Pondělí, 13. září 2010Zprávy z médií
Řešíte soudní spor ve zdravotnictví? Uvažujete o tom, že využijete služeb mediátora – tedy člověka, který vám pomůže vyřešit konflikt i třeba mimosoudní cestou?
Musíte naslouchat nejen tomu, co bylo řečeno, ale také tomu, co vyřčeno nebylo, což bývá často důležitější než to, co lidé říkají – tak zní jeden z výroků Kofiho Annana. Docela dobře vystihuje podstatu činnosti mediátora.
Jeho služeb v České republice využívá postupně stále více lidí a firem v různých oblastech sporů. Nejčastěji je mediace využívána při řešení konfliktů v rodinných vztazích, dále například v oblasti obchodních, zaměstnaneckých nebo sousedských sporů. V případě zdravotnictví a jednání mezi pacienty a zdravotnickými zařízeními se však této služby využívá velice zřídka. Mimo jiné i proto vydala počátkem tohoto roku Liga lidských práv v edici Manuály publikaci Jak se dohodnout bez soudu – mediace jako prostředek řešení sporů ve zdravotnictví.
Tento manuál byl vytvořen v rámci projektu Férová nemocnice Ligy lidských práv, která se stejně jako autoři této publikace Michaela Kopalová a David Zahumenský dlouhodobě věnuje medicínskému právu, a to nejen poradenství pacientům, ale také komunikaci se zdravotnickými zařízeními a školení jejich pracovníků.
Manuál je dostupný zde. Manuál se, jak napovídá jeho název, zabývá mediací a využitím služeb mediátora, tedy nezávislého, neutrálního a profesionálního prostředníka při sporech mezi pacientem a zdravotnickým zařízením. Mediátor jednání moderuje a pomáhá účastníkům nalézt přijatelné řešení jejich situace bez účasti soudu.
Podle Společnosti pro řešení sporů mediací je to tedy asistovaná komunikace za účelem dosažení dohody. Jak jeden ze dvojice autorů David Zahumenský uvádí v úvodu manuálu, je určen především zdravotnickým zařízením, protože ta mají často při volbě způsobu řešení těchto sporů silnější postavení než pacienti. Přesto by tato brožura neměla uniknout nikomu, kdo se chce jednoduchou formou seznámit s daným tématem.
Manuál srozumitelně, stručně a velice přehledně vysvětluje, co to vlastně mediace je, jaké jsou výhody mimosoudního řešení sporů za účasti mediátora oproti soudnímu řízení, jak takové jednání vypadá a probíhá. Pro čtenářovo lepší pochopení je problematika vysvětlena v několika kapitolách nejdříve obecně a poté na konkrétním fiktivním případu paní Pelikánové. U této ženy došlo po laparoskopickém zákroku k perforaci střev a dalším následným zdravotním komplikacím. Po konzultaci se svým advokátem a na základě vypracovaného znaleckého posudku se tedy obrátila na vedení zdravotnického zařízení a požadovala vyplacení částky navržené znalcem, a to do tří měsíců, nebo podá žalobu u příslušného soudu. Zdravotnické zařízení se rozhodlo pokusit se celou věc vyřešit smírně a požádalo o pomoc mediátora. Následně je popsáno pět schůzek všech zúčastněných stran a v těchto pěti podkapitolách podrobně ukázáno, jak takové jednání může vypadat od stanovení základních podmínek a pravidel schůzek přes vlastní jednání od počátku do konce až po konečný výsledek.
Podle mého názoru je přečtení této publikace rozhodně přínosem, a to nejen proto, že danému tématu se v České republice jiný podobný manuál nevěnuje. Obsahuje v kostce všechny důležité informace o mediaci ve zdravotnictví a zpracovává je velice přívětivou a srozumitelnou formou. Manuál je také možné objednat nebo volně stáhnout na internetových stránkách Ligy lidských práv.
Petr Hanslian
student Právnické fakulty MU
Pátek, 27. srpna 2010Tiskové zprávy
Brno – 27. srpna – Vždy, když se svěřujeme do lékařské péče, existuje jisté riziko, že se náš zdravotní stav místo očekávaného zlepšení zásadně zhorší, a to i přes to, že nedojde k žádnému pochybení ze strany lékařů. I chyba, za níž není zjevně nikdo odpovědný, však může mít hluboké sociální dopady na život poškozeného pacienta i jeho blízkých. Liga lidských práv v těchto dnech vydala analýzu, která se právě problematikou odškodňování v případech, kdy za újmu pacienta nemůže lékař ani nemocnice, podrobně zabývá. Součástí analýzy jsou i návrhy, jak tento problém v České republice uspokojivě vyřešit.
Stovky případů ročně
Dlouhodobá, případně trvalá pracovní neschopnost, nebo smrt živitele rodiny v důsledku zdravotnického zákroku postihuje podle odhadů Ligy stovky pacientů ročně. Kromě případů, kdy je zřejmé, že odpovědnost nenese zdravotnické zařízení, dochází ještě častěji k situacím, kdy je odpovědnost zdravotníků za způsobenou škodu velmi sporná. Pokud se v takovém případě pacient pustí do soudního sporu, musí se připravit na nákladný a často velmi dlouhý proces s nejistým výsledkem.
„Tématu odškodňování se věnujeme dlouhodobě. V rámci poradny pro pacienty se na nás obrací spousta lidí, části z nich se však nedá za stávajících podmínek pomoci ani soudní ani žádnou jinou cestou. Zabývali jsme se tím, jak tento problém řeší v ostatních zemích, a naše poznatky prezentujeme v Systémovém doporučení č. 9. Považujeme za důležité, aby změna systému odškodňování pacientů u nás proběhla co nejdříve,“ říká předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nefunkční zákon
Zákon o péči o zdraví lidu stanoví, že pacient má nárok na příspěvek od státu, dojde-li k pochybení při výkonu zdravotnické služby a pacient neuspěje v řízení o náhradu škody. Podle informací ministerstva zdravotnictví však tímto způsobem nikdy k žádnému odškodnění nedošlo. Nacházíme se tedy v situaci, kdy máme nevyužívaný zákon bez prováděcích nařízení, který většinou není znám ani odborné veřejnosti, natož laikům.
Dva způsoby jak problém řešit
Systémové doporučení Ligy by mělo být podkladem pro odbornou diskuzi o možných řešeních tohoto problému. Nabízí se varianta upravit stávající zákon do použitelné podoby, rozšířit povědomí veřejnosti o něm a uvést jej do života. Druhou možností je vytvořit systém zcela nový, postavený např. na rakouském modelu, kde existují speciální odškodňovací fondy financované z poplatků, které pacienti zaplatí za pobyt v nemocnici.
Výhody pro všechny
Ze zkušeností Ligy vyplývá, že celá řada poškozených pacientů neusiluje primárně o to „vysoudit“ na nemocnici co nejvíce. Mnozí z nich by dali přednost vstřícnému a otevřenému jednání a v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší finanční částkou a už by se nepouštěli do nejistého, dlouhotrvajícího a nákladného soudního sporu, čímž by se výrazně ulevilo také lékařům a zdravotnickým zařízením. Zavedením systému odškodňovacích fondů je ale možné dosáhnout také úspor, zejména, pokud by se získané informace dále využily při řízení kvality péče.
Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 9 – Odškodňování pacientů v případech, kdy za způsobenou újmu zdravotnické zařízení neodpovídá, si můžete stáhnout zde.
Téma odškodňování pacientů vám přiblíží také šestnáctiminutový dokument:
1. část
2. část
Dotazy zodpoví a další informace poskytne:
David Zahumenský, odborník na medicínské právo a předseda Ligy lidských práv
tel. 608 719 535
email: dzahumensky@llp.cz
Středa, 18. srpna 2010Aktuality
Článek byl publikován dne 17. 8. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Proti dosavadnímu systému očkování dětí v ČR je možné mít z hlediska ochrany lidských práv výhrady. Stát u nás v této otázce v porovnání se západními vyspělými státy nepoměrně více zasahuje do možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech. O tom, kdy a proti čemu bude dítě naočkováno namísto rodičů a jimi zvolených lékařů rozhodují ministerští úředníci, k tomu dosti netransparentně a ne vždy v souladu s názory odborné lékařské veřejnosti. Problémem je také to, že stát očkování nařizuje, ale za škodu na zdraví způsobenou nežádoucí účinky vakcín nepřevzal odpovědnost. Rozebrat veškeré právní aspekty očkování ale nebude předmětem tohoto příspěvku. Ten se hlavně zaměří na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého v současnosti nelze pokutovat rodiče za to, že nenaočkovali své děti v souladu s očkovacím kalendářem. Nejprve si ale připomeneme starší významné rozhodnutí tohoto soudu v oblasti tzv. „povinného“ očkování.
Je vůbec očkovací povinnost v souladu s ústavou?
Legitimita nařizování očkování právními předpisy dosud nebyla nikým příliš zpochybňována. K tomuto tématu dosud existoval jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2006 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=6463&mark=) (ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 As 17/2005), podle kterého povinné očkování neporušuje právo na informovaný souhlas, neboť se jedná o výjimku v zájmu ochrany veřejného zdraví v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soud v tomto případě zamítl kasační stížnost rodičů, kteří byli pokutováni za nesplnění očkování u svého dítěte. Tomuto rozsudku však lze vytknout to, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti a nezbytnosti takového opatření, což je podle této úmluvy rovněž podmínkou pro to, aby bylo možné omezit právo odmítnout jakýkoli zákrok na sobě nebo svých dětech. Soud se nevypořádal s tím, zda k ochraně veřejného zdraví nepostačí systém dobrovolného očkování bez represe, jako je tomu téměř všude na západ od nás, ani s tím, zda všech deset u nás povinně dětem očkovaných nemocí skutečně ohrožuje veřejné zdraví. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která už 5 let leží na Ústavním soudu pod spisovou značkou III. ÚS 449/2006. Soudci si jsou určitě vědomi toho, že to nebudou mít lehké. Ať rozhodnou jakkoli, stejně bude nález podroben tvrdé kritice. Námitky rodičů o protiústavnosti současného stavu ale nelze jen tak lehce smést ze stolu.
Mohou být očkování nařizována vyhláškou?
V minulosti se k povinnému očkování také několikrát vyjádřil ombudsman. Ten vyjádřil stanovisko, že vyhrožovat neočkujícím rodičům odebráním dítěte je nepřijatelné a jedinou možnou sankcí za neodůvodněné odmítání očkování je přiměřená pokuta. Jenže teď podle čerstvého červencového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=23196&mark=) (ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010), nebude možné rodičům ukládat ani ty pokuty. Tedy alespoň dokud se nezmění právní úprava.
V tomto rozsudku soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Soud se pouze ztotožnil s jednoduchou argumentací Ligy lidských práv v tom, že konkrétní očkování, které je třeba dětem aplikovat, nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví. V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V odůvodnění je uvedeno, že je nutné, aby skutková podstata deliktu byla dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. V současné době je totiž situace taková, že zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti těm nemocem, které stanoví vyhláška. A Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
Je také možné upozornit na obdobný nález Ústavního soudu Slovenské republiky, (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=13786) (ze dne 6. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 7/1994). Už v devadesátých letech tento soud dovodil, že podmínky, rozsah a způsob poskytování zdravotní péče nelze upravovat nařízením vlády. Jelikož se jedná o ústavně zaručená práva a svobody občanů, je podle soudu třeba upravit jejich meze zákonnou formou. Mohu zmínit i právní úpravu v Itálii, kde jsou rovněž některá očkování povinná, ale jen proti čtyřem nemocem. Každé z těchto čtyř očkování je upraveno speciálním zákonem (např. zákon č. 51 z roku 1966 o povinnosti očkování proti obrně).
A co závaznost nového rozsudku Nejvyššího správního soudu?
Otázka, která teď aktuálně v souvislosti s tímto rozhodnutím vyvstává, je závaznost jeho závěru o tom, že rodiče na základě vyhlášky nelze za neočkování pokutovat. Hygienické stanice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví dosud byly zvyklé jako na běžícím pásu neočkující rodiče předvolávat a pokutovat je a této pozice se budou neochotně vzdávat. Prokazuje to dvojí metr, s kterým přistupují k rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Zatímco na zmíněný rozsudek z roku 2006, který uznával právo omezit informovaný souhlas rodičů ve prospěch veřejného zdraví, tyto orgány ve svých rozhodnutích o přestupcích pravidelně odkazují jako na obecně platný výklad, u nového červencového rozhodnutí je to najednou jinak. Už mám k dispozici jedno srpnové rozhodnutí hygienické stanice, podle kterého je rozsudek právně závazný jen ve vztahu ke stranám řízení, pro ostatní subjekty rozhodnutí údajně představuje jen nezávazné vodítko. Hygienická stanice se tak rozhodla, že se tímto „vodítkem“ nebude řídit a uznala opět rodiče vinnými z přestupku.
Obecnou závaznost tohoto rozsudku také zpochybnil právník Radek Policar ve svém článku ve Zdravotnických novinách ze dne 9. 8. 2010 (http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/je-povinne-ockovani-jeste-povinne-453586). Podle něj se totiž soudci senátu, kteří vydali červencové rozhodnutí, dopustili vážného pochybení a dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Podle Poličara totiž šlo skutkově a právně o stejnou kauzu, kterou už dříve jiný senát Nejvyššího správního soudu řešil v roce 2006. I tehdy totiž byli rodiče pokutováni za neočkování svých dětí a bylo rozhodnuto, že je to v pořádku. Podle Poličara tedy došlo ke změně právního názoru, a tudíž senát neměl věc rozhodovat sám, ale správně ji měl předat rozšířenému senátu. Rovněž upozornil, že soud příliš nerozpracoval argumentaci, proč třeba u trestního zákoníku, který rovněž obdobným legislativně technickým přístupem konkretizuje některé trestné činy odkazem na podzákonný předpis, o protiústavnost nejde. Argumentaci soudu tedy neshledává zcela přesvědčivou a v závěru hygienickým stanicím doporučuje, aby se názorem soudu neřídily a dál neočkující rodiče trestaly
K tomu, že jde o jiné rozhodnutí ve stejné věci, je třeba dodat, že v případě z roku 2006 stěžovatelé vůbec jako důvod své kasační stížnosti neuváděli tu skutečnost, že povinnost stanovuje pouhá vyhláška. Svou argumentaci omezili pouze na tvrzení, že mají právo na informovaný souhlas, a soud na ni nepřistoupil. Teprve až v druhém případě stěžovatelé zastoupeni Ligou lidských práv výslovně jako jeden z důvodů kasační stížnosti namítali s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu, že zákon o ochraně veřejného zdraví dostatečně určitě a jasně nestanovuje meze podzákonné úpravy, neboť zejména výčet samotných povinných očkování je stanoven až v podzákonné právní úpravě. Vzhledem k tomu, že soudy ve správním soudnictví jsou až na výjimky vázány důvody kasační stížnosti, není překvapující, že se v roce 2006 soud sám z vlastní aktivity nezabýval otázkou mezí zákonné úpravy. Stěžovatelé nic v tomto směru nenamítali, proto měl tehdy soud celkem logicky za to, že stěžovatelé shledávají omezení práva vyhláškou legitimním. Měl by Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem? Pokud ano, pak by tak musel činit prakticky neustále. Pokud ne, pak podle mého mínění nedošlo ke změně právního názoru, neboť v prvním případě z roku 2006 tato otázka vůbec nebyla předmětem řízení a poprvé byla řešena až rozhodnutím z minulého měsíce. Červencový rozsudek se přitom s ostatními závěry předchozího rozsudku plně ztotožňuje.
Další otázkou je paralela s trestním zákoníkem, kdy například u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci rovněž stanoví výčet nemocí až podzákonný předpis. Radku Policarovi je možné dát za pravdu, že soud v tomto ohledu nedostatečně vysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti od právní úpravy povinného očkování. Domnívám se, že opravdu mezi konstrukcí v trestním zákoníku a v zákoně o ochraně veřejného zdraví ve spojení s přestupkovým zákonem žádný podstatný rozdíl není. Na druhou stranu ústavnost této konstrukce v trestním zákoníku nikdy nebyla posuzována Ústavním soudem, ani Nejvyšším soudem. Když jsem pro srovnání nahlédla do italského trestního zákoníku, tak jsem tam žádný odkaz na seznam nakažlivých nemocí v podzákonném předpisu nenašla. Je v něm upraven trestný čin šíření syfilidy a kapavky. Šíření ostatních onemocnění, jako je třeba virus HIV, se podle tamní soudní praxe posuzuje jako trestný čin ublížení na zdraví. Česká úprava v trestním zákoníku, která odkazuje na podzákonný předpis, se mi jeví z hlediska ústavních principů přinejmenším jako sporná. Z toho důvodu nepovažuji až tak za podstatné, že se tímto obdobným ustanovením soud podrobně nezabýval, zbytek argumentace soudu je velmi přesvědčivý.
Co bude následovat teď?
Hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví jako odvolací orgán se buď rozhodnou toto nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovat, nebo jej prostě respektovat nebudou s odkazem na „nezávaznost“ dál budou pokračovat v trestání neočkujících rodičů. Pak se ale jistě tito rodiče, kteří v televizi slyšeli, že dostat pokutu za neočkování podle soudu nemohou, budou cítit dotčení na svých právech a budou se obracet na správní soudy. V každém případě lze očekávat, že ministerstvo bude chtít přijmout novou právní úpravu a dostat do zákona tatáž očkování, která jsou dosud ve vyhlášce. Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.
Autorka pracuje v Lize lidských práv
Pátek, 30. července 2010Tiskové zprávy
Rodičům, kteří se rozhodnou své děti neočkovat nebo očkování odložit, už nehrozí pokuta. Minulou středu o tom rozhodl Nejvyšší správní soud (NSS). Soud přijal argumentaci Ligy lidských práv, která upozornila na fakt, že vyhláška o očkování proti infekčním nemocem odporuje článku 4 Listiny základních práv a svobod. Končí tak mnohdy značně necitlivá praxe úředníků hygienických stanic, kteří ukládali rodinám až dvacetitisícové pokuty za neočkování či odložení vakcinace dítěte, a to i v případech, kdy rodiče s očkováním přestali kvůli značným vedlejším účinkům.
Rodiče, které Liga před Nejvyšším správním soudem zastupovala, se po negativních reakcích svého dítěte na hexavakcínu rozhodli v očkování s výjimkou tetanu nepokračovat. Hygienická stanice jim za to uložila pokutu osm tisíc korun. Stát jim teď bude muset peníze vrátit. „Rozhodnutí NSS tak částečně uzavřelo kapitolu totalitního přístupu zákazů a příkazů a dává českým rodičům více svobody, ale také odpovědnosti při rozhodování o zdraví svých dětí,“ komentuje verdikt soudu předseda Ligy David Zahumenský. Soud zároveň jasně řekl, že samo ministerstvo zdravotnictví nemůže rozhodovat o tom, jakým očkováním se mají děti podrobit. Očkování musejí být stanovena zákonem, čemuž by měla předcházet dostatečná odborná a veřejná diskuse.
Povinné očkování sehrálo historicky kladnou roli při kontrole a snížení výskytu řady nemocí. Zkušenosti z mnoha starších členských států EU, například z Rakouska, Německa, Švýcarska nebo Velké Británie, ale ukazují, že vhodně zvolenou informační kampaní je možné dosáhnout vysoké proočkovanosti i bez represe namířené vůči rodinám. Odpadá zde přitom nejen narušování důvěry mezi rodiči a pediatry, kteří hygienikům neočkování dítěte hlásí, ale rodiče jsou také transparentněji informováni o přínosech a rizicích spojených s očkováním. „Ze zkušeností Ligy vyplývá, že čeští lékaři se často nesprávně domnívají, že rodiče nemusejí o rizicích spojených s očkováním informovat, nebo tato rizika bagatelizují,“ uvádí Zahumenský.
I když rodiče již není možné pokutovat za to, že se očkovací vyhláškou neřídí, některé nepřímé sankce stále zůstávají v platnosti. Dítě, které nebylo řádně naočkováno, nesmí být přijato do mateřské školy a nemůže ani na tábor, školu v přírodě či lyžařský výcvik. „Takto přísné opatření, které brání dětem v přístupu ke vzdělávání a dalším aktivitám, považujeme za nepřiměřené. I kdyby dítěti chybělo byť jen jedno očkování, proti němuž se třeba ani jinde v Evropě neočkuje, a kdyby všechny ostatní děti naočkovány byly, přesto se toto dítě například školy v přírodě účastnit nesmí. To nemá ve vyspělých zemích obdoby.“ uvádí právnička Ligy Zuzana Candigliota.
Rozhodnutí NSS tak otvírá diskusi o tom, jakým způsobem má český stát zajistit podmínky pro ochranu zdraví dětí. Změnu nevyhovujícího systému by měla přinést dlouho očekávaná reforma zdravotnictví. Podle Ligy, která se problematikou povinného očkování dlouhodobě zabývá a nyní zpracovává analýzu přístupů k očkování dětí v Evropě, je nutné, aby nový ministr zdravotnictví dokončil přijetí připravené vyhlášky o zrušení plošného očkování proti tuberkulóze, po kterém odborníci dlouhodobě volají. Dále je třeba zamezit trestání rodin, které očkování ze zdravotních důvodů odmítají, a nastavit systém očkování tak, aby byla v co největší míře respektována svobodná volba rodičů v otázkách zdraví jejich dětí.
Další informace poskytnou:
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
tel.: 777 893 871
David Zahumenský
právník a předseda Ligy lidských práv
tel.: 608 719 535
Rozsudek Nejvyššího správního soudu je k dispozici zde.
Informace k případu, kdy v roce 2008 došlo k pokusu rodiče z Brna odkládající očkování kriminalizovat najdete zde.
Informace k případu, kdy zcela absurdně uloženou pokutu zrušilo samo ministerstvo jsou zde.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 30. 7. 2010 v Lidových novinách.
PRAHA Očkování dětí si nevynucuje u rodičů jenom Česko. Podobně jsou na tom i další východní státy v Evropě. Naopak směrem na západ jsou pravidla volnější – rodiče tam mohou nechat své děti očkovat dobrovolně.
„Podobně jako v západních zemích, tedy Rakousku, Německu, Švýcarsku či Velké Británii, je možné i při principu dobrovolnosti dosáhnout vysoké proočkovanosti populace,“ tvrdí David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv. Právě tato organizace radí ročně desítkám rodičů s povinným očkováním a s tím, co nařizuje zákon.
Povinný systém očkování funguje kromě Česka třeba i na Slovensku, v Polsku či Maďarsku. Podle Ligy lidských práv na rodiče mnohem víc než nařízení povinného očkování zabírá osvětová informační kampaň, která jim dá na výběr, České zdravotnictví však nadále zůstává mezi státy s nejvyšším počtem povinných vakcinací. Zdejší děti si musí v prvních letech svého života nechat píchnout injekci hned proti deseti nemocem.
Jinde v Evropě to bývá mnohem méně. Například v Itálii čtyři, ve Francii dokonce jen tři.
Stát, či rodina? Kdo má vědět, co je pro děti optimální V Česku se za neočkování dětí trestá často pokutami. Ty se mohou vyšplhat až na deset tisíc korun. Nepřímou sankcí jsou ale i další problémy s úřady. Děti pak nepřijmou do některých školek nebo nemohou jet na tábor či školu v přírodě. Podobný systém funguje i v jiných státech. Záhumenský si ale myslí, že by se vše mělo ještě lépe prodiskutovat. „Jsou to přece rodiče, ne stát, kdo má vědět, co je nejlepší pro jejich děti,“ argumentuje.
