Lidé, kteří upozorní na nekalé praktiky, to mají v Česku těžké. Často přijdou o práci, hrozí jim stíhání za pomluvu nebo vyzrazení tajných informací. Přitom bychom si „ty, co pískají na píšťalku“ – whistleblowers –, měli hýčkat. Tím, že dokážou překonat strach a vykřiknout, zachraňují svět.

Učitelka mateřské školy Radmila Ľubová je od rána jako na trní. Pokradmu pozoruje rodiče “svých“ dětí a z výrazu jejich tváří se snaží vyčíst, co si myslí. Viděli ji včera v televizi? Co říkají tomu, že byla odsouzena pro pomluvu? Chápou, že nic neprovedla, jen upozornila na nepravosti ve svém předchozím zaměstnání? Odpověď se z tváří vyčíst nedá. Rodiče debatu na tohle téma nezačínají, učitelka také ne. Vnímá ale, že se řada z nich tváří tak nějak jinak, a je jí z toho úzko. Děti jsou sdílnější, ptají se: “Paní učitelko, zavřou vás?“

Když šli Radmila Ľubová a její manžel Miroslav, počítačový odborník, letos začátkem března k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, ani je nenapadlo, že odejdou s pětiměsíční podmínkou. Svědomí měli čisté. Neudělali přece nic špatného, na-opak. Upozornili odpovědné orgány na podezření, že zástupce ředitelky novojičínského dětského domova Michal Pokorný bije děti. Ľubové, která tehdy pracovala v ústavu jako vychovatelka, se s tím, že ho zástupce ztloukl, svěřil jeden z hochů. Další děti to potvrdily.

Ľubovi napsali, tehdy ještě anonymně, na krajský úřad a ombudsmanovi. Chtěli, aby se věc prošetřila. Kraj měl hned jasno. Poměry v domově není třeba zkoumat, protože se tam žádné nepravosti dít nemohou. “Jsou tam kvalifikovaní pracovníci, kteří prošli psychologickým testem,“ vyjádřila se k podnětu Ivana Jírů z krajského odboru školství. Ombudsman své šetření uzavřel konstatováním, že se nedá zjistit, jak se věci mají. Manželům se takový přístup nelíbil, vyšli z anonymity, a když je oslovila média, věc jim popsali. Ústav přešel do protiútoku, dal trestní oznámení kvůli údajné pomluvě.

Ještě v průběhu soudního líčení byli manželé klidní. Mluvilo se o tom, že Radmila Ľubová nebyla první, komu se hoch svěřil. O bití řekl také jiným vychovatelům, stejně jako sociální pracovnici, která ho navštěvovala. Ta se dala u soudu slyšet, že jí děti takové věci opravdu říkají, ale ona je nebere vážně, protože dobře ví, z jakých rodin pocházejí. Vychovatelé, kteří jsou v domově zaměstnaní, nechtějí z obav o práci o věci vůbec mluvit. Soud měl ale k dispozici výpověď bývalého vychovatele, kterému chlapec o bití řekl ještě dřív než Radmile Ľubové. Soudce Jiří Hanzelka přesto kauzu uzavřel slovem “vinni“. Ľubovým vyčetl, že první podněty poslali anonymně a “manipulovali“ rodiči dětí tím, že jim sehnali právní zástupce. O zájmy dětí jim prý vlastně vůbec nešlo. Údajně se chtěli vedení ústavu jen pomstít za to, že Ľubovou nepřeřadilo z nočních služeb na denní.

“Vážím si toho, že se mi ten kluk svěřil,“ říká dnes Radmila Ľubová. “Rozhodla jsem se, že to nemůžu nechat jen tak. Nemůžu být strašpytel.“ Právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota považuje rozsudek za šokující a věří v nápravu u odvolacího soudu. “Snad nebude slepý a uvidí, že Ľubovi byli jediní, kterým osud dětí nebyl lhostejný,“ říká. “Ale i když třeba nakonec odsouzeni nebudou, několikaletý proces je připravil o mnoho volného času, peněz a poškodil je i jinak.“

Hrdina, naivka, nebo práskač?

Ľubovi jsou ukázkový příklad toho, jak těžké to mají v Česku lidé, kteří nezištně upozorní na nějaký závažný problém. V některých zemích si podobné odvážlivce hýčkají, angličtina má pro ně od konce šedesátých let minulého století celkem poetický výraz whistleblowers – podle “to blow the whistle“, hvízdat na píšťalku. V Nizozemsku jsou to ti, kdo na poplach rozezní zvon. Čeština pro ně slovo zatím nemá. Bývalý poslanec a bojovník za otevřenou společnost Oldřich Kužílek by uvítal, kdyby se vžilo pojmenování sojky – podle ptáka, který les křikem varuje, že se blíží nebezpečí.

Lidská “sojka“ většinou upozorňuje na nepravosti, které se týkají prostředí, kde působí nebo dříve působila. Bývá proto první, kdo o nekalostech mluví, a ví toho pochopitelně mnohem víc než lidé zvenčí. Nenechat věci být ale žádá velkou odvahu. Vztahy s kolegy a nadřízenými se oznámením většinou tak naruší, že si musí hledat jinou práci. Navíc odvážlivec riskuje pomstu od lidí, na jejichž nekalosti upozornil. Whistleblowers bývají často, tak jako Ľubovi, stíháni za pomluvu, případně za neoprávněné nakládání s tajnými daty.

Američané se díky whistleblowerům v posledních letech dozvěděli o vadných autech, rizikovém léku Vioxx či šlendriánu na ropném vrtu společnosti BP v Mexickém zálivu. Také česká historie takové lidi zná. Jen namátkou, pracovnice Národního bezpečnostního úřadu Jitka Šmídová oznámila, že měla na žádost ředitele dát prověrku jeho kamarádovi, který ji podle pravidel dostat neměl. Odmítla to a prozradila médiím. Byla propuštěna, dlouho nemohla najít práci ve státní správě, nakonec se stala asistentkou na Ústavním soudu. Nebo starostka malé obce na Havlíčkobrodsku Jana Borkovcová, která upozornila na to, že tehdejší ministr zemědělství Petr Zgarba chce zneužít dotaci a udělat si za ni kanalizaci ke svému pozemku, kde chtěl stavět lázně. Veřejné peníze byly zachráněny, ke zneužití dotace nedošlo, ale zastupitelé starostku odvolali z funkce. Po jejím upozornění totiž přišel o kanalizaci nejen Zgarba, ale spolu s ním celá obec.

Nejznámějším whistleblowerem poslední doby je bývalý šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek, který odhalil korupci na ministerstvu životního prostředí. Jím pořízené nahrávky upozornily mimo jiné na to, že projekt pražské čistírny odpadních vod měl být o tři miliardy korun předražený a pět set milionů z toho mělo putovat do kasy ODS. Ministr Pavel Drobil rezignoval, ještě předtím ale stihl Michálka odvolat. Ten dnes pracuje na fondu jako řadový pracovník a exministr Drobil v novinách oznámil, že ho požene k soudu. Jen ještě není rozhodnut, zda podá trestní oznámení, nebo občanskoprávní žalobu.

Zrovna Česko a další postkomunistické země potřebují odvážné protikorupční bubeníky jako sůl. Fakt, že novou zhoubou postkomunistické Evropy se po komunismu stala korupce, zmiňují čím dál častěji nejen tuzemská, ale i západoevropská média, naposled týdeník The Economist. Vedle toho, že uplacené ohýbání veřejných zakázek zůstává většinou bez trestu, není vyšetřeno a veřejnost už to vlastně ani nečeká, označil za jednu z příčin také špatnou ochranu lidí, kteří korupci oznamují. Stínové sítě bohatnoucí z korupce znemožňují, aby se v zemi dalo smysluplně vládnout. “Už dvacet let poté, co východní Evropa nabyla svobodu, jí hrozí, že o ni zase přijde,“ varuje The Economist.

V očích české veřejnosti jsou ale whistleblowers tak trochu blázni. Podle průzkumu, který provedla před dvěma lety Transparency International, převažuje názor, že jsou sice “potřební, ale mnoho svým postupem nezmohou a často špatně skončí“. O postojích dotázaných vypověděla i slova, která navrhovali místo pojmu whistleblower. Asi polovina z nich navrhovala pozitivní nebo neutrální názvy – hrdina, poctivec, oznamovatel. Zhruba čtvrtina dotázaných dvojznačné – dobrodruh, idealista, naivka, aktivista. Celá čtvrtina tázaných lidí “sojky“ odsoudila názvy jako potížista, udavač, práskač, bonzák.

Když korupce bere radost

Právě jedno z těchto slov, udavač, dělalo vrásky bývalému kapitánovi fotbalového mužstva Libice nad Cidlinou Radku Váňovi. Nikdo mu to slovo sice do očí neřekl, jemu samotnému ale často přišla na mysl otázka: “Jsem udavač?“ Váňovou zásluhou všichni viděli, jak fungují úplatky v nižší fotbalové soutěži. Ve spolupráci s Českou televizí natočil skrytou kamerou – během jediného víkendu na podzim roku 2003 – hned několik rozhodčích, kteří byli za pětistovku ochotni pískat ve prospěch jeho mužstva. Bylo to poprvé, kdy byla prokázána fotbalová korupce, byť v té nejnižší soutěži. Soud ji později potrestal pokutou a dočasným zákazem činnosti.

“Je to skoro deset let, ale pořád to mám v paměti tak živě, jako kdyby to bylo včera,“ vzpomíná Radek Váňa, personální ředitel a jednatel firmy vyrábějící stavební stroje, na chvíli, kdy se rozhodl, že takovýhle fotbal už hrát nechce. Rozhodnutí to bylo těžké. Váňa totiž hrál kopanou od šesti let a tak jako ostatní fotbalisté se s korupcí potkával odmala. “Už jako žáci jsme se učili podvádět,“ říká. “Trenér si třeba vzal útočníky a učil je simulovat, spadnout ve vápně tak, aby rozhodčí mohl písknout desítku. Běda tomu, kdo při zápase po náznaku faulu nespadl. Trenér mu vynadal: Říkal jsem ti, že rozhodčí je na naší straně, tak proč jsi nespadl?“ Dokud byl Váňa malý, připadalo mu to normální. A když zásluhou jeho pádu družstvo vyhrálo, cítil se jako hrdina.

Teprve postupem času mu začalo docházet, jak je to zvrácené. “Jak stárnete, není pro vás už tak důležité, jestli s Horní Dolní vyhrajete. Chcete si zahrát,“ říká. Jenže všudypřítomná korupce a pocit trapnosti nakonec radost ze hry úplně vytlačily: “Po zápase se stydíte: plácáme se po ramenou, chlubíme se, že jsme vyhráli. Jak z toho ale mohu mít radost, když vím, že to bylo ovlivněné? Připadalo mi to čím dál víc absurdní.“ Domů chodil po zápase otrávený a jeho manželka už to jednou nevydržela. “Řekla mi: Buď s tím něco dělej, nebo se na ten fotbal vykašli,“ vypráví Váňa. “Řekl jsem si: Tak fajn.“ Zavolal spolužákovi z průmyslovky, který dělal v televizi, a nápad ukázat fotbalovou korupci v přímém přenosu byl na světě.

Váňa měl sice po odvysílání reportáže dobrý pocit, že udělal, co bylo třeba, jinak mu ale whistleblowerská aktivita moc radosti nepřinesla. Fotbal přestal hrát úplně. “Nechtěl jsem se na hřišti s nikým pasovat,“ říká. Jeho dosavadní známí se rozdělili na dvě zhruba stejně početné skupiny. “Jedni mi fandili, ti druzí uhýbali pohledem,“ popisuje. Horší než reakce okolí byly ale podle Váni jeho vlastní těžké myšlenky: “Pořád se mi vracelo, že jsem ukázal na konkrétní lidi, že jsem je vlastně udal.“

Mocná zbraň proti korupci

Změnit český pohled na whistleblowery by chtěl matematik Karel Janeček, zakladatel společnosti RSJ Algorithmic Trading, která patří mezi největší obchodníky na světových derivátových trzích. Letos v březnu založil Nadační fond proti korupci a jeho první aktivitou bylo ocenění dvou odvážlivců. Už zmíněný bývalý šéf fondu životního prostředí Libor Michálek dostal půl milionu korun a Ondřej Závodský, který upozornil na korupční zadávání zakázek ministerstvem vnitra, sto tisíc korun.

“Řada lidí si pořád myslí, že ten, kdo nahlásí korupci, je udavač. Je to pozůstatek totality,“ říká Janeček. “Když vidíte, že sousedovi vykrádají byt, bez váhání voláte policii. Přitom korupce je ta nejhorší forma krádeže. Bankovní lupič je svým způsobem sympatický, musí aspoň prokázat odvahu. Korupčník je zbabělec, který zůstává schovaný.“ A navíc rozvrací systém svobodné společnosti, na kterém parazituje. Ničí důvěru v něj, stejně jako jeho srozumitelnost. Přestává být jasné, zda ten či onen vyhrál proto, že byl lepší, nebo proto, že víc zaplatil. Ale jak dokládá příběh Radka Váni, s mizící fair play mizí také radost ze hry.

“Roky mě štvalo naše korupční prostředí. Pro ekonomiku je to úděsné, korupce ji skutečně devastuje,“ vysvětluje motivy pro založení protikorupční nadace Karel Janeček. Poslední kapkou, po které se rozhodl jednat, byla povolební dohoda sociálních a občanských demokratů na pražském magistrátu. O korupci, která se v dobách pražského vládnutí těchto dvou stran rozbujela, se popsaly už stohy papíru. Janeček se marně těšil, že poslední volby něco změní. Matematiku Janečkovi je jasné, že bez odvážných poctivců se nad korupcí vyhrát nedá. Kromě cen whistleblowerům plánuje také udílení grantů lidem, kteří se korupci teprve rozkrýt chystají. “Zájemce musí prokázat, že má dobré informace. Pak může dostat peníze na to, aby pořídil také důkazy,“ říká Janeček. Matematik sice uznává, že každý, kdo upozorní na korupci, byť by šlo jen o drobné peníze na vesnické úrovni, si zaslouží uznání a vážnost. Plánuje ale, že jeho nadace se bude věnovat jen velkým kauzám. Právě od nich si slibuje, že mohou prostředí nejúčinněji změnit: “Když se chytí jedna dvě opravdu velké ryby nebo několik středních, bude to mít velký dopad,“ říká. “Ostatní se potom leknou.“

Whistleblower se smí mýlit

Všichni aktéři whistleblowingu, ať už oznamovatelé či neziskové organizace, se shodují: Česku by pomohl zvláštní zákon, nejlépe po vzoru britského Public Information Disclosure Act. Ten dává návod, jak postupovat. Systém chráněného oznámení je trojstupňový. Whistleblower se má nejdříve obrátit na svého zaměstnavatele. Pokud by mu hrozila osobní újma, bál se zničení nebo zamaskování důkazů či se na zaměstnavatele už v minulosti marně obrátil, má kontaktovat kontrolní orgán. Podle názoru Transparency International by bylo nejlepší zřídit pro tento účel zvláštní instituci, která by nejen přijímala oznámení, ale poskytovala i poradenství a hodnotila, jak systém funguje. Teprve třetí možností je v britské praxi ta, že se whistleblower obrátí na svého poslance, neziskovou organizaci, policii nebo média.

Při dodržení těchto pravidel je whistleblower celkem velkoryse chráněn. Jeho totožnost nesmí být bez jeho souhlasu zveřejněna, může oznamovat anonymně. Následně požívá imunitu, za oznámení nesmí být vystaven šikaně na pracovišti, stíhán v trestním ani občanskoprávním řízení. Podle právničky Transparency International Radky Pavlišové by neměl být stíhán dokonce ani tehdy, když se nakonec ukáže, že se mýlil. “Důležité je, aby konal ve veřejném zájmu a v dobré víře,“ říká Pavlišová. “Stíhání by mu podle mě mělo hrozit jen tehdy, kdyby se prokázalo, že to z jeho strany byla msta.“

Neziskovým organizacím (Transparency International, Oživení a Otevřená společnost s Oldřichem Kužílkem) se podařilo dostat ochranu whistleblowerů do protikorupční strategie vlády Petra Nečase. To je sice dobrá zpráva, v rychlé přijetí zákona, který by whistleblowery chránil, ale zatím doufat nemůžeme. Strategie totiž ukládá jenom to, že do konce letošního roku bude hotova “analýza stávající situace“. Ani na této analýze ale zatím nikdo pracovat nezačal.


Článek byl publikován dne 1. 5. 2011 v časopise Respekt.

Autorkou článku je Hana Čápová, Respekt.

děti, školství, učitel, žáci