zdůvodnění těch lidí, kteří toto odmítnou,“ řekl novinářům Michael Vít. Názor Ústavního soudu se podle něj nejspíš promítne i v novele zákona o ochraně veřejného zdraví.
„Ústavní soud rozhodl o tom, že byla porušena základní práva stěžovatele. Konkrétně se jedná o právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru. (…) Obecně Ústavní soud neřekl, že není třeba povinného očkování. Takové stanovisko Ústavní soud nevydal,“ doplnila pro ČTK tisková mluvčí Ústavního soudu Jana Pelcová.
Nicméně hygienici a následně i soudy by již neměly přistupovat ke všem odmítačům dětského očkování stejně a vymáhat splnění povinnosti různými sankcemi. Soud sice na jednu stranu připustil, že stát má právo nařizovat povinná očkování, ovšem zdůraznil, že z této povinnosti musí v odůvodněných případech existovat výjimky jako je například víra rodičů.
Podle tiskového prohlášení Ligy lidských práv soudce Mucha při vyhlášení nálezu uvedl vodítka, podle nichž by při odmítnutí očkování měly hygienické stanice k rodičům přistupovat. Kromě naléhavosti očkování a aktuálního nebezpečí pro společnost musí úřady vzít v úvahu také motivaci, proč rodiče nechtějí očkovat.
„Zejména se musí zabývat tím, zda je důvodem ústavně zaručené právo a jestli rodič své právo uplatňoval konzistentně a přesvědčivě od počátku,“ uvádí Liga lidských práv v tiskovém prohlášení.
„V tomto případě stěžovatel pan Vavřička argumentoval svou vírou a přesvědčením o škodlivosti vakcín, avšak z nálezu lze dovodit, že se může jednat i o jiná práva z Listiny základních práv a svobod,“ interpretuje nález právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Rodiče se totiž dostávají do konfliktu s hygieniky nejen z ideologických důvodů, nýbrž velmi často také proto, že mají podle Ligy lidských práv zkušenost se závažnými vedlejšími účinky vakcín nebo chtějí očkování jen odložit do pozdějšího věku.
„Rozhodnutí Ústavního soudu opatrně zavádí změny v chápání výjimek z očkování. Donedávna úřady pokutovaly rodiče bez ohledu na jejich důvody k neočkování,“ myslí si Candigliota.
Tuto represivní praxi přerušil v srpnu minulého roku Nejvyšší správní soud, když uznal argumenty Ligy lidských práv, že konkrétní očkování nemůže nařizovat pouhá vyhláška, ale jedině zákon.
Ministerstvo zdravotnictví tak v reakci začalo připravovat novelu zákona o ochraně veřejného zdraví a snaží se povinné očkování a represi vůči rodičům zachovat.
„Zákonodárci by však do nového zákona neměli pouze přesunout starý očkovací kalendář. Měli by zvážit, zda nepostačí, aby očkování bylo pouze doporučené a hrazené státem, jako je tomu běžně na Západě,“ vyzývá Candigliota.
Vavřičkovou stížností se musí nyní znovu zabývat Nejvyšší správní soud, který podle Ústavního soudu přistoupil k problému příliš formalisticky.
Článek byl publikován dne 9. 2. 2011 na www.denikreferendum.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Vratislav Dostál, deník Referendum.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Úřady a soudy by měly individuálně posuzovat případy, kdy rodiče odmítají povinné očkování svých dětí. Mimo jiné by neměli dostat už pokuty za takový postup. Rozhodl o tom dnes Ústavní soud v Brně. Mým prvním hostem po telefonu je hlavní hygienik České republiky Michael Vít, dobrý večer.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Pane Víte, nebude rozhodnutím Ústavního soudu narušená jednotná koncepce povinného očkování u nás?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Já si myslím, že rozhodně nebude, protože Ústavní soud se jako nejvyšší soudní autorita rozhodl o tom, že povinné očkování není v České republice protiústavní. Čili já si myslím, že toto je pro nás velmi zásadní rozhodnutí.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Z odborného pohledu není pro děti naopak nebezpečné, když nebudou proočkované například proti tetanu?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Tam je důležité říci, že zdůvodnění Ústavního soudu bylo právě to, že je důležité, aby ta proočkovanost naší populace byla vyšší než devadesátiprocentní, ta je, a zdůvodnil, že opravdu u těch odmítačů máme v individuálním posouzení brát na zřetely všechny důvody, které ten odmítač nám podá a bude zdůvodňovat.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Nicméně nemohou tak rodiče opravdu potenciálně své dítě více ohrozit, než mu jaksi pomoci?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Pane redaktore, rozhodně ne, protože za prvé používáme vakcíny, které samozřejmě jsou bezpečné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ne, já jsem myslel v případě, že odmítnou to očkování.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Samozřejmě to se může stát. Já přidávám případ, že například očkování proti zarděnkám u dívky, která to odmítne, může způsobit to, že to děvče může onemocnět a bohužel může mít následky, které se projeví v neplodnosti v tom jejím fertilním věku, a to si myslím, že je jeden ze zásadních důvodů, které by si rodiče při odmítání měli uvědomit.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Děkuji, tolik hlavní hygienik České republiky Michael Vít, na slyšenou.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Na shledanou.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
A ve vysílání vítám už Zuzanu Candigliotovou z Ligy lidských práv, dobrý den.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Vy jste, vaše organizace dlouhodobě o takový nález usilovali. Jste spokojeni s výsledkem řízení u Ústavního soudu?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
No, já musím říct, že částečně to rozhodnutí vítáme, protože je to určitý krok směrem k liberalizaci očkování v České republice. Ale stále, stále je zde patrné, že bude zachována jakoby povinnost, bude zachována represe, která nemá ve většině evropských států obdoby, kde je očkování dobrovolné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ano, nález znamená, že stát má právo nařizovat povinné očkování, ovšem s povinností musí v odůvodněných případech existovat výjimky. Například právě kvůli výhře rodičů. A ptám se tedy podobně jako pana Víta, nemohou být tím poškozeny, poškozena práva dítěte?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Já se domnívám, že nikoliv, protože vlastně rodiče, kteří nechtějí očkovat nebo kteří chtějí očkovat například později a očkování odložit, protože nejedn se jenom o odmítače, jedná se o celé spektrum lidí, kteří mají různé důvody k neočkování, tak oni vlastně už teď buďto očkování odmítnou, nebo odloží. To očkování že je povinné, že se tak nazývá, neznamená, že ve skutečnosti je povinné ve smyslu vynutitelné. V současné době právní předpisy České republiky neumožňují vynutit očkování proti vůli rodičů. Umožňují maximálně uložit pokutu a i tady tato možnost byla omezena Nejvyšším správním soudem. Takže nyní i když zákonodárce znovu uzákoní očkování a to tak, aby bylo pokutovatelné, neznamená to, že je možné někoho očkovat násilím.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Tolik Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. Děkuji a na slyšenou.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Na slyšenou.
Rozhovor proběhl dne 9. 2. 2011 na ČRo 1 Radiožurnál.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
Ústavní soud částečně vyhověl stížnosti Pavla Vavřičky proti pokutě, kterou dostal za to, že před osmi lety nenechal své děti očkovat. Případ tak musí znovu řešit Nejvyšší správní soud. V obecné rovině ale ÚS ústavnost povinného očkování dětí nezpochybnil.
Ústavní soud povinnost očkovat potvrdil, podle něj je v zájmu veřejného zdraví a lidé tedy mají nechat své děti očkovat. Řekl ale také, že ne každý případ odmítnutí musí být potrestán.
Pokud je dotyčný od počátku schopen vysvětlit, proč očkování odmítá, a tyto důvody jsou v souladu s některým dalším ústavně zaručeným právem, například s právem na svobodné projevování náboženství nebo víry, pak je podle ústavních soudců třeba mu vyhovět.
„Ústavní soud se v této věci omezil pouze na ústavněprávní aspekty celé věci s tím, že nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se pravidelnému očkování. Z tohoto důvodu se ani nepotřeboval vypořádat s jednotlivými argumenty a reagovat na argumenty účastníků,“ uvedla mluvčí ÚS Jana Pelcová.
Pavel Vavřička nepřivedl už v roce 2003 svoji dceru a syna k očkování proti tetanu, dětské obrně a žloutence typu B a krajská hygienická stanice rodičům vyměřila pokutu tři tisíce korun.
Proti tomu se rodiče bránili odvoláním k ministerstvu zdravotnictví i žalobou u Městského soudu v Praze a kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Všude byli zatím neúspěšní.
Ve stížnosti Vavřička požadoval jednak zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který mu pokutu potvrdil, a pak také příslušné části vyhlášky, na jejíž základě úředníci o pokutě rozhodovali.
Ústavní soud mu vyhověl jen částečně. Rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, ale vyhlášku, která mezi tím přestala platit a byla nahrazena novou, nikoliv.
Hygienici budou nález ÚS respektovat
Rodiče odmítající očkování argumentují tím, že obrna se v České republice neobjevila od roku 1960, tetanus zase lékaři zaznamenají maximálně dvakrát do roka. A hepatitida typu B podle nich vůbec není dětskou nemocí.
Hygienici ale tyto argumenty odmítají. Podle nich se budou při poklesu proočkovanosti pod 90 procent na českém území vyskytovat spalničky a další infekční nemoci.
„Očkování proti zarděnkám u dívky, která to odmítne může způsobit, že to děvče může onemocnět. A bohužel může mít následky, které se projeví neplodností,“ varoval hlavní hygienik ČR Michael Vít. A dodal:
„To je jeden ze základních důvodů, které by si při odmítání měli uvědomit.“
Nález Ústavního soudu ovšem hodlá respektovat a vydá i patřičné pokyny pracovníkům jednotlivých hygienických stanic.
„Je to pro nás na jedné straně určitým způsobem posílení toho, že jsme konali správně, na druhé straně se musíme naučit posuzovat individuální právo občana,“ podotkl Vít.
Petr Sedláček z občanského sdružení Rozalio, které spojuje rodiče s různými pohledy na povinné očkování, rozhodnutí ÚS přivítal.
„Ústavní soud rozhodl o tom, že rodiče mají opravdu konečně právo rozhodovat o očkování svého dítěte, což je jednak skvělá zpráva pro rodiče a také to Českou republiku posouvá mezi vyspělé západní země,“ řekl Sedláček ve vysílání Radiožurnálu.
Soudy rozhodly i ve prospěch rodičů
Zatímco Vavřičkova stížnost ležela čtyři roky u Ústavního soudu, Nejvyšší správní soud částečně své stanovisko k této problematice přehodnotil a v jiném případu rozhodl, že odpůrce povinného očkování nelze trestat pokutami za přestupky.
Podobný případ nedávno řešil i Okresní soud v Kroměříži. Ten rozhodl, že odmítnutí povinného očkování dítěte není trestný čin, a třicetiletou matku zprostil obžaloby ze zanedbání péče. Žena před několika lety odmítla dvě ze svých tří dětí naočkovat podle předpisů ministerstva zdravotnictví.
Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv, organizace, která o podobný nález dlouho usilovala, ovšem zcela spokojená není:
„Je to určitý krok směrem k liberalizaci očkování v České republice. Ale stále je zde patrné, že bude zachována povinnost, bude zachována represe, která nemá ve většině evropských států obdoby.“
Článek byl publikován dne 9. 2. 2011 na www.rozhlas.cz a naleznete jej zde.
Autory článku jsou Zuzana Kopuletá, Martin Hromádka, David Šťáhlavský a Ludvík Bort, www.rozhlas.cz.
Středa, 9. února 2011Tiskové zprávy
Ústavní soud se dne 9. 2. 2011 poprvé vyjádřil k otázce odmítání povinného očkování dětí. Soud na jednu stranu připustil, že stát má právo nařizovat povinná očkování. Zároveň ovšem zdůraznil, že z této povinnosti musí v odůvodněných případech existovat výjimky, jako je například víra rodičů.
Soudce Mucha při vyhlášení nálezu uvedl vodítka, podle nichž by při odmítnutí očkování měly hygienické stanice k rodičům přistupovat. Kromě naléhavosti očkování a aktuálního nebezpečí pro společnost musí úřady vzít v úvahu také motivaci, proč rodiče nechtějí očkovat. Zejména se musí zabývat tím, zda je důvodem ústavně zaručené právo a jestli rodič své právo uplatňoval konzistentně a přesvědčivě od počátku.
„V tomto případě stěžovatel pan Vavřička argumentoval svou vírou a přesvědčením o škodlivosti vakcín, avšak z nálezu lze dovodit, že se může jednat i o jiná práva z Listiny základních práv a svobod,“ interpretuje nález právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota. Rodiče se dostávají do konfliktu s hygieniky nejen z ideologických důvodů jako pan Vavřička, ale velmi často také proto, že mají zkušenost se závažnými vedlejšími účinky vakcín nebo chtějí očkování jen odložit do pozdějšího věku.
„Rozhodnutí Ústavního soudu opatrně zavádí změny v chápání výjimek z očkování. Donedávna úřady pokutovaly rodiče bez ohledu na jejich důvody k neočkování,“ komentuje výsledek soudu Candigliota. Tuto represivní praxi přerušil v srpnu minulého roku Nejvyšší správní soud, když uznal argumenty Ligy lidských práv, že konkrétní očkování nemůže nařizovat pouhá vyhláška, ale jedině zákon.
Ministerstvo zdravotnictví tak v reakci začalo připravovat novelu zákona o ochraně veřejného zdraví a snaží se povinné očkování a represi vůči rodičům zachovat. „Zákonodárci by však do nového zákona neměli pouze přesunout starý očkovací kalendář. Měli by zvážit, zda nepostačí, aby očkování bylo pouze doporučené a hrazené státem, jako je tomu běžně na západě,“ vyzývá Candigliota. „Zároveň by konečně měl stát převzít odpovědnost za nežádoucí následky očkování.“
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
tel.: 604 118 050
David Zahumenský
předseda Ligy lidských práv
tel.: 608 719 535
Nález Ústavního soudu je k dispozici zde.
Tiskovou zprávu věnovanou loňskému případu rodičů odmítajících očkování najdete zde.
Liga lidských práv již dříve zpracovala analýzu očkování v evropských zemích, která je volně k dispozici zde.
Úterý, 8. února 2011Zprávy z médií
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil navrhuje razantně zvýšit některé soudní poplatky. Dražší má být rozvod nebo zápis do obchodního rejstříku. Nově by naopak nemusela poplatky hradit oběť domácího násilí, která chce, aby soud nařídil vystěhovaní trýznitele. O změnách bude ve středu jednat vláda.
Podle ministerstva je změna nutná, protože poplatky se naposledy upravovaly v roce 2000. „Vzhledem k růstu průměrné hrubé měsíční mzdy soudní poplatky ve své stávající výši dostatečně neplní svoji regulační a preventivní funkci a nebrání podávání šikanózních návrhů,“ píše se v důvodové zprávě ke změně zákona.
Zdražení by mohlo být v některých případech i více než dvojnásobné. Za první zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku by se mělo platit dvanáct tisíc místo dosavadních pěti, za návrh na zahájení rozvodového řízení dva tisíce místo jednoho. Raději se dohodněte
Ministerstvo tak na jedné straně může získat desítky milionů korun do rozpočtu, ale Pospíšil by přivítal i jiný efekt – mnohem méně zbytečných soudních sporů. Návrh má motivovat obě strany, které se soudí, aby spor „nehrotily“ a raději se dohodly, právnicky řečeno, uzavřely smír. Pokud se totiž ještě před konečným verdiktem soudu účastníci dohodnou, dostanou zpět až 80 procent zaplacených peněz.
„Možnost vrácení části soudního poplatku po smírném uzavření věci představuje motivační faktor, který v konečném důsledku může podstatně přispět k odbřemenění soudní agendy,“ tvrdí předkladatel. Připomínky měli odboráři i ochránci práv
Některé poplatky budou nové, dosud se neplatily. Jde například o případy, kdy je člověk umístěný do vazby přesvědčený, že se tak stalo nezákonně, a stěžuje si na to u soudu. V takových kauzách navrhuje ministerstvo paušální poplatek dva tisíce korun.
Proti tomuto návrhu už v připomínkovém řízení protestovala Liga lidských práv. Úředníci ale její námitky nepřijali. „Jde o agendu, která je v široké míře zneužívána k podávání šikanózních návrhů,“ míní resort.
Stejně tak naložilo ministerstvo s námitkou odborářů, kteří zase žádali, aby byly od soudních poplatků osvobozeny všechny pracovněprávní spory.
Další novinkou jsou změny poplatků u sporů, ve kterých jde o velké částky peněz. Pokud se strany soudí o více než 20 tisíc korun, bude poplatek 5 procent. Pokud bude předmětem sporu částka vyšší než 40 milionů, bude poplatek dva miliony plus jedno procento z částky převyšující.
Tak budou odevzdávané peníze stoupat až do 250 milionů, kde ministerstvo stanovilo finanční strop pro placení. Maximální poplatek tak bude 4,1 milionu korun.
Článek byl publikován dne 8. 2. 2011 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Jiří Šťastný, zpravy.idnes.cz.
Čtvrtek, 3. února 2011Zprávy z médií
Strážníci mohou bezdůvodně kohokoliv šikanovat a udeřit do obličeje. A prakticky se jim nic nestane.
Jak benevolentní je k nim zákon, dokazuje případ, který skončil až před olomouckým soudem.
Dvojice strážníků napadla bezdomovce Petera Sisika před Dominikánským kostelem. Jeden z nich, Jiří Štýbnar, ho udeřil do obličeje.
Michal Kulveit, druhý ze strážníků, slovně nutil Sisika k tomu, aby uklidil odpadky pod lavičkou, i když bezdomovec opakoval, že nejsou jeho. Incident na místě natočil na mobil jeden ze svědků. Zavolal i na tísňovou linku.
„Štýbnar mu nakonec vzal kapesní nůž, který měl u sebe, ohnul mu čepel a hodil ho do fontány,“ popsal Aktuálně.cz soudce Petr Sušil.
Ten rozhodl, že šikanovat a bezdůvodně udeřit bezdomovce není trestný čin. „Byla to hraniční situace,“ prohlásil olomoucký soudce.
Šikana městské policie nevadí
Dvojice strážníků tak může u městské policie v Olomouci dál pracovat.
A to přesto, že porušili zákon o obecní policii. Podle mluvčí olomouckých strážníků Magdy Václavíkové není důvod, aby výpověď dostali.
„To by se stalo v případě, kdyby ztratili svoji důvěryhodnost,“ řekla Aktuálně.cz Václavíková.
Podle jejích slov by muselo dojít k tomu, že by někoho bili a šikanovali opakovně. „A to se nestalo,“ dodala Václavíková.
Státní zástupkyně Lenka Kremzerová si myslí, že chování strážníků bylo nevhodné a k trestnému činu došlo.
„Já nechci, aby naši strážníci šikanovali bezdomovce,“ řekl Aktuálně.cz primátor Olomouce Martin Novotný (ODS). Ten se setká s šéfem místní městské policie. Poté by mělo být jasnější, jak se vedení města k případu postaví.
Strážník: Pochybil jsem, ale nemstil se
Strážník Jiří Štýbnar uvedl, že nikdy nechtěl Sisika šikanovat. Své pochybení však připustil. Řekl, že neměl bezdomovci sebrat nůž, ohnout mu čepel a hodit ho do fontány.
Oba strážníci také odmítají, že by Sisika uhodili. „Já jsem poškozeného za ruku chytil. Ne s úmyslem, abych mu s ní kroutil, ale pouze aby neupadl,“ dodal Michal Kulveit.
Bezdomovec tehdy nadýchal téměř dvě promile. Neměl čistý trestný rejstřík. V minulosti se měl dopustit drobných krádeží.
Před napadením však nic neudělal. Podle Sisika se mu strážnici mstili. V minulosti si totiž na ně stěžoval.
Soudce Sušil nakonec rozhodl, že případ předá k přestupkovému řízení. Státní zástupkyně se však odvolala. O vině či nevině strážníků bude nyní rozhodovat krajský soud.
Útoky policistů končí před soudem výjimečně
Strážníci přitom mají výhodu, že na ně není zákon tak přísný jako na státní policisty. V jejich případě by se vše okamžitě dostala na stůl policejní inspekce.
„Policista by poté mohl být postaven mimo službu nebo i o práci přijít,“ prohlásila mluvčí policejní inspekce Radka Sandorová.
Předseda Ligy lidských práv David Zahumenský uvedl, že mnoho případů útoků ze strany policistů či strážníků vůči občanům se vůbec před soud nedostane.
„Hlavní problém je v tom, že vyšetřování trestných činů policistů a strážníků nebývá nezávislé a nestranné,“ řekl Aktuálně.cz právník Jiří Kubala.
Změny má přinést nový zákon
Liga lidských práv očekává, že policisté, kteří bezdůvodně někoho napadnou, stanou před soudem častěji. Docílit by to měl nový zákon.
Ten již před časem schválila Topolánkova vláda. Komunisté a sociální demokraté ale ve sněmovně zákon nepodpořili. Proto přes poslance nakonec neprošel.
Nová vláda prosazení zákona o generální inspekci bezpečnostních sborů slibuje v programovém prohlášení. Zatím to však neudělala.
Zahumenský řekl, že jeho schválení může mimo jiné přinést větší nezávislost vyšetřování trestných činů policistů a strážníků.
Článek byl publikován dne 3. 2. 2011 na aktualne.centrum.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Radek Nohl, aktualne.cz.
Pátek, 28. ledna 2011Aktuality
Pedagožka Ligy lidských práv, Monika Tannenbergerová, vystoupila v pátek 28. ledna 2011 v pořadu Sama doma na ČT1. Vysílání se během celého týdne věnovalo tématu nadaných dětí a Monika Tannebergerová zde mluvila o možnostech a výhodách zařazení nadaných a talentovaných dětí do běžného vzdělávacího proudu. Pokud vám pořad unikl, můžete se podívat na webu České televize.
Sledujte celé vysílání Sama doma zde (tématu inkluze se pořad věnuje od 7. a 70. minuty).
Kromě Moniky Tannenbergerové, která pro široké publikum představila projekt Férová škola a Certifikát Férová škola, vystupovala i Dagmar Válková, učitelka ZŠ Šaratice. Nechyběl ani její nadaný žák Dominik. Dívaci se mohli dozvědět o tom, jaká je příprava na výuku ve škole s inkluzivním vzděláváním a zároveň jim Dominikova matka vylíčila, jak vypadá život s nadaným dítětem
