Úterý, 21. prosince 2010Aktuality
Ve dnech 17. – 19. listopadu navštívil Českou republiku komisař pro lidská práva Rady Evropy Thomas Hammarberg. Zajímala ho především situace Romů a otázky související s extremismem a potíráním rasismu. Rozhovorů s komisařem se účastnila také Liga lidských práv.
Thomas Hammarberg po návštěvě konstatoval, že v oblasti školství nedošlo od vydání rozsudku D.H. a ostatní versus Česká republika prakticky k žádným změnám. Nejenže nedošlo k implementaci tohoto rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který u nás zjistil diskriminaci Romů v přístupu ke vzdělání, ale ani vláda a Ministerstvo školství nepředložily za uplynulé tři roky žádný návrh řešení.
Komisař důrazně doporučuje, aby vláda přijala konkrétní cíle a stanovila způsob ověření jejich naplnění. Zejména však upozorňuje, že je třeba okamžitě začít s reintegrací dětí ze škol speciálních do běžných vzdělávacích zařízení. Dalším krokem by mělo být přijetí nezbytných opatření, aby nástup do prvních tříd v září roku 2011 proběhl již bez diskriminace. Návštěva ze Štrasburku se zaměřila také na rasisticky motivované útoky – komisař vyjádřil uspokojení nad vývojem vyšetřování, stíhání a trestání pachatelů.
Velkým tématem rozhovorů se stala ilegální sterilizace bez informovaného souhlasu, jež se u nás týká hlavně romských žen. V současnosti se česká vláda za tento stav omluvila, avšak pouze jedna žena byla finančně odškodněna. Proto je nezbytné odstranit právní překážky bránící obdržení lékařské dokumentace a zavést možnost řešení sporů mimosoudní cestou.
Zpráva v závěru kritizuje narůstající počet romských dětí v ústavech a obecnou proti-romskou náladu české společnosti. Komisař Hammarberg se vyjádřil k situaci našich Romů jednoznačně kritičtěji nežli zpráva Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 24. listopadu 2010, která implementaci rozsudku D.H. komentuje poněkud zdráhavě.
Přečtěte si plnou verzi zprávy komisaře.
Pátek, 29. února 2008Zprávy z médií
Brno – Co mohou Křížovi udělat pro to, aby získali zpět své děti, které jim před třemi lety odebral soud? Za manžele se postavil i veřejný ochránce práv, když kritizoval postup sociálního odboru Městského úřadu ve Šlapanicích, jenž se o umístění dvojčat do kojeneckého ústavu zasadil. Děti jsou od loňského května v pěstounské rodině, v boji o jejich vrácení rodičům pomáhá i Liga lidských práv.
“Vloni v srpnu podali Křížovi žádost o zrušení ústavní výchovy. Původně ji měl soud projednávat už v prosinci, ale byly nejasnosti kolem toho, kdo bude ustanoven opatrovníkem odebraných dětí,” poznamenala právnička Křížových z Ligy lidských práv Jana Havigerová.
Další termín jednání zatím soud nestanovil. Lýdia a Ivan Křížovi se zatím chystají podat návrh na předběžné opatření, díky kterému by se děti dostaly zpět do své původní rodiny. O tomto opatření musí soud rozhodnout rychle. Pokud by Křížovým vyhověl, zůstala by téměř čtyřletá dvojčata v jejich péči až do pravomocného rozhodnutí soudu o zrušení ústavní výchovy.
“Pokud bychom neuspěli, odvoláme se ke krajskému soudu. Když ani tam nepochodíme, podáme ústavní stížnost či stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Rodiče v současné době dokáží dětem poskytnout materiální i citové zázemí a odpírání péče o ně by bylo porušením práva na respektování rodinného života,” doplnila Havigerová.
Zároveň se jménem Křížových chystá podat podnět na ministerstvo práce a sociálních věcí. To by na jeho základě mělo prošetřit postup sociálního odboru Městského úřadu ve Šlapanicích. Manželé mohou po ministerstvu požadovat i “zadostiučinění za psychickou a materiální újmu”.
Článek vyšel dne 29.2.2008 v deníku Mladá fronta DNES.
Čtvrtek, 28. února 2008Tiskové zprávy
Brno – 28. února 2008 – Česko stále pokračuje v praxi odebírání dětí do ústavů pouze proto, že rodina nemá vhodné bydlení. Opakovaná kritika ČR ze strany Evropského soudu pro lidská práva nepomáhá. Liga lidských práv převzala od ombudsmana případ manželů, kteří se již více než dva roky snaží získat své dvě děti zpět do vlastní péče.
Děti byly rodině K. z brněnska odebrány v srpnu 2005 na základě předběžného opatření. Jediným důvodem bylo tehdy nevyhovující bydlení. Rodina v té době žila v podnájmech, které často měnila, a v srpnu 2005 se krátce ocitla zcela bez bydlení. Oba rodiče proto po dohodě se sociálním odborem souhlasili s dočasným umístěním svých malých dvojčat v kojeneckém ústavu do doby, než svou bytovou situaci vyřeší.
Aby dostala děti zpátky, rozhodla se matka, že se s nimi přestěhuje na Slovensko ke svým rodičům. I přesto však sociální odbor podal návrh na předběžné opatření, kterým byly děti svěřeny dočasně do péče kojeneckého ústavu a posléze také návrh na nařízení ústavní výchovy.
Soud o nařízení ústavní výchovy rozhodl velmi rychle, již v září 2005, a to i přesto, že v době vynesení rozsudku měli manželé adekvátní bydlení zajištěno. Soud však konstatoval, že rodina zde bydlí pouze krátce a nestálost jejích bytových poměrů narušuje řádnou výchovu dětí. Sociální pracovnice pak lživě a účelově informovaly rodiče, že pokud se proti tomuto rozhodnutí neodvolají, budou děti nejpozději do vánoc doma.
Po rozhodnutí soudu navštěvovali rodiče své děti v kojeneckém ústavu velmi intenzivně, brali si je na víkendy domů a snažili se o zlepšení svých poměrů. K vhodnému bydlení se podařilo otci sehnat také stálé zaměstnání. Manipulace s rodiči dosáhla svého vrcholu po roce a půl od soudního rozhodnutí, když i přes zřetelné a trvalé zlepšování situace rodiny, rozhodl sociální odbor o předběžném svěření dětí do péče pěstounů.
Rozhodnutí sociálního odboru tak způsobilo, že velmi dobré vztahy rodičů s dětmi umístěnými v kojeneckém ústavu byly násilně zpřetrhány. Pěstouni totiž odmítali s rodiči komunikovat a neumožňovali jim žádný kontakt s dětmi. Šokovaní rodiče pak s vědomím, že mohou své děti natrvalo ztratit, podali soudu návrh na zrušení ústavní výchovy a navrácení dětí zpět do své péče. Návrh na svěření dětí do své péče zároveň podali také pěstouni. O obou návrzích v současnosti rozhoduje soud a Liga v řízení před soudem rodiče zastupuje.
Případ se svou podstatou velmi blízce podobá kauze rodiny Wallových, kterou nakonec musel rozhodnout Evropský soud pro lidská práva. Ten konstatoval, že odebráním dětí Wallovým kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám porušila Česká republika jejich právo na soukromý a rodinný život podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Bohužel ani takové zásadní rozhodnutí dosud nezměnilo praxi rozhodování některých českých soudců ani fungování některých sociálních odborů.
Další informace k problematice a uvedenému případu poskytne:
Liga lidských práv, Jana Havigerová, Záhřebská 50, Praha 2, tel.: 224 816 765, mobil: 777 621 217, e-mail: jhavigerova@llp.cz
Poznámka pro editory:
Zprávu o tomto případu přinesla také MF Dnes:
http://zpravy.idnes.cz/manzele-bojuji-o-dvojcata-prisli-o-ne-kvuli-bydleni-f8b-/domaci.asp?c=A080227_135106_domaci_dmk
Pondělí, 14. ledna 2008Aktuality
Okresní soud v Jičíně v těchto dnech definitivně uzavřel kauzu paní D., která trpí psychiatrickým onemocněním. Případ se táhl od listopadu 2006, kdy soud na návrh sociálních pracovnic předběžným opatřením odebral paní D. jedno z dětí a umístil jej do ústavu, kde strávil 10 měsíců. Po tuto dobu probíhalo soud o tom, zda bude u obou dětí nařízena ústavní výchova vzhledem ke schopnosti matky své děti řádně vychovávat a pečovat o ně.
Matku zastupovala právnička Ligy v rámci projektu „Děti z ústavů!“ a podařilo se dosáhnout zrušení předběžného opatření a následně i zastavení řízení o ústavní výchově za současného stanovení dohledu. Následně však bylo soudem z vlastního podnětu zahájeno řízení o omezení způsobilosti matky k právním úkonům, které by ve výsledku znamenalo odejmutí rodičovské zodpovědnosti a tím odebrání obou dětí. I toto řízení však bylo na základě znaleckého posudku zastaveno.
Liga v současnosti vzhledem k pochybením, která spatřuje v postupu soudu, připravuje žádost o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nuceným desetiměsíčním pobytem syna paní D. v ústavu. Práce Ligy na tomto případu vychází z poznatků v zemích západní Evropy, že i psychicky nemocná matka má plnou způsobilost k výchově svých dětí. Výchova z její strany bývá nesrovnatelně lepším řešením než umístění dítěte do odlidštěného prostředí ústavu.
Středa, 5. prosince 2007Zprávy z médií
Česká republika vede evropský žebříček v počtu dětí vyrůstajících v ústavech. Absolutní počet přesahuje 20 tisíc dětí v ústavní péči. Roční náklady na tento systém přesahují částku deseti miliard Kč a náklady spojené s pobytem dítěte v ústavu přesahují 281 tisíc Kč ročně.
Toto jsou hlavní závěry vyplývající z dokumentu s názvem “Péče o děti odebírané z biologické rodiny v ČR”, který ve formě systémového doporučení zveřejnila Liga lidských práv. Dokument provádí srovnání ekonomických a statistických dat systému ústavní výchovy a systému pěstounské péče. Zatímco dítě v dětském domově představuje náklady v průměru 281 tisíc ročně, dítě svěřené do péče pěstounů vyžaduje od státu ve formě dávek průměrně pouze 67 tisíc za rok.
K ekonomickému srovnání je potřeba doplnit také výsledky, které ve výchově dětí tyto dva rozdílné systémy dosahují, a závěr je naprosto jednoznačný: pěstounská péče je v celkovém výsledku mnohem efektivnější a méně nákladná než pobyt dítěte v jakémkoli typu ústavu.
O nedostatečných výsledcích ústavní výchovy svědčí také nedávno zveřejněná studie zpracovaná ministerstvem vnitra s názvem “Hodnocení systému péče o ohrožené děti”. Zpracovatelé této studie získali data více než 17 000 dětí, které opustily ústavní výchovu v posledních deseti letech. Zaměřili se především na to, zda se tyto děti dopustily po opuštění ústavu trestné činnosti. Hlavním závěrem je, že více než 50 % dětí spáchalo po opuštění ústavu nějakou trestnou činnost.
Ústav vychová kriminálníky
Zmiňovaná zpráva však přinesla i několik dalších zásadních závěrů. Průměrná délka pobytu dítěte v dětském domově se pohybuje v České republice průměrně kolem 14,5 roku, děti tedy tráví v ústavech naprostou většinu svého dětství, přičemž 61 % z nich opouští ústavy až po dosažení zletilosti.
Zhruba 82 % dětí se před nebo během pobytu v institucionální péči nedopustilo trestné činnosti, tzn. že byly do ústavu umístěny z jiných důvodů, v převážné většině z důvodů sociálních, ať už kvůli nízkému ekonomicko-kulturnímu statutu rodiny či neschopnosti rodičů zajistit materiální podmínky pro výchovu dětí, nebo pro poruchy chování jako záškoláctví, agresivitu, útěky z domova, výchovnou nezvládatelnost či nerespektování autorit.
Převážnou většinu důvodů nařízení ústavní výchovy by přitom bylo možné ovlivnit včasnou intervencí a sociální prací s dítětem a jeho rodinou, ať už ze strany sociálních pracovníků, výchovných poradců ve školách nebo pracovníků tímto směrem zaměřených neziskových organizací.
Jako zásadní rozpor se jeví zjištění, že ačkoli naprostá většina dětí se před nebo v průběhu svého pobytu v ústavním zařízení nezapletla se zákonem, po opuštění institucionální péče se trestné činnosti dopustilo 51% dětí, převážná většina z nich až po roce od opuštění ústavu. Podle některých odborníků je tento jev způsoben faktem, že po odchodu z dětského domova děti mnohdy nemají kam jít a končí na ulici. Ze spáchané trestné činnosti po opuštění ústavu se v 85 % jednalo o majetkovou trestnou činnost a v 15 % dokonce o násilnou trestnou činnost (21 dětí spáchalo trestný čin vraždy).
Děti z ústavů!
Průměrné náklady na dítě spojené se systémem ústavní výchovy podstatně zvyšuje pobyt dětí v kojeneckém nebo ve výchovném ústavu, který je ještě mnohem nákladnější než pobyt dítěte v dětském domově. Při započtení nákladů na pobyt dětí v kojeneckých ústavech a v ústavech sociální péče určených pro mentálně a zdravotně hendikepované děti a při započítání nákladů spojených s administrativním aparátem na krajích a ministerstvech se tak dostáváme k celkovému číslu přibližně 10 miliard Kč ročně.
V souvislosti s touto problematikou vydala Liga lidských práv v říjnu letošního roku analýzu právních a psychologických souvislostí ústavní výchovy s názvem “Děti z ústavů!”. Tento materiál zahrnuje problematiku sociálně-právní ochrany dětí, sanace rodiny, ústavní výchovy a soudnictví ve věcech péče o nezletilé. Kromě konstatování nedostatků a systémových selhání obsahuje také řadu doporučení v podobě systémových a legislativních změn.
Mezi nejdůležitější kroky nutné k nápravě problematické situace patří především sjednocení problematiky sociálněprávní ochrany dětí a ústavní výchovy pod vedením jednoho ministerstva.
V současnosti ji mají na starosti hned tři resorty, a proto mnohdy dochází ke tříštění kompetencí a neschopnosti problematickou situaci rázně řešit. Výrazně by se měla zlepšit také sanace a podpora ohrožených rodin ze strany státu, která by měla být vždy upřednostněna před nařízením ústavní výchovy. Vhodným krokem by bylo zavedení terénní sociální asistence pro rodinu ohroženou odebráním dítěte do ústavní výchovy a pomoc s napravením rodinných poměrů.
Mezi další návrhy patří také zajištění sociálních bytů na přechodnou dobu pro rodiny v bytové nouzi a v odůvodněných případech také pro děti, které opouštějí zařízení ústavní výchovy po dosažení zletilosti, čímž by se podle názoru mnoha odborníků mohl výrazně snížit počet dětí, které se po opuštění ústavního zařízení dopustí trestné činnosti.
Ať se starají obce
Pozitivním krokem v této oblasti by byl přesun výkonu státní správy v oblasti sociálně-právní ochrany dětí z působnosti obcí na nově vytvořený úřad, např.
ředitelství pro zaměstnanost, sociální správu a rodinu vzniklého přeměnou současných úřadů práce, a zachování povinnosti zajišťovat poradenskou činnost pro rodinu v nepříznivé situaci na úrovni současných pověřených obcí. Pověřené obce by měly mít povinnost zajišťovat síť terénních sociálních asistentů v závislosti na počtu obyvatel a stanovenou míru finanční spoluúčasti na nákladech spojených s pobytem dítěte v ústavu v případě nařízení ústavní výchovy. To by mohlo vést k větší motivaci k podpoře a sanaci rodiny, která je až 15x levnější než ústavní výchova. Nutná je také reforma zařízení ústavní výchovy, hlavně vytvoření sítě velkého počtu malých zařízení rodinného typu s malým počtem dětí a pracovníků namísto současných velkých ústavů a zvyšování odbornosti a specializace ústavů. Ty by měly mít k dispozici dostatek odpovídajících odborníků – psychologů, speciálních pedagogů, etopedů – a každé zařízení by se mohlo specializovat na určitý typ problému v anamnéze dítěte.
Důležité je i zkracování doby pobytu dítěte v ústavu, tedy vyšší míra spolupráce ústavu s rodiči dítěte, popř. spolupráce, podpora a příprava náhradní rodiny na přijetí dítěte, a také zkracování délky soudních řízení ve věci péče o nezletilé. V tomto případě by neškodilo využít příkladu některých evropských zemí, které mají stanovenu pevnou lhůtu pro rozhodnutí ve věci a pro odvolání proti předběžnému opatření.
Nutné je také zvyšování odbornosti a specializace soudců.
***
Rok od opuštění dětského domova se 51 % dětí dopustilo trestné činnosti. V 85 % se jednalo o majetkovou trestnou činnost, v 15 % o násilnou trestnou činnost (21 dětí spáchalo trestný čin vraždy).
minirozhovor s desetiletým žákem základní školy
* Chtěl bys chodit k volbám dřív než v osmnácti? Jestli ano, tak proč?
Podle toho, co by se volilo. Třeba k volbám na premiéra bych šel už tak ve 14 letech, protože to už bych měl svůj názor, jakého premiéra bychom chtěli.
* Jaký názor máš na politiku?
Řekl bych, že je to docela dobrý, i když občas se děje samozřejmě taky něco špatnýho.
* Co si myslíš o politicích?
Paroubka, Topolánka nebo Václava Klause mám docela rád, protože mám pocit, že jsou lepší, než byl třeba bývalý ministr Gross. Z toho jsem neměl dobrej pocit.
* Myslíš, že toho politici dělají dost pro děti? Jestli ne, tak co by se mělo změnit?
Jak který. Třeba Čunek, ten ne, ten neudělá ani nic pro moji rasu. Ale jinak nevím, zas tak moc jich neznám.
anketa
1. Uvítali byste snížení věkové hranice volebního věku?
2. Uvítali byste snížení věkové hranice trestní odpovědnosti?
Barbora Naďová, tutorka
1. Myslím, že současná věková hranice je v pořádku.
2. To každopádně. Protože v poslední době narůstá kriminalita v nižší věkové kategorii.
Lucie Sochovská, studentka
1. Určitě ne.
2. Určitě, já bych to snížila až třeba na 12, protože si myslí, že když jim je třeba 13, tak si můžou dělat, co chtějí.
Michal Zábrodský, podnikatel
1. Ne. Myslím, že to není třeba.
2. Ne. Ve čtrnácti jsou to ještě děti a nevědí, co dělají. Ale možná kdybych si přečetl nějaké studie, tak bych změnil názor.
Petr Bittner, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 34, Děti jako politikum)
