Neděle, 1. května 2011Zprávy z médií
Lidé, kteří upozorní na nekalé praktiky, to mají v Česku těžké. Často přijdou o práci, hrozí jim stíhání za pomluvu nebo vyzrazení tajných informací. Přitom bychom si „ty, co pískají na píšťalku“ – whistleblowers –, měli hýčkat. Tím, že dokážou překonat strach a vykřiknout, zachraňují svět.
Učitelka mateřské školy Radmila Ľubová je od rána jako na trní. Pokradmu pozoruje rodiče “svých“ dětí a z výrazu jejich tváří se snaží vyčíst, co si myslí. Viděli ji včera v televizi? Co říkají tomu, že byla odsouzena pro pomluvu? Chápou, že nic neprovedla, jen upozornila na nepravosti ve svém předchozím zaměstnání? Odpověď se z tváří vyčíst nedá. Rodiče debatu na tohle téma nezačínají, učitelka také ne. Vnímá ale, že se řada z nich tváří tak nějak jinak, a je jí z toho úzko. Děti jsou sdílnější, ptají se: “Paní učitelko, zavřou vás?“
Když šli Radmila Ľubová a její manžel Miroslav, počítačový odborník, letos začátkem března k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, ani je nenapadlo, že odejdou s pětiměsíční podmínkou. Svědomí měli čisté. Neudělali přece nic špatného, na-opak. Upozornili odpovědné orgány na podezření, že zástupce ředitelky novojičínského dětského domova Michal Pokorný bije děti. Ľubové, která tehdy pracovala v ústavu jako vychovatelka, se s tím, že ho zástupce ztloukl, svěřil jeden z hochů. Další děti to potvrdily.
Ľubovi napsali, tehdy ještě anonymně, na krajský úřad a ombudsmanovi. Chtěli, aby se věc prošetřila. Kraj měl hned jasno. Poměry v domově není třeba zkoumat, protože se tam žádné nepravosti dít nemohou. “Jsou tam kvalifikovaní pracovníci, kteří prošli psychologickým testem,“ vyjádřila se k podnětu Ivana Jírů z krajského odboru školství. Ombudsman své šetření uzavřel konstatováním, že se nedá zjistit, jak se věci mají. Manželům se takový přístup nelíbil, vyšli z anonymity, a když je oslovila média, věc jim popsali. Ústav přešel do protiútoku, dal trestní oznámení kvůli údajné pomluvě.
Ještě v průběhu soudního líčení byli manželé klidní. Mluvilo se o tom, že Radmila Ľubová nebyla první, komu se hoch svěřil. O bití řekl také jiným vychovatelům, stejně jako sociální pracovnici, která ho navštěvovala. Ta se dala u soudu slyšet, že jí děti takové věci opravdu říkají, ale ona je nebere vážně, protože dobře ví, z jakých rodin pocházejí. Vychovatelé, kteří jsou v domově zaměstnaní, nechtějí z obav o práci o věci vůbec mluvit. Soud měl ale k dispozici výpověď bývalého vychovatele, kterému chlapec o bití řekl ještě dřív než Radmile Ľubové. Soudce Jiří Hanzelka přesto kauzu uzavřel slovem “vinni“. Ľubovým vyčetl, že první podněty poslali anonymně a “manipulovali“ rodiči dětí tím, že jim sehnali právní zástupce. O zájmy dětí jim prý vlastně vůbec nešlo. Údajně se chtěli vedení ústavu jen pomstít za to, že Ľubovou nepřeřadilo z nočních služeb na denní.
“Vážím si toho, že se mi ten kluk svěřil,“ říká dnes Radmila Ľubová. “Rozhodla jsem se, že to nemůžu nechat jen tak. Nemůžu být strašpytel.“ Právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota považuje rozsudek za šokující a věří v nápravu u odvolacího soudu. “Snad nebude slepý a uvidí, že Ľubovi byli jediní, kterým osud dětí nebyl lhostejný,“ říká. “Ale i když třeba nakonec odsouzeni nebudou, několikaletý proces je připravil o mnoho volného času, peněz a poškodil je i jinak.“
Hrdina, naivka, nebo práskač?
Ľubovi jsou ukázkový příklad toho, jak těžké to mají v Česku lidé, kteří nezištně upozorní na nějaký závažný problém. V některých zemích si podobné odvážlivce hýčkají, angličtina má pro ně od konce šedesátých let minulého století celkem poetický výraz whistleblowers – podle “to blow the whistle“, hvízdat na píšťalku. V Nizozemsku jsou to ti, kdo na poplach rozezní zvon. Čeština pro ně slovo zatím nemá. Bývalý poslanec a bojovník za otevřenou společnost Oldřich Kužílek by uvítal, kdyby se vžilo pojmenování sojky – podle ptáka, který les křikem varuje, že se blíží nebezpečí.
Lidská “sojka“ většinou upozorňuje na nepravosti, které se týkají prostředí, kde působí nebo dříve působila. Bývá proto první, kdo o nekalostech mluví, a ví toho pochopitelně mnohem víc než lidé zvenčí. Nenechat věci být ale žádá velkou odvahu. Vztahy s kolegy a nadřízenými se oznámením většinou tak naruší, že si musí hledat jinou práci. Navíc odvážlivec riskuje pomstu od lidí, na jejichž nekalosti upozornil. Whistleblowers bývají často, tak jako Ľubovi, stíháni za pomluvu, případně za neoprávněné nakládání s tajnými daty.
Američané se díky whistleblowerům v posledních letech dozvěděli o vadných autech, rizikovém léku Vioxx či šlendriánu na ropném vrtu společnosti BP v Mexickém zálivu. Také česká historie takové lidi zná. Jen namátkou, pracovnice Národního bezpečnostního úřadu Jitka Šmídová oznámila, že měla na žádost ředitele dát prověrku jeho kamarádovi, který ji podle pravidel dostat neměl. Odmítla to a prozradila médiím. Byla propuštěna, dlouho nemohla najít práci ve státní správě, nakonec se stala asistentkou na Ústavním soudu. Nebo starostka malé obce na Havlíčkobrodsku Jana Borkovcová, která upozornila na to, že tehdejší ministr zemědělství Petr Zgarba chce zneužít dotaci a udělat si za ni kanalizaci ke svému pozemku, kde chtěl stavět lázně. Veřejné peníze byly zachráněny, ke zneužití dotace nedošlo, ale zastupitelé starostku odvolali z funkce. Po jejím upozornění totiž přišel o kanalizaci nejen Zgarba, ale spolu s ním celá obec.
Nejznámějším whistleblowerem poslední doby je bývalý šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek, který odhalil korupci na ministerstvu životního prostředí. Jím pořízené nahrávky upozornily mimo jiné na to, že projekt pražské čistírny odpadních vod měl být o tři miliardy korun předražený a pět set milionů z toho mělo putovat do kasy ODS. Ministr Pavel Drobil rezignoval, ještě předtím ale stihl Michálka odvolat. Ten dnes pracuje na fondu jako řadový pracovník a exministr Drobil v novinách oznámil, že ho požene k soudu. Jen ještě není rozhodnut, zda podá trestní oznámení, nebo občanskoprávní žalobu.
Zrovna Česko a další postkomunistické země potřebují odvážné protikorupční bubeníky jako sůl. Fakt, že novou zhoubou postkomunistické Evropy se po komunismu stala korupce, zmiňují čím dál častěji nejen tuzemská, ale i západoevropská média, naposled týdeník The Economist. Vedle toho, že uplacené ohýbání veřejných zakázek zůstává většinou bez trestu, není vyšetřeno a veřejnost už to vlastně ani nečeká, označil za jednu z příčin také špatnou ochranu lidí, kteří korupci oznamují. Stínové sítě bohatnoucí z korupce znemožňují, aby se v zemi dalo smysluplně vládnout. “Už dvacet let poté, co východní Evropa nabyla svobodu, jí hrozí, že o ni zase přijde,“ varuje The Economist.
V očích české veřejnosti jsou ale whistleblowers tak trochu blázni. Podle průzkumu, který provedla před dvěma lety Transparency International, převažuje názor, že jsou sice “potřební, ale mnoho svým postupem nezmohou a často špatně skončí“. O postojích dotázaných vypověděla i slova, která navrhovali místo pojmu whistleblower. Asi polovina z nich navrhovala pozitivní nebo neutrální názvy – hrdina, poctivec, oznamovatel. Zhruba čtvrtina dotázaných dvojznačné – dobrodruh, idealista, naivka, aktivista. Celá čtvrtina tázaných lidí “sojky“ odsoudila názvy jako potížista, udavač, práskač, bonzák.
Když korupce bere radost
Právě jedno z těchto slov, udavač, dělalo vrásky bývalému kapitánovi fotbalového mužstva Libice nad Cidlinou Radku Váňovi. Nikdo mu to slovo sice do očí neřekl, jemu samotnému ale často přišla na mysl otázka: “Jsem udavač?“ Váňovou zásluhou všichni viděli, jak fungují úplatky v nižší fotbalové soutěži. Ve spolupráci s Českou televizí natočil skrytou kamerou – během jediného víkendu na podzim roku 2003 – hned několik rozhodčích, kteří byli za pětistovku ochotni pískat ve prospěch jeho mužstva. Bylo to poprvé, kdy byla prokázána fotbalová korupce, byť v té nejnižší soutěži. Soud ji později potrestal pokutou a dočasným zákazem činnosti.
“Je to skoro deset let, ale pořád to mám v paměti tak živě, jako kdyby to bylo včera,“ vzpomíná Radek Váňa, personální ředitel a jednatel firmy vyrábějící stavební stroje, na chvíli, kdy se rozhodl, že takovýhle fotbal už hrát nechce. Rozhodnutí to bylo těžké. Váňa totiž hrál kopanou od šesti let a tak jako ostatní fotbalisté se s korupcí potkával odmala. “Už jako žáci jsme se učili podvádět,“ říká. “Trenér si třeba vzal útočníky a učil je simulovat, spadnout ve vápně tak, aby rozhodčí mohl písknout desítku. Běda tomu, kdo při zápase po náznaku faulu nespadl. Trenér mu vynadal: Říkal jsem ti, že rozhodčí je na naší straně, tak proč jsi nespadl?“ Dokud byl Váňa malý, připadalo mu to normální. A když zásluhou jeho pádu družstvo vyhrálo, cítil se jako hrdina.
Teprve postupem času mu začalo docházet, jak je to zvrácené. “Jak stárnete, není pro vás už tak důležité, jestli s Horní Dolní vyhrajete. Chcete si zahrát,“ říká. Jenže všudypřítomná korupce a pocit trapnosti nakonec radost ze hry úplně vytlačily: “Po zápase se stydíte: plácáme se po ramenou, chlubíme se, že jsme vyhráli. Jak z toho ale mohu mít radost, když vím, že to bylo ovlivněné? Připadalo mi to čím dál víc absurdní.“ Domů chodil po zápase otrávený a jeho manželka už to jednou nevydržela. “Řekla mi: Buď s tím něco dělej, nebo se na ten fotbal vykašli,“ vypráví Váňa. “Řekl jsem si: Tak fajn.“ Zavolal spolužákovi z průmyslovky, který dělal v televizi, a nápad ukázat fotbalovou korupci v přímém přenosu byl na světě.
Váňa měl sice po odvysílání reportáže dobrý pocit, že udělal, co bylo třeba, jinak mu ale whistleblowerská aktivita moc radosti nepřinesla. Fotbal přestal hrát úplně. “Nechtěl jsem se na hřišti s nikým pasovat,“ říká. Jeho dosavadní známí se rozdělili na dvě zhruba stejně početné skupiny. “Jedni mi fandili, ti druzí uhýbali pohledem,“ popisuje. Horší než reakce okolí byly ale podle Váni jeho vlastní těžké myšlenky: “Pořád se mi vracelo, že jsem ukázal na konkrétní lidi, že jsem je vlastně udal.“
Mocná zbraň proti korupci
Změnit český pohled na whistleblowery by chtěl matematik Karel Janeček, zakladatel společnosti RSJ Algorithmic Trading, která patří mezi největší obchodníky na světových derivátových trzích. Letos v březnu založil Nadační fond proti korupci a jeho první aktivitou bylo ocenění dvou odvážlivců. Už zmíněný bývalý šéf fondu životního prostředí Libor Michálek dostal půl milionu korun a Ondřej Závodský, který upozornil na korupční zadávání zakázek ministerstvem vnitra, sto tisíc korun.
“Řada lidí si pořád myslí, že ten, kdo nahlásí korupci, je udavač. Je to pozůstatek totality,“ říká Janeček. “Když vidíte, že sousedovi vykrádají byt, bez váhání voláte policii. Přitom korupce je ta nejhorší forma krádeže. Bankovní lupič je svým způsobem sympatický, musí aspoň prokázat odvahu. Korupčník je zbabělec, který zůstává schovaný.“ A navíc rozvrací systém svobodné společnosti, na kterém parazituje. Ničí důvěru v něj, stejně jako jeho srozumitelnost. Přestává být jasné, zda ten či onen vyhrál proto, že byl lepší, nebo proto, že víc zaplatil. Ale jak dokládá příběh Radka Váni, s mizící fair play mizí také radost ze hry.
“Roky mě štvalo naše korupční prostředí. Pro ekonomiku je to úděsné, korupce ji skutečně devastuje,“ vysvětluje motivy pro založení protikorupční nadace Karel Janeček. Poslední kapkou, po které se rozhodl jednat, byla povolební dohoda sociálních a občanských demokratů na pražském magistrátu. O korupci, která se v dobách pražského vládnutí těchto dvou stran rozbujela, se popsaly už stohy papíru. Janeček se marně těšil, že poslední volby něco změní. Matematiku Janečkovi je jasné, že bez odvážných poctivců se nad korupcí vyhrát nedá. Kromě cen whistleblowerům plánuje také udílení grantů lidem, kteří se korupci teprve rozkrýt chystají. “Zájemce musí prokázat, že má dobré informace. Pak může dostat peníze na to, aby pořídil také důkazy,“ říká Janeček. Matematik sice uznává, že každý, kdo upozorní na korupci, byť by šlo jen o drobné peníze na vesnické úrovni, si zaslouží uznání a vážnost. Plánuje ale, že jeho nadace se bude věnovat jen velkým kauzám. Právě od nich si slibuje, že mohou prostředí nejúčinněji změnit: “Když se chytí jedna dvě opravdu velké ryby nebo několik středních, bude to mít velký dopad,“ říká. “Ostatní se potom leknou.“
Whistleblower se smí mýlit
Všichni aktéři whistleblowingu, ať už oznamovatelé či neziskové organizace, se shodují: Česku by pomohl zvláštní zákon, nejlépe po vzoru britského Public Information Disclosure Act. Ten dává návod, jak postupovat. Systém chráněného oznámení je trojstupňový. Whistleblower se má nejdříve obrátit na svého zaměstnavatele. Pokud by mu hrozila osobní újma, bál se zničení nebo zamaskování důkazů či se na zaměstnavatele už v minulosti marně obrátil, má kontaktovat kontrolní orgán. Podle názoru Transparency International by bylo nejlepší zřídit pro tento účel zvláštní instituci, která by nejen přijímala oznámení, ale poskytovala i poradenství a hodnotila, jak systém funguje. Teprve třetí možností je v britské praxi ta, že se whistleblower obrátí na svého poslance, neziskovou organizaci, policii nebo média.
Při dodržení těchto pravidel je whistleblower celkem velkoryse chráněn. Jeho totožnost nesmí být bez jeho souhlasu zveřejněna, může oznamovat anonymně. Následně požívá imunitu, za oznámení nesmí být vystaven šikaně na pracovišti, stíhán v trestním ani občanskoprávním řízení. Podle právničky Transparency International Radky Pavlišové by neměl být stíhán dokonce ani tehdy, když se nakonec ukáže, že se mýlil. “Důležité je, aby konal ve veřejném zájmu a v dobré víře,“ říká Pavlišová. “Stíhání by mu podle mě mělo hrozit jen tehdy, kdyby se prokázalo, že to z jeho strany byla msta.“
Neziskovým organizacím (Transparency International, Oživení a Otevřená společnost s Oldřichem Kužílkem) se podařilo dostat ochranu whistleblowerů do protikorupční strategie vlády Petra Nečase. To je sice dobrá zpráva, v rychlé přijetí zákona, který by whistleblowery chránil, ale zatím doufat nemůžeme. Strategie totiž ukládá jenom to, že do konce letošního roku bude hotova “analýza stávající situace“. Ani na této analýze ale zatím nikdo pracovat nezačal.
Článek byl publikován dne 1. 5. 2011 v časopise Respekt.
Autorkou článku je Hana Čápová, Respekt.
Čtvrtek, 28. dubna 2011Aktuality
Náplň práce:
– zodpovědnost za finanční řízení organizace a projektů,
– zodpovědnost za vedení podvojného účetnictví organizace,
– spolupráce s účetní na dotacích, nadačních příspěvcích, grantech z EU fondů, grantech českých i zahraničních organizací – od zpracování rozpočtu až po vyúčtování, včetně přípravy podkladů pro audity projektů,
– zpracování daňových přiznání, účetní závěrky, statistických a dalších ekonomických výkazů a podkladů pro vedení organizace,
– kompletní vedení mzdové agendy – zpracování mezd, přehledů, přihlášek a odhlášek zaměstnanců pro zdravotní pojišťovny, českou správu sociálního zabezpečení apod.,
– spolupráce a jednání s finančním úřadem, auditorskou firmou, zdravotními pojišťovnami, správou sociálního zabezpečení, statistickým úřadem apod.
Požadujeme:
– samostatnost, pečlivost, zodpovědnost,
– vysokoškolské vzdělání ekonomického směru,
– znalost podvojného účetnictví,
– pokročilou znalost práce s PC, zejména s programy MS Office,
– znalost anglického jazyka a neziskového sektoru výhodou.
Nabízíme:
– zodpovědnou a samostatnou práci v zavedené neziskové organizaci,
– práci v příjemném kolektivu,
– finanční ohodnocení odpovídající schopnostem,
– 25 dní dovolené.
Místo pracoviště: Burešova 6, Brno
Typ pracovního poměru: práce na plný úvazek
Typ smluvního vztahu: pracovní smlouva
Termín nástupu: nejlépe ihned
Strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem zasílejte prosím e-mailem Kateřině Mášové na kmasova@llp.cz do 12. 5. 2011 do 12:00 hod., předmět: výběrové řízení.
1. kolo pohovorů proběhne dne 16. 5. 2011 od 15:00 hod.
Čtvrtek, 28. dubna 2011Tiskové zprávy
Brno – 28. dubna – Soudkyně Městského soudu v Brně narušila dlouholetou praxi soudů, když vyhověla žádosti právníků Ligy a přizvala pana Martina na jednání o jeho nedobrovolné hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Třicetiletý IT specialista mohl, jako jeden z mála pacientů, před soudem hájit svá práva a sám popsat okolnosti své hospitalizace a následné léčby. Soudy totiž v drtivé většině případů odmítají lidi s duševním postižením předvolávat a spokojí se jen s posudky psychiatrů.
„Měsíc se mnou prakticky nikdo nemluvil. Lékaři mě nechtěli „zatěžovat“ informacemi o mém zdravotním stavu, nechtěli mi říct, které léky mi podávají a proč, soudní úřednice se mnou nepromluvila,“ popisuje pan Martin situaci v psychiatrické léčebně, jakou u nás zažívá většina nedobrovolně hospitalizovaných.
V České republice bývá soudní řízení o nedobrovolné hospitalizaci často pouze formální, vedené pod heslem „o nás bez nás“. Zástupce soudu komunikuje jen s lékařem a osoba držená na psychiatrii se o výsledku soudního řízení většinou vůbec nedozví nebo se musí spolehnout na informace, které jí sdělí lékař. Soudy pak až na výjimky potvrzují, že držení člověka v léčebně je v souladu se zákonem. Základní předpoklad pro spravedlivé soudní řízení přitom může být splněn jedině tehdy, má-li člověk, o jehož situaci se jedná, možnost aktivně se procesu účastnit.
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, kterou ratifikovala i Česká republika, stanovuje v článku 13 právo každého člověka na spravedlivé soudní řízení. To samozřejmě také znamená možnost se na řízení aktivně a osobně podílet. „Je na čase, aby české soudy uvízlé v letitých stereotypních postupech začaly reflektovat nové přístupy k lidem s duševním postižením. Pozitivní jednání brněnské soudkyně by nemělo zůstat ojedinělým případem, také ostatní soudy by měly začít v praxi naplňovat cíle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.“ Komentuje problém právnička Ligy a MDAC Barbora Rittichová, která pana Martina v detenčním řízení zastupovala.
Bližší informace poskytne:
Barbora Rittichová, právnička Ligy lidských práv a MDAC, tel. 773 621 228, email: brittichova@mdac.info
Středa, 27. dubna 2011Zprávy z médií
Mezi olomouckým magistrátem a Dopravním podnikem se nedávno rozhořel spor. Podle sociálních kurátorek se totiž řidič městského autobusu při kontrole jízdenek zaměřil jen na romské děti, kterým navíc nedal dost času na označení lístků, což MF DNES potvrdil i další svědek události.
Svědek z autobusu i sociální pracovnice, které malé Romy provázely, to vidí jednoznačně: řidič olomoucké linky 22 na zastávce Přichystalova vypnul kvůli barvě pleti dětí několik vteřin po otevření dveří označovače a pak vyrazil zkontrolovat právě jejich lístky.
Šofér to sice popírá, ale nakonec se omluvil. Obhajuje se ovšem tím, že se zaměřil i na ostatní lidi.
Odlišně ale situaci hodnotí magistrát, který si na řidiče stěžoval. Řidičovu verzi navíc zpochybňuje i cestující, který MF DNES poskytl svoji výpověď.
„Nastoupily dvě sociální pracovnice, které měly na starost zhruba sedm romských dětí. Řidič vzápětí, aniž by zavřel dveře, pustil hlášení o začátku přepravní kontroly. Zároveň s tím ovšem vypnul označovače na lístky. Přímou čarou pak prošel přes zaplněný autobus přímo k té romské skupině a chtěl po ní jízdenky,“ popisuje Petr Sojka, student Právnické fakulty Univerzity Palackého.
„Neměli absolutně žádnou šanci stihnout je orazit. Nastupovali mezi posledními, obě ženy pak ještě své svěřence usazovaly na sedadla. Řidič ze začátku zřejmě nepostřehl, že k dětem patří i ony sociální pracovnice. Jedna se mu představila jako zaměstnanec radnice,“ nastínil Sojka.
Ten odhaduje, že na označení lístků měla celá skupina v autobuse linky 22 kvůli množství cestujících maximálně čtyři vteřiny. „Sám jsem si po hlášení nachystal legitimaci, ale i mě, stejně jako ostatní cestující, řidič minul a nekontroloval,“ vzpomíná student.
Na označení lístků bylo času dost, tvrdí Dopravní podnik
Jeho výpověď se pak shoduje i se stížností, kterou na Dopravní podnik po této události z 15. března poslala Irena Píštěková, jež na olomoucké radnici pracuje v oddělení sociálních kurátorů.
Píše zde, že označovače byly vypnuté v několika vteřinách. S Dopravním podnikem si kvůli konfliktu mezi svými podřízenými a řidičem vyměnila několik e-mailů.
„Toto jednání považujeme za diskriminační. Řidič se choval agresivně a na celou skupinu křičel,“ líčí v jednom z nich Píštěková. „Do té doby než pochopil, že s dětmi jsou i naše pracovnice byl nepříčetný a chtěl, aby vystoupily.“
Podle Dopravního podniku ale měla celá skupina na označení lístků času dost. Vedoucí jeho autobusového provozu Vladimír Gryc předkládá záznam z jejich počítačového systému. Podle něj mezi otevřením dveří autobusu na zastávce a vypnutím označovačů uplynulo 31 vteřin.
„To je pro nastoupení a označení lístků dle mého názoru doba dostatečně dlouhá,“ uvádí Gryc.
Píštěková z magistrátu s ním však nesouhlasí. „V tomto konkrétním případě to evidentně nestačilo, sociální pracovnice to jednoduše nestihla.“ S Dopravním podnikem si Pištěková vyměnila několik e-mailů, pro MF DNES pak doplnila, že se už podobné drobné konflikty v minulosti staly.
„Ovšem ještě nikdy ta situace nebyla tak vyhrocená,“ komentuje Píštěková.
Právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota incident na základě Sojkovy výpovědi označuje jako šikanu a ponižování dětí. „Mohlo zde dojít k protiprávnímu zásahu do jejich lidské důstojnosti či přestupku proti občanskému soužití,“ vypočítává Candigliota.
Řidič přiznává, že šel romské děti kontrolovat cíleně
Řidič, který si při telefonátu s MF DNES nepřál, aby se v novinách objevilo jeho jméno, nepopírá, že šel přímo za skupinkou malých Romů. Vedl jej k tomu údajně fakt, že se s nimi ten den už jednou setkal.
„Tytéž děti jsem vezl i ze zastávky Konzum na Přichystalovu. Tehdy si podle mě lístky neoznačily. Při další příležitosti jsem je chtěl zkontrolovat. Ovšem křičet bych na ně ani příliš nemohl. Mám vadu řeči, v rychlosti a rozrušení zadrhávám,“ přibližuje. Mluvčí Dopravního podniku Magdaléna Kopřivová ho označuje za bezproblémového zaměstnance.
Sojka však jeho charakteristiku coby svědek incidentu doplňuje, když popisuje řidičův návrat za volant. „Zeptal jsem se ho, jestli to myslí vážně. Upozornil jsem ho, že si ta skupina nestihla označit lístky. Stroze mi odpověděl, že to není můj problém. A pak pronesl nějakou průpovídku o cikánech.“
Také s tímto bodem Sojkovy výpovědi vedoucí autobusového provozu nesouhlasí. „Důsledně odmítá, že by padlo jakékoli slovo o cikánech,“ zdůrazňuje Gryc, podle něhož dotyčný neporušil žádný z jejich předpisů.
I přesto se však jeho podřízený nakonec romským dětem a jejich opatrovnicím oficiálně omluvil. Sporné body však zůstávají.
Při psaní posledního e-mailu na Dopravní podnik si to uvědomovala i Píštěková. „Tvrzení řidiče se neshoduje s tím, jak se celá situace podle našich pracovnic a klientů odehrála. Ovšem jeho omluvy si vážíme a doufáme, že se nic podobného nebude opakovat,“ konstatovala. Případ je nicméně podle ní uzavřený.
Článek byl zveřejněn dne 27. 4. 2011 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Michal Poláček, Mladá fronta DNES.
Pátek, 22. dubna 2011Aktuality
Odvolací soud dne 19. 4. 2011 definitivně zprostil obžaloby skupinu mladých lidí, kteří v roce 2009 demonstrativně obsadili zchátralý památkově chráněný dům v Praze na Albertově. Podle soudu nespáchali společensky nebezpečný trestný čin, ale maximálně přestupek.
Tímto však případ „Albertov“ nekončí a Liga lidských práv nadále zastupuje některé ze zadržených v řízení proti státu za nepřiměřený zásah policie.
I když soudce v první instanci mladé lidi původně odsoudil k podmíněným trestům a veřejně prospěšným pracím za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru, přesto kritizoval zásah policie vůči příznivcům „squatterů“, kteří se spontánně na jejich podporu shromáždili před domem. Soudce doslova v rozsudku uvedl: „Takový policejní zásah historie od roku 1989 nezná. Zákrok na ulici nebyl vyvážený. Byl celoplošný, což je neobvyklé, a mnoho lidí bylo zadrženo jen kvůli bránění provozu.“
Nejde jen o samotný bezdůvodný zákrok policie proti shromážděnému davu, policisté také následně řadu příznivců squattingu pochytali v ulicích, zavřeli „za trest“ přes noc do přeplněných cel bez jídla, bez přikrývek a bez respektování jejich práv a důstojnosti. Samotné „squattery“ policisté nezákonně dva dny věznili, přestože nebyl dán zákonný důvod pro vazbu. Liga lidských práv se snaží docílit po státu omluvy a přiměřeného zadostiučinění pro oběti této policejní šikany. Nebude to ovšem jednoduché kvůli zákonu, který pro odpovědnost státu počítá s extrémně krátkou promlčecí lhůtou, kterou je v praxi mnohdy obtížné respektovat.
Čtvrtek, 21. dubna 2011Zprávy z médií
Na Prvního máje je v Brně dusno každý rok. Neonacisté městem buď pochodují, nebo řeční na náměstích. Letos se jim postaví do cesty blokáda, která se pokusí znemožnit průchod neonacistů přes Cejl a další ulice brněnského „Bronxu“.
Co se přesně za deset dní, v neděli Prvního máje, v Brně stane a proč? Jak může reagovat policie a kde bude hrozit největší nebezpečí? 1. Kdo bude pochodovat Prvomájový pochod Brnem organizuje Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS), přesněji její mládežnická organizace. Stranu založil Tomáš Vandas, který šéfoval i zákonem zakázané Dělnické straně. Oficiálně organizují pochod nazvaný Proti invazi cizích pracovníků a exodu našich lidí. Jinými slovy proti lidem z ciziny, kteří v Česku pracují, a proti tomu, aby Češi odcházeli do zahraničí. Je to vlastně jen rozvinuté jejich heslo „Čechy Čechům.“
Původně měl průvod projít z Lužánek na Mendlovo náměstí, teď se ale trasa pochodu změnila a povede přes brněnský „Bronx“. Organizátoři úplně přesnou mapu nezveřejnili a pro MF DNES ji odmítli popsat.
2. A kdo jim bude bránit Proti DSSS se chystají vystoupit dvě iniciativy: jedna se jmenuje V Brně neonacisty nechceme a vystupuje proti pochodu happeningem v Bratislavské ulici. Druhá je razantnější: Brno Blokuje chystá nenásilnou blokádu trasy pochodu neonacistů. Lidé, kteří se k blokádě připojí, si sednou z jedné strany ulice na druhou a nenechají průvod „Bronxem“ projít. Vycházejí z přesvědčení, že když pochod neonacistů nedokážou zakázat úřady ani soudy, musí se ozvat slušní lidé. Vystihuje to jejich heslo „Aby zvítězilo zlo, stačí, aby dobří lidé mlčeli“.
Zatímco happening bude symbolickou podporou menšinám, Brno Blokuje jde dál. „Na 1. máje v Brně před dvěma lety byl v ochrance předsedy Dělnické strany Tomáše Vandase i jeden z vítkovských žhářů. Bylo to jen dva týdny poté, co se pokusil upálit spící rodinu,“ vysvětluje mluvčí iniciativy Jiří Koželouh, proč jen symbolická vystoupení proti neonacistům nestačí.
3. Co na to zákony? Podle zákona nejsou něčí politické názory, byť krajně pravicové, důvodem k tomu, aby nemohl organizovat pochod. Dokud přímo na místě nebude šířit rasovou nenávist nebo k ní podněcovat, nemůže policie nic dělat. Podobné pochody nemůže nikdo zakázat, protože jejich organizátoři nežádají o povolení, ale jen pochod oznamují.
Městská část může zasáhnout v případě, že by pochod zásadně omezil dopravu nebo už předem porušoval zákon. Pokud by neonacisté oznámili, že budou pochodovat za potlačení práv menšin, radnice by pochod zakázala. Pokud ale napíší, že jde o akci Proti invazi cizích pracovníků, nic nezákonného na tom není.
Blokáda naopak nezákonná je, protože brání nahlášenému pochodu a omezuje svobodu shromažďování. „Paradoxně tak zákon chrání neonacisty a vystavuje stíhání lidi, kteří cítí morální povinnost jim v pochodu zabránit,“ říká Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv .
4. Co se na 1. máje stane Policie bude muset počkat na to, zda někdo z příznivců pochodu nezačne provolávat hesla, která jsou v rozporu ze zákonem, nebude propagovat zakázaná hnutí třeba nášivkami na bundách nebo se v projevu neobjeví rasistická prohlášení. Policie může nejdříve zasáhnout proti jednotlivci a teprve když bude takových více, lze průvod rozpustit.
Pokud se tak nestane, bude mu muset „čistit“ cestu. V ní budou sedět zaháknutí do sebe nebo stát příznivci iniciativy Brno Blokuje. „Policiemůže vytlačit blokádu štíty nebo lidi, kteří budou klást pasivní odpor, odnese z trasy pochodu,“ vysvětluje Candigliota. Blokátorům hrozí pokuta a přestupkové řízení.
5. Kam jít a kam ne Lidé, kteří nepatří ani k pochodu ani mu nechtějí bránit, by měli vzít v potaz rizika, která na Cejlu a v jeho okolí během průvodu i po něm hrozí. Antikonfliktní tým policie zdůrazňoval už při pochodu neonacistů v Krupce, že by zejména Romové měli zůstat doma a „neprovokovat“ v ulicích. Podle aktivistů je to ponižující.
***
Kde budou 1.máje brněnští politici? Roman Onderka, primátor „Svátek práce budu trávit tradičně na Brněnské přehradě. V přístavišti bude slavit brněnská ČSSD. Jako vrchní velitel strážníků a primátor Brna však budu v kontaktu se všemi bezpečnostními složkami a vývoj situace budu sledovat.“ Irena Matonohová „Tradice polibku pod rozkvetlým stromem je vhodnější než jakákoli demonstrace. Iniciativě Brno blokuje ale vyjadřuji v jejich protestní nenásilné akci podporu a oceňuji jejich odvahu.“ Martin Ander „Zúčastním se nenásilného pokusu zabránit neonacistům projít Cejlem. Kdyby chtěli pochodovat kolem památníku v Lidicích, taky by nikdo nepochyboval o tom, že je třeba jim v tom bránit.“
Článek byl publikován 21. 4. 2011 v Mladé frontě DNES.
Autorkou článku je Klára Kubíčková, Mladá fronta DNES.
Čtvrtek, 21. dubna 2011Zprávy z médií
Prvomájový pochod pravicových extremistů v Brně má novou trasu. Povede z parku u Koliště po Cejlu a zpátky přes ulice Merhautovu a Milady Horákové. Nová trasa je výsledkem jednání vedení města s Dělnickou mládeží, která pochod pořádá.
Dělnická mládež chtěla původně projít Francouzskou ulici, která vede přes oblast obydlenou Romy. I pozměněná trasa sice okrajově přes toto území přezdívané brněnský Bronx vede, vedení města se však se změnou spokojilo.
„Po komplikovaném jednání se nám podařilo dohodnout změnu, kterou považujeme za úspěch,“ uvedl tajemník brněnského magistrátu Pavel Loutocký. „Cejl na trase zůstal, s tím jsme nemohli nic udělat,“ dodal.
Iniciativa zablokuje Cejl, policie ji může rozehnat
Trasa pochodu, který má motto „Proti invazi cizích pracovníků a exodu našich lidí“, se tak nakonec nevyhne ulici Cejl. Tu přitom 1. máje zablokuje iniciativa Brno blokuje, kterou podporuje například zpěvačka Iva Bittová, spisovatel Ivan Klíma či hudební skupiny Midi Lidi a Čokovoko.
Podle Petra Porteše z iniciativy Brno blokuje by se v centru města mohlo na prvního máje sejít zhruba pět set lidí, kteří se průvodu nenásilnou cestou postaví. Vzhledem k tomu, že blokáda není na rozdíl od pochodu Dělnické mládeže nahlášená, je ale možné, že proti ní bude muset policie zasáhnout.
„Problém je v tom, že když iniciativa vznikala, bylo pozdě na nahlášení. Navíc bylo zjevné, že blokáda povolena nebude,“ vysvětlil Porteš s odkazem na to, že úředníci by jen těžko povolili akci, která koliduje s už nahlášeným pochodem.
„Paradoxně tak zákon chrání neonacisty a vystavuje stíhání lidi, kteří cítí morální povinnost jim v pochodu zabránit,“ uvedla Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv.
Brno-střed podá ústavní stížnost.
Dělnická mládež si na prvního máje nahlásila pochody dva. První měl vést od parku v Lužánkách přes Veveří, Husovu a Pekařskou ulici až na Mendlovo náměstí. Druhý se pak vyznačoval provokativnější trasou kolem Cejlu, Bratislavské a Francouzské ulice, tedy míst, kde žije řada Romů.
Oba pochody už dříve zakázala městská část Brno-střed i magistrát. Dělnická mládež se však odvolala ke krajskému soudu, který zákazy zrušil. Verdikt pak potvrdil i Nejvyšší správní soud. Důvodem bylo, že úředníci zákaz špatně zdůvodnili.
S rozhodnutím soudů se ale Brno-střed nehodlá smířit a podá proto ústavní stížnost. Jejím důvodem je, že město kvůli povolenému pochodu nemůže na svém území zaručit Brňanům klid a bezpečí. Tím je navíc podle starosty Libora Šťástky (ODS) porušeno právo městských částí na samosprávu.
Je však nepravděpodobné, že by Ústavní soud vydal rozhodnutí v tak krátké době. Plánované akci tak zřejmě zabrání jen rozpuštění přímo na místě. Tento scénář se ostatně odehrál už v roce 2007, kdy policie přítomným neonacistům v Brně na Baštách pochod zatrhla. Zobrazit místo Pochod Dělnické mládeže Brnem na větší mapě
Dělnická mládež, která v Brně pořádá prvomájový průvod, se s městem dohodla na změně trasy. Místo po ulicích Bratislavská a Francouzská půjde průvod po ulicích Cejl, Jugoslávská, Merhautova a Milady Horákové.
Článek byl zveřejněn dne 21. 4. 2011 na brno.IDNES.cz a naleznete jej zde.
Autory článku jsou Klára Kubíčková a Martin Bořil, MF Dnes.
Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
Připravovaný zákon říká, že za děti mladší 16 let rozhodnou rodiče Dnes musí s interrupcí souhlasit také sama těhotná dívka Patnáctiletá dívka má svou občanku a může žít sexuálním životem. Ovšem v případě, že otěhotní, rozhodují za ni rodiče. S jejím názorem se přitom příliš nepočítá.
Připravovaný zákon o specifických zdravotních službách, který interrupce upravuje, totiž klade mladší šestnácti let na stejnou úroveň jako ženy zbavené právní způsobilosti.
„Těhotenství se ukončí na základě písemné žádosti zákonného zástupce,“ stojí v návrhu, který má právě začít kolečko po jednotlivých ministerstvech.
Rozhodne prostředník Právník České lékařské komory Jan Mach však míní, že takové znění může být v rozporu s evropským právem. „Chybí tam prostá věta, že se zákrok provede nejen se souhlasem zákonného zástupce, ale také nezletilé, což by v důsledku mohlo vést k porušení úmluvy o lidských právech a úmluvy o biomedicíně,“ říká Mach.
Úmluva totiž pacientovi zaručuje, aby každý provedený výkon mohl s ohledem na rozumovou vyspělost sám posoudit.
Podle ministerstva zdravotnictví, které zákon připravilo, však žádný střet s evropskými normami nehrozí. V zákoně o zdravotních službách, který má jít do sněmovny před létem společně s tím o takzvaných specifických službách, je prý situace, kdy nezletilý pacient se zákonnými zástupci nesouhlasí, dostatečně upravena.
„Když se neshodnou, soud určí opatrovníka a teprve ten o konkrétním zákroku rozhodne. Snažíme se jít cestou posilování práv pacientů a myslíme, že je to oproti dnešku, kdy se s nezletilými nikdo nebaví, velký pokrok,“ vysvětluje náměstek pro legislativu Martin Plíšek.
Než spor skončí, dívka porodí S tím však právník lékařské komory nesouhlasí. „Dnes je to upraveno jasněji. Proti vůli pacientky umělé přerušení těhotenství není možné, a tak by to mělo zůstat,“ říká Mach. Nepřesvědčuje ho přitom ani možnost správního procesu. „I kdyby šlo o zrychlené zřízení, strany se mohou odvolávat, podávat ústavní stížnosti, a to v situaci, kdy jde o čas. Těhotná dívka mezitím stejně porodí,“ dodává Mach.
Dnešní právní úpravu hájí také Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. „U dívek mladších šestnácti let teď nelze provést potrat bez souhlasu rodičů, ale to neznamená, že ho lze provést proti vůli těhotné. Formulace by taková měla být i v novém zákoně,“ myslí si Candigliota, která se jako právnička zaměřuje na lidská práva v oblasti zdravotnictví.
Tomu, že si lékaři budou při práci dávat v hlavě dohromady nařízení z několika zákonů, totiž příliš Candigliota nevěří. „Mohlo by dojít k selhání. Lékaři mají často podle našich zkušeností malé právní povědomí. Pak snadno dojde k nepochopení,“ obává se.
***
Těhotné děti
2000 mladistvých a nezletilých dívek ročně otěhotní v České republice. Přibližně tisíc z nich nakonec podle Socioterapeutických listů porodí. Počet dívek, které otěhotněly nebo se staly matkami před 15. rokem, se pohybuje kolem stovky ročně.
Článek byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v deníku Hospodářské noviny.
Autorkou článku je Michaela Mužíková, Hospodářské noviny.
Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
O svém porodu může rozhodovat jen žena, nikdo jiný. V praxi ale platí, že pokud odmítá zásahy lékařů, většinou tvrdě narazí. Braňte se tím, že budete vědět, na co máte nárok.
Nikdo si jistě nemyslí, že by chtěl nemocniční personál nastávajícím maminkám záměrně škodit. Ve srovnání s poměry, ve kterých rodila předchozí generace, jsou dnešní porodnice podstatně přátelštější. Přesto však stále dochází k tomu – a dokazují to i autentické porodní příběhy, otiskované v Děti a my – že jsou přání rodiček často opomíjena, přestože k tomu není žádný medicínský důvod.
„Píchli mi oxytocin na uspíšení porodu, i když jsem nesouhlas s jeho podáním uvedla v porodním plánu. Měla jsem dojem, že doktor to chce mít rychle za sebou, aby mohl jít zase spát,“ popisuje 35letá Monika z Prahy, maminka roční Marušky, typickou situaci z české porodnice. „Pak jsem už ale nedovolila dětské sestře, aby mi dcerku na noc odnesla. Prý vnitřní nařízení. Dokud ji neuvidí pediatrička, musí být pod dohledem. Doktorka samozřejmě v noci nepracovala. Trvala jsem na tom, že malá bude u mne. Co mohla sestra dělat. Vzít mi dítě násilím, zavolat si na pomoc spícího doktora, nebo dokonce strážníky?“
Právní zodpovědnost nenese lékař
Lékaři se často hájí tvrzením, že za průběh porodu nesou zodpovědnost, a dojde-li k poškození dítěte či matky, nemine je trest. Proto prý mají právo rozhodovat, a to i bez ohledu na přání matky. Není to pravda.
„Jakýkoliv diagnostický či léčebný zákrok je možné provést jen se souhlasem pacienta,“ říká David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv (www.llp.cz). „Jde o informovaný souhlas. To podle článku 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a také podle zákona o péči o zdraví lidu znamená, že pacient musí být s dostatečným předstihem informován o povaze navrhované léčby, důsledcích, alternativách, včetně toho, že se nebude provádět nic, a možných rizicích,“ uvádí právník. Zákrok je možný, jen když žena souhlasí. Má také právo svoje ano kdykoliv odvolat.
„Pokud je léčba podle zdravotníků nezbytná pro ochranu zdraví nebo života pacienta, je lékař povinen řádně ho poučit o důsledcích toho, co si může odmítnutím přivodit, a musí si od něj nechat podepsat negativní reverz, tedy písemné odmítnutí,“ říká David Zahumenský. Pak už nenese právní zodpovědnost a nemůže být souzen za neposkytnutí péče.
Po porodu chci domů
Hlavně prvorodičky běžně zůstávají v nemocnici až pět dnů. Pro jistotu, říkají zdravotníci. Matky by ale mnohdy první dny s miminkem trávily raději doma a ne v porodnici, která má svůj neúprosný rytmus.
„Bylo mi líto na povel budit spící miminko, svléct ho a čekat, až je prohlédne dětská lékařka. Někdy jsme čekali i hodinu. Nemluvě o tom, že vizita přišla téměř vždy v době kojení,“ stěžují si maminky. Žena se tomu podřizovat nemusí. Domů může odejít hned po porodu nebo kdykoliv. Lékaři namítají, že si na propuštění musí počkat minimálně 72 hodin. Vycházejí přitom z doporučení ministerstva zdravotnictví.
„Mnozí si ale pletou doporučení s nařízením.
Doporučení nezakládá rodičům povinnost zůstávat se zdravým novorozencem v nemocnici, či ho tam dokonce nechávat samotného. Zdravotníci jsou sice povinni rodiče poučit o rizicích spojených s brzkým odchodem domů, ale někdy toto poučování trochu přehánějí,“ popisuje Petra Sovová, předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství (www.iham.cz). Rodičům pomůže, mají-li od pediatra prohlášení, že dítě přebírá do péče. Není však povinností je předkládat a lékaři nemohou prohlášení vyžadovat.
„Pokud zdravotníci uznají, že je nutné ženu či dítě hospitalizovat proti jejich vůli, musí o tom do dvou dnů informovat příslušný soud, neboť jde o vážný zásah do jejich práv,“ informuje Petra Sovová.
Dítě tady zůstane?
Neplatí ani to, že matka domů může, ale dítě ne – kvůli možnému zhoršení jeho zdraví.
„Musí se jednat o skutečné ohrožení a ne nic iluzorního nebo teoretického. Pokud očekáváte problémy, je možné se nejdříve zeptat, jestli je dítě v pořádku a až poté mluvit o odchodu. Když lékař jednou řekne, že vše je v pořádku, bude pro něj obtížnější vzápětí tvrdit, že dítě je ohroženo na životě,“ radí David Zahumenský.
„Stačí, když rodiče budou s úsměvem trvat na svém. Mohou zdravotníkům nabídnout, že podepíší negativní reverz, případně sami napíšou stručnou zprávu o tom, proč odcházejí. Případná vyšetření dítěte lze absolvovat ambulantně,“ dodává Petra Sovová.
S sebou k porodu chci…
Jak je to s doprovodem k porodu? Nemocnice si dávají podmínky. Omezují ho třeba na jednu osobu, která navíc musí projít „školením“. Žena se také může setkat s tím, že porodnice ji odmítne vybraný profesionální doprovod -soukromou porodní asistentku. A zdůvodní to tím, že by lékařům zasahovala do práce.
Petra Sovová říká, že nárok na svobodný doprovod k porodu nikde zakotven není. Soukromé porodní asistentky, pokud nepodepsaly s porodnicí smlouvu, mohou ženu doprovázet jen jako duly. Ty ale nemají žádné pravomoci. Budoucí maminka může argumentovat doporučením Světové zdravotnické organizace, podle kterého „žena by měla být při porodu doprovázena osobami, kterým důvěřuje: partnerem, přítelkyní, dulou nebo porodní asistentkou.“ Nemá však záruku, že v každé porodnici uspěje.
Pak vám dítě přineseme
„Miminko má studené ručičky, dvě hodiny si poleží na vyhřívaném lůžku a pak vám je přineseme.“
„Jste po porodu unavena, bude lepší, když nám dítě necháte a nejdříve se vyspíte.“
České porodnice rozhodně nejsou vzorem v bondingu, nerušeném kontaktu mezi matkou a dítětem. Tuto přirozenou potřebu válcuje zavedená nemocniční rutina. „Braňte se nejlépe s dítětem v náruči. Pokud by ho někdo odnesl, v krajním případě doporučuji zavolat na pomoc i policii. Vnitřní nařízení nemocnice nemohou v žádném případě nějak krátit práva pacientů a klientů!“ uvádí Petra Sovová.
Lékaři o právech žen mluví neradi. Gynekolog a porodník Michal Koucký z pražské porodnice U Apolináře byl jediný, kdo se nevymluvil na pracovní vytíženost: „Vždy záleží na personálu. Zdravotníci, které si vychovávám já, mají lidský přístup. Snažíme se vyhovět ženám prakticky ve všem, pokud ovšem jejich představy nejsou v rozporu s bezpečností vedení porodu. Podle mého názoru je u nás obecně problém hlavně v komunikaci. Pacient (nekomplikovaná rodička – ta ale není pacient) má plné právo na adekvátní informace. Toto je příčinou všech neshod mezi zdravotníky a rodičkami.“
Usilujte o efektivní komunikaci, jak se jen dá. Právo je – kupodivu většinou – na vaší straně.
***
Porodní plán není jen kus papíru
Je porodní plán (či také porodní přání) pro zdravotníky závazný, nebo je klidně mohou ignorovat? „Termín porodní plán zatím v zákonných normách nenajdeme. Lze se ale odvolat například na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, která hovoří o respektování předem vyjádřených přání. Porodní plán by měl obsahovat zejména výčet zákroků, které žena odmítá rutinně podstoupit, tato část je právně závazná. V připomínkovém řízení je nyní návrh zákona o zdravotnických službách, který dříve vyslovená přání specifikuje blíže,“ uvádí Petra Sovová z Hnutí za aktivní mateřství. Porodním plánem se zdravotníci nemusejí řídit v případě ohrožení života či zdraví ženy nebo dítěte.
Na co máte v nemocnici právo?
Informace najdete na adrese www. ferovanemocnice.cz.
Článek byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v časopise Děti a MY.
Autorkou článku je Gabriela Bachárová, časopis Děti a MY.
Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
„Lékař nebo porodní asistentka mají povinnost poskytnout tu nejlepší péči, ale jen v mantinelech, které jim rodička stanoví svým souhlasem,“ říká David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv.
Lékaři tvrdí, že rodičky je musí poslouchat, ženy namítají, že mají právo svobodně o sobě rozhodovat.
Domnívám se, že konflikt, který je typický nejen pro porodnictví, ale i pro další oblasti zdravotnictví, vyvěrá především z paternalismu zdravotníků. Ti jsou často přesvědčeni o tom, že díky svému vzdělání a zkušenostem ví lépe než my pacienti, co je pro nás nejlepší. Tak to ale není, ledaže se sami rozhodneme, že rozhodnutí přenecháme na odborníkovi. S určitým zjednodušením je to možné přirovnat k jiným službám. Pokud si jdu koupit auto, nechám si od prodejce vysvětlit výhody jednotlivých vozů, zajímá mě cena a řada dalších věcí. Budu to ale já, kdo rozhoduje, a když se rozhodnu špatně, například si koupím auto, které vzhledem ke svým příjmům nejsem schopen splácet, nebo které mi jinak nevyhovuje, ponesu následky. Je to samozřejmě zjednodušení, ale princip je stejný. Jsem to já, kdo rozhoduje o svém zdraví. Zdravotníci mají samozřejmě určité povinnosti, ale s výjimkou striktně stanovených výjimek, zejména situace, kdy někdo pod vlivem duševní choroby či drog ohrožuje sebe nebo jiné, jsou povinni mé rozhodnutí respektovat.
Na co se odvolávají lékaři, když nesprávně tvrdí, že za porod jsou právně zodpovědní?
Zdravotníci jsou povinni zdravotní péči vykonávat lege artis, to znamená v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Ukládá jim to paragraf 11 zákona o péči o zdraví lidu. Pokud zdravotníci pochybí a neposkytnou tu nejlepší péči, jsou odpovědní za negativní následky, které nastanou. Stále má ale přednost zásada, že léčit je možné jen se souhlasem pacienta. Lékař nebo porodní asistentka má povinnost poskytnout tu nejlepší péči, ale jen v mantinelech, které jim rodička stanoví svým souhlasem. Platí, že plod je součástí matčina těla a nikdo jiný o něm nemůže rozhodovat? Právní subjektivitu získáváme až narozením. Občanský zákoník sice říká, že dítě může být subjektem některých práv i před narozením, to ale není možné vykládat tak, že by se jednalo o samostatný subjekt.
Pokud se zdravotníci dopustí zákroku, se kterým žena nesouhlasí, jak má dále postupovat?
Ženy by měly vždy dát zdravotníkům zpětnou vazbu. Může se jednat o pochvalu či stížnost vedení nemocnice, vyplnění dotazníku při propuštění nebo někdy i žalobu. V Lize lidských práv se nám například podařilo dosáhnout odškodnění 200 000 korun pro ženu, kterou lékaři při porodu císařským řezem bez jejího souhlasu sterilizovali. Rozhodnutí, kdy za porušení práva na informovaný souhlas musí porodnice zaplatit odškodnění, přibývají. Lidé by měli být aktivní, a pokud se jim něco nelíbí, dát to vědět. Jinak se nic nezmění.
Jaká je největší právní bolest českého porodnictví?
Za velké bolavé místo považuji špatné postavení porodních asistentek. Ty jsou v některých porodnicích stále brány spíše jako pomocný personál, než jako ten nejkvalifikovanější odborník, který má ženě pomoci u porodu. Stát bohužel vytváří obstrukce, aby porodní asistentky mohly své povolání vykonávat samostatně mimo porodnici. Loni podobnou praxi v Maďarsku kritizoval Evropský soud pro lidská práva, něco se tedy pravděpodobně bude muset změnit.
Rozhovor s předsedou Ligy lidských práv Davidem Zahumenským byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v časopise Děti a MY.
Autorkou článku je Gabriela Bachárová, časopis Děti a MY.
