Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
Připravovaný zákon říká, že za děti mladší 16 let rozhodnou rodiče Dnes musí s interrupcí souhlasit také sama těhotná dívka Patnáctiletá dívka má svou občanku a může žít sexuálním životem. Ovšem v případě, že otěhotní, rozhodují za ni rodiče. S jejím názorem se přitom příliš nepočítá.
Připravovaný zákon o specifických zdravotních službách, který interrupce upravuje, totiž klade mladší šestnácti let na stejnou úroveň jako ženy zbavené právní způsobilosti.
„Těhotenství se ukončí na základě písemné žádosti zákonného zástupce,“ stojí v návrhu, který má právě začít kolečko po jednotlivých ministerstvech.
Rozhodne prostředník Právník České lékařské komory Jan Mach však míní, že takové znění může být v rozporu s evropským právem. „Chybí tam prostá věta, že se zákrok provede nejen se souhlasem zákonného zástupce, ale také nezletilé, což by v důsledku mohlo vést k porušení úmluvy o lidských právech a úmluvy o biomedicíně,“ říká Mach.
Úmluva totiž pacientovi zaručuje, aby každý provedený výkon mohl s ohledem na rozumovou vyspělost sám posoudit.
Podle ministerstva zdravotnictví, které zákon připravilo, však žádný střet s evropskými normami nehrozí. V zákoně o zdravotních službách, který má jít do sněmovny před létem společně s tím o takzvaných specifických službách, je prý situace, kdy nezletilý pacient se zákonnými zástupci nesouhlasí, dostatečně upravena.
„Když se neshodnou, soud určí opatrovníka a teprve ten o konkrétním zákroku rozhodne. Snažíme se jít cestou posilování práv pacientů a myslíme, že je to oproti dnešku, kdy se s nezletilými nikdo nebaví, velký pokrok,“ vysvětluje náměstek pro legislativu Martin Plíšek.
Než spor skončí, dívka porodí S tím však právník lékařské komory nesouhlasí. „Dnes je to upraveno jasněji. Proti vůli pacientky umělé přerušení těhotenství není možné, a tak by to mělo zůstat,“ říká Mach. Nepřesvědčuje ho přitom ani možnost správního procesu. „I kdyby šlo o zrychlené zřízení, strany se mohou odvolávat, podávat ústavní stížnosti, a to v situaci, kdy jde o čas. Těhotná dívka mezitím stejně porodí,“ dodává Mach.
Dnešní právní úpravu hájí také Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. „U dívek mladších šestnácti let teď nelze provést potrat bez souhlasu rodičů, ale to neznamená, že ho lze provést proti vůli těhotné. Formulace by taková měla být i v novém zákoně,“ myslí si Candigliota, která se jako právnička zaměřuje na lidská práva v oblasti zdravotnictví.
Tomu, že si lékaři budou při práci dávat v hlavě dohromady nařízení z několika zákonů, totiž příliš Candigliota nevěří. „Mohlo by dojít k selhání. Lékaři mají často podle našich zkušeností malé právní povědomí. Pak snadno dojde k nepochopení,“ obává se.
***
Těhotné děti
2000 mladistvých a nezletilých dívek ročně otěhotní v České republice. Přibližně tisíc z nich nakonec podle Socioterapeutických listů porodí. Počet dívek, které otěhotněly nebo se staly matkami před 15. rokem, se pohybuje kolem stovky ročně.
Článek byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v deníku Hospodářské noviny.
Autorkou článku je Michaela Mužíková, Hospodářské noviny.
Pondělí, 18. dubna 2011Zprávy z médií
Přestože počet pacientů žalujících lékaře či nemocnice neustále roste, jen malá část z nich odchází od soudu jako vítěz.
ZDRAVOTNICTVÍ
Dokud v této zemi neprohraje každý týden jeden lékař soud s poškozeným pacientem, nezačnou tu zdravotníci léčit svědomitě. Pronesla žena, jíž ani po dlouhodobé hospitalizaci nebyl nikdo schopen určit diagnózu. Následky neodpovědného konání lékařského personálu nese dodnes.
Zapovídáte-li se s advokáty, kteří hájí lidi stěžující si, že vinou zdravotníků oni či jejich blízcí přišli k újmě na zdraví, nebo dokonce zemřeli, chce se vám plakat. Ne že by takových soudů bylo málo. Ale jen velmi zřídka se je daří dovést do vítězného konce, i když se na první pohled zdají jako jasná věc.
„Počet lidí, kteří se na mne obracejí, stále roste. Téměř není dne, aby mi někdo nevolal. Vyhrát je ale mimořádně těžké. Určitou naději na žalobu má sotva třetina případů. Pozitivního ortelu se dočkají jen jednotky procent,“ potvrzuje advokátka Marie Cilínková, která se touto agendou soustavně zabývá již čtyřicet let. Dodává, že se navíc v posledních letech situace spíše zhoršuje v neprospěch lidí, kteří z nemocnice odešli nemocnější, než do ní přišli.
Samozřejmě ještě existuje jedno vysvětlení: čeští lékaři jsou v porovnání s celým světem mimořádně pečliví, léčí v souladu s nejnovějšími poznatky a postupy, nikdy se nepletou a v krizové situaci se vždy rozhodnou správně. Je to ale vůbec možné?
STRACH Z BÍLÉ MAFIE
I když z medializací některých ostře sledovaných sporů by mohl vzniknout dojem, že cílem pacientů je dostat lékaře za mříže či vysoudit rekordní částky, k žalobě se uchylují spíše ze zoufalství. „Lidé se většinou nechtějí soudit. Když ale mají pocit, že nemají žádné dovolání, volí tento způsob,“ vysvětluje předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nespokojení pacienti a jejich příbuzní mají v tuzemsku možnost stěžovat si na postup lékaře či nemocnice až na osmi různých místech – od vedoucího nemocnice přes jejího zřizovatele, ombudsmana, zdravotní pojišťovnu, ministerstvo až k České lékařské komoře (ČLK). Ta se například zabývá ale jen 1200 až 1500 stížnostmi ročně. Přitom je to jediná instituce, která může řešit etická pochybení lékařů. „Naprostá většina obvinění je neoprávněná. Buď jsou už promlčená, nebo si lidé stěžují na hlouposti, jako že museli dlouho čekat před ordinací, nebo je to tvrzení proti tvrzení, kde se nedá prokázat, kdo má pravdu,“ vysvětluje předsedkyně revizní komise komory Jana Vedralová.
Pokud komise stížnost uzná, může lékař dostat důtku, pokutu či mu hrozí vyloučení z ČLK, což de facto znamená, že už nesmí nadále léčit. Ke krajnímu prostředku komora přistupuje jednou maximálně dvakrát ročně. „V některých případech, kdy si lidé stěžují až po promlčecí době, ale my sami cítíme určité pochybení, navrhujeme ministrovi zdravotnictví, aby ustanovil znaleckou komisi, která by se kauzou zabývala,“ dodává Vedralová.
Ti, kteří nikde jinde neuspěli, si mohou stěžovat v civilním či trestním procesu. V případě občanskoprávních sporů podávají žaloby na náhradu škody nebo ochranu osobnosti. Jenže většinou rychle narazí. „To, že lékař špatně určil diagnózu, ještě nemusí znamenat, že je žalovatelný. Občanskoprávní proces je možný v případech, kdy nastal zásah do práv pacienta a současně způsobil újmu na jeho zdraví. I když splní tyto podmínky, je nutné prokázat, že újmu způsobilo právě jednání lékaře a nic jiného,“ upozorňuje specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál.
Riskantní podnik, který sice v ojedinělých případech může skončit milionovou výhrou (viz Vzácné náhrady), není levnou záležitostí. Žalobce musí platit svého advokáta, znalečné, konzultanty, výpisy ze zdravotní dokumentace, a pokud prohraje, tak i náklady právního zastoupení protistrany. Výdaje se mohou vyšplhat až do statisíců.
Jak upozorňuje Dostál, poměrně dobře žalovatelné je pochybení zdravotníků, které nastalo u porodu, a současně má dítě následky na celý život. V těchto případech bývá totiž dobře zdokumentovaný fyziologický proces kolem dítěte, průběh porodu, vyšetření apod. Úspěchem leckdy končívají i manifestní chyby, tedy když zdravotníci například zamění pacienty či podají kontraindikovaný lék. Naopak mizerné jsou kauzy pacientů, kteří se kdysi dávno léčili s určitou chorobou, ale lékaři jim diagnózu neurčili správně, a oni teď kvůli tomu mají poškozené zdraví. Podobné je to i v případě lidí, kteří se pohybují mezi několika zdravotnickými zařízeními, a není možné jasně prokázat, kde konkrétně se stala chyba.
„Současná praxe zcela jistě diskriminuje lidi, kteří jsou hodně nemocní a nemajetní,“ zdůrazňuje Dostál.
ŽIVOT PO NEMOCI
K zdánlivé bezúhonnosti a vysoké profesionalitě tuzemských zdravotníků a nemocnic navíc přispívají často samy soudy. Poškozeným totiž dávají za pravdu, jen když prokážou stoprocentní příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře a následkem na zdraví či životě. „Jenže medicína není stoprocentní disciplínou. Prokázat něco takového je téměř nemožné. U nás se ze zásady odmítá odpovědnost za chybu na zdraví,“ namítá Cilínková.
A tak většina poškozených odchází i po dlouhých letech od soudu s nepořízenou, a navíc s vysokým účtem. „Ačkoli soud může vážně poškozené pacienty, kterým se spor nepodaří vyhrát, zprostit povinnosti platit náklady advokáta protistrany, případně i náklady řízení, v poslední době toho nevyužívá. Zákonné ustanovení je založeno na mravnosti a humánnosti a navazuje na občanskoprávní zásadu, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žaloby, a ještě uložení povinnosti platit poškozeným vysoké náklady znamená ve své podstatě znemožnění přístupu poškozeným ke spravedlnosti,“ zdůrazňuje Cilínková.
K soudu tyto lidi dohnal stav, kdy v důsledku zdravotnického zákroku nejsou schopni žít jako předtím, pracovat, jsou odkázáni na celodenní péči, nebo dokonce přišli o živitele rodiny či o dítě. „Měla by se prolomit judikatura nebo změnit legislativa, protože nezohledňují pacienta jako slabší stranu ve sporu se zdravotnickým zařízením,“ souhlasí i Zahumenský.
Takový výnos už ale existuje. V roce 2008 Ústavní soud konstatoval, že prokázat stoprocentní příčinnou souvislost je „nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné“. „I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je obtížné, ba vyloučené stanovit, zda postup byl nade vší rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to těžší je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného,“ praví dále ústavní soudci ve svém usnesení.
Českou soudní praxi kritizovali i právní odborníci z Izraele, Velké Británie či Švýcarska na nedávné mezinárodní konferenci pořádané Justiční akademií. Přísný požadavek na prokázání příčinné souvislosti jde dle jejich názoru k tíži pacientů. „I když stanovení příčinné souvislosti bývá někdy složité, švýcarský specialista na tyto otázky to vidí jednoduše: zavinil-li někdo poškození zdraví pacienta z deseti procent, mělo by se poškozenému dostat náhrady ve stejném rozsahu, tj. deset procent,“ uvádí Cilínková, která se této konference účastnila.
ROZPAČITÍ ODBORNÍCI
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci. Medicínské otázky soudci nemohou sami rozhodovat, a tak se musejí spolehnout na odborné znalosti – lékařské posudky. „Tam je zakopaný pes. Jsou to totiž aktivní lékaři, takže většinou drží spolu, kryjí si vzájemně záda, zamlžují chyby. Pak vydávají tyto typy závěrů: jednání lékaře není v příčinné souvislosti s následkem, lékař nepochybil, lékař sice pochybil, ale nebyla prokázána příčinná souvislost s újmou, situaci nelze posoudit. Poškozený neunese důkazní břemeno a prohrává. Soudci však mohou dát poškozenému pacientovi prostor, aby prokázal svá tvrzení, která samozřejmě nejsou obsažena ve zdravotní dokumentaci. Bohužel zejména v poslední době neumožní tato dokazování v potřebném rozsahu, předčasně jmenují znalce a rozhodují i na základě jejich neúplných a rozpačitých odborných závěrů. Ve zdravotní dokumentaci se zpravidla chyby lékaře nezapisují. Když posudky nezní jednoznačně ve prospěch pacientů, soudci žalobu zamítnou,“ popisuje na základě své praxe advokátka Cilínková. Přestože tyto případy podle její zkušenosti svědčí o nedostatku zodpovědnosti, profesionality a nedbalém přístupu zdravotníků k pacientům.
„Zákon o soudních znalcích je zastaralý a skoupý. Znalci nejsou vhodně vybíráni, jsou těžko odvolatelní či někdy nejsou dostatečně erudovaní. Navíc mají velké tendence ke stavovské kolegialitě,“ potvrzuje Zahumenský z Ligy lidských práv.
Tristní stav v této oblasti si uvědomuje i ministerstvo spravedlnosti, které s uvedenými výtkami víceméně souhlasí. Proto připravilo novelu zákona o soudních znalcích a tlumočnících, kterou počátkem dubna schválila vláda a jež pravidla pro jejich působení zpřísňuje. „Hlavními důvody pro vytvoření novely jsou nekvalitní činnost některých znalců a tlumočníků (zjevné vady v posudcích a překladech), nedostatečná úprava státního dohledu, opožděné podávání znaleckých posudků a odborných překladů či porušování povinnosti mlčenlivosti znalcem nebo tlumočníkem. Navrhovaná účinnost novely je leden 2012,“ vysvětluje mluvčí resortu Tereza Palečková. Úprava paragrafů řeší ale současný stav jen částečně, ministerstvo proto současně připravuje zcela nový zákon o znalcích, jehož paragrafované znění předloží do konce letošního roku.
ZTRÁTA OČEKÁVÁNÍ
I když zpřísnění pravidel pro znalce bude určitým krokem vpřed, nebude všespasitelným. Na tahu jsou i soudci. Ústavní soud v citovaném usnesení nabádá, aby soudy spíše hodnotily tzv. ztrátu šancí či ztrátu očekávání. Odškodnění by měl soud navrhovat poté, co zhodnotí, jaké by v případě lékařského postupu lege artis (tedy za použití nejvyššího dosaženého vědeckého poznání) měl pacient statisticky šance na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života o určitou dobu.
„Nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek stoprocentně prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad způsobení škody, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Naznačené řešení se více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař–pacient, který je třeba nahlížet jako vztah panství, v němž má z mnoha důvodů, především znalostních, převahu moci právě lékař,“ vysvětluje Ústavní soud.
Bohužel se soudci zatím této rady příliš nedrží. Žaloby by přitom měly být krajním řešením. Jen málokdo chce lékaře pranýřovat. Zvlášť když častěji vina padá na institucionální selhání. Ve vyspělých zemích se nemocnice spíše snaží s pacienty dohodnout mimosoudně. To je ale v našich podmínkách většinou z říše snů. Na vině je nejenom málo judikovaných kauz, z nichž by mohli právníci odhadnout, jak by se případný soudní spor vyvíjel. O mimosoudní dohody nestojí totiž ani komerční pojišťovny, u nichž si nemocnice a lékaři povinně sjednávají pojistku profesní odpovědnosti. Odhalil to například v únoru medializovaný případ novorozené holčičky, která v inkubátoru hradecké fakultní nemocnice chytila infekci, v jejímž důsledku trvale ochrnula. Vedení nemocnice pochybení přiznalo a rodičům navrhlo jako kompenzaci dva miliony korun bez toho, že by se museli soudit. O částce byl management ochoten s rodinou dále jednat. Dohodě ovšem zabránila pojišťovna, která požadovala pravomocný rozsudek.
„V případech medicínských odškodnění trvá absolutní neochota k pozitivnímu vyřešení věci mimosoudně. V severských zemích, zejména v Norsku, Švédsku, Finsku, se naopak většina případů takto vyřeší. V Belgii loni povinnost vyřešit vážná medicínská poškození mimosoudně ustanovili přímo zákonem,“ připomíná Cilínková a vyjadřuje přání postupovat tímto způsobem i u nás. Rozhodně je to levnější než soudní procesy. Mimosoudní řešení zároveň navrací důvěru v práci lékařů.
„Řada poškozených pacientů by dala přednost vstřícnému a otevřenému jednání. A v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší částkou, než aby se pouštěli do nereport jistého a nákladného sporu,“ zdůrazňuje předseda Ligy lidských práv. Ta proto navrhuje, aby v tuzemsku byly zřízeny tzv. odškodňovací fondy, podobně jako je tomu v Rakousku či severských zemích. Peníze by do nich mohly plynout z vybíraných regulačních poplatků za pobyt v nemocnici. K určitému odškodnění by se pak mohli dostat i lidé, kteří nejsou schopni prokázat zavinění zdravotníků.
***
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci.
Dosud nejvyšší přiznané odškodné za způsobenou citovou újmu přiznal brněnský krajský soud v lednu 2009 rodinám dětí zaměněných v třebíčské porodnici.
Helena Ferenčíková žádala po Vítkovické nemocnici omluvu a milion korun za nechtěnou sterilizaci. I když jí dal ostravský krajský soud za pravdu, že k zákroku nedala platný souhlas, nárok na finanční odškodnění zamítl.
Článek byl zveřejněn 18. 4. 2011 v týdeníku EURO.
Autorkou článku je MARCELA ALFÖLDI ŠPERKEROVÁ, týdeník EURO.
Čtvrtek, 24. března 2011Aktuality
V polovině března zahájily právničky Ligy lidských práv první přednášku nového předmětu věnovaného zdravotnickému právu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Praktický kurz s názvem Klinika práv pacientů vedou společně s odborníky tamní lékařské fakulty. V kurzu se setkávají studenti práv i medicíny a společnými silami řeší případové studie, diskutují mezi sebou a přemýšlejí nad nejrůznějšími modelovými situacemi, které mohou nastat v každodenní praxi z pohledu pacienta.
Krom právniček Ligy Kateřiny Červené a Michaely Kopalové utváří program kurzu i další vyučující. Například odborníci na mediaci studentům představí cestu, jak předcházet sporům či je případně řešit mimosoudně. A co říkají na první přednášku samotné vyučující? „Studenti živě diskutovali o tom, kdy a proč dochází k problémům při komunikaci mezi pacienty a lékaři,“ uvedla Kateřina Červená a dodala: „Doufám, že díky předmětu budou studenti zasvěceni do zdravotnického práva a zároveň obohaceni mezioborovou spoluprácí. Jak studenti práv, tak medici proniknou do světů, které jim zatím zůstávaly skryty.“
Neděle, 20. února 2011Zprávy z médií
Dva týdny starý verdikt Ústavního soudu týkající se povinnosti očkovat vlastní děti nám znovu připomnělo, že svobodná volba nepatří v našem životě k úplně automatickým položkám. Přesto se něco děje: podle strážců ústavy stát neměl právo udělit Pavlu Vavřičkovi (který před osmi lety odmítl nechat očkovat své děti) pokutu. A dále platí, že všichni rodiče mají za určitých podmínek právo očkování odmítnout. Bojovat za něco, co je na Západě běžné, může být dodnes obtížné. Už dávno to ale není beznadějné.
Chtěl mě vyhodit
O tom, jak těžké je vzepřít se silné autoritě, by mohla vyprávět Bri Hurley, energická tanečnice a učitelka orientálních tanců. Rodačka z amerického San Franciska, která žije v Česku už deset let, podstatnou část z toho v Brně, zjistila tíhu úkolu za dramatických okolností. Bulku, kterou si před třemi lety sama našla v prsu, lékaři diagnostikovali jako rakovinu. Šok z vážné nemoci ještě znásobil způsob, jakým se o ní paní Hurley dozvěděla. “Lékařka mi prostě řekla, že mi nezbývá moc času, pokud nepůjdu okamžitě na operaci, že nebudu moci plně používat levou ruku,“ popisuje paní Hurley. “Moje první reakce byla jednoduchá: utéct pryč.“ Na operaci měla jít okamžitě, ale protože těsně předtím prodělala další vážnou nemoc, požádala o odklad a mezitím začala studovat jiné možnosti, jak se se zákeřnou chorobou vyrovnat. Zásadně změnila životosprávu (šálek zeleného čaje, který popíjí v čajovně v centru Brna, je toho výrazem: dva roky neměla v ústech cukr, alkohol nebo cokoli z mouky), začala užívat byliny a homeopatika. Na odkladu operace se sice s lékaři domluvila, ale předcházelo tomu nepříjemné setkání s chirurgem a jeho týmem – nikdo neodpověděl na její pozdrav, nikdo se nepředstavil a nikdo se nezeptal, zda jí nevadí, že ji budou polonahou prohlížet před tolika lidmi.
To vše odvál fakt, že operace – provedená jiným chirurgem – pak dopadla výborně: následné testy ukazovaly, že rakovina z jejího těla vymizela. Tady ale boj teprve začal. Nový onkolog, k němuž začala po operaci chodit, jí doporučil, aby podstoupila další léčbu, protože rakovina byla “velmi agresivní“. A to dost rozsáhlou – pět let hormonální léčby, radioterapii a chemoterapii. Ač byla Bri Hurley na počátku rozhodnutá do toho jít, po delší úvaze a sbírání informací změnila názor. Když to ovšem oznámila lékaři, pohrozil jí, že ji vyhodí ze svojí péče, a později se také dozvěděla, že lékař spolu se svým nadřízeným doporučil její pojišťovně, aby jí – pokud bude dál odmítat navrženou léčbu – neproplácela pravidelné testy. “Byla jsem v šoku,“ říká dnes už se smíchem. “Ale myslím, že mě takto chtěl donutit, abych se podřídila jeho pohledu na věc.“
Tento příběh má zatím dobrý konec – našla si novou lékařku, která po vyšetření konstatovala, že Bri drastickou léčbu navrhovanou předchozím lékařem nepotřebuje, chodí pravidelně na testy, jež jí díky zásahu lékařky znovu proplácí pojišťovna. Ale hlavně – je zdravá.
Jen žádné výhody
Matěji Jungwirthovi (19) jde spíše než o zdraví o jeho důstojnost. Student oktávy pražského osmiletého gymnázia PORG prodělal dva měsíce po narození zánět mozkových blan, následkem čehož trpí těžkou sluchovou vadou. Jenže celý jeho dosavadní život, včetně putování vzdělávacím systémem, tím nebyl nijak ovlivněn – školkou, základní i střední školou prošel se slyšícími spolužáky, aniž by potřeboval zvláštní úlevy. “Vždyť já ani neumím znakovat, zatím jsem se to nenaučil,“ usmívá se Matěj, který díky kvalitním digitálním naslouchadlům a umění odezírat komunikuje zcela bez problémů.
Na speciální zacházení narazil poprvé až loni na podzim, když absolvoval generálku státní maturity a zjistil, že byl přeřazen do skupiny sluchově postižených.
Jedinou částí zkoušky, kterou nemohl projít normálním způsobem, byla poslechová část testování znalostí angličtiny – při puštěném CD Matěj nevyužije schopnost odezírat. Prakticky to ale znamená, že by kompletně celou maturitu seděl v jiné místnosti než všichni ostatní, měl by nárok na více přestávek a více času na dokončení zkoušky. A jako bonus: až se na jaře pojede “naostro“, bude mít i jinou verzi testu a zmiňovaný poslech cizího jazyka se ho nebude týkat vůbec. A to studenta, který má na kontě dvě mezinárodní zkoušky z angličtiny absolvované na British Council, ambici studovat na některé z prestižních amerických univerzit (a stipendium, které mu to umožňuje), dost naštvalo.
Obrátil se proto na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), jež organizuje státní maturity, aby nechali vše při starém a přizpůsobili jeho potřebám pouze poslechovou část maturity z angličtiny (místo přehrávače by text Matějovi přečetl někdo “naživo“). Na takovém řešení se lze bez problémů domluvit s British Council, ale CERMAT to smetl ze stolu s tím, že je to moc složité. “British Council ale dělá po celém světě miliony testů ročně,“ diví se Matěj.
Jeho snahu domoci se svého práva podporuje i ředitel gymnázia, a student tedy nakonec poslal stížnost na ministerstvo školství. Spor je momentálně na mrtvém bodě, protože se čeká na úřední odpověď. “Nejde jen o mě, je to důležité v obecnější rovině. Je nutné ukázat, že je tady něco špatně,“ říká bojovný gymnazista. “A lidi, co budou po mně, třeba nebudou muset nic takového řešit.“
Děkuji, nechci
Čtyřiatřicetiletá finanční manažerka Jana tvrdý zápas o vlastní pohled na věc dotáhla až k vítěznému soudu. Ve hře je opět očkování. “Měla jsem za to, že je prospěšné, a dál jsem to neřešila,“ vzpomíná nad sklenkou červeného v pizzerii na pražské Palmovce. Hlavní důvod zápasu – tříapůlletá Barbora – se právě v dětském koutku soustředěně snaží nacpat pestrobarevné plastové vozítko na skluzavku a nevypadá, že by jí něco scházelo. Jenže jí cosi schází – a to série očkování, které jiné české děti v jejím věku mají. Barborčini rodiče se totiž po jejím narození nejprve rozhodli očkování odložit a pak je i úplně odmítli. “Začala jsem sbírat informace a změnila jsem názor,“ vysvětluje mladá maminka. “Vadí mi, že mě nějaká autorita – k níž navíc velmi často necítím důvěru – nutí, abych dávala svému dítěti něco, o čem jsem přesvědčená, že je škodlivé. A vadí mi, že nikoho nezajímá můj názor.“ Odmítnutí ovšem mělo pro rodiče obvyklé následky (nejprve nátlak dětského lékaře, včetně hrozby, že už dál nebude dítě ošetřovat, pak předvolání na hygienu a trest). Což ve formě pokuty znamenalo celkem osmnáct tisíc korun a později i další problémy, třeba nemožnost Barborku přihlásit do státní školky, protože tam nemají neočkované děti přístup.
Pokuta byla později snížena (na dvanáct tisíc) a nakonec ji z obavy před exekucí zaplatili, ale to nic nezměnilo na tom, že se rodiče rozhodli bránit. Zažalovali ministerstvo zdravotnictví s argumentem, že Česko ratifikovalo mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají rodiče právo na svobodné rozhodnutí – a v prvním kole jim dal Městský soud v Praze za pravdu. Proti tomu se zase ohradilo ministerstvo a teď se čeká na rozhodnutí další instance, Nejvyššího správního soudu. “Pokud to bude potřeba, jsme připraveni jít až k Evropskému soudu pro lidská práva,“ říká Jana, podpořená ne úplně automatickým vítězstvím v prvním kole. “Nejde jen o nás a naše dítě, ale i o další rodiče.“
Co je normální
Aktéři podobných příběhů často slýchají, že dělají mnoho povyku pro nic. Očkování dětí je přece běžné, o léčbě pacienta rozhoduje lékař a neslyšící student by měl přece dělat zkoušky podle pravidel pro neslyšící studenty.
Jenže svoboda volby má před tímto pohledem přednost a jsou země, kde o tom dnes už nikdo nepochybuje. Snad nejlépe je to vidět na očkování. Zatímco v Česku děti povinně dostávají hned devět druhů, podle analýzy Ligy lidských práv z loňského prosince jsou to ve Francii tři, v Belgii jedna a v Německu, Rakousku, Irsku či Velké Británii dokonce ani jedna státem nařízená injekce. Přestože je v těchto zemích očkování dobrovolné, procento “proočkovanosti“ populace je na podobně vysoké úrovni jako v Česku.
V Česku se naproti tomu věci mění jen velmi pomalu, na což se lze dívat optimisticky (aspoň něco) i pesimisticky (ne dost), a rodiče či právníci kritizující český očkovací systém dělají obojí. Loni na podzim z listu očkování ubyla problematická vakcína proti tuberkulóze a objevilo se několik zásadních soudních rozhodnutí – zásadních proto, že o očkování třeba Ústavní soud rozhodoval vůbec poprvé, ale hlavně proto, že zmiňovaní strážci ústavy občanům přiznali právo očkování odmítnout a naopak odmítli možnost takové rodiče pokutovat. Jiné hlasy ve veřejné debatě ovšem upozorňují, že pokud rodiče nečtou po nocích výroky Ústavního soudu, nic se pro ně nemění a očkování dál zůstává povinné ve stávajícím rozsahu. “Lékaři budou dál udávat rodiče na hygienické stanice, budou jim dál říkat, že je to povinné. Rodiče v tomto prostě musí dál bojovat,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Ve zdravotnictví to platí obecně. Tam totiž pacienti na papíře řadu práv mají, praxe tuto teorii často neodráží – zejména proto, že lidé o možnostech, které jim zákony dávají, nevědí nebo nemají odvahu se v těžké situaci postavit autoritě. Hřiště navíc není nijak přehledné. Na jedné straně se ministerstvo zdravotnictví připravuje do legislativního procesu vpustit nový zákon o zdravotních službách, jenž práva pacientů oklešťuje. Na straně druhé se ovšem do schvalovacího kolečka chystá nový občanský zákoník (k němuž se ještě podrobně dostaneme), který naopak právo volby rozšiřuje – lidé by podle něj třeba mohli nově odmítnout být po smrti pitváni.
Ustupte celku
Pátrání po tom, proč to jde tak ztuha, nevyžaduje příliš námahy. Ta nejjednodušší a nejbanálnější odpověď je ta správná: jde o dědictví komunismu. Právní podhoubí, z něhož jsme se stále plně nevynořili, nakonec důkladně zanalyzoval tým tuzemských právníků v předloni vydané knize Komunistické právo v Československu. Jeho podstatu prolínající se všemi druhy práva jeden z autorů, Vojtěch Šimíček, shrnul jako “upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními“. Komunisté nově definovali roli státu i jeho občana a jejich vzájemný vztah: v jasné nevýhodě byl jedinec nucený se “společné“ vůli podřizovat. Češi, zbavení za komunismu svých přirozených elit, toto myšlení přejali a dodnes se ho úplně nezbavili. Komunistické právo proto stále vykukuje i v dalších oblastech života, třeba u nakládání s majetkem – lidé kupříkladu nemohou zcela volně rozhodovat o tom, co se stane s jejich majetkem po smrti. Nemohou v závěti vázat dědictví na konkrétní podmínky (třeba dokončení vzdělání), nemohou se s budoucími dědici dohodnout ještě za svého života či není možné odkázat jednu konkrétní věc konkrétnímu člověku nebo instituci (obraz muzeu). Majitelé bytů zase mají omezené možnosti, jak se zbavit problematických nájemníků.
Změny jsou pomalé, ale přesto je jasné, že tato “marxistická převýchova“ pomalu vyprchává. Jednak se mění právo samotné. Právě nejkřiklavější pozůstatky totality, k nimž patří dědické právo, odstraňuje nový občanský zákoník, na kterém pracuje tým právníků v čele s Karlem Eliášem už osm let. A podstatně se zde rozšiřuje prostor pro svobodnou vůli – právě třeba v rozhodování o vlastním majetku.
Otec, který svou buldočí vytrvalostí “zařídil“ v úvodu zmíněný rozsudek Ústavního soudu týkající se očkování, se už k celé kauze (jak vzkázal Respektu) nechce vracet. Emancipovaných rodičů, kteří se stavějí “na zadní“, ovšem každopádně přibývá. “Jde to ale pomalu. Lidi se musí odnaučit tolik poslouchat,“ říká Martina Suchánková, šéfka sdružení Rozalio, které se zabývá očkováním.
Článek byl ublikován dne 20. 2. 2011 v časopise Respekt.
Autorem článku je Silvie Lauder, Respekt.
Středa, 9. února 2011Tiskové zprávy
Ústavní soud se dne 9. 2. 2011 poprvé vyjádřil k otázce odmítání povinného očkování dětí. Soud na jednu stranu připustil, že stát má právo nařizovat povinná očkování. Zároveň ovšem zdůraznil, že z této povinnosti musí v odůvodněných případech existovat výjimky, jako je například víra rodičů.
Soudce Mucha při vyhlášení nálezu uvedl vodítka, podle nichž by při odmítnutí očkování měly hygienické stanice k rodičům přistupovat. Kromě naléhavosti očkování a aktuálního nebezpečí pro společnost musí úřady vzít v úvahu také motivaci, proč rodiče nechtějí očkovat. Zejména se musí zabývat tím, zda je důvodem ústavně zaručené právo a jestli rodič své právo uplatňoval konzistentně a přesvědčivě od počátku.
„V tomto případě stěžovatel pan Vavřička argumentoval svou vírou a přesvědčením o škodlivosti vakcín, avšak z nálezu lze dovodit, že se může jednat i o jiná práva z Listiny základních práv a svobod,“ interpretuje nález právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota. Rodiče se dostávají do konfliktu s hygieniky nejen z ideologických důvodů jako pan Vavřička, ale velmi často také proto, že mají zkušenost se závažnými vedlejšími účinky vakcín nebo chtějí očkování jen odložit do pozdějšího věku.
„Rozhodnutí Ústavního soudu opatrně zavádí změny v chápání výjimek z očkování. Donedávna úřady pokutovaly rodiče bez ohledu na jejich důvody k neočkování,“ komentuje výsledek soudu Candigliota. Tuto represivní praxi přerušil v srpnu minulého roku Nejvyšší správní soud, když uznal argumenty Ligy lidských práv, že konkrétní očkování nemůže nařizovat pouhá vyhláška, ale jedině zákon.
Ministerstvo zdravotnictví tak v reakci začalo připravovat novelu zákona o ochraně veřejného zdraví a snaží se povinné očkování a represi vůči rodičům zachovat. „Zákonodárci by však do nového zákona neměli pouze přesunout starý očkovací kalendář. Měli by zvážit, zda nepostačí, aby očkování bylo pouze doporučené a hrazené státem, jako je tomu běžně na západě,“ vyzývá Candigliota. „Zároveň by konečně měl stát převzít odpovědnost za nežádoucí následky očkování.“
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
tel.: 604 118 050
David Zahumenský
předseda Ligy lidských práv
tel.: 608 719 535
Nález Ústavního soudu je k dispozici zde.
Tiskovou zprávu věnovanou loňskému případu rodičů odmítajících očkování najdete zde.
Liga lidských práv již dříve zpracovala analýzu očkování v evropských zemích, která je volně k dispozici zde.
