Stěžovatelé vyzývají Ústavní soud ke zrušení systému vyšetřování policie

Ke stížnostem na nelidské nebo ponižující zacházení, které porušilo jejich základní práva chráněná ústavními závazky (popisy jednotlivých případů v příloze), poškození připojují návrh zrušení současného systému vyšetřování policistů, neboť odporuje závazkům České republiky vyplývajícím z Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

Šetření činnosti policistů v České republice provádí orgány spojené s ministerstvem vnitra, konkrétně Inspekce ministra vnitra a vnitřní kontrolní orgány Policie ČR. Alespoň jeden z těchto policejních orgánů tvoří vždy obligatorní součást šetření ve všech případech porušení zákona ze strany policistů.

Evropský soud pro lidská práva však na základě čl. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod požaduje, aby vyšetřování případů nelidského nebo ponižujícího zacházení prováděl od samého počátku nestranný a nezávislý orgán. Podle judikatury soudu pro zajištění nezávislosti a nestrannosti šetření nestačí například pouhý dohled státního zástupce.

Podle Evropského soudu pro lidská práva by dále oběti nelidského nebo ponižujícího zacházení měly mít na základě tzv. „kritéria veřejnosti“ transparentní přístup ke stížnostní proceduře, aby mohly účinně bránit svoje zájmy. Ani tato možnost však není obětem policejního násilí v České republice umožněna.

Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud v ČR využil možnosti dané zákonem o Ústavním soudu a zrušil všechna taková ustanovení zákonů o vyšetřování policistů, která jsou se zněním Úmluvy v rozporu.

V případě odmítnutí svých stížností budou stěžovatelé nuceni obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Nevládní organizace vyzývají k okamžité změně způsobu vyšetřování trestné činnosti policie

Incident, který se odehrál v odpoledních hodinách v centru Prahy, způsobil okamžitý rozruch nejen v médiích, ale i na nejvyšších vládních místech. Premiér ČR Jiří Paroubek čin odsoudil, ministr vnitra František Bublan se za jednání zasahujícího policisty osobně omluvil a řediteli Inspekce MVČR nařídil případ „co nejrychleji“ vyšetřit.

Celý incident vzbuzuje řadu otázek: Není bezprecedentní rychlost jednání premiéra a ministra vnitra způsobena jen tím, že paní Kateřina Jacques je ředitelkou sekce lidských práv a rovných příležitostí Úřadu vlády ČR a osobou politicky činnou? A funguje vůbec systém vyšetřování trestné činnosti policie?

Autoři tohoto prohlášení jsou toho názoru, že jednání obou představitelů vlády je prvoplánové a současný systém prověřování policejních deliktů nefunkční. Veškerá podezření z trestné činnosti policie totiž vyšetřuje opět policejní orgán, konkrétně Inspekce MVČR.

Případy, které v současné době Liga lidských práv a ostatní organizace registrují, jasně napovídají, že tento systém je absolutně neprůchodný. Nejmarkantněji o této praxi vypovídají dosavadní výsledky vyšetřování zásahu Policie ČR na akci CzechTek 2005 u Mlýnce na Tachovsku, kde přes rozsáhlé selhání zasahujících složek zmíněná Inspekce MVČR dosud nebyla schopna předložit státní zástupkyni JUDr. Antonii Zelené jediný případ k zahájení trestního stíhání policisty.

Liga lidských práv a ostatní subjekty proto požadují:

  1. okamžité legislativní zakotvení nezávislého přezkumu deliktního jednání policistů,
  2. přehledné vyhodnocování trestných činů policistů v každoroční zprávě o činnosti Nejvyššího státního zastupitelství.

Liga lidských práv

Otevřená společnost o.p.s

Poradna pro občanství, občanská a lidská práva

Romea

Open Society Fund Praha

Soud přiznal pacientce právo na vydání kopie zdravotnické dokumentace

Podle našich informací jde o první případ, kdy soud zdravotnickému zařízení nařídil, aby pacientovi vydalo kopii zdravotnické dokumentace. Rozsudek odsuzuje rozšířenou praxi nemocnic a léčeben, podle kterých je zdravotnická dokumentace něčím, co je pro laika nesrozumitelné a co tudíž pacient nemá právo vidět.

§ 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu říká, že pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě. Zdravotnická zařízení toto právo často vykládají tak, že pacient má pouze právo být zdravotnickým pracovníkem poučen o obsahu dokumentace. Právo na kopii dokumentace je přitom důležité, neboť bez relevantních údajů z dokumentace je v podstatě nemožné si ověřit, zda léčba probíhala v souladu se zákonem a lékařskou etikou. Okresní soud potvrdil, že tato rozšířená praxe je nezákonná a v rozporu s mezinárodními úmluvami na ochranu lidských práv. Rozsudek výslovně říká, že je na pacientovi, jakou formou bude své právo na poskytnutí veškerých informací z dokumentace realizovat – zda bude požadovat informaci ústní nebo písemnou ve formě kopie zdravotnické dokumentace.

Soud se zabýval i obavou léčebny, že poskytnutí kopie zdravotnické dokumentace člověku s psychiatrickou diagnózou může vést ke zhoršení jeho/jejího zdravotního stavu. To podle rozhodnutí nemůže být překážkou vydání dokumentace, neboť zákon takový důvod odepření přístupu k informacím nezná.

Praxi nemocnic a léčeben, které odmítají pacientům zdravotnickou dokumentaci zpřístupnit, již od roku 2002 opakovaně kritizuje i veřejný ochránce práv ve svých zprávách pro Poslaneckou sněmovnu. Ombudsman zároveň navrhl právo pacienta obdržet kopii zdravotnické dokumentace výslovně do zákona včlenit. Senát Parlamentu ČR však tuto novelu na svém zasedání dne 12. dubna 2006 nepřijal a poslal ji zpět do Poslanecké sněmovny.

MDAC a Liga lidských práv Ministerstvo zdravotnictví vyzývají, aby přijalo vedoucí roli při změně přístupu k právu pacienta na informace a zajistilo, že všechna zdravotnická zařízení budou do budoucna postupovat v souladu s rozhodnutím soudu a mezinárodními úmluvami na ochranu lidských práv, podle kterých má pacient právo obdržet kopii své zdravotnické dokumentace.

— poznámky pro editory —

Centrum advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC) je mezinárodní nevládní organizace sídlící v Budapešti. Chrání práva lidí označených za duševně nemocné a občanů s mentálním postižením ve střední a východní Evropě a ve střední Asii prostřednictvím zastupování ve sporech, prosazování reforem, výzkumu a mezinárodní advokacie. MDAC má status přidružené organizace Rady Evropy a spolupracuje s Mezinárodní helsinskou federací lidských práv.

Pro více informací kontaktujte:

Jan Fiala, právník MDAC (Budapešť): +361 413 2730

Mental Disability Advocacy Center

Erzsebet krt. 52, III.em 18, H-1273 Budapest, Hungary

web: www.mdac.info, e-mail: info@mdac.info

tel: +361 413 2730, fax: +361 413 2739

Liga lidských práv

Bratislavská 31, 602 00 Brno, Česká republika

web: www.llp.cz, e-mail: brno@llp.cz

tel: +420 545 210 446, fax: +420 545 240 012

Odstupující komisař Rady Evropy pro lidská práva k otázce protiprávních sterilizací v ČR

Zpráva českého ombudsmana nazvaná “Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě“ je výsledkem více než ročního šetření založeného na základě stížností žen, které byly v českých zdravotnických zařízeních protiprávně sterilizovány. Převážná většina poškozených žen jsou Romky. V průběhu šetření rovněž ombudsman podal ve spojitosti s těmito případy řadu trestních oznámení.

Ombudsmanovo šetření vycházelo z poznatků Evropského centra pro práva Romů (Budapešť), Ligy lidských práv (Praha/Brno), Vzájemného soužití (Ostrava) a Spolku žen poškozených sterilizací (Ostrava). Závěr zprávy je, že “Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že v České republice problém sterilizací prováděných buď s nepřijatelnou motivací anebo protiprávně existuje a česká společnost stojí před úkolem […] se s touto skutečností [vyrovnat].“ Celé znění zprávy ke stažení zde: http://www.ochrance.cz/documents/doc1135861291.pdf

Od zveřejnění zprávy uběhly již více než tři měsíce a česká vláda veřejnosti ani nenaznačila, jestli se bude přijetím změn navržených ombudsmanem vůbec zabývat, nemluvě o tom, že by se nad touto praxi alespoň veřejně vyjádřila lítost.

Liga lidských práv proto opětovně vyzývá kompetentní vládní orgány, aby se touto problematikou začaly bezprostředně zabývat. Oběti zůstávají i po třech měsících od zveřejnění zprávy bez možnosti nápravy a všechny české ženy jsou sterilizací stále potencionálně ohroženy.

Další odkazy:

Stránky evropského komisaře: http://www.coe.int/t/commissioner/default_EN.asp

Nucené sterilizace romských žen: nevládní organizace vítají zprávu ombudsmana

Liga lidských práv, Vzájemné soužití a Evropské centrum pro práva Romů vítají vydání zprávy („Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě“) o šetření obvinění z nucené sterilizace romských žen v České republice. Podrobný dokument je výsledkem déle než ročního šetření ombudsmana, který tak reagoval na stížnosti celkově 87 žen, v drtivé většině romského původu.

Zpráva ombudsmana má podle svého textu “sdělit následující základní poselství: Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že v České republice problém sexuálních sterilizací prováděných buď s nepřijatelnou motivací anebo protiprávně existuje a česká společnost stojí před úkolem vyrovnat se s touto skutečností. Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že jedině akceptování tohoto nepříjemného poznání může přinést katarzi v podobě přijetí takových opatření, která praxi, na niž tato zpráva upozorňuje, znemožní.”

Zpráva neuvádí jediný případ, kde by sterilizace proběhla s informovaným souhlasem pacientky. Vzhledem k tomu je nutno konstatovat nesmírně závažnou skutečnost, že sterilizace proběhly protiprávně ve všech případech, kde oběti neměly strach podat stížnost! Opatření přijatá ministerstvem zdravotnictví je nutno v tomto světle považovat i na počátku roku 2006 stále za naprosto nedostatečná.

Veřejný ochránce práv proto doporučuje opatření ve třech základních oblastech: – změny v legislativě, které lépe zakotví princip informovaného souhlasu, – metodická opatření, která zajistí respektování práv pacientů lékařskou komunitou v praxi (zahrnující celoživotní vzdělávání lékařů o právech pacientů i důslednou etickou přípravu budoucích lékařů na kontakt s pacienty z odlišného sociokulturního prostředí), – v neposlední řadě pak zjednodušený proces odškodnění obětí v těch případech, kde byla praxe nucených sterilizací prosazována za pomoci sociálních pracovnic.

Celá třetina zprávy je věnována nebezpečí diskriminačního přístupu v rámci kapitoly nazvané „Nucená sterilizace a romská komunita“. Veřejný ochránce práv vymezuje období, kdy existoval právní titul pro výplatu dávek motivujících romské ženy ke sterilizaci, lety 1973-1991. Zpráva dokumentuje eugenický přístup státních orgánů i sociálních pracovníků a jejich zaměření na romské ženy v době komunismu i v prvních letech po jeho pádu. Neopomíjí ani zaznamenání nedotažených aktivit české i slovenské generální prokuratury při snahách o systémovou nápravu této otázky v devadesátých letech. Ombudsman výslovně uvádí, že: „Eugenické hledisko tedy bylo významným motivem pro konstrukci jedné z dávek sociální péče a nikdy v průběhu všech snah o vyšetřování sterilizací Romů na tento aspekt státní orgány nereagovaly.“ Vzhledem k nezájmu ze strany státních orgánů o nápravu komunistické praxe, která spočívala v „kontrole nezdravě vysoké porodnosti romských žen“ za pomoci sterilizací, přetrval tento problém až do dnešní doby. A to jak v Česku, tak na Slovensku.

Spolupracující nevládní organizace vyjadřují výhradu toliko k závěru ombudsmana, že „v případě, kdy k zásahu do osobnostních práv pacientek došlo výhradně nesprávným postupem lékařů (jde především o případy let 90. a současné) třeba považovat za spravedlivé řešení, aby se oběti obracely na soudy žalobami na ochranu osobnosti“. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nese stát zodpovědnost i za tyto případy. Pochybnosti o „spravedlivosti“ takového řešení lze mít rovněž vzhledem k rozhodnutí soudu v prvním veřejností ostře sledovaném případu z listopadu minulého roku. Ostravský soud přiznal zatím nepravomocným rozsudkem oběti protiprávního zákroku z roku 2001 jen nárok na omluvu ze strany nemocnice. Nárok na odškodnění v penězích ovšem i u takto čerstvého případu protiprávní sterilizace devatenáctileté ženy považoval za promlčený (v rámci tohoto přístupu bohužel ignoroval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR).

Podle názoru spolupracujících nevládních organizací by měly být v rámci procedury respektující důstojnost a soukromí obětí odškodněny bez výjimky všechny ženy, jimž byla provedena sterilizace v rozporu s právem. Bez ohledu na skutečnost, zda-li podstoupily nedobrovolný zákrok spojený s intervencí sociálních pracovnic nebo bez ní a rovněž bez rozlišování toho, zda-li spadají do období komunismu, devadesátých let či současnosti.

Celé stanovisko veřejného ochránce práv lze stáhnout zde.

Konference o Státem zajišťované právní pomoci

Nad konferencí převzali záštitu Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu České republiky a Josef Zieleniec, poslanec Evropského parlamentu, který také přednesl zahajovací řeč. Konference byla rozdělena do dvou panelů – dopoledního a odpoledního – které oba moderoval Claude Cahn z European Roma Right Center Budapešť. V prvním bloku vystoupil Atanas Politov z Public Interest Law Iniciative Budapešť, který přednesl příspěvek na téma „Komparace statu quo v Holandsku, Skotsku, Slovinsku a Maďarsku“, ve kterém shrnul to dobré a špatné z uvedených úprav tohoto typu pomoci. Po něm hovořil o rakouských zkušenostech se státem zajišťovanou právní pomoci soudce Christian Mosser reprezentující Ministerstvo spravedlnosti Rakouska. Jeho přípěvek nesl název „Realizace a změny v systému bezplatné právní pomoci v Rakousku“. Dopolední blok uzavřela Markéta Višinková s příspěvkem „Praxe poskytování BPP v oblasti práva životního prostředí“, který nabídl zkušenosti s poskytováním právní pomoci potřebným s ohledem na případy ohrožení a poškození životního prostředí v Česku. Odpolední blok zahájila advokátka Zuzana Dlugošová reprezentující slovenský Center for Environmental Public Advocacy/Centrum pre podporu miestneho aktivizmu. Její příspěvek byl nazván „Systém poskytování státem zajišťované právní pomoci na Slovensku s ohledem na novou legislativu“. Zde se účastníci konference mohli blíže seznámit se změnami, které na Slovensku vyvolala nová legislativa regulující standardy tzv. bezplatné právní pomoci. Konferenci zakončil Lukasz Bojarski z varšavské Helsinki Foundation s příspěvkem „Role neziskového sektoru v reformě systému právní pomoci v Polsku“. V něm předestřel nejen systém právní pomoci a jeho (ne)fungování v Polsku, ale také návrhy právní regulace, které mohou ovlivnit polskou legislativu směrem k pozitivnímu zakotvení právní pomoci. Celkově se konference zúčastnilo 35 účastníků z ČR, Polska, Maďarska, Rakouska a Slovenska, kteří se aktivně účastnili diskuse nad jednotlivými příspěvky a také upozornili na některé, v příspěvcích neuvedené, rysy jednotlivých úprav. Konference si podržela vysokou úroveň a jednotlivé příspěvky nabídly skvělou příležitost seznámit se se zahraničními úpravami státem zajišťované právní pomoci v zemích, které jsou v některých ohledech s Českou republikou srovnatelné.

Nucené sterilizace v České republice a na Slovensku– (čas poznámek- listopad 18, 2005)

Ačkoliv ještě žádné výsledky nezveřejnil, předpokládá se, že potvrdí zkušenosti mnohých dalších romských žen, jejichž práva byla poškozena podobně, jak to zaznamenalo několik českých skupin pro lidská práva a Evropské centrum romských práv. * Bohužel, problém sterilizací (bez souhlasu žen) není v této oblasti nový. Už v roce 1977, disidentská skupina Charta 77 podala zprávu o systematických snahách o nucené sterilizace, jejichž cílem byly romské ženy. Ačkoliv od roku 1989 byla drtivá většina sterilizací v České republice a na Slovensku provedena se souhlasem, ostravský případ ukazuje, že provozování sterilizací bez souhlasu s pádem komunistického režimu zcela nezaniklo. * Toto precedens vytvářející soudní rozhodnutí osvětluje několik právních bodů v jednom určitém případu. Zároveň se tu jedná o mnoho větších otázek, např. zda ke zneužití přispěl rasismus vůči Romům. Upřímně, porovnáme-li významné procento Romek mezi oběťmi sterilizace bez souhlasu s nízkým procentem Romů v české populaci, je pro mne těžké nevěřit, že rasa nehrála jistou roli. Samozřejmě, jsou zde i jiné možné faktory, které je třeba brát v úvahu: jakou roli hrála v těchto případech zneužití lékařského výkonu špatná kvalita lékařské péče či výcviku? Přispěl ke zneužití také nedostatek úcty ke svobodě jedince, přetrvávající ještě z dob totality? * Rozhodnutí ostravského soudu vítám a chválím i žalující, Helenu Ferenčíkovou, za její odvahu případ přednést. Jsem také povzbuzen očividně důkladným šetřením ombudsmana v této složité a citlivé záležitosti. * Bohužel, na sousedním Slovensku vláda tyto problémy i nadále popírá a odpovídá vyhýbavě. * V roce 2003, slovenská vláda uzavřela roční vyšetřování tvrzením, že romské ženy byly bez souhlasu sterilizovány, dokonce i po pádu komunismu. Toto šetření mělo hluboké nedostatky. Například v jednom okamžiku mluvčí Ministra pro lidská práva vyhrožovala, že kdokoliv, kdo předloží tvrzení o sterilizaci bez souhlasu bude uvězněn. Toto určitě není způsob, jak podpořit důvěru ve vyšetřování či podpořit oběti, aby promluvily. * Důležité je, že jak české, tak slovenské vyšetřování pracovalo s československým zákonem o sterilizacích z roku 1992, fungujícím předtím, než došlo k rozdělení obou zemí. České úřady chápaly zákon tak, že při sterilizaci je nutné osobu, která má být sterilizována, požádat, musí zde být důkaz o jejím souhlasu a také že osoba musí být při souhlasu důkladně informována. Což například znamená, že budoucí matce musí být řečeno, proč je onen postup nezbytný. Pokud byla někomu o proceduře dána informace nesprávná, jako v případě mnohých záležitostí, pak nebyl „informován.“ * Při výkladu toho stejného zákona však slovenské úřady tvrdily, že souhlas nemusel být „informovaný.“ V souladu s tím uzavřeli slovenští vyšetřovatelé mnohé případy, kde nebyl zjištěn informovaný souhlas, ale stále nešlo o porušení zákona z roku 1992 protože, podle jejich převrácené logiky, souhlas být informovaný nemusel! * Ve skutečnosti se zdá, že se slovenská vláda snažila řídit vyšetřování případů sterilizace takovým způsobem, který měl zakrýt rozsah problému. Vyšetřování slovenské vlády odhalilo sedm případů nezletilých Romek, které byly sterilizovány v rozporu s v té době existujícím slovenským zákonem. Ve skutečnosti, [Strana: E2415] výklad pojmu „souhlas“, jak ho podávala Vláda SR nemohl vyhovovat moderním zdravotnickým normám a musel být změněn, aby přímo vyžadoval, že souhlas je informovaný. (Tento nový zákon vešel v platnost na počátku tohoto roku.) Ve skutečnosti, mnozí mezinárodní úředníci opakovaně vyjadřovali své znepokojení ohledně postupů při sterilizacích na území Slovenské republiky a neschopnosti slovenské vlády na ně reagovat. Tento zájem byl mimo jiné vyjádřen zprávou Rady Evropského komisaře pro lidská práva z dubna 2005 o situaci Romů na území Slovenska. * Ve světle všech těchto skutečností je nanejvýš frustrující číst, že slovenští úředníci vydali v posledních měsících o tomto důležitém problému zavádějící tvrzení. Jeden úředník dokonce jasně oznámil, že „ilegální sterilizace romských žen se na Slovensku nikdy nestaly.“ * Pane předsedo, zdá-li se, že právní instituce používají jeden soubor pravidel pro většinu, a jiný pro menšinu, jde o recept na společenské nepokoje—jak víme z vlastní bolestné historie. * Chápu, že je pro jakoukoliv vládu těžkým cvičením připustit vlastní provinění nebo provinění většinové společnosti—to známe také. Ale nedůvěra Romů vůči vládě se bude pouze prohlubovat, vytrvá-li slovenská vláda popírat zlo páchané na její komunitě.

Všude dobře doma…..aneb Týden proti násilí na ženách

Týdenní program se koná u příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na ženách, který byl Valným shromážděním OSN vyhlášen na 25. listopad v roce 1999. V České republice se poprvé „slavil“ v roce 1995. Valné shromáždění OSN vyzvalo vlády jednotlivých zemí, mezinárodní organizace i jednotlivé neziskové organizace, aby na tento den pořádaly akce zaměřené na zvýšení povědomí o tomto problému. Pojmem „násilí na ženách“ se přitom rozumí „činy schopné způsobit fyzické, sexuální nebo psychické poškození, ať již ve veřejném nebo soukromém životě.“

Toto násilí má řadu podob – od tzv. domácího násilí, přes znásilnění, sexuální obtěžování až po ženskou obřízku či obchod se ženami. „Jeho hlavní příčinou je nerovné postavení žen a mužů ve společnosti, kde ženy stále zaujímají nižší pozice a nemají stejné příležitosti jako muži, a nerovnováha moci v jejich vzájemném soužití.“ říká Kateřina Plesková, koordinátorka kampaně Ženská práva jsou lidská práva z NESEHNUTÍ Brno a dodává „Je proto třeba mít na paměti širší souvislosti násilí na ženách a zejména jeho výraznou genderovou čili rodovou podmíněnost.“ Na základě řady výzkumů z celého světa byly stanoveny faktory, které doprovázejí násilí na ženách: sociálně-ekonomické rozdíly mezi mužem a ženou; násilné řešení mezilidských konfliktů; mužský ideál dominance, tvrdosti a cti; mužská ekonomická a rozhodovací autorita v rodině. „Násilí ohrožuje všechny ženy bez ohledu na jejich vzdělání, výši platu, etnickou či náboženskou příslušnost v různých částech světa – ve vyspělých státech i v rozvojových zemích.“ říká Jana Sobotková z brněnské skupiny Amnesty International a připomíná: „Znásilňování a týrání se stává dokonce součástí válečné strategie, znásilňování žen znamená udržování strachu a ponížení nepřítele“.

V České republice jsou aktivity věnovány zejména problému domácího násilí. Sociologický výzkum, který v roce 2004 zveřejnil Sociologický ústav AV ČR, poukazuje na celkově velkou míru násilí mužů na ženách v naší společnosti a skutečnost, že převážná většina žen zažila násilí od svých partnerů častěji než od cizích útočníků. Z výzkumu vyplynulo, že zhruba 38% žen v ČR zažilo během svého života násilí ze strany svého partnera, tedy současného či bývalého manžela anebo přítele. „Stále ale jen 8 % z těchto žen ohlásí jednání pachatele na policii“, dodává Hana Langhansová, právnička Ligy lidských práv a doplňuje další problém: „Náš právní řád také stále negarantuje těmto obětem ani minimální ochranu před pachatelem. Kompetentní orgány si ve většině případů s tímto problémem nevědí rady, v této oblasti se situace zlepšuje velmi pomalu. Navíc oběti stále nemají dostatečné informace, kam se mohou obrátit.“ To je také jeden z důvodů, proč vznikla KOORDONA – Koalice organizací proti domácímu násilí (NESEHNUTÍ Brno, Liga lidských práv a o. s. Magdalenium jsou členy). Jedná se o volné sdružení třinácti neziskových organizací, jehož cílem mimo jiné lépe zkoordinovat osvětu a pomoc.

Spolupracující brněnské organizace se chtějí letos už potřetí připojit k řešení problému násilí na ženách svými informačními a vzdělávacími aktivitami, neboť právě nedostatečná informovanost je jedním ze základních důvodů, proč ve společnosti přetrvává velká tolerance vůči násilí na ženách, a v důsledku také jedním z důvodů, proč tolik žen setrvává v násilných partnerských vztazích dlouhou dobu. Důležitost takovýchto aktivit potvrzuje i Bc. Lenka Hybnerová, vedoucí zařízení s krizovými lůžky pro ženy, Helena, které provozuje o. s. Magdalenium: „Poptávka po našich službách má narůstající tendenci vlivem vyšší informovanosti žen, sledujeme i nižší toleranci vůči partnerskému násilí a zkracování období, kdy žena v násilném vztahu setrvává.“ Stejně tak Mgr. Madla Čechová, koordinátorka programu Ligy lidských práv (LLP) – Poradna pro ženy v tísni vidí jako prioritu prevence domácího násilí osvětu veřejnosti a nastolení boje s domácím násilím jako celospolečenského tématu. „V rámci města Brna byly v uplynulých letech učiněny kroky, které nám v praxi přinášejí více práce – více klientek, ale bráno do důsledku je chápeme jako pozitivní posun v myšlení lidí, zejména žen. Jedním z těchto kroků je i ustavení interdisciplinárního týmu na jaře 2005 v Brně, který sdružuje organizace a instituce přicházející s domácím násilím do styku – Policie ČR, Magistrát města Brna, nevládní neziskové organizace a další. Je naším přáním, aby podobné skupiny fungovaly i mimo Brno a přenášely tak diskusi o domácím násilí i do dalších regionů Jihomoravského kraje.“ K tomuto cíli má přispět i projekt Persefona, který LLP koordinuje a který byl podpořen ze Společného regionálního operačního programu a je založen na principu partnerství s regionálními organizacemi pracujícími přímo či nepřímo v oblasti domácího násilí.

Hlavním cílem pořádaných akcí je tedy přispět k netoleranci vůči násilí na ženách a důležitý je i jejich benefiční rozměr. Zisk ze všech akcí, stejně jako z prodeje benefičních odznáčků „Stop násilí na ženách“ bude věnován stejně jako v minulých letech o. s. Magdalenium na provoz krizového zařízení Helena. „I když se v benefičních akcích jedná o menší částky, má tento typ podpory velký význam pro klientky našeho zařízení, protože ji vnímají jako signál, že násilí na ženách není české společnosti lhostejné. Za získaný výtěžek byly vždy pořízeny nezbytné drobnosti, např. hračky pro děti klientek či vybavení do společné kuchyně.“

Nucená sterilizace romských žen: první vítězství u středoevropského soudu

10. října roku 2001, porodila paní Ferenčíková ve Vítkovické nemocnici v Ostravě svoje druhé dítě, syna Jana. Syn se narodil ve 4:56 ráno, a to za pomoci císařského řezu, stejně jako v případě prvního porodu paní Ferenčíkové.

Společně s druhým porodem byla rovněž paní Ferenčíkové provedena sterilizace. Její dokumentace sice obsahuje formální tvrzení, že “pacientka žádá sterilizaci”, to ovšem není dostatečné vzhledem k zásadní skutečnosti, že sterilizace představuje velmi závažný a v drtivé většině případů také nevratný lékařský zákrok. Jak mezinárodní závazky České republiky, tak zákon požaduje, aby k takovému zákroku byl dán úplný a informovaný souhlas. Tento standard nebyl ze strany lékařů Vítkovické nemocnice splněn. Ačkoli bylo v případu paní Ferenčíkové dlouho dopředu známo, že porodí za pomoci císařského řezu, lékaři si vyžádali souhlas paní Ferenčíkové jen několik minut před provedením zákroku, v době, kdy již počínala rodit. Na základě tohoto zákroku bude paní Ferenčíková traumatizovaná a poškozená po celý život.

Ponižující zacházení, jehož obětí se paní Ferenčíková stala, představuje jen jeden z bezpočtu případů romských žen v České republice i dalších zemích střední Evropy. Nejméně ve třech předcházejících desetiletích tento pohrdavý přístup zdravotnických pracovníků k romským ženám zabraňoval činit informované rozhodnutí v záležitostech týkajících se jejich vlastního těla. Lékaři a sociální pracovníci rutinně a pravidelně nerespektovali svobodnou vůli pacientů a narušovali jejich fyzickou integritu, a to i v případech, které vedly k nezvratným následkům. Tyto praktiky vůči romským ženám jsou důsledkem převládající paternalistické kultury ve zdravotnických zařízeních, která vede k porušování základních práv osob podstupujících zákroky ze strany lékařů.

Vzhledem k její neochotě zůstat navěky bezmocným objektem takového ponížení, se paní Ferenčíková nejdříve před více než rokem přidala ke stížnostem prvních deseti žen veřejnému ochránci práv, zpracovaných Evropským centrem pro práva Romů, Ligou lidských práv a Vzájemným soužitím. V březnu tohoto roku pak podala společně s její právní zástupkyní Mgr. Michaelou Tomisovou žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě s tím, že byla porušena její základní práva na fyzickou integritu a lidskou důstojnost. Ve stejném měsíci tohoto roku byla paní Ferenčíková zvolena mluvčí neformální skupiny 25 obětí nucené sterilizace ze strany lékařů v nemocnicích v ostravském regionu.

Ostravský soud dnešním rozhodnutím poprvé v oblasti střední a východní Evropy uznal nárok oběti nucené sterilizace na spravedlnost. S písemnou verzí rozsudku budou strany seznámeny v následujících týdnech.

Bližší informace: Mgr. Michaela Tomisova (právní zástupkyně paní Ferenčíkové): 737 951 323 Helena Ferenčíkova (přes Kumara Vishwanathana, ředitele Vzájemného soužití): 777 760 191 Mgr. Robert Cholenský (právník Ligy lidských práv): 776 234 446 Claude Cahn (ředitel programů Evropského centra pro práva Romů – ERRC): ++ 36 20 98 36 445

Město Bohumín brání obyvatelům obecních domů přijímat návštěvy v bytech, které obývají

Tito lidé si vzhledem ke své financní situaci nemohou dovolit jiné bydlení. Město Bohumín jim nezajistilo žádné sociální byty, nebot všechny byty tohoto typu jsou dle tvrzení predstavitelu mesta obsazené. Obyvatelé ubytovny se dostali do bezvýchodné situace, pokud by opustili zmínenou ubytovnu, ocitli by se prakticky na ulici. Obrátili se proto na soud, který mel vše rozhodnout.

Soud, který se celou vecí zabývá, vydal predbežné opatrení, ve kterém urcil, že obyvatelé zmínené bohumínské ubytovny v ní mohou bydlet až do vynesení konecného rozhodnutí v celé veci. Dále také soud urcil, že obyvatelé této ubytovny jí mohou užívat za stejných podmínek, jako dríve, kdy meli uzavreny smlouvy o ubytování.

Mesto Bohumín se ovšem usnesením soudu rídit nehodlá. Najalo si soukromou bezpecnostní agenturu, která brání vstoupit do ubytovny komukoli vcetne návštev, které si pozvou její obyvatelé. Dríve za obyvateli ubytovny návštevy bežne docházely a ani po právní stránce nic nebrání tomu, aby tomu tak bylo i dále. Na to ostatne pamatuje i zmínené usnesení soudu, které stanoví, že obyvatelé ubytovny ji mohou užívat tak, jako dríve.

Stejne jako jiné návštevy nebyly do budovy v úterý vecer vpušteni predstavitelé neziskových organizací, vcetne Ligy lidských práv, a nekterých státních institucí (zástupkyne Verejného ochránce práv a zmocnence pro lidská práva), kterí se po pozvání tam ubytovaných chteli seznámit s celou situací. Teprve po podání trestních oznámeních a za asistence Policie Ceské republiky se v úterních nocních hodinách podarilo presvedcit zástupce mesta a najaté bezpecnostní agentury, aby pozvané hosty vpustili do budovy.

Mesto Bohumín ve spojení se zmínenou soukromou bezpecnostní agenturou zásadním zpusobem porušuje nejen smlouvu, kterou s ubytovanými uzavrelo a na kterou odkazuje i soudní usnesení, ale predevším svým jednáním porušuje základní lidská práva ubytovaných.