Zuzana Candigliota: Nový pohled NSS na tzv. povinné očkování

Článek byl publikován dne 17. 8. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Proti dosavadnímu systému očkování dětí v ČR je možné mít z hlediska ochrany lidských práv výhrady. Stát u nás v této otázce v porovnání se západními vyspělými státy nepoměrně více zasahuje do možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech. O tom, kdy a proti čemu bude dítě naočkováno namísto rodičů a jimi zvolených lékařů rozhodují ministerští úředníci, k tomu dosti netransparentně a ne vždy v souladu s názory odborné lékařské veřejnosti. Problémem je také to, že stát očkování nařizuje, ale za škodu na zdraví způsobenou nežádoucí účinky vakcín nepřevzal odpovědnost. Rozebrat veškeré právní aspekty očkování ale nebude předmětem tohoto příspěvku. Ten se hlavně zaměří na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého v současnosti nelze pokutovat rodiče za to, že nenaočkovali své děti v souladu s očkovacím kalendářem. Nejprve si ale připomeneme starší významné rozhodnutí tohoto soudu v oblasti tzv. „povinného“ očkování.
Je vůbec očkovací povinnost v souladu s ústavou?
Legitimita nařizování očkování právními předpisy dosud nebyla nikým příliš zpochybňována. K tomuto tématu dosud existoval jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2006 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=6463&mark=) (ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 As 17/2005), podle kterého povinné očkování neporušuje právo na informovaný souhlas, neboť se jedná o výjimku v zájmu ochrany veřejného zdraví v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soud v tomto případě zamítl kasační stížnost rodičů, kteří byli pokutováni za nesplnění očkování u svého dítěte. Tomuto rozsudku však lze vytknout to, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti a nezbytnosti takového opatření, což je podle této úmluvy rovněž podmínkou pro to, aby bylo možné omezit právo odmítnout jakýkoli zákrok na sobě nebo svých dětech. Soud se nevypořádal s tím, zda k ochraně veřejného zdraví nepostačí systém dobrovolného očkování bez represe, jako je tomu téměř všude na západ od nás, ani s tím, zda všech deset u nás povinně dětem očkovaných nemocí skutečně ohrožuje veřejné zdraví. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která už 5 let leží na Ústavním soudu pod spisovou značkou III. ÚS 449/2006. Soudci si jsou určitě vědomi toho, že to nebudou mít lehké. Ať rozhodnou jakkoli, stejně bude nález podroben tvrdé kritice. Námitky rodičů o protiústavnosti současného stavu ale nelze jen tak lehce smést ze stolu.
Mohou být očkování nařizována vyhláškou?
V minulosti se k povinnému očkování také několikrát vyjádřil ombudsman. Ten vyjádřil stanovisko, že vyhrožovat neočkujícím rodičům odebráním dítěte je nepřijatelné a jedinou možnou sankcí za neodůvodněné odmítání očkování je přiměřená pokuta. Jenže teď podle čerstvého červencového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=23196&mark=) (ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010), nebude možné rodičům ukládat ani ty pokuty. Tedy alespoň dokud se nezmění právní úprava.
V tomto rozsudku soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Soud se pouze ztotožnil s jednoduchou argumentací Ligy lidských práv v tom, že konkrétní očkování, které je třeba dětem aplikovat, nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví. V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V odůvodnění je uvedeno, že je nutné, aby skutková podstata deliktu byla dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. V současné době je totiž situace taková, že zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti těm nemocem, které stanoví vyhláška. A Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
Je také možné upozornit na obdobný nález Ústavního soudu Slovenské republiky, (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=13786) (ze dne 6. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 7/1994). Už v devadesátých letech tento soud dovodil, že podmínky, rozsah a způsob poskytování zdravotní péče nelze upravovat nařízením vlády. Jelikož se jedná o ústavně zaručená práva a svobody občanů, je podle soudu třeba upravit jejich meze zákonnou formou. Mohu zmínit i právní úpravu v Itálii, kde jsou rovněž některá očkování povinná, ale jen proti čtyřem nemocem. Každé z těchto čtyř očkování je upraveno speciálním zákonem (např. zákon č. 51 z roku 1966 o povinnosti očkování proti obrně).
A co závaznost nového rozsudku Nejvyššího správního soudu?
Otázka, která teď aktuálně v souvislosti s tímto rozhodnutím vyvstává, je závaznost jeho závěru o tom, že rodiče na základě vyhlášky nelze za neočkování pokutovat. Hygienické stanice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví dosud byly zvyklé jako na běžícím pásu neočkující rodiče předvolávat a pokutovat je a této pozice se budou neochotně vzdávat. Prokazuje to dvojí metr, s kterým přistupují k rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Zatímco na zmíněný rozsudek z roku 2006, který uznával právo omezit informovaný souhlas rodičů ve prospěch veřejného zdraví, tyto orgány ve svých rozhodnutích o přestupcích pravidelně odkazují jako na obecně platný výklad, u nového červencového rozhodnutí je to najednou jinak. Už mám k dispozici jedno srpnové rozhodnutí hygienické stanice, podle kterého je rozsudek právně závazný jen ve vztahu ke stranám řízení, pro ostatní subjekty rozhodnutí údajně představuje jen nezávazné vodítko. Hygienická stanice se tak rozhodla, že se tímto „vodítkem“ nebude řídit a uznala opět rodiče vinnými z přestupku.
Obecnou závaznost tohoto rozsudku také zpochybnil právník Radek Policar ve svém článku ve Zdravotnických novinách ze dne 9. 8. 2010 (http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/je-povinne-ockovani-jeste-povinne-453586). Podle něj se totiž soudci senátu, kteří vydali červencové rozhodnutí, dopustili vážného pochybení a dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Podle Poličara totiž šlo skutkově a právně o stejnou kauzu, kterou už dříve jiný senát Nejvyššího správního soudu řešil v roce 2006. I tehdy totiž byli rodiče pokutováni za neočkování svých dětí a bylo rozhodnuto, že je to v pořádku. Podle Poličara tedy došlo ke změně právního názoru, a tudíž senát neměl věc rozhodovat sám, ale správně ji měl předat rozšířenému senátu. Rovněž upozornil, že soud příliš nerozpracoval argumentaci, proč třeba u trestního zákoníku, který rovněž obdobným legislativně technickým přístupem konkretizuje některé trestné činy odkazem na podzákonný předpis, o protiústavnost nejde. Argumentaci soudu tedy neshledává zcela přesvědčivou a v závěru hygienickým stanicím doporučuje, aby se názorem soudu neřídily a dál neočkující rodiče trestaly
K tomu, že jde o jiné rozhodnutí ve stejné věci, je třeba dodat, že v případě z roku 2006 stěžovatelé vůbec jako důvod své kasační stížnosti neuváděli tu skutečnost, že povinnost stanovuje pouhá vyhláška. Svou argumentaci omezili pouze na tvrzení, že mají právo na informovaný souhlas, a soud na ni nepřistoupil. Teprve až v druhém případě stěžovatelé zastoupeni Ligou lidských práv výslovně jako jeden z důvodů kasační stížnosti namítali s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu, že zákon o ochraně veřejného zdraví dostatečně určitě a jasně nestanovuje meze podzákonné úpravy, neboť zejména výčet samotných povinných očkování je stanoven až v podzákonné právní úpravě. Vzhledem k tomu, že soudy ve správním soudnictví jsou až na výjimky vázány důvody kasační stížnosti, není překvapující, že se v roce 2006 soud sám z vlastní aktivity nezabýval otázkou mezí zákonné úpravy. Stěžovatelé nic v tomto směru nenamítali, proto měl tehdy soud celkem logicky za to, že stěžovatelé shledávají omezení práva vyhláškou legitimním. Měl by Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem? Pokud ano, pak by tak musel činit prakticky neustále. Pokud ne, pak podle mého mínění nedošlo ke změně právního názoru, neboť v prvním případě z roku 2006 tato otázka vůbec nebyla předmětem řízení a poprvé byla řešena až rozhodnutím z minulého měsíce. Červencový rozsudek se přitom s ostatními závěry předchozího rozsudku plně ztotožňuje.
Další otázkou je paralela s trestním zákoníkem, kdy například u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci rovněž stanoví výčet nemocí až podzákonný předpis. Radku Policarovi je možné dát za pravdu, že soud v tomto ohledu nedostatečně vysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti od právní úpravy povinného očkování. Domnívám se, že opravdu mezi konstrukcí v trestním zákoníku a v zákoně o ochraně veřejného zdraví ve spojení s přestupkovým zákonem žádný podstatný rozdíl není. Na druhou stranu ústavnost této konstrukce v trestním zákoníku nikdy nebyla posuzována Ústavním soudem, ani Nejvyšším soudem. Když jsem pro srovnání nahlédla do italského trestního zákoníku, tak jsem tam žádný odkaz na seznam nakažlivých nemocí v podzákonném předpisu nenašla. Je v něm upraven trestný čin šíření syfilidy a kapavky. Šíření ostatních onemocnění, jako je třeba virus HIV, se podle tamní soudní praxe posuzuje jako trestný čin ublížení na zdraví. Česká úprava v trestním zákoníku, která odkazuje na podzákonný předpis, se mi jeví z hlediska ústavních principů přinejmenším jako sporná. Z toho důvodu nepovažuji až tak za podstatné, že se tímto obdobným ustanovením soud podrobně nezabýval, zbytek argumentace soudu je velmi přesvědčivý.
Co bude následovat teď?
Hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví jako odvolací orgán se buď rozhodnou toto nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovat, nebo jej prostě respektovat nebudou s odkazem na „nezávaznost“ dál budou pokračovat v trestání neočkujících rodičů. Pak se ale jistě tito rodiče, kteří v televizi slyšeli, že dostat pokutu za neočkování podle soudu nemohou, budou cítit dotčení na svých právech a budou se obracet na správní soudy. V každém případě lze očekávat, že ministerstvo bude chtít přijmout novou právní úpravu a dostat do zákona tatáž očkování, která jsou dosud ve vyhlášce. Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.
Autorka pracuje v Lize lidských práv

Pochybení lékařů se musí řádně vyšetřit

Právníci Ligy se dlouhodobě zabývají závažnými pochybeními lékařů. Ve spolupráci s MDAC zastupují také klienta, který byl v loňském roce – poté, co si omylem vzal větší dávku léků – přijat na záchytce v Brně. Ačkoli lékaři rychlé záchranné služby, kteří pana L. na záchytku přivezli, do záznamu o převozu uvedli, že pan L. byl klidný, lékaři záchytné stanice pana L. přikurtovali k lůžku. Kurty, kterými byl pan L. připoután na kotnících, na krku a na zápěstích, mu způsobily vážné spáleniny a poranění. Zranění na zápěstí byla natolik vážná, že vyžadovala asi čtrnáctidenní akutní rehabilitaci. Pan L. podal na lékaře trestní oznámení.
V rámci vyšetřování bylo prokázáno, že ke zraněním pana L. došlo v důsledku zanedbání kontrol jeho stavu během kurtování v předepsaných intervalech ze strany středního zdravotního personálu a lékaře. Přesto však bylo podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví zanedbáním povinnosti dle § 223 trestního zákona bez dalšího odloženo. Vzhledem k tomu, že usnesení potvrdil i státní zástupce, připravují Liga a MDAC ve prospěch pana L. ústavní stížnost. Ústavní soud se bohužel v podobných věcech (např. protiprávní sterilizace) odmítá případem zabývat. Právníci se tedy musí často bezodkladně obrácet na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Podána bude s největší pravděpodobností i civilní žaloba na náhradu způsobené újmy.
Liga poukazuje i na skutečnost, že použití omezujících prostředků ve zdravotnictví dosud není upraveno zákonem, přestože se jedná o zásah do základních práv občanů. Tento ústavní deficit by snad měl být napraven přijetím nového zákona o zdravotních službách.

Trestní oznámení na velitele zásahu na akci CzechTek 2005

IMV své rozhodnutí odůvodňuje skutečností, že konkrétního viníka zranění poškozené E.W. nelze zjistit. Vzhledem ke skutečnosti, že tímto způsobem doposud skončila VŠECHNA trestní oznámení podaná poškozenými z řad účastníků CzechTeku 2005, rozhodla se Liga rozšířit oznámení na velitele celého zásahu, jehož totožnost je známa. Velitel zákroku pod jednotným velením nese odpovědnost za porušení povinností, které mu v souvislosti s takovým zákrokem ukládá zákon.

Na taneční oslavě CzechTek 2005 provedla Policie ČR celkem dva velké zásahy proti jejím účastníkům. V průběhu druhého z nich, který se odehrál převážně po setmění dne 30.7. 2006, došlo k těžkému zranění paže nezletilé účastnice, která se navíc v té době pouze snažila odejít z louky, na které se oslava konala.

Důvodem pro podání trestního oznámení jsou poznatky, že velitel při vedení zásahu zásadně pochybil a svým jednáním pravděpodobně spáchal trestný čin maření úkolu veřejného činitele dle ustanovení § 159 odst. 1 trestního zákona a trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení § 223 trestního zákona.

O této skutečnosti m.j. svědčí, že

  1. nebyla vydána náležitá výzva před použitím donucovacích prostředků podle zákona o Policii ČR;
  2. došlo ke špatnému načasování zásahu na dobu těsně před setměním bez ohledu např. na nevhodné vybaveni zasahujících policistů k nočnímu zásahu.

Tím velitel zásahu vytvořil podmínky pro řadu pochybení, např. pro nezákonné použití donucovacích prostředků proti osobě mladší 15 let nebo pro ohrožení zdraví nejen účastníků technoparty, ale i zasahujících policistů. Následkem těchto pochybení vznikla četná zranění na obou stranách.

Na nepřiměřenost zásahu a nekvalitní výzvy Policie ČR m.j. upozornil ve své rozsáhlé zprávě i veřejný ochránce práv.

Kontakt:

Liga lidských práv

Bratislavská 31

602 00 Brno

Tel: 545 210 446

Robert Cholenský, právník

Email: rcholensky@llp.cz

Oběti rasového násilí přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích

Dnešní rozsudek je významným krokem pro účinnější ochranu obětí rasového násilí. Je jednoznačným potvrzením, že rasový útok podstatným způsobem narušuje lidskou důstojnost a bez ohledu na případné trestní odsouzení pachatelů se tak oběti mohou domáhat přiměřeného zadostiučinění u civilního soudu.

Žaloba se opírala o skutečnosti, které se odehrály v říjnu 2002, kdy v nočních hodinách M.P., který je romského původu, byl v Praze na Palmovce brutálně napaden čtyřmi mladíky. Tito mu při útoku vyhrožovali, že ho zabijí. Jediným motivem útočníků bylo, že M.P. je osoba romského původu, což dávali i při útoku najevo slovy: “Cikáne, chcípni!” apod. Útok byl přerušen náhodně projíždějící hlídkou policie, která zajistila všechny útočníky. Všichni čtyři mladíci byli v následně proběhlém trestním řízení odsouzeni Obvodním soudem pro Prahu 8 k podmíněným trestům za trestný čin pokusu o těžké ublížení na zdraví s rasovým motivem.

V dnešním rozsudku se Městský soud v Praze vyjádřil k námitce žalovaných, že již byli jednou pravomocně odsouzeni a že zaplatili žalobci i náhradu škody na zdraví a proto další nárok žalobce není na místě. Soud však podotkl, že trestní odsouzení, či případná náhrada škody jsou věci zcela odlišné od zásahu do osobnostních práv. Soud shledal, že rasový útok značným způsobem zasáhl do osobnostních práv žalobce a proto je na místě, vedle omluvy, přiznat i náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Žalování mají právo ve lhůtě 15 dnů proti němu podat odvolání.
Bližší informace: Mgr. Jan Kratochvíl, právník Ligy lidských práv, email: jkratochvil@llp.cz

Oběť rasistického útoku čelí navíc šikaně soudkyně

Na podzim loňského roku byl v Praze na Palmovce napaden osmnáctiletý romský mladík Marek Polák, student obchodní akademie, skupinou čtyř rasistických násilníků. V důsledku kopanců těžkou obuví, ran pěstí a trháním vazem utrpěl řadu poranění na těle, tržnou ránu na hlavě, otřes mozku a dodnes se potýká s bolestmi hlavy a se ztíženým soustředěním. Od dubna tohoto roku projednává obžalobu Obvodní soud pro Prahu 8. Pachatelé jsou obžalováni z pokusu o těžké ublížení na zdraví z rasových důvodů a z výtržnictví. Předsedkyně senátu Mgr. Iva Diepoltová však Markovi Polákovi, jeho zmocněnci a jeho rodině klade protizákonně překážky při uplatňování jejich práv před soudem.

Soudkyně Diepoltová odpírá zástupkyni Marka Poláka pokládat vyslýchaným osobám otázky k objasnění skutku. Vyjádřila se, že poškozený má pouze právo položit otázky, které se vztahují k náhradě škody způsobené trestným činem – což nemá oporu v zákoně. Poškozený je však podle zákona samostatnou stranou trestního řízení. Stejně jako obžalovaný a státní zástupce má řadu procesních práv. To vše bez ohledu na to, zda požaduje náhradu škody; oběť trestného činu má toto postavení dokonce i když mu není žádná materiální škoda způsobena (typickým příkladem je oběť trestného činu pomluvy, neoprávněného nakládání s osobními údaji, znásilnění apod.).
Právnička Helena Svatošová z Ligy lidských práv, která poškozeného Poláka zastupuje, to komentuje: ”Pokud by směl zmocněnec poškozeného vystupovat jen v otázkách náhrady škody, vedlo by to k absurdním závěrům: poškození, kteří náhradu škody nežádají, by měli právo toliko mlčky přihlížet trestnímu řízení.“ Takto zcela formální účast však samozřejmě neexistuje; trestní řád výslovně dává poškozeným mimo jiné právo účastnit se hlavního líčení, podávat návrhy na dokazování a se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky. Zákon nikde neomezuje výkon těchto práv na účel dokázání výše škody. Pokud z tohoto důvodu předsedkyně senátu odepřela poškozenému vykonávat jeho procesní práva, jde o zřejmou šikanu.

Postup soudu není v souladu se zákonem i v dalších věcech – v protokolu z hlavního líčení konaného 18.4. 2003 není uvedena přítomnost poškozeného Marka Poláka, zato byla bez zákonného oprávnění zjišťována totožnost přítomné veřejnosti. Sdělení totožnosti však může soudce vyžadovat pouze pokud chce vůči konkrétní osobě z řad veřejnosti provést nějaký procesní úkon, jinak zákon hromadné legitimování veřejnosti nepřipouští.
Zde však byla hned na počátku jednání zjišťována totožnost všech přítomných osob v publiku. Většinu z nich tvořily Rómové – rodina a přátelé poškozeného Marka Poláka. Důvod, proč chtěla předsedkyně senátu znát jména přítomné veřejnosti, nebyl sdělen.

”Jednání předsedkyně senátu vyvolává pochyby o tom, zda respektuje klíčový požadavek zákona o soudech a soudcích na nestrannost soudce a ústavní požadavek zákazu diskriminace.“ , konstatuje Helena Svatošová a dodává: ”Proto podáváme na jednání soudkyně stížnost a věříme, že systém nápravy podobných excesů v justici funguje efektivně. Pokud ne, jsme připraveni k dalším právním krokům, abychom dosáhli nápravy. Nejde jen o tento konkrétní případ, ale o prosazení zákonného a řádného zacházení s poškozenými v podobných případech do budoucna”.

Aktivní účast poškozeného či jeho zmocněnce na řízení nezřídka přispívá (vedle dosažení náhrady škody) k řádnému objasnění skutku a viny konkrétních osob – v případě rasistických útoků lze odkázat na známé působení Jakuba Poláka, jehož účast a podněty v řízení, kde vystupoval jako zmocněnec poškozených vedly mj. k prokázání viny vrahů Tibora Danihela či Milana Lacka.

Životně důležitým požadavkem na zajištění kontroly justice je možnost kohokoli navštívit soudní jednání a to bez ohledu na jeho národnost, sociální postavení, vztah k věci (výjimkou je samozřejmě osoba svědka) a bez podmínky sdělení svého jména. Veřejnost soudního jednání je garantuje ústavní pořádek a řada zákonů. Její omezení jsou přísně daná jen zákonem a nad tento rámec je nelze libovolně určovat či rozšiřovat.

Pokračování hlavního líčení ve věci se bude konat v pátek 20.6.2003 od 9,00 hodin v budově Obvodního soudu pro Prahu 8, Dlážděná 5, č.dveří 211.

Kontakt:
Mgr. Ing. Helena Svatošová,
Liga lidských práv,
Za Poříčskou branou 12,
Praha 8,
tel.: 604 41 88 30