Na zrušení babyboxů má Česko sedm let. Trest mu ale nehrozí

Výbor pro práva dítěte OSN České republice důrazně doporučil, aby zrušila babyboxy. Země na to má sedm let. „Neobhájili jsme je, protože nemáme preventivní péči, kterou by se dalo argumentovat,“ míní právnička Ligy lidských práv Michaela Tetřevová, která se zasedání účastnila. Výbor ale nemůže plnění svého doporučení nijak vymáhat ani jeho neplnění trestat.

Rozhovor s právničkou Ligy lidských práv Michaelou Tetřevovou.

Zasedání Výboru pro práva dítěte OSN jste se účastnila. Jak probíhalo?

Jednání trvalo celý den a týkalo se celé Úmluvy o právech dítěte, Česká republika se periodicky zodpovídá výboru jednou za sedm let. Zasedání probíhá tím stylem, že každý člen výboru položil několik otázek a následuje rozhovor. Babyboxy byly v porovnání s ostatními tématy pouze marginálií. Každopádně ve více než padesáti doporučeních, která výbor vydal na základě celodenního jednání, je doporučení číslo 49, kde výbor důrazně žádá Českou republiku, aby provoz babyboxů co nejdříve zastavila a zároveň aby urychleně vybudovala a posílila alternativní řešení, jak ohrožené děti ochránit. ( Celý dokument s doporučeními pro Českou republiku najdete zde .)

Jaké konkrétní výhrady měl výbor OSN k babyboxům?

Členům výboru se nelíbilo, že Česká republika tímto způsobem pouze přihlíží tomu, že děti jsou opouštěny svými rodiči. Nesnažíme se počty opouštěných dětí snížit a ani nepodporujeme žádnou alternativu k babyboxům. Pouze pasivně přihlížíme problému.

OSN proto navrhuje, abychom zavedli programy, které by šířily osvětu v plánovaném rodičovství a abychom zřídili dostatečné sociální poradenství ženám, které otěhotní neplánovaně. Aby vznikly vzdělávací programy podobné programům rané péče u dětí s postižením. Nic podobného u rodičů, kteří na rodičovství nejsou připraveni, nefunguje. A kvůli babyboxům nelze zkoumat ani důvod, proč matka to dítě odložila.

Co vadilo na babyboxech nejvíce?

Hlavní argument je, že babyboxy porušují Úmluvu o právech dětí v pěti článcích. Jedná se především o právo dítěte o zachování své identity, právo dítěte znát své rodiče, svůj původ. Ale i to, že stát nepodniká žádné kroky, které by tomuto problému předcházely.

Připouští výbor alternativu, že bychom se babyboxů nevzdali a zároveň rozšířili prevenci?

O takové možnosti se nejednalo. Problém byl podle mého v tom, že státní delegace nenabídla žádnou alternativu či řešení, jak by to mohlo do budoucna fungovat. Podle mého to nedokázali dostatečně vysvětlit, ale především z toho důvodu, že tu opravdu programy jako osvětová kampaň nebo poradenství opravdu chybí.

Jak se musí Česká republika nyní zachovat, když jí přišlo takové důrazné doporučení?

Takové doporučení přichází vždy jednou za sedm let. Další zpráva, kterou bude stát podávat, bude až v červnu roku 2018. Nyní máme tedy sedm let na to, abychom implementovali všech více než padesát doporučení. Pak musí dát Česká republika vědět, jaká nová legislativa vznikla, jak se doporučení plnila. Alternativní zprávu pak posílají i neziskové organizace, jež mohou popsat i pochybení nebo nedostatky, na které stát zapomene.

Co se stane, pokud toto doporučení neuposlechneme?

Pořád je to doporučení, takže je těžce vymahatelné. Na druhou stranu výbor a OSN působí svou morální autoritou a Česká republika své členství podepsala. Tím, že bude doporučení ignorovat, si způsobí mezinárodní ostudu. Pokuta nám nehrozí, o členství také nepřijdeme.

Proč se pozornost výboru neupíná i na okolní země, kde podobné systémy fungují?

Babyboxy fungují na Slovensku, něco podobného snad fungovalo v Německu. Výbor v ten den ale řešil Českou republiku, takže s ostatními zeměmi se nesrovnávalo. Pouze slovenský člen výboru, který byl reportérem pro naši zemi, uvedl, že stejný problém je i na Slovensku a že i tam je to potřeba řešit. Takže jsou tam stejné tendence. Nahradit řešení důsledku programy, které by problému předešly.

Článek byl publikován dne 13. 7. 2011 na zpravy.indes.cz a naleznete jej zde.

Autorkou článku je Martina Procházková, iDnes.cz.

Za děti dostala v Ženevě vláda čtyřku

Výzva, aby ČR nahradila babyboxy systémem, jenž by předcházel odkládání dětí, je v pořadí padesátý požadavek – z celkových 62, které ženevský Výbor pro práva dítěte naléhavě a většinou po osmi letech znovu adresoval české vládě.

Babyboxy tu jsou pomalu rodinné stříbro, někteří občané se naštvali. Zase nějací „diplomaté OSN“, jak se psalo, nás zbavují suverenity. Známe to přece už z EU. Pod dojmem povrchních mediálních zpráv inzerujících zákaz babyboxů v titulcích, se zvedla vlna nevole.

Co vše musíme protrpět – vzdát jsme se museli tři dny ohřívaných gulášů a pohlavkování neposlušných dětí. Jeden si už ani nezakouří nejen ve vlaku a na nádraží, ale ani v hospodě u pivka. A i Cikána aby se pomalu bál nazvat od plic Cikánem. A toto omezování suverenity má pokračovat!

Nevlídné oko, s nímž výbor pohlíží na české babyboxy, souvisí i s výhradou, kterou ČSFR (a pak i ČR) uvedla při přijetí úmluvy v roce 1991. Stát prý nemůže zaručit plnění článku sedm úmluvy, podle něhož má každé dítě právo znát své rodiče. Medicína se vyvíjí, informace o předcích, jejich nemocech a genové výbavě jsou potřebné. V ČR se navíc i podle zákona smí dítěti utajovat, že bylo osvojeno.

Je to tu kulturním zvykem, stejně jako fyzické tresty dětí, jež výbor České republice rovněž vytýká. Právem, stále tu přetrvává představa, že děti mají rodiče hlavně poslouchat, a to ještě pod hrozbou výprasku. Už před více než 40 lety řekl jugoslávský spisovatel dětské poezie Dušan Radovič rodičům: „ Budete-li bít své děti, budou ony bít vaše vnuky.“ Podle něho jenom děti, které neposlouchají, se mohou stát lepšími, než jsou jejich rodiče.

Co to je ale za výbor, který dal ČR ta doporučení? Nejsou v něm diplomati, ale 18 rotujících expertů jmenovaných státy. A není to vůbec výbor OSN, nýbrž smluvní orgán Úmluvy o právech dítěte, kterou Valné shromáždění OSN v roce 1989 otevřelo k podpisu státům. Ty ji pak podepisovaly a ratifikovaly. Už je nás 192 států, jen dva ji neratifikovaly – Somálsko a USA, i když ji podepsaly, USA za Clintona. Nemohou prý zaručit zákaz trestu smrti na dětech, uvedli Američané. Hlavní výtky výboru jsou tři: dětí v ústavech je v ČR moc. Neruší se oddělené školství (v praktických školách) pro romské a zdravotně znevýhodněné děti. A není tu žádný státní orgán, jenž by koordinoval dodržování úmluvy. Od roku 2003, kdy výbor vládu téměř na vše už upozornil, chybí polická vůle vlády.

Ženevského „grilování“ České republiky se účastnily i dvě české neziskovky – Liga lidských práv a česká sekce Defense for Children International. Michaela Tetřevová z Ligy řekla: „Stát vynakládá obrovské finanční prostředky na provoz dětských domovů a ústavů. Na preventivní služby, které by pomohly předcházet odebírání dětí z rodin, pak nezbývají peníze. Je třeba celý systém financování převrátit a podpořit právě péči o rodiny.“

Článek byl publikován dne 24. 6. 2011 v deníku Právo.

Autorem článku je Petr Uhl, deník Právo.

Česká republika dostala od Výboru pro práva dítěte přes 50 doporučení

21. června vydal výbor pro práva dítěte OSN závěrečná doporučení, v nichž kritizuje Českou republiku za slabou ochranu práv dětí a urguje vládu, aby plnila doporučení uložená v minulosti. 18 expertů na dětská práva vytklo České republice zejména přetrvávající segregaci romských dětí a dětí s postižením ve školách, vysoký počet dětí v dětských domovech či absenci nezávislého orgánu, jenž by dohlížel na dodržování Úmluvy o právech dítěte. Závěrečná doporučení jsou výsledkem jednání, které proběhlo 31. května tohoto roku v Ženevě.
Výbor pro práva dítěte OSN je kontrolním orgánem, který dohlíží na dodržování Úmluvy o právech dítěte a v pravidelných intervalech hodnotí dosažený pokrok v implementaci Úmluvy v jednotlivých zemích. Česká republika letos v květnu prezentovala Výboru, jak od roku 2003 v ochraně práv dětí pokročila. „Z více než 50 doporučení, které nyní Výbor státu uložil, vyplývá že se Česká republika za osm let téměř nehnula z místa a máme tedy co dohánět,“ komentuje dokument Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv, která se jednání v Ženevě účastnila jako pozorovatel.
Hlavní nedostatky shledal Výbor v celkové roztříštěnosti systému péče o děti. Ten je v současné době rozdělen do několika resortů, které své aktivity vůbec či nedostatečně koordinují. Výbor doporučil České republice vytvořit komplexní národní akční plán týkající se všech oblastí práv dětí a jeho koordinací navrhuje pověřit Ministerstvo práce a sociálních věcí. „V současné době stát vynakládá obrovské finanční prostředky na provoz dětských domovů a dalších ústavů. Na preventivní služby, které by napomohly předcházet odebírání dětí z rodin, pak nezbývají peníze. Je potřeba celý systém financování převrátit a podpořit právě péči o rodiny,“ dodává Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv.
Kritiku si ČR vysloužila i za upřednostňování ústavní péče před náhradním rodinným prostředím, např. pěstounskou péčí či komunitní péčí. Česká republika by dle Výboru měla co nejdříve zahájit proces deinstitucionalizace a podpořit pěstounskou péči.
Přetrvávající vyčleňování romských dětí z běžných základních škol do škol speciálních se také znovu stalo terčem kritiky. Výbor uložil státu, aby zajistil plnou a efektivní integraci romských dětí do školského systému, a vyzval ho aby podporoval na školách toleranci a vzdělával všechny děti stejně, bez rozdílu etnického či socio-kulturního pozadí.
Mezi dalšími doporučeními se objevil požadavek na zvýšení počtu sociálních pracovníků pracujících s dětmi a jejich rodinami či na systematický sběr etnických dat, bez kterého si lze jen stěží přestavit efektivní a měřitelné politiky v oblasti podpory znevýhodněných romských dětí.

Bližší informace poskytne:
Michaela Tetřevová, právnička Ligy, email: mtetrevova@llp.cz, tel. +420 724 219 796

Závěrečná doporučení Výboru pro práva dítěte v angličtině

Tisková zpráva o průběhu jednání české delegace v Ženevě

Brožura vysvětlující principy inkluzivního vzdělávání ke stažení

Publikace „Děti z ústavů!“ ke stažení

Systémové doporučení Ligy ohledně sběru etnických dat

OSN hubuje Česko. Mimo jiné i kvůli segregaci Romů

Česká republika je nečinná v oblasti ochrany práv dětí, soudí Výbor pro práva dítěte OSN. Naléhá proto na vládu, aby restruktualizovala celý systém péče o dítě. Tak by mělo být např. zamezeno segregaci romských dětí.

„Z více než 50 doporučení, které nyní Výbor státu uložil, vyplývá, že se Česká republika za osm let téměř nehnula z místa,“ řekla deníku MF Dnes Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv.

Česko by mělo okamžitě odstranit segregaci romských dětí a dětí s postižením. „Zejména diskriminační praktiky proti nim v rámci vzdělávacího systému,“ specifikuje dokument. Česko by se mělo držet Štrasburské deklarace o Romech z roku 2010.

Výbor také vyzval, aby česká vláda urychleně přijala „komplexní národní akční plán prevence rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a netolerance“ a určila nezávislý orgán, který by dohlížel na Úmluvy o právech dítěte.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se problémům hodlá věnovat. „Z toho důvodu připravujeme novou právní úpravu právní a sociální ochrany dětí,“ řekla mluvčí resortu Viktorie Plívová. „Ta má projít legislativním procesem v druhé polovině tohoto roku a pokud vše půjde dobře, začne platit s počátkem roku příštího.“

Článek byl publikován dne 22. 6. 2011 na www.parlamentnilisty.cz

Reakce státních orgánů na násilí na dětech

Ročně je u nás orgány sociálně-právní ochrany dětí registrováni asi 1500-2000 případů týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Odborníci odhadují, že počet odhalených případů je pouze špička ledovce.

Odhalením týrání nebo sexuálního zneužívání dítěte utrpení dítěte nekončí, To, co následuje potom, často prohlubuje psychickou deprivaci dítěte, vede k sekundární viktimizaci a mnohdy až k systémovému týrání dítěte. Tato forma týrání je způsobena systémem, který byl založen na pomoc a ochranu dětí, a kterému jsou dětské oběti vystaveny.
Příkladem systémového týrání jsou případy, kdy se dítě poprvé svěří odborníkovi s týráním či zneužíváním a jeho výpověď je zpochybněna, dítě je opakovaně vyslýcháno a tím se mu opětovně vybavují traumatické zážitky z minulosti, či je traumatizováno opakovanými lékařskými prohlídkami, které se provádějí nadbytečně. Dále může jít o případy, kdy dítě úzkostlivě prožívá opakovaný policejní výslech, či je-li prováděn výslech u soudu za přítomnosti pachatele. K sekundární viktimizace může dále docházet zveřejněním identity nebo údajů, které vedou k identifi kaci oběti v médiích, neadekvátní přístup sociálního okolí k dítěti, třeba ve škole, oddělení dítěte od rodiny a rozhodování o osudu dítěte bez objektivního zhodnocení situace, nedostatečná informovanost nebo srozumitelnost informací pro dítě ohledně procesu trestního řízení a dalších opatření, která následují po odhalení týrání.

Trápení dětí u výslechů

Sekundární viktimizace dětí jako obětí násilné trestné činnosti a jejich další poškozování v trestním řízení by mělo být eliminováno a sníženo na nejnižší možnou míru. Problém násilí na dětech spadá do kompetencí ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, ministerstva spravedlnosti a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Důsledkem je špatná koordinace systému, nedostatek jednotných a propojených statistických údajů, nejednotný monitoring a nejednotné metodické vedení. Přestože došlo k určitému zlepšení situace, nadále dochází v mnoha případech k sekundární viktimizaci dítěte v průběhu trestního řízení.
Současná právní úprava postavení dětské oběti v trestním řízení má mnoho nedostatků z hlediska prevence sekundární viktimizace. Specifi ka výslechu osoby mladší 15 let jsou stanovena v § 101 a 102 trestního řádu. Podle § 102 odst. 1 trestního řádu je třeba provádět výslech o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte, zvlášť šetrně a vyčerpávajícím způsobem tak, aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat. V dalším řízení má být dítě vyslechnuto znovu jen v nutných případech. Obligatorní při výslechu dítěte mladšího 15 let jako svědka je přibrání pedagoga nebo osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže (sociální pracovník, dětský psycholog, psychiatr).
Rodiče dítěte mohou být přibráni k výslechu, pokud to přispěje ke správnému provedení. Jde-li o výslech osoby mladší patnácti let a lze předpokládat, že přípravné řízení bude trvat delší dobu, může být dítě vyslechnuto v procesním postavení svědka již v přípravném řízení, bez nutnosti výslech opakovat po zahájení trestního stíhání. Pokud je tedy výslech dítěte proveden kvalifi kovaně, není třeba jej v průběhu trestního řízení znovu opakovat. Vysoké nároky na profesionalitu profesí přicházejících do styku s týranými a zneužívanými dětmi, na jejich osobnost, bohužel nejsou v praxi často splněny.
I přes výukové programy stále přetrvává nevhodné chování některých policistů, soudců a dalších profesionálů a jejich neporozumění pro základní aspekty chování obětí a pachatelů týrání a zneužívání.
Byť právní úprava týkající se výslechu dítěte je poměrně kvalitní a přestože je v § 102 trestního řádu stanoveno, že v dalším řízení má být dítě mladší 15 let vyslechnuto jen v nejnutnějším případě, setkáváme se s opakovanými výslechy dítěte často, standardně vypovídá až třikrát – před sdělením obvinění, během vyšetřování v trestním řízení před psychologem, který posuzuje věrohodnost a pak před soudcem při hlavním líčení. Velkou roli hraje i materiální vybavení policejních služeben. U výslechu dítěte má právo být přítomen obhájce i státní zástupce, kteří mohou v závěru výslechu položit dítěti otázky, dále musí být přítomen vyšetřovatel, přibraná osoba, opatrovník dítěte a v případě, že je výslech dítěte prováděn jako neodkladný a neopakovatelný úkon (§ 158a), musí být přítomen i soudce. Množství cizích osob přítomných u výslechu může být pro dítě velmi zatěžující. Výslech dítěte by měl proto probíhat prostřednictvím jednocestného zrcadla, které odděluje dítě a vyslýchajícího od ostatních přítomných, kteří mají možnost klást otázky prostřednictvím zvukového spojení. Výslech by se měl zdokumentovat na videozáznam, což snižuje nutnost jeho opakování. Vybavenost policejních služeben jednocestnými zrcadli a audio-video nahrávacími zařízeními je však velmi nedostatečná a není zákonem stanovena povinnost provádět výslech touto formou.

Dítě bez advokáta

Postavení dítěte jako poškozeného v trestním řízení je dáno § 43 odst. 1 trestního řádu. Dochází k němu v případě, bylo-li mu trestným činem ublíženo na zdraví či způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Práva dítěte jako poškozeného v trestním řízení uplatňuje jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla rodič. V případě, že pro střet zájmů nemůže zákonný zástupce dítě zastoupit, ustanoví se dítěti podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník, kterým je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. Dítě jako poškozený v trestním řízení může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem či opatrovníkem, ale také zmocněncem, kterého je oprávněn zákonný zástupce dítěti zvolit.
Pro účinnou ochranu práv nezletilého dítěte včetně ochrany před sekundární viktimizací v průběhu řízení by bylo nanejvýš vhodné, aby jeho práva háji v trestním řízení právník, popřípadě advokát. I v případech, kdy dítě zastupuje v trestním řízení opatrovník – pracovník orgánů sociálně-právní ochrany dětí, nemusí být ochrana zájmů dítěte efektivní pro nedostatečnou znalost hmotně právní i procesně-právní úpravy. Důvodem proč děti nebývají v trestním řízení zastupovány zmocněnci, jsou náklady na finanční odměnu zmocněnce. Pokud to odůvodňují majetkové poměry poškozeného a uplatnil nárok na náhradu škody, má právo na bezplatné zastoupení zmocněncem.
V případech, o kterých pojednáváme níže, kdy vznikla pouze morální újma, kterou není možné odškodnit, však nelze o bezplatné ustanovení zmocněnce žádat.
Z hlediska de lege ferenda by bylo vhodné zakotvit automatické právo na bezplatné zastoupení zmocněncem minimálně ve všech případech, kdy poškozeným je dítě a jedná se o násilný trestný čin. Zastoupení advokátem může mít zásadní význam při ochraně dítěte před sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení, například v případě výslechu dítěte mladšího 15 let nemusí být umožněna ani přítomnost rodičům dítěte.
Dalším vážným nedostatkem současné právní úpravy je nemožnost odškodnění nemateriální újmy (morální škody) v rámci adhezního řízení. Morální újma je v mnoha případech jediná újma způsobená týraným a zneužívaným dětem, která je však mnohem závažnější než újma fyzická. Nemateriální újmu je možné odškodnit pouze v občanském řízení s využitím institutu ochrany osobnosti. Toho se v praxi téměř nevyužívá, neboť s sebou nese značné finanční náklady a riziko dalšího znaleckého zkoumání a traumatizace dítěte.

Ochrana soukromí

Informování médií o kauze Kuřim jasně ukázalo i nezasvěceným, jak nedostatečná je ochrana soukromí obětí trestných činů v trestním řízení. V českém prostředí je poskytování informací o trestním řízení médiím upraveno § 8a trestního řádu.
Dotčené ustanovení neklade patřičný důraz na oprávněné zájmy poškozených, svědků a pozůstalých. Z jeho dikce nelze dovodit úplný zákaz poskytnutí jejich osobních údajů. Stávající ustanovení by proto mělo být novelizováno tak, aby byl výslovně zaveden zákaz zveřejňování informací vedoucích k odhalení identity poškozeného, svědka nebo pozůstalých, a to nejen v případě dětských obětí. Možnost orgánu činného v trestním řízení odepřít poskytnutí informace o poškozeném, svědkovi nebo pozůstalém po oběti nemusí vždy zajistit, že tyto osoby budou ušetřeny nechtěného zájmu médií. Jedinou ochranou, kterou právní řád v této situaci jednotlivci poskytuje, je soudní ochrana osobnosti podle § 12 občanského zákoníku, ke které lze přistoupit až po té, co byly citlivé údaje zveřejněny. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá předložení samostatné novely trestního řádu do parlamentu, která bude obsahovat zákaz zveřejňování informací umožňující identifikování dětské oběti a také stanovení tohoto zákazu v občanskoprávním řízením, pokud toto řízení souvisí s řízením trestním. Úprava má odpovídat úpravě zákazu zveřejňování informací o mladistvém v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Sankci za porušení tohoto zákazu, pokutu, stanoví přestupkový zákon. Je třeba podotknout, že zákaz zveřejňování informací vedoucích k identifikaci poškozeného by se měl vztahovat nejen na děti, ale i na další skupiny obětí trestných činů, minimálně těch zvláště ohrožených sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení (jako např. oběti sexuálních deliktů, ublížení na zdraví, rasových útoků, obchodování s lidmi apod.).

Rehabilitace a reintegrace dítěte

Velké nedostatky lze shledat i v otázce terapie (rodiny i dítěte-oběti) a rehabilitace dítěte – v tomto směru státní sektor stále selhává. Pokud jsou tyto činnosti zajišťovány, tak především neziskovým sektorem, tedy nutně jen ve velmi omezeném rozsahu. Ze strany státu zůstává stále převládající reakcí na násilí vůči dítěti jeho umístění do ústavního zařízení, kde se dále prohlubuje jeho deprivace, a to i v případě, kdy vztah jednoho z rodičů k dítěti je dobrý. Tato praxe je poměrně běžná, do povědomí veřejnosti se opět dostala až díky medializované kauze Kuřim a marného boje otce o předběžné svěření dětí do jeho péče. Umístěním dítěte do ústavního zařízení je v těchto případech porušována Úmluva o právech dítěte, která stanoví, že dítě nesmí být odděleno od rodičů proti jejich vůli. Úmluva umožňuje výslovně omezení nebo zákaz styku s rodičem v případě ohrožení zdravého vývoje dítěte, třeba v případech zneužívání či zanedbání, to se právě ale nevztahuje na nezneužívajícího rodiče nebo širší rodinu (např. prarodiče či jiné bližší příbuzné), kteří jsou schopni poskytnout dětem rodinné zázemí. Úmluva také zaručuje právo na kontakt s rodiči a blízkými osobami, v případě, že je od nich odtrženo. Dále je třeba zdůraznit, že neexistují specializovaná dětská zařízení pro děti se syndromem CAN a stávající ústavní zařízení nejsou schopna dětem poskytnout potřebnou terapeutickou péči.
Systém zotavení a reintegrace dětských obětí nezákonného jednání, který by byl garantovaný a financovaný státem, v České republice stále neexistuje. Propojený systém služeb, který by umožňoval rychlou a efektivní reakci na jednotlivé případy a umožnil by tak systematické a komplexní zpracování dat nutných pro monitorování a analýzu, chybí. V případech násilí páchaného na dětech stále přetrvává trend nasazování ex post represivních opatření a podceňování významu prevence. Přitom prioritní by měla být prevence v samotné rodině či pomoc při překonávání problému v co nejranějším stadiu, nezabrání-li se již jeho vzniku.
V tomto ohledu je nezastupitelná role orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tyto orgány ovšem stále v některých případech své zákonné povinnosti neplní tak, jak by měly, a někdy se proti nim dokonce hrubě proviňují, nevystupují dostatečně aktivně jak v prostředí rodiny, tak v příslušných řízeních týkajících se dětí. Počet pracovníků sociálně-právní ochrany je ve většině oblastí nedostatečný, preventivní činnost není v jejich kapacitě a ve většině případů chybí specializovaný pracovník na problematiku CAN.
Výbor pro práva dítěte OSN ve svých posledních Závěrečných doporučeních z roku 2003 kritizoval Českou republiku za přístup k týraným a sexuálně zneužívaným dětem. V roce 2008 bude vláda opět Výboru předkládat periodickou zprávu o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte. Bohužel nezbývá než konstatovat, že v implementaci Úmluvy v oblasti péče o týrané a sexuálně zneužívané děti nedošlo v ČR od roku 2003 prakticky k žádnému pokroku.

Mgr. Veronika Kristková, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 32, Děti jako politikum)