Připojili jsme se k otevřenému dopisu proti plánovaným změnám ve školství

Ministerstvo školství předložilo do připomínkového řízení novelu vyhlášky č. 27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných žáků. Tento návrh mění dosavadní kurz vývoje českého školství a hrozí návratem k segregaci dětí ve vzdělávání. Místo podpory společného vzdělávání otevírá ministerstvo legální cestu segregovanému vzdělávání dětí s postižením a zhoršení podmínek pro jejich vzdělávání ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Liga se proto ráda připojila do iniciativy českých i mezinárodních organizací a připojila se k tomuto otevřenému dopisu (ke stažení zde):

 

Vážený pan předseda vlády České republiky
Ing. Andrej Babiš

Vážený pan ministr školství
Ing. Rober Plaga, Ph.D.

Vážená paní náměstkyně
Mgr. et Mgr. Dana Prudíková, Ph.D.

Vážený pan náměstek
Mgr. Václav Pícl

Úřad vlády České republiky
Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Malá Strana

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Karmelitská 529/5, 118 00 Praha

V Praze dne 6. 12. 2018

Otevřený dopis k návrhu novelizace vyhlášky

č. 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami

Vážený pane premiére, vážený pane ministře, paní náměstkyně, pane náměstku,

obracíme se na Vás jako vnitrostátní i mezinárodní nevládní neziskové organizace působící mimo jiné v oblasti podpory inkluzivního vzdělávání. Jsme totiž znepokojeni informacemi o plánované novelizaci vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (dále také jen „vyhláška“).

Navrhované znění vyhlášky počítá s několika změnami, které jsou v rozporu se závazkem České republiky postupně zavádět inkluzivní vzdělávací systém a realizovat tak právo každého žáka na inkluzivní vzdělávání i povinností předcházet diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání.

Připomínáme, že podle článku 24 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále také jen „Úmluva“) mají všichni žáci právo na přístup k inkluzivnímu, kvalitnímu a bezplatnému vzdělávání v místě, kde žijí, a také na to, aby nebyli z důvodu svého postižení vyloučeni ze všeobecné vzdělávací soustavy.

Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (dále také jen „Výbor OSN“), který poskytuje členským státům autoritativní interpretaci Úmluvy, ve svém Obecném komentáři č. 4 z roku 2016 (OSN dok. CRPD/C/GC/4) výslovně konstatuje, že tento závazek není slučitelný

s udržováním dvou vzdělávacích systémů – systému běžného a systému speciálního (§ 39). Stejným způsobem Výbor OSN zdůrazňuje, že Úmluva zakazuje vylučování žáků s postižením z běžné vzdělávací soustavy podmiňováním jejich zařazení úrovní jejich vzdělávacích schopností, tedy zaváděním inkluze „na základě potenciálu žáka“ (§ 18).

Ačkoli je zřejmé, že přechod ze segregovaného (dvouproudého) vzdělávacího systému nelze realizovat ze dne na den, kroky, které nevedou k postupnému odstraňování speciálního vzdělávacího systému, jsou v rozporu s tímto mezinárodním závazkem a právem žáků na inkluzivní vzdělávání. Domníváme se, že připravovaná novela vyhlášky, je právě takovýmto krokem.

Jsme znepokojeni zejména navrhovaným zněním § 19, kterým Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále také jen „Ministerstvo“):

  1. a) opět odstraňuje jasnou deklaraci preference vzdělávání v běžném vzdělávacím systému oproti systému speciálnímu (§ 19 odst. 1);
  2. b) znovu umožňuje vylučování dětí, žáků a studentů s postižením pouze na základě existence postižení, nikoli jejich speciálních potřeb, které mohou z určitého typu postižení vyplývat (§ 19 odst. 2);
  3. c) znovu zavádí možnost ve školách pro žáky s mentálním postižením vzdělávat i žáky bez tohoto typu postižení (§ 19 odst. 4).

Z mezinárodních závazků České republiky plyne povinnost státu činit postupné kroky k odstraňování speciálního vzdělávání systému. Novelizace předpisů týkající se vzdělávání proto musí směřovat k tomuto cíli. Postupnými kroky lze chápat zejména upřesňování legislativy tak, aby se vzdělávání v segregovaném (speciálním) systému umožňovalo stále užšímu spektru žáků (a jejich podíl v tomto systému se tedy snižoval), a zároveň tak, aby vyšší podpora naopak směřovala do běžného systému vzdělávání. Cílem je, aby přístupnost běžného vzdělávacího systému a v něm poskytovaná podpora byla pro všechny žáky nejméně srovnatelná s tou v systému speciálním.

V tomto ohledu je formulace v současnosti obsažená v § 19 odst. 1 vyhlášky velmi důležitou deklarací, že Ministerstvo hodlá tyto základní závazky a směřování vzdělávacího systému respektovat a podporovat. Z toho důvodu nesouhlasíme s názorem Ministerstva, že tato deklarace je, s ohledem na existenci obdobného pravidla ve školském zákoně (zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základní, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání), nadbytečná.1 Pokud Ministerstvo deklaruje, že motivací je negativní reakce veřejnosti na povinnost primárně vzdělávat žáky v běžné škole, je nezbytné poukázat na povinnost Ministerstva o výhodách inkluzivního vzdělávání srozumitelně informovat, nikoli nekonzistentně „mlžit“ o své skutečné podpoře inkluzivního vzdělávání.

Za stěžejní problematické body navrhovaného znění považujeme opětovné odstranění možnosti vzdělávat děti, žáky a studenty s postižením jen ve školách, které jsou specificky zřízeny jako specializované na podporu žáků s určitým druhem postižení. Důvodem pro tuto úpravu je podle Ministerstva2 problém s dostupností takto specializovaných škol, například

v oblastech s nižší populací, a pravděpodobně rovněž problém s nízkou naplněností speciálních škol, ve kterých se mohou vzdělávat jen někteří žáci s postižením. Řešením nedostupnosti kvalitního a na potřeby orientovaného vzdělávání pro žáky s postižením je však implementace inkluzivního vzdělávání a zajištění dostačující podpory v běžných místních základních školách, nikoli opětovné rozšiřování možnosti umístění žáků do speciálních škol. Není vůbec patrné, jak mohou školy, které jsou zaměřeny na vzdělávání žáků se všemi druhy postižení, těmto žákům poskytnout kvalitní specializovanou podporu. Každý žák s postižením má své vysoce individuální vzdělávací potřeby a tyto nejen, že se liší u každého žáka v rámci téhož typu postižení, ale jsou zcela nesouměřitelné s žáky s odlišným druhem postižení. Je zřejmé, že jedinou motivací tohoto kroku je vyloučení žáků s postižením z běžného vzdělávacího systému. Je proto zjevně segregační a nemá nic společného se snahou zajistit kvalitní a dostupné vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

V této souvislosti je nutné připomenout, že rozšíření možnosti do škol pro žáky s mentálním postižením umisťovat i žáky bez mentálního postižení se úzce dotýká také vzdělávání romských žáků, kteří v českém vzdělávacím systému historicky čelí systémové diskriminaci a segregaci, která se projevovala a projevuje zejména výrazně disproporčním zastoupením těchto žáků ve speciálních školách a zejména tzv. školách praktických (jejichž školní vzdělávací plán byl upraven podle rámcového vzdělávacího plánu s přílohou LMP). Právě toto disproporční zastoupení romských žáků ve školách pro žáky s mentálním postižením bylo shledáno diskriminačním Evropským soudem pro lidská práva již v roce 2007 (D. H. a ostatní proti České republice, rozsudek Velkého senátu ze dne 13. 11. 2007, č. 57325/00) a opět v roce 2014 Evropskou komisí, která ze stejného důvodu zahájila proti České republice řízení pro porušení členského státu (tzv. infringement proceedings).

V reakci na obě tyto události přijala Česká republika několik opatření, která lze hodnotit pozitivně. Patří mezi ně také například Strategie romské integrace do roku 2020, která v oblasti vzdělávání v cíli 5.2 specificky hovoří odstranění praxe nesprávného zařazování romských dětí do vzdělávání s nižšími vzdělávacími ambicemi. Navrhovaná novela vyhlášky jde přímo proti těmto snahám i doposud přijatým opatřením. Vyvstává proto podezření, že cílem této nově navrhované úpravy je pouze opět umožnit vzdělávání dětí bez mentálního postižení, popř. dětí s poruchami učení a chování v bývalých praktických školách, mj. z důvodu úbytku žáků na těchto školách.

Jediným řešením Ministerstvem formulovaných výzev je proto co nejvyšší rozšíření podpory do běžných základních škol tak, aby vzdělávací systém poskytoval skutečně kvalitní vzdělávání zaměřené na individuální potřeby. Minimem v rámci této snahy je zajistit, aby podpora poskytovaná na běžných základních školách byla nejméně srovnatelná s podporou poskytovanou ve speciálních školách, a rodiče proto nebyli vystaveni dilematu mezi „kvalitním vzděláním“ a vzděláním v běžné základní škole. Této snaze však Ministerstvo odporuje rovněž navrhovaným zněním § 17 vyhlášky, podle kterého se omezí maximální počet pedagogických pracovníků na dva ve třídách běžných škol. Ministerstvo deklaruje, že omezení se nebude vztahovat na třídy škol speciálních, u kterých se naopak v zájmu významného posílení kvality poskytovaného vzdělávání3počítá s automatickou přítomností dvou pedagogických pracovníků. Zvyšování kvality vzdělávání ve speciálních školách na úkor škol běžných je v rozporu s výše popsanými závazky vyplývajícími z práva na inkluzivní vzdělávání.

Vážený pane premiére, vážený pane ministře, páni náměstci, věříme, že Ministerstvo svůj postoj k mezinárodním závazkům České republiky přehodnotí, a vydá se cestou postupného, konzistentního a transparentního zavádění inkluzivního vzdělávacího systému tak, jak přislíbilo. Navrhované znění vyhlášky by v tomto ohledu představovalo znepokojující krok zpět.

S úctou

Maroš Matiaško
Fórum pro lidská práva, předseda

Steven Allen
Validity, ředitel

Dorde Jovanović
European Roma Rights Centre, prezident

Klára Šimáčková Laurenčíková
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, předsedkyně

Pavla Baxová
Rytmus, ředitelka

Michal Miko
RomanoNet, z. s., ředitel

Nikola Taragoš
Romodrom, o. p. s., ředitel programů

Jelena Silajdžić
Slovo 21, z. s., ředitelka

Petr Máčal
ředitel IQ Roma servis, z. s.

Sri Kumar Vishwanathan
ředitel, Vzájemné soužití, o. p. s.

Marta Smolíková
ředitelka Otevřená společnost, o. p. s.

David Tišer
ředitel Ara Art, z. s.

Zdeněk Ryšavý
ředitel, Romea, o. p. s.

Martin Cichý
ředitel, Romano Jasnica, z. s.

Petra Szaffnerová Bímonová
ředitelka, Kleja, z. s.

Miroslav Zima
ředitel Drom, romské středisko – Brno

Miroslav Klempár
ředitel Awen Amenca, z. s.

Žaneta Mirgová
ředitelka Asociace romských rodičů, z. s.

Martina Horváthová
předsedkyně Klub Barvaľipen, z. s.

Emil Voráč
ředitel Khamoro, o. p. s.

Helena Balabánová
ředitelka Společně-Jekhetane, o. p. s.

Štefan Grinvalský
ředitel, Beleza, z. s

Šárka Souchopová
projektový manažer platformy NADĚJE PRO AUTISMUS

Milena Němcová
koordinátorka platformy NADĚJE PRO AUTISMUS
zástupkyně Odborné skupiny VVZPO pro koncepční řešení problematiky života osob s PAS
členka Výkonného výboru Unie pečujících
členka Jednoty pro deinstitucionalizaci
zakládající členka aliance Rodiče za inkluzi

Marta Pečeňová
předsedkyně organizace Za sklem o. s.
zástupkyně Odborné skupiny VVZPO pro koncepční řešení problematiky života osob s PAS
koordinátorka platformy Naděje pro Autismus

Lucie Rybová
Český helsinský výbor, z.s., ředitelka

Monika Šimúnková
bývalá zmocněnkyně pro lidská práva

Dan Petrucha
Liga lidských práv, leader

Česká republika práva dětí stále ignoruje

Ženeva – 1. června – Státní delegace vedená Michaelou Šimůnkovou, zmocněnkyní pro lidská práva, se včera zodpovídala ženevskému Výboru pro práva dítěte OSN z nedostatečného plnění Úmluvy o právech dítěte. Výbor vyjádřil znepokojení nad tím, že Česká republika opakovaně ignoruje v minulosti udělená doporučení. Hlavní výtky se týkaly chybějícího národního akčního plánu pro dodržování dětských práv, absence orgánu zodpovědného za plnění Úmluvy, přetrvávající segregace ve školství a vysokého podílu dětí vyrůstajících v ústavní péči.


Výbor pro práva dítěte, složený z 18 odborníků na dětskou problematiku, je expertním orgánem monitorujícím dodržování Úmluvy o právech dítěte. Státy, které ratifikovaly Úmluvu o právech dítěte, jsou povinny v pravidelných intervalech podávat Výboru zprávy o stavu dodržování dětských práv v dané zemi. Poslední zasedán Výboru, na kterém byla prověřována situace v České republice, se konalo v září 2003. Na tomto zasedání Výbor uložil České republice přes 30 doporučení, většina z nich však zůstala do dnešního dne nesplněna.

Výbor pro práva dítěte byl nečinností ČR nepříjemně překvapen

Nyní se Výbor sešel znovu. 57. zasedání Výboru zahájila delegace z České republiky a byla podrobena více než stovce otázek týkajících se dodržování Úmluvy. Hned zpočátku byl Výbor nemile překvapen zjištěním, že v České republice stále neexistuje jeden stálý orgán, který by koordinoval provádění Úmluvy na celostátní úrovni, a že ani nebyl vytvořen komplexní národní plán činností uvádějící v život všechny zásady a ustanovení Úmluvy. „Představili jste mnoho národních sektorálních politik, tyto politiky se však týkají pouze úzce vymezených oblastí. Jsme znepokojeni, že nejsou nijak vzájemně koordinovány a provázány a nepokrývají všechna práva dětí zakotvených v Úmluvě,“ konstatoval Jean Zermatten, předseda Výboru pro práva dítěte.
Dalším nepříjemným zjištěním byl fakt, že Česká republika nemá ani nezávislý orgán pro kontrolu dodržování Úmluvy, jenž by zároveň prošetřoval jednotlivé stížnosti dětí. Již v minulosti Výbor doporučoval rozšíření mandátu veřejného ochránce práv nebo ustanovení samostatného ombudsmana pro děti.

Segregaci dětí chce stát řešit proškolením pedagogicko-psychologických pracovníků

Mnoho otázek bylo věnováno problematice přetrvávající segregace ve školství. Liga lidských práv na tento problém upozornila ve své stínové zprávě, kterou Výboru představila na jednání v únoru 2011. „Velmi často se setkáváme s tím, že romské děti jsou umísťovány do speciálních škol, na základě posudku pedagogicko-psychologické poradny, který je klasifikuje jako děti trpící lehkou mozkovou dysfunkcí. To, že jsou takto označovány v převážné většině romské děti, neuniklo ani Výboru,“ podotýká Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv, která se zasedání v Ženevě osobně účastnila. Na otázku Výboru, jakým způsobem chce stát této praxi zabránit, uvedla česká delegace, že pracovníci pedagogicko-psychologické poradny budou proškoleni. Liga se domnívá, že takové školení samo o sobě nemůže být dostatečnou zárukou, že segregační praxe bude vymýcena a je přesvědčena, že změny ve školském systému musí být hlubší. Z hlavního vzdělávacího proudu ostatně nejsou vyčleňovány jen děti romské, ale i například děti cizinců nebo děti s postižením.

Chybí preventivní péče o rodiny

Členové Výboru se dále zajímali o problematiku vysokého počtu dětí v ústavní péči, byli znepokojeni zejména faktem, že se nedaří snižovat počet dětí každoročně umísťovaných do ústavů. Státní delegace pak musela odpovídat na nepříjemné otázky týkající se nedostatečného množství pracovníků sociálně-právní ochrany dětí, kteří by poskytovali preventivní péči rodině, čímž by předcházeli problémům vedoucím v konečném důsledku k odebrání dítěte z rodiny a jeho umístěním do ústavní péče.
Závěrečná doporučení pro Českou republiku bude Výbor publikovat v pátek 17. června 2011 ve večerních hodinách.
Bližší informace poskytne:
Michaela Tetřevová, právnička Ligy, email: mtetrevova@llp.cz, tel. +420 724 219 796

Jaké možnosti vzdělání mají u nás romské děti?

Debata se konala 28. března 2007 v Galerii Langhans. Hosty byli Michal Čermák z Ligy lidských práv, Zuzana Kaprová a Marie Ruchová z ministerstva školství, Jana Straková z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy a dlouholetý streetworker Kumar Vishwanathan. Debatu moderoval Martin Veselovský a nenechalo si ji ujít přibližně sedmdesát posluchačů.
Moderovaná diskuse hledala odpovědi na otázky, zda v Česku dochází k předčasné segregaci romských dětí do zvláštních škol a proč a jak tomu lze bránit.
Byl probírán i nový školský zákon a příklady dobré praxe. Kumar Vishwanathan, bývalý učitel fyziky, spolu s diváky litoval faktu, že naše české děti se učitelé často nesnaží získat pro předmět, jako je fyzika či matematika, a vzbudit v nich zájem, ale snaží se pouze naučit objem učiva podle osnov i za cenu toho, že se děti předmětu bojí a nemají jej rády. Praxe v Indii je zcela opačná. Třeba se jí také časem přiučíme…

Text je součástí článku Debaty podpořené z Matra KAP grantu, který vyšel dne 30.6.2008 v Lidových novinách.