Mohou státy omezovat občany s duševním onemocněním v jejich volebním právu?

Nejnovějším příspěvkem do diskuze je nedávné vyjádření komisařky Rady Evropy pro lidská práva, podle které je praxe omezování volebního práva u lidí s postižením diskriminační, ničím nepodložená a v rozporu s Úmluvou OSN o právech lidí se zdravotním postiženm. Klíčové v této otázce bude ale až závazné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se v aktuálně projednávaném případu vyjádří k tomu, zda je tento postup v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Český Nejvyšší soud nedávno možnost soudů omezit svéprávnost v oblasti volebního práva potvrdil. Liga lidských práv zastává názor opačný a věříme, že se Štrasburský soud postaví za volební právo pro všechny lidi bez diskriminace.

Evropský soud pro lidská práva bude rozhodovat případ (stížnost č. 43564/17), v němž se vyjádří k otázce, zda je v souladu s Úmluvou (Článek 3 Dodatkového protokolu) omezení člověka s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením ve výkonu volebního práva.

V České republice stejně jako v mnoha dalších Evropských státech může být člověk s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením zbaven volebního práva. V nedávné době toto diskriminační jednání vůči osobám s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, potvrdil Nejvyšší soud ČR. Státy tento svůj postup odůvodňují jednak tím, že je potřeba chránit volební proces, kterého se mohou účastnit jen lidé, kteří mu rozumí a dále ochranou osob, které by z důvodu své neznalosti mohly být zneužity a nuceny hlasovat podle vůle někoho jiného.

Souhlasíme s komisařkou Rady Evropy, že tyto argumenty jsou zcestné a v rozporu se závazky, které státům vyplývají z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Pokud bychom připustili argument, že hlasovat může jen ten, kdo plně rozumí volebnímu procesu, tak bychom s čistým svědomím již nikdy nemohli jít k volbám, pokud bychom předem nenastudovali volební programy všech stran, vzájemně je neporovnali a neprověřili si všechny kandidáty. Argumentace, že volit může jen ten, kdo volbám dostatečně rozumí může nakonec vést k tomu, že zjistíme že sami nejsme dost moudří na to, abychom volili. Volební kampaně navíc už dávno nemíří na rozum ale na emoce a racionálního voliče potkáme spíše ve science-fiction než u volební urny.

K druhému argumentu, týkajícímu se obav z manipulace osobami s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, doložila komisařka Rady Evropy výzkumy. Z nich vyplývá, že osoby s duševním onemocněním ve státech (např. Rakousko), kde je jim to umožněno, hlasují v průměru naprosto shodně jako zbytek populace a nejsou tak jako skupina o nic víc ovlivněni např. k volbě populistických stran. Státům naopak (z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením) vyplývá povinnost vytvořit pro tuto skupinu dostupné prostředky pro to, aby se mohly voleb účastnit.

Omezení osob s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením je tak podle nás neodůvodněné. Toto zbytečné omezení znemožňuje lidem získat pocit, že mohou ovlivnit dění kolem sebe, a prosazovat zájmy, které jsou spojeny s jejich potřebami a přáními.

Volební právo pro všechny

Otevřený dopis nevládních organizací k přijímanému stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR

Vážené soudkyně a soudci,

v příštích dnech budete rozhodovat o tom, jestli nadále mohou obecné soudy omezovat v rámci řízení svéprávnosti i výkon aktivního volebního práva při volbách do Poslanecké sněmovny, do Senátu, do krajských zastupitelstev a obecní samosprávy, při volbě prezidenta a práva hlasovat v obecním a krajském referendu (dále jen „volební právo“). My, níže podepsané organizace zabývající se právy lidí s mentálním a psychosociálním postižením, vítáme, že se Nejvyšší soud rozhodl podstoupit kroky k sjednocení judikatury v této oblasti pomocí vydání závazného stanoviska.

Zároveň bychom chtěli poukázat na několik dimenzí této problematiky, které by neměly být opomenuty v další diskuzi, proto si naše postřehy dovolujeme zaslat tímto otevřeným dopisem. Chtěli bychom také Nejvyšší soud upozornit na to, že otázka omezování svéprávnosti v oblasti voleb není specifická pro Českou republiku, ale řeší se ve velké většině evropských zemí, zejména v zemích bývalého východního bloku, jakož i na mezinárodní úrovni. Věříme, že přijaté stanovisko bude v souladu s nejnovějším vývojem v oblasti mezinárodního práva a tedy že nebude nadále umožňovat arbitrární zásahy do základních lidských práv lidí se zdravotním postižením.

 

1.  Volební právo pro všechny jako základ demokratického zřízení

V České republice je v současné době více než 30 tisíc lidí omezených ve svéprávnosti, ale zdaleka ne všichni jsou omezeni také ve sféře aktivního volebního práva. Tato problematika se tedy týká poměrně malé skupiny lidí. Uznání práva volit je ale důležitým momentem nejenom pro všechny lidi omezené ve svéprávnosti, ale i pro demokracii jako takovou.

I v moderních demokraciích byly historicky různé skupiny osob vylučovány z práva participovat na veřejném a politickém životě. Ať už se jednalo o ženy, kterým bylo plné volební právo v Československu přiznáno až v ústavě z r. 1920, nebo třeba Afroameričany, kteří mohou v USA volit až od roku 1965, vždy bylo omezení volebního práva odůvodňováno neschopností těchto skupin porozumět volbám, nebo snahou o ochranu volebního procesu. Skutečným důsledkem těchto omezení však bylo to pouze to, že se tito lidé stali pro politiky neviditelnými a bylI považováni za občany druhé kategorie.

Lidé se zdravotním postižením jsou poslední skupinou, u kterých je účast na volebním procesu problematizována. Přitom vývoj na poli lidských práv mluví jasně – pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, musíme umožnit jeho výkon opravdu všem dospělým lidem. Završením snahy lidí se zdravotním postižením o uznání jejich lidských práv na rovnoprávném základě s ostatními bylo přijetí Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, která netoleruje žádné výjimky z aktivního nebo pasivního volebního práva odůvodněné druhem či stupněm postižení, nebo mírou potřebné podpory. Třešničkou na dortu pak bylo přijetí nominanta Austrálie a člověka s mentálním postižením, Roberta Martina, za člena Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Tedy orgánu, který závazně interpretuje danou Úmluvu. [1]

 

2.  Volební právo a Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

V roce 2009 ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením také Česká republika, tato pak byla vyhlášena ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 10/2010 Sb. m. s. Tento nejnovější lidskoprávní dokument přinesl změnu paradigmatu ohledně práv lidí se zdravotním postižením a zavázal státy mj. aby opustily staré koncepty způsobilosti, či svéprávnosti a systémy tzv. náhradního rozhodování a nahradily je modely podporovaného rozhodování, ve kterých je respektována jedinečnost a autonomie každého člověka. Úmluva se v článku 29 také postavila proti omezování práva podílet na veřejném a politickém životě z důvodu existence zdravotního postižení.  Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením následně potvrdil, že i omezení výkonu volebního práva v rámci řízení o svéprávnosti je v rozporu s tímto článkem:

Výbor také odkazuje na článek 12 odst. 2 Úmluvy, podle kterého členské státy musí uznat a chránit svéprávnost lidí s postižením ‚na rovnoprávném základě s ostatními,‘ včetně oblasti politického života, která zahrnuje i právo volit. Podle článku 12 odst. 3 Úmluvy mají členské státy pozitivní závazek činit všechny nezbytné kroky k tomu, aby umožnily lidem s postižením faktický výkon jejich právní způsobilosti. Z toho podle názoru Výboru vyplývá, že zbavením stěžovatelů volebního práva, založeném na domnělém či skutečném mentálním postižením, stát porušil své povinnosti dle článku 29 ve spojením s článkem 12 Úmluvy.

Protože už samotné posuzování způsobilosti jednotlivců je ve své podstatě diskriminační, podle názoru Výboru [omezení volebního práva] nemůže být považováno za legitimní. Zrovna tak není proporcionální k účelu, kterým je zachování integrity politického systému členského státu. Výbor opakuje, že na základě článku 29 Úmluvy je každý členský stát povinen přizpůsobit volební systémy tak, aby byly ‚vhodné, přístupné a lehce srozumitelné a použitelné‘ a tam kde je to potřeba, aby umožnili lidem s postižením podporu u voleb. Takovým způsobem stát zajistí, že lidé s mentálním postižením odevzdají stejně jako všichni ostatní kompetentní hlas, a zároveň nezasáhne do tajnosti voleb.[2]

 

3.  Volební právo a Rada Evropy

Dne 19. prosince 2011 vydala tzv. Benátská komise (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavněprávního charakteru) Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách.  V tomto revidovaném stanovisku se Benátská komise jednoznačně postavila na stranu volebního práva pro všechny:

Všeobecné hlasovací právo je základním principem evropského volebního dědictví [a] lidé se zdravotním postižením nesmí být v tomto ohledu diskriminováni, jak vyplývá z článku 29 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.[3]

K výkonu volebního práva u lidí s postižením se vyjádřil i Výbor ministrů Rady Evropy, kdy ve svém stanovisku uvedl:

Členské státy musí zajistit, že legislativa neobsahuje žádná ustanovení, která zbavují lidi s postižením práva volit nebo být volen.

Všichni lidé s postižením, ať mají fyzické, smyslové nebo mentální postižení, duševní onemocnění, či trpí chronickou nemocí, mají právo volit na stejném základě jako ostatní občané, a neměli by být zbaveni tohoto práva žádným zákonem upravující otázky svéprávnosti, rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu či jiným opatřením odkazujícím na existenci postižení, kognitivní funkce či domnělé schopnosti.

Státy by měly zajistit, že diskriminace na základě zdravotního postižení je zakázána ve všech oblastech politického a veřejného života, ať už jde o možnost volit a být volen, o výkon mandátu, o možnost být aktivní v politických stranách nebo nevládních organizacích, či o výkon veřejné funkce.[4]

Podobně, Komisař Rady Evropy pro lidská práva ve svém vyjádření ze dne 22. března 2011 potvrdil, že stanovení výjimek ze všeobecného volebního práva je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením:

Princip všeobecného volebního práva není aplikován univerzálně. Lidem s psychosociálním a mentálním postižením je volební právo odepíráno, nejčastěji jako důsledek zbavení nebo omezení svéprávnosti.

Ve skutečnosti Úmluva nespecifikuje žádné výjimky z práv, které obsahuje. Naopak, říká, že státní orgány musí uznat právo lidí s postižením na právní způsobilost ve všech oblastech života na rovnoprávném základě s ostatními.

Ústředním cílem Úmluvy je propagovat, chránit a zajistit plné a rovné užívání všech lidských práv pro lidi se zdravotním postižením. Tato úprava nedává prostor k existenci žádného procesu, v průběhu kterého by soudy nebo lékaři mohli posuzovat schopnost volit a rozhodovat o tom, jestli idem volit umožní nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že netestujeme schopnosti ostatních lidí bez postižení, takový přístup je zjevnou diskriminací.[5]

 

4.  Praxe posuzování způsobilosti volit v ČR

V souvislosti s posuzováním „volební způsobilosti“ také vyslovujeme obavu, že současný systém znaleckých posudků dává široký prostor k arbitrárním a nepřezkoumatelným rozhodnutím. V současné době neexistuje v Česku ani v zahraničí jednotná vědecky uznaná metoda pro posouzení schopnosti odevzdat hlas ve volbách. V praxi jsme se setkali s tím, že znalci si vytvořili názor ohledně schopnosti volit na základě toho, jestli člověk správně odpověděl na otázku „Kdo je v současné době prezidentem?“ nebo „Jaké politické strany znáte?“. Jiný znalec dokonce uznal, že pokud se člověk může fyzicky dostavit do volební místnosti, je výkonu volebního práva schopen. Politická volba je přitom velice individuálním a osobním rozhodnutím a lze si jen těžko představit, že by mohly existovat objektivní kritéria pro posouzení schopnosti takové rozhodnutí učinit. Navíc, jak byl řečeno výše, u žádné jiné skupiny obyvatel není zkoumána schopnost zvolit si svého kandidáta nebo politickou stranu. Systém, který zpochybňuje schopnost volit jen u lidí se zdravotním postižením, když u ostatních lidí je toto právo zaručeno bez výjimky, je zjevně diskriminační a v dnešní společnosti nepřípustný. Takový závěr nakonec vyplývá i z mezinárodních dokumentů, které jsou popsány výše. Naopak, jak vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, stát musí vynaložit patřičné úsilí, aby byly volby přístupné pro všechny, a to zejména přizpůsobením volebního procesu a zajištěním podpory těm, kteří ji potřebují.

 

5.  Omezení výkonu volebního práva z pohledu Občanského zákoníku

Podle ustanovení §55 odst. 2 Občanského zákoníku lze omezit svéprávnost člověka jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Míru rizika pro práva člověka je tedy potřeba posuzovat u každé z oblastí, ve kterých je člověk omezován. Přitom, lze si jen těžko představit, jakým způsobem by měl soud posuzovat újmu hrozící člověku z toho, že odevzdá svůj volební hlas. Pokud je omezení volebního práva u lidí se zdravotním postižením vedeno s cílem ochránit veřejnost, či volební systém, takové opatření nikdy nebude v souladu se zněním a účelem Občanského zákoníku.

Na okraj uvádíme, že ve společnosti je zakořeněný předsudek, že lidé s mentálním či psychosociálním postižením jsou více „manipulovatelní“ a že u jiných lidí podobná manipulace s hlasy nehrozí. Takové tvrzení nemá žádný empirický základ. Z výzkumů naopak, vyplývá, že informace podané přístupnou formou nebo blízkou osobou můžou zvýšit míru porozumění této informaci. [6]

Nakonec všechny předvolební kampaně jsou založeny na přesvědčování a lze jen těžko rozlišit, které z odevzdaných hlasů jsou ve skutečnosti „racionální.“ Z tohoto důvodu musí stát nastavit takové podmínky, aby docházelo ke zneužití volebního procesu co nejméně, ale bez toho, aby zasahoval do práva jednotlivců svoji volbu učinit. Vzhledem k tomu, že v současné době je na svéprávnosti v oblasti volebního práva omezeno řádově pouze několik tisíc lidí, je zjevné, že i kdyby se všechny tyto osoby rozhodly volit, nezpůsobilo by to vzhledem k mnohamiliónovému elektorátu v Česku zásadní změnu.

 

Podepsané organizace:

Liga lidských práv, www.llp.cz

Quip, z.ú., www.kvalitavpraxi.cz

Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, www.spmpcr.cz

Inventura, www.inventura.org

Mental Disability Advocacy Centre, www.mdac.info

SKOK do života, www.skokdozivota.cz

 

[1] Více viz v tiskové zprávě organizace Quip: http://www.kvalitavpraxi.cz/aktuality/ochrana-prav/velky-krok-prvni-clovek-s-potizemi-v-uceni-zvolen-clenem-vyboru-osn

[2] Rozhodnutí Výboru OSN o právech osob se zdravotním postižením Zsolt Bujdosó a ostatní proti Maďarsku ze dne 16. 10. 2013, č. CRPD/C/10/D/2011, odst. 9.5 – 9.6. Dokument je dostupný na adrese: http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/CRPD/Jurisprudence/CRPD-C-10-D-4-2011_en.doc

[3] Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách, CDL-AD(2011)045. Dokument je dostupný na adrese: http://www.venice.coe.int/docs/2011/CDL-AD(2011)045-e.pdf

[4] Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, 16.11.2011, č. CM/Rec(2011)14. Dokument je dostupný na adrese: https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectId=09000016805cbe4e

[5] Komentář Komisaře Rady Evropy pro lidská práva „Lidem se zdravotním postižením nesmí být odepíráno právo volit,“ 2011. Dokument je dostupný na adrese: http://www.coe.int/en/web/commissioner/-/persons-with-disabilities-must-not-be-denied-the-right-to-vote?inheritRedirect=true

[6] Wong, J.G. Improvement of decision making abilities. Psychological Medicine, 30, str. 295-300.

Kdo nesmí volit?

Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.

Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.

AUTOMATICKY NEVOLIT

Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.

Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.

PROLOMENÉ TABU

V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.

Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.

SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ

Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?

Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.

ČESKÉ ROZPORY

Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.

Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.

Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.

Zuzana Durajová: 25 000 Čechů nemůže volit. Přichází změna?

Článek byl publikován dne 29. 7. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Letošní rok je mnohými označován za supervolební rok. Široká mediální pozornost byla věnovaná nejen parlamentním volbám v Česku, ale také volbám ve Velké Británii a u našich jižních sousedů – v Maďarsku a na Slovensku, kde volby také přinesly překvapivé výsledky. Do kontextu supervolebního roku skvěle zapadla dvě přelomová rozhodnutí soudů v otázce souvislosti způsobilosti k právním úkonům s výkonem volebního práva. Konkrétně šlo o květnový rozsudek ESLP Alajos Kiss proti Maďarsku a červencový nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3102/08. Obě stížnosti vzešly z iniciativy Centra advokacie duševně postižených (MDAC), organizace, která se dlouhodobě věnuje ochraně lidí s duševním postižením.

I když se oba případy zaobíraly toutéž otázkou, a to jestli stát má právo omezovat volební práva lidí s částečně nebo úplně omezenou způsobilostí k právním úkonům, rozhodnutí v nich se lišila. V případě pana Kisse ESLP rozhodoval o tom, zda ustanovení maďarské ústavy, které odepírá volební právo lidem zbaveným nebo omezeným ve způsobilosti k právním úkonům, je v souladu se zněním čl. 3 Dodatkového protokolu k EÚLP. ESLP ve svém odůvodnění navázal na svou předchozí judikaturu týkající se článku 3, ve které opakovaně zdůrazňuje význam volebního práva v demokratické společnosti. I když státy mají určitý prostor pro uvážení a můžou volební právo zákonem omezit, omezení musí být proporcionální[1] a nesmí narušit všeobecnost voleb. Například automatická ztráta volebního práva u všech lidí ve výkonu trestu odnětí svobody proporcionální není a do prostoru pro uvážení státu nespadá. Právě z případu Hirst proti Velké Británií, ze kterého pochází závěr uvedený v předchozí větě, vycházel ESLP ve své argumentaci v případě pana Kisse. Podobně jako u Hirsta, i u Kisse rozhodnutí soudu založilo automatickou ztrátu volebního práva, v tomto případě šlo o soudní omezení způsobilosti k právním úkonům. U Kisse pak ESLP ještě zdůraznil, že přetrvávající přístup států k lidem s mentálním či duševním postižením, kdy jsou všichni „házeni do jednoho pytle“, je značně sporný, naopak je povinností států dbát na to, aby při rozhodování o základních právech byla respektována individualita každého člověka.

Případ pana J.S. se rovněž týkal omezení volebního práva v důsledku soudního zásahu do způsobilosti k právním úkonům. Na rozdíl od Maďarska však v České republice nezakládá toto omezení přímo ústava, ale § 2 písm. b) volebního zákona, které stanoví, že zbavení způsobilosti (tedy nikoliv již omezení jako v Maďarsku) k právním úkonům je překážkou výkonu volebního práva. ÚS se také zabýval proporcionalitou napadeného ustanovení. Dovodil ovšem, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, nýbrž že problémem je špatná praxe obecných soudů v řízení o způsobilosti k právním úkonům. Podle názoru ÚS totiž soudy při svém rozhodovaní vůbec neberou v potaz veřejnoprávní důsledky zbavení způsobilosti k právním úkonům, konkrétně vznik překážky výkonu volebního práva. V rámci nálezu pak ÚS vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy k tomu, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.

Zajímavostí v rozhodnutí ESLP je také, že soud ve svém odůvodnění odkázal přímo na ustanovení Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, mezinárodního instrumentu, který si klade za cíl odstranit přetrvávající diskriminaci lidí s postižením ve světě. Článek 29 Úmluvy přímo zavazuje státy k tomu, aby zaručily osobám se zdravotním postižením politická práva včetně aktivního i pasivního volebního práva, bez omezení postaveném výlučně na existenci postižení. Ačkoli Úmluvu loni ratifikovala i Česká republika a odkázal na ni i J.S. ve své stížnosti, ÚS se s nesouladem zákonného ustanovení s článkem 29 Úmluvy vůbec nevypořádal.

Oba soudy se ovšem shodly na tom, že skupina lidí s duševním či mentálním postižením byla v minulosti značně diskriminována a v některých státech Evropy tato diskriminace stále pokračuje v důsledku dosud platných socialistických předpisů. Podle názoru ESLP se právě z popsaných historických důvodů prostor pro uvážení v takových případech podstatně zužuje a o to striktněji musí být posuzovány podmínky jakéhokoliv odlišného zacházení postaveného na základě postižení. Naopak ÚS chápe prostor pro uvážení státu dostatečně široce k tomu, aby mohl zahrnovat i omezení výkonu volebního práva u celé skupiny lidí, pokud to sleduje „legitimní cíl, jímž je zajistit, aby se elektorát skládal z osob, které jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu a účinkům voleb“. Podle obou soudů je však nutné při rozhodování o právní ochraně lidí s duševním postižením věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby ukládané omezení naplňovalo všechny podmínky proporcionality a respektovalo princip inkluze.

I když ÚS svým interpretativním výrokem zavázal soudy k tomu, aby posuzovaly způsobilost k výkonu všech konkrétních práv včetně volebního práva osob zbavovaných způsobilosti k právním úkonům či na ni omezovaných, otázkou zůstává, jak efektivní bude toto posuzování v praxi. Obecné soudy v ČR i přes několikanásobnou kritiku Ústavního soudu (například v nálezech pod sp. zn. IV. ÚS 412/04 a I. US 557/09) pořád přistupují k řízení o způsobilosti k právním úkonům formalisticky, nekriticky přebírají (často velice subjektivní) názory soudních znalců a řízení dostatečně neindividualizují. V praxi neexistuje žádný nástroj k posouzení způsobilosti k výkonu volebního práva a bude zřejmě obtížné takový test vytvořit. Navíc, vzhledem k tomu, že ÚS výrokem ukládá další povinnost již tak vytíženým soudům, hrozí, že nález ÚS se v praxi uplatní jenom jako doplňující formální větička nebo paragraf v odůvodnění, podle nichž neschopnost volit bude vyplývat již ze samotné diagnózy člověka s duševním či mentálním postižením. Na druhou stranu ovšem precendenční výrok poskytuje novou možnost lidem zbaveným způsobilosti k právním úkonům, aby podali návrh na navrácení způsobilosti třeba i jen z důvodu, že jsou schopni volit, případně napadnout rozhodnutí o zbavení způsobilosti z důvodu, že soud odebrání jejich možnosti volit dostatečně neodůvodnil. V případě, že soud uzná schopnost člověka účastnit se voleb, nemůže ho pak zbavit způsobilosti k právním úkonům zcela, maximálně mu ji může omezit.

Lidé bez právní způsobilosti dostali šanci volit

Článek byl publikován dne 21. 7. 2010 na www.denik.cz, obdobně také na www.tyden.cz, www.aktualne.cz, www.lidovky.cz, www.rozhlas.cz, ihned.cz, idnes.cz, ct24.cz
Brno – Lidé bez způsobilosti k právním úkonům nesmí být paušálně zbavení volebního práva. Soudy musejí přezkoumávat okolnosti jednotlivých případů a zjistit, zda konkrétní lidé porozumí významu, účelu a účinkům voleb.
Pokud soudy zjistí, že postižení a nemocní volbám rozumí, nesmí je zbavit způsobilosti úplně, ale jen částečně, a tak jim umožnit výkon volebního práva. Vyplývá to z nálezu Ústavního soudu. Soud nyní čte odůvodnění.

Případ Jiřího Soldána z Brna

Nyní jsou lidé bez způsobilosti automaticky zbaveni volebního práva, což je podle řady nevládních organizací chyba. Problém se v Česku podle údajů Ligy lidských práv týká asi 25.000 lidí.

Ústavní soud se konkrétně zabýval případem Jiřího Soldána z Brna, jenž se nemohl zúčastnit voleb do Senátu v roce 2008. Způsobilosti k právním úkonům jej už dříve pravomocně zbavil soud, což je podle stávající úpravy překážkou výkonu volebního práva. Soldánovu stížnost i návrh na zrušení části zákona sice ústavní soudci zamítli, avšak v nálezu naznačili, jak mají soudy v podobných případech postupovat.

Společný dopis

Podle Soldánovy stížnosti je právo volit jedním ze základních práv v demokratické společnosti. Soudy dosud většinou detailně nezkoumaly, zda je konkrétní člověk bez způsobilosti k právním úkonům schopen vybrat poslance nebo senátora.

V souvislosti s kauzou se na Ústavní soud obrátilo 25 mezinárodních nevládních organizací, akademických pracovišť a odborníků, kteří se zabývají právy postižených lidí. Ve společném dopise vyjádřili pisatelé přesvědčení, že právní úprava je nevhodná. „Česká republika je vázána Úmluvou OSN o právech osob s postižením a má povinnost zrušit zákony, které odpírají výkon volebního práva osobám se zdravotním postižením,“ stojí v dokumentu.