O tom rozhoduju já

Neděle, 20. února 2011Zprávy z médií

Dva týdny starý verdikt Ústavního soudu týkající se povinnosti očkovat vlastní děti nám znovu připomnělo, že svobodná volba nepatří v našem životě k úplně automatickým položkám. Přesto se něco děje: podle strážců ústavy stát neměl právo udělit Pavlu Vavřičkovi (který před osmi lety odmítl nechat očkovat své děti) pokutu. A dále platí, že všichni rodiče mají za určitých podmínek právo očkování odmítnout. Bojovat za něco, co je na Západě běžné, může být dodnes obtížné. Už dávno to ale není beznadějné.

Chtěl mě vyhodit

O tom, jak těžké je vzepřít se silné autoritě, by mohla vyprávět Bri Hurley, energická tanečnice a učitelka orientálních tanců. Rodačka z amerického San Franciska, která žije v Česku už deset let, podstatnou část z toho v Brně, zjistila tíhu úkolu za dramatických okolností. Bulku, kterou si před třemi lety sama našla v prsu, lékaři diagnostikovali jako rakovinu. Šok z vážné nemoci ještě znásobil způsob, jakým se o ní paní Hurley dozvěděla. “Lékařka mi prostě řekla, že mi nezbývá moc času, pokud nepůjdu okamžitě na operaci, že nebudu moci plně používat levou ruku,“ popisuje paní Hurley. “Moje první reakce byla jednoduchá: utéct pryč.“ Na operaci měla jít okamžitě, ale protože těsně předtím prodělala další vážnou nemoc, požádala o odklad a mezitím začala studovat jiné možnosti, jak se se zákeřnou chorobou vyrovnat. Zásadně změnila životosprávu (šálek zeleného čaje, který popíjí v čajovně v centru Brna, je toho výrazem: dva roky neměla v ústech cukr, alkohol nebo cokoli z mouky), začala užívat byliny a homeopatika. Na odkladu operace se sice s lékaři domluvila, ale předcházelo tomu nepříjemné setkání s chirurgem a jeho týmem – nikdo neodpověděl na její pozdrav, nikdo se nepředstavil a nikdo se nezeptal, zda jí nevadí, že ji budou polonahou prohlížet před tolika lidmi.

To vše odvál fakt, že operace – provedená jiným chirurgem – pak dopadla výborně: následné testy ukazovaly, že rakovina z jejího těla vymizela. Tady ale boj teprve začal. Nový onkolog, k němuž začala po operaci chodit, jí doporučil, aby podstoupila další léčbu, protože rakovina byla “velmi agresivní“. A to dost rozsáhlou – pět let hormonální léčby, radioterapii a chemoterapii. Ač byla Bri Hurley na počátku rozhodnutá do toho jít, po delší úvaze a sbírání informací změnila názor. Když to ovšem oznámila lékaři, pohrozil jí, že ji vyhodí ze svojí péče, a později se také dozvěděla, že lékař spolu se svým nadřízeným doporučil její pojišťovně, aby jí – pokud bude dál odmítat navrženou léčbu – neproplácela pravidelné testy. “Byla jsem v šoku,“ říká dnes už se smíchem. “Ale myslím, že mě takto chtěl donutit, abych se podřídila jeho pohledu na věc.“

Tento příběh má zatím dobrý konec – našla si novou lékařku, která po vyšetření konstatovala, že Bri drastickou léčbu navrhovanou předchozím lékařem nepotřebuje, chodí pravidelně na testy, jež jí díky zásahu lékařky znovu proplácí pojišťovna. Ale hlavně – je zdravá.

Jen žádné výhody

Matěji Jungwirthovi (19) jde spíše než o zdraví o jeho důstojnost. Student oktávy pražského osmiletého gymnázia PORG prodělal dva měsíce po narození zánět mozkových blan, následkem čehož trpí těžkou sluchovou vadou. Jenže celý jeho dosavadní život, včetně putování vzdělávacím systémem, tím nebyl nijak ovlivněn – školkou, základní i střední školou prošel se slyšícími spolužáky, aniž by potřeboval zvláštní úlevy. “Vždyť já ani neumím znakovat, zatím jsem se to nenaučil,“ usmívá se Matěj, který díky kvalitním digitálním naslouchadlům a umění odezírat komunikuje zcela bez problémů.

Na speciální zacházení narazil poprvé až loni na podzim, když absolvoval generálku státní maturity a zjistil, že byl přeřazen do skupiny sluchově postižených.

Jedinou částí zkoušky, kterou nemohl projít normálním způsobem, byla poslechová část testování znalostí angličtiny – při puštěném CD Matěj nevyužije schopnost odezírat. Prakticky to ale znamená, že by kompletně celou maturitu seděl v jiné místnosti než všichni ostatní, měl by nárok na více přestávek a více času na dokončení zkoušky. A jako bonus: až se na jaře pojede “naostro“, bude mít i jinou verzi testu a zmiňovaný poslech cizího jazyka se ho nebude týkat vůbec. A to studenta, který má na kontě dvě mezinárodní zkoušky z angličtiny absolvované na British Council, ambici studovat na některé z prestižních amerických univerzit (a stipendium, které mu to umožňuje), dost naštvalo.

Obrátil se proto na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), jež organizuje státní maturity, aby nechali vše při starém a přizpůsobili jeho potřebám pouze poslechovou část maturity z angličtiny (místo přehrávače by text Matějovi přečetl někdo “naživo“). Na takovém řešení se lze bez problémů domluvit s British Council, ale CERMAT to smetl ze stolu s tím, že je to moc složité. “British Council ale dělá po celém světě miliony testů ročně,“ diví se Matěj.

Jeho snahu domoci se svého práva podporuje i ředitel gymnázia, a student tedy nakonec poslal stížnost na ministerstvo školství. Spor je momentálně na mrtvém bodě, protože se čeká na úřední odpověď. “Nejde jen o mě, je to důležité v obecnější rovině. Je nutné ukázat, že je tady něco špatně,“ říká bojovný gymnazista. “A lidi, co budou po mně, třeba nebudou muset nic takového řešit.“

Děkuji, nechci

Čtyřiatřicetiletá finanční manažerka Jana tvrdý zápas o vlastní pohled na věc dotáhla až k vítěznému soudu. Ve hře je opět očkování. “Měla jsem za to, že je prospěšné, a dál jsem to neřešila,“ vzpomíná nad sklenkou červeného v pizzerii na pražské Palmovce. Hlavní důvod zápasu – tříapůlletá Barbora – se právě v dětském koutku soustředěně snaží nacpat pestrobarevné plastové vozítko na skluzavku a nevypadá, že by jí něco scházelo. Jenže jí cosi schází – a to série očkování, které jiné české děti v jejím věku mají. Barborčini rodiče se totiž po jejím narození nejprve rozhodli očkování odložit a pak je i úplně odmítli. “Začala jsem sbírat informace a změnila jsem názor,“ vysvětluje mladá maminka. “Vadí mi, že mě nějaká autorita – k níž navíc velmi často necítím důvěru – nutí, abych dávala svému dítěti něco, o čem jsem přesvědčená, že je škodlivé. A vadí mi, že nikoho nezajímá můj názor.“ Odmítnutí ovšem mělo pro rodiče obvyklé následky (nejprve nátlak dětského lékaře, včetně hrozby, že už dál nebude dítě ošetřovat, pak předvolání na hygienu a trest). Což ve formě pokuty znamenalo celkem osmnáct tisíc korun a později i další problémy, třeba nemožnost Barborku přihlásit do státní školky, protože tam nemají neočkované děti přístup.

Pokuta byla později snížena (na dvanáct tisíc) a nakonec ji z obavy před exekucí zaplatili, ale to nic nezměnilo na tom, že se rodiče rozhodli bránit. Zažalovali ministerstvo zdravotnictví s argumentem, že Česko ratifikovalo mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají rodiče právo na svobodné rozhodnutí – a v prvním kole jim dal Městský soud v Praze za pravdu. Proti tomu se zase ohradilo ministerstvo a teď se čeká na rozhodnutí další instance, Nejvyššího správního soudu. “Pokud to bude potřeba, jsme připraveni jít až k Evropskému soudu pro lidská práva,“ říká Jana, podpořená ne úplně automatickým vítězstvím v prvním kole. “Nejde jen o nás a naše dítě, ale i o další rodiče.“

Co je normální

Aktéři podobných příběhů často slýchají, že dělají mnoho povyku pro nic. Očkování dětí je přece běžné, o léčbě pacienta rozhoduje lékař a neslyšící student by měl přece dělat zkoušky podle pravidel pro neslyšící studenty.

Jenže svoboda volby má před tímto pohledem přednost a jsou země, kde o tom dnes už nikdo nepochybuje. Snad nejlépe je to vidět na očkování. Zatímco v Česku děti povinně dostávají hned devět druhů, podle analýzy Ligy lidských práv z loňského prosince jsou to ve Francii tři, v Belgii jedna a v Německu, Rakousku, Irsku či Velké Británii dokonce ani jedna státem nařízená injekce. Přestože je v těchto zemích očkování dobrovolné, procento “proočkovanosti“ populace je na podobně vysoké úrovni jako v Česku.

V Česku se naproti tomu věci mění jen velmi pomalu, na což se lze dívat optimisticky (aspoň něco) i pesimisticky (ne dost), a rodiče či právníci kritizující český očkovací systém dělají obojí. Loni na podzim z listu očkování ubyla problematická vakcína proti tuberkulóze a objevilo se několik zásadních soudních rozhodnutí – zásadních proto, že o očkování třeba Ústavní soud rozhodoval vůbec poprvé, ale hlavně proto, že zmiňovaní strážci ústavy občanům přiznali právo očkování odmítnout a naopak odmítli možnost takové rodiče pokutovat. Jiné hlasy ve veřejné debatě ovšem upozorňují, že pokud rodiče nečtou po nocích výroky Ústavního soudu, nic se pro ně nemění a očkování dál zůstává povinné ve stávajícím rozsahu. “Lékaři budou dál udávat rodiče na hygienické stanice, budou jim dál říkat, že je to povinné. Rodiče v tomto prostě musí dál bojovat,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.

Ve zdravotnictví to platí obecně. Tam totiž pacienti na papíře řadu práv mají, praxe tuto teorii často neodráží – zejména proto, že lidé o možnostech, které jim zákony dávají, nevědí nebo nemají odvahu se v těžké situaci postavit autoritě. Hřiště navíc není nijak přehledné. Na jedné straně se ministerstvo zdravotnictví připravuje do legislativního procesu vpustit nový zákon o zdravotních službách, jenž práva pacientů oklešťuje. Na straně druhé se ovšem do schvalovacího kolečka chystá nový občanský zákoník (k němuž se ještě podrobně dostaneme), který naopak právo volby rozšiřuje – lidé by podle něj třeba mohli nově odmítnout být po smrti pitváni.

Ustupte celku

Pátrání po tom, proč to jde tak ztuha, nevyžaduje příliš námahy. Ta nejjednodušší a nejbanálnější odpověď je ta správná: jde o dědictví komunismu. Právní podhoubí, z něhož jsme se stále plně nevynořili, nakonec důkladně zanalyzoval tým tuzemských právníků v předloni vydané knize Komunistické právo v Československu. Jeho podstatu prolínající se všemi druhy práva jeden z autorů, Vojtěch Šimíček, shrnul jako “upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními“. Komunisté nově definovali roli státu i jeho občana a jejich vzájemný vztah: v jasné nevýhodě byl jedinec nucený se “společné“ vůli podřizovat. Češi, zbavení za komunismu svých přirozených elit, toto myšlení přejali a dodnes se ho úplně nezbavili. Komunistické právo proto stále vykukuje i v dalších oblastech života, třeba u nakládání s majetkem – lidé kupříkladu nemohou zcela volně rozhodovat o tom, co se stane s jejich majetkem po smrti. Nemohou v závěti vázat dědictví na konkrétní podmínky (třeba dokončení vzdělání), nemohou se s budoucími dědici dohodnout ještě za svého života či není možné odkázat jednu konkrétní věc konkrétnímu člověku nebo instituci (obraz muzeu). Majitelé bytů zase mají omezené možnosti, jak se zbavit problematických nájemníků.

Změny jsou pomalé, ale přesto je jasné, že tato “marxistická převýchova“ pomalu vyprchává. Jednak se mění právo samotné. Právě nejkřiklavější pozůstatky totality, k nimž patří dědické právo, odstraňuje nový občanský zákoník, na kterém pracuje tým právníků v čele s Karlem Eliášem už osm let. A podstatně se zde rozšiřuje prostor pro svobodnou vůli – právě třeba v rozhodování o vlastním majetku.

Otec, který svou buldočí vytrvalostí “zařídil“ v úvodu zmíněný rozsudek Ústavního soudu týkající se očkování, se už k celé kauze (jak vzkázal Respektu) nechce vracet. Emancipovaných rodičů, kteří se stavějí “na zadní“, ovšem každopádně přibývá. “Jde to ale pomalu. Lidi se musí odnaučit tolik poslouchat,“ říká Martina Suchánková, šéfka sdružení Rozalio, které se zabývá očkováním.


Článek byl ublikován dne 20. 2. 2011 v časopise Respekt.

Autorem článku je Silvie Lauder, Respekt.

Inkluzivní vzdělávání v České televizi

Pátek, 28. ledna 2011Aktuality

Inkluzivní vzdělávání v České televizi

Pedagožka Ligy lidských práv, Monika Tannenbergerová, vystoupila v pátek 28. ledna 2011 v pořadu Sama doma na ČT1. Vysílání se během celého týdne věnovalo tématu nadaných dětí a Monika Tannebergerová zde mluvila o možnostech a výhodách zařazení nadaných a talentovaných dětí do běžného vzdělávacího proudu. Pokud vám pořad unikl, můžete se podívat na webu České televize.

Sledujte celé vysílání Sama doma zde (tématu inkluze se pořad věnuje od 7. a 70. minuty).

Kromě Moniky Tannenbergerové, která pro široké publikum představila projekt Férová škola a Certifikát Férová škola, vystupovala i Dagmar Válková, učitelka ZŠ Šaratice. Nechyběl ani její nadaný žák Dominik. Dívaci se mohli dozvědět o tom, jaká je příprava na výuku ve škole s inkluzivním vzděláváním a zároveň jim Dominikova matka vylíčila, jak vypadá život s nadaným dítětem

Česko vede v počtu povinných očkování dětí

Pondělí, 10. ledna 2011Zprávy z médií

Irsko, Německo, Rakousko a Spojené království. To jsou země, kde je očkování dětí pouze na rozhodnutí jejich rodičů. Těm nejenže nehrozí represe v podobě pokut, trestního stíhání, sankcí a dohledu ze strany sociálních pracovníků, ale tyto rodiny nejsou ani omezeny v možnosti umístit své děti do školek a škol.

Podrobnou analýzu toho, jak je, či není povinné očkování dětí v Belgii, Francii, Irsku, Německu, Rakousku a Spojeném království zpracovala Liga lidských práv. Ta se na zmapování problematiky v zemích západní Evropy zaměřila hlavně proto, že zastupovala rodiče, kteří byli nespokojeni s represemi za neočkování dětí.

Z analýzy tak například vyplývá, že v České republice je zdaleka nejvíc povinných očkování ze všech zkoumaných zemí. Zatímco u nás jich musí děti podstoupit hned devět, ve Francii jsou povinná tři a v Belgii pouze jedno. V ostatních pak není povinné žádné. „Ve Francii bylo dříve mnohem více povinných očkování, podobně jako v České republice, ale část z nich byla přesunuta mezi dobrovolná,“ popisuje ve studii právnička Jana Koláčková.

Liga lidských práv se ale zaměřila i na to, kdo nese zodpovědnost v případech, kdy očkování – povinné i nepovinné – způsobilo dítěti nějakou zdravotní újmu. Ukázalo se, že státy, které ponechávají rozhodnutí na rodičích, na sebe i přes to berou odpovědnost. Stejné je to například i v Belgii.

Oproti tomu český stát nepřevzal žádnou odpovědnost za odškodnění takovýchto případů a ta tedy zůstává na lékaři, který vakcínu aplikoval.

Lékaře to dostává do schizofrenní situace: mají povinnost oznamovat případy, kdy vakcinací došlo k poškození zdraví dítěte, jenže by tím přiznali vlastní odpovědnost za náhradu škody.

***

Povinná vakcína

Nikde není očkování podmínkou pro vstup žáků do škol. V Česku, Belgii a Francii je ale nástup do školek podmíněn očkováním npříklad proti záškrtu či obrně.


Článek byl publikován dne 10. 1. 2011 v Lidových novinách a naleznete jej zde.

Změny ve školství jsou už opravdu nevyhnutelné

Neděle, 12. prosince 2010Zprávy z médií

Diskusi laické i odborné veřejnosti vzbudily výsledky mezinárodního srovnání znalostí žáků (PISA), do něhož se zapojili patnáctiletí žáci z 65 zemí světa. Testy, které se zaměřují na znalosti matematiky, přírodních věd a čtenářskou gramotnost naši žáci absolvovali v minulých letech s úspěchem. Nyní jsou výsledky průměrné, ale ve srovnání s předešlým testováním došlo ke zhoršení. Širší souvislosti v tomto příspěvku nabídne pedagožka Ligy lidských práv Katarína Krahulová.

Dlouhodobý (od roku 2000) a výrazný propad nalezneme ve čtenářské dovednosti českých žáků, kteří neumí zhodnotit text kritickým myšlením. Tato dovednost je přitom klíčová pro posuzování informací, skrze které utváříme své postoje a hodnoty. Jak si má český školák bez schopnosti kritického myšlení udělat názor například na podbízivá řešení extremistických skupin, které se umí „tak působivě“ prezentovat? ,,Musíme měřit kvalitu, musíme ocenit učitele, odbourat byrokracii, změnit financování těch škol. To je několik věcí, na kterých už pracujeme,“ popisuje ministr Dobeš, jak zhoršující se úroveň vzdělání českých žáků řešit. Ano, řešením jsou změny v celém systému školství.

Osvědčený finský model

Například finské školy jsou co možná nejméně restriktivním prostředím a dokáží naplňovat individuální potřeby jednotlivých žáků. Finsko směřuje již od 70. let ke vzdělávání a výchově s přihlédnutím k věku žáka a jeho výukovým schopnostem. Cílem reforem tehdy bylo nastartovat spolupráci mezi vzdělávacími orgány, školou a dalšími institucemi za účelem rozvinutí inkluzivního vzdělávání. Obava, že vzdělávání dětí nadaných, postižených, pomalých, nemocných, různobarevných či normálních dohromady sníží výkon a povede ke zhoršení těch šikovnějších, se nepotvrdila. Naopak, Finsko se může pyšnit nejlepšími výsledky v testech PISA i za stávajícího inkluzivního vzdělávání.

Systémové řešení je nezbytné

Je nutné změnit fungování i pohled na české školy, českého učitele i českého žáka. Škola by měla být otevřeným centrem, kde na třídní schůzku pozve dítě své rodiče samo, protože si pro ně nachystalo pohoštění, a samo jim také poví o svých výsledcích. Krásný příklad sebereflexe a kritického myšlení dítěte i motivace rodiče jít na třídní schůzku. Musí se také změnit pojetí profese učitele. Již není přikazující autoritou, ale partnerem, který provází žáky výchovně-vzdělávacím procesem. Umí je motivovat, naplňovat jejich potřeby, řešit zajímavé otázky, plánovat, projektovat i poskytnout krizovou intervenci. Některé z těchto aktivit hodnotí učitelé jako nadstandardní nad rámec povolání, ale profese učitele je přece poslání, jehož cílem je pomoci jedinci poznat společnost, ve které si jednou bude umět najít sebeuplatnění i společenské kontakty. V neposlední řadě za prací učitele musí stát také škola. Efektivní změny a inovace, o které se učitel pokusí, by měly být podporované vedením i celým systémem.

Polovinu českých dětí škola nebaví

Jednou z výrazných změn byla v roce 2005 kurikulární reforma, která kladla důraz na to, aby se žáci naučili pracovat s informacemi a osvojili si další celoživotní dovednosti. MŠMT vydalo k této problematice i tzv. desatero reformy, které odpovídá na otázku, co přinese reforma vašemu dítěti a podává výčet odpovědí například, žáci se budou ve škole cítit příjemně a bezpečně, zažívat radost z učení. Nyní po pěti letech v doprovodném dotazníku PISA více než polovina všech patnáctiletých žáků uvedla, že se ve škole často nudí a třetina do školy nechce chodit vůbec. Tak žáky škola nebaví. Přitom existuje mnoho nástrojů, které mohou pomoci efektivním změnám ve škole. Například index inkluze, který pochází z Velké Británie. Umí analyzovat situaci ve škole i nastartovat proces plánování dalšího rozvoje, dovede zhodnotit stávající spolupráci těch, kteří jsou se školou nějak spojeni.

Školy se ale mohou změnit a podstatným způsobem ovlivnit vzdělávací zkušenost žáků i učitelů tím, že budou rozvíjet kulturu, kde je každý respektován, politiku směřující k zapojení, spolupráci i dobrým výsledkům všech dětí, Mohou tak ukázat, že lze následovat příklady dobré praxe inkluzivního vzdělávání, které jsou dosud v menšině.

Katarína Krahulová, pedagožka Ligy lidských práv

Článek byl publikován dne 12. 12. 2010 na blog.aktualne.centrum.cz a naleznete jej zde.

Další informace k tématu najdete také v EXTRA Ligových novinách.

Postižené i geniální děti se učí v jedné třídě. Ve Férové škole

Sobota, 4. prosince 2010Zprávy z médií

Děti s handicapem, které se učí ve stejné třídě jako výjimečně nadané děti? Jde to. V takzvaných Férových školách. Na jižní Moravě je jich dokonce nejvíc v republice. Rodiče i učitelé si je pochvalují, vyžadují ale důkladnější přípravu.

Na jižní Moravě je šest Férových škol, v nichž se učí děti s různými druhy handicapů společně s „normálními“ dětmi. Je to fér, i když to učitele stojí víc práce.

Ve čtvrté třídě šaratické školy se mluví o mamutech. Štorchův úryvek v čítance čtou děti nahlas. „Před pěti tisíci lety…“ slabikuje Klárka.

A paní učitelka ji zarazí. „Co bylo před pěti tisíci lety, Dominiku?“ Z první lavice zvedne hlavu blonďatý kluk, který sestavuje na papíře křížovku, a vysvětluje svým spolužákům podrobnosti o pravěku. Dominik je extrémně nadané dítě.

Děti se naučí žít v odlišnostech

Do třídy s ním chodí nejen spolužáci, o kterých se mluví jako o průměrných, ale i dvě děti, které mají diagnostikovanou mentální poruchu a pracují s asistenty.

Šaratická škola je Férová škola, má na to certifikát od Ligy lidských práv. Počítá totiž s takzvanou inkluzí, tedy vzdělává spolu s dětmi většinové společnosti i ty, které vybočují z normy.

Certifikát má v republice zatím deset škol. Chodí do nich děti s poruchami učení, žáci ze sociálně vyloučených skupin, mentálně i tělesně postižení i děti cizinců. Cílem je neoddělovat ty, kteří jsou jiní, učit děti odmalička, že svět je různobarevný, a naučit je žít v odlišnostech.

„Děti, které se odlišují, začleňujeme už několik let. Přináší nám to radost. I když starosti s tím jsou samozřejmě také. Předně jsem musela přesvědčit učitelský sbor, že i když s tím bude víc práce, má to smysl,“ vysvětluje ředitelka šaratické školy Eliška Novoměstská.

Speciální školy nejsou pro děti dobré

Pedagožka projektu Férová škola v Lize lidských práv Monika Tannenbergerová si je jistá, že odsouvání problémových dětí do speciálních škol je krátkozraké.

„Každé dítě, ať už má jakoukoli poruchu nebo zvláštnost, má nárok na to, aby se vzdělávalo v běžné škole. Děti, které nějak vybočují, v současné době často končí v systému škol speciálních. To považuji za nešťastné,“ vysvětluje.

Ještě důležitější je podle ní rozměr morální. Je nutné děti připravit na to, že v životě potkají různé lidi. Úkolem dnešní školy je podle pedagogů učit budoucí generaci spolu žít, učit se a pracovat a nejen umět vyjmenovaná slova.

Tento argument používá Tannenbergerová, i když dojde na otázku, která napadne rodiče každého nadanějšího dítěte: „Proč by měl někdo zaostalejší brzdit mé chytré dítě?“

Učitelé dokáží pracovat se všemi dětmi

„Škola však nemá dítě jen nabiflovat vědomosti, ale naučit ho komunikaci, což se lépe daří školám s inkluzivním přístupem,“ popisuje pedagožka.

To dosvědčuje i učitelka Dagmar Válková ze šaratické školy. Připravuje si tři plány na jednu hodinu, jedním způsobem pracuje s nadaným Dominikem, jiné věci zvládají handicapovaní žáci s asistenty a jiný přístup má ke zbytku třídy.

Autor článku: Klára Kubíčková, MF DNES

Článek byl publikován dne 4. 12. 2010 na brno.idnes.cz a naleznete jej zde.