Článek byl publikován dne 29. 7. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Letošní rok je mnohými označován za supervolební rok. Široká mediální pozornost byla věnovaná nejen parlamentním volbám v Česku, ale také volbám ve Velké Británii a u našich jižních sousedů – v Maďarsku a na Slovensku, kde volby také přinesly překvapivé výsledky. Do kontextu supervolebního roku skvěle zapadla dvě přelomová rozhodnutí soudů v otázce souvislosti způsobilosti k právním úkonům s výkonem volebního práva. Konkrétně šlo o květnový rozsudek ESLP Alajos Kiss proti Maďarsku a červencový nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3102/08. Obě stížnosti vzešly z iniciativy Centra advokacie duševně postižených (MDAC), organizace, která se dlouhodobě věnuje ochraně lidí s duševním postižením.

I když se oba případy zaobíraly toutéž otázkou, a to jestli stát má právo omezovat volební práva lidí s částečně nebo úplně omezenou způsobilostí k právním úkonům, rozhodnutí v nich se lišila. V případě pana Kisse ESLP rozhodoval o tom, zda ustanovení maďarské ústavy, které odepírá volební právo lidem zbaveným nebo omezeným ve způsobilosti k právním úkonům, je v souladu se zněním čl. 3 Dodatkového protokolu k EÚLP. ESLP ve svém odůvodnění navázal na svou předchozí judikaturu týkající se článku 3, ve které opakovaně zdůrazňuje význam volebního práva v demokratické společnosti. I když státy mají určitý prostor pro uvážení a můžou volební právo zákonem omezit, omezení musí být proporcionální[1] a nesmí narušit všeobecnost voleb. Například automatická ztráta volebního práva u všech lidí ve výkonu trestu odnětí svobody proporcionální není a do prostoru pro uvážení státu nespadá. Právě z případu Hirst proti Velké Británií, ze kterého pochází závěr uvedený v předchozí větě, vycházel ESLP ve své argumentaci v případě pana Kisse. Podobně jako u Hirsta, i u Kisse rozhodnutí soudu založilo automatickou ztrátu volebního práva, v tomto případě šlo o soudní omezení způsobilosti k právním úkonům. U Kisse pak ESLP ještě zdůraznil, že přetrvávající přístup států k lidem s mentálním či duševním postižením, kdy jsou všichni „házeni do jednoho pytle“, je značně sporný, naopak je povinností států dbát na to, aby při rozhodování o základních právech byla respektována individualita každého člověka.

Případ pana J.S. se rovněž týkal omezení volebního práva v důsledku soudního zásahu do způsobilosti k právním úkonům. Na rozdíl od Maďarska však v České republice nezakládá toto omezení přímo ústava, ale § 2 písm. b) volebního zákona, které stanoví, že zbavení způsobilosti (tedy nikoliv již omezení jako v Maďarsku) k právním úkonům je překážkou výkonu volebního práva. ÚS se také zabýval proporcionalitou napadeného ustanovení. Dovodil ovšem, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, nýbrž že problémem je špatná praxe obecných soudů v řízení o způsobilosti k právním úkonům. Podle názoru ÚS totiž soudy při svém rozhodovaní vůbec neberou v potaz veřejnoprávní důsledky zbavení způsobilosti k právním úkonům, konkrétně vznik překážky výkonu volebního práva. V rámci nálezu pak ÚS vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy k tomu, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.

Zajímavostí v rozhodnutí ESLP je také, že soud ve svém odůvodnění odkázal přímo na ustanovení Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, mezinárodního instrumentu, který si klade za cíl odstranit přetrvávající diskriminaci lidí s postižením ve světě. Článek 29 Úmluvy přímo zavazuje státy k tomu, aby zaručily osobám se zdravotním postižením politická práva včetně aktivního i pasivního volebního práva, bez omezení postaveném výlučně na existenci postižení. Ačkoli Úmluvu loni ratifikovala i Česká republika a odkázal na ni i J.S. ve své stížnosti, ÚS se s nesouladem zákonného ustanovení s článkem 29 Úmluvy vůbec nevypořádal.

Oba soudy se ovšem shodly na tom, že skupina lidí s duševním či mentálním postižením byla v minulosti značně diskriminována a v některých státech Evropy tato diskriminace stále pokračuje v důsledku dosud platných socialistických předpisů. Podle názoru ESLP se právě z popsaných historických důvodů prostor pro uvážení v takových případech podstatně zužuje a o to striktněji musí být posuzovány podmínky jakéhokoliv odlišného zacházení postaveného na základě postižení. Naopak ÚS chápe prostor pro uvážení státu dostatečně široce k tomu, aby mohl zahrnovat i omezení výkonu volebního práva u celé skupiny lidí, pokud to sleduje „legitimní cíl, jímž je zajistit, aby se elektorát skládal z osob, které jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu a účinkům voleb“. Podle obou soudů je však nutné při rozhodování o právní ochraně lidí s duševním postižením věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby ukládané omezení naplňovalo všechny podmínky proporcionality a respektovalo princip inkluze.

I když ÚS svým interpretativním výrokem zavázal soudy k tomu, aby posuzovaly způsobilost k výkonu všech konkrétních práv včetně volebního práva osob zbavovaných způsobilosti k právním úkonům či na ni omezovaných, otázkou zůstává, jak efektivní bude toto posuzování v praxi. Obecné soudy v ČR i přes několikanásobnou kritiku Ústavního soudu (například v nálezech pod sp. zn. IV. ÚS 412/04 a I. US 557/09) pořád přistupují k řízení o způsobilosti k právním úkonům formalisticky, nekriticky přebírají (často velice subjektivní) názory soudních znalců a řízení dostatečně neindividualizují. V praxi neexistuje žádný nástroj k posouzení způsobilosti k výkonu volebního práva a bude zřejmě obtížné takový test vytvořit. Navíc, vzhledem k tomu, že ÚS výrokem ukládá další povinnost již tak vytíženým soudům, hrozí, že nález ÚS se v praxi uplatní jenom jako doplňující formální větička nebo paragraf v odůvodnění, podle nichž neschopnost volit bude vyplývat již ze samotné diagnózy člověka s duševním či mentálním postižením. Na druhou stranu ovšem precendenční výrok poskytuje novou možnost lidem zbaveným způsobilosti k právním úkonům, aby podali návrh na navrácení způsobilosti třeba i jen z důvodu, že jsou schopni volit, případně napadnout rozhodnutí o zbavení způsobilosti z důvodu, že soud odebrání jejich možnosti volit dostatečně neodůvodnil. V případě, že soud uzná schopnost člověka účastnit se voleb, nemůže ho pak zbavit způsobilosti k právním úkonům zcela, maximálně mu ji může omezit.

inkluzivní vzdělávání, postižení, právo, volební právo, způsobilost